Hra - Kapitola šestá

19. duben 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA ŠESTÁ: Obejmi mě, až nebe spadne na zem

      S následující hodinou, osmi hodin ráno, jsem Anzohovi přesně naplánovala jeho zbývající čas, stejně jako měl Damad předtím do svého prvního konkurzu ve škole. Nebyl moc rád, že jsem byla v jeho pokoji, protože tam měl vážně nepořádek. Ale to mi nevadilo. Když tady bude schopen pohybu, budu jedině ráda.

      Odpoledne nám došel text, scénář, který se měl Anzoh naučit a přijít příští pátek na zkoušku. Byla jsem ráda, že to není pátek třináctého.

      Hned jsem popadla bič a přísný trénink začal. Musel pravidelně jíst. Nemohl jíst nezdravá jídla. Arašídy a všechno, co měl otevřené pod stolem nebo ve stole, jsem mu vyhodila. Smutně se za mnou díval. Málem jsem mu ukázala prostředníček, aby si pomohl sám, ale slib je slib. Až přemýšlím, proč jsem to udělala. Aha, protože jsem se nudila, jasně. Netušila jsem, že to vezmu až tak vážně. Ale byla jsem ráda. Strávila jsem s ním víc času, než obvykle. Těšilo mě to. Opravdu moc.

      Stála jsem nad ním, jak nad Damadem a chodila jsem okolo něj, kroužila, jako dravá šelma nad bezbrannou kořistí. Za každou chybu ve výslovnosti jsem ho praštila. Pak jsem s ním začala hrát. Užívala jsem si to. Pobavila jsem se přímo královsky. Anzoh měl zkušenosti z Damadovy předchozí přípravy. Možná se příliš moc strachuji. Možná na něj příliš tlačím.

      Celou tu dobu jsme pilně cvičili. Anzoh se dokonce zlepšil i po pohybové stránce, což mě i lehce těšilo, protože předtím se hrbil a chodil opravdu divně.

Konečně chodil normálně. Akorát že se usmívat a smát normálně doposud neuměl. Ale to se ještě docvičí, pokud bude potřeba!

      Ostatní ho plně podporovali, stejně jako Damada předtím. Občas si s námi i dokonce zahráli. Nebylo v podstatě co dělat, když venku sněžilo.

      Den před konkurzem jsem navrhla uvolnění, šli jsme stavět sněhuláka. Nakonec mě všichni zkoulovali a náramně se přitom bavili. Zase jsem byla outsider. Nepomáhám už nikomu! To jsem chtěla říct. Ale možná můj hlas překřičely ty jejich hlasy, když mě volali domů na čaj.

      Následující den osud rozhodl, kam se Anzohova cesta obrátí. Bude mu osud nakloněný, jako byl k Damadovi? Pevně jsem mu drtila ruku, když jsme jeli po zledovatělé silnici. Přála jsem si, aby tam nebyl Dishu. Abychom ho neviděli. Znervózňoval by Anzoha, to určitě. A já bych mu asi vrazila. Pivak očividně taky. Anzoh poznal, že jsem nervózní, tak mě pohladil soucitně po rameni, jako ten den, kdy si pro mě přijel spolu s Jiankem. To on má být nervózní, ale... Jako vždycky se usmívá na ostatní a podporuje je víc, než sebe. Musela jsem se nakonec také usmát. Nemohla jsem mu v tomhle odporovat. Dodal mi tak odvahy, stejně tak sobě. Protože pokud tady pohoršíme, spadneme na tvrdou zem. A nemusíme z ní už vstát. Spoustu lidí tenhle pád nerozdýchalo.

      Teta kontrolovala adresu. Projeli jsme městem a až daleko, někde uprostřed ničeho, kde jsme se měli shromáždit. Překvapilo mě, že nebudeme v Divadelní společnosti. Ale asi nemohli zrušit představení, tak vymysleli tenhle způsob. Strýček se zmateně díval na noblesní auta. Zaparkoval tak, že několikrát šťouchl do vedlejších aut. Když vypnul motor, vylezl a kopal do aut, která byla až za těmi, která byla okolo našeho auta. Aby to bylo věrohodné. Tak takhle parkuje v těsných prostorech? Nikdy jsem si toho nevšimla.

      Chytila jsem Anzoha za ruku, abych mu dodala odvahu. Když se nikdo nedíval, objal mě a usmíval se. Připomněl mi náš slib. Nezapomněla jsem na něj. Splníme ho oba dva. Dotkl se svým čelem toho mého. Usmála jsem se. Políbil mě na čelo a pak na rty. Slíbil mi, že vyhraje díky mně a pro mě. Musela jsem ho lehce praštit, aby se vzpamatoval.

       "Kvůli mně to neděláš." připomněla jsem mu veselým hlasem. Vesele přikývl a usmál se. Damad pro štěstí vzal Štístka. Myslím si, že nakonec nebude ani potřeba. Anzoh to zvládne i bez talismanu štěstí. Prohrábla jsem sníh a nechala si jím zchladit ruce. Pevně jsem ho stiskla, aby se rozpouštěl na vodu. Sledovala jsem, jak mě kapičky opouštějí. Vítr mi pak ovlál ruku. Byla mi na ni zima, tak jsem ji schovala pevně pod podpaží a přikryla kabátem. Anzoh se něčemu zasmál, a tak jsem se otočila. Pak se zasmáli i ostatní. Damad zřejmě vykládal nějaký vtip. Pousmála jsme se. Vzhlédla jsem k nebi. Sledovala jsem svůj dech, jak pomalu mizí v nebi. Tento den si chci zapamatovat, jako náš Den vítězství. Ale možná jsem od osudu chtěla příliš. Tak příště nebudu nenasytná, jako jsem byla tehdy.

      Na poslední chvíli jsem ještě s Anzohem zkoušela uvnitř. Hlas se mu třepal a koktal, hrbil se. Co s ním bylo? Nejistotu jsem sice cítila, ale že by ji cítil i on? To se mi nechtělo věřit. Pokračovala jsem, jako bych si toho nevšimla. Ale posléze jsem něco cítila. Potil se. Ze strachu? I tak jsem pokračovala ve zkoušce. Zapomínal přečítat slova. Byla jsem zlá. Věděla jsem to, přesto jsem pokračovala v jeho psychickém týrání.

      Anzoh si odkašlal, pokračoval, ale mluvil nějak zadýchaně. Chtěla jsem po něm ještě vyšší výkon. Ignorovala jsem jeho a přijímala jen své pocity. Změnila jsem se... v úplného diktátora. Krutý žert se vážně splnil.

       "Dej do toho víc srdce!" napomenula jsem ho zle. Snažil se dál, ale byl bledší, než před chvílí. Kdybych jen na chvíli přestala poslouchat mozek, a poslouchala jeho hlas a srdce, možná by se to nestalo. Ale já byla zaslepená tím, že mu musím pomoct. Brala jsem to jako povinnost. Už to nebylo jen z dobré vůle. Kdy jsem to brala jako povinnost? Jako trest? Nevzpomínám si...

      Sledovala jsem naše soupeře, místo jeho. Pořád jsem mu říkala, aby si to pročítal znovu a znovu. Už bylo pozdě na to si uvědomit, že by to třeba nezvládl. Věřila jsem v něj. Ale někdy víra nestačí.

Když jsem se na něj konečně otočila, aby pokračoval, zkolaboval Jiankovi dozadu na rameno. Vykulila jsem oči, zda si ze mě dělá legraci. Ani v tuhle chvíli by mě nenapadlo, že by mohl ještě žertovat. Pořád mi nedocházela ta krutá pravda. Vlepila jsem mu facku. Neprobudil se. Mírně jsem zpanikařila a zatřásla s ním. Asi jsem měla červa v mozku, protože mi nic stále nedocházelo. Dala jsem mu hlavu do sněhu, ale když jsem ho vytáhla, pořád nereagoval.

      Posléze se mi konečně v mozku rozsvítilo a já si uvědomila, že omdlel. Z čeho? To jsem bohužel už nedokázala vyvodit. Začala jsem hulákat okolo sebe, aby přestali, že jsme mimo hru, ale to lidi pobavilo ještě víc. Dokonce mi muž řekl, že to určitě vyhraju. Měla jsem chuť ho kopnout.

      Neměla jsem však nejmenší ponětí udělat potom, co mě opustil muž s napuchlým rtem a velkou bolí na hlavě.

Tohle se mi předtím nestalo. Damad to alespoň rychle rozdýchal. A to jsem si myslela, že Anzoh bude o něco lepší. Ale asi jsem se spletla. Ne, v něm jsem se nespletla. Ale v sobě.

      Když nám doktor řekl takovou pitomost, že je to z nedostatku spánku a jídla, praštila jsem ho do břicha a šla za Anzohem. Ten nespal už několik let díky počítači a internetu. A to ho položí týden bez něj a čekání na dopis? Předtím to zvládal lépe. Měla jsem chuť vrazit jemu i sobě.

      Sedla jsem si vedle něj. Místo facky jsem ho chytila za ruku a držela mu ji. Nevím proč, ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Jako jediná věc, kterou jsem mohla udělat. Dát mu... důvěru.

      Nerada čekám a nerada nechávám lidi čekat. Nevím proč, ale tímhle heslem jsem se začala řídit nedávno. Tiše jsem se modlila, aby otevřel oči.

      Najednou na jeho ruku a vedle ní přiletěla jakási voda. Zmatně jsem si uvědomila, že jsou to slzy. Proč? Proč brečím? Pravda! Brečím kvůli tomu, že má už jenom zítra šanci. Dnes už ho rozhodně nenechám vyjít z pokoje. Protože riskovat další kolaps za chvíli by mě usvědčilo ve tvrzení, že nebudu schopna splnit jeho sen, když má strach, který mu nepomohu ani svou přítomností překonat. Snažila jsem se nebrečet. Ale moc mi to nešlo. Ostatní tam naštěstí nebyli. Byla jsem ráda, že neuvidí mé slzy znovu. Což mi připomíná... Nikde jsem toho výrostka neviděla. Vzdal to předem?

      Anzoh pomalu otevřel oči. Hned jsem vzhlédla. Druhou rukou se chytil za čelo. Přimhouřil oči. Viděl možná rozmazaně. S pohledem na mě se mě zeptal, co se stalo, zda tu roli. Zakroutila jsem hlavou do stran. Vysvětlila jsem mu celou situaci.

      Vztekem udeřil do stolu vedle sebe, div ho nezničil. Bylo mi jasné, že potlačuje smutek vztekem. Pak mě však překvapilo, že si rukou zakryl obličej a pokoušel se mlčet. Podle jeho dechu jsem však poznala, že brečí. Usvědčila mě v tom i slza, která mu vytekla zpoza ruky. Chytila jsem ho za druhou o něco pevněji. Snažil se. Ale bylo mu jasné, že nyní ho nepřijmou. Pokud zítra konkurz nezvládne, bude muset čekat na další. Pokud někdy nějaký ještě bude. To chtěl opravdu sem?

      Byla jsem opravdu ráda, že poblíž nebyli ostatní. Nevím, zda by měl pak odvahu vyjít ještě na jeviště, kdyby ho viděl i někdo jiný brečet. Nechápu to. Proč se klukům říká, aby nebrečeli? Z neznámého důvodu se mi chtělo brečet taky, když jsem ho držela za ruku. Jako bych držela otcovu ruku.

      Jedno mi bylo jasné. Ze zkoušky, na kterou měl Anzoh původně jít první den, vyrazili přes dvě stě lidí a jen dvacet šest jich vzali, že prý budou ještě zkoušet mezi sebou, kdo bude hlavní role. A taky... byl tady i druhý den na výběr. Může jich být klidně i třikrát tolik. Nicméně pro nás to bylo naprosté vyhoření. Netušila jsem, že bychom mohli ihned zklamat. To já však zklamala Anzohovu důvěru ve mně. Nebyla jsem u něj, když mu bylo špatně. Ale možná to bylo dobře. Možná si přes noc srovná myšlenky a zítra se nebude tolik bát. Možná že zítra okouzlí porotu natolik, že mu dají roli bez přemýšlení. Možná. Mé myšlenky obsahují to prokleté slovo možná. Nemohu je zaměnit za určitě, ještě ne. Ještě je příliš brzy.

      Anzoh mi nechtěl dovolit odejít, tak jsem se seděla vedle něj na židli a držela ho za ruku. Posléze jsem usnula. Nevím, zda spal on, protože ráno byl vzhůru přede mnou. Doufám, že se alespoň trochu vyspal. Jinak dnešek nezvládne.

      Byla jsem ráda, že mě přivítal s úsměvem a hned si ze mě vystřelil, že vypadám jako démon s rudýma očima. Praštila jsem ho do hlavy. Za dobrotu na žebrotu. Opět mě tohle tvrzení dostalo. Měla jsem sto chutí odejít, ale řekla jsem si, že raději uvidím, jak pohoří, než abych šla v zimě sama domů a zbytečně tak mrzla cestou.

      Nakonec jsme si slíbila i přesto, jak velké pako to je, že mu pomohu dostat se přes první hodnocení poroty. Pokud ho samozřejmě vezmou. Měli jsme jednou štěstí, ale to podruhé mít třeba nebudeme. Stejně si pořád myslím, že u Damadovy výhry za to může částečně i Jiank, který se bavil s porotci během zkoušení.

      Překvapilo mě však, že za mnou najednou přišel a předal mi jakýsi papírek. Byl to papírek, kde předtím měli napsat své sny. Přikývl a poklidně odešel. Dívala jsem se za ním, jak mizí v davu. Pohlédla jsem na papírek, kde bylo nic. Z druhé strany jsem viděla slovo a usmála jsem se. Že by mě konečně uznal? Lékař. Nevím, proč to nenapsal rovnou. Je to hezký sen. Možná si myslí, že to nedokážu. Budu se však snažit, přísahám.

      Držela jsem Anzoha za ruku, zatímco jsme postupovali kupředu. Pak jsem zaslechla zlověstný úšklebek a ohlédla jsem se. Div jsem pro změnu nezkolabovala já. Anzoh se otočil a polekal se také.

      Daleko za námi, přesto v řadě na role, stál Dishu a šklebil se na nás vítězoslavným úšklebkem, jakoby předem věděl, že vyhraje a rozdrtí nás oba. Nás všechny. Zamračila jsem se a odvrátila jsem pohled. Slíbila jsem sama sobě, že Anzoh stoprocentně vyhraje. Když jsem se pak podívala na Anzoha, měl jiný výraz. Výraz, který mě trochu děsil. Rozhodně se mu v očích odrážela chuť po vítězství. Pustil mi ruku.

       "Ohleduplnost není výhoda." řekl Anzoh zlým hlasem, který mě nyní už opravdu děsil víc, než Damadův hraný, zlý hlas. "Vítězství je všechno. Nyní je to pro mě jako dýchání. Pokud tohle nevyhraju, přestanu dýchat. Hladovím po téhle roli. A ten tupec mi ji nevezme!"

      V rozpacích jsem ho sledovala. Nakonec jsem přikývla. Chtěla jsem ho chytit za ruku, ale dal ji stranou. Nevím proč, ale začínala jsem mít opravdu strach, že by pohořel kvůli slovům, které řekne. To mě děsilo nejvíce.

      Nikdy jsem však nebyla překvapená, jak Anzoh dokáže skvěle hrát. Seděla jsem na sedačce u ostatních z naší rodiny a stejně jako oni, i já jsem hleděla skoro do prázdna, kde se nacházel jen Anzoh. Jeho hlas zněl sebejistě a zároveň dokonale ve srovnání s ostatním kuňkáním okolo něj, které předvedli ostatní a porota je za to vzala mezi ty nejlepší. Nevím proč, ale v hloubi duše jsem věděla, že mě Anzohův nynější hlas opravdu děsil. Jako by se od nás od všech vzdaloval. Jako by se měnil v jiného člověka. Už jenom ta slova, co řekl předtím, mi hrála pořád v paměti. Mohl se snad skutečně změnit?

      Bylo nám jasné, že ho porotci nechtějí přerušovat. Byli také užaslí nad jeho slovy a hlasem. Nevím proč, ale... přestože jsem ten hlas slyšela poprvé, bála jsem se ho víc, než hlasu, který předváděl, když jsme hráli hru a on hrál zlého černokněžníka. Přála jsem si raději slyšet tenhle hlas. Oči se mi mírně leskly. Bála jsem se ho.

      Anzoh se uklonil a odešel z podia. Sklouzl po schodech. Všichni se začali smát. Jen my jsme tiše seděli a nesmáli se. Očividně nikdo tenhle hlas neslyšel od Anzoha nikdy předtím. Nebyl to ten veselý, kterým mě vždycky vítal. Ale ostatní se pouze zasmáli jeho odchodu.

      Když byl na řadě Dishu, díval se pouze mým směrem. Jeho hlas zněl stejně, jako Anzohův, až mě ta dávka temnoty pomalu lezla na mozek. Přesto jsem se nemohla ubránit strachu v očích. Thomias mě chytil kupodivu za ruku, když si všiml mého pohledu. Neodůvodnil to nijak. Nemusel. A rozhodně se o nic ani nepokoušel. Byla jsem ráda, když Dishu sešel z podia. Porotci mu však nic neřekli. Nemohla jsem popadnout dech. Nyní mi bylo špatně.

      Bála jsem se poslechnout si výsledky. Musela jsem na vzduch. Abych byla v bezpečí, tak mě tam dovedl Pivak. Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala, zatímco se on opíral o stěnu a mlčel. Jen mě tiše sledoval. Ochranu jsem měla pořádnou, nejlepší rváč naší rodiny šel se mnou. Pokud bude rvačka, samozřejmě se do ní připojí. A mě nechá na pospas noci, jak upřímná představa, která mě málem rozbrečela.

      Navrhl, abychom se konečně vrátili, že jinak nestihneme výsledky. Nechtěla jsem tam však jít. Povzdychl si a přešel ke mně. Chytil mě za hlavu a soucitně si ji přitiskl na rameno. Zašeptal, že je v pořádku, pokud z něj pořád cítím strach, ale měla bych ho jednou překonat. Asi mi stačila jen jeho slova řečená jeho milým hlasem a bylo mi líp. Vesele jsem přikývla. Usmál se také. Nastavil mi ruku. Nyní jsem byla ochotná se vrátit zpátky. Držel mě za ruku. Když jsme přišli, trochu jsem se bála, zda neuslyším Anzohovo jméno. To by znamenalo, že neprošel. Hrál báječně. Ale tak jsem to viděla já. Hrál děsivě. Tak to viděla naše rodina. Jak však hrál pro ně?

      Porotci jmenovali celkem třicet jmen. Předtím vzali jenom dvacet šest. Kdo je uchvátil natolik, že změnili předchozí počet? A oni dokonce pokračovali. Řekli další dvě jména. Třicet dva. Proč jsem neslyšela Anzohovo jméno? Bála jsem se, že budu brečet.

       "Číslo... Dishu..." řekl porotce. Vykulila jsem oči. Prudce jsem se otočila na kluka, který se vesele radoval. Zlověstně se na mě ušklíbl. Měla jsem z něj vážně strach. Pivak mě chytil za rameno a zamračil se na něj. Dishu se však ještě víc rozesmál. Otočila jsem se zpátky na porotce. Ještě jedno jméno by měli říct. Držela jsem pěsti pevně sevřené. "Číslo..." pokračoval porotce. "Anzoh..."

      Vykulila jsem oči. To jako vážně? Nejdříve jsem civěla do tmy, jako to dělal Dishu za mnou, pak jsem se zaradovala a běžela obejmout Anzoha, který tomu jen stěží mohl uvěřit. Cloumala jsem s ním ze strany na stranu, ale s ním to ani nehnulo. Jen civěl do prázdna. Musela jsem ho praštit, aby se probral. To nakonec pomohlo a objal i mě.

       "Gratulujeme všem vybraným, čest poraženým." řekla porotkyně v nepříliš hezké, hnědé sukni, krémové košili, starých brýlích a s velmi lacinou, růžovou rtěnkou na puse. Slova na uklidněnou, která nejsou pro nás. Byla jsem opravdu ráda. Myslela jsem si, že nyní zkoušky budou pro Anzoha to nejmenší. Ale jen představa, že ti dva hrají v jedné roli, mě děsila. Možná se zabijí. Možná se usmíří. Kdo ví, jak to nakonec dopadne. Pro tento den jsme však jeli oslavovat do restaurace.

      Pobyt Anzoha v nemocnici nám zaplatila společnost, takže nám zbyly peníze na pořádnou večeři. Na tohle bych si zvykla. Pokud to tak chtějí udělat při každém našem úspěchu, s radostí jim všem pomohu k jejich snům, abych se mohla jednou do měsíce najíst. Ještě čtyři bratránci mi zbývají. Když jsem však jedla, uvědomila jsem si, že nic ještě není jisté. Anzoha pořád mohou vyhodit ze zkoušek za to, že vrazí jednu Dishovi. Musela jsem vymyslet plán, jak by se ti dva nemuseli střetávat. Jak bychom se my dva nemuseli střetnout nikdy víckrát! Ale po chvilce jsem to musela vzdát.

      Jídlo se předávalo z ruky do ruky, přes celý stůl, nebo jenom ob jednoho člověka. Připomínalo mi to celkem naši rodinnou oslavu. Byla jsem celkem ráda za to, že jsem skončila nakonec u nich. Užívala jsem si pobyt u nich.

      Vím, že svá tvrzení měním od jednoho k druhému, nebo se vracím pro změnu k prvnímu, ale uvědomte si, že mám narušený mozek. Žiji ve světě představ a omylů. Tohle však omyl nebyl. Tohle je zatím ta nejkrásnější představa, jakou jsem kdy měla. A že jich bylo hodně.

      Takže i Anzoh nemusí oficiálně chodit do školy Už je z něj oficiálně dospělý člověk. A ze mě je oficiálně chůva Damada a Anzoha zároveň. A pořád musím chodit do školy!

      Zatímco si oni užívají hodiny zábavy ve své vysněné práci, já musím dřít na tom, abych nevyletěla ze školy. Pivak mi sice pomáhá s matematikou, ze které skutečně propadám, ale pořád to nechápu. Bojím se, že po tom všem, co mě naučil táta, neumím vůbec nic, co se naučil Pivak. Rozhodně má alespoň o stupeň lepší známky. Když jsem přišla do třídy, psali jsme hned test. Dostala jsem za tři a radovala jsem se tak, jako nikdy. Skutečně mi jeho učení trochu pomohlo. Hned jsem mu to oznámila. Pochválil mě.

      A když jsem já opravovala známky, Damadův film byl pomalu nadabován. Pozval mě na jeho premiéru. Byl o dívce, která ztratila důvěru v lidi a on, jako hlavní dabér mužské části, jí měl pomoct důvěru zase najít. Rozhodně jsem se pobavila při jeho občasných vtípkách. Posléze mi řekl, že žádný vtip tam ani nebyl. Nedivím se, že si je tam vložil. Občasné zaštěrkání v pozadí jeho hlasu mě také přinutilo se pousmát.

      Pogratulovala jsem mu k první části filmu a popřála mu stejně dobrou práci, jako dělal do teď. Vesele přikývl a usmál se na mě. Také jsem se mile usmála.

      Rozhodla jsem se, že konečně překonám strach z dřívějška a půjdu na Anzohovu zkoušku bez ohlášení. Tiše jsem vešla dovnitř, rozhlédla jsem se po prvním volném místě a usadila jsem se. Když jsem se podívala stranou, vylekal mě Jiank. Ukázal mi, abych byla potichu. Když si tak vzpomínám, ni předtím moc doma nepobýval. Měla jsem najednou pocit, že předtím byl u zkoušení Damada. Nyní chodil na zkoušky od Anzoha. Usmála jsem se. Přestože se chtějí navzájem občas zabít, má o ně alespoň trochu strach.

       "Čemu se směješ?" zeptal se tiše. Vysvětlila jsem mu, jak mě těší, že si našel čas, aby tak pozoroval své mladší bratry. Nazval mě hlupákem. Byla jsem si jistá, že to byla ironie. Protože se přitom usmíval, když mi to říkal. S upřímným pohledem, lehce starostlivým, sledoval výkony svého mladšího bratra. I já jsem je ráda sledovala. "Možná jim to bylo souzeno." řekl náhle. "Abys jim ty pomohla k dosažení jejich cíle."

      Zmateně jsem ho sledovala. Nevím proč, ale jakoby to byl úplně jiný Jiank, než jakého si pamatuji. Milý Jiank? Ten mě děsil upřímně víc, než arogantní Jiank. Moc dlouho tady však nepobyl, což jsem byla ráda, protože hned arogantním tonem řekl, že jak Anzoh hraje, tak by to odehrál mnohem lépe. Usmála jsem se. Bála jsem se, že se změnil i on. Poslouchala jsem hlasy porotců, kteří jim říkali, aby to hráli srdcem. Copak Anzoh hraje jinak?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře