Až tě znovu uvidím 22

23. duben 2016 | 07.00 |

   Viděli jste někdy závislého člověka, kterému seberete jeho drogu, nebo věc, po které prahne celou dobu své minutové abstinence? Ne...? Mně stačila jenom krátká demonstrace Johna a bylo mi jasné, že toto asi jen tak neuklidním. Nebylo to jako žádný z případů, které jsme měli na škole; zneškodnění pachatele ani mentálně labilního člověka, který vyhrožuje svou nebo jinou smrtí. No... Moc se to od sebe nelišilo, ale trochu úcty jsem k Johnovi měl; přeci jenom všechny záznamy vedl právě on. Fred nehezkým způsobem oznámil, aby toho maniaka svázali. Sadista! Pouta nestačila, John byl svázán i k židli a trhal sebou jako maniak. Nemusel jsem se ptát, co se mu stalo.

   Fred rozhodl, že se půjde podívat po pojistkách a vyžádal si mě, jako doprovod. Copak je stejně mimo jako John? Dodal jen, že by se mohlo jednat i o nějaký útok, takže máme být všichni v pozoru. To je tak velká věc, když jednou za čas vypadne proud?

   Zamknul za námi dveře, a když jsem se ho zeptal, proč to učinil, odůvodnil to tak, že John by mohl překousat provaz nebo poničit pouta a chtěl by se pravděpodobně dostat ven. Copak je to nějaké zvíře? Jak to mohl vědět...? Aha, takže tady takováhle situace už někdy byla. A proč mě nikdo před ní nevaroval?! Zhluboka jsem se nadechl, abych vstřebal tuhle nehezkou skutečnost, která se může kdykoliv znovu opakovat, a rychle následoval Freda, který mi už dávno ukázal záda a někam spěchal. Na otázku, kam utíkáme, mi neodpověděl.

   Vyběhli jsme do třetího patra, ano, do toho patra, které nemám rád už od prvního dne svého pobytu zde. Najednou se prudce zastavil a já do něj málem vrazil. Když jsem se ho zeptal, co se děje, prudce se na mě otočil a vypadal, jako maniak. Kdy jsem zapomněl, že všichni členové toho pomyslného týmu jsou chodící zombie? Oznámil mi, že mi zapomněl dát kartu do archívu. To bylo tak podstatné? Zrovna nyní, když John může kdykoliv začít zabíjet? Musel jsem ho praštit, aby se vzpamatoval (a byl to náramný pocit, asi to začnu dělat častěji!). Zabralo to okamžitě – otočil se a cupital dál po schodech nahoru do čtvrtého patra, kde začal bušit na dveře, než je otevřel. Tak proč bušil? To se musel předem oznámit? Pořád nechápu jeho způsoby...

   Vešli jsme dovnitř a já zaraženě sledoval jakousi zahalenou osobu... s maskou varana. Rychle se na nás podívala, popadla jakousi tašku a Fred se rychle rozběhl, když se snažila zmizet skrz malé okno. Hodila tašku dolů na zem a odkopla Freda stranou. To chce snad skočit ze čtvrtého patra?

   Pokusil jsem se onu zahalenou osobu stáhnout zpátky, ale jenom mě praštila do nosu pěstí a pustila. Rychle jsem se dostal zpátky k oknu a díval se dolů. Dole stála stejně zahalená osoba, s další maskou varana. Všiml jsem si jakési krabice s polštáři. Aha, chytrý nápad, připravili se tedy dokonale. A pěkně nás napálili, jen co je pravda! Díval jsem se za nimi, jak rychle utíkali. Co měli v té brašně? A co tady dělali?

   "Kruci!" zaklel Fred vztekle a kopl do židle, která se celá zatřásla. Zaraženě jsem se na něj podíval a setřel si krev, která mi trochu tekla z nosu. Chytal se za hlavu a znovu se dostal k malé obrazovce a něco na ní hledal. Potom začal bušit do klávesnice, jako maniak a opět židle schytala kopanec, celá se zatočila a já ji prudce zastavil.

   "Co se děje?" zeptal jsem se nechápavě. Stiskl si dolní část tváře a zhluboka se nadechl, aby se nejspíš uklidnil. Znovu se sklonil k obrazovce a něco na staré klávesnici cvakal. A židle dostala další kopanec. Musel jsem mu lusknout před očima, abych si získal jeho pozornost, a protože se na mě jen krátce podíval, praštil jsem ho (dnes už podruhé).

   "Díky, to jsem potřeboval," pochválil mě kupodivu a já na něj bezradně zíral. Zeptal jsem se ho tedy znovu, co se děje. Odešel od počítače k oknu a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, jakoby se měl každou chvíli ponořit do studené vody. Podotkl, že i kdybychom za nimi utíkali, nestihli bychom je, i kdybychom vyrazili, když ten první z nich začal prchat. Nechápal jsem. Něco mi unikalo. Když jsem se ho zeptal už potřetí, konečně vnímal. "Celý záznam o Operaci Ostrava... Všechno je to v háji," pomalu se uklidňoval a posadil se na židli, do které před malou ještě kopal.

   Copak to není v archívu? Přikývl. Hned na to však dodal, že záznamy, fotografie a další věci, které tehdy nebyli schopni pořídit jinak než na počítač, je všechno v háji. Bylo to před deseti lety, to už počítače stoprocentně byly. Možná ne tak výkonné, ale... Aha, zřejmě s tak malou pamětí a zálohy si mohli dovolit jenom boháči. Držel se za hlavu a vypadal, jako hromádka neštěstí. Počkat, neznám někoho, kdo pracoval na případu O(s)travy už předtím? No ovšem! Upoutal jsem jeho pozornost lusknutím – ono to opravdu zabíralo – a zeptal jsem se ho, zda si náhodou nepamatuje na Satana. Když jsem mu to jméno zopakoval, konečně zpozorněl a svraštil obočí, jak se snažil přemýšlet. Nevím, zda ta data a video záznamy ukradli nebo smazali, ale Satan to má pořád všechno v mysli. Dobrý polda nikdy nezapomíná!

   Na otázku, jak to že ten počítač pořád jede, konečně zpozorněl a prudce vstal. Přešel ke skříni a praštil hlavou o zeď. Nakoukl jsem mu zpoza ramene a dostal tik do oka. Pokud se někdo chtěl pobavit pohledem na bezbranného Johna, povedlo se mu to. Celá budova, až na tuto místnost, měla vyhozené pojistky a všechno se to dalo zase nahodit několika tlačítky. Měl jsem opravdu chuť někomu vrazit.

   Když jsem měl jistotu, že dole už je všechno uklidněné a John se možná uklidňuje pohledem na obrazovku, do které doslova zírá a přeje si vejít do toho světa plného drátků, a přitom jí jablka. A měl jsem pravdu. Vše se vrátilo do úplného normálu. Příliš rychlá změna. Ani známky po tom, že předtím tady byl psychicky labilní člověk!

   A já si mohl oddychnout, že pohroma byla zažehnána.

   Pohlédl jsem na hodiny. Přemýšlel jsem, zda bych si neměl říct alespoň o hodinu volna, šel bych na čerstvý vzduch a... Ne! Raději zůstanu tady. Poslední dobou nacházím příliš mnoho nehezkých věcí nebo potkávám šílené lidi!

   Očima jsem zabloudil ke stolu Johna, který byl zase ve svém neuvěřitelně vražedném tempu práce. Přesněji řečeno; jenom seděl a doslova požíral jablka. Pohlédl jsem na Gilla, který si četl knihu a nohy měl na stole. To je mi tedy morálka! Nicolas si spokojeně kouřil (a já se pak divím, proč je venku tak čerstvý vzduch!). Fred stál nad stolem a pořád zíral trochu do prázdna. Zapomněl jsem, že bych se o tu mrtvolu měl nějak postarat.

   Avšak toho se ujal Gill a hodil po něm papírovou kuličku s otázkou, co ho žere. Fred se na něj pomalu otočil, přešel k němu a prudkým pohybem ho skoro přitiskl ke stolu. Gill netušil, zda se má bát nebo smát. Rozhodně mu chybělo jenom kousek od hlasitého smíchu. Fred se nahnul k jeho uchu a zlostně zasyčel, zda by se on nepodělal, kdyby mu někdo stáhl všechny složky s informacemi, které by už nemohl nikdy víckrát získat, protože osoba, která je má, s námi nespolupracuje nebo si už nepamatuje, nebo lépe, je mrtvá. Jeho úsměv zmizel a já měl pocit, že v tu chvíli se Gill rozpadl na plno malý kousíčků. Rozhodně ho uměl sevřít, když bylo třeba, přestože se k němu Gill choval naprosto lhostejně, jako ke všem ostatním. Pořád mě nepřestávala tato individua překvapovat. Sotva Fred odešel, Gill se skácel k zemi a zíral před sebe. Nyní měl on krizi a John spokojeně chroupal další z jablek. Brzy mu budeme skutečně muset objednat další košík, už je na dně a já z těch jablek neviděl ani jedno. Nebude mu špatně?

   Všiml jsem si, že John najednou zpozorněl, prudce se odrazil od koše s jablky a zatímco v puse měl jedno z nich, jako nějaké čerstvě upečené prase, zastavil se zády o stůl, div se za pomocí onoho jablka neudusil, prudce se otočil a něco rychle prohledával, snad v databázi. Skousl jablko, které mu spadlo na zem, nevšímal si ho a s plnou pusou se nám snažil něco oznámit. Máchal rukami, jako šílenec a vydával nepopsatelné skřeky a zvuky, že se mu to nakonec povedlo. Abych mu pomohl s nesrozumitelným vyjadřováním, poradil jsem mu, aby polkl, kupodivu mě poslechl a skoro bolestně polkl obří nepokousaný kus jablka, vyplázl jazyk a otřepal se, hned na to však všechny svolával a křičel na nás, abychom si pospíšili k němu.

   Ani jsem si nevšiml, když se plátno začalo spouštět a kdy nebo kdo zapnul projektor.

   "Co se děje?" zeptal se Gill s mobilem u ucha, volajícímu se omluvil na pár minut a zavěsil. Taky bych to rád věděl, ale John nám zatím nic nepověděl. Jen se podíval na Freda a zase na obrazovku.

   "Přišlo další video od Kobry..." řekl pouze. To už Fred prudce zareagoval a přikázal mu, aby ho zálohoval. Nejdříve mi nedošlo proč, ale potom jsem si vzpomněl, že první zpráva se ihned smazala. Skoro jako malý přenosný počítač v počítači si předtím sama zadala doslova sebezničení a zmizela mu z plochy i z poštovní schránky, kam mu byla doručena. Když si však video zálohuje předem, bude to mít nějaký efekt? Přinese nám to nějaký užitek, nebo se smaže všechno stejného formátu či jména? Všiml jsem si, že John mačká několik čísel a potom nějaká písmena. Šifra? A potom to ukládal jako jiný videopřehrávač. Asi ho napadlo to samé; složka se sama smaže a smaže zároveň všechny podobné složky s podobným názvem nebo programem. Vysloužil si za svou rychlou práci od Freda pochvalu, ale jenom přikývl a konečně dal spustit video.

   Opět se zobrazilo odpočítávání jako při prvním videu a opět ta samá, chabě osvětlená místnost. Opět lidé v maskách varana a v černém oblečení. Postřehl jsem, že si John dal sluchátka na uši a skoro se přitiskl k obrazovce svého počítače, zatímco jsem vzhlédl k velkému plátnu nad námi. Byli opět stejně rozděleni, postaveni, opět ten úplně vlevo přešel před kameru a skoro je všechny zakryl. Díval se na nás skrz masku varana. Nevím, jak Wehta Marco vypadá, ani jak zní jeho pravý hlas. A potom se ozval znovu počítačově upravený, pisklavý hlas Wehty Marca, který mnou projel, jako nůž. Pořád toho muže nemám moc v oblibě. Potažmo nic neudělal, jen mi v mládí sebral práci... a jeho lidi mě dost zmlátili. A nyní mu mám pomáhat? Přišlo mi to všechno trochu na palici, ale byla to má práce.

   "Dobrý den," pozdravil nás všechny pisklavým hláskem, který jsem k němu prostě přiřadit nemohl. Proč toto upravování? Když od nás chce pomoc, proč toto divadélko? Proč podporuje tak stupidní stavby, když ho nikdo ani nezná? Chce snad, aby se jeho jméno dostalo do zahraničí? To si myslím, že se mu už povedlo. Tak by mohl ukázat tvář nebo promluvit normálně, zatraceně! "Chtěl bych Vám hned ze začátku vřele poděkovat, že jste se tak moc snažili, abyste zastavili útok ve znaku varana."

   Tiše jsem si ho prohlížel. Jak to mohl vědět? A proč zvolil zrovna masku varana? Stejně jako náš neznámý pachatel... Kdo jsou ti lidé kolem něj? Proč tam jen tak stojí a mlčí? Proč oni také něco neřeknou? Záměr? Nevědí, co říct? Rozkaz? Nemyslím si... Tak proč jsou jenom v pozadí?

   "Co je to za šum v pozadí?" zeptal se najednou Gill a já zmateně zamrkal. Cože? Nic jsem neslyšel. Ale všichni vypadali, že si toho jsou vědomi. Tak pardon, že jsem se na chvíli zamyslel nad něčím jiným, ale také stejně podstatným.

   "Zanalyzuji to potom, teď ticho," řekl John a zíral na obrazovku jako na svatý obrázek.

   "Viníka jsme zatím nebyli schopni určit," pokračoval Wehta Marco stejně směšně znějícím hláskem, jako předtím. "Nikdy by nás nenapadlo, že by to mohl být někdo z našich řad. I tak moc děkujeme za vaši ochotu a vstřícnost nám v tomto případě pomoci. Dle pana Standwooda Vám byla naše zásilka doručena. Prosím, přijměte od nás, jako dárek, i druhý košík." Moment... druhý koš?! To si snad dělá legraci! "Jako výraz mého vděku. Budeme velmi poctěni, když ho přijmete. Děkujeme na sto kapek Vaší vody," dodal, uklonil se a hned po tom všichni ostatní za ním a všechno zhaslo. A stejně jako předtím se rychle video samo smazalo a soubor už více neexistoval. To by byla pravda, kdyby si John neudělal předtím kopii pod jiným jménem, doslova heslem, a jiným zástupcem. Přemýšlím, co by dělal, kdyby se mu to všechno smazalo; začal by vyvádět jako předtím, když byl pár minutový výpadek proudu?

   Fred se jen bez většího zájmu zeptal, zda to pořád má, a John spokojeně přikývl a zakousl se do posledního jablka ze dna nyní už prázdného koše. Takže na mou myšlenku došlo; neuvidíme z nich ani jedno jablko.

   Ale co tím myslel; Děkujeme na sto kapek Vaší vody? Vaší vody... Naší? Co tím chtěl říct? Když jsem se jako naprostý hlupák Gilla zeptal, co tím myslí, ukázal mi tři prsty. Aha, takže buď tři minuty anebo tři hodiny, zatímco už někomu telefonoval. Přikázal mu nebo jí, aby mu výsledky poslali okamžitě, zavěsil a konečně se otočil na mě s otázkou, co potřebuji. Když jsem se ho zeptal na svůj problém, pozvedl obočí a zeptal se mě, zda jsem náhodou nepřišel z minulého století. Ten sarkasmus si mohl nechat. Kupodivu mi však za chůze ke svému stolu (a za vytáčení dalšího čísla) vysvětlil, že Kobra se specializuje úplně na všechno; od pečiva přes ovoce a zeleni až po dokonce pitnou vodu, která je (dle jejich slov) mnohem čistější než ta naše. To bych vážně chtěl vědět, jak to zjistili. Copak to měřili?

   Možná bych se měl jít alespoň jednou podívat do jejich obchodu, abych viděl, co všechno prodávají.

   "Co tím myslíš?" zeptal se Fred a vytrhl mě z přemýšlení. John se podíval mým směrem, když jsem sebou trochu škubl leknutím, a potom zpátky na obrazovku, aby mohl Fredovi odpovědět.

   "Jenom to, že když to vyčistím, naruším tak celé video, ale uslyšíme, co to je za hlas a možná taky co říká," vysvětlil mu John klidným, pomalým hlasem, jakoby Fred byl nějaké nechápající dítě. Počkat... To opravdu dovede? Fred jenom přikývl a dal mu zřejmě pokyn k tomu, aby tak učinil. Nenápadně jsem kolem nich prošel, jakože si jdu pro kávu, pro tu odpornou břečku, kterou ani popsat nelze, a přitom jsem se koutkem oka díval na Johnovu obrazovku, měl jsem na ni nyní perfektní výhled. Trochu jsem se přiblížil a poslouchal ztlumený hlas. Nešlo mu rozumět. Fred mu řekl, aby to zesílil a tak John učinil. Ten hlas odněkud znám.

   "Přicházejí... Přicházejí," zašeptal hluboký, avšak žensky znějící hlas a potom byl slyšet zpomalený hlas Wehty Marca a krátce na to znovu: "Přicházejí... Přicházejí." A potom už nic víc. Nechápal jsem. Poděkoval jsem v duchu Johnovi, že to pustil ještě jednou a já se zaposlouchal do toho zpomaleného, hlubokého hlasu. Položil jsem kelímek zpátky a přešel k nim. Nebylo potřeba předstírat, že jsem neposlouchal. Navrhl jsem, aby to trochu zvýšit, jakoby se snažil zjistit pravou tóninu toho hlasu. Oba se na mě podívali nejdříve jako na nevítaného hosta, ale John tak hravě učinil. A já se zaposlouchal znovu.

   "Připomíná ti to něčí hlas?" zajímal se Fred, zatímco jsem přemýšlel. Už jsem ten hlas (a přímo ta samá slova) někdy slyšel pohromadě. Ale kde?

   "Snad si nemyslíš, že zelenáč by na něco přišel bez nějaké té menší výpomoci?" slyšel jsem výsměšný hlas a převrátil oči. Bože, já ho opravdu nesnáším! A to jsem si myslel, že jsem si už zvykl na jeho poznámky, ale ne, on pořád dává vyšší a vyšší úroveň a mně to přestává bavit! "Pochybuji, že ten hlas patří někomu z jeho známých."

   "Vím jistě, že jsem ho někde slyšel!" zavrčel jsem směrem k Nicolasovi, který jenom nevěřícně zakroutil hlavou. Co má za problém, zatraceně?! Uklidnil jsem se a znovu si nasadil sluchátka, která jsem předtím ze vzteku málem hodil na zem a pozorně poslouchal. "Jsou v nějakém skladu nebo mrazničce."

   "Cože?" zeptali se Fred a John dohromady a zmateně na mě hleděli. Poukázal jsem na slabý ale přesto viditelný kouř poblíž hlavy Wehty Marca. Že by byli v mrazírnách Kobry? John poznamenal, že venku mohlo pršet a to by zničilo celkový efekt. Na to jsem reagoval pohotově; proč v pozadí neslyšíme hřmění nebo kapky? Zamyslel se a prohlédl si obraz před sebou.

   Najednou se Gill zvedl a beze slova odešel ven. Nechápal jsem, kam šel, ale když se po chvíli vrátil s mnohem větším košíkem, plný jablek, bylo mi jasné, že spolupráce ze strany Johna je nyní naprosto nulová. Skočil po něm, jako cvičený pes, sebral mu koš a mazlil se s ním, jako závislák.

   "I tak nechápu, co Kobra tak velkého udělala, že se Wehty Marca všichni tolik bojí," pronesl jsem nahlas svou myšlenku. Je to pravda; jenom skoupil několik pozemků a stal se sponzorem mnoha poboček Kobry. Ale to z něj přece nedělá celosvětově uznávanou osobou, nebo snad ano?

   "Má mnohem větší moc, než si myslíš; kdyby se tady tato operace nevydařila dle jeho slov, tak má právo nás rozdrtit všechny," řekl mi Nicolas pro mě tehdy nezajímavou informaci, nad kterou jsem jenom mávl rukou. Potřeboval jsem na vzduch. A to velmi rychle, jinak mi z toho všeho velmi rychle praskne hlava. Poradil jsem Johnovi, aby zkusil vyhledat všechny mrazírny Kobry a sledoval jejich záznamy pozorně. Jenom zmateně zamrkal, ale nakonec přikývl, když jsem se vydal ke svému stolu pro kabát a odcházel. Na Nicolasovu otázku, kam jdu, jsem nereagoval, stejně tak Fred prudce zareagoval, že nemám povolení odejít z místnosti. Nejsem přece nějaký pes! Jsem svobodný člověk, který má svá práva! A nyní jsem se rozhodl, že půjdu na vzduch!

   Zabouchl jsem za sebou dveřmi a po cestě ven jsem se oblékal do kabátu. Být tam ještě o chvíli déle, zešílel bych doopravdy. Když jsem se dostal ven, zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu a vykročil kupředu.

   Rozhodl jsem se, že se projdu po celém našem okrsku. Už zase byla tma a déšť, který se rozpouštěl ve vzduchu, pomalu vytvářel nepříjemnou mlhu. Strčil jsem ruce do kapes a pozoroval svůj poletující dech v bílé pokrývce kolem sebe. Vzhlédl jsem ke slabě svítící lampě nad sebou a pokračoval. Musel jsem si vyčistit hlavu. Tentokrát se budu pohybovat jenom po této ulici; nikdo přece nebude tak velký maniak, aby spáchal nějaký zločin policii přímo u dveří. No, i takoví maniaci by se našli.

   A ano, maniaci jako takoví jsou. A přímo přede mnou. Ke konci chodníku, když jsem se už otáčel, že půjdu zase zpátky, do mlhy zazářila dvě nepříjemná světla auta, které mě nejdříve málem srazilo, prudce zastavilo vedle mě a kdosi mě stáhl dovnitř. A stejně rychle jako auto přijelo, tak stejně rychle odjelo. Nestihl jsem ani pořádně zareagovat na to, že mě vtáhl někdo dovnitř a dveře už byly zase zavřené a v malém prostoru dodávky byla tma. Rozhlédl jsem se rychle kolem sebe.

   "Nemusíte se ničeho bát, pane policisto," slyšel jsem někoho promluvit a podíval jsem se za tím hlasem. Nebyl jsem schopný ho rozlišit, ale byl jenom pár metrů ode mě. Auto někam zatočilo a já spadl na dveře. "Posaďte se, prosím, nebo si ublížíte," slyšel jsem nyní posměšný hlas muže, který byl v dodávce se mnou, ale podle všeho si to on zařídil právě takto; když se mnou chtěl mluvit, nestačilo by mě oslovit? Když jsem se ho na to zeptal, jenom se pobaveně rozesmál.

   "Tohle se může označit za únos," připomněl jsem mu. Slyšel jsem, že něco puklo. Zmateně jsem zamrkal do tmy před sebou. A spatřil jsem jeho obrys, něco naléval do skleničky.

   "Víno?" zeptal se mě mile. To si snad dělá legraci, napadlo mě. Když jsem odmítl, pokračoval: "Pojďme si promluvit, co vy na to, pane policisto?"

   "Bylo by zdvořilé se nejdříve představit, nemyslíte?" zeptal jsem se ho poklidným hlasem a rukou jsem opatrně nahmatal pistoli v kapse v kabátě, ale to už jsem ucítil jinou hlaveň na svém krku. Nejistě jsem polkl na sucho.

   "Nejste v pozici, kde si můžete určovat pravidla, pane policisto," oslovil mě tak znovu a já zavřel oči, abych se uklidnil. Vím, jak bych mu pistoli mohl sebrat, ale potom... Když mě chytne za krk a přitiskne k zemi, tak... Sevřel jsem víčka víc, při nehezké vzpomínce a potom pohlédl do temnoty před sebou. "Víte, můj nadřízený mi řekl, že pracujete na případu Kobry, je to pravda?" Když jsem neodpověděl, tlak na mém krku se zvýšil.

   O tom jim jde? Vytáhnout ze mě informace? Musel se zbláznit, jestli si myslí, že budu jen tak mluvit. Je to přece policejní tajemství. Jemu to může být úplně ukradené.

   "Bylo by moudré, kdybyste spolupracoval," promluvil ke mně znovu, ale já ho dokonale ignoroval. Pokud mu jde o informace, nic mu neřeknu. Jen jsem mu řekl, že je to policejní tajemství. Zkusil jinou taktiku. Pochopitelně úplatek. Slyšel jsem, jak něco otevřel a šustil nějakými papíry. Ve voze zavládlo ticho a já cítil, že pomalu zpomalujeme. Zopakoval jsem mu svou předešlou odpověď. Kufr se prudce zavřel a zámky se znovu zaklaply. Připomněl mi, abych o tom pořádně popřemýšlel, že není nedočkavý. No, vzhledem k tomu, že mi ten druhý z nich mířil na hlavu a doslova mě nutil odpovídat na jeho přání, tak to nedočkavost opravdu není.

   Dveře nalevo ode mě se otevřely a jí si všiml jakéhosi závěsu. Když jsem přimhouřil oči ve snaze spatřit alespoň obrys tváře za ním, byl jsem doslova vyhozen ven z vozu. Všiml jsem si však těsně předtím, než mě popadla masivní ruka a vyhodila ven, že jeho oči mají odstín temný, jako noc. Než jsem se stihl podívat na toho, kdo mě vyhodil z vozu, sletěl jsem na chodník a dodávka rychle zmizela. Byl jsem zase tam, kde před pár minutami. Mezitím začalo pršet. Vstal jsem a utřel jsem si trochu odřenou bradu. Co to mělo být? Chtěli informace? Byli to snad oni, kdo se k nám předtím vloupal, vyhodil pojistky a potom utekl?

   Přejela po mně zimnice.

   Avšak ten hlas... něco vzadu v hlavě mě hlodalo do mozku, že jsem podobný už někdy předtím slyšel. Alespoň něco podobného. Ale kdy? Díval jsem se směrem, kam dodávka odjela, když mě vyhodila zase tam, kde mě nabrala. Udělala snad jenom kolečko, a když jsem jim byl k ničemu, zbavili se mě? Proč mě nezabili? Upoutali by na sebe pozornost... Jen tak se přece nenachází mrtvý policista.

   Prohlédl jsem si doposud pevně svírající pistoli v ruce. Nebyl bych ani schopný ji vytáhnout. Přelstili mě. Pro tentokrát, pomyslel jsem si a znovu zabořil ruce do kapes. Prošel jsem okolo obchodu s televizemi, kde hlasatel oznamoval všem nějaké nudné informace o počasí, prý bude pršet i celý zítřek. Dle jejich času bylo po šesté, přesněji řečeno šest hodin odpoledne a čtyřicet dva minut. Potom předal slovo někomu jinému. Všiml jsem si poznámky dole v pravém rohu obrazovky. Německo, 18:43.

   Opatrně jsem vešel dovnitř do obchodu s elektronickými přístroji, muž mi hned říkal, že už zavírají, takže bych měl odejít, že mohu přijít zítra. Trochu jsem zneužil svých pravomocí a ukázal mu odznak. Hned poodešel o dva kroky dozadu a zeptal se, zda něco provedl. Jen jsem podotkl, že si chci poslechnout zprávu, na což na mě zamrkal. No co, je to pravda!

   "Wehta Marco dle své poslední zprávy chystá společnost Kobru rozšířit ještě víc," ukončil muž svou řeč a vrátil slovo do studia.

   "Děkujeme ti, Andrewe," řekla žena a potom se zadívala do kamery před sebou vážnýma očima. "V nemocnici našeho města bylo dnes přijato přes pět obětí hromadné dopravní nehody, kterou způsobil..." A další nepotřebné informace. Už jsem byl na odchodu, když v tom to přišlo: "A další zprávy ohledně nemoci z jídla, která se pomalu šíří po našem městě."

   Přešel jsem k televizi a prohlédl si mužskou tvář, která se snažila vypadat snad vznešeně.

   "Dva studenti gymnázia byli dnes převezeni do nemocnice poté, co zkolabovali. Předtím si stěžovali na žaludeční problémy. Škola se blíže k tomuto incidentu vyjadřovat nechce, zatímco se rodiny odvolávají, že jejich děti nejedly nic nezdravého, jen jídlo od společnosti Kobra, která má výrobky vždy čerstvé a kvalitní," hlásal muž snad naučenou frázi. Byl záběr na dva mladé studenty, dívku a kluka, jak jsou oba pobledlí, mají kruhy pod očima a sestřičky jim zrovna zalepují náplasti na krvácející rány.

   "Možná jsem se jen špatně vyspal. Ve škole mám dobrý prospěch. Sportuji. Jím zdravě, pouze jídlo z Kobry," tvrdil mladík chraptícím hlasem a já si povšimnul, že na to, že mu má být teprve šestnáct, vypadat skoro na třicet let. I dívka vypadala už skoro jako dospělá žena.

   Oba hlasatelé se nakonec shodli, že jim přejí hodně zdraví a rodinám pevné nervy, ať jde jenom o stres ze školy. A potom následovala reklama, kterou jsem vidět nepotřeboval. Rozloučil jsem se s majitelem podniku a odešel do deště.

   Naposledy jsem se podíval na televizi za sklem, než zhasnula úplně a pro mě to byl pokyn, abych odešel.

   Než jsem došel na stanici, byl jsem celý promočený a třásl jsem se zimou. Možná budu nemocný a budu si muset vzít nemocenskou. Mou radost mi ihned zatrhl Bob, který mi řekl, sotva mě viděl, že nemoc ve službě se nepřipouští. Tady skutečně člověka sedřou z kůže, a to ještě zaživa.

   Ale déšť měl překrásný účinek; všechny obavy a starosti byly rázem tatam.

   Měl bych nejspíš zavolat během příštího týdne Tereze a zeptat se jí, zda jí je už lépe. Dnes už jí dám pokoj. Musí odpočívat, dostala volno, tak jí ho kazit nebudu zbytečnými telefonáty.

   Vešel jsem dovnitř a vzhlédl ke mně jenom John a potom se znovu zahleděl na obrazovku, kde bylo několik postav v maskách varana. Přešel jsem ke svému stolu a pokládal svůj kabát na židli, když v tu chvíli se Fred ozval trochu hlasitěji, než nejspíš původně plánoval.

   "Tak co se zase děje?" zazněl jeho unavený, otrávený hlas.

   Kdy mi začalo docházet, že si i z nás mohl někdo vystřelit? Brzy mi to jistě dojde, avšak...

   "Jde o to..." začal Gill nejistě, zatímco v natažené ruce k Fredovi měl svůj mobil. "Že Naomi byla před pár minutami unesena z nemocnice. Někdo však tvrdí, že to nebyl únos, ale útěk. Prý odešla s nějakými tmavovlasými muži. A vypadala více než v pořádku."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře