Desiderium - 2. Kapitola

5. květen 2016 | 07.00 |

2. KAPITOLA: Za osm let se nic nezměnilo...

      Zachvátila ho panika. Skutečně viděl to, co viděl, nebo to byl jenom zlý sen? Tep se mu značně zrychloval a jeho pomalu popadal vztek. Stiskl ruce pevně v pěst, až mu zbělely klouby a snažil se ovládnout, ale dřív, než mohl zapracovat jeho mozek, už jednal, popadl muže a ani netušil, jak a vyhodil ho ze svého bytu, zatímco křičel na Haruku, aby zmizela. Kazuki to jen všechno tiše sledoval. Jeho sestra křičela na Dasukeho, že to není tak, jak to vypadá, ale Daisuke ji neposlouchal, rudý vztekem na ni křičel, aby odešla.

      A tak se nakonec Haruka sbalila úplně, urážela ho, zatímco se Daisuke pomalu uklidňoval a přál si, aby to byl jenom zlý sen. Tiše si opakoval, že se mu to jenom zdá, zatímco nyní už seděl v rohu a uklidňoval se, zhluboka dýchal a snažil se myslet normálně. Haruka za ním ještě něco nehezkého zakřičela a zabouchla za sebou dveře. Ani si snad nepovšimla, že její mladší bratr tady pořád je a všechno slyšel. Zmateně se díval na ty tři tváře; na tvář své sestry, kterou nikdy neviděl tak zuřit, na tvář neznámého muže, který se snad vyžíval v tom, co právě udělal, na tvář Daisukeho, který, i přes nehezkou stránku, toho velmi litoval a měl blízko k pláči.

      Nakonec, protože věděl, že by tady neměl být, odešel i on.

      Kazuki se cítil znechuceně a zároveň pociťoval i něco jiného. Znechucený byl svou sestrou a cítil se divně... kvůli čemu? Jeho srdce zběsile bylo, když kráčel do výtahu. Co s ní bylo? Byl nemocný? Změřil si teplotu, zatímco se před ním otevřely dveře výtahu. Ne, teplotu neměl, tak co se s ním dělo?

      Zatímco výtah pomalu klesal dolů, nemohl přestat myslet na Daisukeho.

Bude v pořádku? Určitě, je to dospělý člověk, nějak se s tím vypořádá.

      Daisuke bezradně zíral před sebe, ruce se mu trochu klepaly a on se sotva držel vzhůru. Po tvářích mu stékaly slzy. Toto nechtěl... Zakryl si tvář dlaní a přál si, aby se nic z toho nikdy nestalo.

      Dlouhou dobu mu trvalo, než se z toho všeho dostal a mohl zase trochu normálně myslet. Avšak noční můry nepřestával mít; noční můry o muži, který ho před lety ponížil a zranil, noční můry o Haruce a o tom tajemném muži. Když se jednoho dne probudil, chvíli si myslel, že Haruka je pořád tady, že to všechno byl jenom zlý sen. Ale když volal její jméno, opakovaně ji prosil, aby si z něj nedělala legraci, našel jenom prázdné pokoje, a jedinou součástí byla ozvěna jeho hlasu.

      Takto to šlo po dobu osmi let. Nic se nezměnilo.

      Vše se dělo pořád dokola a dokola. Někdy se v noci budil, jako malé dítě, které hledá své rodiče uprostřed noční bouřky. A s hrůzným zjištěním vždy zjistil, že to byla pravda, za kterou se tak moc nenáviděl.

      Celých osm let pořád snil a doufal, že se k němu Haruka vrátí; kupoval si vína a přál si v alkoholu najít zapomnění a útěchu. Ale nic se nezměnilo. Musel změnit práci, všichni tam Haruku znali a kdyby se ho každý den někdo ptal, jak se má jeho milá, asi by to nevydržel a psychicky by se zhroutil ještě víc. Od té doby se mu už více neozvala.

      Až potom najednou mu přišel dopis. Psala to ona, její písmo si pořád pamatoval; jedinečné, a tak dokonalé. Když tehdy otevřel dopis, který mu věnovala, nemohl se očima vynadívat na tak překrásné a úhledné písmo.

      Opět se do ní zamiloval, ale jenom platonicky.

      Když se vzpamatoval, začal se věnovat slovům. Prosila ho, aby se někdy zase setkali, jako staří přátelé. Několikrát mu během těch osmi let volala a psala dopisy, že se mu omlouvá, ale nyní se už neomlouvala. Nyní Daisuke vycítil, že se něco nejspíš stalo. Tiše pozoroval na papíře několik čísel, které na konci své existence vytvářely jakousi ještěrku se zvednutou hlavou. Bylo to roztomilé. Připomnělo mu to chvíle, kdy mu ještě na konci každé SMSky vytvářela drobná zvířátka nebo věci.

      Protože neznal její současnou adresu, nemohl jí odpovědět. Číslo si změnila hned poté, co se rozešli. Hned následující den jí volal, že ho to mrzí, že netušil, že tak vybuchne, ale Haruka jeho omluvu přijala jako samozřejmost. Ale nevrátila se k němu. Že by nyní...? Po osmi letech, že by ho pořád nyní milovala?

      Když mu napsala, že na něj čeká před jeho bytem, pokud bydlí pořád v tom samém paneláku, cítil se skoro jako huberťák před svou první schůzkou. Seběhl schody jako maniak a nemohl se dočkat, až ji po tolika letech znovu uvidí. Změnila se? Jsou její vlasy delší a kudrnatější, nebo jsou pořád rovné a krátké?

      Vyběhl ven ze dveří a rozhlížel se kolem. Kde je?

      Přišla mu zpráva.

      "Dobře se mi o něj postarej."

      O něj? Zaraženě se rozhlédl a spatřil jakéhosi mladíka. No, mladík to rozhodně nebyl, ale byl mladší než on. Když se k němu Daisuke přiblížil, mladík vzhlédl a Daisuke si ty oči moc dobře vybavoval. Sice je viděl pouze jednou v životě, ale nemohla zapomenout na tu jiskru v nich.

      "Ségra mě k tobě posílá, že jsi prý spolehlivý," řekl ten mladík a zvedl ruku před sebe. "Sice se už známe, ale i tak... Těší mě, jmenuji se Kazuki Shino."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře