Až tě znovu uvidím 18

9. duben 2016 | 07.00 |

   Zhluboka jsem se nadechl a opatrně přistoupil ke dvěma mrtvolám. Poklekl jsem k nim a chtěl se ujistit, že muž je skutečně mrtvý, ale to už jsem slyšel Fredův hlas, tak jsem se za ním jenom ohlédl a potom znovu na dvě mrtvoly. Nakonec jsem od nich vstal a čekal na zbytek týmu. Fred a Nicolas tady byli během chvíle a podle rozhovoru, který Fred vedl s Johnem, nebyl John schopen určit, o koho se jednalo, protože když si shodil masku varana, zmizel mu někde v krabicích a potom ho už neviděl. Opatrně jsem se protáhl úzkou skulinkou skrz krabice a zarazil se. Zavolal jsem Freda a ukázal mu zadělané víko od kanálu. Takže záhada, jak se sem dostal a zase záhadně zmizel, byla díky mě vyřešena. Fred mě poplácal po rameni a zase se vrátil zpátky ke dvěma mrtvolám, pochvalujíc mě slovy dobrá práce. No, kdybych byl rychlejší, mohl bych tomu zabránit?

   Vrátil jsem se zase zpátky ke dvěma mrtvolám, které už pečlivě ti dva prozkoumávali. Slyšel jsem i další hlasy, což znamenalo jediné; i zbytek lidí, kteří byli doposud venku, se sem dostali. Abych se jim nepletl do cesty, jen jsem si ty dvě mrtvoly vyfotil na mobil a vypařil se dřív, než mě to stádo lidí a zdravotníků mohlo ušlapat. Sotva jsem se dostal od mrtvých těl pryč, zvedl se mi žaludek a nemohl jsem se nadechnout, až se jeden zdravotník zastavil, zda mi není dobře, ale jen jsem zakýval rukou do stran, aby si mě nevšímal. Zřejmě mi vážně nedělá dobře, když se dívám na mrtvoly. Proto jsem nechtěl podvědomě být v terénu.

   Když jsem potom čekal na Nicolase a Freda, prohlížel jsem si fotografii na mobilu. Zaměřil jsem se především na kousnutí na mužově ruce a trochu se zamračil. Pravděpodobně půjdu na pitevnu a podívám se na to pořádně. O varanech toho moc nevím, ale možná bych se na to mohl zeptat Naomi. To bude asi ten největší problém; jak jí to vysvětlím?

0001pt; text-align: left;">   Jeden ze zdravotníků si ke mně přisedl a zeptal se mě, zda jsem v pořádku. Asi si mě vybavil z té pochybné chvilky předtím, jen jsem přikývl. Přesto trval na krátké prohlídce. Nakonec odešel se slovy, že to možná byl šok. Byl jsem rád, že pochopil, že mi není zrovna moc do řeči, proto odešel tak rychle a na víc se mě neptal. Trochu jsem si stiskl vlasy. Nepřál jsem si, aby má první velká akce skončila neúspěchem. Skutečně jsem mu chtěl pomoci... Chtěl jsem tomu zabránit, přestože jsem ho neznal. Nezklamal jsem jenom sám sebe, ale všechny okolo. Bolestně jsem zavřel oči.

   "Zelenáči," slyšel jsem tu otravnou přezdívku a ohlédl jsem se. Fred vycházel ven s jakousi maskou přes obličej. Zmateně jsem zamrkal. Násilně mě postavil, div mi mobil nevypadl z klína, na kterém doposud hověl. Zmateně jsem hleděl na jeho kyslíkovou masku, kterou si posléze sundal, aby mu bylo lépe rozumět. "Ještě jednou uděláš nějakou blbost a letíš," řekl mi a káravě na mě ukázal prstem. Provinile jsem se podíval k zemi. Ale přes sluchátka jsem slyšel Johnův hlas, který ho káral, že by mi měl spíše poděkovat.

   "Nebýt jeho pohybu, nevšiml bych si té škvíry ani já, i kdyby ta kamera létala vzduchem," slyšel jsem Johnův znalecký hlas a posléze podle všeho sletěl ze židle, dle hluku kolem. "A buď upřímný, ty ani Nicoals byste si ničeho nevšimli a ty krabice byste jen obešli, nepletu se?"

   "To není tvoje starost," zavrčel na něj Fred. Potom mi najednou předal sluchátka a já zmateně zamrkal. Nakonec jsem si je vzal.

   "Dobrý postřeh, Jamesi," slyšel jsem Johnův hlas zřetelněji. "To, co ti Fred vyčítal... Měl pravdu, byla to blbost, ale díky tvé blbosti jsme si ho všimli. Kdyby ses potom nerozhlížel pořádně, nedošlo by ani mě, jak se mohl pachatel dostat ven. A co se týče toho potom... Co se stalo? Jako by ses... dusil. Stalo se něco? Jestli si o tom chceš popovídat, můžeme hned."

   "Ne, byl to zřejmě jenom prvotní šok," řekl jsem do sluchátek a připadal si trochu blbě, protože ostatní slyší jen můj hlas. John podle všeho přikývl a hned na to se mě ptal, zda jsem jen tak náhodou nepocítil stejnou nevolnost, nebo neměl spíše stejný pocit i předtím u té mrtvoly Louise. Zaraženě jsem se podíval na mikrofon, jakoby v něm byl John uvězněný.

   "Až zjistím víc, řeknu to všem, ale zatím je to jen má domněnka," řekl mi narovinu a já slyšel, že něco klikal na klávesnici. "Řekni ještě Fredovi, že výsledky ohledně krve Louise Haramého už došli, končím." A potom se jeho hlas ztratil. Předal jsem Fredovi sluchátka a sdělil mu Johnovu zprávu. Jenom přikývl.

   Když kolem mě Nicolas prošel (opět s cigaretou v puse), neodpustil si nehezkou poznámku, že vypadám příšerně. Tak pardon, blbečku, tak se na mě nedívej! Nakonec jsem musel zůstat a pomáhat se žlutými páskami. Byla to celkem zábava a poznal jsem pár lidí z jiných okrsků. Nevím proč, ale chtěl jsem se podívat do Kobry, jako do továrny, nejen do skladu. Sice bych neměl takto smýšlet, ale kdo ví... Třeba nám dají povolení a já si to tam budu moci prohlédnout pořádně. Ano, toto byla myšlenka skoro dítěte. Ale nevadí mi to!

   Byl to hloupý trest od hloupého nadřízeného, i ostatní to tvrdili, ale nejhorší na tom bylo, že jsem ani nechápal, co jsem udělal špatně! Našel jsem mrtvolu jako první a nedal jim o tom těch pět sekund, než ji našli oni, vědět? Jen jsem si v mysli představoval, jak jsou oni mrňaví a já po nich šlapu au žívám si ten pocit být větší, než oni. Ano, zase jsem přemýšlel jako dítě. Z myšlenek mě vytrhl hlas jiného policisty.

   "Děkujeme za pomoc, to je všechno," řekl mi a zasalutoval. Byl to hloupý zvyk, ale opětoval jsem mu stejným činem. Byl možná stejné hodnosti, ne-li vyšší. Na druhou stranu jsem cítil alespoň malou důvěru, sice ze strany někoho úplně cizího, ale alespoň někoho. Přeci jenom mi to nedalo, podlezl jsem pracně natažené žluté pásky, které jsem předtím natahoval, a pronikl jsem dovnitř. Skald jsem už viděl, ten mi byl ukradený, celkem rád bych viděl, jak to vypadá zevnitř. Nejlepší by bylo, kdyby to bylo ještě v provozu, ale o tom pochybuji. Alespoň nějaké věci; jak třeba udržují potraviny zdravé a v překrásné podobě, když do toho přidávají tolik chemických blbostí, kterých není ani potřeba.

   Obě těla odvezli už dávno na pitevnu, aby zjistili příčinu smrti. U Varana to bylo jasné ihned, ale u toho muže to bylo nejasné. Pokousaná ruka od varana... Šel po tom jablku, které měl v ruce? A potom ho podřezal? A jak potom sám mohl zemřít? Nic jsem z toho nechápal, proto jsem se tam chtěl jednou podívat.

   Nakonec jsem, jako malé dítě, neodolal a vydal jsem se do míst, kde se všechny ty potraviny vytvářejí. Bylo zamčeno (jak nečekané, že?). Zkusil jsem s dveřmi zacloumat, ale zámek je držel pevně. A tak jsem si alespoň stoupl na špičky a sledoval skrz kulatá okna, co se nachází za dveřmi. Byla tam tma, ale některé obrysy jsem byl schopný rozeznat. Najednou se všechna světla rozsvítila, já se jich lekl, že si mě někdo všiml, a spadl na zem. Když jsem se znovu podíval dovnitř, spatřil jsem nějakého tmavovlasého muže, jak jde k jakýmsi stromkům, kde pomyslně rostly chemicky upravená jablka. Vytáhl si jakousi injekci a nabíral do ní jakousi tekutinu z nějakého balíčku, do kterého by se normálně měla dávat krevní infúze. Mají tady rozhodně zajímavé metody, jen co je pravda. Zvedl však jen několik jablek, důkladně si je prohlédl a opatrně vsunul injekci pod tenkou vrstvu a jablko něčím naplnil. Ujistil se, aby díra po vpichu nebyla vidět a vzal potom další jablko. Dával tam snad nějaké potřebné látky, které jim (podle vzhledu) chyběly? Netušil jsem. A přesto mě to zaujalo. Konečně skončil a pustil poslední jablko, aby se zhouplo na větvičce. Chtěl chytit ještě jedno jablko, ale podíval se za jakýmsi zvukem. Také jsem se snažil rozlišit, odkud ten zvuk přišel. Od druhých dveří přicházel další muž a o něčem se bavili. Bezva, neslyším ani slovo a odezírat opravdu neumím. I přesto jsem přitiskl ucho ke sklu a snažil se zachytit alespoň slovo. Něco, co by mi pomohlo, ale nic jsem neslyšel.

   A tak jsem je mohl jenom tiše pozorovat a doufat, že si mě nevšimnou. Najednou se ten tmavovlasý přemístil k tomu, který tam přišel, a něco si říkali. Potom mluvil jen ten tmavovlasý a druhý ho jenom tiše poslouchal. Mírně vykulil oči. Asi mu řekl, že něco pokazil, nebo něco. Tohle mi nijak nepomůže, pomyslel jsem si a rozhodl se, že bude lepší, když zmizím. A tak jsem se také udělal, všímajíc si, že onen tmavovlasý si sáhl do kapsy a potom něco tomu muži ukázal, zatímco ho muž prapodivným pohledem sledoval. Ale to mi bylo jedno. Pokud by si mě všimli, měl bych větší problém, než mám nyní.

   Protože všichni už odjeli, musel jsem se pěšky dostat zpátky na stanici. Alespoň jsem si mohl v klidu prohlédnout fotky těch dvou mrtvých těl. Nechápal jsem to. Nic o varanech nevím, musím si alespoň něco přečíst. Nakonec jsem schoval mobil a zarazil jsem se, když jsem zavadil o jakýsi papírek. Papírek, který mi dala Naomi s oním číslem. Prohlédl jsem si a zastavil se na přechodu. Vzhlédl jsem k černé dodávce, která kolem mě projela. Seděli v ní dva naprosto totožní muži a oba se na mě podívali, když kolem mě projížděli. Vypadali děsivě. Jejich pohledy mě skoro zabíjely. Když auto zmizelo za rohem, znovu jsem pohlédl na číslo ve své ruce. Skrčil jsem papírek a vrazil si ho hluboko do kapes. Zavolám tam, až bude nějaký čas. Nyní sice mám čas, ale musím se věnovat něčemu jinému.

   Jako naschvál začalo také pršet. S kapucí na hlavě jsem se rychle rozběhl pod střechu naší policejní stanice a povzdychl jsem si. Znovu jsem si prohlédl papírek v ruce. Devět hloupých čísel a já nad nimi tolik váhal. Nicolas o tom ví, takže to žádné zatajování není. A pokud to Fredovi neřekl, může i jeho seřvat, že zatajoval nálezy.

   Když jsem vešel dovnitř, slyšel jsem, že odněkud hraje televize a tak jsem nastražil uši. Den byl sotva v polovině a už se to hlásilo v novinách. Doposud nevysvětlená smrt jednoho ze zaměstnanců potravinářské organizace Kobry. Raději jsem odešel, než by si mě mohl někdo všimnout a říct si: "Aha, to je on, jeden z těch, kteří to pořád nemají vyřešené, když je to tak primitivní."

   Ve zprávách se pochopitelně nic o varanovi nezmiňovalo. Proč by také mělo, že? Je to jenom zvíře. Pořád jsem netušil, jak toto Naomi řeknu tak, aby potom nezkolabovala. Nic mě nenapadalo. I kdybych jí řekl cokoliv, výsledek bude nakonec možná stejný. Povzdychl jsem si a vešel do místnosti. Když jsem vzhlédl, polekal jsem se, když proti mně běžel Gill, popadl mě za loket a tahal mě přes celou místnost, kde mě usadil na točící se křeslo, až jsem se jednou pomalu otočil a zmateně zamrkal na něj a na Johna, zatímco měli oba hlavy těsně blízko té mé a já na ně hleděl, jako na maniaky. Co mají zatraceně za problém?

   "Máš smůlu, Nicolasi," ozval se najednou John.

   "Mně přijde více než živý, takže zaplať," luskl prsty Gill. Hned na to měl mobil u ucha a omlouval se někomu, že musel něco zařídit, a hned se ptal na podrobnosti. Nicolas jenom típl cigaretu o zeď, vztyčil prostředníček a šel si dát kávu. Všiml jsem si Freda, který měl na stole nějaké fotky a také podrobné zprávy. To jsou asi ty výsledky z laborky, o kterých byla včera řeč. Sotva si mě všiml, hned mi ukázal beze slova, abych k němu šel, a mně bylo jasné, že jeho kázání bude mít pravděpodobně pokračování.

   A měl jsem pravdu. Přede všemi se dostatečně hlasitě ptal, na co jsem myslel, když jsem tam jen tak postával. Měl jsem na ně snad zařvat, že jsem nalezl mrtvolu, když jsem byl v šoku? A navíc přišli jen pět sekund po mě. Zarazila mě však jeho otázka, co bych dělal, kdyby tam vrah ještě byl. Pravda... Co bych dělal? Byl bych schopen vystřelit? Když se konečně uklidnil, řekl mi, že pokud se to bude opakovat, z případu mě suspenduje. Rozuměl jsem mu až moc dobře. Ale má chyba to nebyla. Nemohl jsem přece vědět, že... Ale to je stejně jedno. On je šéf týmu, má na to právo – vyhodit mě z tohoto případu.

   Překvapilo mě, že se posléze omluvil. Jen jsem se na něj podíval stejně lhostejným výrazem, jako on předtím na mě, otočil jsem se k němu zády a odešel na své místo. Jsem tady nový, ale nemusí po mě řvát, jako po děcku, zatraceně! Nebýt mě, nevšimli by si, kudy pachatel utekl. A pochybuji, že tomu vůbec věnovali pozornost. Mohl to být také způsob, jakým se tam dostal. Ale to jim bylo jedno. Prohlédl jsem si svou fotografii. Konečně jsem se rozhodl, že je na čase, abych si něco zjistil o varanech. A byl jsem mírně překvapen. Nikdy jsem se o plazy moc nezajímal, ale tento živočich mě skutečně zaujal. Především, že tento varan je masožravec. Chtěl si snad pochutnat na ruce toho zaměstnance? Nemyslím si.

   V hlavě mi pořád znělo ono číslo a papírek v mé kapse mě snad táhl k zemi. Prohlédl jsem si a pevně ho sevřel mezi prsty. Nejdříve bych se na toho varana měl zeptat Naomi. A nějakým způsobem jí nenásilně říct, že je po smrti. Proboha, je to jenom zvíře, to ano, ale pro ni je skoro jako její vlastní dítě! Vzpomněl jsem si na pronikavé oči toho hada, který se tehdy potloukal po obchodě mimo klec a sledoval mě z lustru, jako svou další kořist. Můj pohled znovu padl na to číslo. Kolik zvířat od toho člověka může získávat a za jaké ceny? A kde je on zprostředkovává? Není přece možné, že by... Mírně jsem se zarazil. Nikdy předtím mě nenapadlo, že by slečna Naomi mohla být zapletena do nezákonného pašování zvířat. Sice říkala, že zvířata má od dobrých zdrojů a že je hned prodává jejich novým majitelům, ale nikdy se nezmínila, kdo jí je obstarává a hlavně jak! Je možné, že to ani ona sama neví?

   Z myšlenek mě vytrhl Gill, který zničehonic zvýšil hlas. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem jeho řeč nerozeznal, protože jsem mu v tu chvíli absolutně nerozuměl. Po chvilce uvažování mě napadla jenom japonština. S kým proboha mohl mluvit přes půlku světa a musel na něj takto řvát? Ještě něco zakřičel do mobilu, potom hovor ukončil a povzdychl si.

   Všiml si mého pohledu a já konečně pochopil, co Fred myslel, že se jeho vztah ke každému změní v chladný a odtažitý.

   "Na co tak čumíš?" zeptal se vztekle, mrskl s mobilem o stůl a usadil se, spíše skočil na židli, která zavrzala pod jeho prudkým dopadem. Raději jsem na jeho poznámku nijak nereagoval a pohlédl znovu na článek o varanovi.

   Na chvíli jsem se zamyslel, zda za chvíli budu stejně protivný, jako všichni kolem mě, a uvědomil si, že ona pochmurná atmosféra tady byla od samotného počátku, jen jsem ji zřejmě přehlížel. Stránku s informacemi o varanech jsem nakonec zavřel a protřel si oči. Den teprve začal a už se stalo tolik věcí. Nechápu proč, ale pohled mi padl znovu na telefonní číslo, které mi Naomi dala. Povzdychl jsem si a řekl, že jdu pro něco k jídlu, schovávaje papírek do kapsy. To už se ozvalo plno hlasů, že jim také můžu něco přinést. Co jsem? Poslíček? Číšník? Máte taky nohy, tak si jděte sami! Práskl jsem za sebou dveřmi a ignoroval jejich objednávky.

   Prošel jsem temnou uličkou a vyšel úplně ven z budovy. Ohlédl jsem se za sebe na její vyzývavý nápis. Co jsem od této práce čekal? Pochopitelně, dokud se neprokážu, budu zelenáč, poslíček, mé slovo nebude mít velkou váhu. Tak by to bylo všude. Procházel jsem se po okolí a přemýšlel. Najednou přede mě spadla první kapka. Nasadil jsem si kapuci a ignoroval bubnující rytmus kapek, které dopadaly na mé tělo, zatímco jsem kráčel kupředu. Když jsem zahýbal za roh, všiml jsem si dvou černých dodávek, které jely těsně za sebou. Když jsem přecházel přes cestu, jen jedna přejela a ta druhá se zastavila za rohem. Trochu jsem se zamračil a koutkem oka se podíval za tou, která kolem mě projela. Řidič v té dodávce za rohem pořád seděl, ale neviděl jsem mu pořádně do očí. Asi na někoho čekal a s tou předešlou dodávkou nemá nic společného. Nebo se domluvili, aby ten předtím odpoutal mou pozornost, a on nyní čeká na předání zboží. Zajímavé scénáře se mi promítají hlavou, že ano? Pousmál jsem se té představě, že uvnitř sedí gangsteři, a zakroutil nad sebou hlavou.

   Slunce se pokoušelo dostat alespoň část své slabé záře skrz husté mraky, i tak jsem viděl jen svůj velmi slabý stín vedle sebe.

   Nedíval jsem se ani pořádně, kam jsem to šel, prostě jsem dával nohu před nohu a přitom se utápěl v myšlenkách. Prohlížel jsem si sem a tam to číslo, několikrát jsem chtěl ten papírek vyhodit, ale vždycky jsem dal ruku zase zpátky do kapsy, když jsem míjel popelnici nebo odpadkový koš na zastávce. Všiml jsem si skupinky lidí, kteří se ihned tvářili, že se navzájem neznají, když jsem kolem nich prošel. No jasně, uniforma a pistole, že mi to nedošlo ihned. Sotva jsem se dostal za roh, všiml jsem si, že jsou zase u sebe, jeden nastavuje ruku a popohání toho druhého netrpělivě prsty, aby si pospíšil, on mu předal peníze a potom mu předal nějaký balíček.

   Více jsem neviděl, protože jsem si zase prohlížel svůj slabý stín, který posléze zmizel úplně, když se nade mnou zjevily další mraky a začalo pršet ještě hustěji, pokud to bylo vůbec možné. Rozběhl jsem se k otevřenému prostoru a potom se schoval pod dlouhou střechou. Setřel jsem si částečně vodu z obličeje a konečně jsem měl možnost a pořádně rozhlédnout, kde to vůbec jsem. Něco mě trklo, že jsem vůbec nevnímal, kam jdu, a přitom podvědomě jsem se ocitl před skladem potravinářské organizace Kobry. Náhoda? To si nemyslím.

   Znovu jsem se dostal skrz žluté pásky, které jsem uměl už brilantně podlézat jen tak mimochodem, dovnitř a rozhlédl jsem se po prázdné místnosti, která se nijak nezměnila za tu dobu, co jsem tady nebyl. Udeřil blesk, který mě vytrhl z myšlenek a já s sebou trochu trhl. Postupoval jsem skrz opuštěný sklad a měl konečně možnost si ho prohlédnout z blízka. Neuvědomoval jsem si však čirý fakt; kamery mohou být puštěné. Ba co víc – toto je uzavřená oblast policií. A zrovna jednotkou, ve které jsem já. Nemám ani povolení ani právo tady být.

   Jenže, jak říkám, v tu chvíli jsem přemýšlel nad úplně něčím jiným a nevěnoval jsem pozornost něčemu tak naprosto zřejmému.

   Rozhlédl jsem se nyní pořádně po prostoru, kterému jsem předtím žádnou pozornost nevěnoval. Přešel jsem také na místo, kde předtím ležely dvě mrtvoly. Protáhl jsem se úzkou skulinkou mezi krabicemi tak, aby nespadly. Odkryl jsem víko a díval se dolů do temného prostoru, kterým se musel protáhnout také náš pachatel. Proč tomu nikdo nevěnoval pozornost? Poslali někoho za ním nebo se na to vybodli? Nyní by to bylo stejně na nic, ale i tak... Rozhlédl jsem se a všiml jsem si červeně blikající kamery. John přece říkal, že je nemohl pořádně zaměřit, když byli tady. Takže mě také nemůže nijak vidět ani udat. Rozhlédl jsem se pozorněji kolem sebe a zkoumal kamery, které jsem já viděl, ale ony mne ne. Takže pachatel tohle místo musel znát, jako své boty, jinak by nenašel tento slepý bod. Poskládal snad ty krabice takto zrovna on, aby mohl potom utéct? Byl zaměstnancem, jako ostatní? Nebo to vymlátil z toho muže, kterého zabil? Nebo se to dozvěděl oklikou? Jednal v záplavu adrenalinu a strachu z dopadení?

   Bylo plno myšlenek, které mě v tu chvíli napadaly a mohly možná sedět na našeho neznámého pachatele.

   Ujistil jsem se, že tam jsou nějaké schody a opatrně začal pronikat dolů do oné černé díry. Ani bych se nedivil, kdyby to vedlo až do kanálu anebo naopak by to byla jenom slepá ulička a pachatel by si chtěl ze mě vystřelit. Brzy to stejně zjistím. K mému překvapení jsem pořád klesal a klesal, ale nic zajímavého jsem neviděl. Když jsem zkusil nahmatat stěnu kolem sebe, nedosáhl jsem na druhý konec ani nohou. Takže to tu musí být rozhodně velké. Ale proč? Vede to do snad kanálu, takže sem házejí nevyužitelné prostředky? Netušil jsem. Pořád jsem klesal dolů. Najednou jsem dal nohu na prázdno a až pozdě jsem si uvědomil, že pode mnou nejsou žádné další schody a trochu sklouzl, ale dopadl na zem. Bylo tu poměrně chabé osvětlení, ale některé tvary jsem rozeznal. Jednalo se pouze o další obrovský sklad. Kolik toho proboha potřebují, aby vytvořily nějakou umělou látku?

   Krabice byly všechny stejné. Všechny nesly jedno označení. Wehty Marco. A to mě zaráželo. Nemělo by na nich být Kobra?

   Pokrčil jsem nad tím rameny a z kapsy mi vypadl lísteček s číslem. Podíval jsem se na mobil. Signál tady kupodivu byl. Leželo by mi to v mysli i v žaludku ještě delší dobu, tak jsem si řekl, že si zavolám tomu dodavateli zvířat.

   Vytočil jsem devítimístné číslo a čekal, zatímco můj mobil vyzváněl. Procházel jsem a čekal. Prohlížel jsem si jednotlivé krabice a snažil zjistit, co v nich asi tak může být.

   Konečně se ozval nějaký zvuk oznamující spojení. Zastavil jsem se poblíž několika krabic, které tvořily doslova věž, a než jsem stačil zareagovat, hlas už promluvil pobaveným, veselým hlasem, naším přízvukem, což mě zaráželo nejvíce. Neměl to být někdo přes oceán?

   "Cilililink!!!" ozval se onen ohlušující pobavený hlas. Opravdu velice rád bych znal toho muže, kdo takto mluví pokaždé, když se mu někdo dovolá. Moment, jak mohl vědět, že mu budu rozumět? Protože v každém jiném jazyku to nemůže být přece stejné... "Vítejte, pane nebo paní, smím znát vaše jméno?"

    Proč se mě na to ptal? A jak mohl vědět, že mu budu rozumět? Mohl snad...

    Najednou jsem ucítil něco chladného na hlavě a uvědomil jsem si, že toto možná nebylo to nejlepší místo, kde bych měl volat s někým, když ani nevím, kdo to je. Jen chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že mi někdo míří na temeno hlavy pistolí a podle síly, kterou mi tlačí na hlavu, mi bylo jasné, že se chystá každou chvíli vystřelit.

   "Chyba, brácho," rozezněl se chladný mužský hlas do pochmurné místnosti, kde jsme se nacházeli. Opatrně jsem se na něj podíval koutkem oka, abych mu viděl do tváře. "Na toto číslo smí volat pouze paní Naomi. Jaká škoda, že to nejsi ty... že?"

   Jediné, co jsem si stihl pomyslet, bylo: Zatraceně!

   Už tehdy bylo pro mě pozdě...

   Ozval se výstřel a světlo nad námi jako na povel zhaslo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře