Až tě znovu uvidím 23

30. duben 2016 | 07.00 |

   "Cože?" vydal jsem ze sebe zaraženě a upoutal tak na sebe nechtěnou pozornost. Gill byl chvíli potichu, ale potom mu zřejmě Fred dal očima povolení, aby mě s tím vším obeznámil, přestože jsem se dovtípil, co se stalo. Gill ke mně přišel a zopakoval mi to, co Fredovi. Nezapomněl však tentokrát zmínit, ale popis oněch dvou mužů se příliš podobá dvěma osobním strážím samotného Wehty Marca. Jsou to snad obchodní partneři? Chce si s ní promluvit o samotě? Netušil jsem.

   Z myšlení mě vytrhl John: "Měli byste se tam jet podívat, ne?" Fred přikývl a vzal si kabát. K mému překvapení šel Fred i Nicolas ke dveřím, Výborně, takže tady mohu zůstat. K mému překvapení mě Nicolas popadl za límec a tahal s nimi. To jako vážně?

   Do nemocnice jsme dorazili během pár minut, protože řídil Nicolas. Nebyl jsem jediný, kdo si myslel, že by mu měli sebrat řidičák, což mě dost překvapilo, ale raději jsem mlčel, abych na sebe neupoutal další pozornost. Nicolas nad jeho slovy jenom mávl rukou a pořád jel tak, jak se to zřejmě nenaučil. Když se auto zastavilo, vylezl jsem rychle jako první, abych se přesvědčil, že mám pořád pevnou půdu pod nohami, div jsem zemi doslova nelíbal.

   Jen jeden pohled mi stačil, abych věděl, že i Fred má potíže s chůzí, zatímco si Nicolas už rychle zapaloval. Závislák jeden! Cigaretu jsem mu sebrat a schválně jsem mu ji zlomil a ukázal na značku, že se v nemocnici nesmí kouřit. Jenom převrátil očima a poznamenal, že už je stejně tma, tak že si toho nikdo nevšimne. No právě! Popadl jsem ho za loket a tahal ho za Fredem. Tohle by mě i celkem bavilo, napadlo mě s úšklebkem a pustil jsem ho až vevnitř, kde se už Fred sestřičky ptal, co se tady vůbec stalo.

0001pt; text-align: left;">   "Přišli tady dva zahalení muži a ptali se, kde má slečna Naomi pokoj," vzlykala a ukazovala nám falešné slzy. Spíše se v duchu radovala, že se už nemusí starat o její záchvaty... které byly nakonec možná přeci jenom tak dobře zahrané, že zmátly i mně. Nebo se jí ulevilo, když byla pár dní mimo dění ve městě. "Slečna Naomi potom s nimi bez problémů odešla," pokračovala a podívala se na mě. "A chtěla, abych Vám toto předal."

   Zamrkal jsem, když mi podala nějaký dopis, který jsem si váhavě vzal k sobě. Když jsem to rozevřel, byla v něm fotka Naomi s nějakým hadem. Proč by mi ji dávala? Zarazil jsem se, až nyní jsem si všiml, že to je ten samý had, který byl předtím na lustru a sledoval mě, jako svou kořist.

   Doufám, že si ho už někdo odvedl.

   Z druhé strany bylo napsané: Moc si Vás oblíbil, pane policisto, po vaší neohlášené návštěvě. Děsilo mě to. Nakonec jsem fotku znovu schoval do obálky a obálku opatrně dal do vnitřní kapsy kabátu. Něco mi tady unikalo, ale co? Fred narazil jemně na hlavičku mého problému.

   "Jak mohla jen tak odejít, když sotva byla schopna chůze?" zajímal se Fred a sestřička zklamaně poznamenala, že to se jim zjistit také nepodařilo; žádné léky ani omamné látky nebyly v jejím pokoji a nikdo nic nepřinesl. Ti dva tam prý jenom vešli a už potom s Naomi jenom odešli. Takže celou dobu hrála nemohoucí a čekala, až se ti dva objeví? Něco mi říkali, že ti dva, kteří mě předtím vyzvedli, budou asi ti samé pachatelé. Proč se však ptali na Kobru? Kdyby chtěli, mohli by se zeptat přímo nějakého zaměstnance. Moment...

   "Frede," oslovil jsem svého nadřízeného, zatímco se bavil s Nicolasem. "Jaká je pravděpodobnost, že ten, který předtím zabil zaměstnance Kobry, mohl tak samo přiotrávit i toho druhého?"

   Fred na mě zmateně zamrkal a zeptal se mě, jak mě to napadlo. Co když po celou tu dobu naháníme jednu a tu samou krysu? Co když ten, který se mě předtím dole pokoušel zabít, je ten samý, který spáchal oba pokusy o vraždu? Z myšlení mě vytrhl Nicolas, který mi luskl před očima, až jsem zaraženě zamrkal a vzhlédl. A potom jsem spatřil toho doktora, který vešel do pokoje se zaměstnancem Kobry, když jsem tady byl s Gillem. Věnoval mi jenom pohled temných očí a zmizel v jiném pokoji. Šel jsem za ním a Fred se jen stihl zeptat, kam to jdu. Slyšel jsem, že za mnou poslal Nicolase, jako nějakého psa.

   Otevřel jsem dveře a sledoval onoho zdravotního bratra, jak se na mě nehezky podíval a potom zpátky na pacientku. Prohlédl si průhlednou tekutinu v injekci.

   "Mohu Vám nějak pomoci?" zeptal se mě poklidným hlasem a já si všiml, že ještě nějakou jinou injekci sebral ze stolku a obě si dal do kapsy. Otočil se na mě a prošel kolem mě, jako bych byl vzduch.

   "Máte na starost Roberta Enriquea?" zeptal jsem se ho skoro za běhu.

   "A pokud bych měl, tak co? Zatknete mě?" otočil se na mě zprudka, až jsem sám málem skončil na zemi. "Pan Robert Enrique je stejný pacient, jako všichni ostatní, ať už je zaměstnanec firmy nebo bezdomovec."

   Zmizel v dalším pokoji a já zaraženě sledoval dvě tváře, které jsem viděl včera v televizi. Přešel jsem ke sklu, které mě od nich dělilo. Dva mladí lidé připomínající nyní už skutečně dospělé lidi. To už se na mě onen zdravotní bratr otočil a hulákal, abych ihned zmizel a sám mě vyvedl. Měl sílu, to je pravda. Kdo ho cvičil? Přehodil mě přes práh a zavřel za mnou dveře, říkaje, že toto je karanténa, kterou nemohu porušit, dokud nezjistí, co jim je. Přimhouřil oči a zmizel mi z očí.

   "Co to zase děláš?" zeptal se Nicolas otráveně. Tak pardon, že se snažím přijít alespoň na něco. Najednou zazvonil telefon na recepci a já se za ním ohlédl. Žena ho zvedla a nepříliš milým tónem se zeptala, co se děje. Na to prudce vstala a zpozorněla. I já jsem zpozorněl.

   "Hned tam někoho pošleme!" řekla pouze, zavěsila a hned vytáčela někoho jiného. Dle rozhovoru jsem poznal, že se jedná o sanitáře. Diktovala jim adresu školy. Počkat... Tu jsem už někde slyšel. Předtím v televizi! Fred se jen optal, co se děje, a doktor vedle něj nevypadal moc klidně.

   "Neříkejte mi, že jsou to další studenti, kteří zkolabovali?" zeptal se trochu zle, ale žena vážně přikývla. Muž udeřil do stolu. "Co se tady zatraceně děje?!" zeptal se zle. To by mě také zajímalo. Přešel k Fredovi, omluvil se mu, že už více informací mu dát nemůže a podotkl, že pokud se slečna Naomi vrátí, hned nás informuje. Když jsme odcházeli, proběhli kolem nás sanitáři a na nosítkách nesli mladíka, no spíše stejně starého muže, jako byl možná tak Fred, který měl nejspíš potíže s dýcháním, trhaně dýchal, z nosu mu tekla krev... Porval se? Měl kruhy pod očima a byl neuvěřitelně bledý.

   Hned za nimi utíkali další záchranáři a vezli dalšího postaršího muže. Neříkali snad studenti?

   Nedalo mi to a zeptal jsem se přicházející doktorky, co se tady děje. Vysvětlila mi, že toto nejsou první pacienti s těmito příznaky. Popsala mi, že zatím nevědí sice, o co jde, ale mají uvnitř sebe nějakou bakterii, která jim odebírá sílu, a mají prý neuvěřitelné bolesti. Moc mi to nepomohlo, ale Fred svraštil obočí. Poprosil jí, aby jim odebrala krev, na kterou si tady prý počká. Svého slova dodržel, a přestože bylo zatraceně pozdě, přišla doktorka se vzorky krví všech čtyř pacientů s těmito příznaky a předala mu je.

   "Budeme se snažit vám jakkoliv pomoci, ale pacienti musí být v karanténě, dokud nepřijdeme na to, co to je za bakterii. Není to nic, s čím jsem se za dobu své práce setkala, a vězte, že tady jsem už dlouhou dobu," řekla vážným hlasem. Fred jí slíbil, že pokud něco zjistí, jistě se jim ozveme, zasalutoval a my jsme odešli. Naposledy jsem se podíval na zrovna vycházejícího zdravotního bratra, který hrd zvedl bradu a sledoval nás, jak odcházíme. Přimhouřil oči a odešel. Nebo se mi to jenom zdálo?

   Protože jsem tam nebyl, nezbývalo mi nic jiného, než se zeptat, zda něco nezískali. Dle Fredova výrazu jsme tady jeli zbytečně. Nebyli schopni určit, o koho se jedná ani je pořádně popsat. Avšak byla i řada na mě, abych byl vyslýchán, co jsem tam dělal, proč jsem se svéhlavě odpojil a šmejdil. Omluvil jsem se za své chování, ale když jsem jim řekl, že ti první dva studenti jsou za karanténou, zpozorněl. Zeptal se mě, jak jsem to zjistil.

   "Šmejdil jsem," použil jsem záměrně jeho slovo, na což nade mnou zakroutil hlavou. No co? Byl jsem upřímný. Ale zmatený, jako nikdy předtím. Měl bych si ještě jednou, pořádně prostudovat Operaci O(s)travu. Proč má proboha tak hloupý název?

   Najednou mi začal vyzvánět mobil. Bylo to skryté číslo. Trochu jsem zaváhal před jeho zvednutím, ale protože to vibrování upoutalo pozornost Nicolase, nakonec jsem to zvedl a pohlédl z okna. Řekl jsem své jméno a ptal se, kdo to volá. Všiml jsem si, že i Fred se podíval do zpětného zrcátka mým směrem. No co? Nevím, kdo to je! Je sice nemoudré v dnešní době se představovat jen tak, ale co jiného mi zbývalo?

   "Zdravím," zazněl pobavený hlas na druhém konci a já svraštil obočí. Kdo to může být? Ten hlas znám... "Už si mě nepamatuješ, co? Pořád se pereš jako holka?"

   Ách ano, už si pamatuji, kde jsem ten nehezky nakřápnutý hlas slyšel. Začal se smát. Pako! Jak já toho Satana nenávidím!

   "Co chcete?" zeptal jsem se ho otráveně.

   "Ale no tak, nevrč na mě, štěně," dobíral si mě dál a já dostával opravdu velký vztek. Bože, ten mi opravdu chyběl ze všech lidí nejméně! Tik v oku sílil. "Dlouho jsme se neviděli, rád bych se s tebou setkal, co říkáš?"

   "Trhni si," zamítl jsem ihned. Pokud si myslí, že mu na to skočí, aby si mohl svůj vztek vymlátit na mě, na to ať rovnou zapomene! Nejsem boxovací pytel, zatraceně!

   "Hele, kde se podělo vykání?" rozesmál se. Blbec. Místo toho jsem se ho zeptal znovu, co chce. "Jak jsem řekl, rád bych se s tebou setkal, celkem jsi mi chyběl. Byl jsi můj oblíbený boxovací pytel." Neříkal jsem to?! "Avšak pojďme si teď tak trošičku zahrát na vážnou notu, co ty na to?" Zpozorněl jsem.

   "Co tím myslíte?" zeptal jsem se už trochu zaujatě.

   Pochválil mě, že konečně začínám vnímat. "Hm, řekněme tak zítra? V tuto hodinu? Co ty na to? Neboj se, už jsem si dávno předtím zjistil, kam jsi mizel, zmetku," smál se. On mě snad sleduje? Není to náhodou trestné?

   "Proč to nechcete probrat nyní?" zeptal jsem se ho. "O čem to vůbec chcete mluvit?"

   "Svět má uši všude, proto není bezpečné mluvit tímto způsobem. Řekněme... Na ulici před obchodem, kde nakupuješ, co ty na to?" pořád pokračoval v tom svém a mě to přestalo bavit.

   "Co chcete?" zeptal jsem se ho tedy přímo.

   Slyšel jsem jeho dech, ušklíbl se. "Co bych světu rád sdělil, to by svět neunesl," řekl pouze a zavěsil. Zaraženě jsem se podíval na svůj mobil a schoval ho. Byl jsem ještě zmatenější, než bylo třeba. Když jsme dojeli před stanici, Fred ihned řekl, že zítra ráno pojedeme za rodinami těch mladých lidí, kteří byli převezeni do nemocnice a zeptáme se jich, co mohli sníst, že jim bylo tak špatně. Sice si myslím, že to bude zase naučená odpověď, jakou jsem slyšel včera večer, ale ani tak nebudu přemýšlet dopředu.

   Sotva jsme došli dovnitř, vykulil jsem oči na dva velké košíky plné jablek. Počkat, neměl být jenom jeden? John už na nás vesele mával a oznamoval, že Gill mu prý domluvil dva košíky. Avšak Gill nebyl nikde k nalezení. Přešel jsem k jeho stolu a trochu posunul papíry a našel mrtvolu na svém místě. No, budit ho nebudu.

   Už se mu nedivím, že vypadá tak, jak vypadá.

   Chtěl jsem si otevřít složku s případem, ale zarazil jsem se, když jsem hrábl do prázdna. Rozhlédl jsem se kolem a všiml si, že ji má v rukách Fred. Moc se mi nelíbí, že způsoby jsou zatím až příliš podobné. Avšak oba vrazi byli předtím nalezeni mrtví. Není tedy možné, že by to byli. Kdo vtom pokračuje? Pomatený syn, který se snaží pomstít své rodiče? Matka, která si přeje pomstít své dítě? To je přece nesmysl.

   Dalšího rána jsme s Nicolasem byli skutečně vysláni za rodinami. Projížděli jsme městem a hledali adresu. Nakonec jsme první dům našli úplně zapadlý v hromadě několika stejných domků. A ta čísla byla tak mrňavá, že bych z toho zešílel hledat tady ještě další dům! Nicolas zaklepal na dveře a já mezitím urovnal složku, kterou mi ve spěchu předtím Gill předával a rozházel ji úplně. Obětí byla Alison Greenwoodová.

   Otevřel nám její otec, čtyřicátník v brýlích.

   Pustil nás dovnitř, a zatímco jsme si vykládali o koníčkách jeho dcery, přišla i matka Alison. Vypadala opravdu vyděšeně. Posléze nám vysvětlila, proč tomu tak je; byla obviněná kdysi z nezákonného převodu obrovské sumy peněz někam do zahraničí. Odvolávala se, že o ničem neměla ani ponětí. Dostala podmínku. To bylo však vedlejší. Musel jsem se soustředit na hlavní věci, které mi vrtaly hlavou; Měla Alison nějaké nepřátele? Co její spolužáci? Vyhrožoval jim někdy někdo, že za to, co udělala její matka, po nich půjde? Co všechno jedla? Za touto otázkou se matka Alison zamračila.

   "Přece zdravé jídlo od Kobry!" řekla hrdě a narovnala se. "Kdyby měla jíst těmi éčky nabité potraviny odsud, bylo by jí mnohem hůře!"

   "Odkdy jí bylo už takto špatně?" zeptal se Nicolas, aby změnil téma, za což jsem mu byl vděčný. Žena se zamyslela a nakonec odpověděla, že možná tak dva týdny zpátky, ale nepoznali to, protože jí častokrát bývalo špatně kvůli stresu za školy. "Dobírali si ji snad žáci za to, že má matku skoro kriminálnici?" Tentokrát jsem se na něj důrazně podíval já, ale kupodivu matka přikývla a nijak jí to očividně nevadilo.

   Nejistě si však tiskla zápěstí.

   "Kdybyste si na cokoliv vzpomněla, zavolejte nám," ukončil Nicolas výslech a společně jsme vyšli z domu. Sotva se za námi zavřely dveře jeho auta, nastartoval a zeptal se: "Takže? Co jsi vyčetl z její řeči těla?"

   "Byla nejistá, protože nám lhala," řekl jsem jistým hlasem a on jenom rázně přikývl. Kupodivu mě pochválil za dobrou práci a rozjeli jsme se na další adresu. Než jsme tam dorazili, opět mi volalo skryté číslo. Řekl jsem mu, že hned budu zpátky, a zvedl ho. Byl to znovu Satan, až mě začínal děsit. Neměli jsme se náhodou setkat až někdy k večeru? Jen se chtěl ujistit, zda si pamatuji čas. Nejsem malé hloupé děcko. Vešel jsem dovnitř do domu a omluvil jsem se. Mladý pár jenom přikývl, zatímco muž pevně svíral ruku od ženy vedle sebe. Působili na mě úplně jinak, než Greenwoodovi.

   S Nicolasem jsme se shodli, že tihle se chovali více jako rodiče. Greenwoodovi neprokazovali tolik strach o život svého dítěte. Nedozvěděli jsme se však nic nového. Jejich syn byl možná trochu výbušný, pral se, známky měl však výborné, ve škole byl vcelku pozorný, ale včera mu bylo tak špatně, že už ho museli odvést v noci do nemocnice.

   Jeli jsme tedy za další rodinou. Kontroloval jsem čísla domů, ale nikde jsem neviděl číslo toho, kde jsme měli zastavit.

   Nicolas mi vzal složku s informacemi a prohlížel si tvář mladíka, kterého jsme včera večer také viděli. Potom mi složku předal zase zpátky, že je to syn jednoho z učitelů na škole. To mu stačilo jenom se na něj podívat? Zeptal se mě, co si myslím o dětech učitelů. No, rozhodně jsou terčem posměchu a všelijakých útoků. Opět jenom přikývl. Zdálo se to jenom mně, nebo se ke mně začínal chovat trochu s úctou? Asi mu ten den volna předtím pomohl. Zbraň jsem však měl pro všechny případy nabitou a připravenou.

   Zjistili jsme, že dvě oběti jsou v podstatě sousedé a dle jejich rodičů velmi dobří přátelé. Když jsme se jich zeptali na jejich stravu, obě rodiny odpověděly, že jedině Kobra. Co s tím všichni proboha mají? To chtějí žít tak zdravě? Ale překvapovalo mě, že se všichni shodli na tom, že jejich děti byly ve stresu. To je škola tak stresovala, nebo byli terčem šikany? Nebo hůř; kyberšikany?

   S Nicolasem jsme to cestou zpátky probírali a zaujala mě skupinka lidí. Všiml jsem si jedné velmi pohublé dívky, jak jí jablko, zatímco se jí ruka trochu třese a vypadá poněkud unaveně. Najednou se chytila za břicho a zakryla si ústa. Nicolas si toho také všiml. Prudce zastavil a rychle jsme k ní přešli, ale to už se dívka skácela k zemi, zatímco ona skupinka mladých lidí se kolem ní seběhla a nechápavě na ni hleděli.

   Díky bohu, ž se mi povedlo dívku probudit a zeptal jsem se jí na obvyklé věci; bylo potřebné, abych měl jistotu, že vnímá, zatímco Nicolas volal záchranku. Dle výpovědi ostatních jim také nebylo dobře. Bylo to možná naivní, ale poslali jsme je na kontrolu k doktorovi. Vysmáli se nám, ale když Nicolas zdůraznil, že je to rozkaz, kupodivu poslechli.

   "To opravdu nebylo nutné," řekl jsem směrem k němu a snažil se přimět, aby mě dívka pořád vnímala, mluvil jsem na ni a snažil se, aby mi odpovídala, i když to byla jenom nesrozumitelná slova. Sanitka dorazila naneštěstí v čas. A než jsem se nadál, volal mi Fred, že přes tento den možná ještě dojdou výsledky krve, které včera odebrali těm novým pacientům. Když jsem mu řekl, aby připočítal pravděpodobně další dívku, jen si povzdychl.

   Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Zvedl jsem jablko, které dívka trochu nakousala a zabalil ho do sáčku. Měl bych se možná zeptat Gilla, zda mu došly výsledky z toho jablka, které předtím vytáhl z koše v nemocnici. Jakoby mě slyšel a dostal jsem od něj zprávu. Úprava nasvědčovala tomu, že to psal v polospánku. Dle jeho zdroje ohledně toho jablka pocházelo od Kobry a mělo v sobě podivné látky, které teprve zkoumají.

   Když jsme s Nicolasem dorazili zase na stanici, měli jsme plné ruce práce, abychom sepsali, co jsme zjistili a co jsme také posléze viděli. Odevzdal jsem ohryzek od dívky a někdo mi přes velký hluk sliboval, že si to vezmou na starost. Celkově těch mladých lidí bylo pět. Nebylo to nijak velké číslo, ale tak to předtím začínalo v Operaci O(s)trava. Nejdříve jen málo lidí, určité skupiny a potom to postihlo plno lidí najednou.

   Pověřil jsem Gilla, aby zavolal do nemocnice, aby mi potom dali vědět ohledně stavu té dívky, na což si mě Nicolas dobíral, že ji ani neznám a příliš se o ni starám. Hodil jsem po něm jablko od Johna, kterému se málem zhroutil svět. Naneštěstí ho Nicolas chytil a hodil mu ho, doslova do pusy a John ho spojeně chroupal. Co na tom proboha vidí? Jsou to jen pitomá jablka, pomyslel jsem si tehdy a přehlížel tak jasnou skutečnost.

   Nicolas se zvedl a řekl, že jde vymlátit nějaké informace z jeho spojky. No, pokud to k něčemu bude, tak mu přeju hodně štěstí. Předtím se to osvědčil, ale jsou to pořád jenom domněnky. Dokud nebudou výsledky úplné, nemůžeme nic potvrdit. I tak mě děsila jen myšlenka, že tady jsou nějací ekoteroristi, kteří napodobují ty dva z případu deset let starého. Promasíroval jsem si hlavu, abych přišel na jiné myšlenky.

   Chvíli jsem zíral na mobil vedle sebe, než mi došlo, že už je zatraceně pozdě a já na něco zapomněl. No, nemám přece kam spěchat, zmlátit mě může kdekdo, napadlo mě pochmurně. Je to pravda; určitě se chce jenom setkat, aby si ze mě udělal boxovací pytel! Proč by mě po takové době kontaktoval?

   Nakonec jsem se Freda zeptal, zda bych si nemohl na chvíli odskočit. S menším úšklebkem poznamenal, že jestli mu zavolají, že jsem našel další mrtvolu, tak mě asi zaškrtí a nebude mě nikam pouštět. Neměl by o tom vtipkovat, děsil mě. Slíbil jsem mu, že pokud uvidím něco nezákonného, raději zdrhnu, než abych do toho byl zapletený, na což se zasmál, že mě i tak přerazí, ale dovolil mi odejít. Celkem by mě zajímalo, co tak najednou Satan po mně může chtít?

   Protože to nebylo až tak daleko, rozhodl jsem se, že půjdu pěšky a žádné auto si půjčovat nebudu. Byl bych tam sice rychleji, ale projdu se a vyčistím si myšlenky. A snad se do něčeho zase nepřimíchám. V hlavě mi zněla otázka; kde je slečna Naomi nyní? A proč nám lhala? Ne... jak je možné, že jsem nepoznal, že mi lže? Byla dokonalá herečka, pokud to skutečně zahrála, aby nás zmátla. Ne, svou lásku k těm zvířatům hrát nemohla. Možná jí už bylo lépe, tak přistoupila na jejich nabídku. Možná jí nabídli, že jí zaplatí nového varana. Pousmál jsem se té představě a přitom do někoho vrazil. Nevšiml jsem si, kdo to byl. Měl zakrytou hlavu černou kapucí mikiny, i tak jsem spatřil tmavé vlasy. Omluvil jsem se mu, ale ani mi nevěnoval pozornost a s pohledem k zemi kráčel dál. Asi nějaký cizinec, napadlo mě.

   Postupoval jsem poklidným krokem dál. Nikam jsem nespěchal. Měl jsem nakonec víc času, než bylo třeba. Někdy si říkám, zda by se něco změnilo, kdybych vyšel o něco dřív a čekal tam na něj o pár minut víc, než abych přišel nakonec po tom všem pozdě?

   Ano, přišel jsem pozdě, protože jsem se zdržel a sledoval televizi, kde oznamovali v televizních zprávách další tři případy mladistvých, a já sledoval dívku, které jsem dnes pomohl. Nevypadala o nic lépe, spíše vypadala ještě hůř, než kdy předtím. Pohled na ni mě děsil; vyhublá až na kost, popelavá kůže, kruhy pod očima, zarudlé oči.

   Hlasatelka zřejmě zdůrazňovala nepotřebnou, však dokonale naučenou informaci – umývejte si všechny potraviny, nebo jen nakupujte všechno přímo od Kobry – podle výrazu v jejích očích.

   Nechte si ty naučené fráze a říkejte to, co si myslíte. Jinak jsme všichni ztracení. Vždyť dnes všichni věří v to, co je v televizi, a na pravdu z úst někoho jiného kašlou, dokud také není v televizi (pokud není přímo v televizi označena za lež).

   Vydal jsem se zase svou cestou. Tohle jsem skutečně nepotřeboval poslouchat pořád dokola a dokola. Už jsem to v podstatě slyšel minimálně čtyřikrát za dnešek. Kobra vyrábí jenom zdravé potraviny. Kobra je nejlepší. Nevěřím, že by Kobra v tomhle měla prsty. Tak se s ní klidně ožeňte! Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl, abych vypustil všechny špatné myšlenky a přitom se už psychicky (i fyzicky) připravil na Satana, který po mně ihned vyjede, sotva bude mít příležitost, aby se ujistil, že jsem nevyšel ze cviku. Nyní si mě už nemůže dobírat. Dotáhl jsem to tam, kde on před několika lety skončil. Schválně, co mi na to řekne. Jaká ironie, že jsem mu tvrdil, že budu raději v budově jako kancelářská krysa než v terénu, a hleďme, kde jsem nyní, že?

   Pousmál jsem se nad svým tvrzením z mládí a podíval jsem se směrem k supermarketu, kde vždycky nakupuji nekvalitní a nezdravé potraviny. A přesto žiju! A potom jsem zahnul do uličky, kde jsem se měl se Satanem setkat, ale...

   Dal jsem nohu před sebe a více jsem se nehýbal, zatímco jsem tiše zíral před sebe. Vykulil jsem oči a zornice se mi zúžily, zatímco se mi trochu zaleskly oči. Cokoliv jenom...

   Tiše jsem pozoroval, jak na zemi přede mnou se pomalu rozprostírá krvavá teplá kapalina z těla mého učitele, kterého jsem neměl tolik rád, a přesto jsem si v hlavě nemohl uvědomit, že mu z hrudě trčí jakýsi kapesní nožík. Opatrně jsem udělal krok blíž a pořád omámeně zíral před sebe. Podíval jsem se mu do tváře a jako maniak změřil, zda náhodou nemá tlak. Vedle něj ležely noviny, kde byla zakroužkovaná jakási písmena. Ale to mi bylo jedno. Jen jsem němě zíral na mrtvého člověka před sebou.

   To je jen noční můra, že jo? Vstávej, lenochu.

   Cítil jsem, že mi po tvářích stékaly slzy, a přitom jsem měl najednou na tváři jakýsi úsměv. Trochu jsem se zasmál a nakonec jsem si nemohl pomoci. Posadil jsem se a zíral na mrtvého muže před sebou. To bylo přece nelogické, však? Co jiného mi zbývalo, také že? Rozesmál jsem se na celé kolo a nemrkal jsem a jen plakal.

   Smál jsem se a zároveň plakal. O samotě a dlouhou dobu, než si toho někdo všiml. Byl to šílený smích. A já se sám sebe ptal; kdo se to směje?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře