Až tě znovu uvidím 15

30. březen 2016 | 07.00 |

   "Počkej!" zakřičel jsem za ním, když jsem utíkal chodbou, nyní v naprosté tmě, div jsem tedy nevrazil do protější zdi, ale v čas jsem si všiml drobného světla na zemi, tak jsem se za ním vydal. Dostihl jsem ho bohužel až venku, kdy jsem ho stáhl trochu dozadu za kapuci. Nepříjemně se na mě podíval, když jsem se mu snažil vysvětlit svou situaci. On na ni jenom zareagoval lhostejným:

   "No a?"

   A dál se vydal ke svému černému autu. Málem se mi rozbila celková představa o své budoucí práci, ale když už to musí být, tak pro tentokrát to poslechnu a půjdu za Fredem, abych mu připomněl, co jsem přesně napsal v požadavku o práci! Pravděpodobně na to omylem zapomněl. Zarazil jsem se, když Nicolas nasedl do svého černého auta. Chvíli čekal, než vylezl a začal po mně řvát, jak dlouho hodlám ještě stát a tupě zírat, když máme práci. Váhal jsem, protože jsem netušil, zda tam mám vejít či nikoliv, ale nakonec jsem vlezl do černé dodávky. Až vevnitř jsem se zarazil, protože mi připadala příliš povědomá.

   "Jak dlouho tuhle dodávku už máš?" zajímal jsem se a rozhlížel se po ní. Připomínala mi dost Karolíninu dodávku, kterou mě a Matthewa vozila do školky.

   "Co je ti po tom?" zavrčel na mě vztekle a rozjel se tak prudce, že jsem málem zmizel v sedadle. Popravdě řečeno; měl jsem chuť vystoupit, ale jeho rychlost mi to neumožňovala. Když se prudce zastavil, div mě jeho pás rovnou neuškrtil. Ušetřil by mi trápení, které s ním jistě ještě budu mít.

   Sotva jsem byl schopný popadnout dech, on už vylezl z auta a vypadalo to, že by byl ochotný mně v něm dokonce i zamknout, tak jsem málem skákal skrz okno ven, ale naneštěstí jsem stihl otevřít dveře a prudce je zavřít. Čekal jsem, že po mně začne syčet, abych s jeho autem víckrát takto netřískal, ale nadávky ani výhružky nepřicházely, tak jsem to nechal být.

   Měl jsem co dělat, abych ho vůbec stihl doběhnout, protože už se hnal k jakési budově, jejíž dveře byly polepeny žlutou páskou s černými názvem policie, který se tam opakoval několikrát dokola ve všech směrech, podle toho, jak byla páska potažena přes dveře.

   Podlezl jsem ji a držel se v těsné blízkosti Nicolase, připomínaje mu, že nejsem stavěný do terénu. Jen se pohrdavě zasmál a potom se rozhlédl po místnosti. Také jsem se zarazil, když jsem si uvědomil, kde to skutečně jsme.

   Až potom mě z myšlenek vytrhlo hrozivé štěkání, až jsem trochu nadskočil a hleděl do očí jakémusi vořechovi, který slintal a vyhrožoval mi svými nažloutlými tesáky, že pokud si nebudu držet odstup, tak mě zakousne jako malinu a spolkne bez problému. Div se klec, v které se to ubohé, však hrozivě vypadající stvoření nacházelo, nezbořila, byla malá, skoro se mu zarývala do masa, když stál a takto na mě štěkal a poskakoval přitom, jako maniak, jakoby se skutečně chtěl dostat ven a splnit svůj slib.

   Podíval jsem se stranou a v druhém rohu byla klec s jakousi ještěrkou, když jsem přišel blíž, uvědomil jsem si, že to není jen tak ledajaká ještěrka (a hlavně, že není sama), ale mlok skvrnitý. A hned v několika párech, zatímco se skupinka malých černých tělíček tiskla jeden k druhému, přestože se tak vzájemně částečně trávili. Opatrně jsem k nim natáhl ruku, ale hrozivě zvedli ocasy a zaměřili na mě své výhružné oči. Ruku jsem raději stáhl a prohlížel si je zblízka. Jejich oči mě upoutaly.

   Vyplázli na mě, jakoby to měli domluvené, jazyky. Nemohl jsem z nich spustit oči; byli tak překrásní a přitom nebezpeční.

   "Neblbni a pojď sem," slyšel jsem zlý chladný hlas, který jsem raději poslechl. Přeci jenom byl to můj první zásah a vůbec nevím, co se tady stalo. Prošli jsme k pultu, za kterým stála žena, k nám otočená zády. Když se na nás podívala, trochu mě zamrazilo v zádech.

   Její pronikavé oči se mi dívaly hluboce do těch mých, byly temné, jako černé uhlí a sklivce měla bílé natolik, že jsem na krátkou chvíli pochyboval, že je to člověk, že nemá oči podrážděné od srsti nebo od toho zápachu po všech zvířatech. Její pohled byl přímý a zaujatý, když se jimi dívala, jak se k ní blížíme. Jako bychom vstupovali na teritorium nějakého zvířete. Oblečena byla prazvláštně; bleděmodrou halenku pyšnily černé střapce na obou bocích, které si tam sama špendlíkem přidělala, hlavičky špendlíků ještě šly vidět, kalhoty měla temně rudé, jako špinavá krev, pod krkem měla uvázanou stříbrnou rolničku na černém, tenkém drátku, který se jí obepínal okolo krku. Boty měla temně hnědé z pravé kůže. Avšak nejvíce mě zaujal zbytek její tváře; rty měla plné, temně rudé jakoby její rtěnka byla její krev samotná, skrz levé obočí měla dvě malé kuličky v podobě piercingu, který jí také pyšnil spodní ret uprostřed, takže vypadal, že je zasazen do brady, aby byl přitom spojený s dolním rtem. Po krku se jí táhlo dlouhé černé tetování, detailně zobrazené květiny i se všemi skoro neviditelnými čárkami, které směřovaly hlouběji do květu k tyčinkám s pylem, jež byly detailně zobrazeny, jakoby se na ně člověk díval pod mikroskopem. Bylo to mistrovské dílo. Na pravém předloktí měla vytetovanou jakousi packu s detailně vyobrazenými drápy, které se zdály být skoro skutečné. V ruce držela ryšavou lišku, která se k ní lísala a skoro předla, jako kočka, zatímco žena, která ji držela v rukách, měla jiskřivý pohled, jakoby právě spatřila svou kořist a byla připravená ji zabít. Až s pohledem dolů na její nohu jsem se trochu polekal, když se ke mně pohnul černý had a zle na mě zasyčel, zatímco byl obmotaný kolem nohy té ženy. Na krátkou chvíli mě napadlo, že se mi to jenom zdá, protož člověk, jako je ona, nemůže přece existovat!

   Když jí Nicolas ukázal odznak, nijak na to nezareagovala, pohladila lišku po hřbetě a opatrně ji položila na pult. Liška se posadila a dívala se mi přímo do očí. Výhružně vycenila zuby a naježila srst, trochu se ohnula ve hřbetě a opřela se o packy. Žena ji pohladila po hlavě, hned zkrotla a lísala se k ní, jako spokojená vrnící kočka.

   Žena zvedla jakousi klec a otevřela dvířka, zatímco liška poslušně vešla dovnitř. Zamknula ji na zámek, po kterém liška hmátla a snad se dokonce usmívala nad svou starou hračkou, se kterou si hned začala hrát; hmatala po ní packou a snažila se zámek sundat, ale přitom to vydávalo jenom líbezný zvuk, který ji snad uspokojoval.

   Žena položila klec zpátky na zem ke svým nohám a pohladila hada, který jí svíral nohu, po hlavě. Otřel se o ní kůží o trochu víc, uvolnil jí nohu a ona ho zvedla, obmotala si ho kolem těla a vážně mě děsil jen pohled na ni. Doposud nepromluvila, jen pozvedla obočí, když si důkladněji prohlédla odznak, který jí Nicolas pořád ukazoval.

   Temnýma očima k němu vzhlédla a trochu se pousmála, div jí piercing nenarušil jemnou pokožku na rtech.

   "Co Vám to tak dlouho trvalo?" zeptala se konečně chladným hlasem. "Zabloudili jste snad? Nebo Vám někdo ukradl auto, stejně jako mi kdosi sebral tak vzácné exempláře z mé osobní sbírky, na kterou mám, jen tak mimochodem, soudní povolení, jako jediná v celém tomhle pitomém státě? Pokud se Vám zničilo auto, za to já nemohu, ale Vaší povinností je snad pomáhat a chránit. A jak hodláte chránit, když na místo činu dorazíte s půlhodinovým zpožděním?"

   Dala si ruce v bok po svém dlouhém proslovu a had kolem jejího těla se vztyčil a hrozivě zasyčel. Trochu mě to zvíře kolem ní děsilo.

   "Omlouváme se, dříve jsme to stihnout nemohli," omluvil se Nicolas profesionálně a té dámě před námi se dokonce zdvořile uklonil. Zrovna od něj bych takovýto čin nečekal, ale první zdání pravděpodobně klame. "Cestou jsou už delší dobu uzavřené, kvůli té nové firmě, která si tady zakládá další budovy. Je kolem toho chaos už několik let, dělají rekonstrukce, takže se nám pletou po silnicích, a také-..."

   Žena ho umlčela jenom zvednutou bledou rukou, na které se pyšnily temně černé nehty, překrásně namalované tak, aby se leskly a nedávaly najevo žádnou její slabinu, která se skrývala někde hluboko v jejím nitru v jinak dokonalém těle. Byla typem ženy, která dostane vše, co chce, jen díky své vlastní osobnosti, nepotřebuje použít slova ani sílu, stačí jen něco naznačit, klidně i obočí s piercingem by mohlo být znamení, ž má před ní pokleknout a omluvit se jí. Vypadala, jako žena ze Starodávných mytických dob, o kterých psali starořečtí spisovatelé a dramatici, ale mnohem krásněji.

   "Je mi jedno, jakou výmluvu na mne vytáhnete," varovala ho chladným hlasem a ruku pomalu sklonila, aby pohladila hada po hlavě, jenž se k ní příjemně lísal, až jsem měl obavy, aby ji nezačal škrtit. Strach z něj neměla, takže to nebyl jedovatý druh. Najednou si ho položila na ramena a on se jí obmotal tělem kolem rukou, takže působil jako jakási pokrývka. Skutečně zajímavá žena.

   "Co se tedy stalo?" zeptal jsem se, abychom se dostali z tohoto nekončícího bludného kruhu. Had se na mě malýma očkama podíval a zle na mě zasyčel, ukazujíc mi svá ústa zvnitřku. Nechutné. Žena jenom tiše zasyčela, hladíc hada po hlavě a uklidňujíc ho tichými slovy, líbajíc ho na kůži, jako malé dítě. Podívala se mu přímo do očí, a když na ni vyplázl jazyk, špičkou toho svého mu po něm přejela a had se jí obtočil jednou kolem krku. Vážně divné a vážně nechutné! Otřásla mě zimnice, když jsem ty dva sledoval.

   Konečně mi věnovala pohled. Byla snad myšlenkami i duší mimo, proto její oči byly takové... prázdné.

   "Vykradli mě," řekla posmutnělým hlasem a smutně přikývla. Políbila hadí kůži a pohlédla mi znovu do očí. "Když jsem se před chvílí vrátila, abych zkontrolovala, zda jsem pořádně zamknula sklepení, kde je plno dalších hadů, jako tady toto zlatíčko," políbila hada znovu a pokračovala: "Tak jsem si všimla, že sklo v zadních dveřích je vyražené a klika poničená. Vloupali se sem pravděpodobně pár chvil poté, kdy jsem dorazila domů."

   Dobrý odhad, napadlo mě.

   "Máte na někoho podezření?" zeptal se Nicolas, jako profesionál. Žena jenom zakroutila hlavou. Konečně jsem si všiml její jmenovky, kterou doposud zakrýval had svým tělem. Naomi. Nicolas se jí ptal, zda jí někdo nevyhrožoval nebo zda neměla předtím nějaké problémy se svými zákazníky ohledně... těch zvířat. Zarazil se při pohledu na hada, který jí zrovna olizoval kůži na krku, i mě to trochu děsilo.

   Naomi tiše zakroutila hlavou. "Kdo by mohl chtít ublížit tak překrásným zvířátkům, jaká žijí tady?" zeptala se nechápavě a najednou se změnila v nebohou ženu. Děsila mě ještě víc. "Obchod se zvířaty vedu sama. Jak si můžete všimnout, jsou zde neobvyklé kousky. Většinou už ohrožená zvířata. Zachraňuji je před smrtí, kdykoliv mi někdo zvolá, že naše další nebohé zvíře."

   Nicolas uhodil hřebíček na hlavičku. Poznamenal totiž, že všechna zvířata, která jsme doposud viděli, jsou jedovatá. Přikývla a její pohled se znovu změnil v naprosto chladný. Potvrdila mu, že to, co vidí, jsou její miláčci. Měla už od malička slabost pro všechna jedovatá zvířata. Když mluvila o své minulosti, jak chytala pavouky, drobné hady a jinou jedovatou havěť (pro mě), opatrně si sundávala jeden ze svých kousků a dávala ho do akvária, hladíc ho po celé délce těla.

   "Nikdo mě přece nemůže nenávidět za to, že miluji jedovatá zvířata, není snad pravda, strážníku Jamesi?" zeptala se pohledem ke mně a usmála se. Zarazil jsem se. Odkud mě zná? Nicolas spěšně pohlédl z ní na mě a potom zpátky na ní. Zpoza dveří za ní vyšli další policisté, kteří Nicolase pozdravili kývnutím hlavy a odnášeli několik vzorků.

   Řekl jí standardní větu, že pokud si vzpomene na cokoliv jiného, ať zavolá na náš okrsek.

   Když jsme byli na odchodu, chytila mě za zápěstí. Řekla mi, abych byl potichu a přitom mě pozpátku tahala dozadu za dveře, které zamknula otočením zlatého klíče. Pohrávala si s ním mezi prsty a potom se otočila na mě. Co to mělo být? Nicolas mě zabije nebo v horším případě; odjede beze mě.

   Přistoupila ke mně a měsíční svit, který pronikal poničenými dveřmi, jí dělal ještě bledší pokožku, než předtím na umělém světle žárovky.

   "Víte, strážníku Jamesi, všechna zvířata zde jsou pro mě jako děti," řekla do temnoty místnosti a vzhlédla ke mně. Za ní se něco zablýskalo, a když rozsvítila světlo, trochu jsem vykulil oči.

   Měla v této místnosti doslova zoo, ale zoo plné jedovatých nebo jinak nebezpečných tvorů. Mohl jsem se jenom zmateně rozhlížet. Ukázala na poničenou klec a přešla k ní. Jako by mi vyprávěla příběh. Říkala, že v této kleci přechovávala velmi vzácného, jedovatého ještěra. Otočila se na mě a měla v očích skoro slzy. Chytila mě za ruce a poprosila mě, abych našel viníka a jejího miláčka přivedl zpátky a našel ho živého především. Co jsem jí mohl slibovat? Nakonec jsem jen přikývl a ona mě konečně pustila. Její ruce byly tak hebké a přesto chladné, jako led samotný.

   "Slibuji Vám, Naomi," oslovil jsem ji jménem, abych upoutal její temné oči. "Že uděláme všechno proto, abychom toho ještěra našli."

   Němě přikývla a předala mi jakousi fotografii. Se slovy, abych byl opatrný, mě konečně pustila a odemkla dveře, abych mohl odejít. Byl to prapodivný pocit, když jsem kolem ní prošel. I po opuštění toho obchodu se zvířaty jsem cítil, jak se ty temné oči na mne dívají a děsí mě.

   Pohlédl jsem na fotografii, až když jsem vyšel ven. Byla to detailní fotografie jakéhosi ještěra. A mně potom došlo, co bylo zač! Varan stepní. Nikterak moc ohrožený druh, ale přesto... Jak ho mohla dostat až sem? Povolení ho vůbec převézt do této země ji muselo stát majlant.

   Potom jsem si uvědomil, že by tady měla stát někde nějaká černá dodávka, ale Nicolasovo auto nebylo nikde v dohledu. Povzdychl jsem si, schoval fotografii bezpečně do kapsy a vydal jsem se kupředu.

   Zarazil jsem se na rohu ulice, když se mi rozvibroval mobil. Zmateně jsem zamrkal, když jsem spatřil Skryté číslo. Myslel jsem si, že to je nejspíš Fred nebo někdo jiný, kdo po mě začne řvát, kde zatraceně jsem, proč jsem nejel s Nicolasem a podobně. Váhavě jsem to zvedl a byl jsem připravený na několik přednášek o nezodpovědnosti, ale nikdo se neozval. Chvíli jsem čekal. Na druhé straně bylo hrobové ticho. Když jsem chtěl promluvit, ozval se hluboký, upravený hlas: "Měl byste toho případu nechat, pane Jamesi."

   Přimhouřil jsem nedůvěřivě oči a rozhlédl jsem se. Hlas znovu promluvil a řekl mi, že bych se neměl tak moc rozhlížet, že mě vidí i tak. Znejistil jsem. To je sice hezké, že mě vidí, ale já jeho ne!

   Očima jsem zabloudil trochu za sebe a vydal jsem se kupředu, abych se skryl za roh.

   "Kdo jste?" zeptal jsem se konečně a opřel jsem se o chladnou zeď budovy za sebou.

   "To Vás nemusí zajímat, pane Jamesi," oslovil mě znovu ten hluboký hlas a já se ho snažil nějak upravit v mysli, aby mi zněl jako někdo, koho bych mohl znát, ale nikdo mě nenapadal. Kdo je ten chlap? Nebo je to snad žena hrající si na muže? Ne, na to zní příliš sebevědomě. "Chcete si s námi zahrát hru?"

   "S námi?" zopakoval jsem po hlase a čekal na odpověď. Na druhé straně se rozeznělo ticho a já trochu vycenil zuby. Záměrně zkouší mou trpělivost?! Kdo to je? A co chce?!

   "Vážně... Vzdejte se toho případu pro své vlastní dobro," přikazoval mi ten hlas, ale já se trochu ušklíbl. Jestli si myslí, že mě tak snadno přemluví, je na omylu. "A pokud tak neučiníte, budeme se muset pojistit trochu jinak."

   "Jak jinak?" zeptal jsem se nechápavě, ale hlas skrz mou vlastní otázku, promluvil.

   "Sbohem," řekl přes mou otázku a zavěsil. Zmateně jsem pohlédl na svůj mobil. Dřív, než jsem začal přemýšlet, rozhodl jsem se poslechnout si celý ten rozhovor znovu, ale... v historii hovorů žádné skryté číslo už nebylo. Zamračil jsem se. Tohle se mi ani trochu nelíbilo.

   Vytáhl jsem znovu fotografii ještěra a prohlížel si ho. Vydal jsem se kupředu. Když jsem se blížil k policejní stanici, ohlédl jsem se, protože jsem slyšel jakési ozvěny kroků nedaleko ode mě. Nikde nikdo nebyl. Bylo ticho. A to se mi ani trochu nelíbilo. Pamatuji si ještě z dětství, že ticho nevěstilo nikdy nic dobrého. I tak jsem rychle zmizel ve stanici, sledujíc černou dodávku naproti ní. Jdu toho zmetka zbít!

   Prošel jsem skrz detektor kovu, zapípal jsem pochopitelně a to už se muž za sklem zvedal a říkal mi, abych vytáhl kovové předměty. Zarazil se, když mě viděl trochu zblízka a poznamenal, že jsem předtím šel s Nicolasem. Když jsem se mu představil, jenom přikývl a omluvil se mi. Poučil mě však, abych tou skříní víckrát neprocházel a nelekal ho. Chtěl jsem se rozesmát, ale raději jsem mlčel. Přikývl jsem a sotva jsem se dostal za roh, musel jsem se chytit za pusu, abych se nerozesmál. To jako vážně? Tak tlustý chlap a dělá kontrolu železa? Vždyť by mu kdokoliv, kdo zapípá, utekl dřív, než by se zvedl!

   Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil, a vydal jsem se rovnou tou temnou uličkou, kde už jedna žárovka odešla nadobro. Otevřel jsem dveře a strhl na sebe pozornost, protože Fred přišel zřejmě pár minut přede mnou. Dal ruce v bok a zamračil se. Začal na mně soptit, kde jsem se coural. Aha, takže se neptá Nicolase, proč mě zapomněl, ale na vině jsem já!

   Hodil mi do rukou jakési složky a doslova i přikázal, abych si je prostudoval a přišel mu říct do hodiny svůj názor. Aha, takže ho vůbec nezajímá, že jsem zjistil, proč Naomi předtím vzbudila tak velký poplach? Ví se jen, že zmizelo nějaké zvíře, ale že je to varan, to je všem naprosto jedno! Rozhodl jsem se, že je v tomhle směru potrápím i já. Hodil jsem složku na stůl a usadil se na židli. Pohlédl jsem očima na Johna, který byl naprosto zaměstnaný obrazovkami před sebou, kolem kterých neustále kroužil dokola a dokola.

   Pohlédl jsem na složku, kterou mi Fred předal. Slyšel jsem, že se někdo z těch maniaků zvedl a někam kráčel. Kroky byly čím dál hlasitější. Někdo šel snad ke mně? Když jsem vzhlédl, Nicolas stál přede mnou a lhostejně mě sledoval chladnýma očima. Jasně mi dával najevo, že se mu hnusím a měl bych zmizet, že mě chce zašlápnout jako brouka. Nemusel to dávat až tak vážně najevo, prokrista!

   "Pojďme se projít," navrhl najednou a já zmateně zamrkal. Mám jenom hodinu na to, abych přišel s nějakou pádnou odpovědí pro Freda a on... Nebyl to návrh, jak to vypadalo původně. Byl to rozkaz. Popadl mě za rameno a i přes můj značný nesouhlas mě odvedl z té pochybné místnosti. Nikdo si nás nevšímal, jenom ti dva zamávali Nicolasovi na odchod a on reagoval stejně.

   "Pusť mě, ty idiote!" zakřičel jsem na něj a on za námi zavřel dveře, zatímco mě pořád držel, jako nějakého spratka. Jak já ho nenávidím! Vedl mě snad přes celou stanici a já se uklidňoval myšlenkou, že ho brzy nakopu, sotva mě pustí. Když jsme se dostali ven, popadl jsem ho za zápěstí, ale čekal můj krok, zkroutil mi obě ruce dozadu, takže nyní jsem měl ruce překřížené do X a nemohl se nijak bránit. Alespoň to tak vypadalo. Kopl jsem h do kolene, tím jsem si získal čas a uvolnil si ruce. Smysly mi však zbystřily, když se pěst zastavila těsně před mýma očima. Jasně mi dal najevo, jak velké jsou rozdíly mezi námi. Zle jsem na něj zavrčel.

   Pěst odsunul a popošel kousek ode mě, aby si zapálil cigaretu. Co to mělo jako za smysl?

   Chtěl jsem se vrátit, ale rukou mi zatarasil dveře. Zhnuseně jsem se na něj podíval a on mi vydechl kouř do obličeje.

   "Pořád jsi snad naštvaný, že jsi tam zůstal?" zeptal se mě pobaveně a odklepl cigaretu, div mi popel nepřistál na kůži. O krok jsem od něj odstoupil a krev se mi vařila v žilách. Co má za problém?!

   Jen se ušklíbl a kousl do cigarty. Vyndal si ji z úst a zeptal se mě, zda vím, proč jsem tak malý. Náhodou jsem měl normální výšku na člověka mého věku a pohlaví, ale to mu asi uniklo. Stiskl mi hlavu v tvé své obří pracce a pevně ji sevřel. Snažil jsem se nedat najevo prudkou bolest. Spokojeně se usmál a sotva odtáhl, udeřil ho do nosu.

   "Měl by ses naučit základy slušného chování, ty policisto," řekl jsem lhostejně a prošel kolem něj, zatímco mi nadával a držel se za nos.

   "Ještě jedna věc," řekl a já jsem se otočil zpátky k němu. Chyba! Prudce po mně hmátl a chytil mě za košili. Prudce mě přitáhl k sobě a hrozivým hlasem mi zasyčel do ucha: "Ještě jednou práskneš s dveřmi mého auta, tak tě zabiju."

   Co? O tohle mu šlo?

   Pustil mě lhostejně, jako bych byl nějaký odpad, kterého se chtěl co nejrychleji zbavit. Zamračil jsem se na něj a poradil mi, abych se už o to víckrát nepokusil.

   "Možná, že tě učil někdo, kdo tady kdysi něco znamenal, ale toto je nyní můj okrsek. Jsem stokrát lepší, než on kdy byl," zasyčel na mě a vydechl na mě odporný zápach cigaretového kouře. "Smiř se s tím, že toto je realita, zelenáči, a pokud mě budeš srát, nepovede se ti dobře. Uvědom si své místo, uvědom si, že to já jsem zákon."

   Típl si cigaretu o zeď a odešel zpět do budovy. O čem vůbec byl tento jednostranný rozhovor? Chtěl si snad na mě zvýšit ego nebo co? Můj první dojem o něm byl však správný; je to naprostý egoistický pablb!

   Potřeboval jsem si pročistit myšlenky.

   Vydal jsem se tedy do nočních uliček před sebou. Nikdo mě tam stejně postrádat nebude a Fred by po mě řval tak či onak. Jen stěží bych mu mohl vysvětlit, že někdo mě vyrušil dřív, než jsem mohl začít pracovat, ale to už je nyní jedno. Vypnul jsem si vyzvánění na mobilu, pro případ nouze, že by se po mně někdo sháněl. S rukami hluboko v kapsách jsem kráčel kolem dokola a prohlížel si opuštěné uličky, které nesly své vlastní jizvy z minulosti a také příběhy, které doposud nebyly vyřčeny, které se teprve stanou, nebo se už staly a lidé si jich nevšimli, nebo na ně zapomněli pro své vlastní bezpečí.

   Netušil jsem, kam bych měl mít, ale potřeboval jsem dostatek prostoru pro své vlastní myšlenky. Utápěje se v minulosti jsem si prohlížel fotografii varana a přemýšlel, kde je mu nyní konec. Varan nejsou nijak jedovatá zvířata, avšak jejich sliny mohou zabraňovat srážení krve.

   Kdo by mohl mít rád zrovna tak prapodivná stvoření, jako jsou oni? A proč Naomi měla všude jenom jedovaté tvory? Některé klece byly prázdné. Prodala je nebo čekala na další? A proč by je někomu prodávala, když je tolik miluje? Nebo je to jenom dočasná láska? Zarazil jsem se. Proč jsem se snažil jí porozumět? Zakroutil jsem nad sebou hlavou. Jsem vážně z toho všeho mimo... Pořád mě štve, že si mě Fred spletl s někým jiným.

   Neměl bych tento problém, kdyby si pořádně přečetl mou žádost o místo!

   Když jsem vešel do uličky, rychle jsem se zase vzdálil za roh. Opatrně jsem zpoza něj vykoukl a ztišil dech. Sledoval jsem nějakou skupinku lidí, kteří měli nějaké prapodivné zvíře v kleci, a něco řešili, mávali penězi. Spíše to vypadalo na hádku.

   Jeden šťouchl do druhého a ten třetí zakřičel něco na prvního, mlátíc ho do hlavy. První se hned omlouval. Mluvili francouzsky, nerozuměl jsem jim. Jeden z nich ukázal ke mně a já se polekal, že si mě všimli. Rychle jsem se skryl za roh a srdce mi zběsile bušilo.

   To není jen ledajaká skupinka... To jsou pašeráci zvířat! Rychle jsem vytáhl fotografii a prohlédl si ji. Potom jsem opatrně vykoukl, abych se ujistil. Ano, toto je varan od Naomi! Zalitoval jsem, že jsem neměl po ruce zbraň a uniformu jsem si v tom spěchu předtím oblíknout ani nemohl.

   Jediné, co jsem mohl, bylo vytáhnout mobil a pokusit se to nahrát. Snažil jsem se skoro nedýchat, aby výsledná nahrávka neměla příliš šumu kolem. Viděl jsem, že se začali zase žduchat a padaly facky a rány. Varan se otočil ke mně a snad zavrněl, protože se jeden otočil. Ztuhla mi krev v žilách. To už je podruhé a tentokrát si mě jistě musel všimnout! Díval se mi přímo do očí, viděl můj mobil. Je po mně, napadlo mě.

   Muž se však otočil, kývl hlavou k tomu naproti a on jenom přikývl. Druhý muž se na ně zmateně podíval a zamračil se. Nechápal jsem, co se tam děje. Snad jednoho z nich oslovil. Ten, který byl ke mně zády, se zohnul pro varana v kleci. To už se však seběhlo několik věcí příliš rychle, aby to můj mozek stihl všechno poskládat dohromady za těch pár sekund.

   Ozvalo se několik ran z pistole, muž, který doposud držel klec s varanem, ji pustil na zem. Poničila se, ale třetí muž popadl varana a vyzdvihl ho do náruče, přestože se mu třepal a kroutil se, zatímco druhý muž pořád mířil na muže, sebral zbraň tomu, který držel varana a pokračoval ve střelbě do muže, který se už nemohl nijak bránit, a předtím, než začal znovu střílet, padal k zemi mrtvý. Než dopadl na zem, následovalo ho ještě plno ran, které rozhodly o jeho osudu. Zmocnil se mě strach. Ale zároveň mi muselo úplně přeskočit. Schoval jsem mobil a zhluboka se nadechl. Jsem maniak?!

   "Odhoďte zbraň! Policie!" zakřičel jsem. Muži se ke mně vzhlédli a rychle se rozběhli pryč i s varanem. "Hej!" Když jsem doběhl k muži na zemi, zarazil jsem se. V krku měl vpíchnutou jakousi injekci.

   Co se to zatraceně dělo? Co si řekli, že jeden z nich musel zemřít? Nedotýkal jsem se ničeho. A proč měl ten muž injekci v krku?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře