Hra - Kapitola desátá

28. duben 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA DESÁTÁ: Nenechávej mě vzadu

      Mateřskou lásku v sobě rozhodně nezapřela ani přes chladný zevnějšek. Tiše jsem je sledovala z auta. Viděla jsem, jak mu něco řekla, Anzoh se pousmál. Pak Fergudu objal. Usmála jsem se také. Věděla jsem, že ho teta uklidnila natolik, že zapomněl na bolest a zlost, a zase se usmíval. Nyní to byl starý, dobrý Anzoh. Ten předtím mě děsil.

      Když jsme dojeli domů, Pivak byl dole. Chvíli si Anzoha dobíral a šťoural mu do ruky. Anzoh p oněm pokaždé vyjel, aby toho nechal. Pivak se jen nevinně usmíval, že nic nedělá. Mně by rozhodně nervy praskly už dávno.

      Navrhla jsem, že půjdu nahoru. Všichni tři mě však jednohlasně zastavili a postavili se mi do cesty. Zmateně jsem zamrkala.

       "Ještě to není hotové!" usmála se teta. Poslední dobou si připadám, že jsem vážně v blázinci.

      Protože Anzoh nehrál ve zkušební hře, dostal možnost přímo na premiéru. Ta byla dřív, než jsem si uměla představit. Tentokrát jsme ho tam dovezli všichni, jenže posléze to přestalo všechny, až na mě, bavit a rozhodli se, že odejdou. Celý týden jsem strávila v Anzohově pokoji, protože jim prý omítka spadla celá, takže to museli opravit.

      Proč ho nechtěli podpořit všichni? Prázdná sedadla vedle mě byla i při premiéře.

Anzoh se na ně váhavě díval. Občas zapomněl i reagovat. I já je smutně sledovala. Připadala jsem si jako sama. Pohlédla jsem na Anzoha a tleskala mu ze všech nejvíce, když byla přestávka. Šla jsem ho také uklidnit, že se jistě zpozdili. Místa označená jednotlivými jmény, vybíral speciálně pro nás. Bylo mi líto, že na to všichni vykašlali.

      Potřeboval podpořit víc, než kdy jindy. Tohle nebylo jen tak ledajaké představení. Bylo to jeho první představení. Bez nějaké přípravy, první představení a naživo. Byla to komedie, takže jsem se hodně zasmála, i on se musel usmívat. Díky tomu, že celý týden ležel v posteli, koleno i loket ho přestali bolet po pátém dnu. Ale protože mu řekli, aby zůstal týden doma, tak je poslechl.

      Tleskala jsem ze všech nejvíce, když byla polovina hry u konce. Byla jsem opravdu ráda, že jsem toho byla přítomna.

      V modrých, tetiných šatech jsem vešla do jeho šatny. Málem mě vyhodil se slovy, že mám počkat s autogramy na konec představení. Pak se usmál a vtáhl mě dovnitř. Dal mi květinu do vlasů. Usmála jsem se na něj. Chytila jsem ho za ruku. Slovy, že to zvládne ze všech nejlépe, jsem ho uklidnila. Přikývl s úsměvem a podíval se mi na ruku. Sevřel mi ji ve svých a podíval se mi do očí. Poděkoval mi, že jsem se rozhodla mu pomoct až dokonce. Dala jsem mu přátelskou pusu na čelo. Všem pomohu až do konce. Doposud si svá slova pamatuji. Zase mi věnoval zlomený úsměv. Úsměv zlomeného člověka. Šťastného člověka.

      Slíbil mi, že až bude po představení, půjde se mnou domů, protože pro nás zřejmě nikdo nepřijede. Spokojeně jsem přikývla, že na něj ráda počkám. Chtěla jsem se ho zeptat, co pravdy na tom, že padá omítka v mém pokoji, ale raději jsem na to zapomněla. Místo toho jsem mu dala letmý pohlavek, aby příliš nezpyšněl za tu chvíli na podiu. Usmál se. Slíbil mi, že nikdy nebude pyšný narcis, jako Jiank. To mě rozesmálo. Přikývla jsem a zamávala mu. Také mi zamával a já zmizela za dveřmi.

      Narazila jsem na Disha. Jen jsem okolo něj se zamračeným pohledem prošla, trochu do něj vrazila a neohlédla se za ním. Jak jsem si mohla myslet, že se změnil? To jsem vážně netušila. Co mě k tomu vedlo? Nic. Jen iluze. Vlastní představivost. Představy, které začínám nenávidět. Stávají se skutečnými.

      Najednou mi zavibroval mobil. Měla jsem vypnuté zvonění, takže jsem nepoznala, kdo mi volá. Vytáhla jsem ho z kabelky. Byl to Jiank. Neměla jsem náladu to zvedat, protože se zvedl, jako první, že ho to nebaví. Nemyslela jsem si nikdy o tom, že by byl až tak moc arogantní, že by uznával jen své vlastní umění a ostatním dával takhle najevo, co si o nich myslí.

      Vypnula jsem si mobil, aby mě tohle nemuselo otravovat ani zajímat a v lodičkách, na kterých jsem se málem zabila, jsem pomalu kráčela zpět na své místo. Sledovala jsem pak krásné kartičky se jmény. Dal si s tím práci. Posbírala jsem je všechny a dávala je na sebe podle toho, jak jsou důležití v rodině. Já jsem byla samozřejmě na vrcholu! Pode mnou byla teta. Pak strýc. A pak jsem všechny naskládala na sebe, protože všichni ostatní byli až pod strýcem a tetou. To byla na vrcholu. Jsem démon.

      Přesto jsem zjistila, že i démoni se mohou královsky, nebesky bavit, jako andělé, kteří je svrhli z nebe. Anzoh hrál tak dobře, jako nikdy. Bylo mi jasné, že si nic jiného od života nemůže přát. Byla jsem ráda, že se mu jeho sen splnil. Další kartičku budu moci s klidným svědomím dát do stolu.

      Hra byla chvílemi i napínavá. Anzoh dělal dlouhé pomlky, které očividně nebyly ve scénáři. Zdramatizoval to a pak lidi rozesmál.

      Poslouchala jsem jeho každé slovo, abych mu pak mohla říct svůj zážitek. Štvalo mě, že ostatní nevydrželi ani začátek. Přišli o skvělou podívanou. Měli jsme to jako rodina zadarmo. Anzoh nám to zařídil. A oni si to nechali ujít. Jejich mínus. Jim nic vyprávět nebudu.

      Byla jsem překvapená z konce. Ale začala jsem tleskat jako první a postavila jsem se, aby mě pak Anzoh viděl přes všechny ruce. Spolu s ostatními se jednotně uklonili. Dokonce i Dishu se uklonil s úsměvem. Přes ruce, které dávali lidi nahoru, jsem pak Anzoha skoro neviděla. Pak jsem na něj zamávala. Všiml si toho a zamával mi taky. Dishu mu pak něco řekl. Anzoh se na něj podíval. Polekalo mě, co mu řekl. Byl nepředvídatelný.

      Když lidé odcházeli, hnala jsem se za oponu, abych stihla Anzoha. Sotva jsem ho našla, byl ještě s Dishem. Schovala jsem se za roh a poslouchala je. Nic jsem však neslyšela. Pech!

      Když Dishu zašel za roh, zastavil se u mě, chvíli mě sledoval a pak pokračoval v chůzi. Dívala jsem se za ním a pak se rozběhla za Anzohem. Pogratulovala jsem mu objetím a úsměvem.

       "Co ti předtím Dishu říkal?" zeptala jsem se, když jsem seděla v jeho šatně. Bylo ticho. Pak se Anzoh mile usmál. Pohladil mě po hlavě.

       "Že mi závidí mou úžasnou sestřenku." řekl s úsměvem. Také jsem se usmála. Snad to nemyslel ironicky. Jestli ano, nepřežije další hru už skutečně. Dala jsem mu soukromí a šla si sednout zpět na své místo. Smutně jsem pohladila jednotlivé jmenovky. Ani jeden z nich ji nesundal. Dala jsem se zpátky tak, jak byly. Byla jsem v sále sama. Všichni už odešli. Pak jsem slyšela kroky po podiu. Vzhlédla jsem. Usmála jsem se. Anzoh tak stál a uklonil se mi. Poslouchala jsem ho, jak mluví celou hru znova, jenom pro mě.

      Najednou se mě někdo dotkl zezadu. Chytil mě za rameno. Otočila jsem se. Jiank ukázal, abych byla potichu a dřepl si, aby si ho Anzoh nevšiml.

       "Jaké to bylo?" zeptal se mě tiše. Nevím proč, ale na očích jsem mu viděla, že je strhaný. Z čeho? Pověděla jsem mu stručný obsah děje. Nastavil mi ruku, abych mohla vstát. Anzoh si ho konečně všiml. Zamračil se. Jiank ho tiše sledoval ledovýma očima. Pustil mou ruku a šel ven, aby nastartoval auto. Anzoh si ztěžoval, že přišel po konci hry.

      Kdyby neměl pravdu, asi bych ho praštila. Ale i tak jsem byla ráda, že stejně přišel. Pak jsem se zarazila, zatímco Anzoh šel kupředu. Nenechávej mě vzadu! Nevím proč, ale kdybych ta slova tehdy řekla, zastavil by se?

      Doběhla jsem ho a chytila za ruku. Mile se na mě usmál a dal mi jemnou hlavičku, abych se vzpamatovala. Když otevřel dveře, ovál mě studený vítr. Byla mi velká zima jenom v šatech. Půjčil mi svůj dlouhý kabát a vzal si ode mě malou bundu. Vypadal zajímavě. Ale Jiank, sotva si toho všiml, mlčel i přesto. Otevřel nám dveře, což jsem od něj nečekala ani náhodou. Asi začal uznávat, že se i jeho bratříčci začal snažit a měnit se v dospělé dřív, než on sám.

Jeli jsme pomalu. Cestu jsem si užívala. Noční obloha a sníh, který poletoval okolo dveří, byly ve svém spojení zajímavé. Sledovala jsem, jak bílý prášek poletuje po silnici a po hromadě sněhu.

      Měsíc byl zakrytý za šedou oblohou. Mraky se posouvaly skoro nepozorovatelně pro oči. Ale přesto i trochu vykoukl, aby mrkl na Anzoha, že se mu to povedlo na jedničku, že i on byl spokojen. Vážně, mé představy jsou pořád zvláštní. Nemohu s nimi jen tak přestat.

      Opřela jsem se o Anzoha. Všimla jsem si, že mezitím usnul. Jiank se občas podíval dolů. Když si všiml, že spíme oba, usmál se a jel o něco rychleji. Tak jsme mu to alespoň nevyčítali. Změnu rychlosti jsem poznala. Ani nevím jak.

      Po silnici plné ledu jel krokem, protože se led ještě zvrstvil, od předchozí jízdy autem, a on nechtěl riskovat, že ho ihned rozmlátí.

      Až když jsme stáli před garáží, tak do mě konečně šťouchl, abych se probudila. Pochopitelně jsem spala, jako zabitá. Políbil mě. To mě probudilo úplně. Nehezký budíček si tedy vymyslel.  Sledovaly mě zase jeho chladné oči šelmy. Řekl mi, abych ho vzbudila, že potřebuje zaparkovat auto.

      Nikdo nám neotevíral, takže jsme mrzli a čekali na Jianka, až se vrátí s klíči. Na otázku, proč jsme nezaklepali, jsme neodpověděli, ani já, ani Anzoh. Jen jsme se na něj škaredě podívali. Vyplázl na nás jazyk, to mě rozesmálo. Bylo to poprvé, co to udělal, a poněkud nezvyklé pro něj. Anzoh poznamenal, aby se tak úchylně neusmíval. Škoda, že jsem si toho nevšimla. Když jsem se vzpamatovala, měl zase nevrlý výraz ve tváři. Otevřel si dveře jenom pro sebe a před námi je zavřel. Kopli jsme nohami do dveří a zakřičeli bolestí. Bouchli jsme víc, než jsme čekali. Vykoukl s otázkou, kdo to klepal. To jsem ho chtěla uškrtit, ale otevřel dveře, div jsem nesletěla na zem.

      Ušklíbl se. Poznamenala jsem, aby se jednou uškrtil vlasy, až mu zase dorostou. Stejně, proč si je ostříhal? Brittany se snad nelíbily? Ušklíbla jsem se tentokrát já. Jen představa, že ho k tomu dohnala ona, byla veselá. Začínala se mi líbit, aniž bych ji znala.

       "Zadrž!" zakřičeli za mnou oba dva a vyběhli za mnou do schodů. Já jsem před nimi pochopitelně začala utíkat, co tam skrývají? Proč jsem nemohla jít celý týden do svého pokoje?! Nyní to zjistím!

      Doběhla jsem do třetího patra a oni už byl skoro u mě. Otevřela jsem dveře a oni mě srazili k zemi svými váhami. Sletěli jsme všichni tři na zem, málem m vyrazili dech a zlomili všechny kosti.

       "Ale ne! Mělo to být překvapení!" zavřískal Anzoh zle a vstal ze mě. Pomohl mi pak vstát. Zmateně jsem hleděla před sebe. Musel mě dokonce držet, když jsem šla po nevrzajících schodech. Dívala jsem se okolo sebe a oči mi málem vypadly z důlků.

       "Co ty na to?" zeptal se Pivak vesele.

      Pokoj, který jsem předtím měla, zmizel v neznámu, a já se objevila ve svém pokoji, jako jsem mívala u rodičů. Velký pokoj, kde nebyla plíseň, ani smrad, ani harampádí. Pomalu jsem kráčela po pokoji. Podlaha nevrzala! V zemi nebyly díry! Podlaha byla rovná a uhlazená! Stěny byly natřené! Sním či bdím, nebo jsem v normálním pokoji?! Chceš vědět, co já na to? Sotva se mí tolik nenávidění bratranci seskupili, musela jsem je všechny obejmout najednou. Pak i tetu se strýcem. Proto mě drželi od pokoje dál. Za týden zvládli tohle všechno? Pracovali snad celé dny? Do očí se mi hrnuly slzy.

       "Hele, nebreč! Bude se slavit!" usmál se na mě Damad.

       "Někdo tady slaví dvacet let." ušklíbl se Pivak a málem uškrtil Peltera, který se snažil popadnout dech. "A ty se jí ani nepochlubíš, co? Pak se nemáme divit, že o ničem neví!"

       "Někdo jí to měl říct."

       "Na mě se tak zle nedívej, mně se nic neřeklo."

      To už však po něm Damad skočil. Pivak se mu vyhnul a rázně mu řekl, aby nepadla na zem, kterou tak pracně spravoval, aby mu prach nepadal do pokoje. Nemohla jsem se vynadívat na svůj nový pokoj. Nové tapety. Žádná plíseň. Nově vyrobená skříň. Postel, která nevrzala! Nevěřila jsem, že tohle bylo skutečně pro mě. A narozeniny měl Pelter, nikoliv já!

      Popřála jsem mu všechno nejlepší a objala jsem ho. Podle pískání ostatních jsem zjistila, že zřejmě zrudl a brzy omdlí. Usmála jsem se i tak a pohladila ho po tváři.

      V obývacím pokoji jsme všichni oslavili, že Pelter má dvacet let. Rozhodně se nemusel stranit, ale Pelter se pořád snažil utéct.

       "Kam si přesně myslíš, že jdeš?" zeptal se ho Thomias, který sotva stál na nohách. Jako rocková hvězda teda pohoršil, když si spletl záchodovou štětku s kytarou. Rozhodně mě všichni zase báječně pobavili. Já jsem jako jediná zůstala střízlivá. Peltera nakonec přemluvili i ostatní, aby se napil, protože je to jeho oslava.

      Dalo by se říct, že je ti už konec, ale to si jen matně myslíte.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře