Desiderium - 1. Kapitola

22. duben 2016 | 07.07 |

1. KAPITOLA: Krutá rána osudu, kterou vidět nechcete

      Skrz okno dopadaly na překrásnou dřevěnou podlahu první paprsky slunce, když pohublá černovláska přeběhla okolo nich, zakryla je vlastním stínem a pospíchala do kuchyně, kde už nějakou tu chvíli pípala trouba. Otevřela ji a rychle popadla rukavice, aby dostala ven, bohužel už spálené maso. Kašlala a máchala hadrem v ruce kolem dokola, aby dostala od sebe nepříjemný zápach spáleniny.

      "Daisuke!" zakřičela a zakašlala. "Pojď! Takhle zmeškáš autobus! Daisuke!"

      Přísně ho zavolala i podruhé, dokud neviděla pohublou siluetu muže na schodech, zatímco dlouze zíval. Vyčítala mu, že je pomalý, že mu autobus ujede, na což se mile usmál, políbil ji na líčko a mile jí pozdravil. Praštila ho hadrem, ale pousmála se také. Milovala jeho vlasy po ránu; rozcuchané a divoké. Přinutilo ho, aby se trochu skrčil a políbila mu temně černé vlasy, které byly už trochu dlouhé, ale to jí nevadilo; milovala ho, a to bylo pro ni hlavní.

      Dlouhou dobu ho přemlouvala, aby si s ní vyšel, aby jí řekl, co se mu stalo v minulosti. Nikdy na něj netlačila, aby o tom vykládal na její rozkaz, jen mu řekla, že by to ráda jednou slyšela. Postupem času se jí Daisuke ke všemu přiznal; co se stalo v jeho minulosti, proč se chová, jak se chová, co skutečně znamená ta nehezká značka na jeho krku... Políbila ho na ni, opatrně, jakoby se bála, že ho nějak ještě bolí a ona ho svým polibkem zraní, a usmála se na něj se slovy, že by měl jít snídat. On se na ni také usmál a políbil ji něžně na rty.

0pt;line-height:115%;font-family:"Arial","sans-serif"">

      "Víš, že tě miluji, Haruko?" ušklíbl se na ni a objal ji. Zakroutila nad jeho dětinským chováním hlavou a odehnala ho od sebe, jinak by zase přišel pozdě. Byl horší než dítě, horší než její mladší bratr. Ve věku dvaceti dvou let byl na ní plně závislý, ale to jí nevadilo; ostatně její o šest let mladší bratr na tom nebyl nijak jinak. A přes to všechno ho upřímně milovala.

      Daisuke rychle snědl snídani, políbil Haruku na líčko a zmizel v koupelně, kde byl méně než jednu minutu a už utíkal, sotva se převlíkaje, ke dveřím, kde si jednou rukou obouvat botu a druhou rukou se snažil dostat se do kabátu. Haruka mu s ochotou pomohla a předala mu láhev s vodou. Poděkoval jí a s milým úsměvem zmizel za dveřmi. Haruka mu popřála hodně štěstí v práci a dívala se za ním, jak pádí ze schodů dolů, div z nich přímo nepadá, a smála se, kroutila nad ním hlavou a po chvíli zmizela za dveřmi.

      Rozhlédl se kolem dokola a přeběhl přes přechod, aby stihl autobus, mávajíc na řidiče, aby ještě chvíli počkal. Řidič mu otevřel dveře a mile se ho zeptal, zda zaspal. Daisuke mohl jenom přikývnout a muž za volantem se usmál. Řekl mu, aby si šel sednout, že dneska ho sveze jen tak. Zadýchaný Daisuke mu poděkoval a šel si sednout na první volné dvojmísto. Sedával vždycky sám a moc dobře poslouchal rozhovory ostatních, jak si o něm špitají. Především mladší dívky ze středních škol si ho dobíraly, že vždycky na autobus utíká, že ho nestíhá, protože mezitím spí se svou holkou. No, Haruku miloval, ale byla to vždycky Haruka, která zmizela z jeho náruče dřív, než si to uvědomil, raději však mlčel a díval se z okna, jak mu cesta utíká.

      Práce podřadného úředníka mu kupodivu vyhovovala. Mohl se kdykoliv zamknout ve své malé kanceláři a měl pokoj od všech. Podepisování smluv a vyřizování kontraktů byla práce přímo pro něj. Ale vždycky jen přes telefon.

      Kvůli své špatné minulosti měl problém důvěřovat lidem. Vždyť Haruka ho musela minimálně rok přemlouvat, aby si s ní vyšel, že mu nijak neublíží. A jejich vztah jim už pevně držel tři roky. Byl jí věrný a nepřál si, aby se někdy museli rozejít. Věděl, že Haruku v mnoha směrech omezuje; ona mu však vždycky tvrdila opak. Možná měl sem a tam trochu zastaralé zvyky, ale nechtěl se jich vzdát. Sledoval silnici, jak pomalu utíká, a když přišla jeho zastávka, pohotově vstal, drže svou láhev vody u sebe a zmizel z autobusu. Když se ohlédl, všiml si několika párů očí, které ho sledovaly. Neměl moc rád cestu autobusem... Připomínalo mu to chvíli, když...

      Zavřel oči nad nehezkou vzpomínkou a pevně sevřel láhev v rukách.

      Vydal se poklidným krokem vpřed a rozhlížel se očima opatrně kolem sebe. Sotva spatřil nějakého muže s přísným pohledem, srdce se mu rozbušilo a přidal do kroku, drže u sebe láhev ještě víc, že pokud by ji sevřel o trochu víc, praskla by a rozbila se, rozlila by se na chodník a on by musel zavolat svému doktorovi, aby ho našel a pomohl mu. S tímto nápadem přišla Haruka; jednou za týden chodil k doktorovi, kterému platili nemalé obnosy, aby mu pomáhal zbavit se jeho strachu a především – aby ho naučil opět důvěřovat lidem.

      Když si uvědomil, že muž už je v dostatečné vzdálenosti od něj a on je pořád naživu a tady, tiše si vydechl a vydal se kupředu.

      Jeho spolupracovníci o jeho problému nevěděli, proto si ho občas dobírali kvůli jeho prapodivnému chování. Na radu Haruky jim to skutečně neřekl a vždycky se vymlouval, že se jen špatně vyspal. Jistě Vás napadlo, proč to neřeší i jeho rodiče. Popravdě řečeno; ani si nevšimli, že už několik let nebydlí s nimi, že ho předtím někdo unesl a několik trýznivých měsíců ho psychicky i fyzicky týral. Když se vrátil domů, matka se ho jen zeptala, zda koupil noviny, které po něm ten den, kdy zmizel, chtěla.

      Smutná minulost ho však neodradila od toho, aby věřil v trochu lepší budoucnost. Když potkal Haruku poprvé, byla to žena jako z vyšší společnosti; překrásná, ve třpytivých šatech kráčela vedle svých rodičů a něco jim vykládala. Tehdy také poprvé viděl jejího mladšího bratra, ale nyní si na jeho tvář nemohl vzpomenout ani hlas si nemohl vybavit.

      Usadil se na své místo a hned se začal plně věnovat své práci, aby mohl odsud rychle odejít. Pohlédl na fotografii Haruky, která se na něj usmívala z malého rámečku a ve vlasech měla růžový květ sakury. Byla překrásná. Opětoval jí ten milý úsměv, pohladil dřevěný rámeček fotografie a potom se pustil znovu do práce.

      Najednou mu zavibroval mobil.

      Zkontroloval si zprávu od Haruky, že dnes přijde večer pozdě domů, tak zda by nemohl zajít ještě nakoupit. Pousmál se nad koncem zprávy. Netušil, jak to dělala, ale vždycky na konec přidávala překrásné obrázky v podobě písmenek. Obdivoval toto mistrovské dílo a hned jí odpověděl, že se trápit nemusí, že do obchodu by stejně tak či tak zašel. Krátce na to mu přišla další zpráva, kde mu Haruka děkovala a znovu poslala prapodivný tvar. Otočil telefon vzhůru nohami a usmál se, když na něj hleděl malý had. Zakroutil hlavou. Věděl, že v tomhle je Haruka dobrá, ale že až tak?

      Za pomocí čísel a znaků dokázala tvořit zázraky.

      Domů se vracel až pozdě večer. Musel předělat celou objednávku, kterou někdo pokazil, takže mu to zabralo dost času. Pohlédl na hodiny na mobilu. Svůj autobus by ani omylem nestihl, takže bude muset jet s nějakým jiným a pozorně sledovat zastávky. Pamatoval si, že první den, kdy měl nastoupit do práce, tak jel s Harukou, druhý den se hned ztratil, protože zapomněl vystoupit z autobusu. Musel si najít nějakou pomůcku; pět zastávek od jeho bytu je obchod a potom další dvě k jeho práci. Jednoduché.

      Když k němu přijel autobus, číslo nepoznával, přesto se ho zeptal, zda jede alespoň k jeho ulici. Řidič se jen hlasitě zasmál a už chtěl zavírat, ale potom vstal nějaký mladík a řekl mu, že vystupuje poblíž, takže může nastoupit a zkazil tak autobusákovi jeho vtip. Daisuke tomu neznámému mladíkovi poděkoval a nastoupil dovnitř. Zaplatil a sedl si nedaleko od mladíka, kterého vůbec neznal, ale doufal, že mluví pravdu, jinak se ztratí, a to bude opravdu zábavné.

      Netušil proč, ale ten mladík mu někoho připomínal. Hlas, postava, vlasy, oči... Vše nasvědčovalo tomu, že ho už někdy potkal, byť jen náhodou nebo úmyslně, ale znal ho. Nemohl z něj spustit oči; jednak proto, že znal zastávku, kde má vystoupit, a jednak proto, že se mu zdál hodně povědomý.

      Najednou mladík vstal a bez varování kolem něj prošel. Rychle ho následoval, než se dveře autobusu zavřely. Mladík mu ukázal směrem, kterým by měl jít a potom zabočit doleva. No, lehce se mu to řekne, ale hůř se to potom Daisukemu bude dělat. Přišlo mu směšné ptát se toho mladíka, zda s ním nechce jít, ale najednou se mladík vydal úplně tím samým směrem.

      Šli v naprosté tichosti, dokud Daisukeho nenapadlo se mladíka zeptat, proč není doma, když je všední den. Mladík řekl, že už má dávno po škole a zítra tam naneštěstí nemusí. Daisuke se pousmál. Podotkl, že také nikdy neměl rád školu. A tak začali vést rozhovor. Ten tajemný mladík se Daisukemu začínal líbit čím dál víc. Měli toho plno společného.

      Daisukemu to už vrtalo hlavou, a proto se ho zeptal přímo.

      "Smím znát tvé jméno?" zeptal se ho mile a doufal, že ho nějak nevystraší. Mladík se na něj podíval a nehezky se ušklíbl.

      "Kazuki," řekl hrdě. "Kazuki Shino."

      Mile přikývl. Hned mu začal vysvětlovat význam svého jména, takže měli zase nějaké téma po dobu jejich společné cesty. Daisuke ani nevěděl, kam ten mladík šel, ale byl kupodivu rád za jeho společnost. Jeho jméno se dalo vyložit všelijak, ale Daisukemu se líbilo nejvíce Mír. Byl to milý člověk, se kterým si mohl bez problémů popovídat a necítil se přitom špatně nebo nějak utlačován.

      "Je to trochu nezdvořilé," ozval se najednou Kazuki a Daisuke se na něj podíval. "Já jsem se Vám představil, ale pořád neznám Vaše jméno." Nezapomněl na něj ukázat a Daisuke zamrkal. Trochu znejistil, ale po chvíli mu věnoval milý úsměv. Ten mladík pro něj nebyl žádnou hrozbou.

      "Daisuke," řekl a podal mu ruku. "Těší mě."

      Kazuki si s ním potřásl a pousmál se. Hned se ho zeptal, zda jeho jméno skutečně znamená Velká pomoc? Daisuke pokrčil rameny; většinou se snažil pomáhat. Kazuki se jenom zasmál.

      "Má ségra také chodí s nějakým Daisukem," řekl mu vesele a Daisuke pozvedl obočí. Zeptal se ho, zda je jeho sestra starší a Kazuki hrdě přikývl. Hned mu začal vykládat, že sice jejího milého ještě neviděl, ale myslí si, že je to tak či onak pako. Daisuke mu pobaveně připomněl, aby neurážel jeho jméno, na což se Kazuki rozesmál, že on se mu zdá jako normální člověk. Daisuke se mu posměšně uklonil a Kazuki se nemohl přestat smát.

      Daisuke si až teprve nyní uvědomil, že mluví s úplně cizím klukem a přitom... a přitom se cítí v pořádku, v bezpečí, jako když mluví s Harukou. Proč?

      Všiml si, že Kazuki trochu bezradně krouží kolem paneláků a dívá se na jména těch, kteří v nich bydlí.

      "Bingo!" zaradoval se najednou a začal tančit jakýsi taneček. Daisuke ho zaraženě sledoval, ale zakroutil nad ním hlavou. Prošel kolem něj a otevřel dveře. Mladík zmateně zamrkal a zeptal se ho, zda bydlí tady, na což Daisuke s úsměvem přikývl. Vysvětlil mu, že bydlí úplně nahoře, kde je nejméně lidí. "Aha," řekl Kazuki a následoval ho do výtahu. "Ségra mi také říkala, že bydlí úplně nahoře," svěřil se mu a zasmál se. Daisuke jenom zakroutil hlavou. Vzhledem k jeho práci, asi se s ní častokrát míjel a neuvědomil si to.

      Normálně by šel po schodech, ale bylo mu jasné, že mladík vedle něj by s ním nešel. A nechávat ho jet výtahem samotného, přestože mu už bylo... patnáct? Šestnáct? Ne-li víc... se mu nezdálo jako dobrý nápad. Něco by se mu stalo a on by se odvolával na něj, to by mu ještě scházelo.

      Kazuki mu mezitím vyprávěl, že je na střední umělecké škole – takže jeho odhad byl správný. Potom se ho mladík zeptal na záludnou otázku; kde pracuje on? Daisuke se pousmál a odvážil se ho alespoň trochu dotknout, přestože měl sám trochu strach. Rozcuchal mu vlasy a řekl, že by neměl tolik vyzvídat a tolik o sobě vykládat lidem, které sotva poznal. Kazuki pokrčil rameny, že zatím se mu nic nestalo, a ta slova Daisukeho trochu zabolela.

      Dost mu připomínal jeho samotného, když byl mladý. Předtím než...

      Z myšlenek ho vytrhl zvonek výtahu, který jim oznamoval, že už jsou na místě. Rozloučil se s mladíkem a řekl mu, aby svou sestru od něj pozdravoval, přestože se pravděpodobně nikdy ani neviděli.

      "Jasně," přikývl mladík a vydal se hledat. Byly zde jen tři byty. Daisukeho a dva další. Zalovil v kapse a vyndal z nich svazek klíčků. Chvíli hledat ten správný a potom si otevřel dveře. "Ach, to je...!" začal Kazuki a Daisuke se na něj otočil. Mladík zmateně zamrkal a potom očima Daisukeho pohlédl zpátky na dvě jmenovky u jeho dveří. Daisuke na něj také zmateně zamrkal. Co mu unikalo.

      "Ano?" zeptal se zmateně.

      "Vy jste Daisuke Ono?" zeptal se zaraženě a hleděl na něj. Daisuke zamrkal a váhavě přikývl. "To je přece..."

      "Měl bys už jít..." slyšel Daisuke hlas Haruky a otočil se za ním. Vydal se hlouběji do bytu a Kazuki ho spěšně následoval, zatímco se ho ptal, zda je to skutečně on nebo ne. Daisukemu začalo bít srdce o něco rychleji. Proč měl najednou tak velký strach? Možná to věděl, možná to očekával, ale...

      Otevřel dveře do ložnice a vykulil polekaně oči. Viděl něco, co si nikdy nepřál vidět ani ve zlé noční můře. Kazuki se připlížil k němu a chtěl se ho zeptat, co se děje, ale také zůstal němě stát.

      "H-Haruko...?" vydal ze sebe Daisuke nechápavě.

      "Sestři?" zíral Kazuki před sebe, zatímco Daisuke zakoktal její jméno.

      Haruka se ohlédla, když slyšela dva známé hlasy, a trochu zrudla studem. Schovala před nimi tvář pod vlasy, zatímco vedle ní stál muž jenom ve spodním prádle.

      "Kdo to je, Haruko?" zeptal se jí muž nechápavě a pohledy střídal z Daisukeho na Haruku a zase zpátky, a to pořád dokola.

      Toto byla krutá rána osudu, kterou nechcete vidět.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře