Až tě znovu uvidím 25

7. květen 2016 | 07.00 |

   Nevím, co se stalo. Zvoní mi v uších. Chci si je zakrýt, ale nemohu. Proč? Když vzhlédnu, dívá mi do tváře osoba s maskou varana. Ruce mám spoutané před sebou policejními pouty, zatímco mi na jejich řetízku stojí čísi noha. Tvář opět zakrytá umělou maskou varana, která vypadá jako úplně pravá, když se na ni podívám zblízka. Když se pomalu rozhlédnu kolem sebe a snažím se vnímat, trochu rozostřeně vidím, že někde stojíme. Tvar to má kruhový.

   Slyším i nějaký hluk za sebou. Když se otočím, vidím jakési trubky, které mizí v malé krychli za mnou. Cítím, že se země trochu zachvěla. Vítr se prudce zvedne a já si konečně uvědomuji, kde jsem. U vodní nádrže nějakého města. Když voda vytryskne až k nám, všimnu si, že na okraji stojí jakási osoba zahalená do černého pláště, který jí vlaje v prudkém větru. Snažím se mu vidět do tváře, ale je ke mně otočený zády.

   Něco vytáhne z kapsy a pozvedne to nad hlavu. Rozhlédnu se kolem. Není sám. Ti dva, kteří stojí u mě, taky nejsou jediní. Vidím ještě mnoho dalších osob. Sedm. Osm. Devět. Dalších devět osob rozprostřených po celé délce okraje vodní nádrže. Drží ruku před sebou a něco v ní svírají, zatímco ten nejblíže ke mně, v černém hábitu, začíná něco říkat. Neznám ten jazyk. Zní to jako japonština. Počítám s nimi. Napočítají deset. Deset... ale čeho? Deset lidí, deset kapek... Vzhlédnu k nebi a přimhouřím oči. Slunce je zahalené pod temnými mraky.

   Někdo mi přitiskne hlaveň pistole k článku a skrčí se ke mně. Jak se ti to líbí, bráško? Kde jsem ten hlas už slyšel?

0001pt; text-align: left;">   Najednou jsem pomalu otevřel oči a snažil se zaostřit. Plno věcí se hýbalo kolem mě a já nestíhal vnímat. Když jsem se konečně dal trochu dohromady, uvědomil jsem si, že to byl pravděpodobně jenom sen. Povedlo se mi zaostřit. Neležel jsem na zemi. Seděl jsem. Někdo mi posvítil do očí. Mladá žena oděná v tmavě modré uniformě s neonovými žlutými pásky na mě mluvila, ale já ji neslyšel a otupěle na ni hleděl. Co se stalo? Pořád mi zvoní v uších...

   "Slyšíte mě?" zaslechl jsem konečně ženský, naléhavý hlas, když se mnou trochu zatřásla. Pomalu jsem zamrkal a konečně jí věnoval pozornost. "Jak se jmenujete? Pane, slyšíte mě?"

   Otupěle jsem na ni zíral, než mi došlo, co se předtím stalo. Dech se mi o něco zkrátil, ale uklidnila mě vlídnými slovy, zatímco mi tlačila kyslíkovou masku na ústa. Upřímně řečeno, chtěl bych vidět ji, jak by zůstala v klidu, když by jí právě vybouchl byt a ona přežila. Ale díky kyslíkové masce jsem se pomalu uklidnil. Snažil jsem se podívat za ni, co se tam děje. Viděl jsem jenom ohořelou část mých dveří a několik kusů dřeva kolem mě. Něco mi unikalo a kyslík to rozhodně nebyl.

   "Jak se jmenujete?" zeptala se mě znovu a přinutila mě se na ni podívat. Chvíli mi trvalo, než mi mozek zase plně naskočil a já byl schopný se identifikovat. Ptala se mě, co se tady stalo. No, to bych také celkem rád věděl. Sevřela mi tvář mezi prsty a důrazně se mě zeptala znovu, co se tady stalo.

   "Nech ho, Mary," slyšel jsem další hlas a pomalu se za ním podíval. Byl to jakýsi hasič. "Copak nevidíš, že je úplně mimo? Dej mu chvíli, aby se vůbec zorientoval." Mohl to být sotva čtyřicátník, ale hlas spíše odpovídat zkušenému, šedesátiletému muži.

   "Jen plním svou práci," odpověděla mu Mary a znovu se na mě otočila. Nakonec ze mě nic rozumného nedostali. Když jsem se dozvěděl, že sem jede i policie, přál jsem si pouze jediné; aby to nebyl nikdo z těch maniaků. Bohužel, přijeli Nicolas a Bob; můj pořád nejméně oblíbený spolupracovník (pokud se jim tak dá říkat) a muž, který se vyžívá v masochismu. Úžasný páreček osob, které nemohu ani trochu vystát.

   Náhoda? Pomalu začínám věřit, že ne.

   Nicolas si hned neodpustil sarkastickou poznámku, že i dveře se mě bojí natolik, že dobrovolně vybouchnou a sám se mohl udusit vlastním smíchem. Nakopl jsem ho a byl jsem rád, že hasička se ozvala, že je to nejspíš pořád z šoku, ale smála se. V duchu jsem jí poděkoval za její komentář a mohl si užít ten překrásný kopanec.

   Protože se nikdo z týmu neměl k tomu, abych u nich přespal, byť jen na jednu noc, byly mi dveře vyměněny na místě za peníze nějaké pojišťovny a já dlouhou dobu po půlnoci konečně zavřel bezpečně dveře. Sotva jsem ze sebe shodil kabát, někdo hlasitě zabušil na právě nové dveře. Ohlédl jsem se za zvukem, a když jsem se podíval skrz kukátko ven, viděl jsem jenom jakousi ruku, která mi zakrývala výhled.

   Zamračil jsem se nad tím gestem a nejistě stiskl kliku.

   Zareagoval stejně rychle jako já, když jsem trochu pootevřel dveře a on už se tlačil dovnitř. Poděkoval jsem sám sobě za moudrou volbu dveří s pojistným zámkem, který nyní onoho muže držel (sice stěží) dál ode mě. Copak to nestačilo, Asi mi někdo vážně usiluje o život, napadlo mě. Ale proč? Co jsem udělal? Aha, někomu zřejmě hrabu do zahrádky, takže se naštval.

   Celkem rychle.

   Po chvíli jsem viděl, že se konečně zklidnil a jeho ruka zmizela. Využil jsem příležitosti a hbitě zavřel dveře. Slyšel jsem, jak začal nadávat. Asi jsem mu něco přiskřípl, ale to mi bylo momentálně jedno. Najednou jsem si všiml, že mezi dveřmi a prahem je jakýsi skrčený papír. Ujistil jsem se, že muž už je pryč, otevřel jsem dveře a pohotově je zavřel, když jsem měl dopis ve svých rukách. Kukátkem jsem se rozhlédl po chodbě. Už tam nejspíš nebyl.

   Na obálce bylo napsáno Kryse policejní; jak povzbuzující.

   Neměl jsem moc náladu přečítat si dopis člověka, který se mě pravděpodobně pokusil napadnout, takže nakonec obálka skončila na stole. Měl jsem plnou hlavu nevysvětlených myšlenek, takže jsem nakonec neusnul a neodpočinul si. Když vysvitlo slunce jenom trochu, rozhodl jsem se, že si půjdu zaběhat, abych se zbavil stresu a na chvíli vypnul úplně. A kupodivu se to překrásně povedlo. Studený vítr mi vběhl do plic, probudil mě a osvěžil mi mysl.

   Skoro nikdo nebyl v ulicích, takže jsem se mohl nerušeně proběhnout, zajít si do obchodu pro nezdravé potraviny a ještě si stihnout popovídat se sousedy, jak se měli překrásně, když jsem tam těch pár dní vůbec nebyl, a potom si zítra přijdu a první, co udělám, je, že vyhodím dveře do vzduchu. Moc jsem s jejich humorem nakažen nebyl, takže jsem to raději přešel bez poznámky, a když jsem otevíral dveře svého bytu, trochu jsem znejistil, než jsem je otevřel úplně a zmizel za nimi.

   To bylo přece směšné... a přitom musím uznat, že jsem měl velký strach. Strach tak velký, jako tehdy z mých bratrů.

   Všiml jsem si pořád neotevřeného dopisu na stole.

   To ještě chvíli počká, pomyslel jsem si. Pokud si pro to přijde ta osoba zpátky, možná mě to už zajímat nebude. Následovala další studená sprcha a za pochodu jsem pil něco ve stylu čaje a přitom si připravoval všechny věci. Chvíli jsem marně hledal mobil, ale potom jsem si vzpomněl na včerejší události. Položil jsem prázdný hrnek na stůl, nasoukal se rychle do bot zároveň do kabátu, div jsem neskončil na zemi s mou šikovností, popadl dopis a rychle zmizel ze svého bytu, ujišťujíc se, že nikde není nastražená bomba, která by ještě neměla možnost vybouchnout.

   Dopis jsem skryl do vnitřní kapsy kabátu a sbíhal schody po dvou. Budu muset pospíchat, ještě se chci zeptat na svou první výplatu, abych si mohl spočítat, kolikrát tam budu ještě muset, abych si mohl koupit své vlastní auto.

   Nerad jsem vbíhal do té budovy, ukázal svůj průkaz, aby mě nevrlý muž za sklem pustil vůbec dovnitř, a to samé se opakovalo krátce po mém vstupu, než jsem vešel do účtárny. K mému překvapení se na mém účtu objevila celkem pěkná částka spolu s tím, co jsem měl našetřené ještě předtím, a byla to opravdu suma, na kterou by mohl být kdekdo hrdý.

   Pravděpodobně si brzy udělám výlet a půjdu si obhlídnout nová auta.

   Než jsem stihl vůbec vejít dovnitř, už mě Nicolas dosti nehezkým způsobem tahal od dveří a přitom měl v puse cigaretu. Aha, takže potřebuje někam jet a bere mě násilně s sebou. Na tohle si rozhodně nikdy nezvyknu. Povzdychl jsem si a dovolil mu to.

   Neřekl mi, kam jedeme.

   Přestože jsem se ho na to ptal, ignoroval mě a zapálil si uvnitř auta další cigaretu, kterou jsem mu už tentokrát vyhodil z okna. Jenom převrátil oči. Neměl by jít náhodou příkladem, jako správný policista?

   Když jsem se ho na to zeptal, jen se sarkasticky rozesmál, že policie už j tak zkorumpovaná, že jí lidí vůbec nevěří. No, ve větší míře měl pravdu. Kdo dnes nepohrdne penězi navíc? Třeba já. Přestože by se mi hodily na nějaké auto (klidně ojeté), ale úplatky brát nesmím. Když jsem se ho zeptal, zda ho někdy někdo podplatil, jen se rozesmál, zda je to výslech. Takže ano.

   Zmínil se, že ještě nesnídal, takže jsme nejdříve zajeli k Rychlému občerstvení, kde si u Hladového okna objednal snad půlku menu. Štěstí, že toto auto není moje; tohle bych uklízet nechtěl. Přestože mi nabízel (v jeho podání spíše násilně nutil), odmítl jsem jíst tyhle blafy.

   Když se v autě rozvířil zápach nažluklých, v oleji opečených hranolek, otevřel jsem okno a kupodivu ho hned nezavřel s přednáškou, že na nic nemám sahat. Možná si nevšiml. Nevšiml a já za to byl neskutečně rád. Alespoň trochu čerstvého vzduchu.

   Sotva skončil s tímto rituálem, rozjeli jsme se konečně k místu a on hrabal jednou rukou vzadu a předal mi jakousi složku, zatímco mluvil. To mi to nemohl říct rovnou a musel se nejdříve stavit na snídani? Oznámil mi, že jedeme ke gymnáziu, kde studují ti dva studenti z nemocnice; úplně první oběti, trklo mě ihned, zatímco jsem si pročítal popis budovy a prohlížel si její plánek.

   "Přišly už výsledky?" zeptal jsem se.

   "To bys je chtěl nějak rychle," zachechtal se, jako nějaká hyena.

   "Tak pardon, ale rád bývám informován, co nejdříve," vysvětlil jsem tomu neandrtálcovi a přemýšlel, zda mu mám říct o tom dopisu. Ne, řeknu to všem. I o té podivné návštěvě.

   "Hm," zamručel mi na odpověď a hned na to se znovu rozesmál. Když se tak přiblbe smál, rozeznal jsem, že v rádiu hraje jakási hudba a potom najednou utichá. Trochu jsem ji zesílil, na což hned zle Nicolas zaprskal, že mi říkal, abych na nic nesahal. Konečně jsem slyšel nějaký hlas. Ale předtím... ztratil snad na chvíli signál, že jeho rádio tak... nepříjemně pištělo?

   Hned si rádio dal zpátky, když se konečně ozval ženský hlas, jakési zpěvačky, která celkem uměla zpívat, ale nerozuměl jsem jí ani slovo. Jednak zpívala rychle a cizím jazykem. Kdo to byl?

   "A to byl nový hit od naší milé Haruky," oznámil mi hned hlasatel v rádiu. Haruka... Haruka? To jméno jsem už někde slyšel. Ale kde a kdy? Potom jsem si vzpomněl. Při otevření nové nemocnice. Znovu jsem se zaposlouchal. "...má ráda, ale bude muset brzy zase odcestovat zpět do své rodné země."

   Nicolas jen prohlásil, že nesnáší současnou hudbu, která nemá žádný smysl, a rádio vypnul.

   Po zbytek cesty jsem se díval z okna. Plánek školy jsem měl nastudovaný a zapamatoval jsem si všechny únikové východy. Proč? Protože si co dobře umím představit, co pravděpodobně hráli za hru. Rozhodně se nijak lišit nebude od té naší na střední... Pousmál jsem se při té vzpomínce.

   Byl jsem opravdu rád, že se Nicolas na nic ohledně včerejšku nevyptával.

   Zřejmě jsem zaspal v půlce cesty, protože když jsem otevřel oči, Nicolas už hledal místo k zaparkování. Pohotově jsem mu ukázal snad jediné volné místo, které jsem na soukromém parkovišti zaznamenal, za což jsem si vysloužil jenom děkovné kývnutí.

   Zvláštní, pomyslel jsem si, když jsme vystoupili z auta.

   "Myslíš si, že tady najdeme nějaké stopy?" pídil jsem se po jeho názoru. Jen tak ledabyle pokrčil rameny, jakoby šlo o zábavu. Co jiného mi zbývalo; pokrčil jsem rameny taky. Musíme spolu nějak vydržet, tak proč si to stěžovat – čím méně spolu budeme mluvit, tím lépe pro nás pro oba – dokonalé heslo, kterým se asi budeme řídit od této chvíle.

   Snad první geniální myšlenka, kterou kdy měl.

   V duchu jsem ho pochválil za tak dobrý úsudek a společně jsme se ohlásili skrz bzučák. Chvíli jsme čekali a já se mohl porozhlédnout po neznámém prostředí.

   Rozhodně to vypadalo upraveněji, než má střední škola. No jo, zapomněl jsem, že toto je gymnázium.

   Z mého rychlého přezkoumání mě vyrušil hlas ředitelky, která se nám omlouvala za zpoždění. Moc velké neměla, takže jsem to nechal být. Nicolas se ujal představování, a když se k nám otočila zády, abychom s ní šli do ředitelny, řekl mi trochu tišším hlasem: "Rozhovor budeš vést ty, ještě chvíli a z toho jejího nechutného parfému se asi pozvracím."

   Aha, tak kvůli tomu tady skutečně jsem. Já zapomněl! Proto to milé chování... Povzdychl jsem si nad svou úlohou, ale přijal ji jako výzvu.

   Kupodivu jsem mu dal krátce na to za pravdu; když se ředitelka otočila mým směrem a přistoupila o něco blíž, její parfém mě udeřil jako silná facka na tvář a já si byl jistý, že zůstanu vzhůru ještě dlouho nocí, protože paní ředitelka neměla ani trochu vkus na parfémy.

   Vzdálila se a já pádil k oknu se nadechnout čerstvého vzduchu. Tohle bylo opravdu hodně i na mě!

   Rychle jsem se vrátil zpátky k nim s pořádným nádechem čerstvého vzduchu do plic, protože nás vedla do své ředitelny. Aha, takže v tom zápachu bude uvěznění neurčito dlouho? Může to být ještě lepší? Ano, paní ředitelka nevětrala snad třicet let.

   Slyšel jsem, jak se Nicolas nehezky ušklíbl, když viděl mou reakci, ale hned ho smích přešel. Dobře mu tak!

   Uvězněni v tak malém prostoru bez možnosti pořádně dýchat... jak dlouho si myslíte, že náš rozhovor s paní ředitelkou trval? Naneštěstí Nicolas zareagoval rychleji (nebo mu ještě neodumřel mozek, jako mně) a zeptal se, zda bychom nemohli vidět raději jídelnu nebo něco. Geniální nápad! Sotva jsme vyšli, společně jsme se nadechli, jako bychom nedýchali roky. Stačilo jen pár minut uvnitř a můj mozek se začal svévolně ničit sám.

   V zájmu vlastní bezpečnosti a přežití především držel jsem si od ředitelky značný odstup, který očividně uvítala. Nicolas po chvíli učinil stejně, takže jsme vypadali jako dva poněkud starší studenti této školy.

   Mezitím nám vyprávěla povýšeným hlasem o tom, že doposud nezažila takový skandál (a velmi ráda by ho jistě udržela pod pokličkou, kdyby se zde neobjevila média). Dokonce se zmínila, že nerozlišuje mezi žáky, zda jí zdravě od Kobry nebo nezdravě od nás. Nehezky se ušklíbla na důkaz toho, že jí to bylo naprosto lhostejné. Trochu nás to pobavilo, ale ani jeden jsme se nezasmáli. Pro jistotu.

   "Avšak..." vyšlo z jejích úst ono nehezky znějící slovo, za kterým jsem čekal nějakou tu zradu. Otočila se na nás a šla pozpátku, otevřela dveře do jídelny a my viděli ruch, který tvořily především kuchařky, které vše pečlivě chystaly, hulákaly jedna přes druhou a hlasitě se smály. Než si nás po několika dlouhých vteřinách konečně všimli. "Naše kuchařky vaří pouze z prvotřídních surovin. Kobra nám doručuje jenom kvalitní zboží, jsme obchodní partneři, víte?"

   "Nezaznamenali jste, že by v doručeném zboží bylo něco jinak?" zeptal jsem se a ředitelce vyletělo obočí nahoru. Posměšně se usmála a zeptala se, jak to myslím. I Nicolas se na mě koutkem oka podíval. Asi jsem šlápl do vosího hnízda, napadlo mě na chvíli, ale pokračoval: "Souhlasilo množství vždycky? Nebylo doručené něco zkažené nebo přezrálé..."

   Ředitelka mě přerušila: "Odpusťte si prosím vás pomlouvání našeho partnera! Dostáváme jenom prvotřídní zboží, jak jsem řekla. Žádná surovina nebyla nikdy zkažena nebo přezrálá. Na rozdíl od této země, Německo si udržuje řád a pořádek!" Vykulila trochu oči a zhluboka se nadechla. Tiše si zřejmě říkala, aby zůstala v klidu, ale mně to stačilo. Dala se snadno vyprovokovat. Omluvila se mi, že zvýšila hlas. Hned na to popohnala kuchařky, které na nás zíraly, aby si hleděly svého.

   "Byly zde nějaké problémy se žáky, kteří jsou nyní v nemocnici?" ujal se slova Nicolas. V duchu jsem mu poděkoval. Ředitelka se zklidnila a odpověděla mu milým hlasem, že její žáci jsou slušně vychování a porušování kázně se netoleruje." Tomu bych moc nevěřil... Ne všechno se dá uhlídat. "Žáci se neperou, jsou vzorní a jejich známky tomu odpovídají. Je to všechno...?"

   "Byly předtím nějaké problémy s těmi určitými žáky?" zeptal jsem se nyní já a ona přimhouřila oči.

   "Kam to míříte, smím-li se zeptat? Snad si nemyslíte, že za to může naše kuchyně! To jejich rodiče jsou tak předpotopní, že jim nutí tyto nezdravé suroviny, kterými vy očividně nepohrdnete," řekla pohrdavě a div si nedala ruku před sebe, aby mi dokázala, že se na mě dívá skrz prsty. Musel jsem se v duchu pousmát. Děkuji vám, paní ředitelko, dala jste mi velmi zajímavé informace a nevíte o tom.

   "To nebyl moc dobrý tah," vyčetl mi Nicolas, když už jsme procházeli chodbou zpátky.

   "Ba naopak," vyvedl jsem ho z omylu a on mi věnoval tichý pohled. "Narovinu nám řekla, že všechno jídlo se vaří tady, ale suroviny se dovážejí z Německa. Neříkala, že by to nějak zvlášť kontrolovali. Je nemožné, aby po celou tu dobu nenašli něco zkaženého nebo přezrálého. I tak dobrý dodavatel jako Kobra udělá chybu... Lhala nám. Jednoduché. Všiml sis jejích očí?"

   Nechápal. Pochopitelně. Nevnímal!

   Vysvětlil jsem mu, že sotva jsem se zmínil o jakýchsi problémech, dostal jsem ji do drobné pasti, do které potom spadla úplně tím, že zvýšila hlas. Měla strach. Ale z čeho? Ohlédl jsem se ještě za sebe a slyšel, že křičí na kuchařky. Co? To jsem už neslyšel, ale asi jim vyčítala, že nebyly dostatečně přesvědčivé. Ne, paní ředitelko, to Vy jste pochybila ve své práci vůdčí osobnosti.

   Řekl mi, že jsem pořád v šoku z toho, co se stalo včera. Zastavil jsem se až venku na schodech. Prošel kolem mě a nic víc neřekl. Musel jsem se rychle uklidnit, jinak by se mi celý včerejšek zopakoval v hlavě, a to jsem opravdu nechtěl. Nevím, jak bych zareagoval.

   "Je možné, že nám lhala," vrátil se k tématu a já nastoupil k němu do auta. "Ale říkala to tak přesvědčivě, že bys o tom mohl i pochybovat."

   Pokrčil jsem rameny. Tento případ mě mátl víc a víc. Je jasné, že je to stejný motiv jako u Operace O(s)trava. Ale kdo je nyní pachatel? Jaký je jeho motiv? A kolik lidí stihl už otrávit? Nebo je jich víc?

   Najednou mě nepříliš hezky zatlačil dopis ve vnitřní kapse kabátu, stejně tak zbraň. Vzhlédl jsem k nebi. Brzy bude pršet...

   Měl jsem pocit, že by velmi rád začal jedno nepříliš hezké téma, ale držel jazyk za zuby. Musel jsem tedy začít já. Řekl jsem mu, že se poptám ještě rodiny Satana, zda jeho manželka neví o nějakých nepřátelích. Mohl by jich mít dost; třeba si onen pachatel myslí, že na tomhle případě pořád dělá. Tedy dělal. Nicolas jen zabručel. Nevím, zda na souhlas, nebo mu nebylo do zpěvu.

   Už jsem chtěl vystoupit z toho auta – zase začal kouřit a já se dusil tím kouřem. Tentokrát se mi nepovedlo otevřít okno, aniž by si toho všiml.

   Musel jsem tedy ten zápach čichat po celou cestu až na policejní stanici. Když se zastavil, vyletěl jsem doslova z auta a zhluboka se nadechl, na což se on jenom pobaveně rozesmál ještě s cigaretou v puse, že si myslel, že už jsem si na to zvykl. Je mi líto, ale na tohle si nikdy nezvyknu!

   Sice jsme se hádali přes celou stanici, protože si mě dobíral, že jsem jistě nikdy nekouřil, tak proto je mi to tak protivné. Měl pravdu, a to mě na něm štvalo. Ale ze všeho nejvíce... Pořád v něm neumím číst. Nevím, na co myslí. Nevím o něm vůbec nic!

   Ale nejvíce mě štve, že cokoliv řekne je správné, a cokoliv udělá, má smysl.

   Štve mě tak moc, že to není ani zdravé. Není možné, abych mohl cítit tak velký vztek a přitom mu ještě něco neudělal. To je nemožné. Mám asi hodně silné nervy. Tiše jsem vydechl, zatímco jsme postupovali chodbou naprosto bez světla. Vymění se někdy ty žárovky? V blízké době to rozhodně nebude, dokud se tady nenajde mrtvola. A myslím si, že i tu by vrah raději odtáhl na světlo, abychom si jí vůbec všimli. Co kdyby to byl jenom ospalý spolupracovník, že?

   Vešli jsme dovnitř a mrtvoly neožily, jaké zklamání pro některé. Fred se jen rozespale rozhlédl kolem, kdo to přišel. To hned po pohřbu zamířili sem? Dělají si legraci, že ano?

   "Ne," slyšel jsem Gillův hlas. "Ty výsledky nám pošlete přímo. Ano, někoho tam pošleme." Otočil se na mě.

   "Ne!" řekl jsem rázně, na což mi hned hrozil pistolí a pohledem házel ke dveřím. Zřejmě tady bude hodně mrtvol během krátké chvíle.

   "Ano, už je na cestě, díky," slyšel jsem ještě jeho hlas, zatímco jsem otráveně šel zase zpátky. Proč to musí většinou padnout na mě?

   Jen stěží jsem i po tak dlouhé době našel ono oddělení, kde dělali všelijaké zajímavé věci. Co bych dal za to, kdybych skončil tady. Lidi tady vypadali jako lidi a ne jako chodící mrtvoly! Jsem snad v ráji? Předali mi výsledky a trochu se vzdálili. Asi vypadám, jako zbytek spolupracovníků. Ne, tyranů! Jsou to tyrani, kteří mi chtějí vysát všechnu energii.

   Převzal jsem výsledky a raději se rychle vypařil, aby něco nechytili. Dívali se za mnou jakýmsi soucitným pohledem. No, mohl jsem dopadnout ještě hůř, napadlo mě. Minul jsem se cestou s Bobem, který mě už jako starého kámoše zdravil zvednutou rukou. To víš, že jo! Naprosto jsem ho ignoroval a radil mu v duchu, aby tak také učinil, jinak využiju něčeho, co mě Satan rozhodně naučil. Sebeobranu. Měl štěstí, že si mě více nevšímal, a já mohl pokojně projít skrz chodbu až na její samotný konec, kde jsem strčil kartu a rychle zmizel dovnitř. Hodil jsem výsledky po Fredovi, který se na mě otočil a hned na mě hulákal, jak s tím mohu tak házet. Tak pardon, ale mám toho opravdu plné zuby. Tobě včera nevybouchly dveře před nosem!

   To mi připomíná...

   Přešel jsem k Johnovi a hodil mu na stůl obálku. Trochu leknutím nadskočil, zamrkal a vzal ji opatrně do rukou. Přičichl k ní. Proč, proboha? Zeptal jsem se ho, zda bude schopný něco zjistit podle písma. Pokud je to psané ručně.

   Rozbalil obálku a tím upoutal pozornost všech.

   Naklonil jsem se nad stůl. Bylo až k nevíře, že jsem byl schopný okrást ho o několik vteřin života mimo síť. Avšak jeho pohled byl zaujatý. Přimhouřil oči a potom povol všechny svaly na tváři.

   Zůstali jsme s Johnem potichu a tiše si pročítali ta slova znovu a znovu. Vyměnili jsme si pohledy. Nicolas nás vyrušil otázkou, co tam je napsané. John se k němu otočil na židli, ale pořád s pohledem na papír před sebou. Dopis byl ručně psaný. Písmo jsem neznal, ale Johnovi mohu věřit, že jeho mozek bude schopný najít něco, co bych já přehlédl. Protože nic jsem tam neviděl. Nevím, zda to dávalo smysl. Předtím si nikdo z nás nepředstavil ani zlomek z toho, co se blížilo. Ani já sám jsem to pořádně nechápal...

   John si odkašlal a potom zarecitoval slova z dopisu: "Jak překrásné může být diluvium? V záři Hellenova slunce těším se na Boží súd s vámi."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře