Až tě znovu uvidím 26

14. květen 2016 | 07.00 |

   Dopis jsme předali nějakému jinému týmu, zatímco jsme dostali za úkol pátrat po všem, co se tam vyskytlo. Nejúspěšnější byl Gill, který měl několik telefonů u ucha a přitom někomu něco říkal, opakoval ta slova pořád dokola a dokola a trpělivě čekal na nějakou odezvu z druhého konce hovoru. Snažil jsem se slova poskládat jinak, co když je tam ukrytá jiná zpráva? Zkoušel jsem jednotlivá písmena, která by dávala dohromady nějaké slovo, ale bezúspěšně. Nebylo tam nic skrytého; ty věty samy o sobě byly zprávou.

   Mohlo to znamenat cokoliv; klidně to mohlo být to nejprimitivnější, co by napadlo i dítě. Nejhorší na tom je, že nevím, zda se jedná o skupinu lidí nebo o jedince, který nám tady chce vyvolat chaos. Má snad na svědomí ty studenty v nemocnici? Najednou John stáhl plátno a spustil nám jakýsi záznam. Muž na něm vykládal, že pravděpodobných obětí otrav z jídla přibývá. Zatím jsme nic neoznámili přímo, tak jak...? Když vzápětí bylo ukázáno ono pochybné gymnázium, pochopil jsem. Takže si paní ředitelka chtěla ulevit na plné míře, takže vyzradila, co se stalo jejím studentům. Naneštěstí toho nevěděla o nic víc, než my, takže nehrozilo, že by lidé začali šílet. Otrava z jídla... To jsem si nepřál slyšet, jako důvod jejich špatného stavu, ale vše tomu nasvědčuje. Ještě se tam budeme muset stavit pro výsledky. Což mi připomíná...

   Výsledky z toho jablka od oné dívky, které jsem ho musel sebrat, potom výsledek od jiného ohryzku z nemocnice a taky výsledky krve. Je toho moc, ale někdo pro to zajít bude muset. Alespoň se dostanu na vzduch.

   Když jsem se dostal do příslušného patra, rychle mi předali několik papírů a trochu ode mě poodešli, jakoby se báli, že jsem snad něčím nakažený. Aha, zapomněl jsem na svůj vzhled mrtvoly.

Převrátil jsem nad tím jenom očima a odnášel s papíry v rukách. Přitom jsem je ještě slyšel, jak se baví o našem týmu. No, když nás všichni znají jako tým mrtvol, tak asi vážně jsme tým mrtvol.

   S menší námahou jsem loktem otevřel dveře a pozpátku vešel dovnitř, zatímco jsem poslouchal hlas jednoho z těch zástupců od Wehta Marcy. Byl to ten, který předtím vrazil do sanitky od Naomi. Bůhví, kde jí je konec; dali jsme hlídky kolem jejího domu a obchodu, ale od té doby, kdy byla unesena z nemocnice, se po ní slehla doslova země.

   Výsledky krve a oněch dvou ohryzků jsem předal Fredovi, který se na ně důkladně podíval. Gill kolem něj prošel, ale natáhl krk ke spisům, prohlížel si je za chůze a potom do mobilu řekl něco anglicky. Ten má spoje snad všude!

   Sám jsem se vrátil k pátrání po větách z dopisu. Nenápadně jsem přitom poslouchal Gilla. Vyptával se na poslední dovozy jídla ze zahraničí a potom zopakoval ono jméno firmy, které v poslední době slýchávám pořád; Kobra. Ve všech pádech a snad za každé situace. Proč? Udělali snad někde ve výrobě chybu, kterou musí platit obyčejní lidé?

   "Dobré zprávy," ozval se najednou Nicolas a všichni mu věnovali jen malou pozornost. "Prý viděli slečnu Naomi v Německu v přestrojení. A podržte se, kdo jí dělal společnost?"

   "Že by ochranka nějakého bohatého kupce zvířat?" zeptal se John sarkasticky.

   "Skoro," řekl Nicolas. "Přímo ochranka od Wehty Marca. A proč? Dle mého zdroje mu Naomi před časem prodala nejedno ze svých zvířat a on si nyní chce koupit další. Ale protože byla v podezření, musel ji dostat do Německa, kam naše pravomoc nemůže. Logické, že?"

   "Tak informujeme lidi v Německu," navrhl jsem, ale John se pobaveně zasmál. "Co je?"

   "Šprechtíš snad tak dobře německy, že jim vysvětlíš, že jejich nejznámější osobnost 21. století má na svědomí pravděpodobné otravy z jídel v naší zemi? Vysmějí se ti," řekl John.

   "Nejsou pravděpodobné, ale skutečné," vyrušil ho Fred a hodil na můj stůl složku s výsledky. "V krvi je jakýsi negativní obsah látky, kterou nemůžou identifikovat, a ti lidi jsou profíci."

   "Něco jsem zjistil ohledně té zprávy," ujal se slova Gill a hodil mobil na stůl, zatímco vytáhl další a někam volal. "Dle někoho, kdo se specializuje na jména z bible, se jedná o Helléna, syna Deukalióna a Pyrrhy." Ani jedno jméno jsem neznal. "Ti dva jsou něco jako rodiče nového lidu po Potopě světa."

   Takže se nám ten někdo snaží svést z cesty? Chce, abychom odvrátili pozornost od potravin a soustředili se na vodu? Proč? A proč by to vůbec dělal? Má k tomu nějaký záměr?

   Fred luskl a tím mě vyrušil z myšlenek, krátce na to mě a Gilla poslal do školy za ředitelkou, abychom si s ní upřímně promluvili, proč nám nedala vědět, že se chystá mluvit v televizi; ohrozila vyšetřování a mohla prozradit něco, co by způsobilo zmatek.

   Opět jsem měl za úkol řídit. Nevím sice jak, ale Gill se dovtípil, že si hodlám kupovat auto. Hned mi začal dávat rady a poučoval mě, v čem jsou jaká auta dobrá a špatná. Půlhodinová přednáška, než jsme dorazili na místo.

   Před vchodem do školy mi Gill řekl, že se on bude ptát a já mám pozorně sledovat reakce ředitelky. Prý jsi v tom dobrý. Trochu mě zarazilo, co tím myslel. Od koho to slyšel? Pro tuto situaci jsem to musel hodit za hlavu, protože by mi jinak utekl. Četl snad plánek? Cestu znal naprosto dokonale, ani se pořádně neohlásil, jen dvakrát zaklepal na dveře a vešel dovnitř. To už ředitelka prudce vstala ze židle a říkala nám, že nemáme povolení k ní jen tak vejít bez pozvání nebo bez soudního příkazu. Na to ji Gill ujistil, že povolení mu dřív nebo později dojde, a někomu volal. Přitom se ředitelky zeptal, zda si myslela, že nám nedojde, o co se pokoušela.

   "Nechápu, o čem to mluvíte," řekla ředitelka nechápavě.

   "Nešlo jenom o reklamu, nepletu se?" zeptal se Gill vychytrale. "Chtěla jste poukázat, že Vy v tomhle případě nemáte prsty. Chytrá volba, ale to byste nesměla říct přímo, že všechny vaše potraviny jsou jenom od Kobry. Nepřímo jste tedy Kobru obvinila, že za to může. Máte pro to nějaké důkazy? Ozvali se snad studenti, že je jídlo z Kobry otrávilo? Jak víte, že jde o otravu? A nemůžete říct, že jsem vám to nyní potvrdil, když jsem neřekl, že skutečně jde o otravu."

   Tiše jsem Gilla sledoval, stejně tak ředitelka, která jenom rychle mrkala a snažila se vstřebat všechno, co jí za tak krátkou dobu řekl. To už se ozval do telefonu a někomu říkal, aby mu obstaral povolení k celkové prohlídce budovy. Ředitelka už začínala být opět vzteklá a křičela na nás, abychom zmizeli z její kanceláře.

   Gill ji rázem umlčel slovy: "Ale když tady přišla televize, byla jste otevřenější." Rána pod pás!

   Ředitelka byla chvíli potichu, usadila se, a když už to vypadalo, že Gill skutečně povolení dostane, zastavila ho. Začala se chovat mile. Poprosila nás, abychom se posadili, a tak jsme také učinili. Gill se poklidně zeptal, co mu může dát za pravé informace, které ještě nezazněly v televizi.

   Řekla mu, že je hodně vnímavý.

   "Stačilo chvíli vnímat a každý inteligentní člověk by si uvědomil, že je to jenom fraška," řekl Gill klidným hlasem. "Nejste člověk, který by se dal jen tak podplatit. Otázkou tedy zní..." Opřel se lokty o kolena a nahnul se blíž k ní. "Co vás k tomu donutilo?"

   Ředitelka ho tiše sledovala poklidnýma očima. Gill byl také naprosto klidný, ale ředitelka začínala být nejistá. Psychický nátlak pomalého rázu. Gilla jsem v tuhle chvíli skutečně mohl jenom tiše obdivovat.

   Byli jsme tady pár minut a on zjistil víc, než já za celou dobu s Nicolasem po boku! Možná to bylo také tím, že onen nechutně zapáchající parfém nebyl cítit ve vzduchu. Divné...

   "Jste moudrý člověk, pane policisto," řekla jeho směrem a zhluboka se nadechla. "Pracujete ve svém oboru jistě delší dobu, než Váš kolega zde."

   "Nezpochybňujte prosím mého kolegu," napomenul ji Gill bez zájmu a přitom ji přerušil.

   "To bych si nedovolila," uklidnila ho a usmála se. Potom se podívala na mě. "Myslím si, že by byl také vnímavější, kdyby chtěl." Gill jí připomenul, aby mu odpověděla na otázku. "Omlouvám se, síla zvyku. Ptal jste se, co mě k tomu donutilo?" Vstala, obešla stůl a prošla nám za zády, než se zase vrátila za stůl. "Reklama, peníze... Nemohu si dovolit, aby ty rodiny nějakých děcek zde začaly říkat, že jejich děti jedly zdravě a potom přišly do školy a byly takřka přiotrávené."

   "To je spekulace," připomenul jí Gill znovu klidným hlasem. "Neřekli jsme, že jde o otravu, nebo cokoliv jiného."

   Přikývla jeho směrem na důkaz vděku. "Zpět k vaší otázce, ano? Byla zodpovězena jenom zčásti." Vytáhla ze svého stolu jakousi kartičku a dala ji před Gilla. "Jste moudrý člověk, pane policisto, zavolejte si tam sám a zjistíte, proč jsem to udělala."

   Vzhlédl k ní bez zájmu v očích. Bylo mi jasné, že tady se už více nedozvíme. Museli bychom ji předvolat k výslechu, ale co by stačilo na obvinění? To, že jí je lhostejný osud studentů? Dokud rodič platí, bude se starat jenom na oko. Gill si prohlédl telefonní číslo a potom se nenápadně porozhlédl po místnosti. Ředitelka nás vyzvala k odhodu, že už nám více říct nemůže. Já jsem po chvíli vstal, ale Gill ještě očima bloudil po místnosti a snad něco hledal, než se sám zvedl a následoval mě ke dveřím.

   Když jsem se ho cestou zeptal, co se dělo, řekl jen, že se mu tam zdála být jakási zima, když všude kolem se topí na úplné maximum. Nepochopil jsem, kam tím mířil. Byla mu snad zima? Ne, Gillovi by taková věc nevadila. Tak co tím mohl myslet...? Předal mi číslo a já se prudce zastavil. Po chvíli se zastavil i on a zeptal, co se děje. To není pravda...

   Pozoroval jsem devítimístné číslo, které mi předtím předala i slečna Naomi. Číslo, na které, když jsem zavolal, ozval se hlas a ten samý hlas mi potom vyhrožoval smrtí. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo...

   "Můžeš mi zjistit, na koho je toto číslo registrované, aniž bys na něj zavolal?" zeptal jsem se ho rychle. Chvíli mlčel, ale nakonec vytáhl jiný mobil. Oslovil nějakého Marka, popřál mu dobrý den (kupodivu mu vykal), chvíli se s ním jen tak bavil, než mi ukázal prsty, abych mu kartičku předal. Věnoval mi krátký pohled, potom se zadíval na kartičku a diktoval muži na druhé straně číslo. Ptal se, v jaké zemi je registrované, na koho a zda ona osoba má nějaký trestný zápis v rejstříku. Mezitím jsme pomalu vycházeli ze školy.

   "Je to předplacená karta, nejde vystopovat," řekl mi, když hovor skončil. Očividně ho to také naštvalo a vytáčel to číslo. Chtěl jsem ho zastavit, ale byl rychlejší. Rozhlédl jsem se kolem. Když jsem tam předtím volal já, někdo se mě pokusil zabít. Slyšel jsem dlouhé vyzvánění bez odezvy. Gilla to očividně znervóznilo a očima se začal dívat kolem sebe.

   Když jsem se rozhlédl já, ztuhla mi krev v žilách a rychle ho strhl stranou do bezpečí za nízkou zeď okolo schodů, zatímco se ozval výstřel. Gill se na mě zaraženě podíval, ale když spatřil, jak se omítka rozletěla vzduchem kvůli další kulce, asi mu to došlo.

   "Na toto číslo smí volat pouze paní Naomi," slyšel jsem opět ten samý hlas a trochu přitáhl Gillův mobil k uchu, abych si byl jistý, že se mi to jen nezdálo. "Jaká škoda, že to nejsi ty... že?"

   Ozval se ještě jeden výstřel a nad hlavou mi proletěl další náboj. Zatraceně. Má hodně dobrou mušku! Je to ten samý muž, jako předtím, nebo je to někdo jiný? Hlas v telefonu je úplně ten samý. Až na to... že tehdy toto neříkal on, ale ten, kdo se mě pokusil zabít.

   Dlouhou dobu bylo ticho. Výstřely nepřicházely. A hovor se posléze sám svévolně ukončil. Gill na to číslo chtěl zavolat znovu, ale to jsem mu mobil raději vzal z ruky a oddychl si.

   "Asi se nemám ptát, co o tom víš, co?" zeptal se mě znaleckým hlasem a já zakroutil raději hlavou do stran, aby se na to nezačal skutečně ptát. Stejně si myslím, že se dovtípil, jak jsem mohl vědět, co se přibližně stane. Nechápu to. Předtím mě mohli sledovat, ale nyní nás nikdo nesledoval. Tak jak? Jak mohli vědět, že zrovna v tuto chvíli zavoláme? Na tomto místě?

   Gill se trochu zvedl a rozhlédl kolem dokola. Díval se tím směrem, odkud přilétávaly ty výstřely. Oznámil mi, že střelec už na svém místě není, jinak by po něm pohotově střílel. Opatrně jsem vylezl i já. Gill se naposledy otočil na budovu za námi a potom přešel ke svému autu. Jako by se nic nestalo.

   Zatímco jsem řídil, on někomu volal a opakoval mu číslo, díky kterému jsem se už málem díval do tváře smrti nejen já, ale tentokrát i Gill. Byl rozrušený, netrpělivě klepal prsty o okno vedle sebe a dožadoval se odpovědí, které však nepřicházely. Nakonec mobil sklapl a povzdychl si. Asi nemohl ani zjistit, kdo má onu předplacenou kartu na toto číslo. Takže ohledně tohoto problému jsme nahraní. Gill mě však nachytal oznámením, že z Johna vytříská informace o tom, jak jsem se k tomuhle číslu dostal, pokud mu to sám neřeknu. Nakonec jsem mu řekl pravdu, na což jsem dostal přednášku o tom, jak bylo nezodpovědné tam jít sám (a navíc bez povolení).

    "Nicolas tam byl taky," namítl jsem a díval se na cestu před sebe. Očividně ho to zarazilo, protože na chvíli zmlkl. Slyšel jsem, jak zabrblal, že v zájmu nás obou o tom bude mlčet před Fredem. Už tak jsme měli problémů víc než dost.

   "Proč by však slečna Naomi a ta baba měly toto číslo? U Naomi chápu, že mohlo jít o nějaký zdroj, co se zvířat týče, ale proč by ho měla i ta přepudrovaná nádhera?" zeptal se a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mluví o oné ředitelce. "A proč by jí ten na druhém konci říkal, aby to zveřejnila v televizi?"

   Moc jsme toho nevěděli, ale snad se nyní o kousíček posuneme dál. Bylo mi jasné, že nyní už to budu muset říct nahlas a nezapírat, když se na to Fred zeptá. Protože to pomůže vyřešit tento případ...

   Když jsme s Gillem vystupovali, řekl mi jen, že pokud by se Fred ptal, předtím do Kobry mě poslal on, abych mu odtam něco vyzvedl. Nic jsem nestačil ani namítnout a byl pryč. Zůstal jsem venku, protože mi Gill před svým rychlým útěkem řekl, že se hned vrátí a někam spolu zajedeme. Když má auto, tak musí mít i řidičák, ne? Tak proč si tam zajet sám nemůže? Aha, nikam bych neměl chodit sám. Počkat, on chce někam jet! A proč se ke mně všichni chovají jako k nějakému psovi? Nevrle jsem zavrčel, abych jim potvrdil jejich slova.

   Nemohu přece najít mrtvolu jen tím, že se otočím...

   Pro jistotu jsem nepokoušel své štěstí a čekal na Gilla. Vrátil se poměrně brzy, s mobilem u ucha a luskal prsty, ukazujíc na své auto. Rozkaz, šéfe, pomyslel jsem si a převrátil oči v sloup.

   Bylo mi to úplně jedno. Řekl mi, že mi řekne, až mám zabočit, zatímco se s někým dohadoval přes telefon o jakousi cenu. Prý si to přijede vyzkoušet osobně. Kdo a co? Upozornil mě na zatáčku doleva. Kam jsme to jeli? Ani trochu se mi to nelíbilo. Způsob, jakým se Gillovo chování změnilo.

   No, moc rychle to nebylo, ale trochu jsem si povšiml, že se chová jinak.

   Najednou mi řekl, abych zastavil, a já ho poslechl. Zmateně jsem zamrkal, když vystoupil a řekl mi, abych vypnul motor. Kam jsme to šli, tuhle čtvrť neznám. Šel si pro informace? A proč... zrovna do autoservisu? Zmateně jsem ho následoval. Chce si snad koupit nové auto? Zastavil se na recepci, předal jakousi kartičku a žena přikývla, dívaje se na mě. Jen podotkl, že jsem tady s ním. Chtěl jsem něco namítnout, ale raději jsem si svou poznámku uschoval na potom. Řekla nám, abychom ji následovali, což jsme také učinili. Proč jsme tady byli? Byla tady nějaká Gillova spojka?

   Už mě rozčilovalo, že jsem asi jediný, komu tady něco uniká, a tak jsem se zeptal, proč jsme tady vůbec jeli. Gill se jenom tajemně usmál a pokračoval v chůzi spolu se ženou.

   Ml jsem takový pocit, že to rozhodně nic hezkého nebude, když se zrovna Gill tak mile usmívá. I přesto jsem s nimi vyšel na dvůr vzadu a rozhlížel se, hledajíc nějaké známky po útoku nebo něčem podobném. Proč by sem jinak chtěl jet? Z pozorování mě vyrušil přímo Gill.

   "Co na to říkáš?" zeptal se a já na něj zaraženě hleděl. Až potom jsem se podíval, kam ukazoval, a oči mi málem vypadly z důlků. Stálo tam jakési tmavě šedé, nové auto. Muselo být rozhodně drahé, což jsem také hned řekl a měl pocit, že nyní mi opravdu nejedna věc nedochází. Ale proč? Gill k němu přešel a z kapsy vtáhl klíčky. Aha, takže si šel koupit nové auto a chtěl se s ním někomu pochlubit, jako první možnost. Aha, moc vtipné, Gille, pobavil jsi mě na plné čáře. Něco vzadu hledal. Vytáhl jakousi modrou složku. Aha, chce mi dokázat, že všechny papíry má v pořádku, aby mohl ihned odjet a vysmát se mi ještě víc. Proč si musí tolik dokazovat, že na to má? A především, že má vlastní, nyní dvě auta. Však ještě chvíli počkej; po příští výplatě budu mít také stejně stylové auto jako je tohle!

   Přešel ke mně, zatímco listoval papíry v té složce, a žena se na něj mile usmívala. Proč by se neusmívala, když jí právě dal několik řádů tisíců, aby si tohle auto mohl koupit jen na občasné jezdění do práce nebo ve chvílích volna, aby nejezdil v té staré plechovce (oproti tomuhle novému autu pochopitelně)? A jistě jí něco přihodil na přilepšenou, aby se měla o něco lépe, než já, a dokázal mi, že i podřadná občanka, jako je ona, si žije o dost lépe, než já. No jo, chápu, chápu, mohu už zmizet?

   Najednou se přede mnou zatavil a podával mi složku. Zmateně jsem na něj zamrkal a zůstal na něj hledět.

   "Je tvoje," řekl, když si všiml, že na něj tak tupě zírám, zatímco mi podává složku. Nereagoval jsem. Převrátil oči v sloup, do rukou mi vrazil složku a já pořád tupě zíral před sebe. Asi jsem špatně slyšel. Zamával mi před očima a svá slova kupodivu zopakoval.

   "Cože?" vydal jsem ze sebe jedinou myšlenku, která se mi drala na povrch. On a žena se pobaveně zasmáli. Zamával mi klíčky před nosem. Dělal si legraci. Vložil mi je do ruky a přiměl je stisknout. Nebo snad ne?

   "Ber to jako dárek od nás," usmál se na mě Gill mile. Dárek? Od nás? Ne, to přece nemůže myslet vážně! Nemohl mi jen tak koupit auto, že ne? Cítím v tom nějakou zradu. "Že pořád žiješ," dodal škodolibě. Aha... Jeho protivná stránka se znovu ozvala. Však mi to dá ještě vyžrat, až to bude chtít splatit. I tak jsem trochu unešeně zíral na klíčky v ruce. Skutečně je držím v ruce. Když je pustím na zem, nerozprsknou se na prášek, že ne? Raději jsem je pevně sevřel a znovu zaraženě pohlédl na Gilla.

   "Proč...?" vydal jsem ze sebe zase jen jediné slovo. On se pobaveně rozesmál a žena mezitím šla otevřít jakousi bránu, která stála po boku budovy.

   "Protože si to zasloužíš, nemyslíš?" zeptal se mě Gill pobaveně a poplácal mě po rameni. "A navíc... Nikdo by s tebou nemohl vydržet, kdyby tě v případě poplachu musel odvážet domů nebo naopak z domova přivážet zase sem. Nemyslíš? Byla by to jenom příliš velká zajížďka. Takže ber, dokud dávám. Sice jsme to platil já, ale je to od týmu celkově."

   Trochu jsem se zakoktal, když jsem mu chtěl říct, že to nemůžu přijmout, ale on se ještě víc rozesmál. Tentokrát sarkasticky. Poradil mi, abych ho moc neštval, že nespí už nějaký ten den a přijít nervy kvůli autu, které by měl tak či tak za polovinu ceny, protože té ženě před lety zachránil manžela před křivým obviněním, opravdu nechtěl. Konečně jsem se pousmál. Pevně jsem sevřel klíčky ve své ruce a poděkoval mu.

   "No konečně mluvíš pořádně!" zasmál se a praštil mě do zad. "Tak si svou první jízdu užij."

   To už řekl, když už se otáčel, když mi ukazoval záda a s rukami v kapsách odcházel okolo budovy pryč ke svému autu. Než jsem nasedl do auta, už jsem ho viděl, jak opatrně vyjíždí ze zatáčky, jak se rozhlíží a potom jede pryč. Promnul jsem klíčky v rukách. Měl jsem tak neskutečnou radost, že jsem ani netušil, co bych měl dělat. Měl bys už hlavně jet, ty blbe, zanadával jsem si v duchu, ale byl jsem štěstím bez sebe. Mé první auto...

   Gill měl rozhodně dobrý vkus, jen co je pravda. Nemohl jsem se, jak na interiér auta, tak na barvu a celkový design auta vynadívat. Motor jel neskutečně potichu, skoro jsem ho ani neslyšel. Byl to uklidňující pocit. Opatrně jsem vyjel směrem k bráně a ona žena mi s úsměvem mávala. Také jsem zvedl ruku na pozdrav a rozhlédl se po silnici. A opatrně jsem vyjel kupředu. Když jsem měl jistotu, že jsem dostatečně daleko od onoho servisu, vyzkoušel jsem zvuk klaksonu. Byl jsem jako malé natěšené dítě, které mačkalo úplně všechno, co vidělo. Byl jsem na sebe dokonce hrdý, když jsem si naladil rádio na nějakou pořádnou stanici. Choval jsem se dětinsky, ale byl jsem tak šťastný, jako nikdy dřív. O toto auto budu pečovat, říkal jsem si v duchu, a přitom se smál té představě. No dobrá, budu na něj dávat opravdu velký pozor (hlavně proto, že mi bylo jasné, že by mě Gill zabil, kdybych s ním něco udělal).

   Zastavil jsem na chodníku a musel si ho prohlédnout znovu. Pneumatiky byly zrovna nafoukané, pevné. Auto nemělo skoro žádný škrábanec. Barva byla skoro čerstvě nanesena. Když jsem si ho prohlédl skrz na skrz, div jsem neskákal radostí. Pořád mi to připadalo jako překrásný sen, který se mi zdál. Moje první auto... stojí tady přede mnou a už teď vím, že ho jen tak někomu nepůjčím. Nanejvýš Gillovi (pokud slušně poprosí).

   Když na to nyní zpětně vzpomínám, musel jsem vypadat, jako maniak; ale vězte, že to byla láska na první pohled. Na místě jsem tomu autu odpřísáhl, že budu jezdit tak opatrně, že mi vydrží až do důchodu – pokud se nějakého také dožiju. Spokojeně jsem se usmál a znovu nasedl do auta. Užil jsem si ten překrásný zvuk při nastartování onoho tichého motorku a ono vibrování kolem toho. Zavřel jsem na chvíli oči. Fajn, Jamesi, je na čase, aby ses vrátil zpátky do reality! Rychle jsem se propleskl, abych smazal tu přespříliš šťastnou tvář, a rozjel se opatrně kupředu.

   I tak jsem po zbytek cesty neskrýval své nadšení. Vyzkoušel jsem si jeho nejvyšší rychlost (pochopitelně jsem i tak dodržoval pravidla, protože jsem si kousek zajel od města). Když jsem si řekl, že bych měl přestat blbnout a rychle se vrátit, rozjel jsem se zase poloprázdnými městskými uličkami zpátky. Hemžilo se to tam jenom studenty nebo bezdomovci. Očima jsem je sledoval a zjišťoval, co je jejich nynější svačinkou. Přeci jenom onu dívku jsme takřka zachránili, když jedla jablko a potom zkolabovala...

   Zastavil jsem se na červenou a čekal. Zesílil jsem si trochu hlasitost u rádia, protože se mi celkem zalíbila ta melodie nějaké písně.

   Hlasatel v rádiu něco vykládal a já pozoroval červené světlo nad sebou, čekaje, až se změní na zelenou. Jediné, co jsem stihl postřehnout, bylo jméno Haruka a nový hit. Ach, ano, ta Japonka. Byla v televizi. Při otevírání nové nemocnice. Červená nikam nespěchala, brzdila mě i řidiče za mnou, abychom zvolnili a uklidnili se, než se zase rozjedeme jako o život, na povel zelené barvy. V rádiu začala hrát jakási hudba. Aha, nová píseň od Haruky, kterou jakože věnovala nemocným lidem. Chce jenom vydělat, proto dělá reklamu, kde může. Slovům jsem nerozuměl, ale připadalo m to příliš temné.

   A potom...

   Ozvalo se nesnesitelné pištění, které mě přimělo, abych si zakryl uši. Jak tohle proboha může někdo poslouchat? Vždyť jim to zničí sluch! Rukou jsem poslepu nahmatal tlačítko a vypnul rádio. Zhluboka jsem se pomalu nadechl a tiše vydechl, abych se uklidnil.

   Neuvědomil jsem si, že na mě svítí zelené světlo, dokud mě nepolekal řidič za mnou tím, že bezohledně začal troubit, jako na lesy. Nadskočil jsem mírným leknutím, převrátil oči a rozjel se rychle kupředu, aby přestal s tím otravným zvukem za mnou, který mě rozčiloval a zároveň děsil dopředu.

   Co to zatraceně je za písničku, která připomíná spíše skřípání než nějakou melodii?! Tehdy jsem byl naštvaný, ale kdybych se do zaposlouchal o trochu víc, možná...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře