Až tě znovu uvidím 17

6. duben 2016 | 07.00 |

   "Dobrý den, jmenuji se Wehta Marco," zazněl pisklavý hlas německého přízvuku a zpoza masky jsem se snažil rozeznat alespoň oči. Avšak vše bylo pečlivě přikryto pod chladně vypadající maskou nějakého ještěra. Hned onen hlas pokračoval: "Chtěl bych tímto promluvit jako sponzor společnosti Kobra, od které jsem se nedávno dozvěděl, že právě tato jednotka pronikla skrz a nadělala tam nepořádek. Obracím se na Vás nyní s prosbou. Dostali jsme echo, varování, ve kterém nás neznámá osoba varuje před dalším útokem ve znaku varana. Zvolili jsme právě tyto masky, abychom ochránili jednak sebe a jednak Vás."

   "Zastav to," rozkázal Fred najednou. John trochu nadskočil, ale hned video zastavil. Fred přimhouřil oči a zase rozkázal: "Najeď na něj a zvětši to." John jenom němě přikývl, přestože ho Fred nepozoroval, a činil tak, jak mu bylo řečeno. Velmi opatrně, aby se video nerozmazalo příliš, když dané místo zvětšoval a posléze upravoval, aby jeho monitor byl schopen zpracovat požadavek dle Freda dokonale. Když obraz před námi znovu zaostřil, Fred přimhouřil oči.

   "Děje se něco?" zeptal se Gill nechápavě.

   Fred mlčel a prohlížel si obraz před sebou. Pokoušel jsem se na zahalené tváři Wehty Marca něco vidět, ale protože jsem ho neznal osobně ani jeho tvář jsem neznal, nemohl jsem tušit, co Fred hledal. Na jeho přání mu Fred vrátil video a zpomaleně mu ho pustil, aby viděl každičký detail. O co mu šlo? Co viděl, že to mě unikalo? Dostal se z toho šoku, že k němu mluví zrovnaWehta Marco poněkud rychle. A navíc jeho přízvuk byl vskutku zajímavý, skoro přesný, jako by byl rodilý z této země.

   "Pusť to," řekl Fred pouze a John ho poslechl.

   "Naše prosba je tedy jednoduchá," pokračoval Wehta Marco, jakoby předtím nebyla vůbec žádná, dlouho a především nevysvětlená pauze Freda, ale jakoby pořád mluvil plynule tam, kde předtím skončil. "K útoku má dojít tento čtvrtek, v ranních hodinách. Prosím Vás tedy svým jménem, abyste tomu zabránili. Pokud dojde k jakýmkoliv problémům, vězte, že Kobra vrací všechny užitky ale i zlé úmysly těm, kteří je mají v myslích ukryté. Sbohem."

   Najednou video samo zhaslo a my jsme mohli jenom pozorovat, jak se na počítači zvýraznila jeho ikonka a sama se zničila. John to jen polekaně sledoval a snažil se ten proces mazání zastavit. Ale než to stihl udělat, video se samo smazalo a on ani nikdo jiný nechápal proč. John se jen chytil za hlavu a pevně stiskl vlasy mezi prsty, div si je nevytrhal všechny najednou. Přemýšlel jsem, co by to video mohlo znamenat pro nás. Z myšlení mě vyrušily opakované rány a polekaně jsem sledoval, jak si John dobrovolně mlátí hlavou o stůl a pokoušel se ho zastavit.

   "Jen ho nech," ozval se Gill a povzdychl si. "To je jeho obvyklá reakce, když se něco po-..."

   "Nemusíš mi to říkat!" přerušil jsem ho a vlastní dlaní na Johnově hlavě jsem mu bránil, aby si rozbil lebku, ale moc to nepomohlo, protože mi svými nárazy drtil ruku. Zatraceně! Proč musel zrovna mlátit do stolu? Povedlo se mi ho odsunout od stolu, takže hlavou mlátil do vzduchu a potom spadl na zem a zíral před sebe, jako nějaký závislý člověk, který nedostal dávku.Nebo jako pravá mrtvola. Pro jistotu jsem změřil jeho tep a oddychl si, že ještě žije.

   "Varoval jsem tě, že toto jsou šílenci," zasmál se Fred a já už neměl jenom chuť ho praštit, ale skutečně jsem ho praštil do břicha. Ach, ani nevíte, jak velká to byla úleva po tolika hodinách, kdy mi tlačilo všechno na mozek a jedna rána to vyřešila tak snadno! Ostatně Gill si to k němu také dovolil, to bude můj argument. Chytil se za břicho, asi nepočítal, že můj úder bude mít tak velkou sílu. Zasloužil si to! Byl to tak překrásný pocit. Ostatní na mě jen tiše hleděli, jen John se marně snažil rozbít si lebku o zem, ale už to nemělo tak velký efekt, jako předtím.

   "Takže...? Co bude teď?" nechal Gill svou otázku zaznít do vzduchu a stejně na ni nakonec odpověď nenašel.

   "Zelenáči, připrav se na pekelně dlouhý přesčas," neodpustil si Nicolas nehezkou poznámku a já mu chtěl ukázat prostředníček, ale ovládl jsem se. Ten jeho chladný hlas mě tak štval, že to nebylo ani možné!

   "Co by bylo? Ty a James pojedete za Naomi, abyste pokročili v jejím případě, my ostatní si vezmeme na starost Kobru. Nějaké námitky? Ne, tak rozchod!" řekl Fred obvyklým, rychlým hlasem, když chtěl Nicolas už něco namítnout. Zle na něj zavrčel, jako nějaký pes, a polohlasem mu připomněl, že nebude pracovat zrovna se mnou. To mu tak moc vadím?

   Raději jsem své bobtnající nadávky ponechal uvnitř sebe, jinak bych tam stál dost dlouhou dobu a ječel na člověka, kterému by to bylo stejně jedno. Raději si budu šetřit dech a myšlenky na otázky, které budou patřit Naomi. A především se jí nenápadně zeptám na onen včerejší incident s uprchlým hadem. Nebyla sice tam, ale snad tuhle situaci zažila už několikrát. Aon o tom vědět nemusí. Tak jsem byl donucen znovu vlézt do jeho auta smrti a opět jsem měl ten pocit, že jsem to auto už předtím viděl. Jamesi, vzpamatuj se! Kolik takových aut se mohlo vyrobit a pořád se vyrábí? Je samozřejmé, že vypadá jako auto od Karolíny, protože je to stejná značka. Abych se zbavil přebytku myšlenek, otevřel jsem okno, které se mi hned zavřelo. Zamračil jsem se a stáhl ho znovu dolů, to už ho však jeho ruka pohotově vysunula nahoru, aniž by se na mě podíval. Když jsem to chtěl udělat znovu, chytil mi prst a div mi ho nezlomil.

   "Nesahej na nic," zavrčel na mě tichým, chladným hlasem a pustil mi skoro zlomený prst. Bože, jak já toho člověka nenávidím! Zarazil jsem se, když jsme projeli kolem prázdného místa a krátce na to se musel Nicolas zastavit na červenou, pozoroval jsem, jak se na druhé straně něco staví. Všiml jsem si temně rudého nápisu Kobra. Bylo to přesně na místo, kde jsem předtím pracoval a postihl mě vztek.

   "Co se tady děje?" zeptal jsem se trochu nevrle, ale chtěl jsem zavést nějakou rozumnou konverzaci, zatímco jsme ztvrdli na červené na dobu neurčitou. Kolem nás mezitím projeli dvě nákladní auta, přeplněná k prasknutí. "Kdo k tomu dal povolení? Proč jim to už tehdy nezatrhli?"

    Nicolas chvíli mlčel a z nervozity si zapálil cigaretu. Protestně jsem mu stáhl okno a on se jen zašklebil s cigaretou v puse, když na mě vydechl kouř. Jen jsem bílý kouř kolem sebe rozmáchl a otevřel i své okno, které mi někdo hned pohotově zavřel, ale to své si nechal otevřené. Podíval se na druhou stranu, než konečně promluvil: "Nemám tušení. Ten německý podnikatel, Wehta Marco, daroval značný obnos peněz Kobře, takže získali povolení stavět ihned, a toto monstrum z toho vzniklo teprve před pár měsíci." Konečně neblikla červená na oranžovou a než se stihla zbarvit a zelenomodrou, už Nicolasova černá dodávka svištěla vzduchem, div jsme nesrazili chodce na přechodu. "Nejdříve se dlouho řešily problémy s lidmi, kteří se nechtěli vzdát svého pozemku."

   Musel jsem se v zatáčkách držet sedadla, protože mi pás rozhodně nepomáhal udržet rovnováhu.

    "Proč tedy nakonec souhlasili?" nechápal jsem. Čekal jsem, že se mi vysměje, že mi nakonec neodpoví, ale nakonec mě překvapil.

    "Peníze je pochopitelně umlčeli a oni si nyní žijí šťastné životy," zakončil jednoduše všechny mé další otázky, které by přišly. Pohlédl jsem ven a najednou jsem byl přitlačen na sklo od dveří, protože zase prudce zahnul.

   "A proč by kupoval jenom tuto čtvrť?" nechápal jsem. Jen se pobaveně ušklíbl a poradil mi, abych se zamyslel, co je Kobrazač a co potřebuje pro to, aby se rozrůstala ještě víc. Kobra je potravinářská firma, sídlo má v Německu, její sponzor je Wehta Marco (ano, ten samý člověk, který mě připravil předtím o práci). Oficiálně vznikla přibližně pár let zpátky. Pravděpodobně tři až čtyři roky (alespoň co jsem o ní slyšel). Proč by se však rozšířila až sem? Snadná odpověď; její potraviny jsou mnohem levnější a dle některých i chutnější. Já však pravděpodobně zůstanu u obyčejných supermarketů, než abych kupoval většinou chemicky upravené potraviny, které mají v sobě více chemie než správné stravy.

   V další zatáčce jsem málem vyletěl, ale už mi to bylo jedno. Přežil jsem otřes mozku a málem i bouračku, zatímco Nicolas spokojeně kouřil svou smrdící cigaretu a po chvíli prudce zastavit, až jsem se málem uškrtil na bezpečnostním páse. Pokud bych ho neměl, stoprocentně bych vyletěl sklem před sebou.

   "Jdeme," řekl a vůbec nečekal, až se dostanu ven, už totiž své auto zamykal, jako maniak. Já toho člověka asi fakt něčím praštím!

   Zarazil mě, když po mě něco hodil, a když mě to strefilo do čela, uvědomil jsem si, že je to něco tvrdého a těžkého, takže jsem skončil na zemi s nehezkou ránou na čele, kterou jsem si vztekle třel. Když jsem rozhrnul onen balík, co po mě hodil, zmateně jsem zamrkal.

   "Nechtělo se mi ti to dávat rovnou, zastřelil bys mě," ušklíbl se Nicolas a zmizel ve dveřích, zatímco já zmateně hleděl na odznak a pistoli v onom tmavě šedém šátku. Ano, konečně! Mohu ho zastřelit a svést to na odjištěnou zbraň, kterou po mně hodil, a... dejme tomu, když se ode mě odrazila, spustila se samospoušť a nešťastnou náhodou ho zastřelila. Na druhou stranu jsem se cítil, jako dítě před Vánočním stromkem, kterému bylo řečeno, že se dárky rozbalí až za pět minut a ono už nedočkavě čeká a nechce promarnit ani setinu vteřiny zbytečným čekáním.

   Věř mi, že bych tě zastřelil, Nicolasi, pomyslel jsem škodolibě, když jsem vešel do obchůdku se zvířaty spíše jedovatého druhu. Sotva jsem otevře dveře, spustil se na mě ten had z minula a polekal mě, až jsem málem zakřičel a ustoupil o dva kroky dozadu, zatímco škrtič nade mnou zle zasyčel, vyplázl na mě jazyk a sklouzl pomalu dolů ze zvonku, na kterém se doposud držel za pomocí balance svého dlouhého těla, a plazil se rychle za svou paní, kolem které se pomalu obmotal, to už na něj druhý had, který jí opět svíral nohu, vztekle zasyčel a zaútočil, takže se ten druhý had musel pakovat. Nakonec si sám zalezl do svého akvária a tam zůstal. Opatrně jsem vešel dovnitř a Naomi ke mně vzhlédla.

   "Pamatuje si na vás, strážníku," řekla mi chladným hlasem a pozorovala mě ještě chladnějšíma očima. "Šeptal mi předtím, že jste se tady příliš potloukal. Je to pravda?"

   Než jsem se stihl omluvit za nezákonné vniknutí bez povolení, přerušil mě naneštěstí Nicolas, který jí hned vyčetl, že mu zatajila onoho ztraceného varana. Podívala se na mě chladnýma očima a mile se na Nicolase potom usmála, ale já věděl, že je to jen dokonalá maska. Pochopitelně se bránila, že to řekla mi předtím, než jsem odešel. Musel jsem se držet, abych jí nepřipomněl, co předtím udělala, než mi to řekla!

   Ukázal jí fotografii z mého mobilního záznamu, a když jí řekl, že jsem viděl nezákonný obchod, nezapomněl se také obloukem zeptat, odkud ho vůbec získala. Poprvé jsem viděl, jak znejistila a přitiskla k sobě, doposud spícího hada ve své náruči, který líně zvedl hlavu a vyplázl na nás svůj jazyk.

   "Není kradený, pouze jsem ho odkoupila od osoby, která ho chová, za výhodnou cenu, čeká tady na svého majitele, který, poté, co jsem byla nucena mu říct, že ho někdo ukradl, chce od naší smlouvy odstoupit. A co potom budu dělat? To mám toho nebohého plaza poslat zpátky přes celou zeměkouli, aby byl zase doma?" ptala se skoro plačtivým hlasem, trochu se zahoupala, políbila hada na tělo a hladila ho po hlavě, jakoby právě jeho chtěla uklidnit tím kolébavým pohybem.

   "Je zde možnost, že by Vám ho zrovna onen majitel chtěl ukrást a potom Vám za něj nechtít zaplatit?" zeptal jsem se a upoutal pozornost obou. "Chci říct... Co když Vám ty peníze nechtěl dát, ale varana si přesto vzít chtěl. Záměrně by si počkal, až opustíte krámek, vloupal se dovnitř a ukradl ho."

   "Smíme alespoň vědět, kdo je ten, co si ho chtěl koupit?" zeptal se Nicolas.

   "Jméno svého klienta Vám prozradit nemohu," řekla Naomi hned chladným hlasem a podívala se na mě. "A vězte, že je to šlechetný člověk, který by se k takové... k takové sprosté věci nikdy nesnížil!"

   Had mírně zasyčel na souhlas, ale to už na něj tiše mluvila, líbala ho na hlavu a on posléze znovu usínal v jejím náručí. Byla to skutečně zajímavá žena. Chladná a přitom velmi zranitelná. Mohl jsem v ní číst však naprosto dokonale. To, jak si držela hada u těla... Svá zvířata milovala víc, než bylo třeba.

   Její zvířata byla pro ni jako její vlastní děti. Opatrně jsem k ní přešel a zeptal se jí uklidňujícím hlasem, zda by nám nemohla dát alespoň kontakt na toho, kdo jí varana sem dovezl, nebo kdo zajistil jeho přepravu. Tiše přikývla a volnou rukou napsala nějaké číslo. Se slovy, že bych tam měl zavolat spíše já, mi kousek papíru předala. Nechápal jsem, proč ho podávala zrovna mě, ale přijal jsem ho. Schoval jsem si ho do vnitřní kapsy a její oči padly na můj odznak. Trochu se pousmála, když Nicolas odcházel ke dveřím.

   "Už jste oficiálním členem?" zeptala se a pořád pozorovala můj odznak. Zarazil jsem se a pohlédl na něj také. Přikývl jsem a pousmál jsem se. Slíbil jsem, že jí jejího varana přivedeme zpátky, živého a zdravého. Najednou se ke mně nahnula a já se zarazil. "Dávejte na sebe pozor," zašeptala tiše blízko mého ucha a potom zase odstoupila, aby onoho hada uložila do klece, aby se prospal, bez pomocí prášků nebo uspávadel.

   Netušil jsem, co jí mám na to říct nebo jak mám vůbec zareagovat, tak jsem se rychle otočil a odešel ven za Nicolasem. Zaraženě jsem ho sledoval, jak zahnul za roh. Nejspíš šel kouřit. Řeknu mu alespoň o klíčky, protože pomalu, ale jistě se ke mně dostávala zima a objímala mě přes celé tělo. Sotva jsem došel za roh, prudce jsem se zarazil, když jsem se díval od hlavně pistole, kterou na mě Nicolas mířil a díval se na mě jenom koutkem oka. Byl to pohled naprostého maniaka a vraha v jedné osobě, který mě děsil. Polkl jsem na sucho. Podíval jsem se k jeho druhé ruce. S někým telefonoval, zatímco kouřil a mířil mi přímo mezi oči. Poklidně vydechl.

   "Ne," odpověděl s klidem a pořád na mě mířil. To snad nemyslí vážně! "Jasně jsem ti řekl, že na toto ti seru. Nebudu se dívat po někom, kdo už stejně nebude naživu." S kým to mluvil? S Fredem? Probírali spolu nějaký případ nebo...? Konečně na mě přestal mířit a zbraní ukázal ke svému autu, které odemkl na dálku. Přikývl jsem a rychle se vypařil. "Neboj se, víš přece, že jsem v tom nejlepší," slyšel jsem ještě jeho hlas a potom zanikl do prázdna letního dne. Usadil jsem se do auta a pokojně čekal.

   Jsem v tom nejlepší. V čem? S kým se to bavil? Nic jsem netušil, a přesto jsem měl hlavu plnou otázek. Nemohl jsem v něm číst. Když na mě mířil, nemohl jsem v jeho očích najít odpověď, zda mě během chvíle zastřelí, nebo mě jenom zkouší. Jeho pohled bych tak chladný, že bych se ani nedivil, kdyby stiskl spoušť a... Zavřel jsem pevně oči a snažil jsem se utřídit si myšlenky. Pohlédl jsem na telefonní číslo, které mi Naomi dala. Proč ho nedala jemu?

   Vytáhl jsem si z kapsy mobil a zkusil ho vytočit. Hned jsem ho však položil, protože Nicolas se vrátil a pochopitelně s ním i onen nechutně zapáchající ochranný štít z cigaretového kouře. Předtím než vlezl dovnitř, típl cigaretu o zeď a rychle vlezl do svého auta. Rozhodl jsem se, že mu na to už nic říkat nebudu, stejně by se mi jenom vysmál. Avšak pořád nechápu, proč tu cigaretu nehodí na zem a nešlápne na ni, ale típne ji pokaždé o zeď. Představa, že běží i několik metrů, aby tak mohl učinit, mi vyloudila menší úšklebek na tváři.

   "Co se tak blbě šklebíš?" všiml si mého úšklebku, ale jen jsem poznamenal, že jsem si na něco vtipného vzpomněl, co by zrovna k němu sedělo. Nevypadal nějak, že by ho to rozhodilo. Jenom zamručel, že něco zaslechl, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Rozhodl se, že se mi pomstí rychlou jízdou a zatáčkami, které se ani nesnažil vybírat tak, abych si hlavu nerozbil o sklo. Jen mě varoval, že pokud mu něco škrábnu, zaplatím mu to. Jasně, pokud zemřu a zašpiním ti sedačku, bude tě to štvát hodně, protože ze mě nedostaneš prachy nebo si ze mě už nebudeš moci utahovat!

   Děkoval jsem člověku, který vynalezl pás, ale zároveň jsem ho nenáviděl, když jsem se na něm hned několikrát za tu krátkou jízdu málem udusil. Zajímalo by mě, kdy tahle bestie vedle mě získala řidičák! Ten, kdo mu dal povolení tu malou kartičku vlastnit, musel být zřejmě psychicky mimo nebo úplně opilý, když mu to povolení vypisoval!

   Brzdy prudce zaskřípaly, když jsme konečně dojeli na naše místo, div se mi pás nepřetrhl a já nevyletěl skrz čelní sklo. Nicolas by si toho stejně ani nevšiml, myslím si, a já bych si ušetřil trápení.

   Vyčítat mu jeho jízdu nemělo smysl, to jsem pochopil, když jsem na něj před stanicí řval, div jsem neskončil v popelnici, jak mi vyhrožoval. Bože! Vytáhl jsem pistoli a skutečně ho chtěl zastřelit, ale protože vyšel Bob, tak jsem se zklidnil a raději pistoli zase schoval. Ale kulka tu jeho palici brzy najde, jinak zešílím! Kdyby se mí bratři někdy spojili a mělo potom dítě s tou nezkaženější ženou světa, toto by byl jejich vnuk, který by měl všechny ty odporné buňky DNA promíchané, a byl by to ten nejhnusnější člověk světa! Tentokrát mě Bob zastavil, ale příště ho už zastřelím!

   Jinými slovy... Ušklíbl jsem se. Byla to jeho chyba, že mi dal pistoli.

   Sotva jsem se dostal na tu (nyní úplně neosvětlenou) chodbu, namířil jsem na něj a na zlomek vteřiny si představil, jaké to je, kdyby se prostě vypařil z mého života a nikdy se nevrátil. Nakonec jsem jenom nad sebou zakroutil hlavou. To bylo dětinské, ale pobavilo mě to. Prohlédl jsem si pistoli v ruce a zkontroloval náboje. A měl jsem opravdu velkou chuť zabíjet! Ten zmetek mi stejně nedal náboje, tak proč mi ji také dával, že?!

   Vešel jsem dovnitř a hned jsem se ho šel zeptat, zda to byl krutý žert nebo ho to baví ničit mi nervy. Usmál se na mě tak falešným úsměvem, a řekl, že mi zapomněl říct, abych si pro náboje zašel sám. Pokud ho nezabiju během dvaceti čtyř hodin, tak asi opravdu zešílím!

   Aby se to už neopakovalo, zašel jsem si pro náboje ihned. Kdo ví, třeba na chvíli nebude nikdo dávat pozor a já ho omylemzastřelím.

   Vykašlal jsem se na to, že mi Fred něco říkal, a šel si pro náboje. Ještě jednou si ze mě vystřelí a přísahám, že ho zastřelím! A spolu s ním i ostatní a svedu to na něj, že zešílel a všechny postřílel, pak se zastřelil z pocitu viny a mě se povedlo jako jedinému utéct. Zní to věrohodně? Nikdo je postrádat nebude, ne? Počkat... Cestou jsem se praštil do hlavy, abych se uklidnil a přestal vymýšlet blbosti.

   Došel jsem k nehezky vypadající místnosti a skutečně si přál odsud zmizet. Předložil jsem svou kartičku, aby mě identifikovali, a hned se onen strážník ušklíbl. Ano, jsem si vědom toho, co jsem udělal během první hodiny své práce včera, ale není to už jedno? S menším pošklebováním mi podal náboje, které jsem si rychle vzal, a už jsem na něj chtěl namířit, ale toto pokušení jsem ovládl a odešel. Za dveřmi jsem jenom slyšel, jak se hlasitě rozesmál. Jak já si ho přál nakopnout!

   Copak jsou tady všichni taková paka?

   Sotva jsem chtěl otevřít dveře, otevřely se samy a kolem mě prošel Fred a za ním hned Nicolas, zatímco mi Fred už rozkazoval, abych je následoval. Zmateně jsem zamrkal a podíval se dovnitř. John a Gill na něčem pracovali, Gill se trochu vztekle do mobilu ptal (zřejmě nějaké spojky), jak mu toto mohlo uniknout, zatímco John něco polekaně sledoval a rychle si nasadil sluchátka a někoho oslovoval. Podle slabého hlasu, který jsem zaslechl, mluvil s Fredem. Abych je neztratil z dohledu, rozběhl jsem se za nimi.

   "Smím vědět, co se stalo?" zeptal jsem se, když jsem je venku doběhl. To už nastupovali do policejního auta a Fred zapnul sirénu, zatímco se usadil na místo řidiče a Nicolas na místo spolujezdce, zahazujíc nevykouřenou cigaretu, kterou si předtím típl o Fredovy dveře auta. Hned ho za to seřval, takže jsem se jich musel zeptat, zatímco jsem se připoutal na zadním sedadle.

   Nicolas se jenom otráveně podíval z okna ven a už si chtěl znovu zapálit, ale Fred mu krabičku cigaret sebral a položil si ji na rádio a kdykoliv si ji chtěl Nicolas vzít zpátky, pleskl ho po ruce, jako nějaké dítě. No toto? Chtělo se mi začít se smát, ale udržel jsem se a potřetí jsem se jich zeptal, co se stalo. Fred mi to konečně vysvětlil a já mu za to byl vděčný. I když někdy je lepší nevědět, jak se říká.

   "Dostali jsme hlášení z Kobry, že někdo zaútočil na jejich zaměstnance, odvedl ho někam do skladu a nechce ho propustit," řekl Fred klidným hlasem a zahnul doprava, přestože na semaforu zasvítila červená.

   "A hádej, jak popsali našeho podezřelého?" zeptal se Nicolas pobaveně a předával mi jakousi fotku, podle všeho z kamery, kterou i nyní pečlivě sledoval John a dával Fredovi informace do sluchátek, které měl na uších. Na fotce byl nějaký muž oblečený do černého oblečení a přitom měl na tváři masku varana. Vzpomněl jsem si na varování Wehty Marca. Jak to mohl vědět dopředu? A proč zrovna toto zvíře?

   Viděl jsem vedle toho muže jakousi rozmazanou věc. Co to bylo? Bylo to poněkud malé, ale protože jsem to neviděl, nemohl jsem to určit. Když jsem se zeptal Freda, odpověděl pravděpodobně Johnovi na otázku a mě si nevšímal. Někdy je nevědomost skutečně to nejhoršíco Vás může potkat.

   Konečně jsme dorazili před první dokončenou budovu společnosti Kobra, která stála přímo na místě, kde jsem předtím pracoval, kde předtím stál onen noční bar mého nadřízeného. Vylezl jsem z auta a rozhlédl se kolem. Plno lidí jenom tiše přihlíželo tomu, co se všechno dělo kolem nich. Nebyli jsme tady první, už nějaké další hlídky tady přijely, aby zajistily situaci, ale nemohli se dostat dovnitř.

   Protože byl výhradně náš okrsek.

   Nějaký muž na nás zasyčel, že máme zpoždění, ale Fredovi to bylo jedno a zeptal se Johna, kde je nejbezpečnější průnik dovnitř, aby na sebe neupozornili onoho útočníka.

   "Vydrž," slyšel jsem Johnův splašený hlas a dokázal jsem si ho živě představit, jak mačká na klávesnici plno tlačítek a snaží se vyhovět jeho prosbě.

   Chvíli bylo ticho a potom se Fred zamračil a zle se zeptal: "Jak to myslíš, že jsi je ztratil?! Koukej je najít!"

   Tohle nevypadalo ani trochu dobře. Pokud se pachatel s obětí někde schoval, je možné, že už té osobě nebudeme schopni více pomoct. A toho jsem se obával nejvíce.

   Sebral jsem Fredovi sluchátka a zeptal jsem se poklidným hlasem Johna, kde je viděl naposledy. Jen se zeptal, zda jsem to já, ale já mu svou otázku pomalu zopakoval tak, aby ji pochopil a přitom se uklidnil. Zabralo to. Řekl mi, abych chvíli počkal, a já zůstal trpělivý. Fred mi chtěl sluchátka sebrat, ale já jeho ruku odstrčil a zvedl dva prsty, naznačujíc mu, aby mi dal dvě minuty.

   "No tak, Johne," mluvil jsem na něj a viděl jsem ho úplně, jak se klepe, že zase něco pokazil. "Najeď na místo, kde jsi viděl předtím, a zkus zkopírovat jejich cestu. Pomalu a klidně, rozumíš mi?"

   Slyšel jsem jeho uklidňující se dech a na chvíli jsem měl pocit, že poslouchám jeho zběsilý tlukot srdce. Pořád jsem na něj mluvil a uklidňoval, zatímco jsem kontroloval budovu před sebou.

   "MÁM JE!" zakřičel najednou a já málem ohluchnul, ale pochválil jsem ho za dobrou práci. Když mi řekl jejich lokalizaci, sdělil jsem ji ostatním a vydali jsme se od skladu.

   "Sleduj je!" řekl Johnovi předtím, než mi sluchátka Fred zase vytrhl. Divil jsem se, že po mě nezačal řvát, ale to bylo vedlejší.

   "Co chceš říct tím, že mají dobrou obranou pozici?" zeptal se Fred zle. To nevypadalo ani trochu dobře. Pokud jsem třeba ve skladě, je jasné, že je tam plno chemických věcí, díky kterým se ony potraviny společnosti Kobra vyrábí, takže by to mohlo způsobit výbuch. Vůbec jsem nechápal, co se děje, ale v tu chvíli jsem se nad tím ani nepozastavoval. Utíkali jsme s Nicolasem tam, kam nás Fred posílal nebo vedl, skrývali jsme se za krabicemi a tiše čekali, zatímco nám John dával postupné informace o změně polohy útočníka.

   Byl jenom jeden? To je přece blbost!

   Všiml jsem si Fredova pohledu, kterým mi ukazoval, abych šel z druhé strany a já se tedy rozběhl jako jediný na druhou stranu, zatímco Nicolas s Fredem postupovali z opačné strany. Tiše jsem vydechl a snažil jsem se upokojit. Opatrně jsem se tiskl ke krabicím za sebou a díval jsem se kolem sebe, hledajíc pachatele, který se podle všeho pořád pohyboval. Slyšel jsem jeho kroky i zběsilý dech. Je někde blízko. Slyšel jsem prapodivné skřeky a něco velmi tichého, co jsem nebyl schopný identifikovat. A potom, jakoby někdo něco řezal, ale velmi tiše. Něco spadlo na zem a potom něco většího. Bylo to až příliš hlasité. Bylo to někde poblíž! Ale kde?

   Rozběhl jsem se okolo krabic kolem sebe, namířil na skulinu mezi nimi a zůstal nehybně stát. Zvedl se mi žaludek a ruce trochu zatřásly. Netušil jsem, že bych někdy viděl něco tak odporného.

   Na zemi ležel muž, vedle něj byla maska varana, v pokousané ruce svíral jakési nakousnuté jablko, které mu z ruky posléze vypadlo a trochu se odkutálelo stranou, k dalšímu bezvládnému tělu. V tu chvíli mi jenom problesklo hlavou; jak tohle Naomi vysvětlím?

   Vedle mrtvého muže ležel také podřezaný Naomin varan, kterému z pusy ještě teklo plno slin.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře