Až tě znovu uvidím 19

13. duben 2016 | 07.00 |

   Někdy mám pocit, že jsem had. Nikoliv v tom smyslu, že dokážu bezchybně zaútočit po své kořisti a sevřít ji ve svém těle nebo jí do krve dát svůj smrtící jed, ale v tom, jak rychle někdy dokážu utíkat před problémy, když už je to vážně potřeba. Především, když po mně jdou malí myši, které bych měl správně já lovit a neměl bych před nimi tak zbaběle utíkat.

   "Jaká škoda, že to nejsi ty... že?" poslouchal jsem slizký hlas a měl tušení, že jsem ho už někdy předtím slyšel. Moment, v tom hovoru, který pořád pokračuje. Nemluvil to právě nyní on? Nahrávka na záznamníku? Jak mohl ale vědět, že mu zavolám zrovna já? Bylo to naplánované? Vyloučeno... Ale především... Jak mě tady mohl najít?

   Stačilo jen kousek pootočit hlavu a díval jsem se mu přímo do hlavně. Zareagoval jsem tak rychle, jak mě to Satan naučil. Rychle jsem mu ruku namířil do vzduchu, když stiskl spoušť a on tak prostřelil žárovku nad námi. Nedal jsem mu možnost chytit mě a rychle jsem se vypařil do tmy, zatímco jiskřičky z rozbitého světla padaly jemu do vlasů. Vztekle zavrčel a řekl mi, abych se ukázal. Vypálil do temnoty za mnou, kde jsem předtím zmizel.

   Děkoval jsem tomu, kdo tady dal ty krabice tak šikovně, a zmizel rychle za nimi, ale cítil jsem, jak mě něco škráblo a začalo to pálit. Střelil mě do tváře, ale kulka mě spíše jenom škrábla. Kapičku krve jsem si rychle setřel a snažil se rychle přemýšlet, zatímco mi srdce zběsile bušilo. Dech jsem měl naneštěstí naprosto zklidněný; díky bohu, že alespoň plíce věděly, co mají dělat v takovéto situaci, ve které jsem se ocitl poprvé za život.

   Co to bylo proboha za maniaka? Jak se tam dostal? Pronásledoval mě? A hlavně.

.. Ozval se hlasitý výstřel a náboj mi proletěl těsně před nosem. Kde zatraceně vzal pistoli?! Hmátl jsem do své kapsy a překvapilo mě, že tu svou mám pořád. Utíkal jsem kupředu a střílel jsem do temnoty za sebou, stejně jako on střílel do temnoty před sebou. Schoval jsem se za další krabice a pozpátku pomalu kráčel pryč od něj. Ucítil jsem však chladnou hlaveň na svých zádech.

   Nečekal jsem a vystřelil do vzduchu, abych ho odstrašil a dostal se z jeho zorného pole.

   "Vylez, ty policejní kryso!" zazněl mi jeho hlas několikrát v ozvěnách a můj mozek se mě marně snažil přesvědčit, že jsem ten hlas už někde kdysi dávno slyšel. Otázkou však bylo; kde? "Pobavíme se!" zvolal, jakoby si to skutečně užíval. Jako by to pro něj bylo potěšení.

   A opět vystřelil, tentokrát se strefil. Kousl jsem se do jazyku, div jsem si ho neprokousl, když mi chladná kulka poškrábala rameno. Málem jsem vrazil do krabice za sebou, ale naneštěstí jsem do ní jen jemně vrazil. Zatraceně! Opět jsem mu dal možnost vědět, kde jsem, a odpovědí na mou ochotu byla další kulka. Rychle jsem se skrčil, ale všiml jsem si, odkud střílel on. Pevně jsem sevřel pistoli a snažil se předpovědět jeho pohyb a vystřelil jsem.

   "Kurva!" ozvalo se místností a hned na to další dvě kulky letěly mým směrem, to už jsem se však schoval za krabice. Jsme na tom nyní stejně. Až na to, že nevím, kde jsem ho strefil. Do nohy by to bylo dobré, zpomalil bych ho, do ruky také, nemohl by přesně mířit... stejně jako nemohu já. V hlavě mi zničehonic proběhla otázka; jak věděl, že jsem od policie? Za tak krátkou chvíli nemohl přece zezadu poznat podle černé košile, že jsem policista, nebo snad ano? Sledoval mě? Zarazil jsem se při vzpomínce na dvě černé dodávky, které kolem mě projely. Jedna zastavila a na něco čekala.

   Z mého myšlení mě vytrhla další rána, která mi znovu poškrábala tvář.

   "Tak tady jsi, zmetku," zasmál se útočník a znovu vystřelil. Pohotově jsem před jeho střelbou uskočil, ale on měl snad větší zásobník a střílel, jako maniak, a smál se. Vrazil jsem zraněným ramenem do krabice a snažil se ze všech sil nevydat ani hlásku a přitom zachytit krabici před pádem. Obojí se mi povedlo. Byla to hra na hada a myš. Bohužel, já jsem byl hadem, který byl donucen utíkat před myší. Rozhlédl jsem se kolem a mířil pistolí do prázdné temnoty před sebou. Snažil jsem se poslouchat všechny věci kolem sebe. Nemohl jsem se však plně soustředit. Navíc mi krev nepříjemně stékala po tváři, a to mě znervózňovalo ještě víc.

   Najednou mi však nejvíce vadilo to ticho kolem mě.

   Vydal jsem se tedy kupředu, tiše jsem našlapoval a rozhlížel se kolem sebe, ale žádné obrysy, kromě krabic, jsem neviděl. Dal bych nevím co, aby nyní vystřelil a upozornil na sebe. Ale co když už střílet nepotřebuje? Co když mě dostal tam, kam potřeboval? Když jsem si to pomyslel, slyšel jsem prudké kroky za sebou.

   Nestihl jsem se ani otočit, jen cítil prudký vítr kolem mě, a potom mi jeho ruka silně stiskla krk. Hravě se dostal za mě, rukou proplul vzduchem a nyní mi svíral krk. Škrtil mě... Nemohl jsem dýchat. Byl o dost vyšší, než já. Vyzvedl mě snadno pravděpodobně do výšky oči, aby si mohl prohlížet, jak se snažím bojovat o svůj život. Nyní musím reagovat rychle, jinak škubne (když ho to přestane bavit) a svou silou mi bude schopný zlomit vaz. Mozek si žádal více kyslíku, ale já mu ho dát nemohl. Musel jsem jednat svévolně, bez rozmyslu, bez přemýšlení o následcích. A okamžitě! Jinak brzy zemřu.

   V pudu sebezáchovy...

   Poraněnou rukou, ve které jsem svíral zbraň, jsem se prudce rozmáchl za sebe, podíval se útočníkovi krátce do očí a vystřelil neznámo kam, ale rozhodně blízko k němu. Pohotově mě pustil a trochu mě od sebe odstrčil. Dopadl jsem na zem, zhluboka jsem se nadechl, ale nemeškal jsem, rychle jsem vstával a utíkal, co nejdál od něj. Temnota nebyla mým spojencem, byla jenom pomyslnou milenkou všech, kteří ji svedli na svou stranu. Na krátkou chvíli mi sice pobláznila mysl slovy, že je můj spojenec, ale rychle jsem vystřízlivěl.

   Utíkal jsem mezi krabicemi a přál si, aby mě žádná z jeho kulek nestrefila. Když jsem slyšel stisknutí naprázdno, rozhodl jsem se pro riskantní krok a vystřelil jsem proti jedné z lamp, pod kterou nyní on probíhal. Žárovka praskla a já slyšel nadávky. Povedlo se! Stiskl jsem spoušť znovu, ale kohoutek se jenom posunul o další řadu. To přece...! Nemohly mi přece dojít náboje. I tak jsem byl rád, že jsem se ho na chvíli zbavil. Avšak já sám poté zakopl o krabici, div jsem nespadl na zem.

   Najednou mě však jakási ruka popadla, vytáhla zpátky na nohy a já slyšel minimálně tři výstřely z pistole. Když jsem vzhlédl, Nicolas mě nakopl a přikázal mi vztekle, abych prchal, a znovu mě kopl, abych si pohnul, zatímco střílel dál po mém útočníkovi, který se nyní schovával za krabicemi.

   Neváhal jsem ani chvíli a využil možnosti útěku a rozběhl jsem se kupředu. Nicolas mě najednou chytil za límec, čímž mně trochu přiškrtil, ale v tu chvíli mi to bylo tak trochu jedno, když mě hodil proti jakémusi spadlému žebříku. Letmým pohledem jsem si uvědomil, že jsou to ty schůdky, po kterých jsem předtím slézal já. Počkat... Vždyť ty končily někde nahoře! Moc jsem se tím nezabýval a rychle jsem vylezl nahoru, zatímco Nicolas střílel, jako maniak, a držel toho druhého dál od nás.

   Útočník však vystřelil proti mně a já mu neměl moc jak uhnout. Naneštěstí se netrefil, a tak jenom poškrábal žebřík, který byl už tak sám o sobě poškrábaný a starý. Vylezl jsem zběsile nahoru a pohlédl dolů. Nicolas byl pohotový a během chvíle vylezl za mnou. A potom jsem zaraženě sledoval, jak onen žebřík potáhl nahoru a onen útočník jenom hmátl do prázdna. Než se žebřík sám znovu urovnal do pozice, po které jsem předtím lezl já, zamířil a vystřelil. Nicolas mě pohotově strhl stranou, kulka se odrazila od stropu a zase zpátky k útočníkovi, kterému jsem dal poslední sbohem jenom pohledem, zatímco se on mračil na Nicolase, který zakrýval onu podzemní místnost víkem, a vystřelil znovu. Víko trochu nadskočilo, ale kulka skrz neprošla. Oddychl jsem si a svalil se na zem. Bylo mi špatně a navíc mě bolela zraněná ruka.

   "Vstávej!" Nicolas mě vytáhl prudce na nohy, takže se mi žaludek zvedl a já měl co dělat, abych něco nevyvrhnul. Všiml si mé reakce a pustil mě, ale krátce na to mě už tlačil kupředu a říkal mi, že tady bychom neměli vůbec být. Podlezl jsem žluté pásky a on mě doslova hodil do své černé dodávky. Zavřel za mnou dveře. V podstatě to je únos!

   Prudce se rozjel kupředu a já byl přitlačen tím prudkým pohybem do sedačky, což mi vůbec nepomohlo v mé nevolnosti.

   Měl jsem opravdu nehezký pocit. Snažil jsem se na sebe nějak upoutat pozornost, ale nepomohlo to. Proto, když prudce zabrzdil na červenou a já sletěl ze sedačky, neváhal jsem, otevřel jsem dveře a musel jsem na vzduch. Ovšem prudký přísun vzduchu do plic mi nijak nepomohl, ba naopak. Nakonec obsah mého žaludku skončil v koši.

   "V pohodě?" zeptal se Nicolas. Co se najednou tolik staral?! Chtěl jsem mu něco říct, ale raději jsem se zhluboka nadechl. Což mělo za následek stejnou věc, jako předtím. Kdyby jezdil slušněji, možná by mi nebylo tak špatně. Když jsem měl jistotu, že všechno bylo z mého žaludku pryč, opřel jsem se o koš, abych měl nějakou podporu. Chvíli jsem jen tak stál a snažil se pořádně dýchat, dokud jsem pomalu nevydechl a nepřešel zpátky k jeho autu. Podle vajglů na zemi vykouřil mezitím tři cigarety a čtvrtou už típl o zeď před sebou. A teď vážně... Odkud má tak pitomý zlozvyk?

   Nasedl jsem si k němu do auta a kupodivu jel o dost slušněji. Opřel jsem se o sedačku o něco víc a zavřel oči. Čekal jsem nějaké jeho poznámky, ale kupodivu nepřišly. Snad jenom tehdy, když se auto zastavilo a on mi řekl, abych si vystoupil. Ospale jsem otevřel oči, ale vystoupil jsem.

   "Pokud by se Fred ptal, nikde jsi nebyl," řekl Nicolas a bez dalšího vysvětlení odešel dovnitř. Nikde jsem nebyl? No jasně, byl jsem v označené zóně, kde probíhalo momentálně vyšetřování. Tvrdit, že jsem tam byl omylem... Hloupost. Ale možná, že jsem narazil na našeho vraha. Co tam dělal? Něco mě napadlo; co když se nemohl dostat ven, když tam tak rychle skočil a pomocí mě se chtěl dostat pryč? Věděl, že mě Nicolas sleduje? A vůbec – kdo to byl?

   Byl jsem natolik ponořený do svých myšlenek, že jsem málem vrazil do dveří. Musím se vzpamatovat. Soustřeď se! Když jsem vešel dovnitř, bylo mi jasné, že hned minimálně jeden vyčítavý pohled ke mně vzhlédl. Ano, takže bude další neuvěřitelně dlouhá přednáška. Naneštěstí se mi povedlo dokonale prolézt skrz to bludiště na své místo. Už jsem slyšel jeho pronikavé kroky, ale také i zvuk koleček od židle. Zaraženě jsem vzhlédl a div mi John nevrazil tváří do té mé. Důrazně mě sledoval a mlčel. Zmateně jsem zamrkal a zeptal se ho, zda mu mohu nějak pomoct. Najednou se na mě zazubil, popadl mě za loket a odrazil se od země. Na židli se odsunul od mého stolu a já málem sletěl na zem, ale udržel jsem rovnováhu a pádil za ním, zatímco se pořád tak pitomě culil. O co mu šlo?

   Konečně se mu ta židle zastavila před jednou z obrazovek, za pomocí mě se otočil a najel na nějakou kameru. Dal zpětný záznam a já zmateně zamrkal. Poznával jsem tu místnost, až při pozornějším sledování.

   Už jsem se raději díval stranou, když mi ukázal, jak nemožně jsem se tam dostal a posléze i Nicolas, jenom krátkou chvíli po mně. A já si ho za celou tu dobu nevšiml. Aniž by cokoliv řekl, video zastavil, zadal nějaký kód a objevilo se to podzemní skladiště. A já věděl, že toto je opravdu průser. Pokud o tom věděl, má stejný problém jako já – zatajoval informace! Až na to, že tyto informace mi zachrání práci. Sledoval jsem sebe a posléze Nicolase, který se hravě dostal k útočníkovi a potom za mě, aby mi pomohl. Ale nebyl jsem pořád schopný určit tvář ani hlas svého útočníka.

   Najednou to všechno vypnul a já zmateně zamrkal.

   "Nechci, abys z toho měl zbytečné problémy," pronesl John a pousmál se. Ukázal mi jakýsi soubor, který potom vymazal. Otočil se po chvíli na mě a hnal mě rukou pryč. "Měl bys jít za Fredem, došli výsledky ohledně toho mrtvého muže z Kobry. Chce s tebou mluvit. Jo! A kde mám to jídlo?"

   Nicolas po něm najednou hodil obložený chleba a on překvapeně zamrkal, pozvedl obočí a pustil se do jídla, děkujíc s plnou pusou. Stejně tak Nicolas hodil ostatním nějaké jídlo a posléze i mě, aniž by mi cokoliv řekl. Byli snad domluvení? Nijak jsem se k tomu raději nevyjadřoval. Nyní bude rozhodně lepší, když budu mlčet.

   Fred už mě sledoval netrpělivým pohledem a potom znovu pohlédl na stůl před sebou. Pohlédl jsem na mrtvého varana a zvedl se mi trochu žaludek. Zápach kolem něj rozhodně byl a nyní mě silně udeřil do nosu.

   Pořád jsem měl lačný žaludek, ale měl jsem pocit, jako by byl úplně plný. Ovládl jsem pocit zvracení a zeptal se ho, zda na něco přišel. Zkušeně, jako nějaký učitel, se mě zeptal, jak toho muže zabil. Nijak. Když jsem mu vysvětlil, že je nemožné, aby ho z pouhého kousnutí zabil, jenom rázně přikývl. Z obyčejného špatného srážení krve by člověk nezemřel až tak rychle, ne? Nějakou chvíli by to muselo trvat, ale on zemřel... dle mého názoru, během pár sekund.

   Předal mi nějaký papír a já se ho zeptal, co to je.

   "Zpráva z podobného případu před několika lety," vysvětlil a předal mi nějaký graf. "Graf úmrtnosti přibližně před deseti lety, ne-li víc. Všimni si, že od určité chvíle začalo číslo úmrtí stoupat a potom prudce kleslo. Víš, proč se tak stalo?" Zaraženě jsem se na něj podíval.

   Mohl jsem jenom zakroutit hlavou. Najednou mi před nos dal jakousi složku a její název mě udeřil silně do tváře. Operace O(s)trava. Nejistě jsem polkl. Neotevřel jsem ji předtím, ale zaujala mě. A pořád měla přeškrtnutý nápis zezadu.

   "Proč?" zeptal jsem se konečně a položil oba papíry na stůl vedle mrtvého varana.

   "Dobrá otázka," souhlasil a vzal graf do ruky, aby mi znovu ukázal jakousi propast, kdy se nic nedělá a potom to začalo trochu stoupat. "Sice to není potvrzené, ale postup je úplně stejný jako předtím. Až na to, že smrti jsou o dost prudší. Toto je sice zatím jenom první případ, ale je to úplně ten samý způsob smrti, jako před lety. Víš, proč to zničehonic přestalo?"

   To bylo jasné; chytili pachatele, nebo se musel stáhnout... nebo mu došly finance.

   "Tehdy musel tým, který na tom pracoval, jet až do Německa, aby chytili pouhé dva lidi, kteří způsobili totální katastrofu. Skončilo to nakonec tak, že oba dva zemřeli a my s tím nemohli nic udělat," řekl a pohlédl na varana na stole před sebou. Na chvíli se odmlčel. "Během toho případu tehdy zemřeli tři lidi z toho týmu, který na tom pracoval. I my jsme se na něm částečně podíleli. Dva muži z našeho týmu také zemřeli, když už byli příliš blízko."

   "Co tím chceš říct?" nechápal jsem, kam tím míří.

   "To, že náš současný pachatel kopíruje naše dva předešlé vrahy z Operace O(s)stravy, chápeš?" ozval se Gill. "Otázka zní proč?"

   "Na tohle přišel Gill," řekl mi ihned Fred. "Sice jsem nejdříve neměl v plánu tě do tohohle zatahovat, ale řekl jsem si; je to hod mincí. Buď nám pomůžeš, nebo jsi úplně dutý. Tak či tak tvou pomoc potřebujeme. Oni na tom pracovali jako tým, my na tom budeme pracovat jako tým. Všichni jsou si z předešlé spolupráce vědomi, kam jejich pravomoc sahá. Důležité je, aby sis i ty uvědomil, kam až smíš zajít. A předem říkám; Gill se může plést a toto je pouhá náhoda. Třeba je to pouze odplata za nějakou... dejme tomu blbost z mládí. Ale na to se až příliš podobá. Proto tě chci do týmu v plném nasazení."

   Právě mi řekl, že jsem úplně dutý a on si myslí, že mu jen tak kývnu na sebevražednou misi? Sotva mi dal základní informace a beztak něco zatajil? Je to úplný hlupák?

   "A co když odmítnu?" zeptal jsem se ho klidným hlasem. Na to právo přece mám. Nutit mě nemůže!

   Gill mi hned řekl s mobilem u ucha, že bohužel nejsem v pozici, kdy o tomto mohu rozhodovat, a něco vyhrabal zpod papírů. Předal mi přímý rozkaz z Vedení, kde mi přikazoval někdo, kdo tomu všemu velí, abych se do toho zapojil. No bezva. Počkat, počkat, počkat, počkat!!!

   Před pár hodinami mě skoro vyrazil a nyní mi jakože nabízí spolupráci v týmu? Asi jsem opravdu hlupák, ale něco mi pořád nedochází. Takže shrňme si to; na stole přede mnou leží mrtvý varan, Fred mi právě nyní řekl nějaký deset let starý případ, kterému vůbec nerozumím, a Gill mi potažmo skrz papír řekl, že jsem zde přijatý na plný úvazek, ale zároveň, že jakákoliv blbost v případu mě může zabít? Copak jste se úplně všichni zbláznili?! Jasně jsem psal o umístění v budově!! Bylo toho opravdu moc. Nebo možná mrtvola varana mi způsobila bolest hlavy a sevřený žaludek.

   Zhluboka jsem se nadechl a pohlédl váhavě na mrtvé zvíře. Ten to měl už všechno za sebou, i tak mi ho bylo líto. A taky pořád nevím, jak bych to měl Naomi říct. A budu jít to muset říct pravděpodobně ještě dnes. Přes telefon ani náhodou, nehodí se to. A nevím, jak to snesu já, když jí to budu muset říct přímo do očí. To je na tom to nejhorší.

   "Nicméně projdi si celý ten případ, abys byl v obraze," přikázal mi Fred. "Pokud se prokáže, že jde o stejný jed, což si nemyslím, tak se budeme muset dostat zpátky na místo činu. A jen tak mimochodem; co s tebou bylo na místě činu? Vypadalo to, jako bys tam měl sebou někde seknout každou chvíli."

   No... celkem brzy se ptá!

   "Proto jsem nechtěl do terénu," řekl jsem popravdě. Povzdychl si a řekl mi, že zkusí svého nadřízeného přemluvit, ale pod podmínkou, že jim pomůžu v tomto případu a budu spolupracovat s týmem. A hlavně zdůraznil, že už nikam nebudu chodit úplně sám, protože jsem prý nevyzpytatelný. No jo, kdo by mohl říct, že se jde projít a vidí nezákonný obchod se zvířaty a posléze nalezne hned dvě mrtvoly za sebou. No, jedině klikař jako já.

   "Nezapomeň informovat slečnu Naomi ohledně..." začal, ale potom se odmlčel a znovu se podíval na varana za sebou. "Na něco přijdeš, celkem ti to myslí." Trochu mě složkou praštil do hlavy a znovu se věnoval tomu mrtvému tvoru před sebou. Nechápu to. Proč by ho ten varan kousal, když by ho nechtěl sežrat nebo si kousek z něj ukousnout. Proč by ho jenom pokousal? To mi na tom nešlo vůbec na rozum. Možná Naomi bude něco vědět.

   Přeci mi to nedalo a zeptal jsem se Freda, zda mám nyní povolený přístup do Hlavního archívu. Zaraženě se na mě podíval. Odůvodnil jsem mu svou žádost; pokud mám s nimi spolupracovat, budu potřebovat všechny informace, nejen části, které se oni rozhodnou mi dát. Chvíli váhal, ale nakonec přikývl, že mi sežene speciální kartu, kterou budu moci držet jenom já nebo někdo jiný z týmu. Přikývl jsem a přešel ke svému stolu.

   Položil jsem na něj složku, kterou si potom prostuduji. Nejdříve to chci říct Naomi. Pořád jsem nenašel žádná správná slova. Snad mě něco napadne cestou tam. Zavřel jsem za sebou dveře, ale slyšel jsem, že se hned otevřely. Zmateně jsem se ohlédl a viděl Nicolase. Asi jde kouřit. Moment, v ruce držel klíče od auta. Někam jede?

   "Fred jasně říkal, že nikam sám chodit nebudeš," řekl mi hned pohotově, když kolem mě prošel. Počkat cože?!  To budu muset všude chodit s ním? No to si snad dělá ze mě...!!

   Ani nevím jak, ale nakonec jsem skončil na místě spolusedícího vedle řidiče a držel jsem se ze všech sil, aby Nicolasovi něco neudělal. Na druhou stranu, ještě jsem mu nepoděkoval za jeho laskavost předtím. Zatraceně! Proč ten člověk musí kouřit i uvnitř auta! Vždyť budu zapáchat na sto honů a bude mi tak akorát špatně! A ničí mi plíce, zatraceně! Nevydržel jsem to a zle jsem se ho zeptal, zda musí kouřit. Na to mi řekl, abych si zvykal, protože John ani Gill z budovy jen tak nevylezou a z Freda se pomalu stává kancelářská fretka. Moc jsem jeho humor nesdílel. Spíše ve mně bublal víc a víc vztek a já se snažil ze všech sil mu nestřelit kulku do kolena. Aha, nemám už žádné náboje.

   Bezva, Jamesi, opravdu geniální!

   Okýnko jsem si ani otevřít nemohl. Sotva jsem jenom zavadil pohledem o tlačítko, ihned jsem se střetl s varující rukou, která mi jasně dávala najevo, že pokud se toho dotknu, tak pravděpodobně vystřelí. Ani bych se nedivil, kdyby to skutečně udělal. Maniak na to je dostatečně velký.

   Když jsme zastavili před oním obchodem, poprvé za celý svůj život jsem cítil nepříjemný tlak na prsou. Asi to opravdu nebude ani trochu lehké; podívat se jí do očí a říct jí, že jsem bohužel zklamal. Ba co hůř; ani se s ním pořádně nemohla rozloučit, protože ho Fred má nyní na stole a dělá pravděpodobně svou vlastní pitvu, aby si ověřil, že výsledky z laboratoře jsou pravdivé.

   Mám vůbec právo se jí ukázat před očima a říct jí, že svůj slib nedodržím? Navíc mě ten had z předchozího dne hodně děsí, jen co si vzpomenu na ty jeho oči. Zhluboka jsem se nadechl, abych sám sobě dodal dostatek odvahy. Nicolas si všiml mého zaváhání, když zastavil před jejím obchodem. Kupodivu se zeptal, zda jí to má jít říct on, ale zakroutil jsem hlavou. Já jí sliboval něco, na co jsem právo neměl. Řekl jsem mu, že budu pravděpodobně brzo zpátky. On jenom přikývl a zapálil si další cigaretu, když jsem za sebou zavřel dveře.

   Tiše jsem pozoroval Naomi, která hovořila s nějakou ženou a jednoho ze svých hadů měla kolem krku a vesele se smála. Opravdu mám na to zničit tak milou tvář zprávou, kterou jí nesu? Je to bohužel má povinnost, které bych se nejraději zbavil. Chytil jsem chladnou kliku a pohlédl na zbytek žlutých pásek na okrajích dveří, než jsem konečně vešel dovnitř. Zvonek zazvonil a já si na chvíli pomyslel, jak by to dopadlo, kdybych dneska přišel o život tam dole, v podzemí. Dodal jsem si odvahy hlubokým nádechem a vešel dovnitř, zatímco se za mnou dveře samy zavřely a Naomi se ke mně otočila, dokonce i žena, která v ruce držela nějakého varana. Zabolel mě ten pohled. Naomi znejistila a zamrkala. Omluvila se a přešla ke mně. Trochu se usmívala.

   "Tak kde je?" zeptala se vesele a já neměl dostatek odvahy, abych její veselou náladu zničil. Bylo to poprvé, kdy jsem ji viděl, jak se usmívala. Nebyl to chladný úšklebek, dokonce i její oči byly zářivé. Dívala se za mě a všimla si černé dodávky od Nicolase. Zavřel jsem oči a na chvíli jsem počítal do pěti, abych se sám nejdříve uklidnil a mohl jí to oznámit. "Kde je?" zeptala se, nyní už trochu polekaně a vážně.

   Nemohu jí lhát, ale pravda je o dost krutější než ona drobná lež. Ne, jsem pod přísahou. Nemohu jí lhát. Žádala naše služby a my zklamali. Je to vina, že jsem přišel pozdě a nebyl schopný mu pomoci. Je to má vina, že už si ho nikdy nepřitiskne živého ke svému tělu a že už onen varan nebude vrnět a nebude se k ní tisknout a mazlit se s ní, jakoby to bylo nějaké kotě. Bylo to pro mě opravdu těžké, a přitom... to bylo jenom pár slov. Bolestných slov pro člověka, který zvířata miluje a položil by za ně vlastní život. Pro člověka, který toho varana opravdu miloval – jako vlastní dítě.

   "Je mi to líto, slečno Naomi," řekl jsem tak vlídným hlasem, jak jsem mohl, a postarší žena se na mě otočila, zatímco hladila varana po zádech. "Ale... Vašeho varana jsme nalezli už mrtvého... Omlouvám se."

   Ona postarší žena mě sledovala vážným pohledem. Kdybych se na ni podíval pozorně, možná by mi došlo vše okamžitě. Důvod jejího vážného pohledu, důvod jejího úsměvu, důvod, proč na to nic neřekla. Ale možná také důvod, proč Naomi zbledla víc, než bylo zdravé, a chvíli na mě němě zírala. Viděl jsem, jak se jí zaleskly oči a ona se jakoby zasekla v čase. Pořád na mě jenom tiše hleděla, jako by byla hluchá, skutečně zmrzlá v čase.

   Postarší žena kolem mě prošla pořád s úsměvem, s varanem v náručí a já jí nevěnoval žádnou pozornost.

   Zavřela za sebou dveře a zvonek tiše zacinkal.

   V tu chvíli se Naomi zhroutila k mým nohám a já ji polekaně sledoval.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře