Aréna smrti - Kapitola čtvrtá (1. část)

21. srpen 2015 | 07.08 |

Kapitola čtvrtá: Vyvedu lid ze tmy

Ti, co se dostali ven, bavili lidi. Smáli se ze šílenosti, která jim pozůstala po opuštění Arény smrti. Bavili je jejich triky, kterými se snažili schovat, přitom sami netušili, že jsou skutečně v bezpečí a nic jim nehrozí. Zbylé lidi to bavilo, sponzory ještě víc. Oni za to však nemohli. Strach, který cítili, když překročili sto výher a přesto zůstávali v pekelné Aréně smrti, se jich zmocňoval, ikdyž v ní přímo nebyli, jenom jako klauni. Ale i tak, s řetězy na rukách a na nohách byli pořád vězni. Byli ohrožení pro chytrou společnost, která před nimi zavřela oči a nechala je, ať trpí sami. Otočila se k nim zády. Nač podporovat blázny, kteří si zaslouží svou šílenost? A proč se nesmát, když se smějí i oni? Ale oni se nesmějí pro zábavu, smějí se ze strachu z toho, co zažili, a z toho, co je bude čekat, pokud nerozesmějí ty hlupáky před sebou. V poměru zkušeností jsou hlupáci ti, co nikdy neviděli Arénu smrti celých čtyřiadvacet hodin. To jsou praví blázni. Nikoliv ti, co se z ní dostali živí. A tak, pro ně šašci, pro vás žijící napravení vězni, nemohli opustit ani Arénu smrti, ani své cely v noci. Byli natolik vystrašení, že se dokonce do Arény smrti vrátili, ale jako šašci. Díky tomu, co zažili, nechtěli jít mezi obyčejné lidi. Vůdkyně to věděla. Dala jim zažít to, co by obyčejné lidi zabilo jenom při pomyšlení. Ale oni vydrželi. Jenom se zbláznili. Zachovali si svou osobnost, jenom přišli o rozum. Byli jinak naprosto normální, jako lidé okolo nich, kteří se jim vysmívali. Snažili se zastavit sami sebe, ale pohled od Vůdkyně je děsil natolik, jako poslední den v jejich Aréně smrti samotný. Při vzpomínce na vlasy létající vzduchem je hned ovládl strach a pobíhali dokola a bavili lidi. Vůdkyně se jenom mračila, když je sledovala. Nikdy nechtěla, aby někdo vyšel z Arény smrti živý. Kazí jí skvělý název, který sama vymyslela. Nikdo neměl nikdy přežít. Tak znělo první pravidlo, které se zrušilo. První, který prošel. Nechtěla, aby se to opakovalo. Stalo se...

   "Hlupáci." zasyčela zle a přehodila si nohu přes nohu.

   "Máte špatnou náladu?" vyzvídal muž vedle ní.

   "Sklapni."

   "Takže ano."

   "Povídám: Sklapni."

   Sotva se Bílá konečně rozkoukala, ohmatala si jizvu po těle a pohlédla na mastné vlasy, spustil se alarm.

   "Pozor, obyvatelé Arény smrti." ozval se veselý hlasatel. "Do vzduchu se bude uvolňovat jedovatý plyn. Plynové masky najdete u místa, kde se bude shromažďovat jídlo, tudíž na louce. Přejeme vám krásné, Krvavé hry."

   Všechny skupiny se hned hnaly k louce. Cestou bylo slyšet křiky. Samotáři zabíjeli některé oddělené lidi a získávali body navíc. Nebo také skupiny zabíjely jedince, aby si získaly body. Zjizvení potomci měli jenom jednu jedinou prioritu, přežít za každou cenu.

   "Nezačali jsme trochu zhurta?" zeptal se hlasatel, když měl sluchátka z uší.

   "Ne." zasmál se muž vedle něj. "Ji to jenom potěší a odmění nás víc. Pokračujme v dobré práci, jak by sama řekla."

   "Asi máš pravdu."

   "Spusť to za deset minut. Za takovou dobu se k místu dostane nejbližší skupina, pak si půjdou po krku, aby to stihli v čas."

   "Jo, ale nebude z toho problém?"

   "Vyjednávači se postarají o zbytek."

   Muž nakonec přikývl a rukou přejel po tabulce, kde se mu spustilo odpočítávání. Druhý se konečně posadil a popíjel kávu. "Nevím, proč jsem tak nervózní. Je to jiné, více vzrušující. Kolik lidí vůbec přežije, co?"

   "Nikdy se nepovede, aby přežilo přesně pět skupin. Nikoliv v tomhle bloku."

   "Přesně."

   Najeli kamerou na zahalenou osobu, která během chvíle rychlými pohyby zabila celou skupinu a získala třináct bodů v podstatě za nic a hned se hnala pro masku s ostatními.

   Blok G, též přezdívaný Kulovitá ohrada. Aréna v tomhle bloku měla skutečně tvar kruhu. Vůdkyně to udělala záměrně, proto blok G pojmenovala Globus, což znamená latinsky Koule. I na její obrazovce viděla kulovitý tvar. Přejela po ní rukou a klikla na blikající tečky, které se pohybovaly kupředu. Byli to samotáři, kteří se snažili spojit. Ale na to neměli právo. Dotkla se jich. Všem rázem zazářilo tetování na krku a polekali se. Pak byl slyšet křik a následný výbuch. Přejela si rukou po tváři, aby si sundala vlasy a usmála se víc. Naklonila hlavu na stranu a podepřela si ji. Nemohla se rozhodnout, koho zabije jako dalšího za porušení pravidel.

   Sledovala, jak se všichni ženou kupředu. To ona rozhodovala, co diváci uvidí, a co ne. Ona měla na starost obrazovky, které viděli lidi a sponzoři. Pozorovala však mnohem víc věcí, než lidi mimo její dosah. Všechno organizovala ona. Dala si mikrofon k ústům.

   "Začněte." řekla Vůdkyně a mile se usmála.

   "Ale ještě to deset minut nebylo." ozval se muž.

   "Chceš se mi snad protivit?" zavřela poklidně oči.

   "Ne, paní."

   "Tak do toho."

   "Rozumím!"

   Čísla mrtvých rychle rostla. Lidé tleskali a pískali radostí. Bavilo je sledovat, jak se odsouzenci vraždí navzájem, jak nejbrutálněji uměli. Až se zabijí všichni, otevře se další blok, kde budou lidi z předešlého ročníku. V předešlém bloku se objevili jiní trestanci, noví, kteří teprve přišli. Lidí bylo hodně, tak proč je hned nezačít zabíjet?

   Zjizvení potomci se dostali skrz vraždící maniaky až na okraj lesa. To už před ně však skočil chlapec s bílými vlasy, v levé ruce držel dlouhý meč, po kterém mu stékala krev. Poklidně vzhlédl, jeho bílé oči pálily do těch od Šedého. A než si to uvědomil, chlapec utíkal proti němu. Rychle dal před sebe zbraň, která stihla zastavit meč, ale všiml si velké jizvy. A to udělal jenom jedním máchnutím. Bylo jasné, že v tomhle bloku budou větší šílenci, než v tom předešlém.

   "Nedovolím vám projít." řekl chlapec klidným hlasem, odrazil se od Šedého a rychle se rozběhl pro masku. A pak ho následovali i Zjizvení potomci. Když se dostali přes blok H, museli přece dostat i přes tento!

   Čísla, která označovala mrtvé, se rázem zastavila. Během první hodiny, ještě necelé, zemřelo už nad pět stovek lidí. Když vyběhli z lesa, ještě po sobě samotáři házeli dýky a snažili se zabít své protivníky. Ti, kteří se dostali na louku, rychle popadli masky a dali si je na obličej. A pak, přesně za pět minut od vyhlášení stavu, se z nebe spustily jakési trubky.

   "Počkat!" zakřičel nějaký chlapec. "Ještě to deset minut nebylo!" Trubky se otevřely. Jemu se leskly oči. "Já nechci zemřít!" zakřičel a po tvářích mu stékaly slzy, když se z trubek vypouštěl zelený, jedovatý kouř. Pomalu se k němu blížil. To už ho někdo popadl. Byla to hnědovlasá dívka s maskou na obličeji.

   "Vydrž, bráško!" řekla. Pak se ohlédla. Kouř se bleskovou rychlostí přibližoval k nim. Lidé se zaradovali. Dívka držela chlapci masku na tváři rukami a zhluboka oddychovala. "Žij." usmála se na něj, zatímco svou vlastní masku dala chlapci pod sebou. "A dostaň se z tohohle pekla."

   "Sestřičko!" zakřičel chlapec skrz masku. Pak rázem síla na masce povolila. Chlapec otevřel oči a sledoval dívku na zemi. "Sestro!" Dívka ležela na zemi, mrtvá. Její oběť se stala jenom dalším číslem, které se připočetlo už k tak velkému, že je mi až potupné to psát. Bylo tak velké, že i lidstvo v pokojích by se nad sebou mělo zamyslet. I vy byste měli přemýšlet, kolikškody dokáže napáchat plyn a lidská škodolibost.

   "Jaká škoda." usmála se Vůdkyně. "Čekala jsem, že se stihne zachránit více lidí. Ale budiž. Alespoň více peněz připadne mně..."

   "Nepřepískli jsme to trochu moc?" zeptal se muž starostlivě.

   "Klid, jsou to trestanci, nikdo je postrádat nebude." zasmál se druhý.

   "Dobře, ale i tak..."

   "Neboj, dostaneš přidáno, že jsi to dal na druhou úroveň."

   Muž se však necítil sám se sebou spokojený. Spíše byl zarmoucený. Vůdkyně se usmála a stiskla tlačítko na své obrazovce. Objevila se před třemi velkými, které znázorňovaly Arénu smrti, ve které se zbylí trestanci snažili bojovat o holý život.

   "Ti, co si nezaslouží žít, nepotřebujeme!" řekla vesele a lidé s ní souhlasili bouřlivým pokřikem. Jen muž v zeleném šátku byl zase zticha a tiše pozoroval ženu před sebou. "Jsou jenom odpad!"

   Nazýváme je odpadem. Nazýváme je odpadem, protože se k nám nehodí. Nazýváme je odpadem, protože mají své vlastní sny. Nazýváme je odpadem, protože nejsou jako my. Nazýváme je odpadem, protože se příčí řádu této společnosti. Nazýváme je odpadem, protože jdou za svými sny. Nazýváme je odpadem, protože je nemůžeme zastavit vlastní silou. Nazýváme je odpadem, protože nám překáží. Nazýváme je odpadem, protože...

   Proč je vůbec nazýváme odpadem?

   "Dokonce i nyní jsme oběti." řekla Černá zle, zatímco si přidržovala masku na obličeji. Odmítala si ji upevnit úplně. Odmítala jejich zdvořilost, že jí chtějí udržet naživu. Odmítala se jimi nechat úplně ovládnout. Jenom tohle si nepřála. "Když to takhle půjde dál, všechny zabijí a my, protože jsme se umístili na strom, zůstaneme jako jediní naživu."

   "Lovci nemohou lovit zvěř, která je na stromě." řekl Fialový, zatímco se držel větve. "To je odjakživa ověřený fakt."

   "Tady nezemřeme!" řekl Šedý zle. "Pokud nás chtějí zabít, budeme proti tomu bojovat!"

   "Předtím, než začneš válku, uvědom si, za co bojuješ." ozvala se Bílá.

   "Za svobodu!"

   "Pak se mnou jistě počítej!"

   "Jste hlupáci." řekl Fialový. "Vážně si myslíte, že vám dovolí proti nim bojovat? Sotva uvidí, že se něco děje, Vyjednávači vás zabijí."

"Máš snad strach?" zeptal se Šedý posměšně.

   "Chceš zemřít hned, nebo až za chvíli?" zeptal se Fialový zle. "Protože pokud hned, sundám ti masku a hodím tě dolů. Pokud za chvíli, nechám tě ještě chvíli žít a posléze tě uškrtím."

   "To by mě zajímalo kdy."

   "Hned, až tohle skončí."

   "Nechte toho!" zaječela Černá zle. "A radši se skrčte. Skupiny z tohohle bloku se vydávají na lov. Nevíme o nich nic. Musíme je nejdříve sledovat a posléze zaútočit."

   "Je divné, že to slyším zrovna od tebe, Černá." přimhouřila Bílá mírně oči.

   "Chceš snad zemřít?"

   "Ne."

   "Tak buď zticha. Pod námi někdo je."

   Měla pravdu. Když se mírně nahnuli i ostatní, aby se podívali dolů, spatřili obrysy několika lidí, kteří pod nimi probíhali. Byla to zřejmě nějaká skupina, samotáři by se hned zabili, neboť skupinu tvořit nemohou. Stálo to v pravidlech.

   Skrz kouř si nikdo z nich nevšiml, že k nim něco klesá. Až posléze, co to přistálo Šedému na hlavě, si toho všiml. Bylo to na baloně, takže se tomu naštěstí nic nestalo. Stiskl krabici v rukách. Ostatní se pořád dívali dolů. Podíval se na vzkaz.

   "Tohle se vám bude hodit. – S." přečetl si pro sebe. Zamračil se a pohlédl na kameru nad nimi. Muž v zeleném šátku se mírně nahnul. "Proč nás prostě nenecháš zdechnout?" zeptal se zle Šedý do kamery. Zbylí lidé jenom hlasitě vydechli, aby vyjádřili svůj údiv. Muž se usmál.

   "Protože si to ještě nezasloužíte." usmál se muž vesele a zavřel tabulku, skrz kterou jim poslal krabici. "Jako váš úplně první sponzor mám přece právo za vás i rozhodovat a mluvit. Nebo se snad pletu... Šedý Manrine?"

   Vůdkyně se podívala jeho směrem. Na obrazovce měla balíček, který jim předtím poslal. Muž jí rázem začal volat. Přijala jeho hovor. "Jste jejich sponzor, vy rozhodujete o jejich životě." řekla ihned.

   "Ani mi nedovolíte se zeptat?"

   "Nemám důvod s vámi mluvit. To přece víte. Když dodáte peníze, dodáme jim my vaši žádost a zboží."

   "To není odpověď, kterou bych čekal od tak sebejisté ženy, jako jste vy." Vůdkyně se zamračila, nyní už vážně zuřila. "Těšíte se, až se mí favoriti dostanou do bloku A?" to už Vůdkyně prudce vstal a přesekla obrazovku, která se zrušila i muži. Pobaveně se usmál. Žena se mračila, rozhodně měla zrychlený tep a zvýšenou nervovou činnost. Podívala se jeho směrem.

   "Hade!" řekla zle a oči měla skoro venku z důlků. "Tak ty prostě nedáš pokoj a budeš mě provokovat?!"

   "Ano." řekl muž veselým hlasem, jakoby ji slyšel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře