Až tě znovu uvidím 16

2. duben 2016 | 07.00 |

   Byl jsem zmatený. Trochu špatně se mi dýchalo. Muž neměl žádný tep; pravděpodobně ho okamžitě usmrtil obsah oné injekce. Co v ní zatraceně bylo?! Rychle jsem vytáhl mobil a volal na náš okrsek. I kdyby mě za to měli zmlátit a pak vyrazit... tohle musí vidět. Cítil jsem své srdce skoro až v krku, když jsem se jim snažil určit svou přibližnou polohu a popsat, co se stalo. Když jsem mluvil s ženou na druhém konci hovoru, trochu jsem se uklidnil a mohl normálně myslet po delší chvíli. Dirigovala mě a skoro jako na malé dítě na mě mluvila, říkala mi, co mám dělat, a jako nemohoucího mě skoro učila i dýchat. Upřímně řečeno; vidět to v televizi, tak bych to zvládl. Člověk si myslí, že když něco vidí v televizi, ve skutečnosti by to zvládl taky tak snadno. Ale popravdě řečeno; když stojíte nad mrtvolou, jejíž oči se na vás (nyní už mrtvě) dívají, převrátí Vám to všechny představy o filmových kriminálkách vzhůru nohama. Když hovor skončil, musel jsem se vzdálit, abych se mohl pořádně nadechnout. Za celou tu dobu jsem si neuvědomil, že sotva jsem opustil mrtvolu na pár metrů, div jsem se neudusil čerstvým vzduchem.

   Zhluboka jsem se nadechoval a pomalu vydechoval, snažíc se napočítat do deseti a přitom si utřídit myšlenky... a hlavně si uvědomit, co se to přede mnou stalo. V hlavě se mi ozývala jedna otázka až do příjezdu policie; Mohl jsem tomu zabránit?

   Hned rozprostírali kolem místa činu žluté pásky a dokonce přišel Fred osobně. Sice se mračil, ale jako profesionál se mě zeptal, co se tady stalo. Když se mu má výpověď nezdála, poznamenal jsem ještě, že mám video jako důkaz. Můj mobil neuměl nikdy moc dobře nahrávat, ale tentokrát mě nezradil a ukázal vše, co jsem viděl na vlastní oči. Několikrát to shlédli a zkonzultovali, zatímco mi rozebírali mobil a prohlíželi si to video na notebooku detailněji. Takže svůj mobil už dnes neuvidím.

Fred mezitím zavolal Johnovi se zprávou, že mu posílá mé video, aby si ho on sám prohlédl. Copak mi nevěří, že jsem to skutečně natočil já?

   Nakonec jsem byl jediný, kdo se v tu chvíli zdržoval poblíž uličky. Jediný svědek. A jediný, kdo měl nějaké důkazy. A jediný, kdo byl naprosto nahraný, když jeho dva vyslýchači byli zrovna Bob a Nicolas. Ani bych se nedivil, kdyby Fred stál za sklem a šklebil se na mě, jak si toto vychutnává, jako pomstu. Kdyby mě někdo nevytáhl ven a nezvedl mi mandle, tu zprávu bych mu s klidem odevzdal a nic by se nestalo, no ne?

   Pocit být vyslýchán mi přišel naprosto nepříjemný a neskutečný. Nemělo by to být naopak; neměl bych to být já ten, kdo vyslýchá, ne ten, kdo jevyslýchán? Rozhodl jsem se to přejít bez jakýchkoliv poznámek – jistě bych si zavařil mnohem víc, kdybych cokoliv řekl. Vím, co jsem viděl. Nicolas se tvářil, že by mi oči nejraději vypíchl a dal si je na pozdní večeři. Však kolik mohlo být? Zamžoural jsem očima na jeho hodinky, ale dokonale si je skryl dlaní, abych na ně neviděl. Trochu jsem se na něj zamračil, ale pak jsem se soustředil na pokládané otázky. Nebylo to něco, na co bych se už já sám neptal cvičně ve škole. Odpovídal jsem popravdě; podle toho, co jsem viděl. Bob jenom přikyvoval a vše si naprosto zpomaleně zapisoval, zatímco kolem mě Nicolas nebezpečně blízko kroužil. Ach, ani nevíte, jak moc rád bych mu nyní vrazil pěst hluboko do žaludku, ale ono pokušení jsem ovládl jenom proto, že jsem chtěl odsud zmizet a trochu se prospat.

   Když můj výslech skončil, dovnitř vešel Fred a hodil přede mě nějakou složku. Ptal se mě, zda poznávám tváře na fotografiích. Pozorně jsem si všech deset fotek prohlédl, některé jsem viděl poprvé, některé jsem si nebyl jistý a některé jsem mohl určit naprosto přesně. Ptali se na ty muže z uličky. Onoho mrtvého jsem označil ihned, šest fotek jsem položil na hromadu, které jsem viděl poprvé, a u tří jsem váhal, protože jeden vypadal jako ten druhý, takže jsem je dal doprostřed a vysvětlil jim, co každá hromada představuje. Fred jenom přikývl a hodil přede mě nějakou složku, kterou měl už zřejmě nachystanou předem, tak prudce, že jsem trochu nadskočil.

   "Louis Hamaré," řekl a posadil se naproti mně. "Velice vlivný člověk, co se ochrany zvířat týče. Proč si myslíš, že by se zrovna on chtěl podílet na nezákonném prodeji tohoto zvířete?" Když se ptal, ukázal mi zvětšenou fotografii z mé nahrávky. Byl na ní onen varan. Pokrčil jsem rameny. A potom mi položil velice záludnou otázku. "Proč tě zaujal ten varan, že jsi na něj najednou tak zaostřil svůj mobil?" zeptal se mě klidným hlasem a opřel se o židli, složil si ruce na hrudi a poklidně vydechl. Nicolas konečně vzhlédl. Doposud si hrál s plamínkem od zapalovače. Asi mu Fred nedovolil v tomto případě kouřit.

   Chvíli jsem mlčel. Netušil jsem, zda bych to měl říct, či nikoliv. Nakonec bych si jen ublížil, kdybych jim lhal. Vytáhl jsem přeloženou fotografii varana a položil ji k té, kterou trochu zvětšil a vytiskl. Řekl jsem, že on byl důvodem, proč nás Naomi zavolala. Když jsem mu popsal situaci, jenom přikývl a prohlížel si obě fotografie, které poté předal Nicolasovi. Znovu svůj jestřábí zrak zaměřil na mě s další záludnou otázkou; ano, jsem jenom zelenáč, proto jeho otázka byla na správném místě; jak si mohu dovolit zatajovat jakékoliv nálezy? Bylo mi jasné, že se do toho pomalu zamotávám, přitom jsem se celou tu dobu snažil toto klubko pomalu rozmotat.

   "Nech ho," ozval se najednou Nicolas, který si vytáhl vibrující mobil a přečetl si zprávu. Trochu se zamračil. "Každý přece dělá chyby," dodal a odešel z místnosti. Zmateně jsem zamrkal. On se mě zastal? Ne, vyloučeno, to se mi jenom zdálo! Fred si zhluboka povzdychl a tím si získal mou plnou pozornost. Trochu praštil hlavou do stolu a narovnal se, vstal a sebral všechny věci. Nakonec se zastavil a vrazil mi je do rukou se slovy, abych přišel na něco, že on už na to nemá nervy. Aha... Takže to je naprosto normální; člověka obviníte a potom na něj shodíte svou práci? Děkuji pěkně, ale zapomeňte!

   Když jsem se dostal ven se složkou a s papíry, zarazil jsem se s pohledem na Nicolase, který telefonoval. Nějak vycítil můj pohled a tak se mi jeho chladné oči podívaly do těch mých. Chvíli jsme se mlčenlivě sledovali, než jsem se vydal svou cestou. Ke konci chodby jsem slyšel jeho: "Nemusíš se bát, udělám vše proto, aby prošel."

   Ta slova se mi opakovala v mysli a nedala mi spát. S kým telefonoval? A hlavně o čem se s tou osobou bavil?

   Zakroutil jsem nad sebou hlavou. Poslouchat cizí rozhovory je přece nezdvořilé. Pokud to bude něco s případem, jistě to řekne i ostatním... jen ne tobě. Trochu jsem se praštil do hlavy, abych se uklidnil, a vešel do místnosti, kde už dva šílenci pracovali, jako diví. John přijížděl od jedné obrazovky k druhé a něco pořád hledal a kontroloval na mé nahrávce. Mobil do konce týdne stoprocentně nedostanu! Konečně jsem viděl Gilla v akci; byl jako něčím nadopovaná fretka, u každého ucha měl jeden telefon, stíhal odpovídat a ptát se zároveň a ještě si to stíhal zapisovat. Mohl jsem jenom tiše valit oči. Hodil jsem složky na stůl.

   Hned zítra ráno oznámím Fredovi, že udělal v mém zařazení chybu; nyní na to opravdu není čas. Pohlédl jsem na hodiny. Jedna hodina ráno... No, dneska to už musím zabalit, mozek by mi stejně na nic nepřišel. Chvíli jsem ještě seděl a pročítal si spisy, než jsem se rozloučil s prapodivným duem. Ti Jenom zvedli ruce na pozdrav, ale nijak se na mě nepodívali. Měl bych se stydět, že s nimi nedržím tempo? Ani se mi nezdá!

   Na chodbě jsem se střetl s Nicolasem, ale ani jeden z nás nic neřekl. Domů jsem se dostal v půl třetí ráno. Dlouze jsem zívl a doufal jsem, že jsem své sousedy neprobudil. Jistě by mě už nyní zabili. Dva ranní budíčky dvakrát po sobě... Asi vážně budu přespávat v práci. Zamkl jsem za sebou dveře, dal si rychlou sprchu, nastavil si na zítřek budík, stihl něco vypít, než jsem odpadl do hlubokého, bezesného, však zaslouženého spánku úplně.

   Probudil jsem se těsně před zvoněním svého budíku. Chvíli jsem jen tak tiše hleděl do stropu a potom pohotově budík vypnul, aby ten otravný zvuk nezněl skrz tak malý prostor kolem mě (a navíc tak blízko mých uší). Včera se toho stalo hodně. Protřel jsem si obličej.

   Abych nějakým způsobem nastartoval svůj organismus, dal jsem si studenou, dlouhou sprchu. Bylo to dokonalé probuzení. Sice jsem se ještě dlouhou dobu klepal, ale když jsem dovnitř pustil trochu horkého letního vzduchu, bylo mi o něco lépe. Toto počasí však nebude trvat věčně. Pokud si práci udržím, v zimě v tomto způsobu probouzení budu pokračovat (pokud se rovnou nenastěhuji na stanici k těm bláznům). Bude to sice větší šok pro tělo, ale organismus si brzy zvykne. Doufám.

   Vzal jsem si něco k jídlu, ani jsem se nedíval, co to je, a vyšel jsem ven, abych se stihl na chvíli provětrat, než půjdu rovnou do práce. Sousedi si kupodivu dnes nestěžovali, musím se chovat spořádaně dle zákona. Div jsem se nerozesmál té představě naprosto slušného občana, který neporušuje zákony, a zakroutil jsem nad sebou hlavou. Chvíli jsem se jen tak procházel po sídlišti, než jsem se vydal směrem ke svému pracovišti.

   Sice jsem byl myšlenkami mimo, ale musel jsem se zamračit na majitele černého auta, které kolem mě projelo až pekelně blízko, přestože jsem byl na chodníku. Nicolas vystoupil (vypadal poněkud ospale) a zmizel na stanici. Toho člověka nikdy nepochopím (a nikdy si ho neoblíbím!). Všiml jsem si, že něco nesl, než zmizel za dveřmi, a tak jsem trochu zrychlil, abych ho ještě stihl na chodbě, protože mi bylo jasné, že potom to už jenom stěží uvidím.

   Avšak než jsem se dostal na naši chodbu, zavřely se za ním dveře. Trochu jsem nevrle zavrčel. Už hned ráno musím vidět tu jeho spokojenou tvář a on mě k tomu všemu ještě nutí, abych ho podezříval? Ne! Děkuji pěkně, vypouštím to z hlavy! Alespoň jsem se o to pokusil. Protože sotva jsem vešel dovnitř, rozhlížel jsem se po něm. Pochopitelně jsem slyšel skoro neslyšenou poznámku Johna a Gilla, že jsem pořád naživu. To se snad vsázeli?!

   Nicolas už seděl za počítačem, kde měl nějakou fotografii zvětšenou na velikost snad jednoho milimetru, a přitom si prohlížel pistoli, takže tomu vůbec nevěnoval pozornost. Onu černou tašku, kterou předtím nesl, jsem nikde v jeho blízkosti neviděl. Takže ji musel někde schovat! Trochu jsem si povzdychl, ale dal jsem se do práce, když tu jsem najednou slyšel hroznou ránu! Nadskočil jsem a rozhlédl jsem se, abych spatřil Gilla, jak leží na stole a nehýbe se. Jen John ho trochu odsunul, aby mohl přejet na jeho místo, takže mrtvola informátora skončila na zemi a nikdo se ji pochopitelně neobtěžoval zvednout. Otřáslo mě, ale soustředil jsem se na svou složku. Vzpomněl jsem si však, co jsem dnes chtěl Fredovi říct. Zhluboka jsem se nadechl, sám sobě si dodal trochu odvahy a rozhodl se, že tentokrát nevycouvám a tentokrát to nenechám vyznít do prázdna.

   Pokud tady polevím, zůstanu navěky s těmito šílenci.

   Když jsem si přečetl vše, co mi včera Fred dal, rozhodl jsem se, že je na čase, abych mu připomněl, proč jsem na tento okrsek šel. Vzal jsem všechny věci, které mi dal, a vydal jsem se za ním. Zaklepal jsem zdvořile a vešel dovnitř, když mě pozval. Zarazil jsem se hned při vstupu, když jsem viděl několik fotek, každá byla z jiného úhlu, ale všechny měly něco společného; byla to ulička, ve které byl včera muž zastřelen nebo právě ona mrtvola, buď z jejich vlastních zdrojů, nebo z videa mého mobilu. Chvíli si prohlížel fotografie před sebou, než se konečně zeptal: "Co potřebuješ?"

   "Nesu Vám zpátky ty spisy," řekl jsem a hodil mu j na stůl. "A také vám připomenout, proč jsem tady vůbec chtěl být."

   Chvíli mi nevěnoval pozornost a zblízka si prohlížel fotografii mrtvoly a rozmazanou šmouhu, která z dálky připomínala varana. Konečně se na mě otočil a vzal si složku do ruky, listoval v ní za chůze, zatímco kráčel k velké skříni, kteoru otevřel a vložil složku do ní. Mezitím jsem mu podrobně říkal svůj názor a vysvětloval mu svůj postup, jak jsem k němu došel. Jenom přikývl a složku schoval, zamkl šuplík a znovu se podíval na ty fotografie.

   "Dobrá úvaha, ale něco jí chybí," řekl a jednu fotku sundal. "Proč by zrovna tak malý obchůdek chtěl někdo vykrást? Proč zrovna varan? Proč si myslíš, že by po někom, jako je Louis Haramé stříleli? A vůbec; co tady tak vážená osoba bez ochranky dělala? Úplně sám se procházel po temných uličkách a popíjel víno? Asi těžko. Proč si myslíš, že se na tom chtěl podílet, nebo tomu chtěl zabránit?"

   Měl dobré otázky, na které jsem doposud neměl odpovědi. To jsem mu také řekl. Podal mi fotografii Louise a posléze i fotku varana s Naomi. Doslova mi přikázal, abych se tam znovu stavil a zeptal se jí, zda se s ním neviděla. Potom jen dodal, že bych už víckrát zatajovat informace neměl. Jen jsem tiše přikývl a otočil se k odchodu.

   "A ohledně tvé předešlé žádosti ve zprávě se životopisem; John a Gill svou práci dělají dokonale," zodpověděl mi mou otázku jenom z půlky a zastavil mě tím u dveří. Otočil jsem se na něj. Hned pokračoval stejným tónem, jako předtím, zatímco pochodoval po místnosti a prohlížel si fotografie. Ani se nestaral, zda tam vůbec ještě jsem nebo ne. Říkal: "Pokud jednoho z nich dokážeš nahradit během dvaceti čtyř hodin a být ještě lepší, získat si respekt, jak u mě, tak u ostatních, abychom se rozhodli, že se jednoho z nich jen tak zbavíme ve tvůj prospěch, tak s chutí do toho a zkus nás přesvědčit, abys zůstal tady v budově. Ale prozatím jsi nic neprokázal, neudělal jsi nic významného, abych se nad něčím takovým vůbec rozhodoval, ba dokonce zastavoval. Až se Vedení usnese, že jsi objevil nebo udělal něco neobvyklého, možná jednoho z nich nahradíš." Otočil se a přešel ke mně. "Ale prozatím jsi nic neudělal," zašeptal mi nepříjemně do ucha a potom se odtáhl.

   Zůstal jsem na něj tiše hledět a trochu jsem se zamračil.

   Odešel jsem a práskl za sebou dveřmi dostatečně hlasitě, aby to slyšeli i ostatní na chodbě. Jen ke mně vzhlédli očima, ale nic neřekli. A i kdyby měli něco proti, momentálně by mi to bylo jedno!

   Musel jsem vyjít ven na čerstvý vzduch. Měl jsem sice uniformu, ale zbraň ani odznak jsem pořád neměl. Zatraceně! Vztekle jsem kopl do kamene, který odletěl bůhvíkam. Měl jsem vztek. Po dlouhé době, nebo možná poprvé v životě jsem se vztekal tak moc, že jsem chtěl něco zničit.

   "Zkus něco zničit a budu mít pravdu," ozval se najednou chladný hlas a já se na něj zamračil. Nicolas spokojeně kouřil jenom pár metrů ode mě, opíraje se o stěnu a pozoruje mě tím nepříjemným pohledem. Ano, brzy mu ty oči vydloubnu a ulevím si!

   Ale chvíli jsem se zamyslel nad jeho slovy. "Pravdu?" zeptal jsem se a otočil se na něj. "A v čem?" V mém hlase bylo znít jasné pohrdání. Tak, jak jsem si přál. Pobaveně se zasmál a popotáhl z cigarety. Ano, zase si ze mě střílí. Otočil jsem se k němu zády.

   "Že jsi dutá palice," vychutnal si každé slovo a spokojeně se přitom usmíval. "Kdekdo by se snažil, aby si udržel práci, dělal na menších případech nebo hledal alespoň drobné náznaky, které by ho mohly zavést k pachateli. Ale ty?" Ukázal na mě s cigaretou v ruce. "Podívej se na sebe. Nuzák, který nám chce vykládat, co se naučil na škole. Toto je realita, prober se, Jamesíku."

   Přepadl mě obrovský vztek. To slovo... Pokud ho zopakuje ještě jednou, pravděpodobně ho už vážně zabiju! Snad mi četl myšlenky, nebo moc dobře věděl, jaké jsou mé slabé stránky, proto se rozhodl je použít proti mně samotnému a já si to neuvědomoval.

   A potom mi došlo, proč mě provokoval. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. On si vložil cigaretu do úst a ruce do kapes, zatímco opřel hlavu o chladnou zeď s úšklebkem.

   "Už sis zchladil palici?" zeptal se provokativně. Pořád jsem měl chuť ho praštit, ale i ona škodolibá zlost ze mě postupně vyprchala. Otočil jsem se k němu zády a na jeho poznámku nereagoval. Pokud odejdu, dokážu mu, že se ve mně nespletl. Pokud odejdu, všichni se mi vysmějí. Stiskl jsem ruce v pěst. Musí být přece něco, v čem vynikám víc, než ostatní. Proč jsem byl přiřazen do tohoto pochybného týmu? Mysli. V čem vynikáš? V čem jsi jiný, než ostatní?

   Mezi námi se rozrostlo ticho.

   Nikdy si nezvyknu na člověka, jako je on. Lidé jako on mi pijí krev víc, než je třeba. Nejsem tvrdohlavý, jen nevím, jak v lidech, jako je on, číst. Nemůžu pochopit, na co myslí, ani v něm nemůžu vyčíst, proč se tak chová. Nějak trauma z dětství? Špatná výchova? Život na ulici? Ani ťuk. Nicolas je příliš dobře bráněný před mým smyslem číst v lidech, a to byl už tehdy problém. Kdokoliv by do něj viděl, ale já jsem jenom tiše zíral na velmi pevnou však prázdnou schránku. Její vnitřek byl někde jinde. Otázkou zbývalo jen kde?

   Brzy dokouřil svou cigaretu a spokojeně ji típl o zeď. Byl to zlozvyk? Mohl ji přece hodit na zem a normálně ji nohou rozšlapat. To je však podruhé, co si pamatuji, že toto udělal. Proč? Otočil se ke mně a zmizel v budově bez dalšího jediného slova, avšak já pořád přemýšlel o tom, co mi řekl. A taky o jeho pohybech. Nechápal jsem to. A hlavně jsem nechápal tu jeho lhostejnou povahu! Existuje vůbec někdo tak sobecký, aby vůbec dovoloval ostatním dýchat stejný vzduch? Bylo mi jasné, že kdybych byl podezřelý z nějakého zločinu (což se nikdy nestane!), tak by si můj výslech naprosto vychutnával. Počkat, už si ho vychutnal, když jsem se stal svědkem.

   Rozhodl jsem se, že se projdu, abych si pročistil myšlenky. Dívaje se kolem sebe, připravený zareagovat, pokud bude potřeba, jsem obcházel policejní stanici dokola a dokola, až mě to přestalo bavit. Už by mi mohli dnes vrátit mobil. Kolik mohlo být? Možná devět, možná půl desáté? Povzdychl jsem si. Celý nekončící den mám před sebou a ještě musím plno věcí udělat. Snad nebude žádný výjezd. S Fredem zkusím ještě promluvit, nějak ho přesvědčím, aby na mě změnil názor a přidělil mi práci uvnitř budovy. Nejsem stavěný na terén. Sotva jim budu prospěšný při obchůzkách. Spíše více věcí zkazím, než abych jim pomohl. Stejně tak včera... Mít zbraň a odznak, byl bych schopen je zastavit nebo to byly jen mé mylné představy? Zhluboka jsem si povzdychl.

   Došel jsem až na místo, kde se to stalo. Pořád zde byly natáhnuté žluté pásky s nápisem policie po celé své délce.

   Dalo se tomu zabránit?

   Poklekl jsem k místu, kde byla zaschnutá krev a onu špínu kolem ní jsem si opatrně rozetřel mezi prsty. Přimhouřil jsem oči, když jsem viděl, že je v místech kde úplně světlá, narůžovělá, nebo úplně tmavá, jako noc. Odvážil jsem se k ní trochu přičichnout. Nijak nevoněla ani nezapáchala. No, není se čemu divit, je tady už přes pár hodin, takže se zřejmě ona látka z injekce v krvi rozložila a ta krev, která vytekla ven z těla, ji v sobě měla.

   Nakonec jsem se rozhodl, že toto místo nechám tak, jak je. Sotva jsem se však vzdálil, zachvátil mě prapodivný pocit. Chytil jsem se za krk, nemohl jsem se nadechnout, skoro jakoby samotný kyslík kolem mě byl jedem. Zacpal jsem si nos a snažil jsem se zhluboka nadechnout pusou. Možná to byl opožděný šok z toho, co jsem včera viděl. Ne, už včera jsem byl dostatečně v šoku. Moment... zarazil jsem se a pomalu se nadechnul, abych ještě pomalu vydechl. To samé... Nestalo se to také včera? Otočil jsem se na místo, kde předtím ležel mrtvý Louis Haramé.

   Možná se mi to nakonec jenom zdálo. To jsem si předtím myslel, ale nyní... Je přece nemožné, aby se ta samá věc stala dvakrát. Navíc na stejném místě. Ve stejném pořadí. Prohlédl si špinavou ruku. Krev mi v ní trochu zaschnula, ale část z ní jsem si mohl ještě rozetřít víc. Proč se mi zdálo, že se mi plíce předtím scvrkly a krk mi někdo sevřel? Na to jsem neznal odpověď. Šok to být nemohl. Možná malý šok ze vzpomínky na to, co se včera stalo, ale to jsem vyloučil. Nemyslel jsem přece na to, takže se mi to nemohlo ani vybavit. Tak proč...? Nechápal jsem, ale rozhodl jsem se, že se nad tím moc rozmýšlet nebudu.

   Vydal jsem se tedy zpátky. Chtěl jsem sáhnout do kapsy a prohlédnout si fotku varana, ale uvědomil jsem si, že ji nyní má pravděpodobně Fred nebo ten tlusťoch Bob. Zarazil jsem se. Vždyť mi je přece dával... a taky mi říkal, abych se stavil za Naomi. Praštil jsem se do hlavy. Ano, jeho rozkaz jsem naprosto vypustil z hlavy. Když jsem zahrabal v kabátě, skutečně jsem ji tam našel a musel jsem se trochu praštit do hlavy o stěnu, abych si utřídil myšlenky a začal zase normálně pracovat.

   Přemýšlel jsem, zda bych měl za Naomi jít. Měl bych ji otravovat tak brzy po prvním výslechu? Po oné loupeži? Je to má práce, nebo snad ne? Nakonec jsem se tedy rozhodl, že poslechnu vydaný rozkaz a vydal jsem se tedy směrem k jejímu krámu se zvířaty.

   Zarazil jsem se, když přes dveře, v podstatě přes celý dům, byla žlutá páska s černým opakujícím se slova policie. Řekli jí snad, že jí dočasně uzavírají podnik? Proč? Našli tam něco? Nebo Fred reagoval na mé svědectví ohledně toho varana? Volali jí, aby si to potvrdili? Přišla dnes vůbec do práce?

   Neměl bych to dělat, ale...

   Opatrně jsem se dostal ke dveřím tak, abych se pásek ani nedotkl a otevřel dveře. Nakoukl jsem dovnitř. Zvířata všechna spala. Když jsem se o tom chtěl ujistit, utvrdila mě jistá injekce, že jsou uspaná. Ničeho jsem se nedotýkal. Ale zarazil mě tvar injekce. Byla to obyčejná injekce, nevyvozuj hned závěry, že by těm lidem mohla Naomi něco dát. Možná že to ukradli, když jí sebrali toho varana. Nebo to mají prostě od dodavatele, který poskytuje Naomi nějaká sedativa nebo uspávadla pro zvířata.

   Prohlédl jsem si všechna zvířata. Všechna byla uspaná. Musela jim dát hodně velkou dávku, aby zůstala v klidu, když tady pár dní nebude. Vešel jsem i do zadní místnosti. Tam jsem nalezl mrtvou vačici, jak leží na zemi. A jednu otevřenou klec. Spatřil jsem, jak se nahoře pohybuje had, obtočený kolem lustru. Jak se tam proboha dostal?!

   Rozhodl jsem se, že se raději rychle vypařím a přivedu sem příště i Naomi, aby mi mohla vysvětlit několik věcí. Had si mě všiml a vyplázl na mě zaujatě svůj jazyk. V jeho žaludku byla ještě jeho kořist, nerozpuštěná trávícími žlázami. Měl totiž uprostřed těla jakousi bouli, která mě víc než děsila. Raději ať si dá jako příští chod onu vačici, kterou předtím kousnutím zabil, a mě si nevšímá. Jsem už přece na odchodu.

   A stejně jako jsem dovnitř vešel, tak jsem se také rychle vypařil. A to jsem netušil, že tento střelený den teprve začal.

   Vrátil jsem se na stanici a oddychl jsem si, že ještě žiju. Ale to jsem netušil, že přijde další šok.

   "Jamesi, myslím si, že to bys měl vidět i ty," řekl mi John, který jenom vykoukl zpoza dveří, a já zmateně zamrkal. Vidět? A co? Jak to, že jsem ještě nedostal padáka? A jak to, že nebyl zalezlý v té jejich pochybné díře? Hned jsem však vstal a následoval ho zpátky do té místnosti plné pablbů. Fred tady byl kupodivu taky. Zaraženě jsem se díval na velké stažené plátno, na svítící projektor a na tři trochu napjaté tváře. Dokonce i Nicolas vypadal zaujatě. Usadil jsem se vedle Gilla, který se na mě jen spěšně podíval a nepřestával nervózně klepat prsty o koleno, zatímco mu noha vibrovala, jako nějaký stroj, který nebyl k zastavení. Co to bylo, že i jeho to tak rozhodilo?

   "Spusť to," řekl Fred pouze a John jenom přikývl. Něco zmáčkl na klávesnici a váhavě vzhlédl.

   "Je to čerstvé, došlo to před minutou... Ještě jsem to neviděl," řekl nepotřebnou informaci. Viděli jsme odpočítávání od pěti, které bývalo na začátku hodně starých filmů v kinech. Co to bylo? Najednou se objevilo několik zamaskovaných lidí v černém oblečení, v potemnělé místnosti, kde světlo bylo dostatečně velké, aby na ně bylo dobře vidět. Měli na sobě úplně totožné masky jednoho zvířete. Hlavou mi to připomínalo jakousi ještěrku, ale zbarvení to mělo... spíše na varana. Trochu mě to zaráželo, ale rozhodl jsem se, že si to nejdříve vyslechnu a potom vyvodím závěry.

   Blíže ke kameře přišel ten úplně vlevo a podíval se do ní tak, aby zakryl na chvíli ostatní, než konečně promluvil, pochopitelně upraveným, pisklavým hlasem, který jsem slyšel už předtím. Byl to ten samý hlas, který mi předtím volal a varoval mě. Avšak...

   "Dobrý den, jmenuji se Wehta Marco," zazněl pisklavý hlas německého přízvuku do místnosti, kde nastalo hrobové ticho. Tehdy mi to jméno nic neříkalo. Tehdy to bylo prachobyčejné jméno nějakého německého podnikatele, který mě předtím připravil o brigádu. Nenenáviděl jsem ho za to, ale potom...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře