Až tě znovu uvidím 14

26. březen 2016 | 07.00 |

   "Ty?" slyšel jsem známý chladný hlas, který se mi ihned rozezněl v hlavě, a otočil jsem za jeho zdrojem ke dveřím. Hned na to se Nicolas nehezky rozesmál a ptal se toho muže (oslovil ho jako Boba), zda to myslí vážně, nebo si z něj střílí i on. Ve mně už skutečně pěnila krev a on to nijak nezlepšoval. Jestli nepřestane, asi fakt něco rozbiji! Na druhou stranu obdivuji, že i tak chladný hlas se umí smát.

   "Hej, Nicku, nesměj se a raději ho odveď tam, kam patří," poradil mu Bob. "Řekni mu, co by následovalo, kdyby tam šel bez doprovodu nebo bez dovolení."

   Proč mám pocit, že se ke mně nyní choval, jako k malému usmrkanému parchantovi?

   "Vynasnažím se," řekl Nicolas, popadl mě surově za rameno a odváděl mě skutečně jako nějakého malého smrada. "Díky, Bobe, příště mu klidně jednu vraž, pokud bude provokovat."

   A s těmito slovy mě protlačil skrz dveře, div jsem nepřepadl přes práh, pustil mě, když je zavřel a s rukami v kapsách zatočil doleva, aniž by mi cokoliv řekl. Až potom jsem se ho opravdu naštvaně zeptal, co to mělo být za výstup. Proč se ke mně choval zrovna takto?!

   "A ještě mi pořád dlužíte omluvu za to předtím!" připomněl jsem mu naše neveselé setkání předtím. On mě však dokonale ignoroval, vytáhl si balíček cigaret a lhostejně si jednu zapálil. Odkdy se smí zatraceně kouřit v budovách?! Jako policista by měl přece jít příkladem! Vzal jsem mu nechutnou nikotinovou věc z rukou, ohnul na polovinu a hodil na zem, abych ji uhasil. Zvedl jsem ji a odnesl do koše. Snad si to do příště zapamatuje. Sotva jsem se otočil, dostal jsem tik do oka.

   Už si znovu zapaloval!

   Co to je zatraceně za chlapa?! On že je policista?! V tom případě jsem já nejhledanější zločinec světa, který doposud bezpečně utíká a nikdo ho nemůže chytit! Přešel jsem k němu, ale stiskl mi obličej v ruce, zatímco poklidně vydechl kouř do vzduchu. Jeho oči byl temné a chladné, nedivím se, že měl kruhy pod očima, když kouří. Znovu popotáhl a přitom mě důrazně sledoval. Měl jsem ho tak akorát plné zuby. Rozmáchl jsem se pěstí, ale kupodivu mě snadno vykryl, a než jsem si toho všiml, stál jsem za ním a pomalu padal na zem. Naneštěstí mi nohy zareagovaly rychleji a já nespadl na zem. Vztekle jsem se na něj otočil.

   "Zelenáči by si neměli dovolovat," připomněl mi znaleckým tónem a znovu si dal cigaretu do pusy. "Navíc by neměli útočit na někoho, kdo jim právě zachránil pozadí."

   "Kdo se tě o to prosil?" zavrčel jsem už opravdu nervle. Tenhle celý den, sice sotva začal, ale to je jedno, stojí tak akorát za prd! Přešel ke mně a já o krok ustoupil, abych si od něj udržel odstup. Ušklíbl se, zatímco na mě vydechl ten odporný kouř.

   "Nebuď tak nevrlý, Jamesíku, jsme v jednom týmu," řekl pobaveně a natáhl ke mně ruku. Avšak já mu prudce stiskl zápěstí. Jestli si myslí, že se mě ještě nějak dotkne, je na omylu! Očividně byl překvapený mým rychlým krokem, ale bohužel mé akce využil proti mně, přitáhl mě k sobě a dost surově se mnou mrštil o zeď, až jsem se od ní odrazil a spadl na zem. Nahnul se na mně a beze slova mi vydechl svůj kouř z cigarety do obličeje. Potom si ji típl o zeď a odešel. To je tak nesnesitelný člověk! Jakmile dostanu zbraň, na místě ho zabiju a budu tvrdit, že šlo o nehodu!

   Když jsem se konečně dostal na nohy, zamířil jsem rovnou za ním. Měl jsem tak velký vztek, že jsi Freda skoro nevšiml a vrazil do něj. Trochu se na mě zpočátku zamračil, ale hned se na mě až prapodivně mile usmál, chytil mě za rameno a stáhl do své kanceláře.

   "Cos tam zatraceně hledal!? Mohls mít průser! Buď jedině rád, že Bob a Nicolas jsou dobří přátelé! Mohli tě vyrazit, uvědomuješ si to?" ptal se mě zlým hlasem a dával mi přednášky o tom, že hned první den udělám takovouhle pitomost. Kdyby se někdo v průběhu nudné prohlídky mého nového pracoviště zmínil, že v Hlavním archívu je automatický zámek, tak by se to jistě nestalo. Když se konečně vyřval a uklidnil, řekl mi, že už mi obstaral i stůl a hodil na svůj stůl nějakou složku. "Prostuduj si to a řekni mi potom svůj názor," dodal jen, vzal si kabát a odešel z místnosti.

   Vím, podělal jsem to hned na začátku, ale nemohl mi to přece předkládat před nos, jako nějakému malému děcku. Povzdychl jsem si. Ano, udělal jsem chybu a lituji jí. Poučil jsem se z ní. Už tam nikdy nepůjdu, pokud nebudu mít povolení, nebo pokud se mnou někdo nebude. Rozhodně nechci zůstat nic tomu démonovi dlužný.

   Když jsem složku otevřel, viděl jsem tam jakousi kartičku s nějakým kódem. Aha, takže už jsem asi jako oficiálně členem. No, dali si na čas, když už tady pár hodin bloudím a brouzdám se po poloprázdné budově.

   Ani se lidem nedivím, že tady nejdou ani dobrovolně.

   Pohlédl jsem na svou vizitku. Pořád mám šanci nechat se převelet někam jinam. Ne, nejdříve tomu tady dám šanci. Nedávám na první pohled. Pokud bych na něj dal, asi bych s Matthewem nikdy nezažil to, co jsem s ním zažil. Pousmál jsem se nad vzpomínkou s přítelem, vydal jsem ven z kanceláře se složkou v ruce a vizitku jsem si připnul na košili.

   Když jsem prošel tou chabě osvětlenou chodbou, jen jsem kroutil hlavou. Asi je na tom Policie tak mizerně, že na nové žárovky opravdu nemá, tak je bude používat, dokud nezhasnou úplně. Zkusil jsem otevřít dveře a kupodivu šly bez problému. Když jsem se však nyní rozhlédl po místnosti, spatřil jsem i jakýsi stůl vzadu a démona, jak usedá za svůj stůl, házejíc sovu pistoli na stůl beze strachu, že by čirou náhodou mohl vystřelit.

   Vydal jsem se ke svému stolu a dveře se za mnou zavřely. To upoutalo pozornost všech a démon si nemohl odpustit poznámku.

   "Já si fakt myslel, že si Fred dělá jenom legraci, ale tohle už je fakt krutý žert," poznamenal, div se nerozesmál. Pitomeček.

   Hodil jsem složku na stůl a usadil se na židli, která vypadala, že se brzy rozpadne, stejně tak stůl vypadal, jakoby ho právě vytáhli odněkud z odpadu. Nekomentoval jsem to a pokusil jsem se rozjet neuvěřitelně starý počítač, zatímco všichni ostatní měli snad ty nejnovější, které se daly sehnat. Aha, takže na to prachy jsou, ale na světlo nemáme. Skvělé!

   Počítač nabíhal minimálně dvě minuty, kdy jsem se už začínal nudit, a tak jsem otevřel složku před sebou. Sledoval jsem podrobný záznam a pohledem sem a tam přejel na fotografie, které byly všechny nehezky připnutí z druhé strany složky. Některé překrývaly jedna druhou a jiné byly zase tak nešikovně dané zespod a navíc obráceně, že mi málem všechno popadalo na zem, když jsem kroutil hlavou, abych to viděl pořádně.

   Nakonec jsem to vzdal, vyndal jsem papíry, složku položil na stůl a otočil ji tak, abych alespoň většinu z obrázků viděl z boku nebo přímo před sebou. Tady se opravdu šetří úplně na všem! Ani bych se nedivil, kdyby ta káva, kterou si Fred předtím objednal skrze mne, chutnala jako...

   Už jenom, když to z toho automatu teklo, tak to vypadalo opravdu nechutně a mělo to... No, neurčitý tvar a jakýsi prapodivný zápach určitě. Takže tady si raději nic objednávat nebudu! To bylo první pravidlo, které jsem si hned první den stanovil a rozhodl se ho dodržovat.

   Prohlédl jsem si jednu fotku pozorněji. Byla na ni zobrazena mrtvola, ale za ní něco leželo. Zavolal jsem Gilla, ale ten mě silně ignoroval, zatímco s někým telefonoval. Tak jsem se rozhodl jít za počítačovým maniakem. Nemohl jsem si nevšimnout zkoumavého pohledu rváče. Poklepal jsem mu na rameno, až zakřičel leknutím, dlouho řval a potom se skácel k zemi, skoro jako mrtvola. Hned však byl zase na židli, přirazil mě ke stolu hlavou napřed a zeptal se mě vyděšeným hlasem, zda si myslím, že je to sranda, když ho bez varování jen tak napadnu a promluvím na něj. Ano, jsou to všichni blázni! Pro příště mu napíšu, jsem poučený na příští dobu.

   "Tak co potřebuješ?" zeptal se, když se konečně zklidnil a přitom přejížděl od jednoho místa na druhé, ale já za ním nechodil, zůstal jsem stát na místě a ukázal mu fotku.

   "Máš ji ještě v počítači? Chtěl bych se na ni podívat zblízka," odůvodnil jsem svůj návštěvu.

   John se trochu odrazil do stolu a prohlédl si ji zblízka. Chvíli na to zacouval dozadu, až se zády praštil o stůl, div mu nepraskla páteř, a prudce se otočil a něco hledal v obrazovkách. Opatrně jsem podlezl nekončící stůl a dostal se k němu, abych to viděl zblízka.

   Trochu poodjel stranou, ukázal na obrazovku a beze slova mi málem přejel nohy, kdybych mu rychle neuhnul, aby se dostal k další obrazovce a mohl ji dlouze sledovat, jako drogově závislý občan. Zornice měl úplně zúžené. Přemýšlel jsem, kolik hodin v týdnu vůbec spí (nebo zda vůbec někdy spí za měsíc). Prohlédl jsem si fotografii před sebou. Byla na ní mrtvola, která ležela na zemi, a opatrně jsem přiblížil to, co bylo za ní, abych to viděl detailně. Byl jsem si vědom Nicolasova zaujatého pohledu a stejně tak Johnova netrpělivého vrzání židlí, protože jsem mu bránil, aby opakoval své kolečko kolem všech obrazovek, a velmi těžce to nesl!

   Na fotografii za mrtvolou ležela jakási krabice, ale šlo vidět jenom kousek z ní, protože část nápisu muž zakrýval a rco mi jen stěží poradí, co by to mohlo být. I tak jsem si to poznamenal na kousek papíru a vložil si ho do kapsy. Fred po mně bude chtít znát důsledky, které vyvodím, ale moc jich zatím nemám. Poděkoval jsem Johnovi, který jako maniak hned doslova přiletěl na židli ke svému počítači, div ho nezačal rovnou líbat, a hned vše vypnul, aby se dostal zase zpátky na kamery a slyšel jsem, jak si oddychl. Když jsem nyní pohlédl na Nicolase, dělal, že si mě vůbec nevšímá, a Gill s někým telefonoval.

   Povzdychl jsem si a chtělo se mi najednou až přespříliš spát. Jenže Fred mi neřekl, kdy mu mám své poznatky donést. Řekl jen, že si to mám prostudovat. No právě, když mi neřekl dobu, kdy mu to mám dodat, může sem kdykoliv přijít. A já mám zatím příliš málo poznatků. Ale nejvíce mě zaujala poloha, ve které mrtvola ležela. Proč by měla na sobě rukavice? Byl to snad potenciální vrah nebo obyčejný zaměstnanec?

   Prohlédl jsem si další obrázek, kde byla tvář muže z blízka. Znovu jsem si povzdychl a chtěl jsem se raději vypařit. Mozek by mi měl fungovat normálně, tak proč nemohu pořádně myslet zatraceně?! Opřel jsem si čelo o stůl a přitom sledoval papír ve své ruce. Pročítal jsem si jednotlivé věty pořád dokola a dokola a hledal v nich nějaké nápovědy. Nebyl jsem u toho případu, neviděl jsem všechno na vlastní oči. Proto to nemohu posoudit tak dobře, jako on. Byla to snad zkouška?

   Pozorně jsem si to prošel všechno ještě jednou. Tentokrát jsem to bral vážněji a všímal si každých drobností.

   Vše, co mě dalšího napadlo, jsem si zapsal a škrtal věci, které jsem nakonec vypustil z hlavy jako nepotřebné informace. A přesto mi v hlavě uvízla právě ta krabice za tou obětí. A navíc... proč měl na rukách ty rukavice? Je zde něco, co ve spisech zapsáno nebylo. Ale co?

   "Tak co, jak to jde?" slyšel jsem najednou známý hlas a vzhlédl jsem. Byl to Gill, který prošel okolo a zřejmě si všiml mé nepříjemně vypadající polohy. Prudce jsem se narovnal a upravil složku, která se mi málem rozletěla, na což jsem ho pobavil. Řekl mi, abych vypnul, že Freda nezajímá, jak se chovám, nebo jak přemýšlím o případě. "Když máš dobré výsledky, bude jenom rád," řekl milým hlasem a odešel na své místo.

   To bylo to nejmenší, co mě trápilo.

   Co budu dělat, až se najednou zjeví přede mnou a řekne mi, abych mu řekl něco o případu, o kterém jsem měl jenom poloviční informace? Ptát se ostatních jsem nechtěl; jednak bych je otravoval, jednak bych přijal nepřímou porážku tím, že by mi pomohli.

   Zhluboka jsem se nadechl a podíval na věc s nadhledem.

   Když můj počítač byl schopný jakési akce, zkusil jsem si vyhledat podrobnější informace na internetu. Jednalo se o velký zásah policie ve vedlejším městě, kde se pravděpodobně postřílelo nad dvacet zaměstnanců jisté organizace Kobra. Nikdy jsem o ní neslyšel. Mávl jsem nad tím jenom rukou a prohlížel si onen případ dál. Dočetl jsem se, že Kobra vznikla nedávno, jako nová, teprve začínající firma, ale dle článku ji nyní znal snad každý. Ano, jsem naprosto neschopný. Ale v tu chvíli mi to bylo srdečně jedno a snažil jsem se přijít na nápis na krabicích za mužem. Na stránkách jsem našel stejnou fotku, jakou měl Fred ve složce.

   Vše se svádělo na policii, která bezohledně vnikla dovnitř bez povolení a několik firemních zaměstnanců chladnokrevně pozabíjela. No... Raději jsem se k tomu nijak nevyjadřoval, ale dělal jsem si poznámky ohledně té firmy. Je až k nevíře, kolik poboček měla zrovna u nás, přestože hlavní budova měla sídlo v Německu. No jo, Německo pořád vede v ekonomice, to jen my zaostáváme, nepotřebujete mi to připomínat v tak pitomém článku, který jsem raději vypnul, jinak by ten počítač už nejel ani další minutu.

   Pročetl jsem si své poznámky a vyvodil si z toho svůj vlastní závěr; policie dostala falešné informace, že se tam nachází teroristická organizace, skrývaje se za jejich názvem, a na jejím základě tam vnikli a všechny je pozabíjeli. Konec příběhu. Tuto operace však nevedl Fred ani nikdo jiný z tohoto týmu. Tak proč by měl tuhle složku? Vše navíc proběhlo v naprosté tajnosti; kdo neměl v dané době přístup na internet – jako třeba já – tak se o tom nic nedozvěděl. Tato akce s krycím názvem Akce Kobra (jak výstižné) proběhla přibližně před rokem, kdy jsem pochodoval pravděpodobně Švýcarskem nebo se blížil k hranicím Německa a srdečně mi bylo jedno, co se děje tady.

   Proč by mi však dával tuto složku s případem? Věděl snad, že jsem cestoval a že mi to uniklo?

   Pokrčil jsem nad tím rameny, utrhl si kousek papíru, kde jsem měl všechny důležité informace, uklidil složku do úhledného stavu, jako jsem ji předtím dostal, vstal a odešel z místnosti, za nehezkého pohledu ostatních, kteří, přestože se snažili posléze vypadat, že si mě nevšímali, si mě všímali až moc.

   Složku jsem dosti nehezkým způsobem hodil před Freda, který se probudil, a vstal z hromady odpadků kolem sebe. Rozhlédl se znavně kolem sebe a chvíli na mě zíral, než si zřejmě uvědomil, kdo jsem a co mi zadal za hloupý úkol. Prohlédl si složku před sebou a potom pohlédl na mě a čekal, co mu řeknu.

   Začal jsem tam, kde jsem uznal za vhodné, a v podstatě jsem mu to řekl, jako nějaký příběh., Pozorně mě poslouchal, opíral se o křeslo, vypadal unaveně, ale bylo mu v očích jasně dáno, že si mě musí vyslechnout, i kdybych mluvil hlouposti, po chvíli jsem v nich spatřil i zvědavost a zaujetí.

   Použil jsem prázdný papír před ním a načrtl mu přibližný tvar budovy. Za celou tu dobu mě nepřerušil a tiše mě poslouchal, pozoroval a já pozoroval jeho. Sem a tam přimhouřil oči, nebo se trochu hlasitěji nadechl, popřípadě zatajil dech a zhluboka vydechl. Když jsem skončil, chvíli mě jen tak sledoval a ruce měl neustále založené na prsou. Chvíli nic neříkal a on se přestal opírat. Vstal. Řekl jsem snad něco špatně?

   Najednou mi začal pomalu, ironicky tleskat a po chvíli hned přestal.

   Pochválil mě za dobrý úsudek, přestože jsem v danou chvíli byl mimo domovskou krajinu. Pousmál jsem se.

   Poděkoval jsem. Ale jeho další otázka mě zarazila.

   "Proč ses celou tu dobu díval na mne a pozoroval mé reakce?" zeptal se a opřel se o svůj stůl. Pokrčil jsem rameny.

   "Tak nějak jsem vyčetl z vašeho pohledu, že mluvím pravdu. Když jste přimhouřil oči, nezdála se Vám informace, ale když jsem Vám ji zdůvodnil, zase jste víčka uvolnil a vydechl, tudíž jste přestal být až tak napjatý. To se několikrát opakovalo," odůvodnil jsem. Přikývl a usmál se.

   "Čteš v lidech, které znáš jenom chvíli, skutečně dobře," řekl a nastavil ruku před sebe. "Gratuluji. Jistě toho tvého zajímavého instinktu využiju nejednou, jenom tě varuji."

   Oba jsme se zasmáli.

   Popřál mi ještě hodně štěstí a já už odcházel z jeho kanceláře, když jsem se zastavil ve dveřích. Chtěl jsem se ho zeptat na tu firmu, Kobra, a na jejího dodavatele, zda o něm něco neví, ale nakonec jsem si řekl, že je to zbytečné. Byla to jenom jedna firma z mnoha dalších, není potřeba starat se až o tak malé detaily.

   Avšak někdy ty příliš malé detaily... jsou ty nejpodstatnější.

   Když jsem dorazil zpátky, usadil jsem se znovu do křesla, zhluboka se nadechl, a když jsem si byl jistý, že už budu mít klid, tiše jsem vydechl. Pohlédl jsem na svůj mobil. Zamračil jsem se, když jsem spatřil otcovo číslo. Vymazal jsem tři zmeškané hovory od něj. Změnil jsem si číslo a on ho přesto zjistil i tak. Naneštěstí nebyl tak chytrý, aby si zjistil, kde nyní bydlím. Prozatím. Nechybí mi. On ani bratři. Mám nyní svůj vlastní život a konečně mohu žít beze strachu z toho, co mě čeká, až se vrátím domů.

   Opřel jsem se o stůl a ani nevím kdy, jsem usnul. Vška bylo už také celkem dost pozdě, blížilo se k půlnoci a mně mozek i svaly vypovídaly službu, když tu najednou mně někdo vzbudil. Vylil na mně studenou vodu, až jsem prudce vstal, ale zase rychle klesl, zastavil jsem se však před pádem na tvrdou zem ze židle. Vzhlédl jsem a zamračil jsem se na svůj budík.

   "Jde se do terénu, zelenáči," řekl mi Nicolas a hodil po mně uniformu. Zmateně jsem zamrkal. Dej mi pokoj, chci spát, pomyslel jsem si, div jsem znovu neusnul na stole. Potom jsem prudce nadskočil a díval jsem se za ním, jak si vykračuje kupředu. Počkat... COŽE?

   Jasně jsem v žádosti o práci psal o možnost místa v budově, nikoliv umístění do terénu!!! Kde se stala chyba?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře