Alice Bergoodová alias Poslední šílenec

6. květen 2016 | 07.02 |

Ano, další dílko z naší temné stránky. Pokračování našeho Jacka Rozparovače. Sami nechápeme pořádně, proč jsme se rozhodli tímto způsobem. Tentokrát povídka vznikla za doprovodu London Town. Náhoda? Nemyslíme si.

_________________________________________________________________________________________________________________________________

Kdo nechal otevřené dveře? Kdo mě pustil ven?

Ne, všechno je v pořádku. Jsem pořád zavřená zde; v té velké budově bez oken a světla. Všechno je v pořádku. Takto žiji už několik let. Kolik? Možná deset, možná dvacet, možná padesát. Už sama nevím. Jak jsem se sem dostala? Sama netuším. Mám strach. Strach z ohně, který mě poznamenal v minulosti. Strach z krve, kterou jsem sama prolívala, a nyní mě naučili, abych se jí bála. Proč?

Zapomněla jsem, jak chutná chleba, zapomněla jsem, jak je cítit svoboda kolem mě. Nepamatuji si nic. Snad jenom jméno. Ano, tehdy jsem byla někým velkým. Lidé se mě báli. Jakže se jmenuji?

Jmenuji se Alice Bergoodová.

Nevím, čeho se lidé, kterým se představím, tolik bojí, když si s nimi chci potřást rukou. Přece se jenom směji. To není nic špatného, že ne? Nebo ano? Omlouvám se. Nevím, co je slušné vychování. Zapomněla jsem. Prý jsem zapomněla celých dvacet jedna let svého života. Proč? Stalo se mi něco? Říkají, že jsem měla úraz.

Tiše si zpívám jakousi melodii každý večer. Poslouchejte, zpívám prohnilou píseň Londýna. Pojďte blíž a zpívejte, pojďte blíž a umírejte. Jenom tato slova znám, nerozumím jim, ale líbí se mi.

Někdo znovu otevřel dveře a vpustil dovnitř světlo.

Ach, jak moc podráždilo mé zornice. Tak moc, že jsem začala křičet, a ihned si oči zakryla. Slyším jakýsi hlas. Ano, poznávám ho. To je on, kdo mě tehdy chytil a přivedl sem. Tu noc pršelo... Nevím, co se předtím stalo, ale našel mě prý na pláži. Dovedl mě sem. Nenávidím ho. Připomíná mi muže, na kterého jsem zapomněla. Mého otce.

Je to tady příšerné, lidé kolem mě děsí. Nepřeji si s nimi zůstat ani o minutu déle, ale utéct nemohu. Mříže jsou příliš úzké na to, abych se skrz ně protáhla. Existuje jedna cesta ven. Jenže to bych musela zapřít sebe samotnou.

Musela bych jít za ním a udělat něco, z čeho je mi naprosto špatně a děsí mě to zároveň. Nevím proč, ale mám odpor k jeho doteku. Kdykoliv se mě jenom zlehka dotkne, pocítím touhu ho uškrtit. Proč? Co se stalo tehdy v minulosti, že tolik toužím po krvi těch, kteří se mě jenom lehce dotknou?

Avšak brzy nadejde i jejich poslední soud.

Tu noc se rozhodl, že už déle čekat nebude, označil mě za naprosto duševně chorou a měla jsem být podrobena jakési operaci. Nechtěla jsem jít do toho malého pokoje, odkud vycházeli lidé úplně jiní, než když tam vcházeli.

Přesto mě připoutali k lůžku a drželi na místě, abych jim neutekla. Ta chlípná žena mi říkala, abych se zklidnila, že všechno bude v pořádku. Odplivla jsem si jí do tváře, abych si ulevila. Ale nijak mi to nepomohlo.

Když odešli, chvíli poté přišel on.

Vybavila se mi podobná tvář a zmocnil se mě strach. Tohle nejsou moje vzpomínky. Ne, nikdy dřív jsem ho přece neviděla! A přesto jsem ho viděla, jak si mě bere. Křičela jsem. Jako tehdy. Bránila jsme se mu, až...

Povedlo se mi jednu ruku strčit mu do kapsy a něco jsem sevřela. Bez zaváhání jsem mu to zapíchla do hrudi a on se skácel k zemi. Trhala jsem pouty, která mě držela na místě, a když povolilo jedno, uvolnila jsem si i druhou ruku a nohy, a prchala. Prchala jsem pryč z toho místa, které mě tolik děsilo.

Jak jsem mohla zapomenout?

S úderem blesků jsem si vzpomněla na všechno. Nevím, jak jsem se dostala ven, ale sotva jsem spatřila moře, rozběhla jsem se k okraji ostrova. Jste zmatení? Nebojte se, budete ještě více. Stejně tak já jsem zmatená, zatímco skáču do chladného moře, aby mě probudilo a utvrdilo, že je to jenom sen. Jenom pouhá iluze.

Ano, všechno to byla jenom iluze. Nikdy odsud neuteču. Pořád ležím na bílém stole. A z hrudi mi trčí skalpel. Nebyl to on, koho jsem zasáhla, ale já sama jsem si vzala život. Proč? Zapomněla jsem, jak chutná chleba, zapomněla jsem, jaké to je... když to bolí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře