Ráj smrti - Kapitola první (10. část)

22. srpen 2015 | 07.07 |

Mnoho lidí zpozornělo. Počali ten prapodivný název opakovat a dívali se jeden na druhého, začali o tom nahlas diskutovat, zatímco mladík a Victoria o tom tiše přemýšleli uvnitř sebe. Nebyli jediní, kdo takhle přemýšlel; spousta dalších lidí ve stínech, odděleni od ostatních, o tom také tiše rozjímalo. Avšak jen málokdo si uvědomil pravou podstatu toho názvu. Někteří, kteří se ani nepohnuli, když to žena řekla, zřejmě znali jakési tajemství, byli si vědomi toho nehezkého názvu a jeho hlubšího významu. Žena se mile usmívala a pozorovala ty hloupé lidi, kteří se bavili jeden přes druhého, špitali si do ucha a snad nahlas přemýšleli, jak si ten název vyložit. Žena si pozvolna prohrábla vlasy, čímž upoutala pozornost mužů, a přejela si rukou po šatech, aby z nich setřela smítko, kousek suchého lístku, který na jejích šatech pozůstal. Oči měla nyní zavřené. Hlavu mírně zakloněnou. Když oči otevřela, podívala se jimi dolů, na rusovlasého chlapce, který zmateně zamrkal. Cítil, že se mu srdce začalo splašeně ozývat. Podíval se stranou.

Žena se tajemně usmála a svůdným hlasem zašeptala: "Jmenuji se Itazura, bude mi potěšením seznámit se s Vámi se všemi." Pohlédla na rusovlasého mladíka a mrkla na něj, na což mladíkovy tváře zrudly. Mile ho sledovala a pak se usadila na levou stranu od obrovského rudého křesla. Přehodila ladně nohu přes nohu a opřela se. Zhluboka, však velmi tiše se nadechla, jakoby se něčeho bála, a pohlédla na křišťálový lustr nahoře nad nimi. Sledovala svůj vlastní odraz a zavřela oči.

Opět zachrastily řetězy. Ty upoutaly pozornost lidí kolem, muži zapomněli na zraněného i na onu překrásně chladnou královnu a nyní se pohledy všech dívaly jen na jedno místo, na jednu osobu; na muže, který poklidně kráčel kupředu, bosý, okolo krku měl jakousi jizvu spíše otlačeninu, kdybyste ji viděli zblízka. Co je na muži upoutalo okamžitě, byla jeho snědá kůže, výška a svalnaté tělo celkově; černoch před nimi rozhodně vážil hodně, ale rozhodně dvě třetiny jeho těla tvořily masivní svaly, které na všechny přítomné přímo řvaly, že pokud se ho jenom dotknou, neručí, že jejich lebka zůstane pohromadě a zda najdou všechny kousíčky ještě dnes, nebo zda je vůbec najdou. Oči měl zavřené. Poklidně dával nohu před nohu, obnaženou pokožkou zkoumal podlahu před sebou. Byl slepý? Nebyl. Husté vlasy zakrývaly oči. Muž mírně zvedl hlavu, snad se zarazil, ale hned postupoval kupředu.

Kdyby měl oči otevřené, díval by se do očí přímo mladému novináři; to muže mírně polekalo, až cítil, jak moc silně tiskne ruce v pěst. Mužovy rty byly plné, nyní se usmíval, byť jenom trochu. Potom se zastavil vedle Itazury, která spokojeně seděla ve svém křesle. Otočil se na lidi před sebou. Dlouhé, rudé vlasy mu sjely po zádech a řetěz sladce zacinkal. Nyní jeho brada klesla. Rolnička zacinkala. Rolničku měl zapíchnutou na rudém provázku v levém uchu. Ozval se prapodivný zvuk, který muž už znal.

Jizva okolo jeho krku byla skutečně zajímavá, alespoň mladý novinář ji pořád zkoumal a snažil se zjistit, zda to je od normálního provazu, nebo od drátu. Avšak muž na něj působil dojmem spíše nějakého zloděje nebo dokonce piráta. I tak měl pocit, že ho viděl někde předtím, aniž by si mohl vzpomenout kde. Muž mírně stiskl ruce v pěst, až mu popraskaly všechny klouby, což donutilo muže nejblíže jemu hlasitě polknout a hned couvali, přitom posouvali celý ten velký dav dozadu, dál od muže, který je tak děsil. Muž stál klidně vedle Itazury, byl natočený z boku. Zvedl hlavu. Kdyby měl oči otevřené, díval by se přímo na malby na stěně. Když pohlédl znovu do davu, jako rolnička sladce zacinkala. Nyní se jeho tvář zdála být zaujatá, přestože nic neviděl.

"Hloupí lidé," řekl najednou mohutným hlasem.

Pomalu zdvihl víčka a všichni lidé kolem něj cítili onen nehezký pocit, že jste rozhněvali mocného člověka a on Vás nyní může během mrknutí oka zabít, aniž by se nějak namáhal. Když zdvihl víčka úplně, lidí mu polekaně zírali do dvou barevných očí; kdyby byly barvy normální, jistě by se ho tolik nebáli. Temně rudá barva ohně rozplývala se v jeho levém oku, zlatavě žlutá barva slunce jasně zářila v jeho pravém oku. Vypnul svalnatou hruď, zatímco mu přes ni visela jakási kůže. Byla o něco světlejší, než byla ta jeho; zřejmě z nějakého zvířete, velmi vzácného, pravděpodobně už vyhynulého. Muž se tajemně pousmál. Zuby měl lehce nažloutlé, ale obrovské. Byly to spíše tesáky, než obyčejné zuby člověka.

"V čem se lišíte od pouhých figurek?" zasmál se do davu a odplivl si směrem k mužům, kteří před jeho slinou rychle uskočili stranou. Zřejmě se báli, že je to jakási forma kyseliny. Dvě rozdílné oči jasně zářily do tmy před sebou, zatímco se muž tiše pozasmál, ušklíbl se jako liška a pohladil si kůži kolem těla. Obepínala se mu kolem mohutných ramen, kolem štíhlého pasu a končila někde u stehen. Najednou muž ze sebe jedním prudkým švihnutím ruky sundal dlouhý řetěz a obmotal si ho kolem krku, vyplazujíc na lidi před sebou jazyk, provokujíc je jen svou přítomností. Lidi v prvních řadách svírali ruce v pěst a tiše říkali, že toho zabijí jako prvního.

Najednou ho Itazura oslova a přikázala mu, aby se okamžitě posadil a neděsil jejich soutěžící. Muž se pohrdavě zasmál. Odkdy žena káže mužům? Chtěl si přece užít jen trochu zábavy. Aniž by se jí zeptal, skočil přímo proti davu před sebou, zahazujíc řetěz ze sebe, roztahujíc masivní ruce, zatímco mu kůže poodkryla svalnaté břicho. Jeho oči jasně zářily, jako září oči zvířatům v noci při lovu. Vypadal jako jeden z těch pirátů, kteří se nemohou dočkat, až prolijí lidskou krev. V jeho očích se odrážely polekané výrazy v lidských tvářích, vzrušoval ho ten pocit, jak má nad nimi moc. Pobaveně je všechny sledoval, zatímco k nim padal, natěšený, až bude moci sevřít jejich kůže tak silně, až jim poteče krev. Ozval se zvuk řetězu, který přejel po zemi, ale někdo ho rychle zdvihl, pevně stiskl v pobledlých rukách a vymrštil před sebe plnou silou, který v těch tenkých rukách ještě měl. Muž si toho zvuku nevšímal, jen poslouchal svou rolničku, která mu zběsile vyzváněla do uší, jakoby ho ovládala a šeptala mu, aby někoho konečně zabil, aby uspokojil svou touhu, aby uspokojil ji samotnou, aby mohla díky krve druhých pořád tak líbezně znít jemu do uší.

Zbylé tři osoby ve stínu zpozorněly. Bylo to vidět na jejich postoji. Předtím vypadali bezstarostně, skoro stáli lhostejně poblíž, aby se neřeklo, ale nyní bylo i na nich vidět, že si povšimli mužovy krvežíznivosti, která ho ovládala, která mu přikazovala skrz malou rolničku v jeho uchu, a zpívala mu, aby se mu lépe lovilo ty hloupé lidské duše před ním. Oči mu jasně zářily šílenstvím a chtivosti po boji, který mu byl zřejmě dlouho odpírán. Pevně stiskl svaly na mohutných rukách, zatímco se levou, tou mohutnější, rozmáchl dozadu. Úšklebkem poodhaloval víc své nažloutlé zuby, to mu však dodalo ještě strašidelnější celkový vzhled. Lidé křičeli, ale bylo příliš málo času na to, aby si uvědomili, že se to děje skutečně. Mladý novinář si jen pomyslel, že ten, co to organizuje, si rozhodně promyslel všechny detaily, aby ho takhle zblbnul. Takový muž přece nemůže existovat, nikoliv v tomhle světě.

Najednou jasný kov řetězu zazářil. Svíraly ho pevně prsty, které ho držely na konci a vyčkávaly, až se celý řetěz natáhne. Muž pomalu klesal na lidi pod sebou, připravený rozdrtit jim kosti jen pohledem; alespoň se tak tvářil. Najednou se jeho vlastní řetěz k němu vrátil, proletěl mu kolem ruky a obmotal se kolem ní, jako had, pevně mu stiskl levou svalnatou ruku až hluboko do masa, až mu mírně stékala krev. Muž se pobaveně ohlédl, zatímco mu oči jasně zářily. Pohlédl na toho, kdo se opovážil vyrušit ho během jeho zábavy, a ignoroval ten chladný pohled v očích, který by ostatní lidi jistě polekal, jeho však vzrušil snad ještě více k boji. Jeho kůže přes tělo mu najednou spadla před lidi, kteří celou tu scénu polekaně sledovali. Otevírali ústa dokořán, když sledovali ten řetěz, který se mu obmotal kolem celé ruky, začínaje u ramena a končíc u prostředníčku. Muž se šklebil. Potom se poklidně podíval před sebe. Sledoval ty životy lidí před sebou, zatímco cítil velký tlak ve svém těle; chtělzabíjet. Oči mu přebíhaly z jedné oběti na druhou. Pardon, z jedné osoby na druhou. Cítil, že se mu pusa plní slinami. Tak moc si přál vtrhnout mezi ně a polekat je víc, přál si vdechovat jejich strach ještě více.

Byla to právě Itazura, kdo pevně svíral druhý konec. Pořád měla na tváři ten chladný úsměv. Nyní promluvila, aby ovládal svou chtíč, že jeho čas přijde za chvíli, a silou, kterou nikdo nepochopil, odkud ji vzala, pevně dupla nohou do země a ohnula se dozadu, tahajíc řetěz ke svému tělu. Stejně tak i muž letěl zpátky k ní, dívaje se na ni zmateně. Poklidně mu uhnula stranou. Vrazil do zdi, tvoru poničil. Itazura si povzdychla. Poznamenala, že budou muset znovu vymalovat kvůli němu. To už po ní muž zařval, aby si hlídala svá slova, jinak si on přestane hlídat sílu. Itazura zakroutila hlavou. Hodila proti němu řetěz, který si pohotově obvázal kolem těla – jakoby se snad něčeho bál – a šel směrem k ní. Prošel kolem jejího křesla zezadu a posadil se do svého křesla, spíše na něj skočil, div pod jho váhou křeslo neprasklo. Nohy židle se rozhodně zaklepaly, než si na jeho váhu zvykly. Itazura ho vybídla, aby se představil, nyní milejším hlasem, než na něj předtím mluvila. Po celou tu dobu si však zachovala milou tvář a chladnou hlavu. Muž si znovu odplivl před sebe a znechuceně pohlédl stranou. Itazura se na něj podívala a tiše ho sledovala. Naklonila hlavu na stranu, jako zvědavé dítě.

Muž si ještě jednou odplivl; co je to za muže, když mu žena káže? Zavřel rozhněvaně oči. Chvíli odporoval jejím slovům, pak však své zvláštní, avšak jedinečné oči znovu otevřel, dívaje se na lidi před sebou.

"Silkon," řekl rozesmátým hlasem a zase se rozesmál, dupajíc nohou o zem, jako šílenec. Když se podíval na dav znovu, za nimi stály jakési pobledlé postavy, skoro průsvitné, krčily se u sloupů, když si všimly, že se na ně dívá zrovna on, a rychle se vytrácely z místnosti. Silkon se tiše pozasmál v sobě a ušklíbl se. Opřel si hlavu o křeslo. Chvíli se vrtěl. Nakonec mírně roztáhl nohy, poposedl si dopředu a dal ruce za hlavu, opíraje se nyní tělem o opěradlo, spokojeně vzdychajíc. Itazura si tiše povzdychla. Silkon rozhodně postrádal veškeré informace o jakémsi slušném chování; nemusel jim přímo vpálit do obličeje, že pokud ho potkají mimo tuhle místnost, tak je na místě zabije, o čem se dá pochybovat, protože se o to pokusil dokonce i předtím, než se jim představil. Zakroutila hlavou; muži jsou prostě divocí. A ani tak silné ženy jí podobné je nezmění, ani kdyby se snažily stovky let. Ti, kteří vyrůstali díky oceánu, zůstanou divocí i po smrti, říká se. Silkon pohlédl nyní na Victoriu, která se na něj zamračila. Ušklíbl se více, poodhaloval krvavé dásně. "Vítejte v pekle, hříšné duše, nemohu se dočkat, až Vás pohltím."

Nyní se na něj všichni dívali zmateněji než před chvílí, vyměňovali si pohledy a nahlas se ptali jeden druhého, co tím myslel. Najednou Itazura zvedla ruku snad ve snaze je uklidnit a umlčet, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Přimhouřila zlostně oči a pevně stiskla rty k sobě. Úsměv jí zmizel z tváře, neusmívala se více a její oči potemněly. Druhou rukou pevně sevřela jemnou kůži, na které seděla, až v nich udělala další jizvy, pomalu kůži trhala a nechala ji, aby se dostávala pod nehty tak hluboko, že by jí kůže začala pomalu krvácet, kdyby se během chvíle nezklidnila.

Uklidnily ji tiché kroky další osoby. Podívala se stranou jen očima a poté je pohrdavě zavřela. Temné husté řasy zakryly jasné modré oči. Poklidně se opřela a tiše si povzdychla. Silkon tiše zavrčel a odvrátil pohled, mírně si promnul ruce, jakoby se bál potrestání za to, co před chvílí předvedl. Bosá bledá noha poklidně vykročila kupředu, fialové oči se dívaly před sebe bez jediné známky po citu, neusmívalase jako vždycky. Muž zpozorněl a nyní sledoval ženu s bledou pletí, jako stěna, a s bílými vlasy, jako sníh. Tiše sledoval její chladné oči a také její klidnou chůzi, zatímco poklidně kráčela vpřed, směrem ke křeslu z pravé strany toho největšího a nejozdobenějšího. Netušil proč, ale vybavilo se mu, že se s ní bavil před malou chvílí. I ostatní lidé začali zmateně mrkat a tiše si něco říkali pro sebe, takže se jejich hlasy nakonec změnily v nejasný šum, který mladého novináře jen rušil během přemýšlení.

Žena na něj upřela své chladné fialové oči, zatímco poklidně kráčela kupředu, bosá, s temnými nehty jako noc, však s vlasy tak překrásně čistě bílými, že představovala noc samotnou; noční oblohu s měsícem ve vlasech. Rukou přejela po jednom ze zbylých dvou křesel, jakoby se snažila setřít z něj prach, a vyhublá ruka jí klesla dolů po černé kůži, prsty jemně pohladily onu látku, opatrně, aby ji nijak nepoškodily a poté ono křeslo opustily, zatímco putovaly k dalšímu z křesel. Okolo něj bezcitně prošla. Nějaký muž ve stínu se pobaveně usmál. Pohlédla bezcitnýma očima na dav lidí, kteří si na ni rázem začali vzpomínat; byla to právě ona, kdo na ně poprvé promluvil, kdo se jim zjevil, aby jim pomohl od nezbláznění se, kdo jim spasil duši a dovedl je až sem, aniž by si toho předtím byli vědomi. Itazura se na ni podívala milýma očima, pořád s menším úsměvem. Opřela si hlavu o dlaň a pozorovala tu mladou ženou, jak poklidně kráčí kolem křesla, avšak nyní se ho ani nedotkla, ani se na něj koutkem nepodívala a bezcitně kolem něj prošla bez jediného zájmu v těch chladných očích. Mladý novinář ji tiše sledoval. Chtěl ji oslovit; proč ji předtím potkal? Proč se mu předtím zjevila? Měl na ní plno otázek, ale především; je už po smrti, nebo ještě žije? Proč neslyší svůj tep, avšak krvácí a cítí bolest? Pevně stiskl malou kapsu na svém obleku, těžce se mu nyní dýchalo. Nyní ho oblek svíral tak pevně, že se ani nadechnout nemohl. Musel ho mírně potáhnout, aby mohl vůbec vydechnout.

Žena se na něj pohotově podívala hadíma očima, jakoby ho slyšela dýchat a za své pomalé, však důrazné chůze ho sledovala. Na sobě měla bílou košili s dlouhými rukávy, ty měla však zahnutí až nad lokty, a černou sukni, která jí odkrývala vyhublé nohy. Avšak ten chladný vzhled odpuzoval snad všechny muže a ženy jí tiše pomlouvaly. Ona však nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Pohlédla před sebe, zatímco putovala k poslednímu křeslu, ke křeslu po pravé straně ozdobenějšího křesla. Tiše si ho prohlížela, kdyby mohla, dívala by se na ně skrz prsty. Nakonec oči poklidně zavřela. Najednou kdosi v davu vykřikl. Nazval ji hloupou courou. Byla to žena, která už nevydržela její neohleduplnost a ten chlad, který kolem sebe šířila. Zastavila se. Podívala se na ni bez jediného zájmu v očích. Chvíli bylo ticho.

Skrz dveře dovnitř pronikal vítr, který si pohrával s jejími vlasy. Dodával jí tak ještě strašidelnější vzhled; představte si čarodějnici, jak na Vás zírá a nic neříká. Takhle ji nyní viděla ona žena, která ji tak oslovila, a klepala se a tiše se omlouvala, že to tak nemyslela. Když vítr ustál, zavřela i ona své fialové oči bez jediného citu a pokračovala dál ve své ladné chůzi kupředu. Muž už to nevydržel; chtěl znát odpověď. Začínal se prorvávat kupředu, přestože se na něj zbylí lidi dívali, jako na blázna. Dostal se do potyčky a dostal pěstí do obličeje, aby zůstal na místě. Žena ihned trhla hlavou za tím zvukem. Sledovala mladého novináře, jak mírně zavrávoral, ale udržel se na nohách. Její oči neprokázaly ani zájem starat se, zda je v pořádku či nikoliv, a postupovala poklidně k onomu křeslu, které jí náleželo. Látka jí lehce klouzala po těle a odhalovala drobné jizvy po celých jejích nohách, stejně tak na vyhublých rukách slabé jizvičky. Náušnice se jí jasně třpytily, odrážely se od lustru a líbezně se jí houpaly v uších. Náramek na levé ruce jí sjížděl nahoru a dolů, poodkrýval dřevěný náramek, ale jen trochu. Sledovala to stádo lidí, těch přihlouplých lidských trosek, které ji jen tiše sledovaly, aniž by se nyní odvážily cokoliv říct.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře