Hra - Kapitola pátá (1/2)

14. duben 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA PÁTÁ: Slib vepsaný v ruce

      Když se Jiank konečně vrátil, všimla jsem si, že má ruce a rukávy košile od krve. Mlčela jsem. Byla jsem ještě pořád v šoku z toho, co se stalo. Jiank se na mě jen podíval tím pohledem, který mívají starostliví otcové, a rozjel se kupředu. Celou cestu jsem byla opřená o Anzoha, který mě objímal rukami. A poslouchal mé tiché vzlyky, které jsem se snažila skrýt. Když jsem se podívala na sedadlo vedle Jianka, byl tam klobouk, který jsem Dishovi koupila. To mě rozbrečelo nejvíc. Jen myšlenka, co by se mohlo stát, mě rozbrečela ještě víc.

      Jiank jel pomalu po zledovatělé cestě. Sněžilo. Anzoh mě hladil soucitně po rameni. Opřel o mě hlavu, aby mě utišil, ale moc to nepomáhalo. Matko, otče, měla jsem strach. Proč jste mi nepomohli, jak jste slíbili?

      Nevím proč, ale když jsem byla v Anzohově náruči, připomínal mi náruč mého otce. Možná to byla jen myšlenka, ale myslím si, že jsou stejní. Anzoh a táta. A to mě těší.

      Jiank se občas podíval do zpětného zrcátka. Jel pomalu po cestě, která mířila přímo k nám, protože byla plná ledu. Občas mu to ujelo, ale bravurně to zvládl zase uřídit. Opatrně sjel dolů, kde už čekal zbytek vystrašené rodiny. Jako první vyběhla teta, s bosými nohami do sněhu a hnala se k autu. Hned se Jianka vyptávala, co se stalo, a snažila se dostat ke mně. Skoro jako pravá matka. Ale já jsem nebyla schopna pohybu ani nyní. Anzoh tedy musel zůstat v autě se mnou, protože jsem ho nechtěla pustit. Teta se alespoň dostala k nám, aby mě pohladila a utišila. Nechtěla jsem se jim podívat do tváře. Tenhle den... byl pro mě jeden z nejčernějších. Ale nebyl horší, jako ty dva dny, kdy jsem přišla o rodiče, oni však nemusejí trpět nyní!

      Když jsem Anzoha konečně přestala mačkat, začala jsem mačkat tetu.

Pivak jí pomohl mě dostat z auta. Nebyla jsem schopna se vůbec hýbat. Dívala jsem se do země a nechtěla jsem nikam jít. Nakonec to vyřešil Pivak tak, že mě donesl ke dveřím, což mě skutečně vylekalo, když to udělal, ale když jsem viděla jeho starostlivý pohled, neodstrčila jsem ho od sebe.

      Zbytek večera strávili všichni kvůli mně vzhůru při svíčkách, protože jsem nemohla usnout. Seděli jsme v obývacím pokoji, kde jsem ještě pořád popotahovala, skryta za koleny. Říkala jsem jim, aby šli pryč, ale všichni u mě zůstali, aby mě utišili. Nechtěla jsem, aby mě někdy viděli takhle. Bylo to... ponižující, ale lidské. Pivak seděl vedle mě z jedné strany, teta z druhé a hladila mě po ruce.

      Když Damad dorazil domů, byl zmatený, jak to, že jsme ještě vzhůru. Když mu strýc stranou všechno řekl, pochopil a posadil se vedle nás, přestože byl unavený. Přála jsem si přestat brečet. Už jsem neměla z čeho. Ale slzy pořád přicházely a nechtěly odejít. Možná proto tak nerada brečím. Dávám tak najevo své slabosti. Nevím, jestli budu schopna jít v pondělí do školy. Nevím, jestli budu moci Anzohovi pomoct na konkurzu. Nevím, jestli budu schopna se na něj ještě někdy podívat. A pokud je pravda to, co říkal, chystá se na konkurz. Proto mi dal tu přihlášku? Věděl, že Anzoh chce taky hrát?

      Přála jsem si z celého srdce, aby mu jeho přihlášku ihned roztrhali, jak mizerný herec je.

      Když vysvitlo slunce, byla jsem konečně tak utahaná, že Damad navrhl, aby mě odnesli do pokoje. Aby se strýc nemusel se mnou tahat až nahoru, navrhl Jiank, aby mě odnesli k němu do pokoje. Přikryl mě peřinou a tiše mě sledoval. Chtěl mě pohladit po hlavě, nakonec však ruku stáhl zpátky k sobě a beze slova odešel. Nevím, jestli budu schopna i po tomhle milovat. Mám strach. Pořád to bolí, přestože se nic nestalo. Mám strach si jen vybavit to, co se stalo. Nevím, zda se přes to dostanu... tak snadno.

      Teta rozhodla, že celý týden nepůjdu do školy. Anzoh šel pouze jeden den do školy. Hned ho však přivezla policie, což mě vyděsilo. Nejenže Jiank včera dost brutálně zmlátil Disha, Anzoh v tom ještě pokračoval. Prý, aby ochránil mé jméno. Nevěděla jsem, jak se mu odvděčit. I když... nemusel ho mlátit znovu. Policista předal strýci fotky. Jiank si je také prohlédl. Zasmál se. Řekl něco v tom smyslu, že se ho ani nedotkl, že vypadá tak, jak ho včera opustil. Anzoh na to hned vyletěl z kůže.

      Pivak jejich bitku hned rozdělil, což bylo u něj naprosto nezvyklé. Se slovy, zda nemají dostatek rozumu, pak jsou děti předškolního věku, je kupodivu uklidnil. A to mě překvapilo. Usmála jsem se. Ale vyjít sama ven jsem se pořád bála. Dokonce i nakupovat jsem odmítla. Teta mě přemlouvala, že Jiank pracuje v obchodě o víkendech a taky že Thomias a Pivak pojedou taky. Dokonce ani nechtěli tahat stébla. Já jsem však seděla na sedačce a civěla do prázdna.

      Pivak se mě pokoušel rozmluvit. Damad se mě pokoušel rozveselit. Anzoh se mě pokoušel rozesmát. Thomias se mě snažil naštvat. Jiank se mě pokoušel naštvat. Pelter mě občas pohladil po hlavě, spíše jen bleskem přejel rukou po mé hlavě a pak utíkal pryč. Teta se mě snažila vykrmit. Strýc se mě snažil přesvědčit, abych přestala trucovat. Ale na mě nic nezabíralo. Dokonce ani Damadovy hrátky se Stístkem na něm neměly účinek. A to jsem se u nich vždycky smála. Nyní jsem je však sledovala chladnýma očima. Očima bez života. Damad zklamaně vzdychl.

       "Copak se ani trochu neusměješ?" zeptal se Damad smutně. Stístko se mi pokusil vykouzlit úsměv na tváři, šlo mu to, ale když mi rty pustil, zase mi klesly zpátky. Damad vzdychl. Stístko zaštěrkal a začal do mě bušit. "Stístkovi se vůbec nelíbíš!" poznamenal Damad poněkud jiným hlasem, než jsem byla zvyklá. Vzhlédla jsem k němu. Usmál se a natáhl ke mně ruku se Stístkem. Pak však odtáhl. "Možná potřebuješ jen trochu víc času." řekl soucitným hlasem a pousmál se. "Počkáme si, my oba."

      Konečně jsem se usmála. Jeho slova mě lehce povzbudila. Ale pořád jsem si pamatovala Dishova slova. Jste sourozenci... Anzoh mu za to vrazil. Vypadal děsivě. Nejsme sourozenci... Je to pravda. A přitom mě brání, jako mí vlastní bratři. Mohu jim však důvěřovat, pokud se jeden z nich pokusí o to samé?

Když se týden přelomil na polovinu, už jsem se pomalu vzpamatovávala. Do školy mě však ani Anzoh nechtěl pustit, což už bylo opravdu vážné. Podle všeho chtěl dát Dishovi ještě jednu lekci.

      Bála jsem se, aby ho nepřivezla policie, tentokrát nám ho jenom ukázat s pouty a odvezla by si ho k sobě na stanici, kde bychom museli dlouhé hodiny čekat, abychom mohli zaplatit kauci a pustit ho z vězení, kde by se mezitím připravoval na zkoušku tak, že by bavil zbylé vězně svým hereckým talentem. Musela jsem se té představě zasmát, byl by toho rozhodně schopný.

      Má noční můra se stala skutečností. Nejenže ho přivezli v poutech, měl na sobě i svěrací kazajku a pokoušel se o útěk. Srazili ho k zemi. Takže se pokuta pěkně zvýšila. Chytila jsem se za hlavu.

      Uvědomovala jsem si, že se datum konkurzu blíží. Musíme cvičit a nepozabíjet se navzájem. I když to s Anzohem bude opravdu problém, protože jediné, na co nyní myslí je to, jak se zbavit Disha, nikoliv jako soupeře, podle fair play. Pro uklidnění jsem nám pustila na zkoušení starou písničku: My fair lady. Rozhodně zklidnila naše rychlé tempo a Anzoh hrál dokonale. Jsem si vědoma, že mi tyhle chvíle chybí, ale proto na ně vzpomínám s úsměvem.

       "Damade, zavázíš." ušklíbl se Thomias. A o boj bylo postaráno. Bohužel, zbylí bratranci přišli o rozum a povzbuzovali je. Jen já a teta jsme je oddělily od sebe. Nakonec jsme usoudili, že je to zbytečné, protože se od sebe zase pustili. Tak jsme alespoň dělali rozhodčí.

      Když nám Anzoh nabídl arašídy, všichni jsme rázně odmítli. Vzpomínka na jeho zadušení mi bude stačit do konce mého pobytu tady, možná i do konce života, abych nikdy v životě už nejedla arašídy! I kdyby to bylo poslední jídlo na světě! Raději zemřu, než abych to snědla! On s tím však neměl problém. Při pozorování, jak v něm mizí dva sáčky bez přemýšlení nebo přestávky, mi zakručelo v břiše. Nakonec jsem mu sáček vyrvala a rozhodla se, že se nechám udusit, abych nemusela ztrácet další nervy. Sotva mi však spadl jeden oříšek do pusy, hned mi sáček vzal Damad. Pak se o něj přetahovali, jako o poslední jídlo světa. Pivakovi zazářily oči. Démon se v něm probudil. Odněkud vzal nůžky a šmikl. Jaká ironie, že oba nakonec spadli na zem a Pivak se mohl jen ďábelsky šklebit. Hned na něj začali ostatní nadávat. On se však usmíval a nemohl se dočkat boje. Připomněla jsem jim, že tady nejsme kvůli arašídům, ale očividně se raději prali, než aby cvičili. Slíbila jsem si, že pokud ostatní budou dělat tohle, vykašlu se na ně. Za ty ztracené nervy mi to vážně nestojí. Zklidnila je až zmrzlina (v zimě!) od tety. Kupodivu ji spořádali, ale nechtěli cvičit. Po zkušenosti s nanukem jsem ji raději odmítla. Mít zmrzlý mozek by nebylo zrovna dobré, protože by ostatní přestali mít jakoukoliv morálku a zábrany by také zmizely.

      Nemohu pochopit tetu, jak je mohla vychovávat všechny přes patnáct let. A hlavně Thomias mě překvapil, co dělá, když se mu do ruky dostane zmrzlina. Až mě to i vyděsilo. Na hlavu si ji házet nemusel ani nikomu jinému. Ale byla jsem ráda, že se všichni posléze zapojili do cvičení. Bylo jen potřeba poslat žádost. Pokud ji pošle i on, bude mít silného soupeře.

      Když jsem si kontrolovala propustky, uvědomila jsem si, že budu muset za mým přítelem ředitelem, aby mi dal další. Tohle je jediná světlá věc na jejich škole. Propustky. Začnu je asi sbírat. Jiank mi slíbil, že mě naučí jezdit na motorce. Svěřovat mi tak drahý stroj se nevyplácí. Raději jsem odmítla. Navíc na ledě? To by z toho stroje nezbylo nic.

      Posadila jsem se za Jianka. jel poněkud klidně. Čekala jsem, když v tom má praxi už spoustu let, že pojede i na ledě o dost rychleji. Možná kvůli mně jel pomaleji. Ale když si uvědomím, jak jezdili jeho zbylí povedení bratříčkové (nevím, jak jezdí Thomias, a ani to nezjistím, protože s ním nikdy nepojedu!), on jede jako slušný občan. Ovšem jenom po ledové cestě. Pak se mění na své zbylé bratry a jede ještě hůř, než Damad, když krouží z jedné strany na stranu, aby se pobavil. Rozhodně jede bezpečněji, než Anzoh.

      Do školy se mi po tak dlouhé době vůbec nechtělo. Štěstí, že se mnou šel Jiank. Zase působil sebejistě a jako rváč. Všichni se mu vyhýbali a raději se nám ztráceli z dohledu. I mě lehce děsil poté, co jsem slyšela pár věcí a něco taky viděla.

      Před ředitele přišel, taky jako starý známý, ten mu s radostí dal pro mě i pro ostatní jejich slavné propustky. Uvědomila jsem si, že byly původně pro delikventy,jako je Jiank. Tedy byl. Jen představa, že si tahle rodina vyžívá ve špatné pověsti ve škole, byla opravdu uklidňující. No, rozhodně zůstanu doma raději, než abych psala písemku. Damad výjimečně šel do školy. Nakoukla jsem do naší třídy a viděla jsem, že píší test. Damad spal. Jak motivující. Když jim pak učitelka dávala testy hned opravené, zaradoval se, že má zase za pět a ostatní se smáli. Nemusí se už učit, ani chodit sem nemusí, má práci. Jaká ironie, že ho tam vzali i přesto, že je to takový hlupák!

      Když jsem prošla okolo Anzohovy třídy, zazvonil zvonek a jako první vyšel Dishu. Měl napuchlou tvář. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého, pak okolo mě prošel bez jediného slova. Hned na to mi zamával Anzoh a chytil mě okolo krku, div mě neuškrtil. Popřál nám dobrou cestu (a Jiankovi vyhrožoval, aby se o nic nepokoušel) a pak pospíchal za třídou na další hodinu. Usmála jsem se.

      Pohlédla jsem na nástěnku. Dvě žádosti tam ještě visely. Strhla jsem je, roztrhala a vyhodila venku. Jiank poznamenal, že jsem démon. Ušklíbla jsem se, což ho i vyděsilo, div nespadl na ledě. Hned na to se však zasmál. Pohladil mě po hlavě. Nevím proč, ale jeho ruka mi připomněla otcovu.

       "Rozhodně vyhrajeme i tentokrát." slíbil mi milým hlasem. Usmála jsem se. Bylo to poprvé, co se mě snažil uklidnit. Jak slíbil, tak učinil. Posadil mě před sebe na motorku a řekl, abych nastartovala. Bylo mi trapně, že jsem nevěděla, jak ji nastartovat, přestože jsem to viděla už tolikrát. Měla jsem správný pocit. Ale on to udělal dřív, asi už neměl nervy. Má jízda byla snadná: Plyn, brzda. Plyn, brzda. Jiankovi brzy došly nervy.

      Pokusil se motorku znovu rozjet, ale zdechla mu. Hodil s ní o zem a ona se rozjela! Rozhodně podivný způsob, jak nastartovat motor. Rozhodně však zabírá. Nakonec jsme domů jeli tak, že zase řídil Jiank. Když jsme však projížděli okolo domu, kde jsem předtím viděla Thomiase, řekla jsem mu, aby mi tam zastavil. Pochopil, co chci udělat, a tak zastavil. Seběhla jsem k oknu dole, kde se svítilo. Viděla jsem Thomiase, jak on a ostatní hrají. Díky tomu, že okno bylo otevřené, byla hudba hlasitější, než jsem si myslela, takže jsem poodstoupila.

      Najednou bubeník přestal bubnovat a hodil s hůlkami o zem. Začal kritizovat Thomiase, že se nedrží rytmu. Během chvíle se začali hádat úplně všichni. Děsili mě. Nakonec se Thomias naštval a jako první opustil místnost. Jiank moc dobře pochopil situaci. Řekl mi, abychom raději jeli.

      Já, s domněním, že se Thomias za chvíli vrátí, jsem čekala u okna. Dveře vedle mě se otevřely a já se podívala jejich směrem. Zklamaný Thomias vyšel ven, ani si mě nevšiml. Ani Jianka. Prošel okolo něj, jakoby ta vůbec nebyl. Jiank se poklidně díval před sebe, jakoby ho také neviděl. Thomias kráčel na druhou stranu od našeho domu. Jiank mi řekl, že jedeme. Viděla jsem dost. Poslechla jsem ho a litovala, že jsme nejeli rovnou. Tohle jsem vidět nechtěla.

      Měla jsem trochu obavy, a tak jsem stála venku v bundě a čekala, až se Thomias vrátí. Okolo krku jsem měla obmotanou Pivakovu šálu, na sobě svetr od Jianka, kalhoty od Damada, od Anzoha čepici a od Peltera hrubší ponožky. Tak počkat... Proč mám od nich všechno půjčené? Ten pocit, který nemohu popsat, byl skutečně divný.

      Slova, ve kterých není ani trochu pravdy. Radujte se, křičte, zvedněte brady! Všichni to ví, že hledáme kupu zábavy.

      To jsou slova, která Thomias zpíval. Slova, ve kterých není ani trochu pravdy. Chytila jsem se za šálu, která mě mírně škrtila. Vzhlédla jsem k nebi a pozorovala svůj dech, jak stoupá vzhůru. Pořád jsem slyšela ten rytmus, který Thomias udával skupině. Nebylo to tak, že ho rušil. Dával jim jedinečný rytmus, který nemohli ostatní vystát. Začala jsem si ho tiše broukat.

      V dálce jsem někoho spatřila. Když se blížil, poznala jsem Thomiase. Všiml si mě a zastavil se. Chvíli mě sledoval, ale pak beze slova, se zamračeným pohledem okolo mě prošel.

      Atmosféra je poslední dobou čím dál horší. Pokud ji uvolňovaly jejich vtípky s kbelíkem, pak bych byla ráda, aby tak dělali zase. Když jsem měla všechny končetiny zmrzlé a načervenalé, rozhodla jsem se, že asi půjdu domů. Nakonec jsem tam počkala, až přijdou ostatní. To jsem byla celá okrytá ledem. Je to rozesmálo. Byla jsem ráda, že se alespoň něčemu zasmáli.

      Jako jediný mě vzal Anzoh dovnitř, aby rozmrzla. Přehodil přese mě svou bundu a smál se mi, že jsem jak sněhulák. To byl vážně krutý vtip. Nakonec okolo mě obmotal šálu tak hloupě, že mi zakrývala oči. Ale pak... mě políbil. Zmateně jsem si sundala šálu.

      To už kráčel pryč. Nevím proč, ale byla to pusa, která mě nepodráždila. Ale nezanechala ve mně nic. Jako pusa od táty, když jsem byla malá, na dobrou noc. Milá a zároveň chladná. Pusa, která ničím nevyzařovala ani nic nedávala. Přesto mi vykouzlila úsměv na tváři. Zapomenout rozhodně nemohu, ale mohu se přes to pomalu přenášet s pomocí druhých.

      Musela jsem se několikrát praštit. Nyní je mou prioritou vyhrát nad Dishem spolu s Anzohem. Anzoh vyhraje! A ty prohraješ, Dishu! Sama v sobě jsem vyhlásila válku proti Dishovi. Když jsem přišla do kuchyně, všichni se na mě podívali. Usmála jsem se. Jako první se usmál Pivak. Věděl, že jsem se přenesla přes tu špatnou náladu a chtěl mi tak vykouzlit ještě větší úsměv.

       "Budeš hercem, bez ohledu na to, co se stane!" slíbila jsem Anzohovi. Jiank se ušklíbl. Poznamenal něco v tom smyslu, že mi to trvalo. Anzoh na mě civěl. Nakonec však rázně přikývl. Konečně jsem se vzpamatovala. Nemohu žít pořád v minulosti, musím jít kupředu. A pokud zakopnu, mám spoustu šílených bratránků, kteří mi jistě pomohou zase vstát.

      Ještě ten den, přestože sněžilo, až běda, všichni jsme utíkali do vedlejšího města, strýc se sáňkami na zádech, které hodlal zavěsit za auto, které jsme tolik

honili. Povedlo se a nakonec jsme se svezli všichni. Pohled na nás musel být všem řidičům opravdu zajímavý, protože brzdili, jako šílení a dávali si posléze pozor, aby nás nezabili, nebo aby sami nevyjeli z dráhy. A ti za námi jen troubili, děti uvnitř se smály a my jsme si přáli, aby si řidič nákladního vozu ničeho nevšiml. Pod ním bylo tak velké místo, že bychom tam se sáňkami klidně projeli bez problémů.

      Teta ještě kontrolovala poslední údaje, pak obálku konečně zalepila a napsala směrovací číslo, které na ní křičel Jiank zezadu. Opravdu mě překvapilo, kde sehnali tak velké sáně, že jsme se na ně vešli všichni. Napadlo mě, že s nimi budu jezdit na sáních. Mám šest bratránků, takže každý den může tahat jeden. Pomalu se měním v diktátora...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře