Až tě znovu uvidím 20

16. duben 2016 | 07.00 |

   Nestihl jsem se ani slečny Naomi zeptat, odkud získala to číslo, nebo komu jsem to vůbec volal, nebo zda mi náhodou nedala nějaké jiné, špatné. Nicolas, sotva spatřil, že se něco dělo, div neshodil postarší paní s varanem v náručí k zemi, se dostal dovnitř. Snažil jsem se Naomi probudit, ale nešlo to. Naneštěstí Nicolas reagoval rozhodně lépe, než já, a volal sanitku. Když jsem sledoval, jak ji nakládají do neonově žluté sanitky, věděl jsem, že se s ní ještě budu muset setkat. Než jsme s Nicolasem odešli, rozhlédl jsem se po obchodě a tichým pohledem se rozloučil se zvířaty, která se na mě nehezky dívala, jako bych skutečně mohl za smrt onoho varana. Zavřel jsem za sebou dveře. Nakonec Nicolas byl tím, kdo zařídil, že někdo bude hlídat obchod Naomi, než se vrátí.

   Celkem mě překvapila jeho ochota, když někomu hned zavolal a někdo skutečně po chvíli přijel, když jsme odjížděli. Na jeho slova, že jedna věc je uzavřená, jsem nereagoval. Měl sice pravdu, ale... Nečekal jsem, že můj první případ skončí takto; propletený hned s dalším. Neplánoval jsem snad podat žádost o přeřazení do jiného týmu? Povzdychl jsem si nad vlastním zaváháním. Dostal jsem se na velmi nebezpečný kolotoč a nevím, kdy z něj spadnu zpátky na zem, abych si uvědomil, že toto je zlá realita.

   Cestu jsem ani nevnímal, dokud jsem najednou neslyšel Nicolasův hlas, jak mluví do vysílačky. Vzhlédl jsem k němu a poslouchal.

   "Jedeme tam," řekl pouze, více jsem nestihl postřehnout a trochu mě to štvalo. Nedalo mi to a zeptal se ho, co se stalo. Prudce zatočil za roh, objeli jsme celou budovu dokola a jeli jsme zase zpátky. "Našli jednoho ze zaměstnanců v Kobře, převezli ho do nemocnice a tvrdí, že ho někdo napadl."

0pt; line-height:115%;mso-bidi-font-family:"Times New Roman"">

   Chápavě jsem přikývl. Bylo mi jasné, proč tam jedeme; kvůli výslechu. Sice by se to mělo dělat, až bude plně při smyslech, ale tohle očividně spěchalo. V hlavě mi uvízla složka, kterou jsem nechal na svém stole a ani si ji pořádně neprohlédl. Bude to muset na krátkou chvíli ještě počkat. Opřel jsem se více o sedačku a pokojně zavřel oči.

   Kolem nás najednou prudce projela černá dodávka a málem nás vystrčila z cesty. Nicolas zle zavrčel a zatroubil, jako maniak. Na mou poznámku, že kdyby zapnul sirénu a přiměl je zastavit, mě jen odbyl, že než by vůbec zapnul sirénu, byli by už dávno v tahu. No, to je pravda. Zkusit to mohl, ale na druhou stranu je to jeho auto a já mu do řízení mluvit rozhodně nebudu.

   Podíval jsem se ven z okna, abych přišel na jiné myšlenky.

   Přemýšlel jsem ohledně toho útoku a nedalo mi to. Zeptal jsem se Nicolase narovinu, jak mě našel, proč mě sledoval. Mlčel a zastavil na červenou. Místo toho zapnul rádio, a to mě naštvalo. Vypnul jsem mu ho a řekl, aby mi to raději řekl rovnou, a přitom ho pozoroval, aby mi žádná z jeho reakcí neutekla. Jakýkoliv pohyb svalů, jakékoliv pochybení...

   Předem jsem mu řekl, že něco ve stylu, že ho poslal Fred, mu ani náhodou neuvěřím. Mlčel a díval se poklidně na cestu, zatímco prsty bubnoval o volant. Na chvíli se na mě podíval a potom zase před sebe na semafor.

   Co je? Proč mi to prostě neřekne?

   "Jel jsem náhodou okolo," zalhal a přitom očima kmital ze strany na stranu. Já to věděl! Ušklíbl jsem se a řekl jsem, že mu nevěřím a odůvodnil mu svůj důvod nedůvěry. Zhluboka se nadechl; buďto jsem ho zahnal do kouta, nebo mě velice brzy udeří.

   Když se rozsvítilo zelené světlo na semaforu, rozjel se prudce kupředu, až jsem byl silou přitlačen k sedačce.

   Já ho opravdu zastřelím... až mu ukradnu plný nábojník, abych si to užil!

   "Prostě jsem tam byl čirou náhodou," snažil se mě pořád přesvědčit.

   "To bych opravdu velice rád viděl," neodpustil jsem si nehezkou poznámku. Převrátil nad mým dětinským chováním oči. Ano, bylo to dětinské, ale neuvěřitelně mě to bavilo!

   Aniž bych si toho byl vědom, zamiloval jsem si drobné provokování lidí. Stal se ze mě opravdu děsivý introvert. Najednou Nicolas prudce zastavil, div nedostal smyk, a když se všechno zklidnilo, vzhlédl jsem. Viděl otevřené zadní dveře sanitky před námi a slyšel ženský křik. Tiše jsem sledoval, jak Naomi křičí a snaží se dostat ze sevření doktorů. Byl a ani skutečně děsivý pohled. Vlasy rozcuchané, hlas, který spíše připomínal zvířecí řev. Její slzy tomu všemu dodávaly ještě děsivější vzezření. Nikdy bych si nepomyslel, že silná osobnost, jakou byla Naomi, by se dala tak snadno zlomit. Každý má svůj slabý bod, Naomi svá zvířata miluje. Proto se stala jejím slabým bodem.

   Všiml jsem si, že na zlomek vteřiny se podívala naším směrem, na chvíli se v křiku zastavila a potom spustila ještě horším křikem, který mě naprosto děsil. Jakoby už nebyla člověkem, ale hladovějící ptačí matkou, která nutně potřebovala kořist pro svá ještě hladovějící ptáčata, nebo je brzy spolkne jako svou vlastní potravu, za trest, že jí probudila.

   Až po odtrhnutí zraku od té scény před sebou jsem si konečně uvědomil, proč byly dveře otevřené a proč Naomi zničehonic začala (pravděpodobně) tak vyvádět. Srazila se s černou dodávkou. Všiml jsem si tváře, kterou jsem viděl už i někdy předtím, jen jsem si nebyl jistý kde. Moment, ti dva řidiči, kteří se na mě předtím podívali v úplně stejnou chvíli. Byl to jeden z nich nebo se mi to jenom zdálo?

   Místo toho, aby řešil své auto, někomu volal a německy nadával. Dva záchranáři se snažili slečnu Naomi udržet v klidu na lůžku. Bylo to o válce nervů, kterou jsme nakonec Nicolas i já ve stejnou chvíli zřejmě prohráli, a zaraženě jsme se podívali jeden na druhého, když jsme v úplně stejnou chvíli vylezli z auta. Přešli jsme k sanitáři, který kontroloval pokroucený šrot žlutého auta, a já potom pohlédl na rozčilujícího se muže, který řval do mobilu.

   "Co se stalo?" zeptal se Nicolas.

   "Nic se neděje," tvrdil mu záchranář. "Už sem jede další vůz, tady tento pán jenom nevybral zatáčku a vrazil do nás. Jeďte dál."

   Když mu Nicolas spěšně ukázal odznak, asi pochopil, že nejsme jen tak nějací cestující a podrobně mu vykládal, co se stalo, zatímco jsem přešel k tomu muži, který měl mobil u ucha.

   "Ich bin ganz sicher!" zakřičel tak hlasitě, až jsem nadskočil leknutím. Gestikuloval, přestože ho ta druhá osoba nemohla za žádnou cenu vidět. "Diese Idioten hat alles vermasseln!"

   Rozuměl jsem jenom, že si je něčím naprosto jistý a tito idioti něco... pokazili? Má němčina se za tu chvíli hodně zhoršila. A ta jeho nebyla o nic lepší. Němec to tedy v žádném případě nebyl. Má šéfa z Německa? Nevím proč, ale s těmi jeho tmavými vlasy mi poněkud připomínal všemi známého diktátora. Odkašlal jsem si, abych si získal jeho drobnou pozornost. A povedlo se.

   "Entschuldigung," řekl najednou a potom zavěsil. "Kdyby tady někdo dal značku, tak by tihle idioti nejezdili jako hovada!"

   Aha, takže cizinec není, šéfa má z Německa a ještě k tomu je drzý na policii? No, hezky se ten den vyvíjí, jen co je pravda. No co, už se pomalu stmívá, rozčilovat se už rozhodně nehodlám. Už tak se mě dnes pokoušel nějaký maniak zabít, takže mám trochu nadhled na celou tuhle věc.

   "No, vzhledem k tomu, že jsou to sanitáři, právo na to měli," vysmál se mu Nicolas a postavil se vedle mě. "Vaše doklade a řidičský průkaz, občane."

   Z dálky k nám doléhal zvuk sirén a já se za ním nejistě ohlédl, zatímco mu muž podával své doklady. Než jsem se podíval zase zpátky, Nicolas mu je spěšně předal a omluvil se mu.

   "To bych prosil," odvětil muž arogantně a hned na to zvedl další hovor. A opět promluvil německy. Tentokrát začal rovnou řvát a nadávat. Když jsem se Nicolase zeptal, zda jsem při smyslech, popadl mě za rameno a surově mě málem hodil proti zdi a rozbil mi lebku.

   "Hele," řekl přísně a otočil se, aby si zkontroloval, že ten muž ještě volá. "Sice na to nevypadá a chová se jako úplné hovado, ale jestli nechceš, aby ti lidi z Německa provrtali hlavu šroubovákem, tak raději do zástupce Wehty Marca nerýpej a raději si ho vůbec nevšímej, jinak je po tobě. Proti němu jsi jenom velmi, velmi malá ryba!"

   Wehty Marca? Zase ten chlap?! Moment... Podíval jsem se na to individuum za ním. Tohle že je jeho zástupce?! Muž si snad jako na povel odplivl a zařval do mobilu nějaká německá slova, která jsem vůbec nestíhal pobrat. Podíval se k nám a mračil se. Něco mi říkalo, že toto asi vážně nedopadne ani trochu dobře. Podíval jsem se k Naomi, která zakřičela a potom se začala šíleně smát. Věděl jsem, že mi něco uniká, ale co?

   Z dálky se k nám ozývala siréna sanitky a potom pomalu zastavilo další neonově žluté auto nedaleko od Nicolasovy černé dodávky a přebíraly si slečnu Naomi. Nakonec jsme se i my s Nicolasem rozhodli jet dál. Přestože jsem měl ještě pár otázek na toho zástupce, na radu Nicolase jsem nasedl zpátky do auta a rychle jsme z místa činu odjeli. Všiml jsem si dalšího policejního auta, které tam dojelo. Nicolas mi posléze vysvětlil, že nejsme v našem okrsku, takže nemůžeme řešit tyto případy.

   Přesto mi to nedalo spát...

   Co tady dělal zástupce Wehty Marca? Bylo to kvůli tomu útoku? Nebo naší předešlé akci?

   Mé myšlenky se zastavily, když na sklo dopadly první kapky deště. Vzhlédl jsem k nim a prohlížel si, jak postupně padají a klesají dolů po skle dolů, než je Nicolas setřel za pomocí stěračů. Chvíli jsem jen tak tiše pozoroval jejich ladný tanec po skle, dokud se auto nezastavilo. Vzhlédl jsem k svítícímu nápisu nemocnice, který bil do očí, zatímco hustě sněžilo. Sanitka se slečnou Naomi tady už dávno byla. A chvíli po nás také přijel i onen pochybný zástupce Wehty Marca, a zatímco se kryl kufříkem, vběhl do nemocnice.

   Spolu s Nicolasem jsem došel na recepci, kde se ten muž plynně česky už ptal na nějakého muže, a potom rychlým krokem odešel. K mému překvapení Nicolas řekl to samé jméno a žena, opravdu ochotná dušesestřička v krizi středního věku – mu jenom ukázala na muže se slovy, že jsme je stejně poslouchali, takže ho můžeme následovat. Ochota sama, skutečně. Nicolas ani já jsme se k tomu nijak nevyjadřovali, ale sotva jsme zahnuli za roh, Nicolas si neodpustil pár nehezkých poznámek.

   Popravdě řečeno; tiše jsem s ním souhlasil, ale abych zachoval jakousi morálku a čistou stránku policii našeho státu, byl jsem zticha a jen jsem to přešel beze slov. Prošli jsme kolem sestřičky, kterou jsem poznával už z dálky. Usmívala se na mě a já jí úsměv opětoval. Kývla na mě, když jsme se minuli. Potom ji půjde alespoň řádně pozdravit. Tereza se vůbec nezměnila, ani se mi nezdálo, že by zestárla. Určitě se koupe v krvi mladých dívek jako Čachtická paní. Musel jsem se bránit smíchu a hlavně té představě. No, ikdyž... mladé krve by tady měla dost a pauzu na oběd by mohla taky využívat jinak. Byl jsem rád, když se Nicolas zastavil a já se vrátil myšlenkami zpátky na zemi, abych do něj nevrazil.

   Vyndal jsem mu cigaretu z pusy a už si tam strkal další. Otráveně se na mě podíval, jakoby dostal nějaký tik, a prudkým pohybem trhl hlavou zase před sebe. Za sklem ležel jakýsi muž a já ho jen matně poznával. Byl to ten samý muž, který byl předtím ve skladě Kobry, když jsem se tam čirou náhodou předtím potloukal i já. Bavil se i s tím druhým. Tak co dělá tady? A... proč se mi najednou zdálo, že strašně zestárl a vypadal, jakoby týdny nespal, když ho našli teprve dneska?

   Zaměřil jsem svůj pohled na onoho zástupce Wehty Marca, jak kroužil nad ním a něco rychle mluvil. Muž pomalu otevřel oči, sklivec měl úplně podrážděný, jakoby to byl na alkoholu závislý člověk.

   Na něco muži odpovídal a přitom ho sledoval. Netušil jsem proč, ale cítil jsem, že je to pohled plný strachu. Co udělal, že se ho tolik bál? Muž v kvádru vzal svůj mokrý kufřík, otevřel ho a přitom mluvil. Přál bych si, abych je mohl slyšet. Něco muži ukázal na papíře a muži e začala rychle zvedat hruď. Přístroj, který zobrazoval jeho tep srdce, začal zběsile pípat i přes opravdu silné sklo. Muž se chytil za hruď a dovnitř rychle vběhla nějaká černovlasá žena a vyháněla muže, aby pacienta nestresoval. Konečně jsme něco slyšeli.

   "Pamatujte si to a rozmyslete si svou odpověď!" řekl mu muž přísně a potom zmizel, jako pára nad hrncem, ani si nás nevšiml. Sledoval jsem, jak černovláska uklidňuje onoho muže a když potom vyšla, zamračila se na nás. Všimla si Nicolasova pohledu. Zakázala nám k němu jít, dokud se pacient neuklidní. Takže jsme tady jeli kvůli výslechu zbytečně.

   Co ho však tak rozrušilo? Netušil jsem...

   Zničehonic ozval se přes dlouhou bílou chodbu nesnesitelný křik a dokonce i Nicolas se ohlédl. Když jsem v dálce rozeznal hýbající se postavu, bylo mi už jasné, kdo to je. Naomi se pořád bránila a křičela. Jen doufám, že se brzy vzpamatuje. Nicolas jenom podotkl, že i ji budeme muset vyslechnout, na což jsem mu trochu zlým hlasem připomenul, že to by se momentálně ani trochu neslušelo, ale nad tím jenom mávl rukou a už si dával do pusy cigaretu, na což jsem se na něj zamračil. Ušklíbl se a vyndal si cigaretu z úst.

   Řekl jsem mu, aby zůstal na místě, na což provokativně zaštěkal jako nějaký pes. Já ho vážně zabiju! Nervy mi málem praskly, naneštěstí jsem prošel chodbou rychle a uklidnil se za rohem. Když jsem došel k jedněm dveřím napravo, viděl jsem, že Naomi je už zklidněná a pokojně spí. Uměla být děsivá a přitom tak překrásná. Něco jí však chybělo. Možná onen zavěšený varan kolem krku nebo had, který by se svíjel kolem její nohy a svíral její stehno, jako svou kořist. Možná se zeptám pro malou výjimku pro její pokoj. Je to celkem milá osoba... pokud ovšem nezemře jedno z jejích zvířat.

   Opatrně jsem vešel dovnitř a tiše za sebou zavřel dveře.

   Došel jsem až k ní. Vypadala bleději, než předtím. Prohlédl jsem si infúzi, která jí trčela z pravé ruky. Vypadala tak bezbranně, tak překrásně, a přesto jí něco na kráse vadilo. Pramínek temných havraních vlasů přes levé oko. Natáhl jsem se přes její bledou tvář a opatrně ho sundal, abych ji nevzbudil. I tak si myslím, že ji uspali, jinak by pořád vyváděla.

   Když jsem jí těch pár vlásků přehoupl na správnou stranu, pousmál jsem se. Nyní byla dokonalá. Když jsem dával ruku zase zpátky, polekal jsem se, když mi mé zápěstí prudce, silně stiskla jiná ruka, naprosto ledová, avšak sílu měla neuvěřitelnou. Zaraženě jsem hleděl na Naomi, která měla oči pořád zavřené, ale zápěstí mi přímo drtila.

   Když otevřel oči, vypadala, jako zdrogovaný člověk. Zahýbala ústy, až potom jsem jí rozuměl.

   "Přicházejí! Přicházejí!" zašeptala tiše do prázdné místnosti.

   Odmlčela se a znovu to zopakovala, jako nějakou přísahu, když jí padala víčka dolů a její stisk okolo mého zápěstí povoloval. Nakonec znovu usnula. Její ruka mě pomalu pustila. Asi to byla jen svalová křeč. Pohlédl jsem na ruku a zaraženě sledoval slabý rudý otisk jejích prstů.

   Je vůbec možné, aby toto člověk udělal nevědomky, ve spánku?

   Znovu jsem očima zabloudil na bezvládné, pobledlé, léky zdrogované a uspané tělo. Rozloučil jsem se s ní doufaje, že se brzy uzdraví, a odešel jsem pryč z pokoje. Když jsem se otočil, vrazil jsem do jakési pospíchající sestřičky. Naneštěstí jsem zareagoval rychle a chytil ji před pádem. Až potom jsem zamrkal, stejně tak Tereza zamrkala a zasmála se.

   "Pár let tě nevidím a ty jako první věc, co uděláš, mě shodíš?" vyhubovala mě ihned, ale smála se přitom. Omluvil se mi, ale praštila mě složkou s papíry, které se jí hned na to rozsypaly. Praštila se hned sama a začala je sbírat. Pomohl jsem jí. Nezměnila se. Pořád je stejně veselá a krásná jako před lety, když jsem byl malý klučina, kterého jenom ošetřovala. Odešla spolu se mnou do větší nemocnice. Byl jsem tehdy opravdu rád za její blízkost.

   Chtěla naše setkání oslavit. Nikdy jsem nepochopil, proč lidé slaví, že se znovu setkají, ale abych ji neurazil, svolil jsem tedy. Domluvili jsme se na nedělní odpoledne. Jen doufám, že nezůstanu trčet v práci. Přísně se na mě podívala skrz úzkou štěrbinku mezi přimhouřenýma očima, ale hned na to se začala zase smát. Opravdu mile rád bych s ní hned šel, ale jsem zde bohužel pracovně. Snad mi to brzy nezačne lézt na mozek úplně. Nezapomněla podotknout, že mi ta uniforma mocsluší. Varoval jsem jí, aby se nevysmívala muži v uniformě, na což se jenom zasmála a máchla rukou do vzduchu, jakoby rozháněla mouchu. Z kapsy si vyndala jablko a zakousla se.

   "Ten pracovník z Kobry," řekla, když z části polkla. "Jsi tady kvůli němu?" Sice bych to neměl dělat, ale je chytrá, takže jsem přikývl. I ona přikývla a rukou se složkou se snažila snad popohnat jablko v krku, aby se mohla ptát dál. Ptala se mě, zda je to můj případ. No, tak trochu. Z půlky. Z půlky jeden případ a z půlky druhý. Také tomu nerozuměla, takže se jenom zasmála.

   Znovu se zakousla do šťavnatého jablka.

   Začala vážnou diskuzi o tom, že Kobra vyrábí ta nejlepší jablka, která kdy jedla a nemohla se přestat smát. Nabízela mi, ale zdvořile jsem odmítl. Nevím proč, možná je to tak trochu slabá nenávist z mé strany, ale doposud jsem žádný z jejich výrobků nevyzkoušel. Ani nechci. Raději tuto možnost oželím.

   "Svatý obyčejný obchod," provokoval jsem a ona mě štípla do ramene. Složkou mě už odháněla pryč a volala za mnou, že mi zavolá, pokud by se stav Naomi nebo toho muže z Kobry změnil. Mávala mi a přitom se znovu zakousla do jablka. Zakroutil jsem nad ní hlavou a zmizel za rohem.

   Spatřil jsem Nicolase, který se bavil s tím mužem od Wehty Marca a když se na mě na chvíli podíval, muž se s ním pravděpodobně rozloučil a odešel. Nicolas se za ním jenom ohlédl a potom se podíval znovu na mě.

   "Ten muž se jmenuje Sebastian Etkins," chrlil na mě informace, které předtím důmyslně vytahoval z onoho zástupce. "Je to přistěhovalec z Anglie. Věk přibližně dvacet sedm až dvacet osm let. Žádné problémy ani zdravotní potíže neměl, až prý nějak před týdnem nejednou zkolaboval."

   Zeptal jsem se ho, zda mu ten našňořený zástupce řekl, proč tomu tak bylo. Káravě se na mě podíval. No co? Vypadá tak!

   "Dle jeho názoru se jenom špatně vyspal a zkolaboval, kvůli nedostatku živin, pravděpodobně," zabrblal a otevřel auto na dálku. Sotva jsme vyšli z nemocnice, hned si zapálil cigaretu, závislák. Zničí si plíce. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu, abych vydržel t neskutečně dlouhou cestu až na policejní stanici. Protože pořád pršelo, bylo mi jasné, že okno mít otevřené nebudu ani ve snu. Stejně by mi to nedovolil.

   Mé myšlenky se potvrdily; v autě kouřil jednu cigaretu za druhou (panebože, byli jsme tam možná tak dvacet minut a on kouřil několik cigaret... divím se, že neměl více než jednu v puse a další si už předem nepřipravoval) a bedlivě sledoval mé prsty, abych se nedotkl tlačítka a na stažení okýnka. Ach bože, pokud nyní neuteču, asi se tady udusím.

   Šance se mi naskytla, když zastavil a šel vynést popelník. Ale tne zmetek zamknul! To přece nemyslel vážně. Šel jenom vyhodit vajgly a popel a zase se rychle vrátil, ale nedovolil mi ani stisknout kliku. To už je opravdu vrchol! Nejsem hyperaktivní dítě!

   Velmi tiše jsem zuřil a vrčel na něj, jako šelma, zatímco mi foukal do tváře kouř.

   Když si všiml mé ruky, která rychle směřovala ke klice, ani nevím, jakou rychlost použil, aby mi chytil zápěstí a záhadným způsobem mi ruku připoutal ke dveřím auta. Počkat, cože?!

   "Tak to už je snad vrchol!" obrátil jsem se na něj vztekle a zacloumal s želízky. Jenom se pobaveně ušklíbl, jako nějaký kocour, a vydechl mi do tváře oblak kouře, který málem udusil. Ten magor se ještě k tomu všemu smál. Spoutal mě bohužel tak šikovně, že jsem ruce měl do X. Ale i tak...

   Druhou rukou jsem si vytáhl pistoli a přiložil mu na spánek a přikázal mu, aby mi dal klíčky, nebo ho střelím a bude mi úplně jedno, co se s ním stane. Jen se rozesmál, jako úplný sadista. V tomhle případě by se však nesmál nikdo. Myslel jsem to vážně.

   Vzal mi pistol a hodil ji na zadní sedadlo auta, čímž mi vzal všechna slova z úst a já je mohl jenom bezradně otevřít.

   "Stejně nemáš náboje," vysvětlil mi svůj smích. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem všechny náboje spotřeboval tam dole ve skladě, a stěží praštil hlavou o okno. "Opovaž se to rozbít!" varoval mě ihned. Já ho něčím asi opravdu praštím!

   Dalo mi to skutečně zabrat. Celou cestu jsem se tiše uklidňoval, že sotva se z toho auta dostanu, uškrtím ho na jeho pitomých želízkách. To je opravdu vrchol – aby policista zatýkal jiného policistu...!

   Konečně jsme se zastavili před naší stanicí. Tak to tedy opravdu chci slyšet, co mu na toto řekne Fred. Jestli si myslí, že hodlám spolupracovat i poté, co tento blbeček udělal, tak to se šeredně plete. Zhasnul světla a vypnul motor. Já pokojně čekám na klíček, který má u sebe, aby mi sundal pouta.

   Zaraženě jsem hleděl, když se zvedl, zavřel za sebou dveře, doslova s nimi práskl, až se to auto trochu zatřáslo a potom zamkl. To si snad dělá legraci?! Neříkejte mi, že na mě zapomněl! Volal jsem na něj, nadával mu, ale on mě bezkonkurenčně beze slov poslal do háje, abych si svůj problém vyřešil sám. A teď upřímně... To myslel jako vážně?!

   Volal jsem za ním, řval, jako maniak, málem jsem ochraptěl kvůli tomu hlupákovi, který nakonec zmizel v budově a já dostal nepříjemný tik do oka. Upřímně řečeno; zatím zcela dokonale konkuruje mým bratrům, co se týrání týče! Jak takový člověk může být policista?!

   Někdo zřejmě tehdy udělal chybu...

   Hodně velkou chybu!!

   Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se, že se nebudu zbytečně rozčilovat. Jistě jenom zkouší mé nervy, jak dlouho toto vydržím. Dokážu mu, že jsem dostatečně psychicky zdatný na takové žertíky... za které ho brzy zabiju. Upřímně řečeno; být v naprostém klidu nejde. Do patnácti minut přesně jsem zacloumal s želízky a vztekle nadával na Nicolase.

   Opřel jsem nohu o dveře a snažil se dostat svou ruku z toho chladného kovu. Bylo mi jasné, že to nepůjde (pokud bych čirou náhodou neměl po ruce olej nebo máslo – což jsem pochopitelně neměl), tak jsem to vzdal a natáhl se na obě sedadla a zavřel oči. Ruku jsem měl v nepříjemné poloze, takže jsem se přetočil, zavřel oči a rozhodl se, že se trochu prospím. Využiju této chvíle, když mě stejně nikdo nepostrádá.

   Probudilo mě až neskutečně otravné světlo baterky. No ovšem, nějací pro mě doposud neznámí spolupracovníci na mě skrz okénko svítily baterkami a ukazovalo mi, abych sundal okno. Pardon, hoši, ale bez klíčků asi těžko něco zmůžu. Viděl jsem, že někomu volají. Najednou se začali hádat a já se rozhodl, že půjdu zase lenivět na sedačku. Nakonec to nebylo až tak špatné. Venku pořád pršelo a uvnitř auta se pořád udržovalo poměrně teplo.

   Z mého bezstarostného prohlížení stropu mě vytrhlo nehezké zatřepání s autem, díky kterému jsem se praštil do hlavy. A také následné nehezké otevření dveří, díky kterým jsem spadl na zem tváří napřed a praštil se od hlavy. A dost! Já ho vážně zastřelím!

   "Klid, kolega potřeboval trochu zchladit a já na něj omylem zapomněl," slyšel jsem jeho nechutně znějící hlas. Však brzy budeš ležet na zemi v kaluži krve, zmetku! Jen co mi uvolníš ruku!!

   "V pořádku, raději na něj příště nezapomínej, Nicolasi," smál se jeden z nich a oba potom nakonec odešli, salutujíc mu na pozdrav.

   "Že bys mě třeba už pustil?" zeptal jsem se, zatímco jsem pořád byl v té nepříjemné poloze. Jen se nehezky ušklíbl.

   "Proč bych měl?" zeptal se. Já ho snad...! "Kdybych to udělal, co bys hned udělal ty? Skočil bys po mně a chtěl bys mě zabít. Umím v tobě velmi dobře číst, Jamesíku."

   Ještě jednou mě tak nazve a zlomím mu vaz!

   Nakonec jsme oba došli k dohodě; on mě pustá a já se ho nepokusím zabít do deseti sekund. Těch deset sekund to vydržím, potom je mrtvý!

   K mému překvapení mě skutečně pustil, ale oddělil špatnou stranu želízek jako první. Zamrkal jsem, když si druhou část želízek připoutal k sobě a potom mě prudce tahal za sebou. To si snad dělá srandu?! Trhl jsem želízky a tím ho zastavil.

   "Nějaký problém? Klíčky mám já," ušklíbl se na mě, jako pako. Asi mu vážně brzy ublížím! Dupl jsem mu na nohu, až nadskočil.

   Ani nevím, jak jsme se dostali dovnitř, ale byl na nás skutečně zajímavý pohled. Všichni se nám smáli a Nicolas si to podle všeho užíval. John se hned ptal, zda už má pouštět vyzvánění zvonů nebo svatba ještě počká. Toho taky brzy zabiju!

   Jak já tyhle lidi nenávidím!!

   Byl jsem donucen přitáhnout si svou židli k jeho stolu. Třeba bych taky chtěl na něčem pracovat (nebo jít například domů), takže mě mohl odpoutat, ale on si to přímo užíval. Záměrně vstával a tahal mě z místa na místo, zatímco jsem mu vyhrožoval, že pokud s tím nepřestane, neručím mu za život, na což na mě vyplázl jazyk, a zašel si pro nahnědlou brečku, kterou tady všichni nazývali káva.

   Fred se nás hned ptal, zda jsme něco zjistili. Raději jsem odpověděl já. Přikývl nad mou zprávou a zase přešel po místnosti. Zavolal jsem na něj, zda by nás nemohl odpoutat, na což si Nicolas provokativně podepřel hlavu. A dost! Jakmile si uvolním ruku, zabiju ho! I kdybych si ji měl uřezat!

   Najednou Gill vstal, zatímco telefonoval a upoutal mou pozornost.

   "Hned jsem tam," řekl a vyběhl z místnosti. Počkat... Vyběhl z místnosti?! To bylo snad poprvé, kdy jsem ho viděl, jak vyběhl z místnosti takovou rychlostí, jak tuhle místnost vůbec poprvé za dobu mého pobytu zde opustil! Co se stalo? Je tady snad bomba? Ne, není a nebyla. To by se spustil alarm a v rozhlase by se to také říkalo.

   Tak co ho přimělo vstát a odejít z této místnosti?

   Když se nad tím zamyslím, myslím si, že by raději zůstal tady, než aby musel opustit stanici a jít ven mezi lidi.

   "Kobra nám posílá menší dárek," řekl Gill, když se po chvíli vrátil s košíkem plným jablek, na které se John už hladově díval. "Košík plný... jejich jablek...? Děkujeme Vám...? Dobrou chuť...?" přečetl nahlas jejich vzkaz.

   Kdybych znal skutečné mínění oné donášky, onoho daru, jak bych zareagoval? A byl bych schopen tím někoho ochránit? Byl jsi to ty, kdo mě na to upozornil, Johne. Změnilo by se něco, kdyby sis toho vůbec nevšímal? Jenže... v tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo to, co se k nám pomalu, ale jistě blížilo, jako hrozivá epidemie z dřívějších dob.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Až tě znovu uvidím 20 samantas 16. 04. 2016 - 09:26
RE(2x): Až tě znovu uvidím 20 spisovaterka 17. 04. 2016 - 22:15