Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis sedmý

23. srpen 2015 | 07.04 |

Dopis sedmý

Říká se, že Bůh stvořil naši zemi, náš svět, náš jediný domov a naši jedinou půdu pod nohami během mrknutí oka a z vlastní řasy. Z jeho černého, dlouhého zbytku, který prý jen tak v rozmaru zahodil či upustil, vykvetl první strom, který dal zrození naší zemi, jakožto celku. Strom s černými listy. Když postupně lístky opadávaly a květy rostly, my jsme se stali květy a postupně jsme se rozvíjeli, abychom se mohli probudit jednou, jako právoplatní lidé, právoplatní dědicové vůle našeho Pána Boha. Bůh nás obdařil deštěm, který nás obdaroval vodou, ale také vytvářel povodně, které nás zabíjely, ohněm, ale také nezkrotnými plameny Slunce, které nás v minulosti zabíjelo, a půdou, kterou jsme mohli obdělávat, ale museli jsme ji také chránit. Po mnoha staletí, kdy vznikaly jednotlivé vesnice, naučili jsme se žít pospolu, jakožto celek a tak jsme se stali na jednom závislí; ti méně potřebné vesnice v horách, nebo poblíž řek čekal méně šťastný osud, proto se bůh rozhodl je svrhnout okamžitě; zavalil je kameny nebo pohřbil v hlubinách prudkých a nezkrotných řek, které byly jeho svatou rukou Boží. Lidstvo vzkvétalo. My nikdy nebyli šťastnější. Děti se rodily a byly šťastné, vznikaly dobrovolné svazky. Mohli jsme žít ve vyhlídce lepšího života. Války zde neexistovaly. Proč bychom mezi sebou válčili. Avšak, nejen z jeho květů jsme se stvořili my, taktéž démoni povstali a začali okamžitě plenit. Už od samotného počátku, když strom utrousil první černý květ, vznikl první démon, nejmocnější ze všech. Kolikrát chtěl svrhnout Boha z nebe, ale Bůh ho pokaždé včas zastavil. Kolikrát na nás démoni útočili, Bůh nás ochránil, ale kolikrát na nás démoni útočili a Bůh svůj pohled odvrátil. Jenže; tehdy se to dělo málokdy, tehdy měli démoni ještě strach se k nám vůbec přiblížit. Světla z plamenů svíček je vždycky děsila. Ale i mezi lidmi se našli takoví, jako zrádci. Jeho potomci nesou stejné znaky, jako on; jako zrádce, jako poloviční démon. Jeho potomci jsou odhazováni do propasti, aby zde zemřeli, nebo se nechají být, aby sami zemřeli bez jediného jídla či bez myšlenky rodiny. Takto jsme se zbavovali malých dětí, ale i dospělých i starých lidí, sotva si uvědomili jakoukoliv pomyslnou spojitost mezi nimi a démonem. Přestože lidé i děti křičeli, že v sobě nemají krev démona, když jsme se je pokoušeli zabít, ani jsme nezaváhali a v zájmu vlastního života jsme je zabili. Koupali jsme se v krvi našich blízkých a známých. A Bůh plakal den, co den, zatímco jsme ho oslabovali, stejně tak slunce vstávalo rudé a tiše plakalo, skryté za mraky. Po velké Čistce, která se musela udělat ve všech spojených vesnicích, Bůh jen marně přihlížel a zklamaně se hroutil na kolena a volal na nás jmény, která nám tehdy dal. Říká se, že prý sám přišel ke Stromu s černými květy a tam hlasitě plakal, doprovázen deštěm a blesky, které jeho přítomnost skryly. Pár lidí říkalo, že jednu noc spatřili někoho klečet před Stromem s černými květy, před stromem, který nám daroval život, podle legend a pověstí. Avšak; tu noc, kdy Bůh klečel před stromem, plakal, naříkal a křičel do nebe svůj nářek, aby se mohl cítit o něco lépe, se něco stalo. Démoni, kteří do této chvíle jen tiše vyčkávali, konečně pořádně vytasili své drápy, tesáky a jejich oči, temně žhnoucí, zaútočili na bezbranného a slabého Boha. Pochopitelně, byl slabý, protože se k němu lidé přestali modlit. Starali se až přespříliš o své vlastní věci, než aby alespoň pár duší se k němu modlilo najednou, aby mu dodalo nějakou tu sílu. Jen pět duší celkem ho volalo a uklidňovalo, že je s nimi. Jen pět duší. Z kolika, které stvořil z vlastní krve? Bůh plakal nad tímhle výsledkem. Tehdy odrazil útok démonů jen stěží. Ti, kteří věří této báchorce, říkají, že Bůh křičel a proklínal lidstvo za jeho zkaženost, sliboval Boží soud pro všechny, Poslední soud, kde se ukáže, kdo je démonem a kdo ne. Ti, kteří ho slyšeli, byli odsouzeni za kacíře a buďto upáleni na hranici anebo byli vyhoštěni z celé země, uzavřely se jim před nosy brány a oni neměli jediné právo se zde vracet. Děti plakaly, když jejich matky a otcové byli odváděni pryč za sdílení této myšlenky. Milenci a milenky plakali a křičeli nad ztrátou toho druhého, když byl surově zmlácen, ubit k smrti nebo zastřelen okamžitě po vyřčení těch slov, pouze po té myšlence, po tak sladkých slovech, která spočinula na jeho či jejích rtech, jen pro dobro vlastní. Děti, které byly opuštěny. Matky, které křičely ze spaní, že jejich jediné děti mají vzhled démona. Muži, kteří plakali pro navždy ztracenou lásku. Nenávist a zlost plodí jen nenávist a zlost v ještě větším měřítku. Jenom proto, že věděli něco, co ostatní ne, co ostatní děsilo opravdu hodně, čemu ostatní odmítali uvěřit a nazývali je kacíři. Proto se nemohli nikdy více vrátit k těm, kteří ve svého Boha tak oddaně věří a děkují mu, že mohou žít na této zemi. A ani tentokrát to nebyla výjimka, i tentokrát se to potvrdilo. Ti, které jste vyhodili, se k vám nyní vracejí, však nesou nyní nepřátelskou vlajku, jejich oči jsou plné nenávisti, vzteku a zloby. Bůh nyní trpí mnohem více, než předtím. Kdo rozkázal, abychom se stali zvířaty? Kdo nám dal zbraně, abychom se navzájem vraždili a Bůh musel šlapat v kalužích krve, aby nacházel své děti zalité krví a zjizvené vlastní hanbou? Kde jsou ti, kteří mu jako první slibovali, že se nikdy nedotknou toho druhého, že neseberou život nikomu jinému, než sobě v případě nutnosti? Jsou dávno pohřbeni, jako všechny naše zbylé sliby a slova. To, co jsme řekli před tolika staletími, jakoby se nikdy nestalo, jako bychom to nikdy neřekli nahlas, jakoby si to někdo jen vymyslel, aby nás zmátl a udělal z nás hlupáky. A když pak Bůh, oslabený tou nevírou kolem sebe, slyšel, jak se v jeho jméně ostatní baví jen ze žertu, zlomilo ho to úplně, pohltila ho temnota., Slunce bylo pohlceno hned po něm, bylo přinuceno zapadnout předčasně, zatímco chladný měsíc vyšel nahoru a jasně zářil, smějíc se spolu s démony, které nyní posiloval svou přítomností, zatímco nebe plakalo nad ztrátou Boha a slunce, zatímco hvězdy jasně zářily, zákeřné se usmívaly a sváděly lidi na scestí, aby se do nich mohli démoni pustit a nemuseli se bát nějakého trestu. Tyhle hvězdy lhaly lidem do očí, svou krásou by jim chtěly oči vydrápat a poslat je naslepo mezi klikaté uličky ve skalách, čekajíc, kdy konečně spadnou, aby se ony mohly pobavit a démoni nažrat dosyta. Tehdy, tu noc, kdy Boha všichni zradili (nebo když Bůh zradil všechny), démoni slavili a vyli k měsíci, jehož síla díky nim rostla ještě více. Držel slunce hluboko pod zemí, aby už nikdy více nemohlo vstát, aby ho lidé už nikdy více nemohli spatřit. A my jsme si tehdy uvědomili, co jsme za monstra. Jen hrstka z nás dodnes ví, co se tehdy doopravdy stalo. Za to, že jsme lidem říkali krutou pravdu do očí, nás bičovali a vyhazovali za hradby se slovy, že rouhání můžeme uspokojit a rozesmát tak akorát démony předtím, než nás sežerou. Jen jsme tiše sledovali, jak se jednotlivá města a vesnice obrňují před našimi slovy pravdy, jak ignorují nadcházející situace. Ti, kteří zdědili vzhled démonům, oči, které byly zalité jedem z lidských srdcí, vlasy, které byly prokleté už od samotných kořínků, pleť tak bledá, že lidé si museli zakrývat oči, sotva nás spatřili; přesně tak, byli jsme to my, kdo jim to poprvé řekl, a oni nás odehnali. Byli si vědomi vlastního strachu z toho, co jsme věděli, že o nás začínali šířit zvěsti; potomci démonů, tak nám začali přezdívat. Ale vzhledem k tomu, že démoni zaútočili na tehdy nechráněné a neosvětlené vesnice, ztratili rodiny všechny kontakty a spoléhaly se jen na dopisy. A kdo by byl tak hloupý, aby se vrhl do temnoty mezi démony a poklidně se okolo nich procházel, jako by byl jedním z nich? My, doručovatelé. My, kteří jsme je varovali před zkázou, která se blížila, a oni nás shazovali k zemi a dívali se na nás spatra se slovy, jak se opovažujeme na ně vůbec mluvit, když naše slova je jen spalují, jako plameny v našich očích, jak se opovažujeme pouze otevřít ústa v blízkosti těch čistých. Co nám zbývalo? Pravidla, která zavedli oni, jsme se museli naučit dodržovat, abychom mohli přežít. Vždycky nás odhodili, sotva jsme prosili o kousek chleba nebo o vodu. Aby se nám pomstili za to, jak vypadáme, že jsme vůbec naživu, házeli po nás zbytky z chlebů a vylévali na nás horké vody, které nás pálily. I nyní se najdou takoví, co jsou toho schopní. Ale díky tomuhle jsme si uvědomili zásadní věci; chleba chutná nejlépe a horká voda s kousky citronů, nebo s rozdrcenou šťávou z citrónů, je pro naše těla ta nejlepší. Děsíme je svými vzhledy, tak vyzáblí jsme, že žijeme jen z horké vody a kousku chleba, že sotva můžeme chodit, neptáme se jich na jídlo, ani na vodu, jen tak okolo nich procházíme, skrýváme své tváře a vlasy, kryjeme si oči, abychom se nepodívali do očí někoho, koho by to mohlo urazit; zostuzeni svým vlastním druhem a napadáni démony; s otázkou v hlavě, kam vůbec patříme, pokaždé svou práci splníme, jak nejrychleji to dovedeme. Dopisy, balíčky, lístky. Všechno doneseme v čas i za cenu vlastních životů. A nic za to na oplátku nechceme. Aby nás lidé drželi na uzdě a také daleko od sebe, dovolili nás vytvořit si základnu; místo, kam se budeme vracet, aniž by si toho oni museli někdy všímat. Toto místo se stalo naším domovem; zde jsme spali, zde jsme jedli, zde jsme žili, bok po boku s těmi, kteří byli odhozeni z rodin už jako malé děti. Ti, kteří neměli právo poznat své rodiče, jsme vychovávali jako své vlastní syny a dcery. Přestože každý z nich křičí, že jim nikdo neporozumí, že nechápeme jejich ztrátu, každý z nás moc dobře ví, jaké to je, když přijde o lidi, kterým sotva začne věřit, a je dán někam, kde nikoho nezná a má se mezi těmi, které tehdy miloval, tvářit, že je nezná, stejně jako to dělají oni? Spousta z nás si vzala život, spousta z nás se zbláznila, spousta z nás skočila démonům do chřtánů, aby nemuseli trpět. I tak; cvičeni, jako bratři a sestry, chováni, jako sourozenci, společně, jako jedna rodina, žijeme zde už po desetiletí, po staletí, lidé o nás zakopávají a my se jen musíme usmívat, dokud to jde, sloužit jim, abychom měli aspoň trochu sil z jejich jídla, abychom si vybojovali, tvrdě vybojovali, právo žít tady mezi nimi. Kdyby zde byl Bůh, tak silný, jako předtím, dovolil by takovouhle lidskou sobeckost? Avšak, co ani Bůh dodnes zřejmě neví ani ten nejsilnější z démonů, Strom s černými listy zde pořád stojí, skrytý před všemi lidmi, jen ne před námi, kvete uprostřed naší základny, staráme se o něj a pečujeme o každou část jeho mohutného stromu. Měl už sice dávno padnout k zemi, ale jeho kořeny byly tak silné, tak mocné, že nebylo možné ho jen tak převrhnout a pokácet ho. A pokud by se o to lidé vůbec pokusili, démoni by je okamžitě napadli a strom pohltil. Nás nechal na pokoji, protože jsme neměli zločinné úmysly. S modlitbou na rtech a s přáním v srdci po tomhle stromě pátrají všichni kněží, jako po svatém grálu; ale nikdy by je nenapadlo hledat ho právě tady. Je přece nesmysl, aby potomci démonů mohli mít u sebe něco tak překrásně čistého a naprosto bezvýznamně božského. Nebo snad není?

Noir tiše polykal slzy. Reson si ho nevšímal; nechtěl dítěti působit větší bolest. Všiml si okamžitě, že na jeho malé ruce byla jakási rána, spíše jizva po jehle; přemýšlel, zda ho někdo neuspal, zatímco ho za pomocí pout spoutal ke sloupu a posléze Stulisiu zapálil. Snažili se ho snad jeho rodiče těsně před svou smrtí zachránit, ale sami přitom uhořeli? Jaké děsivé tajemství si nechala Stulisia pro sebe a už ho nikdy nikomu neřekne? To ví jenom ona samotná.

"Matko... Otče..." vzlykal malý chlapec.

Reson ho nesl na zádech a nic na jeho nářek neříkal. Ještěrka visela na Resonovi a vypadala slabě. Přestože něco snědla, bylo Resonovi jasné, že nemůže přežít delší dobu bez dalšího přísunu jídla. Stejně tak chlapec na jeho zádech. Ale kde měl jídlo sehnat? Lidé mu ho jen tak nedají, pod sněhem ho nenajde a k nejbližší vesnici je to minimálně den cesty. Ba co víc; i démoni už zpozorovali dva slabé jedince a jednoho, který by jim mohl mírně pohrozit, že na ně zaútočí, ale s nimi jako zátěž by byl v nevýhodě. Proto je sledovalo několik párů temných očí a tesáky se jenom jasně leskly a skrz les se ozývalo několik výhružných vrčení. Reson se za nimi jen sem a tam podíval, aby se ujistil, zda nejsou příliš blízko. Pokud by se k nim přiblížili natolik, že by je jedním skokem mohli už ohrozit, byl připravený jednat okamžitě. Ale démoni si zřejmě tak velké šance vědomi nebyli, nebo byli a jen tiše vyčkávali, až poleví v ostražitosti, ostatně; pouhý člověk (ani tak hloupě přezdívaný potomek démona) nemůže mít všechny smysly napnuté celé hodiny, aniž by na chvíli nepolevil. Tohle démoni až moc dobře věděli, proto jen tiše vyčkávali, až Reson udělá chybu a situace se obrátí v jejich prospěch.

Resona démoni poblíž nich znervózňovali, pobíhali okolo nich na vyvýšených místech, shazovali sníh, vrčeli, cvakali zuby, syčeli, jako hadi, poskakovali, vyměňovali si hladové pohledy, radovali se, slintali a vyli blahem, jak si dnes jistě dobře pochutnají na čerstvém mase a především na duších, které snad nejedli, podle nich, už věky (jen tak mezi námi, ani ne před dvěma hodinami spořádali celou loveckou družinu). Reson nemohl riskovat, že pokud půjde pořád stejným tempem, tak že na ně brzy zaútočí. A tak se na chvíli zastavil a čekal. Sotva tak učinil, démoni po něm skočili s otevřenými tlamami, slintajíc po cestě, zatímco jim oči jasně zářily. Reson čekal a Noir se ho pěkně chytil. Nevydal ani hlásku, ještěrka vykulila polekaně oči. Noir rázem vykřikl, což démony ještě více nabudilo, aby byli ještě divočejší a hladovější; křik je popoháněl ještě víc, drápy se jim samy brousily, tesáky se jim leskly, byli hladovější každou chvílí. Reson stál na místě, přestože s ním Noir zatřásl a křičel na něj, aby utíkal pryč. Ještěrka nyní vrčela a syčela a prskala, ve snaze se vyprostit z Resonova sevření; nenechá se přece sežrat jenom proto, že se ti lidé rozhodli zemřít.

Reson zašeptal, aby se Noir i ještěrka drželi.

Během pěti sekund, ne-li dřív, vytáhl svou pistoli a namířil jí za sebe, aniž by se díval zpátky. Jeho chladné oči potemněly. Démoni své jasně zářící oči po krvi vykulili a tlamy jim zůstaly otevřené, nyní však byli polekaní. Onu zbraň moc dobře znali.

"Ty, jenž jsi znesvětil tuto posvátnou půdu, vrať se zpátky do pekla," zašeptal Reson slova, jako modlitbu, a posléze vystřelil.

Sotva jeho střela opustila hlaveň pistole, rozběhl se rychle kupředu, nedívajíc, zda se trefil, nebo ne. Měl alespoň jistotu, že světlo démony jistě oslepí; na chvíli. Démoni zavyli bolestí a skáceli se k zemi, kde se povalovali ve sněhu, ale někteří, ještě poloslepí, se za nimi rozběhli podle pachu a křičeli, hlubokými hlasy, že zemřou, že jejich duše zplesniví dřív, než se k nim oni dostanou, že plesnivé duše jim chutnají nejvíce, že se nemohou dočkat, až je sežerou zaživa. Reson držel jak ještěrku u sebe, tak přidržoval Noira na svých ramenech. Neohlížel se. V hlavě mu jen znělo, aby oba donesl do bezpečí. Noir pořád křičel. Někteří démoni byli totiž dostatečně vzdálení, takže oslepeni nebyli a mohli je nyní sledovat. Tuhe šanci si nenechali utéct a hladově se hnali za svou kořistí. Probíhali skrz stromy, což způsobilo, že se démonům zamotaly hlavy, nebo oni samotní se zamotali do stromů kolem sebe, nebo do sebe postupně naráželi, až byli všichni na zemi. I tak vztekle zavrčeli a zavyli zlostí. Prahli po pomstě, a tak se vydali za těmi hloupými lidmi, kteří je vyprovokovali k hromadnému, ukrutnému útoku. Reson mírně vycenil zuby; kdyby ten kluk alespoň tolik neřval, nemuseli by je najít tak rychle. Noir pořád křičel, ze strachu. Přeci jenom; byl to pouhý člověk. Reson se skryl za stromem a zhluboka oddychoval. Položil chlapce na zem a vyhlédl zpoza stromu. Hloupí démoni, kteří nevěří stopám a raději následujíc svůj čenich. Ještěrka vykoukla zpoza stromu, sledujíc prchající démony pryč. Pohlédla na Resona, který jí ukázal, aby byla potichu. I Noir kupodivu přestal křičet. Když se delší dobu nikdo ani nic neukazovalo, Reson si oddychl a zavřel oči. Pomyslel si, že kdyby putoval úplně sám, ani by si ho nevšimli, že okolo nich prošel. Ale tohle byl riziko vláčet s sebou další společníky. Ještěrku by ještě snesl, ta byla v klidu, když jí řekl, byla potichu a vyčkávala, až bude moci zase zasyčet na varování, že se něco blíží, ale chlapce by jen stěží umlčel, leda zacpat mu pusu. A riskovat, že se to malé hloupé dítě ještě samo zadusí, rozhodně nechtěl. Pohlédl za strom a chvíli pozoroval tichou krajinu kolem. Začalo pomalu sněžit. Spolu s vločkami padaly také dešťové kapky. Bůh plakal. Reson vzhlédl k nebi. Noir se mírně otřásl zimou. Posléze se zarazil, když mu Reson utáhl okolo krku šálu a ještěrka se okolo něj obtočila. Reson mu ukázal, aby byl potichu, a sám tiše vylezl zpoza stromu, dívaje se kolem sebe. Jenže Noir byl Noir. Hned vykoukl a okamžitě se Resona zeptal, co hledá. Reson se na něj zle otočil, mírně vrčíc, ale byl si vědom, že jeho hlas byl až příliš hlasitý. Bylo jen otázkou času, než si démoni na nich smlsnou. Ach, jak velmi rád by nyní popadl onu větev, přivázal by na ni toho kluka a nechal ho tady, aby si démoni pochutnali alespoň na tom, kdo jim vyrušil jejich pokojnou a spokojenou debatu o tom, koho by roztrhali zítra. Přeci jenom; mohli už být nažraní a řev toho kluka je jen vyburcoval k tomu, aby zase vyhladověli, ba co víc; museli za nimi dokonce i utíkat. Kdo to kdy viděl, aby si lovec musel takovou dobu lovit svou kořist. Slyšel prasknutí. Další větev praskla. Na jeho rameno pozvolna dopadlo trochu sněhu. Vzhlédl. Větev se jen prohýbala. Vítr však nefoukal. Prudce se otočil. Nikdo nikde nebyl. Jenže za ním ano. Vykulil oči. Zbraně se ani nedotkl. Démon po něm skočil. Rychle se otočil a nastavil ruku před sebe. Noir polekaně sledoval, jak se doručovateli démon zakousl do ruky svými tesáky a oči mu rudě zazářily. Kapičky krve vytryskly z nové rány. Pomalu poletovaly vzduchem. Pramínky pozvolna stékaly po Resonově ruce. Krev mu prosakovala skrz oblečení. Démonovi žhnuly oči od zlosti. Jak se mohl ten člověk opovážit před ním utíkat? A jak se mohl opovážit před ním vůbec skrývat jeho kořist? Skousl silněji a doručovatel stiskl zuby k sobě. Musel potlačit palčivou bolest v ruce. Noir si však všiml, že měl blízko k výkřiku. Ještěrka skočila o démonovi a kousla ho do oka. Démon zařval a pustil Resona k zemi, který spadl, však na bok, aby se Noirovi nic nestalo. Hned na to vytáhl svou pistol a střílel. Musel vystřelit dvakrát, aby se démon rozpadl. Sotva vstal a chtěl s chlapcem a ještěrkou utíkat dál, ihned se zastavil, mírně zadýchaně sledoval, že démoni je už dohnali a byli rozzuřenější; oči jim žhnuly rudými plameny, toužili po krvi tak moc, že by se zabíjeli navzájem, aby mohli dostat co nejvíce z krve a posléze vysát ty prohnilé duše; především tomu, co po nich tak nehezky vypálil. Jejich myšlenky byly jednotné. Ten, co vypálil, je oslabený, povedlo se jim ho kousnout, krvácí. Krvácí. Když si tento fakt uvědomili všichni démoni, začali slintat ještě více a jejich sliny byly k nezastavení. Otevřeli tlamy, které měli plné slin, takže jim vytékaly skoro vodopády z odporných, bílých slin. Tesáky se jenom jasně leskly do tmy. Krvácí, je slabý a můžeme ho zabít spolu s nimi. Myšlenky, které popoháněly démony už od samotného jejich vzniku, se nyní probouzely ještě hlasitěji a odrážely se od stěn jejich mozků, aby jim jasně daly najevo, že ten, který je zabíjel, bude nyní zabit, protože je slabý. Oči jasně zářící do tmy by nepřehlédl ani vzdálený pocestný. Reson se mírně zamračil a stiskl si krvácející ruku. Kapičky krve mu pozvolna padaly z ruky. Barvily sníh pod ním doruda. Démoni se olizovali. Jen ty kapičky krve je doháněly šílenství. Pokaždé, když se jedna oddělila, bylo to pro ně nesnesitelné; jak je může takovou dobu pokoušet, jak se vůbec opovažuje je takhle dráždit se svou sladkou, dokonalou krví a tou duší, která v jeho nitru přímo volá, aby si ji vzali právě oni, aby ji pohltili, co nejdříve, aby tělo zbavili bolesti, aby ho roztrhali na místě a nešetřili ho. A Reson si toho byl vědom. Stiskl si mírně ruku, krev nyní putovala o něco rychleji. Více kapiček najednou kapalo dolů. Démoni už, už po něm málem skočili. To čekání je dohánělo k šílenství. Ale chtěli si to vychutnat. Milovali trpící oběti. Zapomněli však i na to, že tahle oběť je ozbrojený doručovatel. Ten, který jich zabil už tolik, a oni se ho pouze teprve nyní dotkli svým tesáky. A přitom byli už tak vyprahlí, tak šílení, že na tento fakt zapomínali s radostí.

"Noire." řekl tichým hlasem a klepající chlapec se na něj pomalu podíval, fialové oči byly plné slz, které však ze strachu zůstaly v jeho očích, očekávajíc víčka, která by je uvolnila, ale chlapec se příliš bál na to, aby plakal. "Poběžíš kupředu, je ti to jasné? Nehleď na to, kolik jich tam je. Utíkej..."

Noir se ho tiše, polekaně zeptal, proč mu to říká. Reson mu neodpověděl a sledoval, jak se někteří odvážnější démoni pomalu přibližují. Poklidně zavřel oči a pevně stiskl pistoli v ruce. Tiše odpočítával od deseti do jedné. Démoni našlapovali tiše, skoro neslyšně, a byli pořád blíž a blíž k jejich cíli. Reson pomalu sundal ještěrku ze své hrudi. Pozoroval je. Bylo ticho. Jen hlasité výdechy a nádechy démonů rušily ono ticho. Noir ani nedýchal. Kapičky krve mu padaly dolů po ruce v určitém intervalu. Počítaly s ním. Ještěrka jenom zírala před sebe. Reson se nehýbal. Čekal. Poklidně sledoval blížící se démony. Rukou pomalu laskal stříbrnou pistolu. Hlaveň se zaleskla v odrazu svitu měsíce. Reson pořád počítal. Očima se pomalu díval do stran. Tak, aby si toho démoni nevšimli.

Démoni po nich skočili. Noir polekaně pohlédl na Resona. Když démoni byli skoro u nich, Reson namířil zbraní před sebe a zvolal:

"Teď!"

Noir se rozběhl na jeho rozkaz spolu s ještěrkou kupředu, přestože tak utíkal přímo do spárů démonů. Zavřel oči a se svým malým tělem okolo nich hravě pronikl. Reson ho sledoval chladnýma fialovýma očima a pak vystřelil za ním. Nedíval se, zda se strefil, ale povedlo se mu démony odtáhnout od jejich cíle, a tak se zaměřili na něj. Hned na to se rozběhl pryč, střílejíc okolo sebe. Dělal velké kroky a skoky. Musel se od nich rychle dostat pryč. Alespoň do vzdálenosti jejich dvou, tří skoků. Noir se za ním ohlédl za běhu a sledoval, jak mizí mezi démony, kteří ho pomalu pohlcovali. Chtěl se zastavit, ale stejně jako ještěrka, utíkal kupředu, zatímco okolo něj proběhli démoni, útočíc na prchajícího Resona. Noir se na chvíli zamyslel, proč mu pomohl, proč mu dal šanci, aby unikl; nechápal, že se Reson právě nyní obětoval, aby se on mohl v bezpečí dostat do vzdálenější oblasti, kde by byl chráněný před démony. Noir si nebyl vědom toho, že právě onen doručovatel mu právě tímhle zachránil život. Proč se však Reson tolik snažil? Na to sám neznal odpověď. Ozval se rázem zvuk, hlasitější, než blesk. A posléze se ozval blesk samotný, aby vám dokázal, že on byl hlasitější. Co to bylo za zvuk? Štěknutí pistole, která se netrefila a zničila tak strom, před kterým démon před chvílí stál. Přesně takhle to zní, když zbraň nezasáhne svůj cíl a přesto z ní její majitel vystřelí. Zbraň trpí, když ví, že se nemůže strefit do místa, které musí být zničeno. Trpí tak moc, že vyštěkne zklamáním, že se její majitel netrefil. Zatímco Reson utíkal dál od démonů, kteří mu byli skoro v patách, Noir spolu s ještěrkou se zastavili a dívali se za ním, tušíc, že se něco brzy stane. Ozvěna štěknutí se rozlehla po celém lese a děsila zvířata, která prchala pryč. Zvuk se posléze pomalu vytrácel, ale pořád se ozýval, jako tichá ozvěna, připomínající doručovatelovu chybu. Reson se ohnal rukou za sebe, aby získal nějaký prostor. Démoni instinktivně uskočili stranou, báli se pistole, kterou Reson třímal v ruce. Díky tomu získal nějaký náskok a prostor, musel přemýšlet rychle. A navíc; musel je odvést dostatečně daleko, aby nemohli pak zaútočit na malého chlapce a na malou ještěrku, kdyby se netrefil a oni by po něm zaútočili přímo. Krutý osude, proč sis vybral zrovna tuhle chvíli, abys vyzkoušel jeho shovívavost. Měsíc zářil skrz temné mraky; také bojoval s temnotou kolem sebe. Odmítal se jen tak poddat démonům a jejich temnotě. Chtěl to také vidět. Bylo ticho. Okolo stromů pomalu padaly sněhové vločky, které tančily, nyní o něco rychlejší valčík, zatímco jednotlivé jehličky, zmrzlé, v několika řadách, na větvích, jim vyhrávaly překrásnou hudbu. Vločky padaly rychle, snad spěchaly, aby se v čas rozpustily, než by byly udupány démony. Byly tiché. Tiché, jako sníh. Tiše trpěly za to, že dopadly dolů na zem předčasně. Ale během svého tanečku se smály. Smály se a veselily se. Nyní jejich radostné zpěvy a hlasy utichly, jako vždycky. Reson proběhl okolo stromu, který během pár sekund zničil velký démon, řvoucí za ním, aby zastavil, svým hlubokým hlasem.

Mysli. Musíš je odvést dostatečně daleko od těch dvou. Pak můžeš teprve střílet. Nemohu je ohrozit tím, že se netrefím a než se střela rozpustí, mohlo by se stát, že by jednoho z nich i zranila. Pak by všechny ostatní střely jenom vřeštěly a rozpadaly se. Pak by má zbraň byla k ničemu.

Dokonalá zbraň, kterou vytvořili samotní Doručovatelé, aby se mohli bránit proti démonům, aniž by zranili obyvatele a pokorné pocestné. Při první zkoušce normálních zbraních, démoni využívali pocestné, aby se stali jejich štíty v nejhorším případě nouze. Takže doručovatelé zabili člověka. A navíc; normální kulky po čase přestaly na démony působit plně. Předtím je alespoň škrábly, ale démoni se je naučili přijímat a posílat proti nim zpátky, jako děla, mnohem rychleji, jejich střely byly přesné a rychlé. Potom přišla revoluční myšlenka na zbraně, které používají doručovatelé dodnes. Zbraň, která nezraní obyčejné lidi, ale zničí nepřítele po prvním zásahu, pokud se daná osoba strefí tak dobře, aby se démon rozpadl úplně. Pokud se netrefí, byť jen o centimetr, musí střílet dvakrát, protože proces rozpadu je pomalejší. Dokonalá zbraň, která má však i své nevýhody.

Nepodíval se za sebe a vystřelil, hned namířil zbraní vedle sebe, aby démonovi střelil do hluboké tlamy, která se ho chystala pohltit, místo toho se zastavila o malou pistoli. Střela démona roztrhala, zatímco hluboký hlas jenom řval a pomalu se vypařoval, spolu s démonem. Reson si mírně stiskl krvácející ruku. Bylo mu jasné, že nemůže už déle utíkat, proto se zastavil a otočil se na démony okolo sebe. Jeho krev je ještě víc burcovala k tomu, aby byli divočejší, bouřlivější a odvážnější; zapomněli dokonce i na to, jak moc to bolí, když se jich střela dotkne jednou a musejí potom čekat na druhou, aby ukončila jejich trápení. Jasné zuby se zaleskly. Měsíc se konečně probojoval skrz temné mraky a zasvítil Resonovi na stříbrné vlasy, které se nyní leskly, jako sníh okolo něj. Držel se za ruku, která barvila sníh okolo něj pomalu doruda. Ustoupil o dva kroky dozadu, démoni ho následovali, ale blíž, než o dva kroky, se nepřiblížili. Ozval se smích, spíše hlubokého mužského hlasu:

"Do toho! Zhebni, hlupáku!"

Další hlasy s ním v ozvěnách souhlasily. Reson se očima porozhlédl kolem sebe. Už předtím si všiml, že utíkali v jakési formaci. Nyní kolem něj tvořili kruh, který pořád zmenšovali. Vítr zafoukal a zvedl lehké vločky, spíše prášek z nich, a ten se rozletěl proti Resonovi. Musel si zakrýt oči. V tu chvíli démoni zaútočili, oči se jim rozzářily, protože démoni věděli, že jídlo je připravené ke snězení. Reson v duchu zaklel, sotva spatřil blýskající se tesáky. Najednou se tlama přímo před ním vychýlila z kurzu, démon zasténal a povalil na zem zbylé démony, kteří se několikrát protočili ve vzduchu a s podivnými skřeky se odráželi od země, dokud nevrazili do stromu a jednoho nepohřbili pod sebou. Reson zmateně zamrkal a pohlédl na zem. Ve sněhu, skoro skrytý, ležel kámen. Zvedl ho; byl to malý, černý kamínek, avšak na sobě nesl trochu tmavé krve. Pohlédl na jeho trajektorii a zarazil se úplně.

Zadýchaný Noir stál na kopci, opřený o strom.

Resonovi došlo okamžitě, že to on musel hodit kamínek, aby hlavu démona vychýlil z kurzu. Když se ho mírně naštvaně zeptal, jak ho našel, vykoukla zpoza Noirových ramen a hlavy ještěrka, vesele se šklebící. Reson protáhl mírně obličej a pomyslel si, že to bude hodně dlouhá cesta. Ale na druhou stranu (což už nepřiznal) byl rád, že se zde ti dva objevili. Nebýt těch dvou, nic by neviděl a jistě by ho nyní už kousali a snažili by se ho roztrhat zaživa. Ale rozhodně jim odmítal poděkovat, přestože se ještěrka mile uculovala, aby tak učinil. Už, už se chystal schovat zbraň, ale vykulil oči, které byly nyní mírně světlejší, než byly před chvílí. Noir se mile šklebil dolů na Resona a ještěrka se pořád uculovala, zatímco za nimi byl obří démon, pomalu stoupajíc na zadní nohy. Hlavu měl snad od vlka a tělo měl svalnaté. Oblízl si zářící tesáky, které byly čisté, jako sníh. Reson na něj zíral, byl příliš velký na to, aby ho mohl skolit jednou ranou ba co víc! Přímo před ním byl Noir. Démon se na něj vítězoslavně ušklíbl. Už si uvědomil, kde byl. Když utíkal, jeden malý démon se odpojil. Ale bylo mu jasné, že démoni mohou měnit své tvary. A tento si přivlastnil podobu těch nejhorších kombinací zvířat, jaké ho mohly napadnout. Reson se beze slova rozběhl ke kopci.

Noir zmateně zamrkal a otočil se. Pak zakřičel, stejně tak ještěrka vykulila oči, syčíc, spíše ze strachu, a prskajíc, utíkala od něj pryč.

"Noire! Uteč!" křičel Reson. Zkusil vystřelit, ale jak si myslel; nemohl. Musel chlapce dostat pryč, jinak nebude schopný se démona ani dotknout zblízka. Uteč! Slyšel své vlastní slovo, spíše výkřik, jak se rozezněla po celém lese, a ozýval se v ozvěnách. Noir se však klepal strachy, sledujíc tu obří obludu za sebou, která měla minimálně přes tři, ne-li dokonce přes čtyři metry. Bylo pochopitelné, že z té temné věci měl tak velký strach, že mu nohy zmrzly ve sněhu. Resonovi bylo jasné, že to nestihne. Kdyby tak měl pár vteřin navíc. Vteřin. Pak ho to napadlo.

Noir zakřičel, když se k němu démon přiblížil s otevřenou obří tlamou, do které by se jeho malé tělíčko vešlo minimálně dvacetkrát, a pořád by zde byl dostatečně velký prostor na další jídlo. Tlama se démonovi rázem zastavila a on se podíval za chlapce. Na jeho temné kůži se objevila malinkatá jizva od kamínku, který dopadl za něj. Potom ho zasáhla jedna rána. Démon strašlivě zařval mohutným hlasem a ohnal se tlapou po Noirovi. Ten spadl spolu s ještěrkou, spíše byl shozen, zatímco démon zařval přes celý les, jak ho celá pravá strana, včetně ramene bolela. Reson chytil Noira a vystřelil podruhé. Strefil se do démonova druhého ramene. Ten zařval hlasitěji svou výhružku a rozpadl se. Reson sledoval, jak se rozpadá na prášek, který posléze zmizel v temné obloze. Noir se mírně klepal, zatímco ho Reson pořád držel u sebe. Zmateně pohlédl na chlapce, který mu pevně držel jeho uniformu.

Když se ho zeptal, zda je v pořádku, chlapec na něj zakřičel, že ho nenávidí. To Resona zarazilo. I ještěrka se zarazila, zatímco lezla po sněhu, aby se k nim přiblížila. Zamrkala a čekala, jak se situace bude vyvíjet dál. Noir nyní křičel na Resona, že kdyby se tam neobjevil včas, bylo by nyní po něm. Vyčítal mu především, že to kvůli němu ho málem ta obluda spolkla. Reson mírně zamrkal, ale pak nasadil chladnou, kamennou tvář a sledoval ho temnýma očima. Takže je jeho chyba, že je pořád naživu, jinými slovy. Jak hloupá výmluva toho, že se bál a nyní se snažil svalit vinu na něj. Žádal se ho snad o to, aby zde přišel? Chlapec začal do Resona bušit svými malými pěstmi. Reson ho nechal. Nijak mu to nevadilo. Místo toho si chlapce důkladně prohlížel během jeho činění; zjišťoval, zda není zraněný. Díkybohu nebyl. Noir posléze přestal a tiše zasyčel, že ho nenávidí. Reson se nad tím mírně pousmál, jen na chvíli. Kolik lidí mu to jen tak řekne, když okolo nich projde, a on mu to řekl až teprve nyní? Jak zajímavé tohle dítě může ještě být, napadlo ho. Pohnul se, aniž by chlapci cokoliv řekl, a Noir tak spadl na zem. Spadl do měkkého sněhu, který mu na nose zanechal bílou pokrývku sněhu. Odfoukl ji od sebe a zamračil se. Pak za Resonem, který už pomalu odcházel dál po své cestě, zakřičel, že nenávidí všechny doručovatele. Reson se nad tím tvrzením ani neohlédl za sebe, ani se nad tím nijak nezastavil, jen pokračoval dál ve své chůzi. Přeci jenom; tohle byl jakoby vedlejší úkol; ten hlavní bylo doručit poslední dopisy, které se mu však v brašně znovu hromadily. Zřejmě byla chyba brát tohle dítě s sebou, ale kdyby ho tam nechal, jistě by si vyčítal, že ho nechal takhle zemřít. Ani ještěrka nyní nevypadala vůbec spokojeně; byla nazlobená na oba dva. Jeden ji jen tak předal tomu malému skrčku, ten druhý dovolil, aby se vylekala natolik, až spadla do studeného, mokrého sněhu. To jsou mi tedy způsoby! Vždyť je to přece dáma!

Reson se konečně otočil a zastavil útok Noira, který se ohnal klacíkem, ale Reson mu ho lehce zastavil a vzal z rukou, div chlapec nespadl na zem. Reson mu poradil, aby raději šetřil síly, že cesta bude ještě dlouhá. Otázka chlapce ho však zarazila; kdo se ho prosil, aby ho bral s sebou? Reson mírně přimhouřil oči. Přál si snad ten malý chlapec dobrovolně zemřít ve vesnici spolu s ostatními, nebo si z něj jenom nyní utahoval? Když se Noir chystal na něj zakřičet, skočila po něm ještěrka a ústa mu zacpala svým tělem; už toho měla tak akorát dost a navíc, její oči, které se pozorně dívaly okolo, se pomal pohybovaly ze strany na stranu, jak hlasitě začala vrnět, jako kočka, a tiše syčet, jako had. Jazyk jí sem a tam vyletěl z pusy a zakmital se do stran. Z něčeho měla strach, něco, co cítila jenom ona. A Reson si byl až příliš dobře vědom toho, že je lepší ještěrku v těchto směrech poslechnout. Rozhlédl se kolem sebe a sledoval mraky, které se nebezpečně točily přímo nad nimi; byly šedé, šedočerné a černé. Vypadaly nebezpečně už jenom díky své barvě. A útvar, který nyní připomínal tornádo, Resona mírně polekal. Popadl Noira za zápěstí a tahal ho za sebou, zatímco se sníh ze země, pouze prášek ze sněhu spíše, pomalu zvedl a jednotlivé vločky tancovaly svůj valčíček opravdu rychle, však utéct se snažily ze všech sil; tahle hudba se jim ani trochu nelíbila.

Reson mírně přivřel oči a zastavil se. Cítil vodu ve svých botách; rozpadly se snad úplně? Pohlédl na chlapce, který byl uražený a díval se na jinou stranu, ale následoval ho. Spíše musel. Prohlédl si boty jenom letmo. Podrážka byla zřejmě už úplně sedřená; bodejť by ne, když v nich chodil takovou dobu, všude možně, kam ho nohy (a dopisy) zanesly. Jen fakt, že si je mohl vyměnit za jiné a on tak neučinil z vlastní hlouposti (spíše oddanosti k vlastní výrobě), ho trápil a vyčítal si to. Nyní to však musel přejít s chladnou hlavou. Noir se mu najednou vysmekl ze sevření úplně a zakřičel na něj, že ho nenávidí. Nedaleko od nich krátce poté udeřil blesk. Noir se polekal a celý zbledl. Reson si chytil čepici a držel si ji, zatímco prudký vítr foukal okolo nich. Zvedl sníh ještě víc a v několika rozdílných vlnách ho pomalu vynášel nahoru do nebe. Reson musel dokonce chytit onoho chlapce, jinak by zřejmě uletěl a sám se zachytil větve, jenom pro jistotu. Podíval se směrem, kam vítr vanul. Jednotlivé vlny sněhu, spíše jen vloček, se rozlehly po celém lese. Najednou se zastavily. Reson schoval chlapce za svým tělem, zatímco se sněhové vločky rozletěly prudce do stran a některé se zabodly pod tou rychlostí do dřeva stromů, jakoby to udělal rampouchy. Udeřil blesk. Rána byla tak hlasitá, nedaleko od nich se kouřilo. Reson se na to místo jen tiše podíval a pak přikryl chlapce svým tělem víc, když začaly padat velké kroupy. Po chvíli tahle salva přestala a padaly jenom velké kapky. Reson Noira pomalu pustil a prošel okolo něj, držíc svou čepici ve tváři víc. Šel o něco pomalu, spíše se občas zaseknul v chůzi. Noir si toho nevšiml ani ještěrka, která poskakovala vedle Noira. Reson si byl vědom, že s takhle palčivou bolestí může jen stěží bojovat delší dobu. A navíc; chlapec se brzy unaví, takže bude muset najít nějaké místo na odpočinutí. Nést na zádech ho rozhodně nemohl, nikoliv nyní, když ho záda bolela poté, co se mu do zad rozhodlo udeřit tolik vloček najednou.

Výkyvy v počasí, nebo prapodivné příznaky či jiný způsob chování počasí se Reson naučil hned na své první cestě; skrz mraky dokázal poznat, jak se zachová celé nebe a příroda samotná. Už delší dobu sledoval mraky nad sebou a trápily ho jejich podivné útvary, které tvořily. Útvary, které mu připomínaly právě tuhle chvíli, kterou zažil před pár dny, když ještě chodil po světě sám. Nemusel jim však čelit přímo, stihl se předtím dostat do jeskyně, nebo za strom, ale nyní jim čelil přímo, musel snášet tu bolest v zádech, která ho trápila nejvíce. Nedal to však na sobě znát. Tento prazvláštní stav počasí, který se vyskytuje nanejvýš dvakrát za měsíc, jsme pojmenovali Smršť sršňů. Kdysi naši předkové věřili, že vločky připomínaly spíše sršně, kteří se jich zapichovali do zad a pomalu je zabíjeli, pokud poblíž byly i rampouchy, které se zlomily a mířily jejich směrem. Už po několik staletí popisovali, jak takové Smrště vznikají a přesto to lidé přehlíželi, jako nějaký neověřený fakt. Avšak; díky tomuto stavu počasí zemřelo už tolik lidí; jak doručovatelů, tak těch obyčejných, normálních. Zvířata na tuhle situaci reagují jen stěží; všimnou si úkazů, až když je to skoro na spadnutí. Tolik popsaných knih, které ti obyčejní spálili, aniž by si uvědomili, o kolik informací se tak připravili. Ale my jim v tom bránit nebudeme; jen palte naše knihy a zůstanete hloupí.

Noir, i když velmi neochotně, následoval Resona. Bylo mu víceméně jasné, že sám by útok démonů jistě nepřežil. Měli však štěstí, že démony omrzelo čekat na ně, až se konečně uráčí zase se vrátit zpátky, aby je mohli sežrat, a tak měli nyní cestu volnou, bez nějakých velkých problémů. Překrásnou hudbu jim kapky deště vyťukávaly. O dřevo lípy překrásně zněly a kapky se smály, když po kůře stékaly dolů. Když se odrazily od jehlic borovice nebo smrku, radostně se pozasmály, jako necudné dívky, a pak zase padaly dolů, pořád se smíchem. Jiné si zase počkaly na ty další a společně se odrazily od větviček, vydávajíc zvuk rolniček, spolu se svými radostnými úsměvy, než sletěly dolů na zem, kde jejich melodie zanikla. Několik z nich, které nyní padaly z jehlic jedlí, vydávaly pořád stejnou, líbeznou tóninu. Takže ke konci, když se všechen ten hezký zvuk smíchal dohromady, překrásná melodie přírody byla stvořena jenom pro dobro v srdcích těm, kteří si ho zasloužili. Reson se na chvíli zastavil a opřel se o strom, dívaje se na pustinu před nimi. Bylo mu jasné, že dokáže ujít maximálně dva, tři kilometry, a to velmi pomalu. A pokud začne sněžit či pršet, nebo se celý výkyv v počasí spustí znovu, nedokáže před ním utéct včas, ani před ním varovat Noira. Zatímco chlapec začal brblat, jak ho nenávidí, jak jsou všichni doručovatelé tak hloupí, že riskují krky jenom proto, aby doručili pár hloupých dopisů a balíčků, jak to nemůže pochopit, díval se Reson po pláních, sledoval démony, kteří skrz ně pelášili, váleli se na nich anebo se na nich měnili v jiná zmutovaná zvířata, která hlasitě vyla mohutnými hlasy. Sotva se Noir zeptal, zda ho Reson vnímá, Reson okolo něj prošel, pořád sledujíc pustiny nyní však skrz jednotlivé, holé stromy. Noir se vztekle podíval stranou a tiše nadával na doručovatele, ale sotva se větev pohnula a z křoví spadl sníh, rozběhl se za Resonem. Ještěrka se pořád dívala směrem na křoví. Jednotlivé lístky se pomalu hýbaly ve větru. Ale vítr nebyl ani před chvílí tak silný, aby se křoví tak moc zatřepalo, že by ze sebe setřepalo všechen sníh. Mírně se přiblížila, ale sotva uslyšela Noirův hlas, pohlédla za ním. Když pohlédla zpět, mírně nadskočila a vykulila oči, když na její původní místo dolehla odporná, páchnoucí slina, nažloutlá a lehce s krví v sobě. Prohlédla si ji a přičichla k ní. Zapáchala. Vyplázla jazyk a pohlédla směrem ke křoví. Nakonec se rozběhla za Resonem, pořád kroutíc svým tělem, jako dáma z daleké Francie. Temné oči ji sledovaly, zuby se zaleskly a růžový jazyk je pomalu olízl, zatímco se zbavoval dalších slin, které stékaly po tlamě zvířete a dopadaly na zem, sníh se rozpouštěl pod tou teplou tekutinou. Ještěrka doběhla ty dva zrovna ve chvíli, kdy se Noir zřejmě chystal Resona praštit za to, že ho ignoroval a neodpověděl mu na jeho, tolikrát opakovanou, otázku. Reson jeho ručku však zastavil tím, že mu stiskl zápěstí, aniž by se na něj podíval a sám se zastavil.

Země se najednou zatřásla. Reson okamžitě poodstoupil poklidně stranou, tahajíc chlapce za sebou, zatímco se sníh na místě, kde předtím stál, dal do pohybu a sjel z kopce dolů, odkrývajíc tak starou, seschlou trávu. Reson Noira pustil a otočil se, aby šel kupředu, ale chlapec se objevil před ním, tázajíc se ho, co to mělo být. Reson si povzdychl; tohle bude zatraceně dlouhá cesta, napadlo ho. Ještěrka po něm skočila a hned by si jistě ztěžovala na to, co se jí stalo, kdyby se na ni nesesypal sníh z tenké větve, která se ještě delší dobu poté kymácela ze strany na stranu. Noir se k ní okamžitě sehnul a postupně poodkryl všechen sníh, aby se dostal k malému tělíčku ještěrky. Ta se na něj slabě, ale otráveně zároveň podívala a mírně zavrněla, když jí pohladil po hlavě. Olízla mu ruku a lísala se k němu. Zrádkyně, že ano? Reson si z toho moc velkou hlavu nedělal.

Putovali několik hodin v kuse, Reson se mírně hrbil, každý krok ho nyní mírně bolel v celém těle. Když spatřil i Noira jen tak šoupat nohami, rozhodl se, že i pro dobro onoho rozmazleného spratka bude nejlepší, když nyní zastaví. V podstatě byl rád za to, že Noir byl strhaný a nemohl chodit, jemu samotnému to tak akorát prospělo. Zastavil se uprostřed lesa. Mýtina kolem nich vypadala opuštěně, zároveň je však bránila ze všech stran stromy ve vzdálenosti minimálně osmi, devíti metrů. Stopy po démonech nikde nebyly, takže mohl Reson strhnout pár větví a rozdělat oheň bez menších problémů. Akorát že kameny byly příliš chladné na to, aby oheň rozdělal hned napoprvé. Chlapec tiše sledoval doručovatele před sebou a znovu se ho zeptal na jméno. Reson tuhle otázku ignoroval a konečně spatřil jiskru, která zažehla plameny, jež krátce na to pohltily všechna polena a zlomené větvičky, které tam Reson pomalu přikládal, aby oheň neuhasl. Ještěrka si lehla blízko k ohništi; takovou dobu necítila teplotu ohně, že nyní spokojeně vrněla, jako kočka před krbem, na klíně svého pána. Nevadilo jí, že ležela na chladné zemi, teplo, které se zlehka dotýkalo její kůže a ohřívalo ji, jí stačilo bohatě. Vypadala roztomile a spokojeně především. Reson ji pohladil po vyzáblém tělíčku. Přidal do ohně pár klacíků navíc, aby jim bylo tepleji. Jen pět, nebo šest. Noir, zabalený do své kožešiny, která měla působit jako vesta nebo bunda, se mírně klepal zimou. Doručovatel ho chvíli sledoval. Pak vstal a čepici mu nasadil tak silně na hlavu, že chlapec na chvíli nic neviděl. Cítil dotyk na svých ramenech, to mu jen Reson věnoval svou modrou uniformu doručovatelů. Noir zmateně zpoza čepice zamrkal. Sotva čepici zvedl, spatřil Resona jen v bílé košili s dlouhým rukávem, celého pobledlého, vyzáblého, jak sleduje plameny ohně, které se zlehka odrážely v jeho očích. Nyní vypadalo, jakoby jiskry patřily k jeho očím a v nich zlehka vyskakovaly z ohně, který je prskal pryč od sebe, jakoby se jich chtěl zbavit. Nakonec Reson oči pomalu zavřel. Vstal. Odešel ke stromu. Posadil se na zem a opřel se. Noir ho zmateně sledoval. Proč mu dal oblečení a nyní si šel dobrovolně sednout do zimy? Reson byl na chladné noci zvyklý, ale chlapec potřeboval teplo, aby přežil. Teplo a jídlo. Zahrabal se své brašně; jaká škoda, že v poslední zastávce, v onom maloměstu, nic nenašel ani nesebral žádnou vodu. Nikoliv pro sebe, ale pro chlapce a ještěrku. Kdyby jenom mohl tušit, co se stane.

Ještěrka lenivě pootevřela oči, jejichž krása se zadívala na Resona. Zvedla hlavu a ospale se dívala na mladíka, který se od ní jaksi vzdálil. Chvíli cupitala k němu, na sněhu jí to mírně klouzalo, a dostala se k němu, kde si vylezla na jeho klín a stočila se do klubíčka, jako kočka, a vyžadovala si zřejmě pohlazení. Reson se na ni tiše podíval. Nenápadně, na chvíli, se pousmál. Potom ji lehce pohladil po zádech. Reson vzhlédl k chlapci, který mezitím vypadal, že usnul vsedě. Vlasy mu mírně spadaly do očí a zakrývaly tak jeho dětskou, nevinnou tvář. Ruce měl okolo ramen, zřejmě se ještě před malou chvíli sám třel, aby se zahřál o něco víc. Byl mírně nakloněný na stranu, ale nepadal. Doručovatel ho tiše sledoval. Přemýšlel, co s ním bude muset udělat, když ho i tam odmítnou se slovy, že nemohou přijmout dalšího. I tak za zkoušku to Resonovi rozhodně stálo. Opřel se nyní o strom a nechal na sebe zlehka dopadat třpytivé sněhové vločky, které s jeho vlasy přenádherně splývaly v jedno.

Říká se, že důvod, proč se najednou začalo v jednu chvíli rodit tolik dětí se stříbrnými vlasy, s bledou pletí a s fialovýma očima, je prostý; Boha rozhněvala nedůvěra jeho vlastních lidí a ta na ně seslal kletbu. V to jsme věřili my, ti, kteří byli odvrženi, ti, kteří psali tento spis už od samotného počátku. A přesto vězte, že naše slova jsou pravdivá, že to nejsou jen prachobyčejné lži, které si vymýšlejí ti, kteří nás zapudili a zahnali za hradby, snad jako bychom měli nějakou nákazu či mor a oni se báli nákazy. Matky, které tehdy plakaly o své dítě, nyní pláčou znovu. Buď pláčou, mlčí, nebo (a to je nejhorší) se smějí. Usmívají se nadítě, aby ho uklidnily, přitom si tiše oddychují, že ta zrůda bude za chvílimrtvá. Přesně tak, čtete správně.Matky, které se na své děti usmívají těsně před jejich smrtí, si myslí právě tohle. Která matka by se jen tak smála a přihlížela smrti svého jediného dítěte? Na tom jim nezáleželo; aby nebyly označeny za kacířky, mnohokrát zabíjely své děti samy a pak se samy smály v blázinci, doposud obalené krví svých jediných dětí. Ale copak se na ně můžeme zlobit? Nesmíme se zlobit na ty slabé ženy, které se snažily ochránit svou rodinu a čest. Bohužel; tímhle tu rodinu většinou zničily úplně. V lepším případě byly označeny za bláznivé hlupačky, kterým nebylo pomoci, a byly odvezeny do ústavů, kde na ně dávali pozor, přitom je zkoumali a snažili se už odpradávna zjistit, odkud se berou v jejich genech stříbrné vlasy a fialové oči. Po mnoha letech bezchybné rodokmeny, geny naprosto geniální a originální, a přesto se zde vyskytne alespoňjednou chyba, která se stává tou osudnou, jak pro dítě, tak pro matku. Většinou muži ani netuší, že se jim už narodil potomek. Ženy jsou v tomhle chytré a hodně vybíravé. Pro některé je většinou důležitější čest a čistota jejich rodu a rodiny samotné. Rodiny, která trvá vždycky jen pár vteřin, než se dítě čirou náhodousamo zadusí, nebo samo utopí. Jaká malá chyba může potkat tuhle matku? Když ji při tomhle uvidí její manžel nebo porodní bába. Povídá se, že matky jsou šílené. Šílené natolik, že své děti milují někdy natolik, že je zabijí při prvním objetí. Tím neříkám, že matky jsou špatné. Je zde i menší část žen, které jsou natolik odvážné, že se vzdají své cti, rodu a celé rodiny, jenom proto, aby ono dítě mohly vychovávat; s manželem nebo samy. Bůh žehnej těmto spasným ženám, které dělají všechno pro své jediné dítě a bráního vlastními těly. Modleme se za jejich čisté duše, které nás dávno opustily. Modleme se i za ty, které byl ušlapány, sotva řekly, že vychovávají dítě samotné. Modleme se za ty, které zemřely, zatímco milovaly své jediné, prokleté dítě. Však tohle dítě jim opětovalo lásku chladnou, ale rozhodně cennější, než kterékoliv jiné dítě. Ti, kteří milují děti démonů, poznají chladnou lásku, avšak je to láska, které se jiná nevyrovná. Proto se jí ostatní bojí; bojí se, že zmrznou jako led a jejich milí či milé je opustí a zanechají ve stavu, kdyuž jim nebude pomoci. Kolika lidem takto byly odmítnuty přátelství a vztahy? Nespočet párů se musel rozejít jenom proto, že ten druhý připomínal potomka démonů. Ach, bratři a sestry, slyšíte to? Slyšíte, jakéhříšníky jsme nechali, aby nám vládli? Ach, poslouchej nás, Náš Pane, probuď jejich smysly zase, aby nehledali rozdíly, ale aby se zaměřili spíše na potomky, kterých je čím dál méně. Děti, které se zabíjejí ihned po porodu, jenom proto, že jejich vlasy mají jiný odstín, než jsou matčiny. Nebo že jejich oči jsou tak tmavé, až působí na všechny fialově, přestože jsou tmavě hnědé nebo modré. Křičte s námi, lidé prokletého světa, křičte do nebe své prosby, aby nás Bůh vyslyšel a zastavil tohle krveprolití. Ach, prosím,Pane, spas tento svět. Nechť se Nový věk stane skutečností!

Reson pomalu otevřel oči a podíval se kolem. Zarazil se. Zvedl ruku, kterou měl celou zasněženou. Jednotlivé sněhové vločky z něj rychle opadly. Jako by se ho lekly. Sotva mírně pohnul hlavou, z jeho vlasů spadl sníh. Zakroutil hlavou do stran, aby se ho zbavil, dívaje se kolem sebe. Jak dlouho mohl být mimo? Zlekl se. Oheň byl uhašený. Noir nikde nebyl. Vstal a ještěrka, probuzená šokem, z něj rychle seskočila, dívaje se na něj zmateně a polekaně. Proč ji nevzbudil? Zavolal chlapcovo jméno. Jeho hlas se rozezněl po lese. Vítr ho prudce ovál a přitom mu donesl jeho vlastní čepici. Rychle ji chytil a pohlédl směrem, odkud vítr vál. Polekal se. Proběhl okolo vyhaslého ohniště, ze kterého už dým dávno nestoupal, klacky byly ohořelé a země kolem nich studená. Ještěrka skákala, pospíchala za ním, sotva jí její krátké nožičky stačily. Co se stalo? Kde byl Noir?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře