Alice Bergoodová alias Jack Rozparovač

27. duben 2016 | 07.02 |

Ani nevíme, jak jsme k tomuto tématu přišli. Nejspíš jsme měli nějaký pesimistický den. Ale rozhodně za to může písnička Whiskey Lullabies. Snad se krátká povídka o jiném Jacku Rozparovači bude líbit.

_________________________________________________________________________________________________________________________________

Nechápu, proč lidé tolik lpí na svých vlastních zásadách. Jmenuji se Alice Bergoodová, je mi dvacet jedna let a po celou dobu svého života jsem mohla jenom tiše pozorovat, jak se jedna éra střídá s jinou, jak se lidé navzájem nenávidí, milují a přitom se vzápětí zabíjí. Jak se rodí nový život a ten další vyhasíná. Vítejte v Anglii, roku 1888, v roce, když se známý Jack Rozparovač poklidně prochází po nočních londýnských ulicích a vraždí.

Můj otec, věčně opilý šlechtic, je vznešený lord z Bergoodu, malého panství, které dnes už nikdo nezná. Neodpustí si jedinou vycházku po šedých londýnských ulicích, kde vyhledává jen ty pravé děvky, které dokážou uspokojit jeho nehezké choutky. Jak jsem to zjistila? Když jsem ho před šesti lety doprovázela na ples za matku, kterou jsem nikdy nepoznala, potkali jsme prostitutku, která se k němu tiskla a zvala ho k sobě domů. Hnusilo se mi to. Ženy jako ona by měly být páleny, nikoliv podporovány lidmi z vyšších vrstev!

Po mámě, která buď zemřela při porodu, nebo ji hned vyhodil, nebo zemřela a mě mu předala před svou smrtí, mi zbyla jen laciná cetka, kterou nikdy nesmím nosit na veřejnosti. Uměle obarvený řetízek stříbrně, s rudým sklem uvnitř místo diamantu. Byla to jediná vzpomínka, jediné pojítko s ní, které jsem tehdy měla. Drahé tmavě modré šaty ze sametu nehezky šustily, když jsme s otcem procházeli skrz noční ulice, opět směřujíc na nějaký hloupý večírek, na kterém chybět nemohl, protože by se na něj lidé nehezky dívali. A já ho, jako nějaká kurtizána, musela doprovázet. Nejistě jsem se dívala na lidi kolem sebe.

Otec zahnul do jedné z těch proslulých uliček, kde jsou ony. Hned se k němu lísaly a zdravily ho, div nevrněly jako kočky před smetanou. Bylo to nechutné. Prošla jsem kolem nich a ignorovala, jak mě oslovoval on a jak mě k němu volaly i ony. Nenávidím ten prohnilý Londýn!

Na ples jsme došli s půlhodinovým zpožděním.

Otec se vymlouval na mě, ale já raději neříkala, co nás skutečně zdrželo.

Hned jsem se od něj oddělila. Pozorovala jsme všechny ty bezděčné šlechtice, jak si tančí svůj valčíček už poněkolikáté. Chtěla jsem odsud odejít. Hned. Bez otce. Dokud mě k tanci nevyzval samotný vévoda. Uklonil se mi a milým hlasem mě požádal o tanec. Tiše jsem přikývl a přijala jeho nabídku. Tančili jsme, nevnímaje ostatní. Jeho tmavě modré oči se do mě vpíjely a prosily o věrnost vůči jeho rodu. Hladil mě po ramenech, tvářích, bocích a sliboval mi věrnost, když s ním odejdu. Než jsem stihla cokoliv namítnout, políbil mě.

Jistě bych se za něj vdala, ihned a na místě, kdyby k němu neběžela jeho stará žena a nehulákala po něm, proč ji doposud nevyzval k tanci.

"Tak zase někdy příště, Alice," zašeptal mi do ucha a políbil mě na líčko, skláněje se k zemi kvůli pokloně a potom odešel i s tou starou ženou pryč. Když jsme se potom s otcem vraceli, opět se zdržel v oné uličce. Nevnímal, že jsem mu řekla, že jdu domů bez něj. Vrátil se pozdě po půlnoci a řval po mně, nadával mi, jak jsem si mohla odejít bez něj. Ten den mě ztřískal, jako kdysi matku. Chtěla jsem utéct. A tak jsem utekla.

Dorazila jsem znovu do sídla onoho vévody, který mi pobláznil hlavu.

Vstoupila jsem do jeho pokoje přes balkón a zděšeně sledovala, jak leží v objetí hned čtyř žen. Všechny byly tak nehezky zmalované a zapáchaly po temných uličkách Londýna. Cítila jsem se mizerně. Ven jsem se dostala zase přes balkón a utíkala nočními uličkami Londýna. Toto město, tak prohnilé, nenávidím to tady! Nenávidím všechny!

Vrazila jsem do nějakého šlechtice, který se hned obořil, co si to k němu dovoluji. Přestože jsem se mu omlouvala, nestačilo mu to. Chtěl víc...

Nenávidím muže. Když jsem se mu vzpouzela před tím, aby mě znásilnil, ještě víc ho to snad bavilo a strhával ze mě šaty. Snažila jsem se najít cokoliv, čím bych ho zranila, čím bych se osvobodila z jeho rukou. Bolelo to. Když jsem se posléze vzbudila, pomáhaly mi ony. Odehnala jsem je od sebe a ještě se třesouc jsem utíkala pryč. Když jsem se dostala domů, sluha mě nepoznal a otec vyhodil, jako nějakou z jeho posledních kurtizán.

Potloukala jsme se po londýnských ulicích, pršelo a já věděla, že tady už můj život nepatří. Toto není mé místo.

Přede mě se dostala nějaká panička. Vzhlédla jsem k ní. Soucitně mě sledovala a podala mi deštník. Zabalila mě do svého kabátu. Odvedla mě k sobě domů, umyla a ošetřila rány. Neptala se mě, co se stalo, byla jsem jí za to vděčná. Dovolila mě spát v posteli jejího syna, který byl zrovna ve válce. S něžností matky mě políbila na čelo a odešla.

Avšak já usnout nemohla. Pořád jsem v mysli měla toho muže, který mě nazýval prostitutkou. Má mysl potemněla a já věděla, že už není cesty zpátky. Opatrně jsem proklouzla do kuchyně, něco ženě vzala a zmizela dveřmi do rozbouřené noci. Jako omámená drogou, šla jsem kupředu. Tam, kde to všechno začalo. Viděla jsem jich tam hodně. Posléze se všechny rozešly a zbyla jenom jedna, která si ještě užívala se svým hostem. Když jí zaplatil a odešel, měla jsem svou šanci. Nečekala jsem a vydala se splnit to, co si mé srdce přálo.

Nechala jsem ji tak, jak jsem si přála, tak, jak jsem uznala za vhodné, tak, jak skutečně vypadala. Rozřezanou a s vnitřnostmi kolem dokola, aby si ji všichni zapamatovali tak, jak jsem ji viděla já. Nenávidím je.

Tohle se mi povedlo udělat ještě dvakrát. Lidé se o mně už dozvěděli a snažili se najít odpověď na to, proč to dělám a kdo jsem.

Měla bych se představit znovu, že ano? Jmenuji se Alice Bergoodová alias Jack Rozparovač. Lidé si o mně šeptali legendy. Avšak pro mě zbývala pouze jedna jediná prostitutka, kterou jsem musela zabít. Když jsem byla hotová, polekaně jsem se otočila s krví na tváři za sebe. Stála tam ona. Ta, která se mě předtím ujala.

Jaká ironie, že?

Netušila jsem, co bych měla říct. Ona ke mně soucitně přišla a pohladila mě po hlavě, šeptajíc slova, že to nikomu neřekne, ale že musím odsud zmizet. Překvapovalo mě, jak moc mi chce pomoci. Neptala se mě, proč to dělám.

Předala mi lístek na loď a já se k ní zmateně podívala.

"Neboj se, postarám se, aby na tebe nepadlo podezření," usmála se na mě mile. "V novinách píšou, že je to nějaký muž... Vždycky dělali testy, kde bylo prokázáno, že před smrtí měly pohlavní styk. Je nemožné, aby podezřívaly ženu."

Mlčela jsem.

Opravdu mi chtěla pomoct, nebo mi jenom lhala, aby mě uklidnila? Když jsme ze sebe smyla tu nechutně páchnoucí krev, předala mi oblečení po jejím synovi. Poděkovala jsem jí, že se o mě po celou tu dobu starala. Mile mě políbila na čelo a řekla, že to by udělala každá správná matka. Opětovala jsem jí usměv. Nyní jsem se už mohla usmívat.

Zbývala poslední věc. Pohlédla jsem na lucernu nad jejími dveřmi. Opatrně jsem ji sundala a pozorovala její plamínek za sklem. Obě jsme věděly, že k tomu bude muset jednou dojít.

Rozloučila jsem se s ní a hodila před její dveře lucernu. Stála ve dveřích, přestože mohla utéct. Ale zřejmě se smířila s tím, že ji vlastní dcera nechá uhořet, aby tak spasila svou duši. Kdy mi to došlo? Když mi jen tak pomohla a na nic se mě neptala. Zastavila jsem se a naposledy se za ní otočila. Nelitovala jsem svých činů. Bylo jich potřeba.

Nechť toto město shoří.

Tiše jsem kráčela přes ohořelý most směrem k přístavu, kde na mě bude čekat loď, jenž mě odveze pryč z tohoto krutého místa. Ohlédla jsem se za sebe na hořící město. Ne, tady mě už nic nečeká, musím odejít. Miluji vás a přitom nenávidím. Se slzami na tvářích jsem se vydala vstříc novému zítřku tam někde v divočině, kterou jsem neznala. Slzy mi byly svědky, že jsem toto místo milovala a smutek byl mým slibem, že se sem už nikdy víckrát nepodívám.

Nyní pluji po moři, daleko od Londýna, který tiše hoří a slibuje noci, že se polepší. A přitom se nic nezmění. Jack Rozparovač nebude nikdy dopaden. Alice Bergoodová si bude i nadále žít svůj poklidný život šlechtičny, která přišla o titul a o čistotu.

_________________________________________________________________________________________________________________________________

Táákže... Co si myslíte o naší povídce? Je hodně divná (ta osoba, která to psala, má skutečně zajímavý pohled na historii jen co je pravda!), ale na druhou stranu si myslíme, že i trochu zajímavá, co vy na to? :) Zdraví Spisovaterka

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře