Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis šestý

20. srpen 2015 | 07.07 |

Dopis šestý

Na sklonku třetího dne procházel se Reson s ještěrkou okolo ramen po mrtvé pláni. Země byla černá, sníh zmizel. Země dávno zemřela, nedávala žádné plody, aby se z ní lidé mohli radovat. Jedna malá oblast bez sněhu; jaká nevýhoda, že právě tady před několika dny ještě poklidně stála a hospodařila malá vesnička Stulisia, skoro nepodstatná oproti různým jiným městečkům a vesnicím. Pozoroval svou mapu, byla to malá vesnice, ale on se v ní vždycky cítil skoro jako doma. Vždycky mu dávala jistotu, že se zde bude moci vrátit, lidé zde byli nejmilejší ze všech, které kdy měl šanci potkat. A přesto, kdo mohl být tak krutý, že vypálil Stulisiu jako první a pohřbil v ní několik životů, mladých i starých, které si zasloužily ještě dožít? Když vkročil poprvé na tu půdu, přál si ihned odejít; tak moc ho odpuzoval jen pohled na černé, ohořelé zbytky všeho, co tehdy vesnice nabízela. Malebné, překrásné domečky, barevné, jako duha, byly nyní jen pouhými černými kusy popela, který se ještě nerozpadl úplně, zatímco plameny doposud plápolaly ještě ve středu města a pohlcovaly kdysi majestátní budovu radnice, temně rudou, aby vzbuzovala respekt, který byl však právě důvodem jejího pádu. Prošel tenkou uličkou, kde kdysi stávaly pouze dva dlouhé domy, tmavě modré a světle modré barvy s různými bílými ornamenty, jež nakreslily malé děti ve vesnici. Vesničané pomáhali jeden druhému; s každou prkotinou; například namalovat omítku na dům, posekat led ve skalách nebo dříví na oheň nebo i takovou hloupost, jako bylo obyčejné hlídání dětí bez nějakého příplatku navíc. Stačilo potom dát třeba skleničku vína, ale i tu většinou lidé odmítali. Sice měli z Resona strach, to pochopitelně, i ze všech ostatních doručovatelů, protože jejich barvy byly příliš strašidelné, ale nevyhazovali ho sotva vkročil do vesnice, neměly ty vyčítavé pohledy s otázkou, jak si ještě dovoluje žít, když ho měli démoni už tolikrát sežrat zaživa.

Nyní stál před vyhořelou radnicí, ze které zbyla pouze holá kostra, jen trámy, které jí tehdy držely, aby nespadla. Lidé ji postavili sami z vlastních zdrojů, které nalezly v lesích a ve skalách. Oheň s ní bojoval nejdéle ze všech budov. Ještě nyní hořela. Odmítala se vzdát. Lidé v této vesnici věřili, že dokud nepadne radnice, nepadnou ani oni. Jenže oni padli. Radnice ještě stála. Ale také už pomalu padala. Den, dva dny a možná spadne také, aby mohla následovat ty, kteří ji postavili. Kamenná cesta, která čítala minimálně pět dlouhých kamenů na jeden řádek, se táhla přes celou vesnici.

Kameny byly krásně uhlazené, opracované, spíše světlejší barvy, kdysi. Nyní byly tmavé, skoro černé, od popela a od krve, kterou musely pohltit za tak krátký čas. Dokonce i cestičky mezi nimi byly rudé. Jak smutný pohled. Nejen krev, ale také popel v ní špinil onu kdysi překrásnou zem, na které lidé tancovali valčíky dlouho do pozdních večerních hodin. A přesto se vždycky smáli. Podle toho, jak se vesnice zdála být klidná, usuzoval, že právě tančili, když se objevil požár. Nevšimli si ho včas. A on je za to pohltil. Skoro to viděl před sebou. Jen pár stop od něj tančily děti a vesele poskakovaly okolo svých rodičů, kteří se pokaždé vystřídali, kdykoliv se změnil rytmus písně. Stulisia byla velmi známá díky tomu, že lidé v ní uměli všechny tance. Snad se s touhle schopností narodili. Nikdo si nedovolil udělat chybu, ani záměrně. Spíše chybu ani udělat nemohli, napadlo ho. Přijímali lidi a vůbec se na ně nezlobili, že jen prochází, že neumí valčíček ani tango, ani jiný tanec, který by si s nimi mohli zatancovat. Pochopitelně, měli strach z pokroku, proto se rozhodli žít spíše odděleně od všech ostatních. I tak, vesnice Stulisia tvořila podstatný bod celého systému země. I malá ztráta znamenala tehdy hodně.

Reson vykročil, asi tak šest, sedm kroků vpřed a pohlédl na ohořelou radnici. Vzhlédl k místu, kde kdysi bývala její věž. Z dáli ještě slyšel, jak bije dvanáctá hodina na této radnici naposledy, slyšel zpěv a hudbu, kterou lidé tak rádi tvořili, a také slyšel smíchy a hlasy radosti, když lidé tančili.

Kdo? Kdo tohle mohl způsobit tak nevinným lidem?

Dotkl se jednoho trámu, velmi opatrně, ale krátce na to se trám zahýbal, spadl a za cesty dolů se změnil v prach. Byli to snad démoni? Nemohli to být oni; Stulisia byla známá svými tanci, které se táhly dlouho do rána, takže světlo potřebovali za každou cenu během tance, aby si nepošlapali nohy navzájem, a aby i ostatní viděli jejich překrásné kroky. Reson sledoval poletující popel okolo něj, jak se pomalu snižuje k zemi. Nechtěl tohle místo odpustit; patřil sem. Do nebe se mu nechtělo, tušíc, že až začne pršet, připojí se k mraku nebo ke kapičce vody a dopadne na úplně jiné místo. Kdepak, takový osud si nic ze Stulisiy nepřálo. Přestože vítr s ním bojoval, popel i tak klesal dolů.

Ještěrka zamrkala a rozespale se dívala okolo sebe. Vylezla Resonovi na hlavu a dívala se okolo sebe. Reson se konečně rozhlédl pořádně. Sledoval kostry, které ještě zůstaly viditelné světu, jak se drží za ruce, jak mají ústa otevřená, když je oheň pohlcoval a zabíjel, jak se tisknou k sobě, aby ochránili malé tělíčko svých dětí. Pomalu se rozhodl, že se podívá dál. Sledoval malé kostřičky, jak lidí, tak zvířat. Velké kostry, jejichž stíny byly ještě vyobrazeny na zemi, když se pokoušely ochránit samy sebe před plameny, které na ně zaútočili znenadání. Zastavil se u rozpadlého domku. Podle špinavé omítky dokázal určit, že to byl bleděmodrý dům s bílými dveřmi. Zvedl malé třísky a pokoušel se v nich určit erb, jenž byl rozbitý, ale pořád ho šlo vidět, ale jen stěží.

Kdo měl důvod zmařit tolik lidských životů?

Když konečně vzhlédl k domu, polekal se. Mírně odhrnul hořící dřevěné kusy a spatřil mrtvolu. Podle velikosti hrudního koše správně odhadl, že to byla žena. A nebyla sama, přestože se tak její lebka tvářila. Reson tiše zavřel oči nad těhotnou ženou, která zemřela i se svým dítětem sama, zasypaná kusy omítky a dřeva, aniž by mohla vůbec stihnout utéct. Reson se podíval okolo sebe. Tolik krásných domů a stavení vysokých, až k nebi, a během pár hodin bylo všechno zmařeno. Sledoval místa, kde předtím stály domy barevné, světlé nebo tmavé barvy, ale přesto spolu byly v jakési harmonii. Lidé se nekritizovali za to, že když ženě zemřel muž, přála si dům přetřít načerno, aby ostatním mužům dala najevo, že její srdce patří jen jejímu nebožtíkovi. Střecha a dveře zůstaly buď hnědé, nebo se přetřely na krémově bílou barvu. Vykročil od zbořeného domu, kde se naposledy podíval na kostru ženy, která měla ruce překřížené na své hrudi, snad ve snaze ochránit sama sebe, ale především své dítě, které nosila uvnitř sebe po dobu minimálně šesti měsíců. Nemohl jí nijak pomoci, jen se za ni pomodlit, stejně tak za ostatní, kteří tady nalezli svůj konec.

Vzhlédl k nebi. Tam, kde vždycky jasně zářily hvězdy po celá staletí, se nyní umístily mraky a odmítaly odstoupit. Černé a šedé mraky, které se propojovaly a posléze odpojovaly, mu dávaly jasně najevo, že toho byli svědky a nyní odmítají opustit místo, odkud se vždycky linula překrásná hudba a hlasy a oni mohli jenom poslouchat zdáli. Reson chvíli sledoval mraky, které se pomalu točily do víru a zase se rozpouštěly. Pohlédl před sebe. Bylo mu jasné, že hledat po přeživších by byla naprostá ztráta času. Pohlédl na dopisy, které tady měl donést. Projížděl očima adresy. Ke každému domu přišel a dopis položil před to, co kdysi bývalo dveřmi a prahem. Chviličku postál u každého z nich, chytil se za čepici a mírně se uklonil. Vzdával jim tak dík za to, že zde byli, a modlil se za jejich duše, aby v bezpečí a všechny pohromadě doletěly do nebe, kam si všichni ze Stulisiy zaslouží odejít.

Démoni se této vesnici vyhnuli; neměli zájem o tak čisté duše, jako byly ty jejich. Reson jim za to byl vděčný. Neposkvrnili je až do samotného konce. Když se procházel jakousi uličkou, na místě, kde kdysi stál kostel, spatřil několik pochodní, daných do kruhu. Stál přímo uprostřed a sledoval místo, kde předtím odbíjela každou hodinu hlavní věž kostela, a hlas zvonu se rozezníval po celé vesnici. Nyní zde nebyla ani kostra, ani zvon, který by mohl hlásat onu smutnou zprávu, že Stulisia už více není mezi námi. Pohlédl před sebe na schody, které byly popraskané a zalité krví. Spatřil tam kostru v hnědém plášti, který plameny ještě nepohltily. Osoba držela v ruce bílý kříž; ze dřeva nebyl, tím si byl Reson jistý, jinak by hořel okamžitě. Vítr mírně zavlál a odkryl kapuci muže, kdysi kněze tohoto kostela. Přistoupil k němu opatrně a pomalu a do kostry ruky mu opatrně vložil dopis se slovy, že si ho může přečíst, až se znovu probudí v jiném světě, v jiné době. Pohlédl na křížek v jeho ruce. Nejdříve ho chtěl uvelebit alespoň do sedu, ale rozhodl se, že v jeho vlastním zájmu se kněze ani nedotkne, přestože spolu byli zadobře. Jen se mu mírně pouklonil a odešel od kostry, která nyní svírala dopis a kříž.

Cestou vzhlédl k nebi, zatímco na něj ještěrka upřela své barevné oči; Reson přemýšlel, proč to Bůh dovolil, proč nechal tak počestné lidi zemřít, zatímco ty krysy z vyšších vrstev nechal pokojně nedotčené. Kdo to mohl udělat, přemýšlel.

Procházel opuštěným, vyhořelým městem, jako zbloudilá duše.

Nikoho nehledal, jen se tiše chtěl rozloučit se všemi těmi známými tvářemi, které tady poznal. Už jako malé dítě věděl, že tady ho vždycky uvítají. Když jim doručil dopisy od jejich příbuzných, vždycky byli za to rádi. A nyní pro to dokonce i zemřeli. Tiše se ptal sám sebe, zda pro ně nemohl udělat víc, zda jim mohl pomoci, kdyby se tady objevil dříve.

Zastavil se u skupiny malých domečků, které společně ladily do tmavě rudé barvy a jejich dveře byly pokaždé světlejšího odstínu šedé. Odhrnul kupy omítky a cihly, která zakrývala několik mrtvol. Spatřil modrou uniformu, jakou měl on. Dva doručovatelé leželi na sobě a pod nimi byly ještě dvě malé kostry. Snažili se snad ty nebohé děti ochránit vlastními těly? Podle uniforem poznal, že to byli muž a žena. Napadl ho jen jeden pár, který by spolu cestoval. Přejel rukou po krásné uniformě, která se doposud nezničila, přestože po ní šlehaly plameny. Povzdychl si a vstal, zakrývaje je dřevěným trámem, aby jim dopřál zasloužilého odpočinku. Neohlédl se. Nemohl už nikomu tady pomoci, aby nezemřeli. Všichni do jednoho byli už dávno mrtví. A i kdyby nebyli, jak by jim mohl pomoci, když nemá, ani vodu, ani nic k jídlu? Jak ho nyní zamrzelo, že tohle musela ještěrka vidět. Měl ji dát někomu v maloměstě, přestože si byl vědom toho, že by za ním utíkala. Pohlédl na ni a jeho oči vypadaly ztrápeně. Ještěrka se ani neohnula, obtočená okolo jeho krku, sledovala všechno to dění okolo nich s ním. Rozhlížela se očima a v jejích překrásných očích se odrážely plameny. Neděsil ji pohled na zničenou vesnici ani na vyhaslé životy. Snad jako by s tím byla smířena už na počátku jejich cesty. Reson pohlédl na jakýsi papír, kde měl vypsané jednotlivé adresy. Nebyl si jistý u jednoho jména. Nepamatoval si, že by někdo takový vůbec existoval. Rozhlédl se po náměstí, ve snaze rozeznat správný směr.

Potom se mu naskytl pohled, který až mrazil v zádech.

Ještěrka se schovala za jeho hlavou a krkem a opatrně vykoukla, polekaně kulíc své oči a vystrkujíc zběsile svůj jazýček, který se klepal, jako se klepala ona strachem. Tenhle pohled ji vyděsil.

Nedaleko od Resona, který stál přímo uprostřed vesnice nyní, se rozevírala široká ulice, po které vždycky utíkali psi a děti měli v zádech, děti, které se smály a vesele poskakovaly, psi, kteří žadonili o kousky šunky. Nyní však Reson a ještěrka tiše sledovali pouze kostry, které buď zůstaly v poloze, kterou vykonávali, když je plameny pohltily, nebo leželi na zemi, protože je oheň srazil k zemi a zahubil je v nepředstavitelně velkých křečích. Ještěrka mírně zakňučela a schovala se za Resonem. Zbývala mu poslední adresa, kde měl vyzvednout nějaký balíček. Mírně zapochyboval, že by nějaký balíček mohl tohle přežít v pořádku. Šel kupředu a tiše sledoval kostry okolo sebe, ve všelijakých polohách, když se krčily, aby se uchránily před ohněm o něco déle. Ale i tak je oheň dostihl, když to nejméně čekaly, a zahubil je, aniž by se stihly rozloučit se svými milovanými. Oheň dokáže být velmi krutým služebníkem, když je jeho pán ještě krutější, než on sám. Stačí mu jeden jediný rozkaz a svého pána poslechne i za cenu vlastního uhašení. A tento plamen musel mít velmi silného a mocnému pána, který mu velel, když vesnice shořela celá ani ne do jedné hodiny.

Kráčel dál.

Díval se na kostry, na kterých nezbylo žádné maso, Oheň už ho všechno spálil na popel, jen kostry zde nechal pro výstrahu druhých a také jako krmivo pro toulavou zvěř. Však se už do jedné, do dvou kostí pustili toulaví psi, kteří ji ohlodali a odnesli si stehenní kost. Jen pár centimetrů od něj se povalovaly malé kostičky, zřejmě od koťat nebo štěňat, zatímco je svými těly bránili dospělí jedinci.

Když předal dopis další mrtvole, zarazil se s pohledem do jedné z ulic, které mířily ven. Plameny zde šlehaly jasně a zřetelně. Dvě kostry zde ležely v osamění, ale vypadaly jinak, než ty ostatní, které plamen sežehl na náměstí nebo v domech. Vypadaly, jakoby je oheň spálil, když se ještě hýbali. A přestože hořeli, tak snad utíkali kupředu, dokud jeden z nich nepadl, ale i tak se snažil doplazit se o něco dál, zatímco druhá kostra, druhá osoba utíkala a pak padla na zem, když jí oheň sežehl všechny orgány. Byl to pár; muž, ležící na zemi jako první, se plazil, protože měl vyvrtnutý kotník a podle všeho ho měl i prostřelený, a žena, která utíkala, ve snaze utéci plamenům v čas, avšak i ony zrádné plameny ji dostihly a sežehly zaživa, přestože se snažila jim ubránit. Měla pootevřená ústa, zřejmě od křiku, a ruku nataženou před sebou. Stejně tak kostra muže měla pravou ruku nataženou, ve snaze se ještě o kousíček posunout kupředu, aby oba mohli utéci v čas. Ale plameny si nebral servítky, sežehly je oba dva bez milosti. Ani ve společném objetí, jako ostatní páry, zemřít nemohly.

Reson okolo nich pomalu prošel, prohlížeje si je důkladněji, než ostatní. Žena měla na ruce jakýsi náramek z kamínků. Nedaleko od ní byl kousek ohořelé zprávy, nejspíš. Byl to jen malý růžek, který se zřejmě snažila před ohněm ochránit, ale on ho i tak spálil na popel. Reson pohlédl na oba prsteny, které se však v tom žáru roztavily a pohltily skoro celou ruku obou koster. Byli to manželé. Snažili se utéct společně, nebo se snažili ještě zachránit své dítě? Jen velmi nerad takto přihlížel na utrpení, které si tady odpykali všichni ze Stulisiy. Nemohl se modlit za všechny duše okolo sebe. Přesto ho zaujalo, že žena, těsně předtím, než byla sežehnuta plameny, si přiložila ruku na prsa a něco v ruce tiskla. Co to bylo? To nikdy nezjistí. Ruku měla pořád sevřenou. Odhadoval jí tak sotva třicet let, vypadala však mladší, rysy v obličeji měla mladší. Muž byl o pár let starší než ona a kosti měl mírně popraskané; buď díky ohni, nebo pracoval s těžkými věcmi, které dennodenně nosil, i v hodinu své smrti zřejmě něco nesl.

Vítr tiše zavlál a zpíval jejich poslední písni.

Město známé svým valčíkem a dobrou náladou však jako jediné odmítalo jedinečné technologie, které měli už ostatní. Se slovy, že se nikdy nestane, aby Stulisia bránila pokroku druhých, se uzavřeli sami do sebe a od druhých přijímali jen málo věcí, zatímco oni posílali všem skoro všechno. Kdo mohl být tak nelidsky krutý a rozhodl se zmařit životy tolika lidem během jedné krátké chvíle, kdy nedávali pozor a oddávali se svým jediným zábavám; tanci a zpěvu?

Jen jedno řešení se zde mohlo naskytnout.

Reson se tohohle řešení poměrně dost obával. Rebelové. Nechvalně známá skupina, která se začala pomalu rozrůstat posledních pět let. Po čem šli? To nikdo netušil. S vyhlídkou zřejmě revoluce útočili sem a tam na malé vesničky, které by nikdo nepostrádal, vesničky, jako byla Stulisia, nebo zabíjeli jednotlivé lidi, kteří strkali nos většinou tam, kde neměli. Reson si uvědomil, že tím, že sem jen tak vstoupil, se zřejmě ocitl na jejich seznamu hledaných a chtěných lidí; chtěných lidí k okamžitému zabití. To mu však bylo v tuhle chvíli jedno. Vědom hrozby, procházel se zde, jakoby zde patřil, jakoby měl zemřít spolu s obyvateli Stulisiy, aby tak neznesvětil jejich památku tím, že okolo nich jen tak poklidně prochází a nemodlí se za každou ztracenou duši.

Jak dlouho tady ty kostry ležely, popel poletoval ve vzduchu, aniž by si toho někdo všiml? Někdo jiný, kromě doručovatelů?

Ještěrka mírně zavřískala, sotva se Reson přiblížil ke kostře ženy. Když se oddálil, zase se zklidnila. Pohladil jí po hlavě se slovy, že chce jen předat poslední dopis. Sotva se přiblížil, ještěrka zase hrozivě zasyčela a mírně zapíchla své drápky do jeho holé kůže na krku. Bez jediného slova sledoval kostru ženy před sebou. Pohladil ještěrku po hlavě a dopis položil před ruku, která se mírně natahovala, snad na někoho volala, aby jí pomohl; snad to byl její poslední výdech, prosící o požehnání a o záchranu jejího mrzkého života. Reson mírně smekl svou čepici a poté se otočil, kráčejíc po temné uličce, která se snad zdála daleko širší, než původně byla. To jen popel klamal jeho oči. Ještěrka se zklidnila, sotva onu kostru už neviděla. Reson přimhouřil oči a šel kupředu, sledujíc poslední zbytky toho, co zbylo z domů, jež ho jako malého vítaly, a dveře, které mu otevíraly, už ani neexistovaly, to jen kusy trámů mu nyní odpovídaly smutnými hlasy, že zde už nikdo nebydlí a bydlet nebude.

Pomalu, ale jistě se blížil ke konci vesnice Stulisia.

Ohlédl se za sebe a pohlédl na seznam jmen. Nejlépe by udělal, kdyby ho roztrhal a spálil v ohni vesnice, ale ponechal si ho. Jako připomínku toho, co se tady stalo. Ožehnuté maso, které předtím vyklovali havrani a vrány, kteří byli hladoví a nenasytní, kostry, které zde byly ponechány svému osudu, a oheň, který jasně šlehal směrem k nebi, oznamujíc všem, že to on tentokrát vyhrál nad svými pány, kteří se tak hloupě proslavili, že ho zkrotili tak jednoduše. Ale oheň nezapomíná.

Ještěrka najednou seskočila Resonovi z ramene a rozběhla se někam pryč, zatímco on kontroloval zklamaně seznam. Zavolal na ni, aby zpomalila, ale ještěrka svým ladným pohybem kráčela rychle pryč od vyhořelé vesnice. Něco upoutalo její pozornost více, než jen obyčejné trosky z příbytku lidí nebo lidi samotní. Něco, co ji upoutávalo i kdysi, když žila sama v horách, a přesto se to zdálo, jako nic. A Reson ji mlčky následoval, kontrolujíc seznam všech mrtvých lidí. Nenápadně se znovu podíval na dvě mrtvoly, její ruce byly nyní pozlacené od prstenů, které tehdy oba nosili, jako pomyslný příslib lásky a ochrany toho druhého, přitom zemřeli tak daleko od sebe, bez možnosti držet se toho druhého nebo s ním zemřít v náručí, jako opravdový pár. Ale to už Reson nevěděl; nemohl zasáhnout do něčeho, co nebyla jeho starost, jinými slovy. Změnilo by se něco, kdyby přišel dřív? Netušil.

Potichu následoval ještěrku.

Opustili vesnici, zatímco se Reson díval kolem sebe na její poslední zbytky, na trámy tehdy honosných domů, které nyní ležely na zemi, ohořelé, zčernalé, skoro změněné na prach a špínu, kterou už nikdo nedá dohromady; ty stavby byly jedinečné samy o sobě, nikdy nevzniknou znovu ani jejich kopie nebudou tak krásné, jako originály. Reson se nyní konečně podíval znovu před sebe a rozhlížel se po malé ještěrce, ve snaze ji najít. Nechat ji někde tady zapadnutou pod sutinami a troskami domů se mu rozhodně nezamlouvalo jako dobrý nápad, a tak na ni zapískal. Tohle je ještěrka, nikolivpes, pomyslel si a sám sobě zanadával. O něco zakopl, když se díval okolo a nikoliv pod své nohy. Naštěstí v čas udržel rovnováhu a sledoval jakýsi balík. Když ho rozevřel, spatřil jen nějaké jídlo, pořád v dobrém stavu; jakoby ho někdo upustil před chvílí a nechal ho tady, aby si ho divoká zvířata roztřídila podle sebe, aby zbytečně nehladověla, když z lidí zbyly jenom kostry.

Ještěrka najednou hlasitě zasyčela a Reson se podíval za jejím nakřápnutým hlasem, kterým ho však volala. Syčela jeho směrem a ocas měla výhružně vztyčený. Její oči byly rozhněvané. Co našla, že mu to musela tak důležitě říct? A co ji tak pobouřilo? Potom se najednou rozběhla pryč po troskách z posledních domů. Reson ji následoval. Slyšel, že něco pod jeho nohou křuplo; byla to jakási fotografie ženy a muže, zatímco v jejich náručí spočívalo malé dítě, s fialovýma očima a velkým čepcem na hlavě, který skrýval stříbrné vlasy. Resona napadlo, zda tuhle vesnici nevypálil někdo právě kvůli tomuhle dítěti. Přeci jenom; kdo by chtěl tajit, že má prokleté dítě. A pokud by se někdy našel někdo, kdo by měl tak velkou lásku i pro zrůdu, jako byl malý chlapec na fotce, proč by poté neutekl a nezachránil si život? Prohlížel si fotografii nyní zblízka. Dítě nebylo příliš malé, takže s oním chlapečkem museli jeho rodiče žít minimálně rok a půl, nanejvýš dva roky. A fotografie vypadala také poměrně stará. Že by se snad ochotně a s láskou a péčí starali o dítě démona? Že by vesničané přijali ono dítě mezi sebe a přitom by nic neoznámili? Proč? Spojovalo je snad tohle tajemství dohromady, nebo jim rodina dítěte něco slíbila?

Reson procházel nyní už jen skrz zbytky střepů a něčeho, co kdysi byly zbytky domů, pomalu a klidně, sledujíc naposledy seznam všech lidí, kteří brady měli být. Všechny je znal. Až na jedno jméno. Toho muže nikdy v životě předtím neviděl. Noir. Kdo to byl? Někdo starý, kdo nevycházel ven a neměl skoro žádné příbuzné? Pak se zarazil. Tři lidi měli příjmení Corazon. On, další muž a žena. Zarazil se a ještěrka zavřískala, aby si pospíšil. Vybavila se mu fotografie šťastné rodiny, která se mile usmívala; žena, muž a dítě v jejich náruči. Ty dva si celkem vybavoval. Ale to dítě; nepamatoval si, že by někdy nějaké měli. Ale neviděl je už delší dobu. Nebo ho před ním skrývali, stejně tak před ostatními doručovateli, aby ho nemohli odvést; vzhled démona, je jedno, zda je řádným občanem, byl by odvlečen tak či tak. Složil seznam lidí do malé ruličky a tu pečlivě schoval, nyní do poloprázdné brašny Zde už žádné dopisy nazpátek nezíská, napadlo ho. S touhle myšlenkou si uvědomil, že se mu ještěrka ztratila z dohledu. Zavolal na ni. Po chvíli zaskřehotala svým, nyní už chraptivým, hlasem. Něco zapraskalo, jako nějaké sklo, a pak to bylo dřevo, co prasklo.

Rozhlížel se kolem a hledal ji; kam mohla zmizet?

Když ji nikde neviděl, vystoupal o něco výš a pokoušel se ji najít. Co když mezi těmi sutinami někde zapadla, a proto ji nemůže najít? Rychle se té myšlenky zbavil; byla mrštná a ohebná, ale také slabá. Ale nebyla slabá natolik, aby se podvolila tomuto nehezkému žertu vůči lidem vesnice Stulisia od nějakých rebelů. Přivřel mírně oči, zakrývaje si tvář šálem, aby nemusel vdechovat omamný popel, ze kterého se mu už motala hlava. Rozhlížel se kolem sebe, jeho oči vypadaly unaveně. Dopadal na něj smutek, znal tady skoro všechny a oni znali jeho. Vždycky každého z nich zdravil, protože věděl, že oni ho vždycky pozdraví nazpátek. Byla to jediná vesnice, která je oficiálně podporovala. Možná, že věděli, že se zde nachází dítě, jako byl Reson nebo Leonora, ale nebrali ho rodině, protože se o něj dokázala postarat. A navíc byli spolu zadobře. Proto přemýšlel, kdy jim přišla zpráva, že vesnici někdo vypálil. Pohlédl na seznam lidí; jenom Noir mu vrtal hlavou. Nepotkal ho nikdy předtím, ani mu žádný dopis nenesl. Ale stejně tak ještě jednomu muži. Jeden z nich je rozhodně ten malý chlapec, kterého viděl na fotce se spokojenou rodinou. Přemýšlel, zda ti dva mrtví nedaleko od sebe v jedné uličce neběželi právě za ním, aby ho zachránili. Trochu si povzdychl a zavřel oči.

Ještěrka nyní spustila znovu, ještě hlasitěji a otravněji, než předtím.

Podíval se na ni však klidnýma očima; nechtěl se tady rozčilovat, tady na místě toho hromadného hrobu tolika nebožtíků. Konečně k ní přešel na hromadu odpadků a ještěrka utíkala dál. On se mezitím ohlédl na zničenou vesnici, černou, jako noc, ve které by se ztrácela, nebýt několika ještě slabých plamínků, které z posledních sil dohořívaly. Vítr mu připomněl, jak krásnou hudbu tady skládali, jak se zde hlasitě smáli a jak zde dlouho po nocích tancovali, jen tak, z rozmaru a z lidské hlouposti a štědrosti, ale především radosti ze žití. A nyní, kdysi ti nejlepší tanečníci světa, leželi mrtví na zemi, jako kostry bez masa a kůže, poblíž těch, které tolik milovali. Ještěrka zavřískala naposledy. Byla už rozhněvaná. Reson se podíval jejím směrem a přešel ke konci menšího výstupku, aby se mohl zarazit. Stála u nějakého sloupu. Seskočil dolů a pomalu k ní kráčel.

Sotva ji spatřil vedle sloupu, zarazil se a mírně překvapeně vykulil fialové oči. Sloup se mu v nich odrážel. Železný řetěz okolo něj jasně zazářil a mírně zacinkal, jako cinkají rolničky na vánočním stromku, nebo jako když padají kapičky deště a rozpadají se, sotva se dotknou střechy, aby zahrály svou vlastní melodii na pozdrav lidem, kteří ji však stejně neslyší.

Ještěrka ho sledovala klidným pohledem. Přesto měla v očích napsanou starost. Posléze se konečně podívala vedle sebe na sloup. Spíše na to, co bylo vedle sloupu. Reson stál na místě a sledoval taktéž okolo sloupu, nikoliv sloup přímo. Ještěrka vystrčila svůj jazýček, který se zakmital okolo malého tělíčka, především okolo stříbřitých vlasů, které skoro splývaly se sněhem. Po krátké chvíli se Reson konečně odvážil přiblížit se. Zastavil se a spolu s ještěrkou, nyní už po svém boku, sledoval malé tělíčko chlapce, se stříbrnými vlasy, s bledou pletí, zasypaného mírně sněhem. Okolo nohy měl jakési pouto, byl připoutaný k onomu sloupu, bez možnosti útěku. Vypadal slabě. Byl mladý, sotva jedenáct let mu mohlo být, více rozhodně ne. Ještěrka se propletla mezi Resonovými nohami a pozorovala malé tělíčko před sebou. Chlapec se nehýbal.

Reson i tak k němu přikročil, zatímco ještěrka zamrkala.

Dřepnul si k němu a odložil sovu tašku. Setřepal mu z vlasů sníh, snad aby se přesvědčil, zda to jsou skutečně vlasy, co tak jasně září na jeho hlavě. Byly to stříbrné vlasy, které splývaly se sněhem. Otřepal malého chlapce od sněhu a mírně s ním zatřásl. Pohlédl na pouto na jeho noze. Bylo celé zmrzlé, takže stačilo na ně jen silně šlápnout a rozpadly se. Okovy okolo chlapcovy nohy se posléze zbavil hravě. Nyní před něj znovu dřepl a zatřásl s ním.

Ještěrka se konečně přiblížila a mírně chlapce olízla svých tenkým jazýčkem, když ho na něj vyplázla, a čekala na jeho reakci. Ale chlapec byl tak zesláblý, že se ani nepohnul, ani nepromluvil. Reson si vyhrnul mírně rukáv a snažil se mu nahmatat tep na krku. Mírně zklidněný si oddychl; chlapec žil. Ale jak dlouho ještě vydrží? Vzpomněl si na pytel s jídlem, o který zakopl. Že by tenhle chlapec a ty dvě mrtvoly byli rodina, která se pokoušela utéct? Ale proč by ho poutali?

Promluvil nyní k chlapci:

"Slyšíš mě?"

Chlapec se ani nepohnul, ani nijak nezareagoval. Ale Reson měl jistotu, že ještě dýchá. Nakázal ještěrce, aby ho pohlídala, zatímco se on vrátil pro pytel s jídlem. Ještěrka si ihned sebrala mírně nahnilé jablko a rychle se od něj pustila, protože celé dny nejedla. Omluvil se jí a pohlédl na chlapce. Mírně ho zvedl, aby se posadil. Opřel ho o sloup, ale chlapcova hlavička klesla k jeho hrudi. Mírně ho poplácal po tvářích, aby se probral. Pak na něj vylil studenou vodu a ta zabrala dokonale.

Chlapec vyjekl, spíše vykřikl, jako dívka, a ihned se začal klepat zimou, zatímco si třel ramena ve snaze se zahřát. Reson spatřil jeho oči. Temný odstín fialové se díval na stejně temný odstín fialové proti němu, jen chlapcovy oči byly o něco menší a zornice měl zúžené, z toho šoku ze studené vody. Pak se mu po chvíli zase srovnaly a rozšířily se, aby si zvykl na temnotu kolem sebe. Jak dlouho tady mohl takhle spát, aniž by cokoliv jedl či pil? Reson ho chvíli jen mlčky pozoroval a pak k němu přiblížil. Chlapec na něj zakřičel vystrašeným hlasem:

"Nepřibližuj se!"

Vzhledem k tomu, že vlasy měl krátké, zřejmě čerstvě zastřižené, moc dlouho takhle uvázaný nebyl. Neřekl na jeho slova nic a hodil mu pytel s jídlem. Bylo mu jasné, že to bylo pro chlapce, ale jeho rodiče nebyli schopni mu to donést v čas, dřív, než je sežehly plameny. Ale proč byl upoutaný? A jak si ho mohla Leonora nevšimnout? Byl sice malý, ale i tak si ho někdo všimnout musel. Rozhlédl se okolo sebe a sledoval spíše skládku, než zbytky po domech. Pravda, proč by někdo procházel skládku, je přece nesmysl, aby někdo přežil a usídlil se zrovna na skládce.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se ho Reson konečně. Ještěrka se mu motala okolo nohou a svýma jasnýma, barevnýma očima sledovala malého chlapce, jak se láduje. Sliny se jí sbíhaly po ohryzcích z jablka, přestože sama ve svém žaludku vláčela celé jablko, které ani nepokousala, ale spolkla najednou, jako nějaký had, aby ho mohla pomalu trávit. Chlapec se na něj konečně podíval, zatímco mu tekla nudle z nosu. Resonovi bylo jasné, že mu musela být zima; celé dny ležet na chladné zemi bez možnosti se pohnout a pak ho probudí způsobem, že mu vylije studenou vodu na tělo. Nic lepšího však Resona v tu chvíli nenapadlo, tím to bylo.

Chlapec polkl velký kus masa, který mu zaskočil. Několikrát se udeřil do hrudi a pak ho těžce polkl. Ale neodpověděl a jedl jídlo rychle dál. Reson si povzdychl a svou otázku zopakoval, nyní už hlasitěji, aby měl jistotu, že ho chlapec slyšel. Nezměnil svůj kamenný výraz, přestože měl sto chutí po chlapci skoro vyjet a namířit na něj zbraní, aby si alespoň otestoval, zda ho vůbec vnímá, jako možnou hrozbu; chlapec vypadal spokojeně. Ale pak začal plakat. Ještěrka zamrkala a zapředla. Chlapec si stěží utřel slzy a snažil se jíst dál, ale už nemohl. Reson se k němu ještě o něco víc přiblížil a poklekl vedle něj na jedno koleno, zvedajíc mu bradu, aby se mu podíval do mokrých očí.

"Jak se jmenuješ?" zopakoval svou otázku už potřetí, však pořád klidným, spíše chladným hlasem, zatímco jeho oči vypadaly naprosto bez zájmu, chladné, nijak spokojené s tím, že našel přeživšího. Bylo mu jasné, že kdyby ho tady nechal, měl by z toho problém. A kdyby ho vzal s sebou, mohl by ho cestou ztratit a to by byl taky velký problém. Už tak měl na krku ještěrku, ale ta se spokojila s málem, zatímco tenhle chlapec spořádal skoro celý pytel jídla sám, jen tak, na posezení.

Chlapec mírně zamrkal, aby se zbavil posledních slz, zatímco měl špinavou pusu. Chvíli Resona jen mlčky sledoval a mrkal a pak konečně polkl i poslední kousek chleba, co měl v puse a řekl:

"N...Noir. Noir Corazon."

Bylo to spíše zašeptání, možná zakňučení. Resonovi bylo jasné, že z něj má strach, ale to bylo pochopitelné; rodiče ho nechali jen tak ležet o hladu a žízni, připoutaného ke sloupu, jako nějaké zvíře. Snad s dítětem i soucítil. Pouze přikývl a pustil ho.

"A ty?"

Chlapcův hlas byl pořád vystrašený. Reson ho chvíli tiše sledoval a prohlížel si jeho vyzáblé, zesláblé tělo; bylo mu jasné, že pokud ho bude muset vzít s sebou (což bude muset), bude ho muset nést. Pohlédl na ještěrku, která se k chlapci pomalu přiblížila a sebrala mu ohryzek do své malé tlamičky. Pak vyšplhala na Resona, aby si ho mohla potají sníst sama. Sem a tam se na Noira podívala, spíše ho kontrolovala, zda jí ten ohryzek nechce sebrat. Noir mírně zamrkal a přestal se opírat o chladný sloup. Pohlédl na okov na své noze a pak na zničený řetěz, který ho předtím se sloupem spojoval. Něco zabrblal ve smyslu poděkování, ale díval se do země. Reson, pořád se zakrytou tváří, nyní sundal šálu a obvázal ji chlapci okolo krku. Noir se na něj zmateně podíval.

Co to dělám?

Tohle problesklo Resonovi hlavou.

Je to jenom děcko, které přežilo požár Stulisiy.

Noir cítil, že pomalu přestával plakat, a tak si i poslední zbytky slz a smutku setřel hřbetem ruky. Reson si okamžitě všiml, že chlapcovo zápěstí bylo opařené. Zůstal však tiše dřepět vedle něj a nakonec vstal. Podíval se směrem k měsíci, který mu říkal, aby se tam moc dlouho nezdržoval. Dokonce i ještěrka rychle vyskočila na jeho ramena a obtočila se okolo jeho krku. Snad tušila, co přichází. Reson se ohlédl a sledoval prázdnou pláň před nimi. Ve sněhu už dávno nebyly stopy. Sněhová vichřice je všechny zahladila. Přesto však Resona trápilo pár věcí; kdo vesnici zapálil, kolik jich bylo a proč nechali malého Noira naživu? Nezněl snad rozkaz všechny zabít a vesnici spálit? Kolik jich bylo?

Reson tiše vzdychl. Noir se jemně dotkl šály, která se mu objevila okolo krku, a pevně ji stiskl. Resonovi bylo jasné, že sám se nikam nedostane, ani kdyby měl koně. Démoni by ho ihned zabili, slabé dítě je dokonalá kořist pro ně. Rozhodl se proto pro velmi riskantní krok. Věděl, že jsou tady jen dvě východiska; nechat ho tady, aby ho démoni našli a zabili a tvářit se, že ho nikdy nepotkal, že ho ve Stulisie nenašel, nebo...

Vyhodil si rázem Noira na ramena, na což se ještěrka rychle přesunula zpět pod jeho oblečení a pevně se ho držela. Noir zmateně zamrkal a držel se onoho muže za hlavu. Reson pak ucítil, jak chlapcovy slzy dopadají na jeho čepici a pomalu po ní sklouzávají dolů. Chlapec se mírně třásl. Reson zůstal na místě a čekal. Skrz ten pláč a popotahování se ho chlapec tiše zeptal:

"Kdo jsi...?"

Nebo chlapce vzít s sebou zpátky a zajistit mu, že bude moci žít alespoň pár dalších let a nikdo ho nebude moci odsuzovat za to, jak skončil.

Reson na otázku neodpověděl a tiše se díval do země.

"Doručovatel." řekl chladným hlasem.

Noir zmateně zamrkal a pevně stiskl jeho vlasy. Snad se ho bál, snad mu věřil, i tak... přitiskl svou tvář na doručovatelovu čepici a tiše do ní plakal. Reson naposledy pohlédl na shořelou vesničku. Něco tiše zašeptal; slova na rozloučenou, a pak se otočil k odchodu spolu s Noirem Murrayem na zádech. Noir se ho pevně držel, snad se bál, že pokud se ho pustí, tak ho ten muž shodí na zem a nezvedne ho, nechá ho zemřít, protože slabé oběti démoni milují nanejvýš; ty, které se nemohou bránit, ty, které už dávno ztratily víru v lidský život, jsou přece ty nejlepší pochoutky pro ně.

Ještěrka se tiskla k Resonovi a nespouštěla oči z Noira, který tiše plakal. Reson dělal, že ho nevidí; bylo mu jasné, že chlapec nepotřebuje soucit. Jen potřeboval rodiče. Rodiče, které mu krutý oheň vzal s sebou do pekel, odkud přišel.

Reson se však během krátké chvíle usmál, pak mu úsměv zmizel téměř okamžitě.

Proč se usmíval? Možná byl rád, že bude mít další společnost, o kterou nestál, a přesto mu ji osud nadělil bez jediného slova dopředu. Zbytek pytle s jídlem tam nechal, všechno bylo jinak zkažené. Jídlo vhodné tak akorát pro toulavé smečky vlků nebo jiných zvířat, které to jídlo potřebovaly více, než chlapec, který ho spořádal skoro celé sám. Bez zaváhání.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis šestý the-lonely-part 22. 08. 2015 - 16:17
RE(2x): Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis šestý spisovaterka 23. 08. 2015 - 19:43
RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis šestý the-lonely-part 24. 08. 2015 - 21:16