Hra - Kapitola čtvrtá

12. duben 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA ČTVRTÁ: Jste sourozenci

      Jak se mohli všichni smát?! Copak jim nedochází, že smícháním několika šampónům mohlo dojít k explozi, která vyvolala tohle?!

Rozhodně si ze mě dělali legraci i poté, co jsem si hlavu skryla celou za ručníkem a brečela jsem, přitisknutá na polštáři.

       "Ale no tak, alespoň jsme si rovni." utěšoval mě Jiank, hned na to se však zase rozesmál, sotva viděl Thomiase, který taky brečel a dotýkal se svých vlasů. Hned na to ho praštil.

       "Čemu se směješ?!" zařval na něj hlubokým hlasem, který rozesmál Damad natolik, že vyplivl několik křupek na zem, to mu však nebránilo je pak podstrčit strýci a zasmát se, když je bez problému snědl. Já jsem však brečela a byla rudá studem. Nadávala jsem sama na sebe. Tolik jsem si dávala pozor. Dokonce jsem si to i označila! A pak se přehmátnu!

       "Nevypadáš za tak zle." pokoušel se mě Pivak uklidnit. Já jsem se však rozbrečela na novo a ještě hlasitěji.

       "Bože, zavřete jí někdo něčím pusu." namítla Anzoh podrážděně. Vážně... Nikdy jsem si nepřála víc, abych měla zpátky své plavé vlasy. Chci je hned zpět!

      Byla jsem ráda, že ráno bylo odpočinkové, protože jsme měli ve škole volno. Zůstala jsem skrytá pod peřinou až do jedenácti ráno, nechtěla jsem se vůbec vidět.

Stín mi byl rázem přítelem. Svěřila jsem se mu se svým trápením a on mi naslouchal. Pak někdo zvedl peřinu. Rozesmál se, jako maniak. Byl to Anzoh. Přestože jsem byla rudá, jako rajče, nemohla jsem nebrečet. Kopla jsem ho do břicha se slovy, aby okamžitě zmizel, přikryla jsem se peřinou a rozbrečela se znovu. Sedl si na postel. Dotkl se mého ramene.

      "Tím jsem tě chtěl rozveselit." namítl, přitom se držel za pusu, aby se nerozesmál znovu. Nevěřila jsem mu. "Hele, vím, že jsi to byla ty." Ztuhla jsem. Jak to poznal? Vysvětlil mi, že se mu hned zdálo divné, proč jsem přinesla věci z drogerie. Zapomněla jsem na tašku. Zaleskly se mi oči. Slíbil mi však, že to nikomu neřekne. To mě zarazilo. Konečně jsem vylezla. Podíval se na mě kaštanovýma očima. Výměnou za to, že s ním půjdu na konkurz v Divadelní společnosti a budu s ním každý večer cvičit. To by mě čekalo i tak. Utřela jsem si slzy a přikývla s úsměvem.

      Také se usmál. Pohladil mě po vlasech a málem se rozesmál znovu. To už jsem ho však skopla z postele. Ale usmála jsem se také. Byla jsem ráda, že to alespoň někdo bere s humorem.

      Jak jsem si myslela, sotva jsem vylezla z postele, hned začal krutý výslech, který však vedla teta a vypadala děsivě. Přitáhla nás do koupelny, všechny. Ukázala nám vážně láhev od šampónu a já ztuhla. Představa, že ho na mě použijí všechen, mě děsila. Začala jsem se klepat.

      Svůj výslech teta poněkud zkrátila pouhou otázku, zda to poznáváme. Mlčeli jsme. Pak jsme jednohlasně zakroutili do stran. Pelter zakroutil jako poslední. Hned ho popadla a hodila pod sprchu. Spustila na něj studenou sprchu. Vykulila jsem oči nad její krutostí. Pelter se málem rozbrečel. Krutost nadevše, krutost vítězí! Máme zde nacistku! Máme tu anarchistku! Představa, že se to stane i mě, byla děsivá. Hlavně proto, že jsem měla jen noční košili a spodní prádlo. Pelter brečel ještě cestou okolo mě s pohledem k zemi. Hned se usmála na toho, kdo půjde jako další. Zeptala se nás znovu. Tentokrát Jiank nezareagoval dostatečně rychle. Přitáhla ho pod sprchu. Sledovala jsem, že se jí vůbec nebrání a nechává na sebe lít studenou vodu. Nemohla jsem se nezasmát tomu, jak pak vypadal. Ostatní se smáli také. Pak však popadla Anzoha. Tomu jsme se smáli ještě víc. Pivak byl hned po něm, vůbec nehnul ani brvou, což mě děsilo. Thomias se držel dveří zuby nehty, tak si tetička vzala sprchu a polila ho s ní. Vyletěl z kůže, jak moc je to studené. Popadla pak Damada. Dívala jsem se kolem sebe. Pak popadla strýčka a hodila ho do vany! Jaká krutost. A pak se její krutý pohled zaměřil na mě. Zaječela jsem a dala se na útěk.

      Prokletí bratranci! Prokletá rodina! Prokleté slzy! Hodili mě do vany, praštila jsem se do loktu a pak to završili studenou sprchou. Pištěla jsem ze všech nejvíc. Tohle byl nejkrutější výslech ze všech. A dost! Už nemohu dál! Zakřičela jsem, že jsem to byla já. To byla však chyba.

      Všichni odněkud vytáhli kbelíky se sněhem a vysypaly je na mě, přestože jsem křičela, že se omlouvám. Celá mokrá a zmrzlá jsem je zle sledovala. Se slzami v očích jsem okolo nich proběhla. Oni se samozřejmě smáli. Bylo mi jedno, že mě viděli skoro nahou. Ale tuhle potupu jim nedaruji. Rozhodně nebudu používat šampón. Zabouchla jsem za sebou dveře, zamknula jsem se, schovala pod peřinu a klepala se zimou. Přitom jsem se snažila nebrečet. Jen jsem měla ucpaný nos ze studené vody. Nenávidím je.

      Někdo zaklepal na dveře. Jdi k čertu! To jsem chtěla zakřičet, ale skrz slzy jsem už neměla sílu. Krčila jsem se pod peřinou. Byla mi zima. Bylo mi špatně. Sledovala jsem, jak se mi barva z vlasů rozpouští na prostěradlo. Už mě to nezajímalo. Přála jsem si mít rychle osmnáct, abych mohla rychle zmizet. Tady nechci zůstat ani minutu navíc! Tohle už přehnali. Je pravda, že jsem to možná taky trochu přepískla, ale míň, než oni. Pochopím sprchu. Ale pak sníh. Zrudla jsem. Nechtěla jsem na to ani vzpomínat. Znovu někdo zaklepal. Řekla jsem, abys šel k čertu, ať jsi, kdo jsi! Za těmihle zdmi jsem v bezpečí. Vždycky tady mohu utéct. Ale i tak... Zvedla jsem peřinu a rozhlédla se okolo sebe. Je tady příliš prázdno pro jednu osobu. Cítím se tady sama. Znovu někdo zaklepal, už potřetí. Musí mít výdrž, napadlo mě. Přesto jsem ležela na mokrém prostěradlu, které se barvilo do zelena. Někdo pořád bušil na dveře. Ne, nebušil. On klepal. Poslouchala jsem pokaždé jeho tři údery do dřeva. Vždycky stejný interval. Ani hlasitěji, ani slaběji. Pořád stejný. Už jsem rozeznávala jednotlivá klepání. Thomias neklepal, on rovnou vstupoval. Když jsem si byla jistá, že je to Anzoh, šla jsem otevřít.

      Ani jsem se u dveří nezastavila, jen jsem otočila klíčem a s pohledem k zemi jsem kráčela o schodech, v mokrém oblečení, celá prochladlá. Anzoh opatrně vešel dovnitř a tiše se za mnou díval. Ruce jsem měla spuštěné k zemi, jako nějaká chodící mrtvola. Skryla jsem se zase pod peřinou a nebavila se s ním. Určitě nebude chtít pomoct od někoho, kdo mu zničil vlasy.

      Chytil mě za rameno. Jak věděl, kde ho má hledat. Přestala jsem plakat. Pod peřinou jsem se podívala jeho směrem. Určitě mi řekne, že mou pomoc nepotřebuje, že to zvládne sám. Ale... řekl přesný opak. To mě donutilo se prudce otočit, zda si ze mě nedělá legraci. Mile se na mě usmál, zatímco jsem na něj hleděla. Jak mi mohla tak rychle odpustit? Proč mi vůbec odpustil? Copak je pro něj důležitý hlavně ten konkurz? Pak jsem si toho všimla. Jeho vlasy byly tmavě rudí, mokré od vody.

      Pohlédla jsem na ty svoje, pořád měly lehce nazelenalou barvu, ale už byly o něco světlejší. Vysvětlil mi, že to byla jen barva, dala se snadno smít. Usmála jsem se. A já si myslela, že je na mě naštvaný. Radostí jsem si setřela slzy. Omluvila jsem se mu, že jsem mu zničila jeho vlasy. Na to se rozesmál, že jeho krvavé vlasy budou navěky krvavé. Neměl by si z toho dělat legraci. Má... hezké vlasy, jako západ slunce. Jako krev v srdci. Možná proto je i přesto všechno na mě pořád milý. Jako jediný sem totiž přišel. Nebo sem přišel proto, aby se mi vysmíval a pak zjistil, že mé vlasy už nejsou tak ošklivé, jako předtím? Ale zarazilo mě, kam se barva z nich dostala. Odkryla jsem peřinu a zakřičela jsem. Peřina, polštář a prostěradlo. Všechno bylo nasáknuté zelenou barvou. Vypustila jsem duši. Už chápu Thomiase, proč padá ze schodů, když vidí má ňadra. Díky bohu, že Anzoh byl na blízku a mou dušičku ještě stihl zachránit. Přesto jsem padla na postel, jako bych si dala velkou dávku heroinu. Ale ne, ten musím přenechat svému nejmenovanému bratránkovi, který na něm hodlá být závislý, až bude slavný.

      Anzoh mě podpořil tím, že se to dá možná vyprat. Dobrá, to se vypere. A já budu prezidentka. Už vidím tu krásnou utopii. Ale jejich sny nejsou zbytečné. Splním jim je. Za každou cenu. Jsou těžké. Proto je to pro mě výzva dostatečně velká, abych ji přijala a nelitovala toho.

      Měla jsem strach vyjít ven z pokoje. Představa, že si ze mě někdo udělá legraci a dá mi další kbelík s vodou (nebo hůř sněhem) nad dveře, mě děsila. Nechala jsem proto jít jako prvního Anzoha. Nic se nestalo. Tak jsem v papučích vyšla ven. A v tu chvíli... jsem je chtěla všechny zabít!

      Kbelík se sněhem a vodou mi přistál na hlavě a celou mě obstříkl. Tohle už nebylo vtipné. Zahodila jsem jejich kbelík, div jsem nezabila Peltera a se slzami se vydala po schodech dolů. Celá rodinka se pobavila tím, že svého vetřelce znemožnila tímto způsobem. Hezký způsob zábavy. Tak proč se nesměji? Vyběhla jsem ven a bylo mi jedno, že budu mrznout ještě víc. Podívala jsem se směrem k sýpce. Chtěla jsem jim všechno obilí vyhodit na silnici, aby jim ji přejela auta. Nebo jim to všechno zapálit. Ale neměla jsem dostatek odvahy ani vnitřní síly k tak velké nenávisti.

      Zmohla jsem se jenom na házení koulí na okna, které jsem však neplnila svým vztekem. Ti hlupáci za sklem se samozřejmě smáli a mysleli si, že je to nějaká hra. Pár z nich se ke mně připojilo. Všechny jsem je na truc poshazovala do sněhu a vzteklá odešla domů. Teta mi sice nabídla teplou bábovku a čaj, ale poslala jsem ji do háje. Jen představa, že tohle mě bude možná čekat další dny, byla skutečně hororová. Zakopla jsem na schodech a rozplácla se v mezipatře. Neměla jsem už ani sílu vstávat. Nakonec jsem to však překonala a jako kulhající kůň z války jsem se pomalu vyšplhala až nahoru. Měla jsem chuť jim provést něco děsivého. Zákeřně jsem se usmála. Tohle bude rozhodně lepší než nějaká barva na vlasy, která se smyje ihned.

      Vše, co milují, jim zničím. Kačera, kterého jsem našla poprvé ležet bez svého pána v posteli, jsem hodila na koš a dala na něj prázdný kelímek. Oči se mi zablýskaly. Přeběhla jsem do druhého pokoje. V druhém pokoji jsem našla krásně uklizený stůl a seřazená CD a DVD. Úšklebek byl o to větší, když jsem CD a DVD rozházela a na stole byl nepořádek. Seběhla jsem po schodech do druhého patra. Nemohla jsem se dočkat. Křupla jsem si v prstech. Tady si to užiju! Vtrhla jsem do pokoje. Našla jsem spuštěný počítač. S úsměvem jsem přeinstalovala pár programů, a zatímco se stahoval neurčitý počet věcí najednou, přeběhla jsem do druhého pokoje. I tam jsem si užila. Všechny noty jsem rozházela po zemi, tužky jsem omylem rozbila. A v posledním patře jsem se vyřádila nejvíce. Kytary jsem všechny rozladila. Texty písní zpřeházela. Pokreslila jsem všechny plakáty skupin. A v posledním pokoji jsem tak rozladila kytaru. A navíc jsem schovala pod polštář fotku Brittany. A s úšklebkem jsem se zase vytratila nahoru dřív, než si toho vůbec mohl někdo všimnout. Nemohla jsem se dočkat reakcí.

      Usadila jsem se na posteli a čekala. Zhluboka jsem se nadechla. Slyšela jsem několik hlasů. Začala jsem odpočítávat. Nemohla jsem se dočkat, až uslyším jejich křiky. Jsem sadistka? Ovšem, že ne! Jen jsem jim to oplatila.

      Jiank jako první vešel do svého pokoje. K mému smutku nezakřičel, jen byl opravdu hodně nasraný. Dostal tak velký tik do oka, že začal do něčeho bušit. Předpokládám, že bušil hlavou o zeď, aby se uklidnil. Dávej pozor, abys nerozbil i jiné fotky, pomyslela jsem si vesele. Pak jsem slyšela řev, jako od Michaela Jacksona. Vypadá to, že i Thomias objevil mé překvapení. Slyšela jsem rychlejší kroky. Do dalšího pokoje vešel jako první Anzoh. Zařval, jako lev. Jako by ho na nože brali. Pobíhal po pokoji, držel se za hlavu a ječel. Jeho počítač byl resetován. Ušklíbla jsem se. Další na řadě je Pivak! Pivak poklidně vešel do svého pokoje. Otráveně vzdychl. Tahle reakce mě naštvala! Hrozila jsem mu pěstí, aby začal vyvádět. Ale utíkala jsem do svého pokoje před zbylými bratranci. Jako první do pokoje vtrhl Damad. Zakřičel, jako nějaká ženská. To jsem se musela prostě zasmát. A pak jsem slyšela křik Peltera. Vykoukla jsem zpoza dveří. Ani nevešel dovnitř, křičel a držela se za blonďatou, lehce nazelenalou hlavu. Všichni se hned otočili ke mně, nebo nahoru.

      Jejich hlasy byly naprosto stejně naštvané, jen Pivakův chyběl. Všichni vyslovili mé jméno. Plni nenávisti mě volali. Já s úsměvem vyšla ven, pořád s nazelenalými vlasy. Usmívala jsem se na ně. Provokovala jsem dál otázkou, copak se jim stalo, že mě všichni volají.

      Byla však chyba je pořád provokovat. Jiank, jakožto nejstarší a nejvyšší ze všech, mě chytil, jako bych byla malé pískle, a odnesl po schodech dolů, škrtil mě límec, za který mě držel. Dotáhl mě před tetu a strýčka. Mile jsem se na ně usmála. Řekla jsem jim, že jsem nevinná. Ale po tom šampónu má nevinnost očividně zeslábla na úplně mrazivé body. I tetě a strýčkovi došly nervy. Výborně! Vyhodí mě a já budu moci žát sama na vlastní pěst!

      K mé největší smůle si mě však nechali doma a pod přísným dohledem každého z bratranců jsem jim uklízela pokoje. To byla otrava. Nikdy jsem nudou nezívala tak, jako když jsem jim uklízela pokoje.

      Po tříhodinovém úklidu jsem konečně mohla padnout na postel. Když jsem vyšla, svůj vtípek samozřejmě zopakovali. Věděla jsem o tom. Ale na protest jsem na sebe vodu nechala záměrně vylít. Už mi to bylo jedno. Chtěla jsem si užít den volna, ale bohužel, oni mě dorazili hned, sotva začal. A na večer mi prostě dát pokoj nemohli. Někdy možná omluva jen nestačí. Ale přitom byla upřímná. Fajn, nebyla od srdce, ale jim se od srdce nikdy neomluvím! Nechala jsem, aby se ti dva pobavili, a pak jsem si šla umýt vlasy.

      Když jsem se vrátila, všimla jsem si kbelíku, ale protože jsem si všimla i jich, nechala jsem na sebe kbelík spadnout, aby se mohli válet po zemi, jako maniaci šílení. Tiše jsem čekala, poslouchala jejich smíchy a nakonec jsem zmizela za dveřmi. Zamknula jsem se a klíček nechala ve dveřích. Díry jsem zakryla kobercem důkladněji, protože ho někdo posunul. Dole jsem už viděla nějaké oko, na které bych nejraději šlápla.

      Pochopila bych jednou. Pochopila bych, kdybychom byli děti. Ale dvakrát po sobě? To už je vážně moc. Byla jsem ráda, že jsem si mohla lehnout a spát. Na protest mi všichni bušili na dveře. Div jsem nezačala brečet. Přikryla jsem se peřinou a na vyšší ignorování jsem si pustila nahlas mobil, abych jim dala najevo, že je mi jedno, co se s nimi stane, když tady nebudu. Nemohla jsem se dočkat dne, kdy odejdu.

      Aby mi dali najevo, že spát se rozhodně nebude, začali všichni bušit. Zuřila jsem. Ale nevybouchla jsem. Nechtěla jsem jim tu radost udělat. A tak bouchali pořád do stejného rytmu. Pomalu jsem ztrácela nervy. Zakryla jsem se polštářem a počítala jsem. Když jsem byla u desítky, nedalo se to vydržet. Jako dravá šelma jsem skočila ke dveřím, div jsem je nevyrazila. Sotva jsem je však otevřela, nikdo tam nebyl. Zuřila jsem ještě víc. Zabouchla jsem je, div nevypadly z pantů a šla si zase lehnout. Byla mi pořád zima, takže jsem si vzala ještě župan, který mi věnovala teta.

      Potom to však začalo znovu. Podrážděné oči jsem prudce otevřela, během chvíle jsem byla u dveří a rozevřela je. Nikdo tam zase nebyl. Zavrčela jsem jako šelma, zabouchla dveře a šla si zase lehnout. Dřív, než jsem se vůbec položila na rozvrzanou postel, bušení začalo znovu. Hodila jsem ke dveřím papuč. Bouchání přestalo. Ale po chvilce začalo znovu. Hodila jsem tam druhou. Bylo ticho. A pak zase klepání.

      Slíbila jsem si, že jako prezidentka budu mít pevnější nervy. Ale nyní mi právě praskly, aniž by se ještě z předešlého prasknutí stihly obnovit. Vyletěla jsem z postele, plná vzteku, vyrazila jsem dveře a sletěla ze schodů, protože jsem nezabrzdila v čas. Slyšela jsem několik hlasů. Jako dravá šelma jsem se rozběhla za jednotlivými bratranci, kteří všichni skončili v Damadově pokoji. Nyní jsem já cloumala s klikou a bušila zároveň do dveří ten jejich pitomý rytmus. Oni se mohli smíchy přetrhat. Nikdy mě nikdo nenamíchl tak, jako to oni udělali jen pitomým boucháním! Dělala jsem to opravdu dlouho. Až mě pak ruka začala bolet. Kopla jsem do dveří, div nespadly, a pak dupala ke svému pokoji. Zvedla jsem dveře. Samy zapadly, takže mi ulehčily práci. Lehla jsem si do postele a přála si, aby mi dali pokoj alespoň večer.

      Ale jejich žertíky teprve začínaly, jak jsem posléze zjistila. Zakřičela jsem, sotva Jiank spustil vrtačku a začal jí dělat další díru do země. Skákala jsem po zemi, aby na ně padal prach. Hned na mě nadávali. Už mě vážně štvali! Jak mohou strýček s tetou v takovém kraválu spát? Slyšela jsem náhle Pivakův hlas. Říkal jim, aby toho nechali, že mají jít spát. Od něj to zrovna sedí, výrostek jeden! Začala jsem z rozčílení skákat po zemi, aby jim prach vlétával do očí. Uvědomovala jsem si však, že... i přes tu velkou nenávist, kterou nyní cítím, se opravdu moc bavím. Ušklíbla jsem se. Nebyl to však zlý úšklebek. Ale úšklebek plný radosti. Zní to divně?

      Nevím proč, ale cítila jsem se báječně, když jsem skákala po zemi a jim ze stropu padal prach, který je pomalu dusil. Představa, jak padají na zem, mě opravdu těšila. Přemýšlím, že si nechám vyšetřit hlavu, až budu dospělá. Protože mi nyní teta říká, že mám selský rozum.

      Slyšela jsem spoustu nadávek, ale přesto mě těšily. Nevím proč, ale byla jsem ráda za tento druh jejich lásky. Rozhodně to bylo lepší, než aby mě tady objímali. Představa, jak mě objímají, mě vyděsila natolik, že jsem přestala skákat, šla zamknout znovu dveře a zmizela pod peřinou, klepajíc se a strachujíc se, zda jsou okna zabezpečená.

      Do rána jsem neusnula. Ale sotva slunce vylezlo, mohla jsem být ráda, že mohu už normálně hodit po domě, aby se na mě nedívali, jako na blázna. Když jsem se prohlížela v naprasklém zrcadle, usmála jsem se, protože vlasy jsem měla už zase své. Skutečně to šlo dolů. Rozhodla jsem se, že je půjdu zkontrolovat.

      Našla jsem je všechny v Damadově pokoji. Spokojeně spinkali okolo stolu. Vypadali tak neškodně a roztomile. Přiblížila jsem se k Jiankovi, který byl u mě nejblíže, abych do něj šťouchla.

      Sotva jsem se k němu skrčila a chtěla ho šťouchnout, chytil mě za ruku a políbil! Zrudla jsem, vlepila mu facku a utekla pryč. Využil toho! A já si myslela, že už nebude až tak moc nechutný, jako na počátku prázdnin! Arogantní pako! Sbíhala jsem schody po dvou, abych to stihla říct tetě. Pochopitelně ta facka probudila i ostatní a tak se za mnou vydali, aby mě zastavili. Hodlala jsem totiž jejich rodičům říct úplně všechno, co se dělo v noci!

      Když jsem vtrhla do jejich ložnice, zbledla jsem, jako stěna. Teta ospale zívla a vstala. V uších měla špunty! A strýc taky! Zaječela jsem, že je nenávidím, pak mě Jiank srazil k zemi se slovy, že to, co říkám, mluvím jen z hladu. Vážně... potřebuji prášky na hlavu a několik špuntů do uší, abych tady přežila další noc. A to jsem si myslela, že na začátku byli nejhorší, že nyní už trochu vycházíme, ale vyvedli mě touhle nocí z omylu.

      Vybavená na dnešní noc špunty jsem se vydala do pokoje. Ale spát jsem nemohla.

      Pustila jsem si dovnitř čerstvý vzduch, abych si očistila myšlenky. Nadechla jsem se chladného vzduchu. Nikdy jsem neuvítala chladný vzduch nyní, jako teď. Příjemně mě chladil. Nevím proč, ale... mám pocit, že jsem zase cizinec, jako na počátku prázdnin. Až mě to i mrzelo. Posadila jsem se na okap a dívala se z okna. Bylo to příjemné, když mi vítr ovíval vlasy.

      Vím, že jsem také udělala chybu. Myslím to skákání a líbání. Ovšem to druhé je záležitost Jianka! Příště se raděj nebudu zajímat vůbec a budu v bezpečí!

      V šedých teplákách a v mikině jsem opatrně vykoukla ven, zda není nějaký bratránek poblíž. Nikdy jsem si nepřála víc, abych ani jednoho z nich neviděla. Když se dostanu dolů, aniž by si toho jeden z nich všiml, možná si dokážu najít místo, kde vedle mě nebude ani jeden z nich! Fajn, tohle je hra o život. Je to jako na táboře! Kdo přijde pozdě na snídani, jí na zemi!

      Zhluboka jsem se nadechla.

      Vyběhla jsem z pokoje, jak jsem nejrychleji uměla a schody sotva sbíhala tou rychlostí. Proběhla jsem jedno patro. Utíkala jsem dál. Proběhla jsem druhé patro. Utíkala jsem rychleji. Proběhla jsem třetí patro. A ve třetím mezipatře jsem vrazila do Anzoha a srazila ho k zemi. Oba jsme se skutáleli po schodech a já si odřela bok a narazila na zadek.

      Když se mě zeptal, zda jsem v pohodě, nemohla jsem souhlasit. Celé tělo mě bolelo. Nedostatek spánku a tak hnusné probuzení mě vážně dorazilo. Padla jsem na zem a vyplázla jazyk. To ho rozesmálo, protože to samé předtím udělal taky. Nakonec mi pomohl poněkud ochotně vstát.

      Až mě to i zarazilo, ale pomoc jsem přijala. Držela jsem se za kyčel. To nebude dobré. Spíše by mě zajímalo, jak on může bezchybně chodit, když všechny rány schytal on dvakrát tolik díky mně? Zřejmě je zvyklý. Představa, že na něj padají ostatní bratři, mě rozesmála. Zapomněla jsem na chvíli na bolest, ale pak jsem zaskučela, protože jsem se dotkla zad. To rozhodně nebude dobré!

      Byla jsem naštvaná na strýce a tetu, protože mi nevěřili, že mě jejich milovaní synové nenechali vyspat, když máme spolu tak dobrý vztah. A navíc od nich bych mohla čekat jen unikátní péči. Tahle unikátní péče mě zabije. Strýček se mě zastal, ale jenom proto, že jsem spadla spolu s Anzohem na schodech. Ale nakonec to obrátil, že to byla moje chyba, že jsem utíkala. Nakonec jsem skončila mezi Jiankem a Thomiasem. Oni se museli začít pohybovat, nebo si to jinak vysvětlit neumím. Na svém místě sedím vždycky. Ale oni tady NIKDY neseděli! O to víc jsem se děsila začít jíst.

      Damad vstal od stolu jako první, což jsem u něj postřehla snad poprvé. Že by si šel přidat? Ne. Nechal na talíři! Natáhla jsem se pro to, ale Thomias mě praštil po ruce. Sprosťák! Řekl, že musí vyjít o něco dřív a že si půjčuje motorku. To se Thomias a Jiank hned zvedali, přetahovali se, kdo mu vlepí, jako první, ale Damad byl venku, popadl helmu a rychle nastartoval motorku. Usmála jsem se. Tohle bylo jedno z neklidných rán, které jsem měla kupodivu ráda. Tohle jsem s tátou nebo s mámou nikdy nemohla zažít.

      Všimla jsem si, že mě Pivak sleduje. Věnovala jsem mu úsměv. Hned na to vstal od stolu, odnesl nádobí, umyl i po Damadovi a odešel z místnosti, což mě zarazilo. Udělala jsem včera něco, nebo dneska ráno, co ho naštvalo? V podstatě... Celá atmosféra okolo stolu byla hodně divná. Sice jsme se bavili, ale nebyla to tak intenzivní konverzace, na kterou jsem si pomalu, ale jistě, zvykala. To ticho okolo stolu mě lehce i děsilo.

      Když jsem chtěla využít situace, Thomias mě znovu praštil po ruce, že mám dost. Talíř od Jianka byl pořád plný. Dal mi část! A to mě dorazilo! On mi nikdy nic nedal. Není nemocný? Ovesná kaše. Má každodenní snídaně. Jak jsem si zvykla i na tu trpkou chuť, se kterou ji umí udělat jenom teta. Strýček ji alespoň osladí.

      Anzoh konečně nadhodil, že něco našel. A já jsem byla zase odstraněna z kontextu. Ale nevšímala jsem si toho. Ostatně... našel to Dishu. Uvědomila jsem si, že mu musím ještě nějak poděkovat, proto Anzoh mu rozhodně nepoděkuje. Přemýšlela jsem.

      Nic mu rozhodně vařit nebudu. Připálený zákusek není nikdy dobrý. Vyrábět taky nic nebudu, protože než by to bylo hotové, všichni by to zkritizovali nebo by to někdo zničil. Přemýšlela jsem, co má rád. Mohla bych Pivakovi nenápadně sebral jedno CD. Ani by si toho nemusel všimnout. Nevím, co se mu líbí. Takže bych mu kravatu koupit nemohla. Ale klobouk přece neurazí, nebo snad ano? Ano! Měla jsem dokonalý dárek pro dokonalého Dishu, který mi moc pomohl v hledání.

      Když jsem dojedla, umyla jsem po sobě. To bych předtím nemohla, protože by to udělal táta. Proto jsem to neuměla, když jsem tady přišla. Nikdo mě to nenaučil. Ale nyní je to pro mě samozřejmost. Alespoň něco světlého. Spíše temného do mého života vložili. Poděkovala jsem za dobrou snídani a vydala se nahoru. Přemýšlela jsem, co bych si měla vzít na sebe.

      Pak jsem si uvědomila, že je to spolužák mého bratrance. Praštila jsem se do hlavy. Proč přemýšlím, jako bych měl jít na rande? Popadla jsem kalhoty a nějaké triko a vydala jsem se s kabátem ven. Strýc se mi nabídl, že by mě svezl, ale přes zimu to trvá dlouho, než auto nastartuje. Raději jsem jim neříkala, kam jdu, někdo by mě mohl sledovat. Motorku si vzal Damad. Pokud to dobře načasuji, mohl by mě nakonec ještě svést domů. Ale nevím, kdy se vrátí.

      To jsem si uvědomila v půli cesty. Díky tomu, že jsem se Anzohovi během chvíle taky prohrabala v mobilu, tak jsem zjistila, kde Dishu bydlí. Alespoň přibližně. V obchodě jsem chvíli přemýšlela. Poprosila jsme pěkného kluka, aby mi pomohl vybrat klobouk. Zkoušela jsem na něm několik klobouků a usmívala jsem se. Doporučil mi ten, co mi dal nakonec na hlavu. A nebyl ani moc drahý. Poděkovala jsem mu a s úsměvem jsem se vytratila z obchodu. Nevím proč, ale měla jsem z toho dobrý pocit. S úsměvem jsem pak kráčela kupředu. Ale zastavila jsem se. Skryla jsem se za rohem. Viděla jsem Jianka, jak s někým mluví. Jak se tam dostal? Všimla jsem si auta od strýce. Aha, takže ho přeci jenom šel nastartovat, ale dal ho Jiankovi. Nevadilo mi to.

      Potichu a rychle jsem prošla okolo Jianka a doufala, že mě nepozná. Nedívala jsem se za sebe. Jen jsem slyšela ženský hlas, pak smích. Mohl snad mluvit s Brittany? Nezajímalo mě to. Šla jsem kupředu. A sletěla na ledě. Málem jsem se rozbrečela, jak moc mě bolela zadnice. Ale slíbila jsem si, že brečet nebudu!

      Pohlédla jsem na mapku, kterou jsem si přibližně nakreslila díky počítači od Anzoha. Byla jsem schopna přibližně určit, kde jsem, takže jsem se vydal doprava, pak doleva a zastavila se v ulici. Prohlédla jsem si číslo, které jsem si zapsala, a vydala se ho hledat. Dívala jsem se okolo sebe.

      Vždyť mě přece vedl na konec vesnice. Nešel hned někde do domu? Vzpomínat občas bolí, takže jsem toho nechala. Šla jsem pozadu, protože jsem se dívala po domech, které jsem míjela. Do někoho jsem vrazila a málem bych spadla na zem, kdyby mě nechytil.

      Byl to Dishu! "Musíš dávat pozor." usmál se na mě. Zrudla jsem při vzpomínce, co viděl a hned jsem se sama dostala na nohy, div jsem nesletěla na zem dopředu. Musel se tomu zasmát. Nevím proč, ale... Nebyl mi až tak moc protivný, jako předtím. Byl normální. Rozhodně normálnější než mí bratranci. "Co tady vůbec děláš?" zeptal se mě cestou.

      Po chvilce zatočil a šel domů. Pozval mě dovnitř. S radostí jsem přikývla, protože jsem vážně mrzla a už jsem necítila ruce, ve kterých jsem měla jeho dárek, schovaný v tašce. Otevřel mi dveře a sundal mi kabát. Asi jsem se v něm spletla. Byl to gentleman! A to mě u něj překvapilo. A mile potěšilo.

      Zeptal se mě, zda si dám čaj nebo kávu. Kávu. Potřebuji dostat kofein, abych přežila dnešní noc, při které mě rozhodně nenechá vydechnout žádný z mých bratránků. Posadili jsme se na sedačku v obývacím pokoji, který byl však na obývací pokoj poněkud malý. Ale to mi nevadilo. Přijala jsem kávu, která mě příjemně zahřála.

      Pustil televizi. Seděl vedle mě. Vzpomněla jsem si na dárek. Poděkovala jsem za kávu a předala mu krabici. Když se mě zeptal, co v tom je, neodpověděla jsem mu. Usmál se a hned si klobouk nasadil na hlavu. Poněkud mu slušel. Slušel mu víc, než jsem si myslela, že bude.

       "Jak vypadám?" zeptal se sebejistě. Musela jsem podotknout, že mu vážně na jeho šišaté hlavě slušel. Div se nerozbrečel, když jsem řekla šišatá. Ale byla to pravda!

      Když jsem vypila kávu, donesl nám ještě čaj. Nevím proč, ale poněkud neznámě pro mě voněl. Řekl, že je to speciální druh od jeho tety, která prý žije v Japonsku. Přikývla jsem, jako znalec celého světa, abych nebyla za hlupáka. Vím, kde přibližně je Japonsko. Ale myslela jsem si, že čaje jsou většinou z Číny. Ale mlčela jsem.

      Byl skutečně dobrý. Chtěla jsem ještě. Dal do toho drogu! Uvědomila jsem si při čtvrtém šálku a vyprskla ho, což ho rozesmálo.

      Nevím proč, ale začala jsem se cítit ospale. Příjemně unaveně a ospale. Opřela jsem se o sedačku. Pak mi hlava klesla na jeho rameno. Zmateně se na mě podíval. Nevím proč, ale chtělo se mi opravdu moc spát. Pomalu jsem zavírala oči. A nakonec jsem je zavřela úplně. Žádný sen nebo další noční můra se mi nezdály. Ale spalo se mi báječně. Když jsem otevřela pomalu oči, uvědomila jsem si, že jsem Disha otravovala.

      Sotva se mi však oči spravily, vykulila jsem je. Měl obličej blízko toho mého. Tak, tak jsem stihla zareagovat. Jen jsem stihla třikrát rychle zamrkat, než mě políbil. Zmateně jsem se mu dívala do očí, které byly jako od slizkého hada. Rychle jsem ho od sebe odstrčila a chytila se za pusu. Otřela jsem si rty. Dishu se však usmíval.

       "Jsi vážně naivní." poznamenal milým hlasem, který mě děsil. Vstala jsem a pomalu couvala. Světla byla zhasnutá. Dishu si dal na hlavu klobouk a mile se na mě usmál. "Netušil jsem, že se necháš tak moc obalamutit." svěřil se mi vesele a pomalu šel za mnou. Na rozdíl ode mě věděl přesně, kde co je, zatímco já jsem vrážela do věcí a přála si, abych konečně našla dveře a kliku. Dishu mě nyní opravdu moc děsil.

      Vrazila jsem do stěny. Podívala jsem se vedle sebe. Dveře byly jenom kousek ode mě. Ale než jsem stihla udělat krok, zastavila mě čísi ruka. Podívala jsem se zmateně před sebe. Přede mnou stál Dishu a opíral se o stěnu. Bránil mi tak utéct. Ze všech stran. Zamračila jsem se. Zeptal se mě, zda se ho bojím a pohladil mě po bradě. Rázně jsem mu řekla, že ne. Pobaveně mě sledoval liščíma očima. Uznal, že můj hlas zní skutečně zajímavě. To mi mohl říct i předtím. Nicméně... jsem z něj cítila nyní někoho jiného, úplně jiného člověka! Člověka, který mě děsil víc, než Jiank a Thomias dohromady! Nahnul se ke mně víc.

       "Budeš křičet?" zeptal se klidným hlasem. "Nebude mi to vadit." Kopla jsem ho nohou do rozkroku a pokusila se utéct, ale hned se chytil za ruce a přitiskl zpátky ke zdi, celkem prudce a surově. Netušila jsem, že by mohl mít takovou sílu. Copak nevysedává celé dny u počítače, jako Anzoh? Výrazně mi hýbal prstem před očima na důkaz toho, že jsem udělala něco špatně. Chtěla jsem ho kopnout znovu, ale tentokrát to čekal, tak mou nohu zastavil svou a naklonil se víc ke mně. Zuřila jsem.

      Připadala jsem si rázem bezmocná. Hravě mě chytil. Pevně mi svíral zápěstí. I přesto jsem však neprokázala ani špetku strachu. Chytil mě za bradu a lehce mě nadzvedl. Usmíval se pořád stejně, jakoby se nic nedělo.

       "Máš strach?" zasyčel svým slizkým hlasem a políbil mě znovu. Chvíli jsem se snažila uvolnit si ruce, nakonec jsem si uvolnila ústa, abych se mohla nadechnout. "Nakonec možná budeš k užitku." pohladil mě po hlavě. Praštila jsem ho s ní do prsou, až zaúpěl bolestí. Ne nadarmo mám tupou a tvrdou hlavu. Pamatuji si, že když mi otec řekl, abych šla proti zdi, šla jsem a udělala jsem v ní díru. Ale tohle bylo jiné. Tohle nebyla zeď. A tady nebyl otec, aby mě ochránil.

       "Nemám z tebe strach." řekla jsem nakonec zlým hlasem. Chvíli mě mlčky sledoval. Když mě chtěl políbit, zavřela jsem pevně oči a odvrátila tvář. Políbil mě na tvář a pak na krk. Bylo zbytečné mu vzdorovat. Měl ruce dvakrát tak větší, než já. Bylo mi do breku. Musím se Thomiasovi omluvit za to, že jsem ho nazvala perverzním. A Jiankovi potom taky.

      Pokusila jsem se ho za sebe shodit, ale povedlo se mi jen ne chvíli nadzvednout jeho ruce spolu s těmi mými, ale pak mi je prudce přitiskl zpátky ke stěně. Nikdy jsem se necítila tak bezbranná, jako nyní. Ani kopnout jsem ho už nemohla. Byl na mě nyní opravdu nalepený. Až mi to bylo nepříjemně. Nemohla jsem se skoro hýbat.

      Pobaveně se usmál. Slyšela jsem jeho úšklebek. Políbil mě na krk a pomalu sjížděl dolů. Už jsem neměla sílu se bránit.

      Oči se mi leskly nad hloupostí. Byla jsem hloupá. Mělo mi to být jasné. A já hlupák za něj utratila peníze! Neměla jsem za ním vůbec chodit! Ale dal mi leták pro Anzoha...

      Políbil mě zase na krk, až mi to bylo už nepříjemné. "Anzoh stejně konkurz nevyhraje." zašeptal mi do ucha. Otevřela jsem konečně polekaně oči. Podívala jsem se na něj, na což čekal, aby mě mohl surově políbit.

      Když konečně oddálil své rty, hned jsem odvrátila pohled stranou, aby se o to nepokusil znovu. Vychloubal se tím, že má mnohem lepší herecké schopnosti než on, když mě dokázal obalamutit. Přála jsem si, abych nezačala brečet. Chtěla jsem ho praštit. Když se přiblížil, praštila jsem ho hlavou, ale jen ji oddálil, aby si ulevil od bolesti, ale nepustil mě. Uvědomovala jsem si, jak jsem bezmocná.

      Najednou jsem si uvědomila, jak moc chci být doma, doma u nich. I přes jejich posměšky naschvály, pořád jsou to mí bratranci. A mám je rozhodně ráda! Rozhodně radši, než jeho!

      Konečně se mi povedlo uvolnit si ruku, když mi pohladil tvář. Odsunula jsem ho od sebe a udeřila vší silou, kterou jsem měla v pěsti. Sice jsem zakopla o košík, ale utíkala jsem rychle pryč ke dveřím. On mi byl však v patách. Rozhodně utíkal rychle. I poté, co jsem ho praštila do rozkroku, měl výdrž, jako by se to nestalo! Utíkala jsem po schodech dolů, div jsem nespadla.

      Před dveřmi mě však chytil za ruku. Jen krok mi chyběl od dveří. Stáhl mě k sobě a držel mě. Snažila jsem se ho zbavit tím, že jsem narážela do stěny, ale očividně měl jiný nápad. Posléze mě před stěnou začal zastavovat díky vlastní noze. Říkal mi, abych to vzdala, že mu prý žádná neutekla. To mě opravdu vyděsilo.

      Díky tomu se však povedlo mě srazit na zem. Křičela jsem a kopala nohami. Ruce mi držel u země a pobaveně se usmál. Jednou rukou mi držel ruce u země, zatímco druhou mi pomalu vyhrnoval triko. Chtěla jsem ho kopnout. Chtěla jsem mu dát hlavičku, aby pocítil velkou bolest, aby měl otřes mozku!

      Zjišťovala jsem, jak slabá skutečně jsem. Jeho ruka se pomalu blížila k mému krku. Přála jsem mu, aby se jednou zadusil jídlem!

      Najednou jsem spatřila prudké světlo. Někdo Disha udeřil do tváře, když se chtěl dotknout mých ňader. Zmateně jsem sledovala, jak Dishu spadl na stranu a držel se za tvář. Vzhlédl krutýma očima. Konečně jsem se podívala za sebe, kdo ho praštil. Očima se mu lehce zaleskly.

      Anzoh mi pomohl na nohy, přestože jsem byla pořád v šoku, a skrývala se za ním, držela ho pevně za loket a klepala se. Pak jsem se ohlédla a spatřila Jianka. Sevřel mě pevně v objetí a trochu poodstoupil od Anzoha. Když jsem se ohlédla, viděla jsem, jak surově udeřil Dishu, až krev vyprskl z pusy. Pak do něj začal vzteky kopat. Sledovala jsem jeho nenávist v očích. Klepala jsem se ještě strachy z toho, co Dishu udělal. Až pak mi došlo, čeho jsem svědkem.

       "Nech toho!" chytila jsem Anzoha a odtáhla ho od Disha, zatímco by určitě pokračoval. Na chvíli jsem místo Anzoha viděla Pivaka.

       "Co si myslíš, žes dělal, hovado?!" zařval na něj Anzoh skutečně zlým hlasem, který mě až vyděsil. Přesto jsem ho pevně chytila za ruku a odtáhla od něj. "Pusť mě! Pusť mě! Pusť mě!" To opakoval pořád dokola. Já ho však pevně držela za ruku a potlačovala slzy.

       "Nech toho!" zakřičela jsem znovu. Podíval se na mě a zarazil se. Držela jsem ho za ruku a pevně mu ji svírala, zatímco mi po tvářích padaly slzy. "Byl to můj nápad. Omlouvám se." Klesla jsem do kolen, což Jianka a Anzoha vyděsilo. "Omlouvám se!"

      Anzoh mě nakonec objal a přehodil přese mě můj kabát. "Stejně s tím nic neuděláš. Jste sourozenci." zasmál se Dishu vesele. Anzoh by mu zřejmě vrazil ještě několikrát, ale Jiank ho chytil za rameno a postavil se před nás. Dishu se rozesmál a kritizoval jeho vzhled.

      Protože jsem nebyla schopna pohybu, musel mě Anzoh odnést do auta. U dveří se však zastavil. Podíval se na Disha, který se ksichtil, jako maniak. Jiank byl opravdu naštvaný. Stiskl ruce v pěst. Já pevně stiskla Anzohovi triko. Odnesl mě do auta a položil mě na zadní sedačku. Posadil se vedle mě a já ho hned pevně chytila. Klepala jsem se pořád strachy. Pořád mě držel okolo ramen.

     Nevím sice, co se dělo uvnitř domu, protože Jiank si vyhrnul rukávy košile a zavřel za sebou dveře. Bylo mi to taky jedno, protože jsem se hrozně bála. Anzoh mě držel okolo ramene. Větší podporu mi nemohl dát. Věděl, že tohle je i jeho chyba. Ne. Byla to jen a jen moje chyba.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře