Spisovaterka | Hra - Kapitola pátá (2/2)

      Řidič náhle prudce zastavil, aby odbočil. A schránka byla skoro před námi. Zakřičela jsem, když mě teta stáhla na sebe a sama se opřela o Pivaka. Všichni se opřeli, div Jiank zezadu nesletěl. Projeli jsme pod kamiónem, zatímco jsem ječela. Poklidně jsme projeli přes křižovatku, určitě na červenou, a zastavili jsme se o chodník. Když jsem se zeptala, čí to byl nápad, všichni mi řekli, že můj, přestože jsem ani netušila, že mají sáně!

      Dala jsem Anzohovi obálku a ten ji třesoucími se rukami chtěl hodit do schránky. Damadovy však došly nervy a hodil ji tam za něj. Chtěl na ni očividně plivnout pro štěstí, ale Anzoh mu ji chtěl vyrvat. Nyní jen počkat na to správné datum. Do té doby cvičit, jako předtím s Damadem!

      Cestu domů jsem si užila. Všichni mě chtěli povozit, a tak utíkali kupředu, přestože hustě sněžilo. Tedy... Mě a tetu. Všichni se žduchali, aby nás mohli odvést domů. Poprvé jsem viděla nějakou ochotu z jejich strany. Přemýšlela jsem, zda u sebe náhodou nemají nějaký budič v podobě drogy. Představa, že si všichni něčeho šlehli, byla lehce úsměvná. Rozhodně jsem jim to v tomhle případě povolovala, přestože jsem proti drogám od malička.

      Domů nás dostal Pivak, div nesletěl díky velké kopě sněhu. Přejely jsme přes něj a sjeli po kopci dolů. Obě jsme se zaradovaly. Rychle jsem chytila tetu za ruku v černé rukavici, tahala ji přes tuhý sníh ke dveřím, abychom byly doma a mohly jim zavřít dveře před nosem. Pivak konečně zvedl hlavu, zatímco na ní měl sníh. Zakřičel za námi a utíkal rychle ke dveřím, přestože málem spadl. Po chvilce přiběhli i ostatní. Zabouchly jsme před nimi dveře a smály se. Všichni na nás nadávali a my jsme se za dveřmi smály.

      Rozhodla jsem se, že je necháme chvíli zchladit. Mezitím jsme uvařily horký čaj. Teta na mě kývla, abych dala dveře nejdříve na zámek a pak otevřela. Učinila jsem tak. Dveře málem vyletěly, to nás obě pobavilo. Pak mi řekla, abych je přestala trápit. Byl na ně pěkný pohled, jak se snaží dostat dovnitř, jako nějaká zvěř, ale nakonec jsem je pustila dovnitř. Všichni spadli přes práh.

Pomohla jsem jim postupně vstát a předala jim rovnou i čaj. Všichni mi vyhrožovali smrtí. Jen jsem se na ně mile usmála a přikývla.

      Thomias se mě zeptal, zda mě to stále baví. Zeptala jsem se, co by mě mělo bavit. Nebyl mi schopný pořádně odpovědět. Ale rozhodla jsem se, že to nebudu řešit. Vypila jsem skoro všem čaje, až mi za to začali nadávat. Ale nechala jsem jim citrony, to jim přece musí stačit! Kyselé obličeje, které přitom dělali, mi nebyly cizí. Nesnáším citrony. Jen Pivak spokojeně žvýkal citron a prosil ho přidat. Ostatní mu ho s radostí předali. On snad sní všechno! Počkat, náš žrout je Damad. A ten mu citron dal! Co se stalo?

      Jiankovi zazvonil mobil. Pivak hned poznamenal, kdo mu asi volá. Vrhl na něj zlý pohled, kterým mu říkal, aby rychle zemřel. Pak vyšel ven do toho mrazu a papučí si zatarasil dveře, aby se nezabouchly. Napadl mě zákeřný plán. Chvíli jsem poslouchal a pak mu papuč sebrala. Všiml si toho a otočil se. Zabušil na dveře a řval na mě, abych mu okamžitě otevřela. Pak se mi začal omlouvat. Vyvodila jsem si, že se omlouvá Brittany, která mu asi hned na to zavěsila, protože se vztekal ještě víc, než předtím.

       "Hele, zabít mě nemůžeš, tak se s tím smiř." provokovala jsem vesele. To však udeřil tak moc, že jsem málem sletěla k zemi. To mě opravdu vyděsilo. Ihned jsem sundala řetěz a prchala pryč s řevem. Jiank rozvalil dveře, takže je strýc bude muset rychle opravit, jinak přes noc zmrzneme. Bratránci seděli na sedačce a smáli se mi, jak jsem utíkala okolo nich, přestože si Jiank sedl.

       "Jak dlouho bude schválně pobíhat." navrhl Pivak, když jsem okolo nich proběhla po desáté a ječela. "Více si myslím, že nedá."

       "Chce trhnout můj rekord?!" zhrozil se Pelter. To pobavilo ostatní, zatímco on se držel za hlavu a ječel. Chtěl překonat tetu ve řvaní. Hned na to ho praštila se slovy, že ji nepřekoná. Začal znova, tentokrát s drobnými slzami. Konečně jsem se zastavila. Zadýchaně jsem se podívala na sedačku. Jiank mi s úsměvem zamával. Prudce jsem udělala krok dozadu, až jsem sletěla na zem.

      Mrzutě jsem ho chvíli sledovala. Mít po ruce nůž, klidně ho po něm hodím přímo do čela. Má představa byla perfektní. Skoro bez krve a on se pak skácel k zemi. A já se mohla usadit na jeho místo. Opravdu jednou s těmihle představami skončím. Ale kdy to bude, že?

      Od té chvíle pro nás začal neuvěřitelně dlouhý cyklus dní, kdy Anzoh proseděl u dveří a Damad občas z legrace otevíral dveře, aby ho podráždil a rozzuřil, chtěl, aby zmrzl. Posadila jsem se vedle Anzoha na počátku šestého dne a čekala s ním. Ostatně, pokud jim to nedošlo, tak je to chyba tety, protože ona psala směrovací číslo a z druhé strany naší adresu, pro jistotu prý. Po dvou minutách mi to lezlo na nervy. A to Damad teprve přišel. Provokoval skutečně dlouho. A mně postupně praskaly mé vzácně spravené nervy. Pomalu jsem ztrácela trpělivost.

      Anzoh mu tyhle naschvály nedělal! Teda... Damad neseděl před dveřmi, jako Anzoh. Je pravda, že do něj Anzoh několikrát šťouchal a fotil se s ním, když mu natahoval pusu... ale tohle je jiné! Řekla jsem mu několikrát, aby odešel, když nechce čekat s námi. Chvíli si k nám sedl, ale pak ho to přestalo bavit. Přesněji řečeno; posadil se a po chvilce vstal, že se jde najíst a už se ze spíže jaksi nevrátil. Pivak ho odtam odtáhl před nás a řekl, že žrát už nemusí dva týdny. Damad si říhl a chytil se za břicho. Prosil mě, abych ho odtáhla nahoru.

      Nafoukla jsem se a odsunula ho nohou. Vyplázl jazyk. Anzoh se chytil za pusu, aby se nerozesmál, ale já měla taky k smíchu, když jsem viděla, jak slintá na podlahu.

      Nakonec jsem to nevydržela, protože oční víčko se mu začalo hýbat, jakoby měl v něm křeč. Zasmála jsem se opravdu příšerně, až se i Pelter na schodech polekaně otočil, co se mi stalo. Zeptal se mě, zda jsem v pořádku. Já jsem se na něj podívala rozzářenýma očima. Uvědomila jsem si, že pro něj byly až příliš rozzářené. Skácel se k zemi.

       "Vypustil duši!" zakřičela jsem polekaně. Už jsem viděla nad Pelterem, jak poletuje malá dušička a pokouší se konečně dostat z tohoto světa. Chytila jsemji a nacpala zpátky do Peltera. Ostatní na mě jen hleděli, jako na blázna. Všichni, až na Anzoha. Ten tam seděl přes celou noc. Několik dní v kuse nespal a pořád měl takovou výdrž. Já jsem usnula ihned. Přehodil přese mě koberec, který ležel u dveří. Jak ohleduplné! Ale alespoň něco. Nechápala jsem ho, proč si nejde lehnout do postele, protože pošťák rozhodně nepoletí ve tři hodiny ráno, aby mu dopis donesl. Když jsem se probudila, hlavu měl opřenou o druhé rameno a spal. Byl pěkný pohled ho takhle vidět.

      Hned jsem ze sebe shodila koberec. Pak se před námi otevřely dveře a zpoza nich vylézala jasná záře. Byla to jako brána do nebe. Praštila jsem Anzoha, aby se probudil, který sebou trhl a hned se díval před sebe. Užasle hleděl na otvírající se dveře a otevřel pusu dokořán. I já jsem ji nakonec otevřela.

      Zpoza dveří vyletěla moucha a vletěla mi do pusy. Asi jsem ji spolkla, protože jsem se hned na to začala dusit.

      Dovnitř vešel Pivak s dřevem. Skácela jsem se k zemi mrtvá, protože jsem udusila mouchou. Můžete mě konečně pohřbít. Ale radovala jsem se předčasně. Pivak mi dupl na ruku, až mě to probudilo a moucha mi vyletěla zase z pusy. Samozřejmě jsem na něj začala ječet.

       "Pardon." pronesl s ironickým pohledem stranou a usmíval se. "Nemáš ležet uprostřed cesty."

       "Nebyl tady už pošťák?" zeptala jsem se. Zakroutil hlavou do stran, kopl do dveří, aby se samy zavřely. Kdyby ho viděl strýc, as by ho zabil. Slíbila jsem si, že po něm nezařvu. S pískáním odešel do obývacího pokoje, kde dal dřevo, s pískáním se k nám vrátil, div mi nezlomil vaz, jak mi ohnul hlavu dozadu a s pískáním také odešel, zatímco jsem za ním nadávala.

      Nakonec jsem se uklidnila nádechy a výdechy. Thomias poznamenal, že zním jako po maratonu. Ujely mi nervy. Vyběhla jsem okamžitě za ním a on pádil do pokoje. Asi bych mu omlátila jeho tolik milovanou kytaru o hlavu, kdybych se dostala do jeho pokoje. Jiank pouze vykoukl, co se děje. Měl mobil u ucha, takže si zase volal s Brittany. Jako by za ní nemohl přijet. I když... jezdit co hodinu zpátky, to bych vážně nechtěla. Takže mobil byl rozumnějším řešením. Konečně použil mozek.

      Vrátila jsem se k Anzohovi, který se díval před sebe, měl vyrovnaná záda a ruce na kolenou. Seděl v tureckém sedu. Překvapilo mě, že umí sedět i rovně.

Posadila jsem se vedle něj a čekala. Bylo to i pro mě podstatné. Pokud jemu nesplním sen, nemohu pomoct nikomu jinému. Mám to uspořádané do určitého seznamu. A on je na řadě. Damad po mně nechtěl, abych s ním čekala. Ani Anzoh nechtěl. Ale když jsem viděla Damada tak vynervovaného z toho dopisu, který držel předtím v ruce, rozhodla jsem se, že Anzohovi alespoň trochu pomohu. Přitom mi bylo stejně jak jemu. Opravdu špatně. A to jsme ani nezačali cvičit, co bude hrát na podiu a jak to zvládne.

      Nevíme, co Divadelní společnost od nás bude očekávat. Rozhodně vím jedno. Anzoh je nejlepší herec z naší rodiny a taky nejlepší herec, kterého jsem potkala, a byl přibližně v mém věku.

      Čekání pro mě nebylo nikdy bolestnější. Čekala jsem s ním jeden celý den a pomalu mi to lezlo na mozek, zatímco on tam už proseděl dny. Měl by si jít lehnout. Vypadá příšerně. Kruhy pod očima. Bledý. Pohublý. Není divu, že naše jídla, která nám dá teta, musím sníst já, protože Anzoh vůbec není schopný nějak velkého pohybu. Určitě je celý ztuhlý. A já ho po schodech neutáhnu až do druhého patra do jeho pokoje. Možná by tady klidně sešel znovu.

      Když se ostatní dívali na televizi, my jsme seděli před dveřmi a nechávali jsme na sebe vát studený vítr zpod dveří.

      Vážně mi to lezlo na mozek. Dokonce jsem sledovala mouchu, která byla zřejmě poslední svého druhu, jak mi pomalu leze po ruce. Hýbala jsem hlavou ze strany na stranu. Už asi rozumím těm zavřeným lidem na psychiatrické léčebně, když k nim přiletí moucha, proč si jí tolik prohlížejí. Pohyb křídel. Upravování chlupů. Všechno dokážu pozorovat. Alespoň jsem si to myslela. Moucha se na mě vykašlala, vyloženě vyplázla jazyk a odletěla, když mi vyčistila prst. Protáhla jsem smutně obličej. Chtělo by to chytit další mouchu.

      Skutečně jsem se už nudila. Ležela jsem na zemi a hleděla do stropu. Pro ostatní jsme byli vzduch.

      Když nám teta konečně přinesla zákusek, sežrala jsem rovnou oba dva, aniž bych se Anzoha na to zeptala. Před něj jsem dala prázdný talíř. Byla jsem jako dravá šelma, kterou jste drželi v kleci bez jídla několik dní. Což byla pravda. I když pravdu vidí každý jinak.

      Kručelo mi v břiše. Jídlo jsme dostávali málokdy. Připadala jsem si místo šílence v blázinci, jako otrok ve starověkém Řecku, kde se jí jen jednou za den chleba a pije jen voda v malém kbelíku. Ale tohle bylo vážně horší. Kručelo mi pořád v břichu, přestože jsem všechno (i od Anzoha) snědla, sotva se nám to doneslo pod nos. Kručení bylo neutichající. Přestala jsem dny počítat po druhém, ale seděli jsme tady už dlouhou dobu. Co bych dala za pytlíček arašídů. Vzpomínka na to, co se stalo Anzohovi, mi vyvolala bolest žaludku. Pořád mi v něm však kručelo. Zamručela jsem.

      Pak jsem vykulila oči. Anzoh zvedl hlavu a vykulil oči taky. Civěli jsme na dveře před sebe. Pak se nám na tváři objevil blažený výraz.

Dopis! Někdo dal dopis do schránky! Pošťák mě vyslyšel! Anzoh a já jsme se ihned rozběhli ke dveřím, srazil mě však před nimi k zemi. Jak hezký způsob poděkování, když mi za chvíli vyteče mozek... Nevytekl, proto jsem ihned vstala a vyrvala mu dopis, který si hned vyrval zpátky. Odstrčila jsem ho a spolu s ním jsem ho pročítala.

      Vyměnili jsme si pohledy. Přečetli jsme ho celý znovu. Zase jsme se podívali jeden druhému do očí. Ozval se radostný řev, který polekal zbylé obyvatelstvo domu. Když se Pivak přišel zeptat, co se děje, Oba jsem ho srazil i k zemi, smáli jsme se a objímali ho. Nyní si ostatní mysleli, že jsme si šlehli.

      Anzoh jim vesele předal dopis a pořád mě objímal. Teta se strýcem se hned zaradovali, tetička zatleskala, jako smyslů zbavená, pak si stěžovala, že jí bolí dlaně.

      Všichni začali Anzohovi gratulovat. Měli k čemu. Pozvali ho na konkurz! Nyní bude hlavní, aby ho vyhrál! Pokud ano, dostane určitě hlavní roli! Vybírají totiž nové herce od nové hry! Anzohu, těš se na krutý výcvik, bratránku můj, pokud ho přežiješ, Dishu se zabije sám. Sotva si Anzoh všiml mého pohledu, zaječel, vyběhl ven, skočil do sněhu a přál si, aby ho zahrabali. Vypadala jsem asi vážně děsivě. Nevyspalá, neumytá, trochu hladová, jsem se za ním dívala a šklebila jsem se. Oči mu rudě zářily. Zakřičel a hrabal rychleji. Pak se schoval do díry a Pivak ho s radostí zahrabal.

      Stačila mi chvíle, abych ho vytáhla nahoru za vlasy. Pořád ječel, když jsem ho tahala domů. Výcvik mu samozřejmě začne až zítra. Dnes se to musí oslavit! Pivak zkušeně otevřel víno. Usmál se a všem nám nalil. Mně, Damadovi, Anzohovi a Pivakovi byly skleničky sebrány. Pivak to vyřešil tak, že vrazil Thomiasovi do pusy. Sklínka se rozbila. A rvačka byla na světě. To se musí prát pořád? Vzdychla jsem. Už ho vidím, jako dirigenta. Vždyť tam všechny zmlátí, sotva ho přeruší.

      Pokud však bude spokojen, jako je Anzoh nyní, nevidím důvod, proč bych mu měla bránit ve snu. Damad ho vesele držel okolo krku, div ho neuškrtil.

      Zůstali jsme vzhůru dlouho do rána. Nikomu se nechtělo spát. Mně alkohol bohužel sebrali. Ale udělali dobře. Pivak nechal svou skleničku skoro plnou. Hned se jí zmocnil Anzoh. A tak největší oslavenec usnul hned při první možné chvíli. Nebylo divu, když vypil víno a ve skladu našel ještě gin.

      Pelter také moc nepil. Nedivím se mu. Rozhodně nechtěl dělat to, co dělal strýček, nebo tetička. Strýc si vylezl na stůl a předváděl se, jak kdysi surfoval. Kdy kdysi? Neuměla jsem si tu dobu představit. Ani strýce v plavkách. Ani strýce v plavkách na surfu. Tetička pořád říkala, že nemá co pít. Splávek měla větší, než jsem si myslela. A nebyla vůbec opilá!

      Anzoh spal, zatímco jsme my ostatní pili. Teda až na mě a na Peltera. Sice jsem mu říkala, aby se alespoň napil nebo dopil skleničku, ale rázně to odmítl. Myslím si, že svým dětem půjde příkladem. Chtěla jsem se jeho skleničky zmocnit, ale praštil mě po ruce. Nafoukal jsem se. Tohle je i moje zásluha! Anzoh je na šrot už dlouhou dobu a já jsem se toho ani nedotkla! Rozhodně z Peltera bude starostlivý, hodný, dobrý otec. Pivak mě vážně překvapil ve svém opileckém stavu. Pořád máchal rukami okolo sebe. Vážně bude dirigentem. Něčemu jsem se musela zasmát, u něčeho jsem se málem rozbrečela.

      Skleničky, které se rozbily, určitě půjdou na můj účet, jakožto pořád odmítaného vetřelce a parazita, kterému všechno padá.

      Nemyslela jsem si, že by i Pivak měl tzv. stavy v opilosti. Překvapilo mě, že i poté, co pil, měl pořád první stav. Byl veselý, radostný a všechny objímal. Asi jsem do toho vína něco přihodila, pomyslela jsem si, přestože to bylo nemožné, neboť jsem se toho ani nedotkla. Jiank a Thomias měli rozhodně druhý stav, protože se pořád prali, div si nevytrhali vlasy. Rozhodně se za to za pár hodin zabijí. Damad byl tak nějak uprostřed těch dvou stavů, protože se vznášel v oblacích, ale měl depresivní náladu. Anzoh pohodlně spal mezi jídlem, které začal někdy okolo půl čtvrté ráno Damad spokojeně papat. Když jsem tam nakoukla, chtěla jsem ej tam zavřít, jako to udělal předtím on. Ušklíbla jsem se. Ale neudělala jsem to. Jen jsem zavřela dveře, abych Damada postrašila. Ale ani si toho nevšiml. Když vyšel, beze slova si otevřel dvířka.

      A zamknul je! Až se Anzoh vzbudí (pokud se vůbec vzbudí), bude zuřit. Ale to nebude moje starost.

      Jiank a Thomias si pořád trhali vlasy. Až budou střízliví, rozhodně si je budou trhat zase. Pivak je s úsměvem rozdělil, ale dostal přes nos. Tekla mu krev, ale zasmál se. Pak klesl na židli a smál se, jako maniak.

      Vážně jsme povedená rodinka. Být s rodiči, tohle by nikdy neudělali, ani kdybych měla devatenáct let. Byli slušněji vychováni. Ale tohle je přeci jenom vesnice, jiný mrav, než město. Proč si alespoň neužít ten pohled. Rozhodně se ještě za týden budu bavit se vzpomínkami na tuhle noc.

       "Jsme na suchu." poznamenal Pivak a to mě rozesmálo. I jeho to rozesmálo. Smál se opravdu divně. Nejdříve smích držel v sobě a postupně ho pouštěl ven. To rozesmálo i Peltera. Až pak, když jsem ho poslouchala, uvědomila jsem si, jak děsivý je to smích. Už jsem se nesmála. Ani Pelter se nesmál. Udělali jsme krok vzad.

       "Jsi děsivý." řekli jsme oba. Musela jsem se zasmát, jednou rukou ho objat, v jeho případě uškrtit, a praštit ho lehce do hlavy, abych mu dala najevo, že ho konečně uznávám. Možná nepije proto, že by dopadl, tak jako já. Vzpomínka na ten večer mě už neděsila. Rozhodně byla o něco méně bolestné, než ta jiná děsivá vzpomínka. I tak jsem si ponechala dobrou náladu.

      A ráno, když jsme vystřízlivěli a nikdo neusnul, až na Anzoha, jsme si v klidu pročítali dopis celý znovu. Pak jsem si všimla pokynů na druhé straně obálky. A Jiank s Thomiasem si očividně vzpomněli na to, co si řekli a udělali. O zábavu tedy měli postaráno. Stejně je moje přemýšlení vůbec nezajímalo. Přemýšlím pomalu. Ostatním to po chvilce došlo a snažili se je zastavit nebo povzbudit v případě Pivaka.

      Poškrábala jsem se na hlavě a dlouze zívla. No jo, nespala jsem několik dní v kuse. Nedivím se, že Anzoh spí jako zabitý. To nepočítám všechno, co vypil. Plus daleko víc dní byl vzhůru skoro pořád, maniak jeden. Jen kvůli tak malému papírku. Prohlížela jsem si ho. Zase jsem si připadala, jako v situaci s mouchou. Jako v blázinci. Jaká ironie, že dva blázni se právě okolo mě mlátili.

      Potřebovala jsem vážně sprchu. Vyhodila jsem si Anzoha skoro na záda. Pak jsem to vzdala a pustila ho k zemi. Tahala jsem ten pytel plný jídla nahoru, šlo to těžko, ale vykoupat se rozhodně musel. I přesto, kolikrát se praštil do hlavy, tvrdě spal. Alkohol asi vážně pomáhá uspávat lidi, napadlo mě. Musela jsem se ušklíbnout. Věděla jsem, že mi oči zase zablýskaly. Představa, co se mu chystám udělat, mě uspokojovala. Jsem sadistka! Je to potvrzené! Asi to máme dědičné, jak tak vidím.

      Zrudla jsem při pomyšlení, co by si o mně pomysleli rodiče, kdyby mě viděli a věděli, co chci udělat.

      Raději jsem se té myšlenky rychle zbavila a pokračovala v plánu. V pěkně krutém plánu. Anzoh mě zabije, o tom nepochybuji, až mu to dojde. Ale to už bude opravdu pozdě. Protože tahle zmije teprve zasyčí nad vítězstvím.

      Opatrně jsem položila Azoha do vany. Fajn, hodila jsem ho, přestože pořád spal. Jen zachrápal a přetočil se na jeden bok, aby se mu spalo pohodlně. Ušklíbla jsem se. Mé oči se krásně zablýskaly, jak jsem viděla v zrcadle. Jako kočka pro myš i já se natáhla pro sprchu.

      Najednou byl slyšet jenom řev, který však zbytek lidí dole nijak nevzrušoval ani nezajímal. Pokračovali v konverzaci, jakoby se vůbec nic nedělo, zatímco já studenou vodou mučila Anzoha ve vaně. Pak jsem mu hlavu strčila do studené vody pod ním. Ušklíbla jsem se. Když vycházely bublinky, zvedla jsem mu konečně hlavu. Nyní nesmí zemřít! Ukázala jsem mu rázně na nos.

       "Ode dneška ti začíná tvrdý výcvik! Těším se na to!" ušklíbla jsem se na něj. Zaječel, jako žena. Rozhodně si mohl s Damadem potřást ruce už teď. Herecké schopnosti měli oba dva už od malička. Když si představím, že jsem nepoznala rozdíly ani v jednom z nich, jako mladší, musela jsem se zastydět, ale taky pousmát. Bylo velké, posléze pěkné zjištění, že mám šest bratránků místo jednoho. Nebyla jsem tak všímavá, jako dnes. Možná bylo dobře, že jsem sem jela. Možná už bylo na čase.

      Pomohla jsem Anzohovi z vany. Nastavila jsem ruku před sebe a usmívala jsem se na něj, jako přítel. Chvíli mě sledoval. Nakonec mi stiskl ruku. Pomohla jsem mu na nohy a z vany. Pak jsem ho požádala o slib.

       "Slib mi, že vyhraješ." řekla jsem tiše. Usmál se. Mokrou rukou mě pohladil po hlavě. Vycenil lehce zuby. I tak vypadal pořád upřímně.

       "Neboj se." uklidnil mě svými slovy. Nevím proč, ale byla jsem ráda, když slunce konečně povylezlo nahoru a zazářilo do domu. Konečně nebyla tak velká tma a já se nemusela bát, že by se mi v ní ztratil on nebo zbylí bratranci. Popravdě jsem ráda za to, co řekl. Nejsme sourozenci. Jak prostá slova, ale potěšila mě. Díky tomuhle jsem dokázala zapomenout na bolest. Jsme bratranec a sestřenice. Náš vztah je pouze příbuzenský. Přesto jsem se nemohla přestat usmívat v jeho blízkosti. Tou jeho veselostí mě konečně nakazil pořádně. Měla bych si vážně nechat vyšetřit hlavu. "Určitě vyhraju!"

      Přikývla jsem. Tohle byl jeho sen a slib. Potřásla jsem si s jeho mokrou rukou, až jsem se musela začít smát jen té představě, takhle vypadá i náš slib. Vydrží doufám do doby, než na něj zasvítí slunce, nebo než se setře. Ne, vydrží ještě dlouho poté, co si ruku usuším a zase namočím, ale do jiné vody. Slib vepsaný v ruce budu mít navěky vytetovaný na dlani, v srdci a v mozku.