Desiderium - Prolog

8. duben 2016 | 07.07 |

PROLOG

      Seděl v rohu temné místnosti, která byla ponořena do temného hábitu noci. Klepal se zimou i strachy, zatímco si třel zjizvené ruce, otíral se o chladnou zeď, která mu propůjčovala jen pomyslné teplo, jak si sám nalhával. Lísal se k ní, jako kotě ke své mámě, oči měl pevně zavřené a nepřál si nic vidět, zatímco seděl polonahý na špinavé zemi. Z pootevřených úst vydechoval bílý kouř a polykal nasucho, snažil se držet svůj strach na uzdě a pevně svíral popraskané rty k sobě. Když pomalu otevřel světle modré oči, které kdysi zářily, nyní byly plné slz a strachu, rozhlédl se po místnosti. Nebyl jediný, kdo byl v takovém stavu, plno dalších mladých lidí se kroutilo po místnosti poblíž něj, nebo leželi na zemi a nehýbali se už vůbec. Pevně sevřel oči a třel si ramena, jemně, aby jizvy nerozetřel a nezpůsobil si tak zbytečné krvácení. Najednou se dveře otevřely a všichni prudce vzhlédli. Ten nehezký zvuk klíčů, jak cinkají jeden o druhý, je všechny vylekal, a přitom učil poslušnosti už dlouhou dobu.

      Dovnitř vešel pouze jeden muž a hned se přísným pohledem rozhlížel kolem sebe. Pozoroval zbylé osoby v místnosti, jak se skrývají v temnotě, klepají se a utíkají před ním, plazí se po zemi dál od něj, aby si jich nevšiml, avšak muž se svým pohledem zaměřil právě na něj. Nehezky se pousmál a pomalu k němu přešel.

      Mladík k němu vzhlédl a polekal se víc, oči se mu trochu zaleskly a on se přitiskl ke stěně víc, šeptajíc a prosíc přitom muže chraptivým hlasem, aby to tentokrát nebyl on. Muž ho však popadl za vyhublou ruku a odtáhl ho pryč i přes jeho nesouhlas. Všichni se za ním tiše dívali a potom pohlédli do země, schoulili se ještě víc do klubíček, aby si udrželi alespoň nějaké to teplo.

      "Prosím!" zaprosil mladík ještě jednou, ale to ho muž přitiskl ke stěně a připoutal jednou rukou. Klepající mladík se na muže polekaně podíval a snažil se ze všech sil potlačit slzy, přestože se klepal. I když pevně svíral řetěz, jemně cinkal při jeho drobných pohybech, spíše záškubech ze strachu.

      "Sklapni," řekl mu muž pouze a usadil se na židli za něj rozkročmo, zatímco si přitáhl jakýsi malý bílý stolek na kolečkách. Zvedl naplněnou injekci a trochu nažloutlé tekutiny z ní vystříkl. Prohlédl si ji skrz brýle a nehezky se ušklíbl. Vstal a za pomocí klacku dovolil ohni více zářit do místnosti. Potom z něj něco vyňal. Aby mladík nekřičel, vrazil mu roubík do pusy a přitiskl malé, rozžhavené kolečko k jeho krku. Mladík by jistě křičel, ale jeho křik ztišil roubík.

      Po tvářích mu stékaly slzy, ale to muže nepřimělo, aby mu ono kolečko nepřidržel na krku několik sekund, než ho konečně odtáhl. Mladík zuby pevně svíral roubík mezi ústy a snažil se polykat slzy i vzlyky. Muž mu pomalu přejel po ještě pálící značce, znovu si prohlédl nažloutlou tekutinu uvnitř injekce.

      "Bolelo to?" zašeptal mu medovým hlasem do ucha a usmíval se přitom.

      Najednou se rozezvonil budík a muž dopadl na zem, chytajíc se za hlavu a nadávajíc bolestí. Když konečně otevřel oči, otupěle zíral do stropu. Tiše vydechl a přitom zavřel oči. Jenom sen. Ne... Nebyl to sen. Krutá vzpomínka. Když vstal, třesoucí se rukou přejel po nehezkém rudém hrbolku, který mu z té noci zůstal. Chvíli hleděl do stropu, než se zvedl na nohy a odešel ze svého pokoje, aby si připravil něco na snídani.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře