Až tě znovu uvidím 24

4. květen 2016 | 07.00 |

   Smál jsem se a zároveň plakal. O samotě a dlouhou dobu, než si toho někdo všiml. Byl to šílený smích. A já se sám sebe ptal; kdo se to směje?

   Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděl. Sirény jsem vůbec neslyšel. Ani kroky, které se ke mně blížily. Neslyšel jsem vůbec nic. Očima jsem se jenom soustředil na mrtvého učitele před sebou a přitom si pořád myslel, že se mi to jenom zdá, že je to jenom zlý sen, který se nemohl stát skutečností.

   Někdo se mnou zatřásl.

   Výborně, to je náznak, že se z této noční můr pomalu ale jistě brzy probudím. Třeste se mnou dál, vzbuďte mě! Někdo mě oslovil, ale já ho nevnímal. Když je začnu vnímat, jenom tak upadnu do hlubšího spánku a neprobudím se. Tak dělej, Jamesi, už se probuď! Ach, kéž by to bylo tak lehké. Na chvíli jsem byl zřejmě úplně mimo. Pamatuji si, že jsem pořád hleděl na mrtvou osobu před sebou a potom, jen po jednom mrknutí, které trvalo jen pár vteřin doopravdy, jsem byl už někde jinde.

   Zaraženě jsem se díval na bílou stěnu před sebou, několikrát jsem zamrkal a prudce vstal, což mělo za následek, že mě rozbolela hlava. Opět jsem všechno viděl před sebou. Pevně jsem sevřel víčka k sobě. Takže to nebyla jen noční můra. Dal bych cokoliv, aby...

0001pt; text-align: left;">   "Už jsi vzhůru?" slyšel hlas Nicolase a zmateně se rozhlédl po místnosti. Stál ve dveřích a hned za ním dovnitř vešel Gill, z nepochopitelných důvodů mi natáhl obličej, málem roztrhl víčka a potom se zamyslel. Hned na to řekl Nicolasovi, že mu dluží pět stovek, protože mu připadám více než živý. To se jako vsázeli o můj zdravotní stav? Někdy zapomínám, že nepracuji s lidmi. Promnul jsem si čelo a snažil se v hlavě uspořádat alespoň jedno srozumitelné slovo a potom otázku. Šlo to pomalu.

   "Co se stalo?" zeptal jsem se po delší době, když se ti dva bavili mezi sebou. Jen se na mě Gill otočil a přestal se tak moc usmívat.

   "Našel jsi mrtvolu," řekl nakonec bez okolků. No, vzhledem k tomu, že jednu vidím každý den, tak jsem očekával, že nebudu tak překvapený, ale nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Satan... Znaveně jsem přivřel víčka. Slyšel jsem, že Nicolas jen nad Gillem vzdychl a řekl mu, že pořád neumí moc dobře komunikovat s lidmi. Dovnitř vešli minimálně další dva lidé, a když jsem vzhlédl, viděl jsem celý ten pomyslný tým před sebou. Pomalu jsem zamrkal, abych se ujistil, že náhodou jednoho z nich dvakrát.

   Fred upoutal mou pozornost znovu tou samou otázkou, jako jsem jim předtím položil já. Jen jsem podotkl, že na to bych také rád našel odpověď. Hlava mě bolela, jako bych týdny slavil a nyní mě dostihla kocovina. Gill ihned identifikoval mého bývalého učitele a řekl všechny podrobnosti, které měl. Nezapomněl zmínit, že je to bývalý policista, který pracoval na podobném případu jako my před deseti lety.

   "Takže měl co dočinění s těma dvěma předtím, co?" zeptal se John důmyslně, zatímco měl na kolenou už notebook. Asi by začal šílet, nebýt připojený. Fred jen jeho slova potvrdil zamručením. Další otázku směřoval na mě; zeptal se, zda jsem neviděl někoho podezřelého v okruhu několika metrů. Snažil jsem se vzpomenout, ale nešlo to.

   Mé myšlenky přerušil Nicolas, že se nejednalo o jed, ale pravděpodobně o sebevraždu. Na to jsem se zamračil. Satan a sebevražda? To je pitomost. Proč by mě tedy volal, že se chce sejít? Když jsem jim řekl, že jsem ho znal, jen se na mě tázavě podívali. Bylo těžké je přesvědčit, že Satan není takovým slabochem, aby se zabil. To mi prostě nejde na rozum. Fred kupodivu moje slova potvrdil. Nakonec se ukázalo, že Fred a Satan se znali poměrně dobře. Ale nakonec to byl právě Fred, kdo mi přikázal, abych byl z tohoto případu na chvíli stažen. Domluvil jsem se s ním na půlku dne, protože bych jim byl, dle jeho názoru, k ničemu s mým stavem.

   Mezitím se oni vydali k místu činu a John zůstal u mě, aby mi dělal společnost, ale hlavně, aby mi pomocí kamer ukazoval, co tam všechno dělají. Celá ulička byla uzavřena, tělo mého učitele už tam dávno nebylo. Ale ty noviny tam pořád byly. John jim říkal, jak to vypadá v jiných uličkách opět přes ta podivná sluchátka. Všiml jsem si novin na zemi. Když jsem Johna na ně upozornil, sice se na mě nechápavě podíval, ale nakonec řekl Fredovi, aby vzali i nyní celkem mokré noviny. Na nic se neptej a seber je. Pořád nejsem schopný určit, kdo z nich je nadřízený.

   Když zmizeli z dosahu kamer, zeptal se John, zíraje do notebooku, zda si o tom chci promluvit nebo jsem už v pohodě. Tak či onak mě bude čekat ještě výslech, napadlo mě. Mohu se na to alespoň připravit. Má myšlenka byla správná. Když jsem se cítil už v pořádku, hned si mě převzal Bob a musel jsem s ním sepsat výpověď. Byl jsem rád, že John byl také v místnosti a kontroloval mou předešlou výpověď s tou nynější. Odůvodnil to, že si na něco možná vzpomenu nebo na opak bych mohl něco zapomenout.

   Zní to možná zmateně, ale i já jsem byl zmatený, moc si z toho dne nepamatuji. Věci byly tak hektické; smrt Satana narušila celé vyšetřování, protože se to Freda zřejmě dotklo, přišly další případy otravy jídel, a co bylo nejhorší – první dvě oběti zemřely z neznámých důvodů. Náš tým to všechno nestíhal. Iten jeden jediný člověk, který vypadne, je hodně potřebný, napadlo mě, když mi bylo konečně dovoleno vrátit se do služby. První věc, která mě napadla, bylo, že bych se měl jít nejspíš rozloučit se Satanem osobně. Gill byl pověřen, aby mě doprovodil, protože měli zřejmě strach, aby nenašel další mrtvolu. Je to snad nějaké prokletí? Doufám, že ne.

   Když jsem vstoupil do místnosti, kde ležel můj bývalý učitel na stole, musel jsem si uvědomit, že to je krutá skutečnost. Sledoval jsem díru v jeho prsou a přimhouřil oči. Nějak se mi to nezdálo; navíc Satan nebyl tak slabý člověk, aby spáchal sebevraždu. A pokud to chtěl hodit na mě, jaký k tomu by měl důvod, aby se zabil?

   Když jsem se Gilla zeptal, kde je vražedná zbraň, přešel k nějakému šuplíku a vyndal ji v igelitovém sáčku. Když se mě zeptal, co to dělám, jen jsem si nasadil rukavice a opatrně ji vyňal ze sáčku. Pozorně jsem si prohlédl už zaschlou krev okolo jeho rány a potom na nožík. Gill mě obeznámil s tím, že tam ležel jen pár minut, když jsem tam přišel já. Zeptal jsem se ho na ty noviny. Odpověď mi byla však jasná; zkoumá je jiný tým, který nám je potom předá.

   Už jsme byli na odchodu, ale já se zastavil na prahu. Znovu jsem přešel k mrtvému tělu. Gill se jen zeptal, zda se něco děje. Ano, děje. Je to naprostá kravina, aby se Satan dobrovolně zabil. Přinutil ho někdo? Nebo snad...? Znovu jsem vzal do ruky nůž, který mu byl vražen do prsou (buď dobrovolně, nebo násilím), a nastavil ho na sebe. To už se Gill polekal, zakoktal, abych toho okamžitě nechal, zatímco jsem pozorně zkoumal ránu na Satanově hrudi. To je přece tak očividná kravina! V hlavě mi zazněla jeho poslední slova, která mi tehdy řekl, když jsme se měli setkat. Co bych světu rád sdělil, to by světneunesl. Svraštil jsem obočí.

   "To je pitomost," řekl jsem nahlas svou jedinou myšlenku, která se mi pořád opakovala v hlavě, a Gill na mě zmateně hleděl. Namířil jsem na sebe hrot kapesního nože a Gill málem dostal infarkt a snažil se mě zastavit. Zaraženě mě však sledoval, jak prudkými pohyby směrem ke své hrudi pohyboval s nožem a přitom ho v čas zastavoval a pozoroval jeho čepel. Gillovi to očividně nedocházelo, protože se Satanem nestrávil několik let života.

   Sice mě většinu toho používal jako boxovací pytel, ale moc dobře si vzpomínám, že...

   "Jamesi, asi vážně ještě nejsi..." začal Gill, ale já ho přerušil.

   "Nechápeš?" zeptal jsem se najednou a položil nůž na stůl. "Předtím mě Sat-," zarazil jsem se, když jsem chtěl říct jeho přezdívku a označil ho jako bývalého policistu. "Učil, jak se správně bránit, zkoušel to i se zbraní. Používal především levou ruku, tehdy jsem měl problém se mu vyhnout, ale pravá mu jaksi kolísala na stranu. Mnohokrát mi ukazoval, jak snadné je se zabít dominantnější rukou, když si nedám pozor." Gill na mě jen němě zíral, takže jsem mu to ukázal. U mě převládala především pravá ruka, takže jsem ho upozornil, že se on zabil jinou rukou. Pozoroval pohyb mé dominantnější ruky a potom i té druhé, která měl o něco málo nejistější stisk. Pořád podle pohledu nechápal. "Nejde o sebevraždu, někdo ho donutil," vysvětlil jsem mu konečně. "Protože kdyby se chtěl zabít, tak by v tomto případě použil pravou ruku. Jenže úhel odpovídá právě levé ruce! Do ní nikdy nedával tolik síly, co se držení nože týče. Ale když se podíváš pozorněji..." poukázal jsem na díru v jeho hrudním koši. "Sílu musel mít obrovskou. Je tedy nemožné, aby se sám zabil. Je to jiný úhel a jiná síla, než by on vynaložil svou nedominantní rukou. Chápeš?"

   Chvíli na mě jenom tiše zíral, potom se zhluboka nadechl a konečně se ptal k věci; je to vražda? Alespoň dle toho, jak jsem Satana znal, tak je. Gill se opatrně přiblížil k tělu a pohlédl na kapesní nožík na stole.

   "Zajímavá myšlenka," slyšeli jsme oba najednou a mírně jsme nadskočili leknutím. Jak dlouho tam zatraceně Fred jen tak stál? "neměl bys ležet a vzpamatovávat se?"

   "Omlouvám se, ale na to asi nejen stavěný," řekl jsem upřímně. Ušklíbl se na chvíli a přešel k tělu přede mnou. Jen se mě zeptal, jak jsem na to přišel. Chtěl jsem mu to ukázat a popsat, ale zastavil mě. Nakonec jsem mu řekl, že jsem ho znal dost dlouhou dobu, takže vím, kterou ruku upřednostňoval, co se týkalo boje zblízka. Měl záludnou otázku; když je to tedy vražda, kdo je viník, když jsem nikoho jiného neviděl? Dobrá otázka. Moment... Vybavil se mi zahalený muž v černé mikině. Byl to snad on? Doba a místo by odpovídaly, ale i tak... Třeba tam byl náhodou a pachatel utíkal jinou cestou. Nebyl nijak překvapený tím, že jsem nebyl schopný určit pachatele, ale nijak se ani nehněval; sám toho nevěděl o nic víc, jak se posléze přiznal. Pachatel byl rozhodně vychytralý – měl rukavice, a když už se něčeho dotkl, zajistil, aby se jeho otisk nedostal na tělo.

   "Měli bychom mu udělat pohřeb," navrhl Gill. "Obeznámím jeho rodinu." Fred se ho jen zeptal, co jim hodlá říct, když byl už dávno mimo službu, takže se Gill na chvíli zastavil ve dveřích. Trochu se pousmál a jen řekl, aby to nechal na něm, zatímco zmizel za dveřmi.

   Chtěl jsem tady odejít, ale zarazil mě jeho rozkaz; dej mi svůj mobil. Zmateně jsem zamrkal, ale nakonec jsem mu ho dal. Šel jsem s ním na jiné oddělení; opravdu nechápu, co si tenhle člověk o sobě vůbec myslí. Předal můj a ještě nějaký jiný mobil nějakému chlapovi a ten nám řekl, abychom počkali. Chvíli to trvalo. Po hodině a půl, když už jsem pomalu usínal, se mu vrátil a donesl nám nějaké papíry, které si Fred hned přivlastnil. Po chvíli se jen chabě zasmál.

   "Jak jsem si myslel," řekl a já zmateně zamrkal. Najednou po mně hodil můj mobil, který mi málem vypadl z ruky. To mě nemůže předtím varovat, zatraceně?! Začínám ho skutečně obdivovat, že ještě žije. "Měl jsi napíchnutý mobil," dodal jen. Cože? "Kdy jsi měl poslední kontrolu mobilu? Myslím v prodejně nebo tak?" vychrlil na mě další otázku. Zamyslel jsem se.

   "Asi před měsícem," napadlo mě. Pouze jednou, když jsem byl ještě v zahraničí, tak se mi vybil mobil. Neměl jsem nabíječku po ruce, takže mi ho museli dobít na prodejně. Trvalo to jenom chvíli a nic za to nechtěli. To je přece blbost. Zřejmě omyl... "Ale to bylo jenom kvůli dobití baterie, nic víc."

   "No, to by souhlasilo," řekl a předal mi papíry. Zaraženě jsem hleděl na měsíční výpis z mého mobilu. "Od nějaké chvíle se ti někdo napíchl na mobil, takže tě přesně od té doby odposlouchával. Tudíž pro něj bylo jednoduché si tě najít, díky vyslechnutým hovorům s ostatními lidmi, a hleďme; Máme příčinu smrti našeho bývalého pracovníka."

   Takže Satan zemřel kvůli mně?

   Všiml jsi, že jsem z toho úplně zmatený, takže mi to vysvětlil ještě jednou a pomalu, ale to nebyl důvod, proč jsem byl zmatený. Byl jsem v šoku; někdo mě odposlouchával a já o tom nevěděl. Není to trestné? Ale co s tím měl společného Satan? Co věděl, že musel zemřít? Nic mě nenapadalo. Potom jsem si vzpomněl na noviny. Když jsem se na ně zeptal, Fred mi jen oznámil, že to byly obyčejné noviny. Pochybuji, Satan by si s sebou nebral noviny jen tak bezdůvodně.

   Aby měl jistotu, že neudělám nějakou blbost (přesněji řečeno, že zase nenajdu nějakou mrtvolu – mohl by s tím už přestat, nebo ta další mrtvola bude ona), šel se mnou a vyžádal si všechny věci od Satana.

   Jakmile jsem našel mezi těmi věcmi noviny, uhladil jsem je, aby si mohl přečíst titulní stranu. Fred sarkasticky poznamenal, že si noviny můžu ještě dnes koupit. Odehnal jsem ho rukou a potom přimhouřil oči. Sice slabě, ale viděl jsem rozmazanou propisku na mokrém papíře. Věděl jsem to! Satan na něco přišel a chtěl mi to říct. Ale bylo mu jasné, že po telefonu to říkat jen tak nemůže, proto se chtěl sejít. Ale co to bylo? Když jsem si postupně poskládal písmenka, nic mi to neříkalo.

   Když jsem se na chvíli přestal soustředit na zakroužkovaná písmenka, všiml jsem si, že na titulní straně je Kobra, na kterou se lidé odvolávají, že za nic nemůže, že ony případy studentů jsou jenom výjimky, které skončily v nemocnici kvůli stresu. Požádal jsem si kousek papíru a zapsal si písmenka, která jsem byl schopný najít. Nedávalo mi to vůbec smysl, ale možná na něco přijdu časem. Když jsem zkoušel všelijaké varianty, napadlo mě, že to možná v našem jazyce nebude dávat smysl. Na titulní stránce byla Kobra. A zakroužkované bylo také N jako Německo. Fred mě musel tak trochu násilím odvést, zatímco jsem luštil ta písmenka.

   Můj mozek na to však nestačil, takže jsem hned po příchodu volal na Johna, který už byl zase čilý k světu, když chroupal jablka a s radostí mi odvětil, že mi pomůže. Nicolas jen podotkl, že to určitě nebude dávat žádný smysl. Však já ti ukážu! Strávili jsme nad tím pár hodin. Ale shodli jsme se. Zatraceně, nyní lituji, že němčina mi nikdy moc nešla.

   N – Er ist Verräter.

   John se na mě tázavě podíval; asi mu Němčina také nic neříkala. Proč k čertu Satan vybral zrovna němčinu? Protože měl plno německých slovíček po ruce? Děkuji pěkně, pokud jsi mi chtěl nějak pomoct, bylo to k ničemu! Pokrčil jsem nad tím rameny a přešel ke svému stolu, kde jsem si vyvěsil lísteček s větou, které vůbec nerozumím.

   Na druhou stranu mu musím poděkovat, že se alespoň snažil mi trochu pomoci. Myšlenka na to, že už neuslyším jeho sarkastické poznámky, mě krapet zabolela. Na počítači jsem si vyhledal dnešní zprávy, a jak jsem si myslel; reportéři se už dávno dostali na místo a všem to hrdě oznamovali. Ani mrtvému člověku nedají pokoj. Pročítal jsem si jejich zprávy. Musel jsem přijít na jiné myšlenky, ale jít ven rozhodně nemohu; riskovat, že zase něco nebo někoho najdu, rozhodně nechci. Potom mě napadlo, že by v Hlavním archívu mohlo něco být, co by mně rozptýlilo a já se potom mohl zase plně soustředit.

   Co jiného mi zbývalo? Vzal jsem si kartu a odešel z místnosti. S rukami v kapsách jsem stoupal po schodech a přemýšlel, proč se do toho Satan vůbec motal? Myslí si snad, že jsou to nějací následovníci těch dvou, které jeho tým stíhal? Nebo odplata za minulost? No, teď už je to jedno. Strčil jsem kartu do otvoru, dveře se otevřely a nechal jsem je za sebou posléze zaklapnout.

   Procházel jsem se po místnosti, kde bylo plno knihoven a skříní s přeplněnými šuplíky.

   Po chvíli jsem zapomněl, proč jsem tam vůbec přišel. Ano, byl jsem úplně mimo, přiznávám, ale kdo by nebyl? Zhluboka jsem se nadechl, a abych ujistil Boba (a tak trochu i sebe), že jsem tady oprávněně, sebral jsem nějakou složku a listoval jí, jakože něco hledám.

   Nemohl jsem se na nic soustředit. Po chvíli jsem založil složku zpátky a rychle zmizel. Použil jsem svou kartu a kupodivu se dveře zase otevřely samy a opět se samy uzavřely. Nádherný tento automaticky zámek, napadlo mě. Sotva jsem vešel dovnitř, všiml jsem si, že Fred s někým telefonuje. Potom nám všem oznámil, že zítra bude Satanův pohřeb, na který jsme všichni pozvaní. Pořád se s tím nemohu nějak smířit. Pořád čekám, že brzy vstane, začne po mně ječet, abych se naučil pořádně útočit. Jen myšlenka na to, že tam budeme muset jít všichni, mně děsila.

   Nemohu se z toho nějak vykroutit?

   Na druhou stranu jsem byl mírně překvapen, že jsme dostali na zítřek volno, sraz bude před hřbitovem, aby nás stihl se všemi seznámit. Vážně to byli dobří přátelé, napadlo mě. I tak jsem byl rád za ten den volna. Když jsem se dostal v noci domů, povšiml jsem si, že v patře pode mnou, jsou nějací dva muži a něco horlivě mezi sebou řeší. Nerozuměl jsem jim, mluvili příliš rychle. A navíc; poslouchání cizích rozhovorů mimo práci jako takové je nezdvořilé, takže jsem zmizel ve svém bytě, který jsem nenavštívil už pěknou řádků dní. Mí sousedi byli jistě rádi.

   Položil jsem odznak i zbraň na stůl, kde zůstaly až do rána.

   Dal jsem si dlouhou, horkou sprchu a v ledničce našel ještě něco, co bylo k jídlu. Měl bych si brzy zajít do toho supermarketu přeplněného nezdravým jídlem a vodou. Pustil jsem si televizi a zrovna běžely zprávy. No bezva, zase bude vychvalování Kobry.

   "A nyní o nově otevřené nemocnici, na jejíž otevření přijela dokonce i známá zpěvačka Haruka z Japonska," řekla hlasatelka několik informací najednou. Nová nemocnice? Zpěvačka? A dokonce známá? Zapomněl jsem, že poslední rok neposlouchám rádio skoro vůbec a televizní zprávy se mění jenom na bezplatné reklamy pro místní umělce.

   "Haruka přeje všem hodně zdraví a pevné nervy!" řekla mladá žena upištěným hlasem a zaradovala se, jako malé dítě. No, když ti za tuhle reklamu ještě zaplatí, tak by asi udělala cokoliv, napadlo mě a ušklíbl jsem se. Asi vážně začínám blbnout.

   Nakonec jsem televizi vypnul a rozhodl se, že pořádně vyspím, abych vypadal alespoň trochu jako člověk... zítra. A povedlo se. Spal jsem jako zabitý a probudil jsem se před polednem. Měl bych se zcivilnit o trochu víc, napadlo mě, když jsem šel do koupelny a viděl se z dálky, jak vypadám. Takže následovala studená sprcha na pořádné probuzení, oholení tváře a úprava mých jinak divokých vlasů. S pohledem do své skříně jsem jen tiše sledoval oblek, který jsem si nechtěl oblékat. Nechtělo se mi jít na Satanův pohřeb. Byl by zřejmě schopný ještě vstát a nakopat mě, aby si ulevil a potom vydechl naposledy. Proč mám zrovna dnes tak hloupé myšlenky? Zakroutil jsem nad sebou hlavou. Když jsem si zavazoval kravatu, přemýšlel jsem, proč by stavěli další nemocnici? Stavěla se už předtím a nyní ji hodlají otevřít. Proč? To je tolik obětí, o kterých zatím ještě nevíme?

   Zkusil jsem prozvonit Terezu, ale nezvedala mi telefon. Asi se pořád zlobí nebo jí není dobře. Nakonec jsem vyšel i s odznakem a se zbraní, pro všechny případy.

   Když pro mne přijel Nicolas, skoro jsem ho nepoznával. Když měl na sobě oblek, vypadal úplně jinak. Jako člověk. I tak jsem se usadil vedle něj na místo řidiče a jeli jsme v naprostém tichu.

   Zaparkoval na chodníku, aby nebránil v průjezdu dalším autům. Když jsme šli na hřbitov, všiml jsem si, že John a Gill tady už jsou, ale Fred nikde v dohledu nebyl. Nicolas jen podotkl, že se k nám brzy připojí, a zapálil si cigaretu. Jen jsem přikývl, že jeho vzkaz vyřídím, a zamířil k těm dvěma. Sotva si mě všimli, John se smutně usmál. Zeptal jsem se, zda je někde Satanova manželka, abych jí mohl vyjádřit upřímnou soustrast. Ukázali k drobné, tmavovlasé ženě, která pila víno a utírala si slzy, které jí padaly z rudých očí, kapesníkem. Tohle bude vážně těžké.

   Když jsem se k ní přiblížil a potřásl si s ní rukou, přimhouřila oči a prohlížela si mě důkladně, a k mému překvapení mě oslovila jménem. Nikdy jsem ji neviděl, tak jak mě mohla znát?

   "Můj manžel o tobě častokrát kdysi vyprávěl," řekla a trochu se usmála s pohledem na fotku na rakvi jejího manžela. Mlčel jsem. Popotáhla slzy zpátky pod víčka a zamrkala. "Byl jsi prý jeho nejoblíbenější a zároveň nejnemotornější žák ze všech... Na druhou stranu, když se dozvěděl, že jsi našel místo a vydržel jsi i v pozici v terénu, byl hrdý, jakoby mluvil o svém synovi." Ne, nemám právo s ní mluvit. Nikoliv o něm. Jen jsem tiše přikývl. Kvůli mně zemřel. Zemřel, protože mi chtěl něco sdělit, ale já se zpozdil. Co by se stalo, kdybych tam přišel včas nebo předčasně? Žil by ještě dnes?

   Nakonec na obřadu bylo poměrně málo lidí. Jenom ti nejbližší a náš policejní tým. Proč zrovna my?

   Všechno proběhlo v tichosti a v naprosté ohleduplnosti k rodině od Satana. Na smuteční hostinu jsem neměl náladu. Omluvil jsem se vdově, že nemám moc náladu být mezi lidmi a chápala to; dle všeho by také nejraději odešla a zamknula se doma.

   "Manžel Vás měl rád, to mi věřte," řekla mi, předtím než odešla zase zpátky a já se trochu uklonil, abych se s ní slušně rozloučil beze slov. Neměl jsem opravdu náladu ani trochu slavit. Co vůbec bylo ke slavení?

   Procházel jsem se, zatímco slunce zapadalo. Domů jsem nepospíchal. Zastavil jsem na chvíli v parku a pozoroval západ slunce. Je to má vina, že zemřel. Kdyby mě nekontaktoval, nic by se nestalo. Měl jsem na sebe vztek. Podíval jsem se na svůj mobil, který jsem pevně svíral v ruce. Abych si vyčistil myšlenky a zapomněl na část z té bolesti, smazal jsem všechny kontakty a údaje v něm, vyhodil jsem ho jen tak ledabyle do koše a bylo mi to v tu chvíli jedno.

   Dostal jsem se domů, když bylo po deváté hodině večer a noc se rozprostírala po celém našem městečku. Kráčel jsem pomalu po schodech, s každým krokem jsem si připadal těžší a těžší. Snažil jsem se na nic nemyslet, ale nešlo to. V hlavě se mi ozývaly věty, které mi ten člověk, kdy řekl. Ano, tehdy jsem ho nenáviděl, ale nyní chápu, proč se snažil ze mě udělat člověka, kterým jsem nyní. Díky tomu, co předtím dělal, jsem schopný se alespoň trochu bránit. Za to jsem mu vděčný nejvíce. Měl bych ho sem a tam zajít navštívit. Přestože to byla skutečně Satan, nezasloužil si takovouhle smrt.

   Pomalu jsem se dostával do mého patra, k mému bytu, zatímco jsem se potápěl hlouběji do myšlenek a vzpomínek. Zbývalo mi jenom pár posledních schodů. Proč mi najednou připadaly nejtěžší ze všech? Okolo mě proběhli dva muži, div mě nesrazili k zemi svou rychlostí. Ani se neomluvili, ale já je naprosto ignoroval. Možná, že si mysleli, že jsem nějaký opilec. No, nedivil bych se, kdybych tak skutečně vypadal.

   Lidská troska.

   Vložil jsem ruku hluboko do kapsy, abych nakonec zjistil, že tam klíče nemám. Jak hlouběji mohu ještě klesnout? Povzdychl jsem si a prohledal všechny vnitřní kapsy, až jsem nakonec našel svazek klíčů. Nyní, když nad tím zpětně uvažuji, kdybych se už tehdy pořádně podíval pozorněji kolem sebe, uvědomil bych si tak očividnou skutečnost. Ale tehdy jsem se příliš utápěl ve smutku a zklamání nad sebou samotným.

   Vložil jsem klíček pomalu dovnitř a otočil jím v zámku.

   Smysly jsem měl pořád otupělé vzpomínkami a než jsem si stihl uvědomit, co se stalo, bylo pozdě. Kdybych přemýšlel nad něčím jiným, kdyby se toto stalo někdy jindy, někde jinde, změnilo by se ve výsledku něco?

   Když se klíček na můj povel pohnul na stranu, aby se zámek dveří otevřel, něco tiše cvaklo, cosi se zapálilo a potom mi dveře před očima vybouchly a vzplanuly, zatímco mě odhazovaly stranou pod sílou výbuchu. Nic víc si nepamatuji. Jenom silnou ránu, když jsem byl odhozen proti zábradlí, a rozbití dveří na malé kousíčky, které popadaly kolem mě. Nebo na mě? Nepamatuji si. Tehdy už jsem byl totiž dávno...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře