Hra - Kapitola osmá

24. duben 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA OSMÁ: Pokud to pro tebe tolik znamená

      Rozhodla jsem se, že se pokusím na něco přijít. Že bych Damadovi koupila pískací hračku? Určitě by to ocenil, když už má kachnu. Vlastně ne, kačírka. Na to je kupodivu háklivý dost. Napadlo mě, že bych mu mohla koupit další do sbírky. Schválně, jestli štěrkajícího kačera konečně vymění... za pískacího.

      Takže dárek pro Damada jsem už měla. Anzoh mi vrtal hlavou. Nakonec jsem se rozhodla, že mu koupím hru, o které jsem si byla naprosto jistá, že ji neměl. Tetris. Ale možná mě ještě překvapí, kdo ví?

      Dárek pro Peltera jsem hledala ze všech nejdéle. Přemýšlela jsem, co by mu udělalo radost. Co bych mohla koupit tiché osobě? Pak mě napadl ironický nápad. Píšťalku. Tak si vynutí alespoň trochu pozornosti, když neumí pořádně křičet. Byla jsem se svým nápadem spokojená.

      U Pivaka jsem měla přesnou představu, co bych mu mohla koupit. Rychle jsem se vracela ke stánku, kde bylo několik rukavic. Hrábla jsem však daleko za ně a vytáhla šedou šálu. Byla překrásná a jemná na dotyk. Abych mu ji hned nesebrala, musela jsem se zapřísáhnout, že si ji obmotám hned kolem krku, abych si jí užila, co nejdéle.

      Na řadě byl Thomias a já za žádnou cenu nevěděla, co bych mu koupila. Jestli bych mu koupila DVD, říkal by, že to viděl. Pokud mu koupím CD, tak by říkal, že to zná a nezajímá ho to. Měla jsem jasnou představu o každé reakci na věc, kterou jsem mu chtěla koupit. Myšlenka, že bych mu koupila živou bytost, mě hned stála všechen mozek, který jsem si musela asi někde rozdrtit. Zakroutila jsem hlavou do stran i nad tím, že bych já byla jeho dárek.

Vážně jsem netušila, že by dárky mohly být tak těžké téma. Ani nevím, proč jsem si na tom nechávala tolik záležet. Dát všem pusu by nebylo originální a Pelter by ze mě měl noční můry ještě dlouhou dobu, to mi bylo jasné. Nakonec jsem se musela zeptat prodavačky, co by koupila někomu, kdo rád poslouchá písničky a hraje na kytaru. Poradila mi, abych mu koupila kytaru. Jako bych ji praštila. Poznala, že mám špatnou náladu kvůli jejímu nápadu, a tak se vzdálila. Vzdychla jsem. Nikdy jsem si nepomyslela, že bych nemohla vybrat dárek někomu tak sobeckému, jako je Thomias. Pak mě to napadlo. Vyndala jsem prázdné album na fotky. Až bude slavnější, bude si do toho dávat výstřižky z novin a vzpomínat na to, jako starý, senilní děda.

      Poslední, kdo mi zbýval, byl Jiank. Přemýšlela jsem, zda bych mu nemohla dát klobouk, který byl původně pro někoho jiného. Ale sám si ho očividně přivlastnil. Přemýšlela jsem nad kravatou. Opravdu má moc v oblibě nosit smoking a košile. A já neměla ani ponětí, co bych mu koupila. Nakonec jsem mu koupila červenou košili, ke které byla černá kravata. Nevím proč, ale živě jsem viděla, jak to vyhazuje do koše a pak to spokojeně nosí, protože mě vzápětí viděl uraženou.

      Kupodivu mi tohle zabralo jen deset minut. Čekala jsem, že to bude horší výsledek. Teď ještě něco pro tetu a strýce. Ale to vyřeším rychle. Koupím jim hrnky a mýdla. Ale zase jaké barvy. A aby je vůbec používali. Jakou vůni mýdla? Takovéhle dilema. Když jsem se konečně rozhodla, nechtěla jsem nic měnit a šla jsem okolo posledního regálu směrem k pokladně.

      Spatřila jsem hezké, pruhované rukavice. Pak jsem do někoho vrazila, div jsem ho nesrazila k zemi a div se mi neurvalo ucho u košíku. Hned jsem se mu omluvila. Pak jsem vzhlédla, zbledla a zaječela. Zase jsem na sebe strhla pozornost. Kluk v kapuci byl Dishu. V uších měl sluchátka. Chvíli na mě hleděl, pak se ušklíbl. Přejel mi mráz po zádech a rychle jsem okolo něj prošla.

      Neodpověděla jsem na jeho otázku, kam tak pospíchám a přála jsem si co nejrychleji od něj zmizet.

      Předběhl mě, ani nevím jak, a vyptával se mě, co kupuji. Co tady dělá? Snažila jsem se najít nějaké východisko z téhle situace, ale bylo to nemožné. Abych mohla odejít, musela jsem zaplatit tyhle věci. A pokladně byla přímo za ním. Chtěla jsem požádat děti o pomoc, ale ty si spokojeně hrály s lentilkami, které našly na zemi. Fuj. Dokonce je i jedly. Jejich matka musí být asi hodně přísná, když jim cukr nedovoluje. Díky tomu, že si zvýšili cukr v krvi, se rozběhly proti Dishovi, srazily ho k zemi a hrály si s ním. Poděkovala jsme jim a prošla okolo nich. Dishu za mnou něco křičel, ale já ho ignorovala.

      Rychle jsem zaplatila za věci a šla ke dveřím. Nakonec jsem mu spokojeně zamávala a vyšla ven. Děti, umučte ho klidně k smrti, pomyslela jsem si.

      Vyšla jsem ven z obchodu a dívala se okolo sebe. Vytáhla jsem mobil. Zmateně jsem zamrkala, protože jsem si byla jistá, že už jsem něco stiskla. Stiskla jsem tlačítko znovu. Asi to nereagovalo. Zkusila jsem to několikrát. Pak, jakoby se pozadí za mnou rozbilo, a svět spolu se střepy se rozpadl na zem. Měla jsem chuť křičet, protože můj mobil už neměl baterku a byl vypnutý.

      Vzhlédla jsem pouze před sebe a pustila tašku s věcmi do sněhu. Moc dlouho nepadala. Sníh mi byl po kolena, takže jsem ji jen v podstatě jemně položila na zem. To jsem naprosto bez signálu a mobilu?

      Už chápu ty lidi, kteří jsou v horách a nemají signál.

      Sedla jsem si na schody a tiše čekala, že by Jiank mohl jet kolem. Dívala jsem se za každým autem prosebným pohledem, aby mě řidiči svezli s sebou alespoň kousek. Pomalu začalo zapadat slunce, až jsem se objevila v černočerné tmě. Dishu konečně vylezl z obchodu a děti byly na něm pořád zavěšené a smály se. Všiml si mě. Bezcitně je ze sebe shodil do sněhu, až začaly křičet. Zamířil přímo ke mně. Já jsem se bez života dívala před sebe. Posadil se vedle mě. Já si od něj odsedla. Když se přiblížil, dala jsem mezi nás tašku. Chvíli si mě jen prohlížel. Podepřela jsem si hlavu a odvrátila pohled. Když chtěl nakouknout do tašky, praštila jsem ho po prackách.

      Nevím proč, ale z neznámého důvodu jsem byla nakonec ráda, že byl tady. Rozhodně jsem se ho nemínila zeptat, zda by mi nepůjčil mobil. Kdyby se to Jiank dozvěděl, Dishu by byl asi velmi rychle zahrabaný pod zemí a přikrytý hustou kupou sněhu, aby nemohl vylézt a aby se mohl spokojeně udusit v zemi. Nic jiného jsem mu pochopitelně ani nepřála. Ale doprošovat se jeho mobilu rozhodně nebudu. Prostě si počkám, až Jiank pojede kolem.

      Hlavou mi probleskla myšlenka, zda už náhodou nejel. Přeci jenom jsem celkem dlouhou dobu strávila v obchodě a ani jednou nevyšla ven, tak si myslel, že jsem už šla, v naději, že mě potká na cestě, se rozjel za mnou. A hrozné bylo na tom taky to, že jsem si za boha nemohla vzpomenout na číslo tety nebo strýce, jen díky vizitce jsem si pročítala pořád dokola Jiankovo číslo. Když si ho chtěl i Dishu přečíst, schovala jsem vizitku a zamračila se na něj. Hned odvrátil pohled. Začal pískat. Proč tam vůbec seděl? Proč seděl vedle mě? Jeho logika mi jaksi zatemnila mozek.

       "Čekáš na odvoz?" zeptal se konečně. Odvrátila jsem pohled a naštvaně klepala prsty o koleno. To si snad vážně myslí, že se s ním budu normálně bavit i po tom, co to udělal. Jako by se to stalo teprve včera. Pocit byl pořád čerstvý. "Potřebuješ si zavolat?" Převrátila jsem oči. Proč byl náhle tak moc vlezlý? Asi se hodně nudil. "Gratuluji." řekl náhle a já se na něj tázavě podívala. Hned jsem mu pusu odstrčila stranou. "Gratuluji k tomu, že Anzoh postoupil jako nejlepší." usmál se nakonec.

      Nevím proč, ale když seděl vedle mě a mezi námi byla taška s nákupem, nepřipadal mi až tak moc nepříjemný, jako doposud. Rozhodně se mu změnil hlas. Byl o něco příjemnější, nebyl tak chladný, jako předtím. Určitě to zase hrál!

      Rozhodně jsem se s ním odmítala jakkoliv bavit. Vedl jednostrannou konverzaci, zatímco já si přála, aby Jiank přijel a odvezl mě od tohoto cvoka, co nejdál to půjde. Ale co když si ho Jiank všimne a hned ho bude chtít zmlátit? Trochu jsem se toho obávala. Možná by Jiank byl schopný ho i zabít. O problém méně, ale zápis v rejstříku.

       "Je celkem zima, co?" zeptal se náhle. Podívala jsem se na něj očima. Sundal si bundu. Chtěla jsem si odsednout, ale zarazila jsem se. Přehodil přese mě svou bundu. Tázavě jsem se na něj otočila. "Asi mi to jen tak nepromineš, co? Nevím, co to do mě najednou vjelo."

       "Celkem po dlouhé době se chceš omluvit." zasyčela jsem zle, ale chytila jeho bundu a přitáhla si ji víc k sobě. Kupodivu mě hřála. Rozhodně jsem neměla ani trochu náladu si povídat. Mrzla jsem a on si ještě sundal bundu. Blázen, nikoliv zdravě myslící člověk! Ale z neznámého důvodu mě jeho bunda hřála víc, než můj kabát.

       "Dárky pro rodinu?" zeptal se. Přikývla jsem. Ptal se mě, proč je kupuji tak brzo, když zbývají do Vánoc ještě dva týdny, jak to chci schovat. Vysvětlila jsem mu, že by to dopadlo, jako každý rok, že bych si vzpomněla den před Štědrým dnem anebo na Štědrý den. Zasmál se. Přemýšlela jsem, zda je to opravdový, upřímný smích, nebo zase jenom hraná fraška. Říkal, že on je bude kupovat taky na poslední chvíli, jako každý rok. Uvědomila jsem si, že je mi hodně podobný.

       "Proč je nekoupíš tedy dřív, když na to zapomínáš?" zeptala jsem se. Vysvětlil mi, že mu výplata z práce přijde těsně před Štědrým dnem, takže si musí půjčovat od rodičů, aby měl na jídlo vůbec. Zarazila jsem se. Copak nebydlí s rodiči? A pokud ne, byl ten dům od něj, nebo od rodičů. Uhodl, na co myslím, a ochotně mi to vysvětlil. Dům, ve kterém jsme předtím byli, byl od jeho bratra, který mu povolil s ním na chvíli bydlet, než se to doma udobří nebo až si najde slušné bydlení a pořádnou práci. Nevím proč, ale rázem mi připadal, jako obyčejný člověk.

      Zeptala jsem se ho, co bude kupovat rodičům. Hovno. Tak zněla jeho stručná odpověď. Lakomec. To jsem si hned pomyslela. Hned mi to odůvodnil, za co jsem byla ráda. Vysvětlil mi, že pokud by jim něco koupil, nemohl by jim to oběma dát na Štědrý den. Jeho rodiče se rozvádějí. Přemýšlela jsem, zda udělal to, co udělal, proto, že se cítil sám. Měla jsem najednou pocit, že vedle mě sedí slabá postava, která se za chvíli zhroutí, jako domeček z karet.

       "To je mi líto." přiznala jsem soucitně. Zakroutil hlavou do stran. Chtěl vědět, proč žiju u strýce a tety, když mám jistě supr rodiče. Vysvětlila jsem mu zase já, že mí rodiče jsou mrtví. Taky se omluvil.

       "Máš nějaký odvoz?" zeptal se konečně. Přikývla jsem. Když se mě zeptal, kde je, že tam sedíme už hodinu, ukázala jsem mu na černý mobil, který vypovídal službu díky mrazu úplně. Zasmál se a sjel o jeden schod níž, aby se pořád mohl smát. Kopla jsem ho do hlavy, aby se vzpamatoval. Kupodivu mi podal svůj se slovy, že jsem to měla říct hned. Nevím, jak bude Jiank reagovat, ale rozhodla jsem se, že téhle šance se rozhodně zmocním, jak nejlépe budu moct. Vytočila jsem rychle Jiankovo číslo.

      Modlila jsem se, aby neměl jeho číslo uložené, nebo aby mu ho Anzoh třeba jednou neříkal.

       "Haló?" ozval se Jiankův hlas a já si oddychla. Vysvětlila jsem mu, že mám mobil vybitý, tak volám z jiného. Poprosila jsem ho, aby pro mě přijel, že jsem všechno nakoupila. Řekl, že už je na cestě. Přitom jsem slyšela, jak někdo něco řezal. Neměl být u Brittany? Nakonec zavěsil a já vrátila mobil Dishovi. Našpulil pusu, kterou jsem mu chytila a odtáhla mu ji od sebe, což mě rozesmálo. Vypadal, jako kačer.

      Počkala jsem s Dishem na svůj odvoz, zatímco jsem mu dovolila, aby mi dal alespoň ruku na rameno. Nevím proč, ale nebyl už mi tak moc proti srsti. Už to nebyl pes, kterého jsem se já v podobě kočky bála.

      Seděli jsme tak pár minut, dokud jsme nespatřili světla nějakého auta. Zpoza rohu vyjel náklaďák, zatroubil na nás a zase odjel po své dráze. Zasmáli jsme se tomu oba. Dishu se přiznal, že by rád byl mým bratrancem, protože by dostal jistě krásný dárek. Hodila jsem mu kouli do obličeje a zasmála se tomu. Pěkně mi poděkoval.

      Nějaké auto vyjelo zpoza rohu, když už měl zase ruku na mém rameni. Prudce se rozjelo po cestě ze sněhu a zabrzdilo před obchodem. Z auta vylezl Jiank a mračil se. Dishu mě hned pustil a já podiveně sledovala, jak Jiank rychle kráčí k Dishovi. Už ho popadl za triko a chtěl mu jednu vrazit, ale zastavila jsem ho. Díky tomu, že jsem dokázala přesvědčit Jianka, že se nic nestalo, se přidal i Dishu. A děti, které si hrály ve sněhu a měly pusy od čokolády, potvrdily, že mě jen držel za rameno. Jiank ho teda postavil na zem.

      Na můj zlý příkaz jsem mu přikázala, aby se omluvil, a tak se musel potupně omluvit. Dishu si to očividně podle pohledu užívat. Anebo to byla zase jenom maska, aby Jianka naštval.

      Raději jsem vzala tašku a odvedla Jianka do auta, protože by byl schopný ho ještě praštit před dětmi. Poděkovala jsem Dishovi a zmizela v autě.

      Sotva se Jiank usadil, vyčetl mi, že jsem mu měla zavolat dříve. Ukázala jsem mu černý mobil a povytáhla obočí. Převrátil oči a rozjel se. Dívala jsem se za Dishem, který mi mával a pak s rukami v kapsách šel dolů. Setřepal si z bundy sníh a přehodil si ji přes rameno.

       "Mimochodem, u Brittany něco spravují?" zeptala jsem se. Jiank se na mě podíval. "Slyšela jsem v pozadí nějaké řezání dřeva."

       "To není tvoje starost." zasyčel na mě zlým hlasem. Jako malý pes jsem poslušně přikývla a schovala se před velkým, zlým vlčákem. Jen se na mě letmo podíval očima a pak se věnoval cestě. Po zbytek cesty zase hrála jenom hudba, což mě trochu mrzelo.

      Domů jsme dojeli okolo půl deváté večer. Ani by mě nenapadlo, že budu schopna tak dlouho vybírat pár dárků. Teta se mi postavila do cesty na schodiště. Připravila jsem se psychicky na dlouhý výslech. Ona mi však s úsměvem oznámila, že mi zase spadla podlaha, tentokrát do Pelterova i do Damadova pokoje. Protáhla jsem obličej. Copak to nemohli opravit do té doby, než jsem přišla?

      Nabídla mi variantu a) budu spát s nimi v ložnici a variantu b) budu spát na gauči. Varianta b) mi byla o poznání mnohem přívětivější, než varianta a). Protože jsem s radostí řekla za b).

      Věci jsem měla už dokonce nachystané, jakoby to přímo plánovali, že si vyberu gauč. Bylo na něm ustláno a měla jsem vedle něj i své oblečené. Doufám, že to nebudou spravovat přes celý večer. Slyšela jsem nejspíš zaječku a posléze vrták. Děsila jsme se, co všechno tam ještě rozbijí. Pokud nepočítám harampádí. Snad mi tam nechají gramofon.

      Kupodivu jsem ani při usínání neviděla zbylé bratrance ani strýce. Teta mi ohřála zbytek večeře. Mléko a brambory. Chvíli se mnou seděla a společně jsme se dívaly na televizi. Prosila mě, abych ji měla vypnutou přes noc, nebo úplně na nejtišší možný stupeň, aby se mohla vyspat. Varovala mě před strýčkovým chrápáním. Rozhodně to bude o něco lepší, než chrápání mého táty, u kterého jsem nikdy neusnula, když jsem se jako malá bála spát za bouřky ve své posteli. Přežila jsem tátu, přežiju i strýčka.

      Přikývla jsem na to, že televizi nepustím před ranním svítáním slunce. Poté mě taky varovala, že nějaká pružina ráda vyskakuje, tak abych se moc nevrtěla. To už bude o poznání horší, než chrápání. Já se ve spánku vrtím pořád.

      Když jsem se jí zeptala, zda mohu jít nahoru se podívat, jak jim to jde, řekla mi milým hlasem, že samozřejmě nemůžu jít nahoru. Prý by se mi ještě něco stalo a to si ona vzít na triko nechce. Ehm, upřímnost nadevše? Nebo silný sarkasmus, kterým skrývá fakt, že má o mě strach? Asi ta první možnost, dala mi to jasně najevo tím úsměvem na tváři.

      Nakonec jsem jí poděkovala za večeři, pomohla jí umýt nádobí, převlékal jsem se do noční košile a doufala, že venku nebude padat sníh, abych mohla ráno vůbec odejít. Do školy ne, pochopitelně, ale na cvičení od Anzoha. Prý budou hrát už celou hru. Dishu se o tom zmínil, tak doufám, že se to Anzohovi povede, co nejlépe. Jen představa, o čem to vůbec budou hrát, mě zajímala. A díky této myšlence jsem usnula dřív, než strýček sešel dolů a začal chrápat.

      V pět hodin ráno jsem už chodila po domě. Bosými nohami jsem se dotýkala země opatrně, abych nevrzala. Chtěla jsem vědět, jak velká ta prasklina byla a kolik škody napáchala. Když jsem nakoukla do Pivakova pokoje, nikde jsem ho tam neviděla. Přemýšlela jsem, zda nebude nahoře. Vyběhla jsem schody a zarazila jsem se. Několik mrtvol leželo před mými dveřmi, které nešly otevřít. Na klice byl nápis: Nevstupovat! Z druhé strany bylo: To platí především pro TEBE, Lennulo! Oni mi vážně ani trochu nedůvěřují, uvědomila jsem si. Když jsem však ze zvědavosti zkusila otevřít dveře, byly zamčené. A to bylo dost i na mě. Končím s výpomocí, kráčím pomalu po schodech. Zkusila jsem pustit televizi. Anténa byla asi zamrzlá, protože jsem viděla jen občas nějaké obrázky ze seriálu nebo jen černou obrazovku. Nakonec jsem i zrnící obrazovku viděla a tu jsem vypnula.

      Přemýšlela jsem, co bych měla udělat, abych se nějak zabavila. Rozhodně jsem si nemohla hrát s mobilem, který se mi velmi pracně povedlo zapnout a dát ho ihned na nabíječku, aby se přes celý den stihl pořádně nabít.

      Najednou mi začalo hrát vyzvánění. Pamatuj si, jak odcházím pryč. Pamatuj si na mě. Pamatuj si na mě! Hlas kanadského zpěváka mě začal rozčilovat. Zvedla jsem to, abych nevzbudila tetu a strýce, který ještě hlasitě bloumal.

      Volala mi moje milovaná tetička z Havaje. Jak ráda bych jí to zavěsila, ale nejsem až tak velká bestie, abych to udělala. Ptala se mě, jak se mám, jaká je u nás zima. S úsměvem jsem přitakala, že senzační, že skoro žádný sníh tady není. Hlavně že máme okna pokrytá sněhem a jsme v podstatě ponořeni do sněhu. To však ona vědět nemusí.

      Vyptávala se mě na známky. Pochopitelně samé jedničky, teto! I po přechodu! Budu nakonec ráda, když nebudu mít žádnou pětku. To však ona přece vědět nemusí. Ptala jsem se jí, jak na Havaji, přestože mi to bylo jedno. Chválila si moře, písek, palmy, slunce a drinky, které měla zdarma. To určitě. Nevím proč, ale chtěla jsem, aby jí i na Havaji začalo sněžit, aby tam zamrzla do ledu, který by pak museli převážet v krabici s nápisem Fragile! Křehké! Proč mě napadla zrovna nyní italština? Protože jsem se ji musela naučit, abych tak pomohla tátovi v konverzaci s cizinci z Itálie.

      Teta se mě vyptávala na svou příšerně panovačnou polovičku. Tím myslela tetu Fergudu. Ty dvě se nikdy neměly rády. Teta z Havaje neměla ráda mou mámu. Teta Ferguda neměla ráda zase tetu z Havaje. Byla to trochu vzájemná nenávist a rivalita. Ale byla jsem ráda, že teta Ferguda, přestože máma uměla tančit lépe, než ona, má ráda alespoň trochu . Teda doufám!

      Říkala mi, že u nich je už soustu hodin, já jsem se chlubila, že jsem vzhůru už od pěti hodin (v podstatě jsem ani neusnula, ale to vědět nemusí). Hned se zhrozila, že nedostatek spánku bude mít špatný vliv na mou pleť. Copak ty puchýře na nohách nemají taky špatný vliv?! Měla jsem opravdu chuť přerušit spojení. Ale schválně jsem byla potichu. Platila to ona ze svého účtu na mobilu. Bylo mi jedno, jak draho ji to přijde. Bude to její chyba, že si se mnou chtěla popovídat. Jsem opravdu zlá holka.

      Zase jsem slyšela vrtačku, na což se zeptala teta obyčejnou větou: "Co to je?" Odpověď jsem jí nedala a omylem jsem udělala, že jsem zavěsila nebo ztratila signál, aby se mohla vykřičet. Bylo mi jasné, že mrtvolky už ožily. A strýc s tetou také vylezli už ven.

       "Ty nespíš?" zeptala se mě teta soucitně a objala mě. Jo, nespím od pěti od rána, zatímco vy jste si v pohodě do teďka spali. Nemuseli jste mít příšerný rozhovor s tetičkou spojený přes půlku světa. "Není ti špatně?" Ano, je mi špatně. Nespala jsem několik dní v kuse. Bolí mě hlava. A navíc si oni museli zrovna nyní vymyslet, že mi spraví díry z léta. Vážně jsem čekala, kdy se ten strop propadne. Doufám, že Damad je v pořádku, že ho to nezabilo.

       "Ne, není." usmála jsem se. Sarkasmus je u mě poslední dobou poněkud běžnější, než býval před lety. Ale no co, člověk se taky musí zasmát lidské nechápavosti.

      Ani pořádně nevím, kdy jsem se začala takto přizpůsobovat. Vždycky jsem si všechno vyřvala. A nyní se nechávám stáhnout do kouta? Ne! Těšte se na další várku mého úžasného šampónu na vlasy. Hlavně si musím dát pozor, abych ho zase nepoužila sama.

      Když jsem se na dvě hodiny zamknula v koupelně, abych nebezpečnou sloučeninu zase stvořila, ihned jsem byla odhalena. Byly prozkoumány důkladně všechny šampóny a prozkoumávali i mě. Jaká škoda, že jsem ho raději nevylila do záchodu. Našli u mě dvě plné lahvičky sajrajtu. Samozřejmě, nijak jinak se to nedalo nazvat. Humus by byla jen lichotka. Zapáchalo to. Byl to toxický odpad nejvyššího stupně. Ale strýček pro to našel využití. Bude to prý používat jako hnojivo. Bojím se o naši příští úrodu.

      Za trest mě musela mít na starost teta. Pro mě i pro ni to byl celkem trest. Netušila, co se mnou, tak vytáhla fotoalbum a začala mi vyprávět, jak jsem k nim vždycky jezdila na pár dní a nikdy si svých bratranců nevšímala. Hrála jsem si prý většinou sama, nebo s jedním. Proto mě nikdy nenapadlo, že jich je tolik. Nikdy jsem si nevšimla, že by nás fotila, nebo že by nás zbylí bratranci sledovali. Bylo to vskutku zvláštní. Pak se přiznala, že se je bála na mě všechny poslat najednou, takže mi raději udělila tento velký šok v šestnácti letech. Ale ustála jsem to poměrně v klidu a postupně to také i rozdýchala.

      Ukazovala mi různé fotky, když jsem byla malá, jak mě drží šestiletý Jiank a usmívá se do fotoaparátu, vedle něj Thomias a tahá ho za vlasy, Jiank se přitom snaží usmívat, aby to nevypadalo na fotce škaredě. A malý Pelter lezl po zemi s dudlíkem v puse. Musela jsem se nad tím pozasmát. Thomias vypadal skutečně roztomile.

      Během vzpomínání jsem si začala uvědomovat, že občas jsem viděla cizí kluky, jak si s námi hrají. Nikdy mě však jako malou nenapadlo, že by to byli mí bratranci. Kolik že mi to bylo let? Sedm? Pak mě táta odvezl a já se nemohla podívat pořádně. Do mého příjezdu sem jsem prostě nevěděla, že jsou to skutečně mí bratranci, přestože se na mě smějí a hrají si se mnou.

      Máma se o tetě Fergudě nikdy nezmiňovala. Rozhodně ne špatně. Ferguda na ni občas tiše nadávala. Jsem jí hodně podobná, to možná nemohla první dny přenést přes srdce. Máma uměla lépe tančit. Máma si vzala mého tátu. Co by se stalo, kdyby se jejich osudy vyměnily? Co kdyby teta Ferguda zemřela? Představa, že tolik synů by zůstalo jen na strýci Ovisovi, byla opravdu zvláštní. Tetě se zaleskly oči. Byla tam fotka tety a mámy. Obě si byly hodně podobné. Pohladila mě po hlavě.

      Já ji chytila za ruku. Slyšela jsem její tiché vzlyky. Nechtěla je dát příliš najevo. Ona musela být z rodiny ta silná. To ona držela všechny, když chtěli spadnout. Ale nikdo nemohl podržet ji. Tak jsem ji dnes podržela já.

       "Budeš mi celkem chybět, až odejdeš." usmála se na mě a políbila mě na hlavu. "Jsem ráda, že jsi tady."

      Tahle slova jsem od ní slyšela poprvé. Nechápu proč mě tak potěšila. Přivinula jsem ji k sobě, jako malou holku, a držela ji u sebe. I já jsem byla rázem ráda, že jsem tady. Ozval se dusot nohou. Ohlédla jsem se. Viděla jsem všechny, jak vybíhají ven do sněhu bez trička. Vidět strýcovo oteklé, chlupaté břicho ve mně zanechalo zážitek až do smrti. Všichni naskákali do sněhu a házeli p osobě sněhové koule, jako maniaci. Já a teta jsme na ně hleděly, jako na příznaky. Nakonec jsem se začala smát.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře