Hra - Kapitola sedmá

21. duben 2016 | 07.08 |
› 

KAPITOLA SEDMÁ: Strach ti umlčel hlas

      Společně jsme čekali, až Anzoh skončí, abychom ho mohli překvapit. Když jsem se schovávala za sedadly, čekala jsem, až ho uvidím. Pak jsem na něj vybafla. Ale překvapil mě fakt, že před ním byl Dishu, který ho očividně o schod předběhl. Dostala jsem tik do oka. Jen na mě civěl a myslel si o mně, že jsem magor. I já jsem si tak v tu chvíli připadala. To už okolo něj Anzoh prošel tak, aby do něj ironicky omylem vrazil. Provokativně mě před ním objal.

      Jiankovi došlo, o co se pokouší, a tak se přidal. Opřel se o mě z druhé strany. Sotva ho Dishu viděl, přidal do kroku a rychle zmizel za dveřmi. Zasmáli jsem se všichni tři. Rozhodně jeho matka umí používat make-up i na jiné lidi, než na sebe, protože modřiny zamaskovala dokonale. Jen ta představa, jak tady stojí pomlácený, mě bavila víc, než kdy jindy. Anzoh nám vyprávěl o tom, co jsme v podstatě slyšeli z úst přímo porotců. Ale dělali jsme, že o tom nevíme a s nadšením jsme ho poslouchali.

      Byl jako Damad první den. Nadšený ze své první práce. Přemýšlela jsem, zda Jiank trochu žárlí, když on má brigádu a nemá se komu svěřit se svými zážitky. Ale chápala jsem ho. Anzoh uměl mluvit celé hodiny. I přesto, že jsme přišli domů a já chtěla jít do pokoje, následoval mě až nahoru, až jsem mu musela chytit pusu, dát mu tak jasně najevo, že to už stačilo a zmizela jsem za dveřmi. Ale on pokračoval i přes dveře. Otevřela jsem je a držela v nich papuč. Udělala si, že si zapnul pusu na zip, uklonil se mi a zmizel ze dveří. Musela jsem se zasmát a posadit se na rozvrzané schody, přestože se mi na hlavu sypalo dřevo nebo prach seshora. Dala jsem hlavu dozadu, aby se mi hromádka sesypala z hlavy.

      S úsměvem jsem konečně přešla ke stolu, prohlédla si Jiankovo přání a sklidila ze stolu Anzohovo.

Je mi jasné, že po tomhle výkonu, si ho tam musí nechat anebo mu doporučit jinou roli. Nezbaví se ho totiž tak snadno. Ne, když ho to tak moc baví. Zkoušky si užíval víc, než kdo jiný, až ho za to ostatní podle pohledů nenáviděli a chtěli ho zabít. Ale já byla spokojená. Splnil se mu jeho sen. Sice na podruhé, ale byl to výkon hodný dospělého člověka.

      Všimla jsem si dokonce, že poslední dobou nenacházím skoro nikoho v mém pokoji bez dovolení. Stejně by mě zajímalo, co tady všichni tak moc chtěli udělat. Ale měla jsem pocit, že vždycky, když jsem zavřela dveře a sešla po schodech o patro níž, tak jsem slyšela kroky k mému pokoji, zavrzání dveří a jiné zvuky. Jsem vážně paranoidní. Ale také jsem byla ráda. I přesto všechno jsem se dokázala přenést přes vlastní slabost a pomoct Anzohovi v jeho snu. Přemýšlím, komu splním přání příště. Na chodbě jsem potkala Pivaka. Vyhnul se mi a přešel do svého pokoje beze slova. Myslím si, že jsem už měla víceméně jasné, komu pomohu jako dalšímu k jeho snu.

      Seděla jsem na sedačce v mezipatře a dívala se z okna, jak hustě sněží. Polovina prosince a ono už sněží, jako o život. Vánoce budou jistě na sněhu. Uvědomila jsem si, že jsem u nich nikdy nestrávila zimu. Tohle je první venkovská zima. V tuhle dobu jsem byla už dávno s tátou v jeho práci a pomáhala mu získat lepší místo. Nikdy jsem tam nikomu nevadila. Lidi z otcovy práce mi nahrazovali rodinu. Ale nikdo mi nikdy nenahradí matku a otce. Utřela jsem si nos a pohlédla zase z okna. Nemohu být sentimentální, když musím pomáhat ostatním. Ještě nejsem ani zdaleka u konce své cesty.

      Rozhodla jsem se, že když jsme konečně všichni zase doma, zkusím pomoct tetě vařit. Ale jak bylo vidět, Anzoh jí už rád pomohl za mě. Přesto mě však k nim přizval. Teta mi nechtěla nic povolit. Pak si vzpomněla, že jí chybí mák. Vyběhla ven, aby nastartovala auto. My jsme měli pokračovat v práci. Spíše Anzoh měl pokračovat v práci. Když se nad tím zamyslím, nikdy jsem ho neviděla vařit. Ale rozhodně uměl všechno lépe, než já sama. Zvedla jsem nůž a výrazně se na něj podívala.

       "Hele, dej to dolů, děsíš mě." přiznal se. Rozkrájela jsem zelí na dvě poloviny a prohlédla si nůž znovu. Ušklíbla jsem se. Poznamenal, že mi zase zářily oči, jako nějakému maniakovi. Pomalu jsem se na něj podívala. Zaječel, protože se mě lekl. Teta se vrátila, aby mě praštila. Pak nastoupila do nastartovaného auta a odjela po mák.

      Krájela jsem zelí. První práce, která mi dokonce v kuchyni šla! Vítězoslavně jsem ho donesla Anzohovi pod nos. Zatleskal mi. Když jsem měla pokrájet rajče, chytil mi ruce a následně mi to předvedl. Usmála jsem se, protože díky této ukázce i to šlo o dost lépe, než bych to zvládla předtím sama. Prý jsem však pořád krájela, jako zabiják.

      Pelter, který si šel pro mléko, raději rychle zacouval, sotva mě viděl s nožem, ale Anzoh ho uklidnil, že je to v pořádku. To však Pelter utíkal pryč. Myslel si, že zase vtipkuje. Anzoh pokrčil rameny a hlídal pečící se buchty v troubě. Jak tam potom chce dát mák? Pro jistotu jsem mlčela a pokoušela se nakrájet zelí. Sotva přišla teta, začala po mně pochopitelně ječet, Anzoh se smál. Nakrájela jsem skoro všechno, co mi přišlo pod ruku. Jeho chyba, že mě nehlídal.

       "Jsi naprosto neschopná!" soptila teta. Je pravda, že miluje vaření a nenávidí ty, kteří to neumí. Může si vzít ode mě nůž. Sbohem, světe, můj sen se také konečně naplnil. Jaká ironie mi byla, když si jím jenom otevřela sáček s mákem. Přemýšlím, proč chci tak moc poslední dobou zemřít. Aha! Nechci plnit jejich sny, to je ten důvod.

      Když jsem dostala za úkol umýt jablka, nechápala jsem, k čemu jsem měla krájet zelí. Na oběd jsme měli buchty s mákem. Zajímalo by mě, jak ho tam dala, když byly už upečené. Odpovědí mi byly poničené buchty, které jsem odmítala sníst. Za trest jsem jich musel sníst osm. A bylo mi špatně. Teta se jen mile usmívala, protože si myslela, že mi to chutná. Upřímně řečeno, nikdy jsem nic hnusnějšího nejedla. I táta uměl péct buchty lépe než ona!

      Aby se mi pomstila ještě víc, přikázala mi nasekat dřevo a posléze umýt nádobí. Když jsme sekala dřevo, napodobovala jsem její hlas.

       "Musíš trochu chraptit." řekl Anzoh, až jsem zaječela, ohnala se sekyrkou, které uletěla ostrá část. Vážně tady nemají skoro nic v pořádku. Vzdychla jsem a odnášela dřevo dovnitř. Kupodivu mi pomohl. Ale něco mi pořád vrtalo hlavou. To, co řekl předtím. Zastavila jsem ho, když chtěl odejít, což ho mírně zmátlo. Otočil se na mě a čekal, co ze mě vypadne.

       "Předtím jsi řekl, že hladovíš po vítězství. Netušila jsem, že bys byl až tak slabý." řekla jsem lehce arogantním tónem. Mlčky mě sledoval. Pak se usmál a vysvětlil mi to. Vysvětlil mi, že kdyby se tak nezachoval, neměl by jednu z nejlepších rolí, kterou v té hře šlo získat. Jakou roli však měl, když se jim předvedl právě tak, jak se jim předvedl? Měla jsem v mysli vryto, že na konkurzu se mají lidé chovat slušně a mile, usmívat se, aby je vzali, a on jim tam ukáže tu nejhorší část svého já, jaká může existovat. A oni ho vzali. Sarkasmus proklínám.

      Když jsem se vrátila, tak jsem zpomaleně umývala poslední nádobí pod přísným dohledem tety, které chyběl jenom bič, pak bych ji mohla pokládat za otrokáře někde z Egypta.

      Jen ta představa mě nutila se začít křečovitě hýbat, abych se nerozesmála.

      Teta Ferguda, po velmi důkladné prohlídce všeho nádobí, usoudila, že jsem dostala oprávnění opustit kuchyni a mohu jít do pokoje. Jako otrok, který dostal svobodu, jsem vyběhla všechny schody. Rozhodně jsem se zlepšila v běhu.

      Když jsem tady byla první týden, končila jsem vyběhnutím do prvního patra. Byla jsem příliš zvyklá na výtah. Spíše příliš shnilá. Ale nyní dokážu vyběhnout všechna tři patra, pak schody ve svém pokoji a poskakovat po pokoji, jako nějaká kobyla. Ještě se naučit vařit bez jedů a budu umět všechno. Budu moci odejít. Ten pocit, že na něco pořád zapomínám, je děsný.

      Když se kalendář začal v podstatě sám otáčet a dny mi poletovaly v noci okolo hlavy, uvědomila jsem si, že se pomalu blíží Vánoce. Přemýšlela jsem, co bych komu měla koupit. Sice jsem měl a ještě dva týdny do Vánoc, ale raději se připravím už nyní. Jak bývá mým zvykem, stejně na něco zapomenu a o Štědrém dnu asi nebude moc obchodů otevřených. Když jsem prošla okolo šatníku, vrátila jsem se. Sledovala jsem černý klobouk, který jsem původně dala Dishovi. Jiank mu ho tehdy sebral. Pomalu jsem po něm přejela rukou. Musím ho vrátit. Nemohla bych se na něj déle dívat.

      Okolo mě však prošel Jiank, nasadil si ho na hlavu a s úsměvem odešel ven. Dívala jsem se za ním. Šel ve smokingu nastartovat auto. Usmála jsem se. Žlutá košile se zelenou kravatou mu příjemně dodávala vzhled elegána. Myslím si, že mu ten klobouk nakonec nechám. Když jsem si počítala peníze, které mi ještě zbyly, moc jich nebylo. Ale na dárky pro všechny mi rozhodně stačily. Pro každého jeden.

      Chtěla jsem vyjít ven, ale Jiank za mnou přijel autem a otevřel mi dveře. Zeptal se mě, zda nechci svést. Hlas nebyl nijak příjemný, přívětivý, byla to otázka spíše z povinnosti, než ze slušnosti. Hned jsem byla uvnitř. Rozhodně raději se svezu, než abych musela sama mrznout na cestě, zatímco on za mnou pojede krokem. Představa hustého sněhu a bouře mě opravdu děsila.

Nemluvili jsme v autě ani jeden. To ticho jsem proklínala.

       "Jedeš za Brittany?" zeptala jsem se milým hlasem. Přemýšlela jsem, zda Vánoce nechtějí strávit společně. Pouze přikývl a přeřadil. Přemýšlela jsem, co bychom mohli probírat. Nějaké téma. Vymyslet téma, na které bych se bavila s Jiankem, byl pro mě nadlidský úkol. Opravdu. Na nic jsem za žádnou cenu nemohla přijít. A to ticho mi opravdu lezlo na mozek. Nakonec to Jiank vyřešil. Pustil nám rádio. A já se cítila provinile, že se musí se mnou tahat, jako s děckem. Určitě měl jiné plány. A já mu je opět překazila.

      Zeptal se mě, v kolik přibližně budu hotová. Asi mu došlo, že chci jít nakupovat. Namítla jsem, že bych mu když tak zavolala. Posléze mi došlo, že nemám jeho číslo. Ale hravě to vyřešil tím, že mi dal svou vizitku. Vizitku? Kde ji sebral? A navíc s jeho jménem a číslem! A já žila v domnění, že svůj vlastní mobil nemá. Řekl mi, že mu mám zavolat, jen v případě nutnosti, nebo až budu hotová. Prý si musí ještě něco zařídit. Přikývla jsem, aby věděl, že mu rozumím. Zastavil mi u obchodu, popřál mi dobr výběr a odjel, i s kloboukem, který jsem chtěla původně vrátit, aby mi vrátili peníze, pryč. Dívala jsem se, jak naše dodávka mizí za rohem a vydala se do obchodu.

      Neměla jsem ani ponětí, co komu koupit. Přecházela jsem z jednoho kouta do druhého a nemohla na nic přijít.

      V malém obchůdku se pohybovalo sotva pět lidí. Mladá, černovlasá žena, že která si vybírala mezi cigarety nebo tabákem. Postarší muž, který rozjímal nad šunku a sýrem. Dvě malé děti, očividně dvojčata, holka a kluk, se zářivýma očima sledovaly všechny sladkosti, které jim matka odepřela, když tady byli předtím. A poslední byl jakýsi chlapec s kapucí ba hlavě, v zelenohnědé bundě a černých kalhotách. Vypadal naprosto nenápadně. Určitě se pokusí něco ukrást, napadlo mě. Raději jsem se mu vyhnula.

      Přemýšlet, komu co koupit bylo opravdu namáhavé na mou bolavou hlavu. Nejenže jsem si stěží pamatovala, co bych koupila mámě a tátovi, ale co koupit šesti naprosto odlišným bratrancům, které v podstatě ani po čtyřech měsících neznáte?

      Chodila jsem od jedné přepážky k druhé, od skříně k druhé, abych v ní nakonec našla něco, co bych ani sobě nakonec nekoupila. Povzdychla jsem si a zjistila, že tady jim nic nekoupím. Takže mé levné dárky rozhodně nedostanou. I když... Damadovi bych mohla koupit párky a byl by rád. Jiankovi bych mohla koupit gel na vlasy. Nebo ne, to spíše Thomaisovi. Zasmála jsem se. Chytila jsem se za pusu, když jsem si vzpomněla, že v obchodě je dalších pět zákazníků a tři prodavačky. I ta představa mě pobavila. Thomias a Jiank se hádají o to, kdo bude mít gel na vlasy.

      Někdo vešel dovnitř. Sedmý zákazník. Sotva jsem však spatřila tmavě fialové vlasy, střižené do nápadného střihu a kytaru na zádech, rychle jsem zalezla do první možné skříně a doufala, že si mě Thomias nevšimne. Dívala jsem se za ním klíčovou dírkou. Nadechla jsem se. Hned jsem se chytila za nos. Byl tam neskutečný pach a zároveň něco, co mě dráždilo, abych kýchla.

      Vyletěla jsem ven, sotva zahnul za roh a zhluboka se nadechla, jako nějaká stará žena. Dívala jsem se skrz mezery mezi regály, kam jde. Pak jsem si uvědomila, že všechny regály obchází, aniž by se na něco podíval. Co se stalo? Že by se pohádali se skupinou? Po kolikáté že to je tento týden, napadlo mě. Rozhodně jsem neměla náladu se smát. Thomias se konečně zastavil! U kečupů a... Mírně jsme musela vykouknout. U hořčice! Chytila jsem se za pusu, abych se nezasmála. Prohlížel si hořčici, jako nějaký maniak. Držela jsem smích v sobě opravdu dlouho, proto jsem zrudla z nedostatku kyslíku.

      Podívala jsem se do posledního regálu. Objevila jsem tam sirky. Zazářily mi oči. Vzpomínka na hořící křeslo mě pobavila. Pamatuji si, jak mi táta dal pouze jednou pohlídat sirky a já jako malá škrtla a shořelo celé křeslo jeho kolegy. Od malička... jsem byla žhářka! To by možná Pelterovi pomohlo se trochu vyjádřit. Taková pitomost mě opravdu napadla?

      Rozhodně jsem se neopovažovala ani se pohnout, dokud Thomias stál u kečupů a hořčic. Ale nešlo se prostě nezačít smát. Musela jsem se držet za pusu. Jistě si o mně děti o regál přede mnou myslely, že jsem pedofil. Tak proč se na mě tak mile usmívaly a pořád dívaly? Thomias pak vzal kečup do ruky. Neudržela jsem svůj šílený smích. Vážně to nešlo. Všech šest zbylých zákazníků se podívalo mým směrem a jeden z prodavačů se šel podívat, co se mi stalo. Thomias se pousmál, vrátil kečup do výlohy a pomalu kráčel ke dveřím. To jsem však zmateně sledovala, jak se ani neohlédl a odešel. Odešel s úsměvem. Asi o mně věděl. A byla jsem ráda, že jsem ho alespoň trochu rozveselila. Sice jenom na chvíli, ale alespoň na chvíli.

      Hned jsem se prodavačovi musela omlouvat, že jsem vyvolala takový zmatek, a vybírala dárky dál. Rozhodně v první uličce najdu dárky pro všechny. Počet mých dárků: Nula. Bylo mi do breku, že jim nic nemohu vybrat sama.

      Přemýšlela jsem, komu bych zavolala. Napadla mě jen má kamarádka. Jako naschvál měla hlasovou schránku. Po zaznění tónu zanechte vzkaz. Dostala jsem tak šílený vztek, div jsem mobil nerozbila. Nakonec jsem ho jenom schovala hluboko do kapsy, abych ho nezničila pouhým stiskem. Pěstí jsem hrozila před sebe a zuřila sama na sebe, že nemám ani komu zavolat, aby mi pomohl s dárky. Nikomu. Napadla mě má druhá teta, ale ta je někde v jižní Itálii na dovolené, takže ta mi to rozhodně nezvedne. Druhý strýc, se kterým se rozvedla, je někde na venkově, v Norsku. Přemýšlela jsem, kde vůbec mám všechny příbuzné.

      Důvod, proč jsem byla svěřena do péče tety Fergudy, byl ten, že jako jediná žila v tomhle státě. Představa, jak letím sama letadlem, mě skutečně zarážela. Všichni jsou pryč, každý na jiném kontinentu, jak si tak uvědomuji. A pokud se počítají i bratranci z druhé strany, tak jeden obývá i Antarktidu! Obývá zrovna ne, ale pracuje tam. A má psí spřežení. Já bych tam rozhodně nevydržela, to je jasné. A kdybych zapředla ještě hlouběji, tak jednu babičku bych měla mít (možná už mrtvou) někde v Ugandě, kde se odstěhovala s dědečkem, protože náš korupční stát nemohla za žádnou cenu vystát. Tak se přestěhovala do místa, kde ji sežerou za chvílí místní domorodci. Ale má se tam dobře, dokonce mi občas pošle pohled. Chvíli přemýšlím, proč mi poslední dva roky žádný nepřišel.

      Krátká myšlenka ohledně mojí rodiny mě utvrdila v tom, že sama, ve vybírání dárků především, jsem nemožná. Zkusila jsem napsat nějaké kamarádce z tátovy práce, ale ta mi napsala, že je na Havaji. A poslední kredit byl někde. Měla jsem chuť za ní doletět a asi bych jí i jednu vrazila. Ona je hezky v teple a já mrznu v malém, starém, zapáchajícím obchodě. Když jsem se nad tím tak zamyslela, nebyl až tak špatný. Jen tady byl malý výběr. Možná jsem přišla pozdě, možná příliš brzy. Jenže ani s tímhle mým tempem to do Vánoc nestihnu. Řeknou se dva týdny a pak bude dne před Vánocemi a já nebudu mít jediný dárek. Už se vážně vidím.

      Pokoušela jsem si vzpomenout na číslo otcova zaměstnavatele, se kterým jsem si celkem jako malá rozuměla. Pokud mě paměť neklame, říkal, že si dalších dvacet let měnit číslo už nebude. Zkusila jsem vyťukat čísla, která jsem si pamatovala a pak jsem si na něj vzpomněla úplně. Pochopitelně mi to nezvedal, měla jsem nové číslo. Předtím jsem neměla mobil vůbec. Zvedla to jeho sekretářka, což mě mírně zarazilo. Její hlas jsem neznala a ona neznala mě. Žádala jsem ji, aby mě přepojila k jejímu nadřízenému. Zavěsila. Chvíli jsem mlčela. Pak jsem hrozivě zařvala, vytočila jsem číslo znovu a nasupeně dupala nohou. Děti se za mnou polekaně dívaly zpoza rohu regálu, jak zuřím a sedím na zemi s nohou jednou pokrčenou, druhou nataženou.

      Dveře se zavřely. Protože jsem neslyšela kroky, náš počet zákazníků se změnil na číslo pět. Nebavilo mě čekat na věčné spojení se sekretářkou, která měla očividně osobní problém, protože mi narovinu řekla, že mě k řediteli nepřipojí. Poté, co se konečně vymluvila a chtěla zavěsit, začala jsem konečně mluvit já. Řekla jsem jí, kdo jsem a že znám ředitele a že ji žádám, aby mě k němu přepojila. Chvíli mlčela, podle zvuku si přísně spravila brýle, které ji padaly dolů. Slyšela jsem ránu. Hrnek posléze spadl na zem. Zanadávala. Asi se j brýle rozbily a ona v tom spěchu shodila hrnek s kávou. Podle nářku jsem poznala, že brečí, neboť si pošpinila kostýmek. Upřímně řečeno její vzlyky byly víc, než otravné. Skrz pláč nadávala. Měla výdrž.

      Konečně jsem slyšela rozvalení dveří a nějaký jiný hlas. Svitla mi naděje a hned jsem mluvila do mobilu tak hlasitě, aby to alespoň on slabě slyšel. Slyšela jsem kroky. Byla jsem ráda, že si toho všiml. Ticho. Zavěsil! Odpálkoval mě na nejvzdálenější metu a sám si doběhl pro body do cíle. A já přišla o poslední kredit. Pustila jsem mobil na zem. Chtělo se mi brečet. Opravdu moc.

      Nakonec jsem si znovu poskládala mobil, abych zjistila, že mi krátce na to baterka vypoví službu. Takže nejenže přijdu o všechen kredit, ale baterku budu mít taky vybitou. Co může být ještě horší? To mi připomnělo, že musím ještě předtím zavolat Jiankovi, aby pro mě přijel, až budu potřebovat. Pokud mi mobil samozřejmě vydrží. Nevydržel. Sotva jsem si ho chtěla schovat do kapsy, vypnul se. To však teprve zjistím.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře