Hra - Kapitola devátá

26. duben 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA DEVÁTÁ: Stojím za tebou

      Teta popadla koště a začala se za nimi hnát. Křičel po nich, že dokud neudělají práci, nemají vylézat ven a chovat se jako blázni. Oni se však smáli, všichni proběhli okolo mně a zabouchli za mnou dveře. Jen jsem zamrkala. Vyletěla jsem z kůže, když jsem si uvědomila, že jsou uvnitř a my s tetou venku. Smáli se na nás zpoza oken a dělali na nás šílené obličeje, kulili oči a vyplazovaly jazyky. Udeřila jsem do skla, které naprasklo. Pelter očividně zaječel a utíkal pryč. Jeho výraz si rozhodně ráda zapamatuji. Něco mě však napadlo. Když se mě teta zeptala, kam běžím, neodpověděla jsem jí. Oběhla jsem dům, zatímco mi mrzly nohy v papučích. Očividně Anzohovi došlo, co chci udělat, a jako první se rozběhl pryč.

      Dostala jsem se k zadním dveřím, které jsem s nadějí v očích otevřela a chtěla vkročit dovnitř. Anzoh mě však šťouchl dozadu, až jsme sletěla na zem. Usmál se a zavřela za mnou dveře.

       "ANZOHU!!!" zakřičela jsem zlověstě a udeřila do dveří. Hned na to jsem skákala nad bolestí v ruce, kterou jsem vrazila hluboko do sněhu. Všichni se na mě dívali malým oknem a smáli se. Hodila jsem do okna sněhovou kouli, která je přinutila, aby nakonec všichni popadali na zem.

      Nakonec stačila pouze teta, která je srovnala do latě zpoza skla. Vyčítala jim všechno, i to dobré. Sledovala jsem ji, jak na ně křičí. Ani ne do minuty vyběhl Pivak ven. Přesněji řečeno ho vyhodili a zabouchli za ním dveře. Myslím si, že nám tím nahráli skvěle. A pak to šlo snadno. Zatímco se smáli, Pivak jednou nohou vykopl dveře a oni prchali nahoru, aby mohli pracovat dál. Pivak za nimi nadával a utíkal po schodech. Teta zvedla dveře a já jen hleděla na její sílu. Usmála se na mě. Pokračování ve fotkách?

      Usoudila jsem, že tohle je hold jiná rodina, než ta naše.

Rozhodně je aktivnější a veselejší. A jsou pořád spolu. A v sobě. Slyšela jsem, že něco spadlo dolů. Byl to Damad, který sjel po schodech až k nám. Hned zakřičel na Anzoha a běžel po schodech nahoru. Zasmála jsem se. Jsou divní. Ale kdo není, že?

      Zazvonil mi telefon. Zmateně jsem si prohlížela neznámé číslo. Odešla jsem ven, abych to zvedla. Když jsem se zeptala, kdo volá, neodpověděl mi. Bylo mi to divné, proto jsem ihned zavěsila. Volalo mi to číslo znovu. Zvedla jsem to znovu a zeptala se, kdo je a co potřebuje. Opět bylo hrobové ticho. Zlostně jsem položila mobil. Zase zazvonil.

       "Co sakra chceš?!" zakřičela jsem zle. Pak jsem však slyšela splašený dech. Chvíli jsem ho poslouchala. "Úchyle!" označila jsem člověka na druhé straně telefonu a položila hovor. Pro jistotu jsem mobil vypnula, protože mi osoba volala znovu. Děsila jsem se mobilu vůbec dotknout.

       "Je mi líto, Lennu." promluvila na mě teta a nesla mi misku sušenek. "Asi to bude trvat déle, než jsme mysleli. Ta oprava podlahy. Anzoh má zítra vystoupení. Mohu tě požádat, abys šla s ním? My se to pokusíme spravit. Museli to všechno strhnout, aby dali nový základ."

       "Dobrá." souhlasila jsem nakonec. Strhnout? Proč jsem tedy neslyšela velkou ránu, když padala prkna. Nebo to udělali zbiječkou? Představa, jak vrtají do země několik hodin v kuse, alias já si v klidu spím, mě děsila. Na dnešní noc mi teta půjčila špunty do uší, abych se vyspala. Řekla, že všichni, až na Anzoha, na tom budou pracovat, takže se mám vyspat. Nakonec přišel Anzoh spát na zem vedle mě, aby se vůbec vyspal.

      Byla jsem rozhodně ráda, když pode mnou spal alespoň někdo. Byla jsem rázem o něco klidnější. Nic jsem neslyšela díky špuntům v uších. Teta rozhodně věděla, jak se zbavit hluku, který jsme předtím nadělali. Škoda, že mi špunty nedala rovnou. Pak bych se mohla konečně pořádně vyspat hned první den. To bylo však vedlejší. Už zítra. Už zítra bude mít Anzoh premiéru. Přeji mu hodně štěstí. Budu tam jako podpora.

      Teta to samozřejmě popletla. Premiéru bude mít až za měsíc. Tohle je teprve zkouška. Zkouška, kterou však už budou hodnotit. I tak to bylo pro Anzoha hodně podstatné. Stejně jako Damad nebyl schopný vůbec chůze. Ani vstát nemohl. Ani jíst nemohl. Dýchání jsem mu musela kontrolovat co minutu, protože se mi nezdálo, že se mu břicho hýbe. Nikdy jsem ho neviděla tak vyděšeného, jako nyní. A samozřejmě všichni zase spali před mým pokojem. Musela jsem kopnout alespoň do Damada, abych mu oznámila, že už jdeme. Jen otevřel oči a zase je zavřel.

      Zda mě slyšel, mě nezajímalo. Pro mě bylo podstatné aby Anzoh stihl svůj začátek kariéry.

      Umýt zuby si zvládl sám. Štvalo mě však, že si nic nevzal na snídani. Teta navrhla, že nás tam odveze. Musela jsem se nasoukat do úzkých šatů po ní. To jsem tolik přibrala? A mrzla jsem, když jsem se snažila dostat do auta. Anzoh měl jakousi tašku s převlekem, který nám rozhodně odmítal ukázat. Zhluboka dýchal, jakoby šlo už o premiéru. Chytila jsem ho za ruku.

      Teta prudce zatočila, on spadl na mě a políbil mě. Musela jsem mu vlepit facku, přestože to bylo omylem. Pak teta zatočila na druhou stranu. Musela jsem se držet, abych na něj nesletěla.

       "Uhni z cesty, když neumíš řídit!" zakřičela teta, když vytáhla hlavu z okna. Řidič vepředu na ní ukázal nepříliš hezké gesto. Vztyčený prostředníček mu kupodivu oplatila, dupla na pedál a vrazila do vozu. Šíleně se přitom smála a oblízla se, jako maniak. Já a Anzoh jsme tiše seděli vzadu a drželi jsme se za opěradla, abychom předtím nevyletěli. Pásy by to rozhodně neutáhly.

      Policisté, kteří jeli zrovna kolem, vyšli s párky v rohlíku ven a vypadali, že je vytáhli právě před chvílí z postele. Snažili se ochotně přijít na to, proč jsme do nich vrazili. Nakonec jsem to nevydržela a skoro na kolenech jsme je poprosili, aby nás odvezli za město. Chvíli na mě civěli, jako na blázna. Anzoh jim pak musel všechno vysvětlit, proč jsme tak pospíchali. Jeden nakonec souhlasil, že nás tam hodí. Nikdy jsem si nemyslela, že jízda v policejním autě bude pro mě tak krásná, jako tahle. Jel opravdu rychle, houkačky houkaly a svítily. Auta nám uhýbala na stranu.

      Podívala jsem se na reklamu, na které byla ukázka z filmu, který Damad daboval. Hned jsem slyšela jeho hlas a usmála jsem se. Ale pro mě byl nyní podstatnější konkurz od Anzoha. Damadovi jsem sen splnila. Nyní je na řadě Anzoh! A my to stihneme. Málem jsme vrazili do auta, ale policista to uřídil, jel chvíli jen na dvou kolech a pak auto konečně srovnal.

      Netušila jsem, že i policisté umí řídit jako maniaci ve hrách. Anzoh se očividně bavil. Představoval si volant auta a řídil podle sebe. Pokud se tak dokázal uvolnit, jenom dobře. Byla jsem ráda, že nepůjde úplně mimo přímo na zkoušku. Zvládl by to asi velmi těžko. Byla jsem ráda, že se smál.

      O Dishovi jsem mu ještě neřekla, tak doufám, že to nepokazí. Máme nový, lepší vztah. Rozhodla jsem se mu dát novou šanci a on toho využil. Byla jsem za to opravdu ráda. Alespoň to už nenírival.

      Policista nedával přednost, houkal pořád dokola, pak mu houkačka sklapla, ale pořád mu svítila světla, která varovala ostatní, aby okamžitě uhnuli z cesty, jinak se srazíme. Na zledovatělé cestě ani nezpomalil a projel ji skoro stovkou. Nevím, proč se tak moc snažil. Pak to z něj vypadlo.

       "Hele, doufám, že se tam dostaneš, Anzohu!" řekl vesele. Až posléze mi Anzoh vysvětlil, že se zná s jejich rodiči. A to mi řekl až teď? Já se bála, že nás bude vyslýchat a přitom jsou to kamarádi. "Pak si s tebou hodlám o půlnoci zase zahrát nějako uhru, jestli souhlasíš."

       "Jasně." usmál se Anzoh. Takže oni dokonce po večer spolu hrají hry? Nikdy jsem si nepředstavovala ochránce zákona, jako výrostky, který po půlnoci hraje hry s puberťákem. Ale očividně mám pořád špatný odhad na lidi.

      Rozhodně jsem byla ráda, že jsou to staří známí, ale policista zapomínal řídit, takže jsem ho napomenula, aby si s ním popovídal, pokud to přežijeme a on nás v bezpečí doveze na zkoušku. Když chybí hlavní hrdina, nemůžou přece začít zkoušet. Pokud ovšem nejsou první vedlejší postavy.

      Dostali jsme smyk, policista to však s klidnou hlavou vyřešil, zatímco jsem ječela a držela se Anzoha, jako maniak. Policistu to pobavilo. Konstatoval, že to oproti minulé zimě nic není. Že není? Většina domů byla zasněžená až po komíny, a on říká, že to nic není? Opravdu přemýšlím, že na venkově je všechno jiné, než ve městě. Do nedávna jsem neznala, co je to opravdový sníh. A nyní ho tady mám tolik, že je mi z toho špatně. Možná mi bylo špatně z té šílené cesty, na které nezpomaloval ani na křižovatce.

      Něco však policistovi uznat musím. Když zatroubil, auta se mu klidila z cesty. Anzoh se smál, že ve hře by do nich vrazil a ani by se za nimi neohlédl. Na to se muž usmál, že tady je nemůže jen tak nechat vybouchnout, aniž by se neohlédl. Jak upřímné. Vědí však, že to není hra... ale REALITA? A Anzohovi jde o budoucí místo! Pevně jsem se držela a přála si, abychom to stihli.

      Policistovi rozhodně nevadil ani led na cestě. Připomněla jsem mu, že tady nemá možnost opravit si auto nebo vyskočit z auta. Očividně z toho byl překvapený, a tak se hned zklidnil. Anzoha to rozesmálo. Tomu jsem připomněla, že zemře. To ho rozesmálo ještě víc. Nevím ani proč ho černý humor rozesmál. Musela jsem ho praštit do ramene. Praštit ho do hlavy, vypadne mu text a má po srandě. Bouli nebo zranění na rameni dokáže snadno skrýt. Ale bouli na hlavě ne.

      Cesta nebyla ani o nic lepší, když přišly na řadu zatáčky. Bylo mi opravdu špatně. Policista nezpomaloval a projížděl je plnou rychlostí., Otevřela jsem okno, abych pro případ nouze mohla vystrčit hlavu a zhluboka se nadechnout. Ale to mi zřejmě nepomůže. Divím se, že Anzohovi není zle. Ale nejspíš je na to zvyklý. Pokud se znají odmalička, tak ho takhle musel častokrát vozit, jako malého. Zeptal se ho, kdo vůbec jsem. Copak jsem solný sloup, že se na to ptá jeho?!

       "Moje sestřenka. A taky budoucí manažerka." usmál se vesele. Rázně jsem mu řekla, že manažerka nikdy nebudu. "Pardon, prezidentka." A dost! Praštila jsem ho do hlavy. Ať má bouli nebo ne, tohle přehnal. Byla to jen hloupost, aby se neřeklo! Policista se očividně bavil s ním. Nebyl odivu, že dostal taky pohlavek. Hned se odvolával, že je představitel zákona a že to si nemohu dovolit.  Mohu nebo nemohu, dostal další ránu.

       "Tohle by se mělo zakázat, jako týrání veřejně prospěšné osoby." poznamenal muž. A dostal do třetice, aby konečně byl potichu a jel jako normální člověk. Rozhodně zpomalil, ale nepřestal přejíždět ze strany na stranu.

       "Hej, zkus mě tam dovést živého!" ozval se Anzoh zle. Ten jeho povedený, starší kamarád se jenom zasmál, že to nebude problém. Byla to ironie? Raději bych utíkala pěšky, než abych se nechala zabít právě tímhle šílencem, který celé dny prosedí u počítače a směje se přitom! A navíc... zná Anzoha. Takže všichni nejsou jenom imaginární.

      Takže Dishu a tenhle chlap jsou zatím jeho jediní skuteční přátelé, se kterými jsem měla tu čest se setkat. Kolik překvapení mě ještě čeká?

      Vyjeli jsme z cesty a já zakřičela. Mířili jsme ke stromu, ale policista se zasmál, zabočil na druhou stranu. Auto skákalo, jako na trampolíně, ale policista ho hravě uřídil. Snad ty škody půjdou na jeho účet, nikoliv na náš, pokud nějaký máme!

       "Tak to nezvorej, Anzohu, abychom se měli o čem večer bavit!" smál se muž. Anzoh ho nevnímal, protože měl hlavu venku. Konečně mu bylo špatně? Ne, chtěl, aby mu vítr rozevlály vlasy, aby je měl rozcuchanější. Stáhla jsem ho zpátky a musela mu je učesat. On si je však rozježil tak, jako je měl vždycky. Pak si je ještě upravil a ušklíbl se přitom. Zavrčela jsem. Proč se snažím?

      Konečně jsme se dostali zpátky na cestu. Tohle měla být zkratka. Tak tu nikdo stovky let asi neudržoval. A navíc by sníh. Zrezne ti podvozek, napadlo mě a zákeřně jsem se usmála.

      Po cestě, která byla samá díra, jsme se dostali před dům, kde policista prudce zabrzdil, dostal smyk, ale zastavil nám před vchodem a otevřel přitom dveře bůhvíjak. Konečně jsem mohla vylézt, ale bylo mi poněkud nevolno. Anzoh rychle utíkal dovnitř ses převléct, ale spadl na ledě. Zaklel bolestí a chytil se za ruku. Dostala jsem se k němu, ale sotva jsem ho chytila za ruku, zakřičel bolestí a spadl zpátky na zem.

      To ne! Jestli má něco s rukou, pravou rukou, kterou píše, nebude moci odehrát první scénu, kde píše dopis! Zkusila jsem mu ji spravit, ale spíše jsem mu jenom zhoršila. Dishu k nám přišel. Zřejmě nás chvíli pozoroval. Pak se rozběhl k Anzohovi, aby mu pomohl vstát.

       "To ne, naražený loket." řekl Dishu vážně a zakroutil hlavou. "S tím tě rozhodně nenechají hrát, když je první scéna o tom, že píšeš dopis."

       "To vím." řekl Anzoh a zakřičel bolestí, protože mu loket pevně stiskl. Chtěl mu vlepit facku, ale druhou rukou se rozmáchl, div nespadl znovu na zem. Pomohla jsem mu dovést Anzoha do šatny. Po dobu, kdy se převlékal, jsem nervózně chodila z místa na místo, zatímco mě Dishu uklidňoval, že ještě nezačali.

      Až nyní jsem si všimla, že má na sobě světle modrý oblek. Co to proboha hráli? Pak ze šatny vylezl Anzoh v černém klobouku a v černém obleku a rychle s Dishem pospíchal do sálu, aby to oba stihli. Utíkala jsem za nimi. Ale najednou... Dishu zpomalil. Ušklíbl se. Něco se dělo. Ale co? Podívala jsem se nám pod nohy. A uvědomila jsem to.

       "Pozor, Anzohu!"

      To jsem chtěla zakřičet. Ale předtím Anzoh zakopl a skutálel se po schodech dolů. Lidé, porotci a herci se jen podívali, co se stalo.

       "Není ti nic?" strachovala jsem se ihned, zatímco Anzoh tiše nadával a vrčel zlostí. Chtěl vstát, ale nemohl. Ruka ho bolela. Měla jsem strach, co se všechno stalo. Bála jsem se ho zeptat, co ho všechno bolí.

      Po důkladném zvážení všech porotců bylo rozhodnuto, že v dnešní hře ho nahradí Dishu. S milým úsměvem to Dishu přijal, jako poctu. Anzoh chtěl vstát a vrazit mu, ale zadržela jsem ho dřív, než to udělal. Vítězoslavně se na nás ohlédl se slovy, že vyhrál. Nevím proč, ale měla jsem vážný pocit, že to udělal záměrně, že chtěl, aby Anzoh utíkal a zakopl. Rozhodně jsem si byla jistá, že slizký had se nikdy nezmění!

      Anzoh se na to nemohl dívat a tak vstal a šel ven. Já ho zklamaně sledovala. Ohlédla jsem se za sebe, jak se Dishu předvádí. Pak jsem se podívala do země a následovala ho. Vztekle hodil s oblekem o zem. Zvedla jsem ho a podívala se, jak zmizel v šatně. Když jsem chtěla vejít, neučinila jsem tak. Slyšela jsem, jak zdravou ruko udo všeho mlátí a nadává. Pohořel, jak nejvíce mohl. A já s ním.

      Smutně jsem si povzdychla. Doktor mu řekl, že je to všechno jen naražené, ale prý to potřebuje klid.

      Když jsme vyšli ven, mladík v autě poznamenal, že jsme byli nějak brzo hotovi. Anzoh mu řekl, aby sklapl. Zase to řekl tím temným hlasem, jako když měl přesvědčit porotu, že ho mají vybrat.

      Sedla jsem si vedle muže. Zezadu se ozývaly tiché nadávky. Ale taky vzlyky. Anzoha to opravdu mrzelo. I mně to mrzelo. Když jsme dojeli na místo nehody, teta měla zapnutá výstražná světla. Když nás spatřila, soucitně objala Anzoha, který ji od sebe odstrčil.

      Ve městě však teta nemohla jen tak nečinně sedět, vyšla ven z auta a vytáhla také Anzoha. Ptala se ho, co se stalo, proč jsme byli tak brzo zpátky. Anzoh jen provinile mlčel.

       "Takže ty mi nic neřekneš?" zeptala se soucitným hlasem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře