Až tě znovu uvidím 21

20. duben 2016 | 07.00 |

   Protože čas utíkal neskutečnou rychlostí, ani jsem si neuvědomil, že jsem zaspal na vlastním stole pod hromadou spisů, které se zde povalovaly už nějaký ten čas. Celý zbytek týdne uběhl neuvěřitelně rychle a byla neděle. Něco vzadu v mozku mě hlodalo, že jsem asi na něco zapomněl, podíval jsem se na monitor polepený několika papírky, které ho skoro kompletně zakrývaly, a chabě jsem se usmál. Ach, jak rád jsem se zase odevzdal spánku.

   "Nezaspi na vavřínech," slyšel jsem ten nejnepříjemnější hlas ze všech a potom schytal ránu do zátylku, která mě úplně probudila, až jsem málem skončil na zemi. Vztekle jsem na Nicolase zavrčel, který na mě vyplázl jazyk a podle jisker v očích mohu tvrdit, že si to náramně užíval. Pako.

   Je pravda, že se mi Tereza vůbec neozvala; jednak ohledně Naomi nebo zaměstnance Kobry... a jednak o té nepříliš hezky domluvené schůzce. Odlepil jsem jeden papírek, abych zjistil, kolik je hodin. Tři hodiny ráno... Kdy jsem si na tohle plně zvykl? Zabořil jsem hlavu do spisů a přál si znovu alespoň na kratičkou chvíli usnout.

   Zahleděl jsem se k Johnovi, který spořádal už půlku košíku s jablky, které nám byly doručeny kurýrem od Kobry. Gill prohlásil, že si vezme později, ale s takovou mu nic nezůstane, Nicolas se k tomu nevyjadřoval (asi mu jablka nechutnají) a Fred zatím neměl možnost se vyjádřit. Co se mě týče, upřednostňuji raději naši výrobu, kde mám jistotu, jak to všechno funguje. A pokud to je nezdravé v porovnání s německou špičkovou firmou na potraviny, Kobra, tak bohužel, žiju nezdravě a zemřu dřív. Pousmál jsem se, jak směšně to znělo, a pomalu otevřel oči. John si vychutnával snad každé jablko a já měl pocit, že Gill brzy zavolá, aby mu byl doručen další košík. No, když dokázal přežít těch pár dní jenom na dvou jablkách denně...?

   "Kam jdeš?" reagoval jsem trochu otupěle a s hodně velkým zpožděním. Už se za ním zavřely dveře a já se rozespale podíval za tím zvukem. Tak krátkou chvíli jim trvalo, než ze mě udělali chodící zombie? Pokud mě předtím Gill vylekal svým zjevem, jak bych zareagoval nyní při pohledu do zrcadla, které jsem neviděl několik dní (stejně tak všechny zbylé věci z koupelny). Nikdy by mě nenapadlo, že pracovat, jako policista, bude až tak mizerná práce. Až toto dodělám, podám výpověď; tohle do konce života rozhodně dělat nevydržím. Bylo by to z psychických důvodů – velmi rychle bych zkolaboval, kdybych pokračoval v tomhle ještě delší chvíli, než bude potřeba.

   Skutečně nepřestávám obdivovat ostatní členy tohoto "takzvaného" týmu, protože o naší spolupráci se vůbec nedá mluvit. Pokud tady někdy byla, mně se vyhýbala přímo obloukem, jako bych měl nějakou vyrážku. Když jsem se chtěl Gilla zeptat, zda už zjistil alespoň tvář pachatele podle výpovědí svědků a spolupracovníků našeho muže z Kobry, který je pravděpodobně pořád mimo, jen se na mě sekavě podíval a vypadal tak děsivě, že jsem se raději schoval za obrazovku, abych se mu nemusel dívat přímo do očí, když mluvil. Odpověděl mi jaksi zpomaleným hlasem (jako by byl loutkou), že doposud se mu nikdo neozval, aby ho pořádně identifikoval, takže má zatím poměrně mizivý, rozmazaný obrázek, se kterým nemůže pracovat. To už se však ozval John s plnou pusou, takže mu nebylo rozumět. Když jsem ho upozornil, aby polkl a potom mluvil, kupodivu tak učinil, a vysvětlil Gillovi, že to nebyla jeho chyba, protože seten pitomeček schovával za krabicemi a žádný jiný zřetelně rozeznatelný obrázek pro blbečky, jako je on, rozhodně shánět nebude, za to ho neplatí. Mají se hodně rádi, napadlo mě. K tomuto rozhovoru jsem se nijak nevyjadřoval a raději jsem z něj doslova vycouval. Chtěl opustit místnost a jít domů, kde bych se vzpamatoval, ale jestřábí oči Freda mě hned varovaly, že jestli se pokusím o útěk, skočí po mně.

   Přišla mi o hodně zpožděná odpověď od Freda ohledně Nicolase: "Nicolas má dnes volno, pracoval tři týdny v kuse a nutit ho, aby byl v pohotovosti i tady, zatímco si pospí pár minut, než se zase něco podělá, to bych musel být tyran." Aha, a co když tyran jen tak náhodou jsi? Ty mě nenutíš, abych tady zůstával? To bych se teda divil... Na druhou stranu, nemůžu jít do terénu, nemám parťáka. Že by jediná pozitivní věc na celém tomto zapeklitém případě?

   Najednou dovnitř někdo vešel. Všichni jsme k oné mladé ženě vzhlédli. Žena pustila složku na zem, hrozivě zakřičela a utekla pryč, zavírajíc za sebou dveře. Proč jsem předtím také neutekl, když jsem měl možnost? Gill se jako jediný zvedl a šel sesbírat složku a papíry, které ženě vypadly.

   "Hej, Frede," oslovil našeho nadřízeného skoro opileckým tónem hlasu a otočil se na něj. "To je pro tebe."

   Stvoření jménem Fred se na něj pomalu otočilo a se šíleným výrazem ve tváři mu řeklo, aby mu to předal, když je to pro něj. Gill mu to bez zájmu v očích předal a nijak se nestaral o to, jak vypadá. Když jsem se ho zeptal, co to je, zvedl prostředníček ozdobený černým prstenem a po celou cestu na své místo mi ho ukazoval. Nechápu, co si tím chtěl dokázat! Počkat...? Aha, takže už plně rozumím tomu, co tvrdil předtím. Chladný a odtažitý. Fred si prohlédl složku skrz na skrz – asi zapomněl číst – a zamyslel se (nebo se tak snažil vypadat). Nakonec položil složku na stůl, o který se posléze opřel. Můj nápad, že se odsud vypařím, přišel vniveč, protože jsem omylem nohou vrazil do poloprázdného košíku s jablky a John po mně skočil rychlostí zdrogované fretky a držel mě na zemi. Někdy zapomínám, že i on je členem tohohle týmu. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bude mít až tak dobré reflexy (alespoň co se jeho věcí, především jídla, týče). Vzal si další jablko, spokojeně se do něj zakousl a vstal ze mě, když jsem mu slíbil, že už se toho koše vícekrát nedotknu. Tak hloupá přísaha, ale byl by mě uškrtil na šňůře nebo drátu od počítače.

   "Gille, Jamesi," oslovil nás najednou Fred a oba jsme se za ním podívali, zatímco mě John konečně pustil a opět se usadil do své židle. To bylo snad podruhé, kdy jsem ho viděl, že vstal z té židle! Hned na to se odrazil od země, zastavil se o stůl tím, že mu nejspíš praskla páteř, ale prudkým pohybem ji měl zřejmě zase v pořádku, takže se otočil a pokračoval ve své práci. Maniak. Konečně jsem pohlédl směrem k Fredovi. "Mám pro vás dva práci, zajedete do nemocnice a vyslechnete zaměstnance Kobry," rozkázal nám, Gill prudce vstal a málem by vykoktal svůj nesouhlas, ale po prvních dvou slovech se pořádně rozpovídal a mluvil tak rychle, že jsem jenom pozvedl obočí. "Je to rozkaz," připomněl mu Fred zlým hlasem.

   A tak jsem nakonec poprvé za celou tu krátkou dobu, co jsem zde, viděl Gilla skutečně změnit jeho pracovní místo. Popadl kabát a bůhví po kolika dnech opustil místnost. Překvapilo mě, jak čerstvý a překrásný vzduch je venku. Kéž bych mohl zůstat tady... Klidně bych mrznul!

   "Máš vlastní auto?" zeptal se mě Gill cestou a něco hledal v kabeli, kterou vzal bůhvíkde. Řekl jsem mu smutnou pravdu, že řidičák mám, ale auto mi zatím chybí. Najednou mi v obličeji přistály klíče, které mě málem sundaly k zemi. Než jsem si uvědomil, co to je, zasyčel jsem na něj, co to je, a potom si klíče pořádně prohlédl. "Jdeš nebo tupě čučíš?" zasyčel zle a zmizel venku. Zaraženě jsem si prohlížel klíčky od auta. To mi natolik důvěřuje, že mi půjčí služební auto? Ne, byl jsem jen naivní hlupák, když ukázal na to nejhorší možné auto, které jsem kdy mohl vidět. Někdy mám pocit, že Nicolas je bývalý makléř nebo velmi šikovný zloděj, když si mohl pořídit tak slušně drahé auto, zatímco jsem se opatrně blížil doslova k plechovce. Nerozpadne se to, když do toho vlezu? Hledal jsem tlačítko na dálkové otevření. Aha, jen na klíče. Bezva.

   Proč jsem to musel být ze všech lidí já, kdo vlezl do toho auta, které se brzy rozpadne cestou, a musel ho řídit, zatímco mě Gill komandoval, kdykoliv jsem cokoliv stiskl špatně nebo jel příliš rychle. Neumím si ho představit ani náhodou v jakési akci nebo přestřelce. Vždyť by se to auto rozpadlo, kdybych jel rychleji než jeho předepsaných padesát. Pořád opakoval, že nikam nespěcháme a bylo mi jasné, že brzy zešílím úplně. Pevně jsem svíral kůží potažený volant, ve snaze ho nevyrvat a nepraštit osobu sedící vedle mě vší silou, která se mi hromadila víc, než bylo třeba.

   I tak mi to přišlo už na hlavu postavené; od kdy jsou povoleny návštěvní hodiny ve čtyři hodiny ráno proboha! Najednou se z vysílačky začal ozývat ženský hlas.

   "Příjem," popadl ji Gill a podíval se z okna, sleduje dva naprosto totožné muže, jak jdou vedle sebe a za nimi jde ještě jeden. Jen matným pohledem jsem si jich všiml, ale do tváří jsem jim neviděl. On se za nimi důrazně díval a na chvíli nevnímal. Využil jsem toho a přidal, záměrně zahnul a potom zase srovnal vozidlo do původní polohy. John z toho měl málem infarkt, ale mně se ulevilo. Zase jsem se cítil uvolněně. "Omlouvám se, zopakujte svůj požadavek," řekl Gill po chvilce ticha a zíral před sebe. Mrtvola.

   Žena se ho ptala na jakési jméno; Robert Enrique. Kdo to je? Dle jeho trochu vážného pohledu jsem si uvědomil, že to je zřejmě onen zaměstnanec Kobry. Odpověděl záporně a já pohlédl před sebe. Vysvětloval ženě na druhé straně hovoru, že tam teprve jedeme.

   "Už došly výsledky?" zeptal se prudce a já se ho trochu polekal. "Aha, rozumím. Až dojdou, předejte mi je na stůl, ať se do nich nedívá nikdo jiný dřív než já, je to jasné?"

   "Rozkaz, konec," řekla žena a potom se vysílačka sama zhasla. Gill si oddychl, zavřel oči a opřel se o sedadlo. Netušil jsem, zda by bylo dobré začít rozhovor. Nakonec jsem ho přeci jenom začal.

   "Už vědí přesně, co zabilo toho pracovníka z Kobry?" zeptal jsem se. Gill přikývl a dal vysílačku zpátky.

   "Neuvěříš co," řekl trochu pobaveně. "V jeho žaludku našli pochopitelně zbytky z jeho oběda a to mu rozdráždilo žaludek. Dle výpovědi jiných spolupracovníků mu nebylo už předtím dobře, objevil se tam zahalený maniak s maskou varana a něco mu prý nacpal do pusy. V ruce už měl varana a dle mého názoru ho přinutil, aby ho kousl."

   "Proč?" zeptal jsem se nechápavě. Upozornil mě, že jsou to jenom jeho domněnky. V podstatě vše je pro nás nyní pouhou domněnkou, nemáme ani jeden pořádný důkaz. Možná ten napadený muž by mohl něco vědět. Jakže se jmenoval?

   "Náš podezřelý, za kterým jedeme," řekl a odněkud vytáhl fotku toho muže. A já ho ihned poznal. "Robert Enrique, věk přibližně 39 let, zaměstnaný v Kobře už minimálně tři roky. Dle výpovědí spolupracovníků měl už někdy předtím problémy se žaludkem a jeho zdraví bylo celkově špatné. Našli ho v křečovité poloze. A zajímavost? Je to přistěhovalec, žije tady už pátým rokem a Kobra si ho sama našla, aby mu nabídla práci."

   Žasl jsem nad jeho schopností sehnat tolik informací během pár dní. "Když mu bylo špatně, proč si nevzal nemocenskou?" zajímal jsem se. Chabě se zasmál a vysvětlil mi, že v Kobře to funguje jinak; dokud nemají odpracovaný počet hodin na měsíc, nemohou si vzít volno, natož jít bez ohlášení domů. I kdyby prý měli horečky a zvraceli, musejí pracovat dvacet čtyři hodin denně. Dvacet čtyři hodin denně?! To ani nespí?

   "Víš přece, čím se Kobra zabývá, ne?" zeptal se nechápavě. "Jako jediná potravinová organizace svého druhu si nemůže dovolit pochybit nebo nechat jediný výrobek bez speciální péče. Na Kobře jsme v podstatě všichni závislí, jako na nějaké droze."

   "Všichni kromě mě," neodpustil jsem si poznámku a on se nad ní jenom ušklíbl. Co když mu bylo špatně právě z jídla, které zkoumal? To mě Gill hned přesvědčil, že co se týče teprve vytvářených produktů, musí je jenom kontrolovat a utrhnout je, až jsou čerstvé. A pokud by je utrhli předčasně, museli by sepisovat dlouhou zprávu, proč tak učinili. "A co kdyby to udělal tajně?" Pozvedl obočí a rozesmál se.

   "Myslíš si, že by mu to jen tak prošlo? V Kobře je více kamer, než je třeba," dodal ještě se smíchem. Zakroutil jsem nad ním hlavou a zahnul k nemocnici. Upozornil mě, abych jemně vyndal klíče, ale naschvál jsem je prudce vysunul, abych mu způsobil menší infarkt. Vykřikoval, že mě už nenechá nikdy řídit.

   "Tiše, jsi v nemocnici," zašeptal jsem, abych ho ještě více potrápil. Kdyby mohl, tak by mě uškrtil na prvním obvazu, který jsme viděli. Viděl jsem mu na očích, že by mě raději zabil a šel se zase schovat pod papíry na svém stole, ale bohužel měl by tady plno svědků. Díval jsem se po Tereze. Možná jí už skončila směna a ona šla domů. Nebo si vzala volno. Ale to se jí moc nepodobá.

   Má myšlenka byla správná. Když jsem se po ní ptal na recepci, ta samá žena, jako předtím, mi stejně nezaujatým hlasem odpovídala. Dalo mi to celkem dost zabrat, abych jí poděkoval za její ochotu. Gill se mezitím už porozhlédl po nemocnici a našel jsem ho, jak stojí před košem, který už pomalu překypoval odpadky. Přešel k jedné sestřičce a milým hlasem (který jsem u něj slyšel poprvé v životě), ji poprosil o pár gumových rukavic. K čemu? Zmateně jsem na něj hleděl, když si jednu z nich nasadil, zahýbal prsty, aby si zvykly, a potom zalovil do koše. Vykulil jsem oči, a když jsem se ho zeptal, co to dělá, řekl jen, že si odebere vzorky. A čeho? Toto není místo činu, nebo je? Spatřil jsem ohryzek zeleného jablka. Vzpomněl jsem si na Terezu, která si to samé vychutnávala i předtím. Ohryzek nakonec dal do druhé rukavice a tu první, kterou použil, sestřičce vrátil.

   "Fred mi řekl, abychom se tu porozhlédli a cokoliv podezřelého mi přinesli," vysvětlil mi. Copak je to maniak, když zírá do koše a skrz ty odpadky vidí i tak malý ohryzek?! "Jdeme, Robert Enrique je už prý vzhůru a měl by být schopen s námi mluvit."

   Asi zapomněl, že unikl pravděpodobně smrti. Dle mého názoru jenom zkolaboval kvůli nadměrnému nasazení v práci. Když jsme vstoupili dovnitř, vykulil jsem oči. Na fotce na posteli pacienta byl mladý muž s mírným úsměvem na tváři, kterého jsem moc dobře poznával (byl to jeden z těch dvou, které jsem předtím viděl... když jsem se jen tak náhodou nedovoleně potloukal kolem). Avšak nebyl jsem si jistý, zda jen nedali špatnou fotku k jiné posteli, protože před námi ležel pobledlý, vyhublý, neskutečně starý muž, který měl kruhy pod očima a lícní kosti mu byly vidět tak moc, že jsem se obával, že je to nějaká oběť holocaustu. Pomalu otevřel oči a zadíval se jimi na Gilla.

   "Dobré ráno, pane Roberte," oslovil ho Gill mile a přistoupil k němu, ale jenom o krok. "Jsme od policie," dodal a vytáhl svůj odznak. Muž se jenom chabě usmál.

   "Čekal jsem, kdy sem přijdete a budete chtít vědět víc," zachraptěl starým hlasem. Třesoucí rukou si přitáhl víc peřinu, jakoby mu byla zima. Já se odvážil přiblížit se také jenom o krok blíž. Modrýma očima si nás prohlédl. "Chcete se zeptat, zda jsem znal toho druhého, že ano? Ten útok... ve znaku varana."

   "Jak víte, že se tak ten útok jmenoval?" zeptal se Gill pohotově, než to napadlo mě. Viděl jsem však, že je Gill jaksi nesvůj. Asi v místnosti bylo příliš lidí. Příliš malý prostor a příliš mnoho lidí.

   "Protože nás přímo kontaktoval pan Wehta... varoval nás před možným nebezpečím... víte... víte, pan Wehta je moc milý člověk. Nedopustil by, aby se to opakovalo... Chtěl tomu zabránit. Ale... Ale dozvěděl se to moc pozdě," mluvil hlasem starého muže a jeho tep srdce začal o něco rychleji bít.

   "Můžete nám toho člověka nějak popsat?" naléhal Gill na Roberta. Muž se chraptivě nadechl, ztěžka polkl a zaměřil se očima na mě.

   "Tmavé vlasy... svalnatá postava," začal diktovat, zatímco zvedl třesoucí se rukou. Zaraženě jsem na něj hleděl, když na mě ukázal. Gill se na mě také trochu nejistě otočil. "Přibližně..." řekl muž a mlaskl. "Přibližně stejně vysoký... možná vyšší... trošku."

   "Podle hlasu..." promluvil na něj Gill a upoutal jeho pozornost. "Byl byste schopný ho alespoň identifikovat? Znal jste ho? Možná přes tu masku zněl nějak jinak, ale... zkuste si vzpomenout. Zařadit ho do nějaké věkové kategorie." Vím, že se mu snažil pomoct, ale ten člověk... Jeho srdeční tep se začal zrychlovat a dech zkracovat. Dle jeho pátravých očí mi bylo jasné, že se snaží vzpomenout. Opravdu je mu třicet devět let?!

   "Ano, ten hlas..." říkal trochu zpomaleně. "Znám ho." Pomalu zvedl víčka a vypadal, jakoby se něčeho polekal a jeho tep se prudce zvýšil, až přístroj začal šílet a pípat, jako zběsilý.

   "Co tady děláte?" zeptal se nás mužský hlas a já s Gillem jsme se prudce otočili. Kdy ten vysoký muž byl schopný otevřít dveře? Jak dlouho tady byl? Vůbec jsem si ho nevšiml. "Zmizte, hned! Pacient potřebuje klid!"

   Byli jsme doslova vyhozeni. Avšak já si všiml polekaného a přitom zoufalého pohledu muže za mnou. Znovu jsem se Gilla zeptal, když se dveře za námi doslova zabouchly, zda mu je skutečně třicet devět. Pokrčil rameny, že takové dostal informace a jeho složku. Naposledy jsem se podíval na dveře, za kterými ležel Robert, a spolu s Gillem jsme nakonec nemocnici opustili. Byl to poměrně krátký rozhovor, ale získali jsme alespoň něco, dle Gillova tvrzení s tím bude schopný pracovat a vytočil něčí číslo, když mi podával klíče.

   Neříkal, že mě nenechá už nikdy řídit?

   Když jsem mu zopakoval jeho vlastní slova, dostal jsem se stejné reakce, jako předtím; zvednutý prostředníček. Otevřel jsem mu dveře, zatímco už mluvil. Po někom křičel, aby mu okamžitě sehnaly všechny složky dle popisu, který jim zadával. Rozjel jsem se od nemocnice a nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsme se mohli zastavit ještě za Naomi. Ale ta by jistě spala. Bylo sotva pár minut před pátou hodinou ráno. I tak je mi záhadou, proč byl Robert vzhůru. Lehký spánek? Nebo zlozvyk z práce? Netuším.

   Na stanici jsme se vrátili krátce po páté hodině ráno, usínal jsem skoro za volantem, ale díky Gillovi, který živě někomu něco vykládal, jsem byl schopný se pokaždé probudit v čas a dojeli jsme bez nehody.

   Když jsem zaparkoval a vystoupil, hned mi sebral klíče a nadále mluvil do telefonu. Zajímalo by mě, kolik platí za jeden den hovoru, když pořád někomu volá. Možná má tak dobré spoje, že může volat komukoliv a má to zadarmo. Volal, spíše křičel přes celou stanici, takže se na nás zase všichni dívali. Především na něj zírali, jako na maniaka. Netvrdil přece, že když jde ven, tak všechno pokazí? Možná se podceňoval, nebo to řekl záměrně.

   Sledoval jsem ho, jak pořád s mobilem u ucha si bravurním způsobem sundal kabát, hodil ho přímo na židli, za kterou se usadil a ptal se dál. Sám jsem se konečně usadil za svůj stůl a pohlédl na složku Operace O(s)trava. Doposud jsem ji neotevřel.

   Bylo toho hodně; plno věcí se muselo přeorganizovat, ba co víc; dostali jsme skutečně zajímavý případ. Několik lidí skončilo v nemocnici se zdravotními problémy poté, co snědli určitý druh ovoce – jablka. Nejednou už jablko připravilo o život nějakého člověka. Třeba taková Sněhurka... Soustřeď se, Jamesi, zatraceně!

   Konečně jsem otevřel složku Operace O(s)trava. Konečně jsem pochopil, proč to bylo napsané zrovna takto. Nejednalo se vůbec o ono české město, ale o hromadné vraždění v podobě otrav z jídel. Tiše, nikým nerušen jsem si prohlížel všechny fotky a procházel očima spisy. Nevyjasněné smrti mladých i starých lidí, stejné příznaky, neznámý jed v tělech... Položil jsem složku na stůl a tiše si prohlížel dvě mrtvoly na fotografii. Za celý tento případ byli prý zodpovědní dva manželé z Německa.

   Do jednotlivých jídel přidávali speciálně upravený jed, který se v těle rozpouštěl, a když člověk pokračoval v jedení daného výrobku (například děti, které měly pravidelně na svačinu například chleba), tak své tělo pomalu, ale jistě trávili a nakonec jedu podlehli. Protože se o jedu vůbec nevědělo, dokud nezasáhl ledviny, žaludek a částečně i srdeční chlopně, nebylo možné ho určit, protože posléze oběti zemřely příliš rychle, než byly schopny dojít na nějak výsledky. Před deseti lety... Vzpomněl jsem si na grafy, které mi Fred předtím ukazoval. Může za ty hluboké propasti v grafech hromadná otrava jídel?

   Neviděl jsem v tom moc spojitostí – obětí bylo zatím jenom deset. Ano, je to dostatečně vysoké číslo, ale riziko, že se jedná o stejný případ jako předtím, je zatím malé. Pořád se může ukázat, že snědli něco špatného. Nebudu dělat ukvapené závěry a raději se zeptám lidí, kteří je znali, zda neměli nějaké problémy.

   Fred upoutal naši pozornost slovy, že tento případ vypadá trochu nebezpečně, a především, že dostal rozkazy z Vedení, určíme si přezdívky, jaké měl předešlý tým, který na podobném případě pracoval. Netušil jsem proč, ale Fred vybral přezdívky z japonského slovníku. Já jsem byl Hebi, Had, John byl Neko, Kočka, Gill si vytáhl přezdívku Fukuro, Sova, Freda jsme nyní měli oslovovat mimo pracoviště Kitsune, Liška, a co se nepřítomného Nicolase týče, dostal přezdívku Okami, Vlk. Nebyli jsme spokojeni s těmito přezdívkami, ale abychom nezpůsobili příliš problémů Fredovi, tak jsme to přijali. I tak si myslím, že se na to všichni časem vykašlou.

   Gill Fredovi připomněl, že jeho služby využil na další dva dny dopředu, co se venkovního světa týče a potom vytáhl onu rukavici, ve které měl hnijící ohryzek. Fred si vzal speciální bílé rukavic, zvedl ho a přitom se ptal, zda si všiml něčeho podivného.

   "Snad jenom oběti samotné," řekl a John se za nimi otočil na židličce, která trochu zavrzala, zatímco žvýkal jablko. "Vypadal... jako stařec. A upřímně, dostal jsem informaci, že je mu 39 let." Pokrčil rameny. Fred nad tím jenom mávl rukou a položil ohryzek na stolek. Tělo varana už konečně zmizelo. Už jsem se začínal bát, že se k němu začneme povinně všichni modlit.

   Naneštěstí Fred až tak velký maniak nebyl.

   Znovu jsem se vrátil očima k oné složce, která mě trochu děsila. Fotky tváří jsem si musel prohlížet s nadhledem, jinak bych musel přijít o mozek. Myslel jsem přitom na něco jiného, abych se ubránil nehezké realitě, jak vypadali teprve náctiletí lidé. Žena, které bylo teprve dvacet dva let, byla na fotce jako stařenka. Nechápal jsem to. Dle výpovědí jejího manžela, který zemřel týden po ní, jí prý začalo být špatně několik týdnů, než začala tak rychle stárnout. Měl jsem hlavu plnou myšlenek a otázek, na které jsem odpovědi neměl. A přitom ležely přede mnou.

   Povzdychl jsem si.

   Byl tu neobvyklý klid, když tady Nicolas nebyl. Nikdo mně neprovokoval a já si připadal trochu znuděně popravdě řečeno.

   Asi mě někdo slyšel a někdo tam nahoře mě nemá rád, když mi pár minut poté někdo sevřel hlavu a já otráveně vzhlédl s otázkou, směřující k nechutně po kouři zapáchajícími Nicolasovi, co si jako myslí, že momentálně dělá, a on se jenom zasmál, jako hlupák. Mám podezření, že nekouří cigarety, ale nějakou nezákonnou drogu. Prosím, ať je to pravda a já ho mohu zatknout a zbavit se ho!

   Sotva slyšel svou novou přezdívku, škodolibě zavyl. Pako.

   Vážně... tento den nemůže být o nic lepší. Koutkem ucha jsem zaslechl, že se Fred hádá s Nicolasem, že mu dal přece nařízené volno, ale Nicolas si z toho hlavu nedělal. Co já bych dal za nařízené volno; vypadl bych z této místnosti, hledal si jinou práci a žil si spokojený jednodenní život svobody.

   "Náhodou jsem čmuchal," chlubil se všem a záměrně poukazoval na svou novou přezdívku. Snažil jsem se ho ze všech sil ignorovat. Marně. "Ten zaměstnanec Kobry, kterého zabili při útoku varana, den předtím požádal o výpověď, a náš známý Robert měl prý problémy přímo se šéfem."

   "Takže?" nechal jsem svou otázku zaznít do vzduchu záměrně.

   "Je zde i možnost, že jedna ze dvou goril, osobní stráže, Wehty Marca si tady udělala výlet, aby se toho červa zeptala na důvody výpovědi. A my jsme onu gorilu posléze potkali, Jamesíku, srazili sanitku, kde byla slečna Naomi. A ta také není úplně bez viny," vyprávěl dál všem zapáleně a my na něj jen tiše hleděli a poslouchali ho. "Z nepotvrzeného zdroje, tudíž tahle informace může být i nepravdivá, Naomi sem a tam dodávala zvířata přímo do Kobry a zná se osobně s Wehtem Marcem, což je skoro nemožné, když se zamyslíme, jak vysoce chráněný člověk to je. Ba co víc; všechna zvířata z jejího krámku jsou jedovatá."

   "Míříš tím snad na onoho varana, který pokousal zaměstnance Kobry?" zajímal se Fred. A já se začínal ztrácet.

   Nebyl jsem sám. Po chvíli vstal i John a nechápavě se Nicolase ptal, kam tím vším míří, protože on postrádá jakousi hlavní větev, které by se chytil a mohl se jí nechat vést, protože je úplně mimo.

   "Co kdyby čirou náhodou Wehta Marco kupoval od Naomi nějaká zvířata, co se masa týče a jedy z nich přitom dostával a prodával je travičům?" zeptal se ho Nicolas přímo.

   "To je nepřímé obvinění," ozval se hned Gill.

   "I tak... Co když Wehta Marco předtím sponzoroval naše dva vrahy z Operace O(s)trava? Protože pak by ty jedy mohly souhlasit," řekl pobaveně.

   "Jsi přepracovaný," zhodnotil Fred jeho stav dvěma slovy. "Mluvíš hlouposti, nemáš důkazy, takže papa, jdi domů, prospi se a zítra přijď."

   Konečně jsem si vzpomněl na něco, na co jsem celý den zapomínal. Když Fred doslova Nicolase vyhazoval ven dveřmi, vytočil jsem Terezino číslo. Zvedla mi to, ale hned vzápětí mi řekla, že se necítí moc dobře, že je unavená. Proto měla volno. Chápal jsem důvod, proč naši schůzku, kterou sama navrhla, musela zrušit. Rozhodl jsem za ní, že se brzy zase uvidíme a domluvíme se. Rozloučil jsem se a zavěsil. Kdybych věděl, že je to naposledy, co s Terezou mluvím tímto způsobem, možná bych řekl něco jiného.

   Sotva jsem položil mobil na stůl, najednou všechno zhaslo a utichlo. Rozhlédl jsem se kolem a všiml jsem si, že Fred a Nicolas se prudce zastavili a pomalu se dívali za sebe.

   Úplné zatmění.

   Slyšel jsem zrychlený dech. Snažil jsem se v té tmě rozlišit, kdo by mohl začínat tak zběsile dýchat. Vše trvalo jenom chvíli.

   John prudce vstal ze židle a začal ječet, zatímco se držel za vlasy, div si je nevytrhal a pobíhal po místnosti a my ho jenom tiše sledovali. Ječel, jako pominutý a ostatní si ho snad nevšímali. Já se ho pokoušel zastavit. Co se mu stalo? Netušil jsem.

   Najednou se sám prudce zastavil, a když jsem mu viděl trochu do tváře, viděl jsem, že má jakési tiky, při kterých se rychle usměje, a potom mu koutky zase ochabnou. Zmateně jsem na něj hleděl. Vzhlédl ke mně a měl šílený výraz ve tváři a v očích zoufalost.

   "Všechno bude v pořádku, je to jenom výpadek proudu," opakoval pořád dokola zrychleně, posadil se na zem, pevně se chytil kolen a začal se houpat, jako mentálně labilní člověk. Jen jsem ho tiše sledoval. Šel z něj strach. Sem a tam sebou cukl. Všechno bude v pořádku, je to jenom výpadek proudu. Všechno bude v pořádku, je to jenom výpadek proudu...

   Až do toho dne jsem neznal význam všech těch slov. Ani co to pro Johna znamená... být nepřipojen k síti.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře