Až tě znovu uvidím 27

18. květen 2016 | 07.00 |

   Dojel jsem před stanici a připravil se na další nekončící dny, které zde strávím. Měl jsem pravdu; zůstal jsem tam celkem tři dny po sobě, div mi z toho nepraskl mozek. Všichni byli protivnější a protivnější, především kvůli tomu případu. A navíc ty krevní testy byly pozitivní, ale na jaký druh jedu, to už nám určit nemohli. Z nemocnice se také neozvali, jen s tím, že mají dalších sedm pacientů. Přes deset lidí už leží na JIPce a oni zatím nebyli schopni zjistit, co jim je. Přitom jsou symptomy stejné; zvracení, bolest žaludku a hlavy, ospalost, ale zároveň také nespavost. Nyní jsem už neměl pochyb o tom, co ředitelka vykládala v televizi; toto je rozhodně otrava jídlem. Ale jaký jed to všechno způsobil?

   Jen jedna pozitivní věc zde byla; Gill doposud neřekl o té přestřelce před školou. A John se také zatím nijak nezmiňoval o tom, co se stalo předtím. Jen tak mimochodem pustil se celkově do třetího koše a já měl pocit, že Gill začne prosit Kobru, aby mu přestávali doručovat jablka. Doslechl jsem se, že si Fred nechal poslat nemožné; po všech rodinách chtěl, aby mu předložili jídelníček od jejich dětí. Nejdříve se mu vysmály, ale kupodivu mu časem začaly jídelníčky skutečně chodit.

   Většinou v nich našel takové ty zřejmé věci, které jí každý normální člověk; ovoce, vejce, ryby, zelenina, sem a tam u těch bohatších i ústřice a jiná mořská havěť.

   "To nemá smysl," rozčiloval se Fred a rozhodil papíry po zemi. Kupodivu k němu na židli přijel John a chroupal jablko, zatímco si zvedal papíry ze země a rovnal mu je znovu na stůl. Už jsem si uvědomil, že John opouští své místo jen tehdy, pokud chce něco říct. "Co zase chceš?" zeptal se ho Fred nevrle. Dostal kopanec do kolene. Patřilo mu to!

0001pt; text-align: left;">   "Když se nad tím zamyslíš, je to celkem jednoduché zjistit, co oběti jedly stejného," začal John a zakousl se do jablka. "Je prokázáno, že minimálně třetina dnešních studentů dostává peníze na svačinu od rodičů, třetina si jídlo chystá sama nebo nejí vůbec a poslední třetina; rodiče jim svačinu dělají přímo doma a sem a tam se k tomu chlebu nebo k rohlíku dává co? Ovoce nebo zelenina."

   "To máš ale čtyři části," navrhl Fred nevrle a John převrátil oči a raději si znovu ukousl z jablka.

   "Jen tím chci říct, že všechny tyto oběti mají plno společných bodů, ale právě ta jablka jsou nejzajímavější, nezdá se ti? Snad jenom u toho jednoho studenta, ten je výjimka, protože si jídlo chystá sám. Ale co ti ostatní? Rozmazlená děcka, kterým jídlo chystají rodiče nebo služebné a kuchařky. A co ta dívka, kterou čirou náhodou odvezli Nicolas a James do nemocnice? Cože to jedla?" otočil se na mě hlavou, svraštil obočí a chvíli přemýšlel sám.

   "Jablko?" řekl jsem nejistě. Byla to už také nějaká ta doba.

   "A když ho jedla, tak omdlela, že ano?" zeptal se a přisunul se ke mně. Zaraženě jsem přikývl. Nehezky se usmál. Odrazil se od židle, přejel ke svému stolu a prohledával plno papírů. "Dle informací od Gilla, který je momentálně mrtvý," řekl s pohledem na svého kolegu. Dokonalý popis jen tak mimochodem. "Byli rodiče od obětí zaznamenáni mezi hlavní skupinu lidí, pro kterou Kobra začala vytvářet; pro rodiny s dětmi. Od prostých jablek až po nechutné ústřice." Vyplázl jazyk a oklepal se. "Takže... Dejme tomu, že do této čtvrtiny spadají všechny naše dosavadní oběti; do skupiny, pro kterou doposud vytváří nebo spíše jen upravuje a ohřívá jídlo jejich rodina nebo služebnictvo. A odkud berou všechny suroviny?"

   "Z Kobry," řekl Fred otráveně, protože to jsme věděli už dávno.

   "A nezdá se ti to jen tak divné? Neobviňuji kobru, ale zamysli se nad tím. Doposud jsme nevyslechli toho Roberta, pročpak? Wehta Marco mu nechal uložit speciální péči a přes jeho soukromého doktora se opravdu nedostaneme ani s povolením. Je to více než podezřelé, nezdá se ti? Proč by platil soukromého doktora jednomu ze svých pracovníků, když jich má miliony? Nemyslím si, že je to jenom proto, že má o něj strach."

   "Všechno to jsou jenom domněnky," připomenul mu Fred. John si povzdychl. Měl pravdu; potřebujeme důkaz, který by Wehtu Marca usvědčil, abychom ho vůbec mohli zatknout nebo vyslechnout. Ba co víc; rodiny otrávených dětí začínají být netrpělivější a chtějí žalovat školu nebo nemocnici, že neplní své povinnosti pořádně. Kam ten svět spěje?

   "Můžeme tam klidně zajet, stejně sezením na zadku s tím nijak nepohneme," navrhl jsem, abych uvolnil vážnou atmosféru. Gill najednou ožil a oznámil mi, že se mnou nejede, protože má vybráno na další dva týdny dopředu a potom se z něj znovu stala mrtvola. Už jsem slyšel, jak někdo vstává, a bylo mi jasné, že opět budu muset jet s Nicolasem. Fred nám popřál hodně štěstí, zatímco se pustil do několika papírů před sebou.

   Popravdě řečeno; ani jsem tam nechtěl jet, spíše jsem chtěl na vzduch. Už jsem mířil ke svému autu, ale stisk ruky okolo mé hlavy mi jasně dal najevo, že nepojedu svým autem, nýbrž Nicolas bude opět řidičem. Myslí si snad, že neumím řídit? Ještě jsem si to auto ani pořádně neužil!

   Když se rozjel, musel jsem se držet dveří, abych nespadl na zem. Zarazilo mě, když nejel k nemocnici, ale bylo mi jasné, že mi to ani nepoví, tak jsem jenom nespokojeně zamručel, že toto není cesta do nemocnice. Potvrdil mi má slova a než jsem se nadál, vyjeli jsme z našeho města. Kam to proboha jel? Protože mi dlouhou dobu neodpovídal, řekl jsem mu narovinu, že tentokrát mám nabitou zbraň a pokud ihned nezastaví, tak ho postřelím, na což se sarkasticky zasmál, že se ani netrefím, přestože sedí vedle mě. Opravuji svá předešlá slova; nikdy spolu nebudeme vycházet a já ho budu nenávidět do morku kostí! Projeli jsme přes mnoho měst. A já si to potom začal uvědomovat. Trochu se mnou prohnal strach, když jsme dorazili do mého rodného města. To místo mě pořád děsilo a vracelo mi vzpomínky na minulost. Pevně jsem stiskl zbraň a řekl mu, že pokud to neotočí, vážně ho střelím. Nereagoval. Dělal to snad záměrně?

   Na krátkou chvíli jsem si myslel, že se mě trochu zalekl, a proto zastavil. Ale když se začal odpoutávat, uvědomil jsem si, že tady chtěl zastavit. Zavolal jsem za ním, aby se vrátil, ale on jen řekl, abych také vystoupil. Když jsem se za ním prudce otočil na stranu a chtěl mu vyhubovat, zarazil jsem se při pohledu na svou střední školu. Odpoutal jsem se a pomalu ho následoval. Co tady proboha chtěl dělat?

   Nejistě jsem se procházel po chodbách, které se za tu dobu, kdy jsem tady utíkal před svými spolužáky, nezměnily. Neměl jsem ani ponětí, proč tady vůbec jsme. A ani trochu se mi to nelíbilo. Najednou se zastavil před dveřmi kabinetu jedné z nejoblíbenějších učitelek, kterou jsem na této škole potkal, a pousmál jsem se při vzpomínce na Marii Hoftovou, skvělou učitelku, kterou jsem měl možnost poznat pouze první ročník svého studia zde, a když mě Satan málem přizabil, vždycky jsem měl jistotu, že při první hodině s ní se budu moci alespoň trochu prospat, než mě zase ta zrůda odvleče. Zaklepal na její dveře a ona, pořád se stejným účesem tmavých vlasů, vykoukla ven a mile se usmála s otázkou, jak nám může pomoci. Když jsme se jí představili, kupodivu si mě pamatovala a pořád s úsměvem, nyní však s menším, mi řekla, že slyšela, co se stalo Satanovi. Nicolas se jí zdvořile zeptal, zda neměla ponětí o nějakých jeho problémech; v práci zde nebo předtím.

   Jenom zakroutila hlavou. Neměl jsem důvod jí nevěřit. Nepamatuji si, že by nám kdy říkala, že by byla policistkou předtím. Její největší záliby byly knihy a výtvory studentů, ve kterých je už od prvního ročníku podporovala, když neměli nikoho, komu by o svém koníčku (o dost jiném, než jsou koníčky ostatních v jejich věku) řekli. Byla to rázná žena, která se hněvala, když už to bylo opravdu přes čáru. Snad jenom jednou jsem ji viděl, jak skutečně křičela, ale bylo to jen tak krátce, že si ani nepamatuji, proč by vůbec křičela. Nicolas se jí zeptal ještě na pár drobností, aby si potvrdil, že jsem ho předtím znal. Když jeho výslech skončil, usmála se na mě paní Hoftová a mile se zeptala, zda to je můj kolega. Nicolas se odpojil se slovy, že nepotřebuje poslouchat takovéhle řeči. Převrátil jsem nad ním oči. I tak jsem její slova potvrdil.

   Nyní, když jsme zde byli jen sami dva, vyptával jsem se jí na její život, velmi ráda vyprávěla příběhy, ale jiných lidí, než byla ona sama; protože hodně četla, měla mnohem více životů, než jakýkoliv obyčejný člověk. A proto jsem ji obdivoval. Rázná žena a přitom ta nejlepší učitelka, kterou byste mohli poznat. Vyptávala se mě na mou práci a nad Kobrou jen nejistě zakroutila hlavou, že o tom něco slyšela, ale jako učitelka mohla jenom tiše přemýšlet a své myšlenky nikomu neříkat. Svěřila se mi však, že se jí to od samotného počátku nezdálo. Měl neuvěřitelnou mysl; odůvodnila mi všechny věci, které ji napadly a ve většině případu její věty souhlasily s Johnem nebo s Nicolasem ohledně Naomi. Její mysl byla skutečně neuvěřitelná. Nemohu uvěřit, že není bývalá policistka!

   Když jsem se s ní loučil, soucitně mě pohladila po rameni a poradila mi, abych se za ní stavil zase někdy, až si budu chtít popovídat. Slíbil jsem jí to a myslím si, že to brzy udělám. Až tohle šílenství kolem Kobry skončí, pomyslel jsem si a vyšel ven ze školy.

   Nakonec jsme nic nezjistili; se Satanem se znala pouze jako učitelka a ctila jeho minulost, na kterou se ho neptala. Pouze to, co jí on sám řekl. A to samé řekl před lety i mně. Nemohl cítit vinu, za co? Je zde pořád drobná možnost, že náš travič jídel je nástupce těch dvou lidí z předešlého případu. Ale pořád jsou to jenom domněnky.

   Nicolas zhodnotil, že nakonec nevíme o nic víc, než jsme věděli předtím, s čímž jsem jenom smutně souhlasil.

   Na druhou stranu jsem po mnoha letech potkal milou osobu, na kterou nelze ani náhodou jen tak zapomenout. Musel jsem se pousmát a přitom si tajně slíbit, že jí při příštím setkání donesu nějakou novou knihu.

   Ohlédl jsem se za cedulí svého rodného města a potom jsem se jenom tiše díval před sebe. Jeli jsme sem úplně zbytečně, pokud chtěl vyslechnout mou bývalou učitelku, což jsem mu také řekl. Vyvedl mě však z omylu.

   "Potřebovali jsme, aby ses zklidnil a plně se soustředil na práci, nemysli si, že v tom bylo něco osobního," řekl mi na rovinu. Když se nad tím zamyslím, tak se jim to povedlo na jedničku. Už v hlavě Satanovu smrt skoro nemám a už si ji nevyčítám, přestože je to má vina. Kdyby mi nezavolal... Ne! Soustřeď se nyní na případ! Když jsem zrovna začal přemýšlet nad nemocnicí, která nám slíbila výsledky nebo jakékoliv zprávy ohledně stavu jejich pacientů, rozezvonil se mi mobil, který Nicolase trochu vyvedl z míry, proto trhl s volantem trochu na stranu, ale naneštěstí se v čas vzpamatoval.

   Zajel k rohu a já se rychle dostal z auta, ale slyšel jsem, že otevřel okno, aby slyšel, s kým mluvím a o čem hlavně. Zdvořile jsem pozdravil podle hlavu onu nevrlou sestru, která mi předala doktorku z dřívějška. Poděkoval jsem jí za její ochotu, ale ujistila mě, že to chce také rychle vyřešit. Konečně nějaká rozumná osoba, napadlo mě.

   "Zatím to nemůžeme určit přesně, ale jedná se o velmi prudký jed," řekla mi a slyšel jsem, že něčím listuje. "Co je však zajímavé – žádné záznamy o něm nemáme, žádné předešlé použití ani sloučeniny... Nic. Je to naprostý unikát. Dle všeho působí na to, jak je člověk mladý; čím je mladší, tím mohou být následky prudší. Ještě něco..." Její hlas najednou zvážněl: "Jedna z našich zdravotních sester, Tereza Glassglowová si vás vyžádala osobně. Není na tom moc psychicky ani fyzicky dobře poslední dobou..."

   Její hlas najednou utichl. Byl jsem mimo. "P-Počkat," zakoktal jsem, nadechl jsem se zhluboka a zeptal se poklidně: "Co... je s Terezou?"

   "Bohužel... Je mi to líto, že Vám to musím oznámit takto, ale... je zde velká pravděpodobnost, že naše zdravotní sestra, Tereza Glassglowová je nakažena stejným virem, jako naši předešlí pacienti s otravou jídla," řekla mi doktorka naprosto klidným hlasem a já měl problém to všechno nacpat do hlavy a myslet si, že je to pravda. Moment... cože je s Terezou?

   Nečekal jsem ani chvíli. Pospíchal jsem tak rychle, jak jen to šlo. Nicolas stihl jenom zastavit u stanice, nic jsem mu neříkal a sotva jsem usedl za volant, jel jsem jako maniak. Ne, prosím. Tiše jsem se modlil a ve vzpomínkách na matku jsem si nyní představoval Terezu. Ne, ona takto dopadnout nesmí! Byla jenom unavená, nic jí nebylo!!

   Zmocnil se mě strach. Jel jsem skoro u všech semaforů na červenou a bylo mi to jedno. Mohl jsem si zapnout sirénu, ale pochybuji, že by mi někdo i tak dal přednost. Musel jsem jednat bezohledně; i kdyby to mělo znamenat jakýsi trest v mém pracovním či osobním životě. Ale nemohu přece nechat Terezu... Nemohl jsem si ani pomyslet to slovo, když jsem prudce brzdil před nemocnicí a zoufale se v duchu modlil, aby se mi to jenom zdálo. Sotva jsem se dostal dovnitř, ztuhl jsem a přál jsem si nevidět. Nedaleko ode mě na chodbě ležela Tereza na bílém nemocničním lůžku, bledá jako stěna, s kruhy pod očima, tak vyhublá, že to ani hezké nebylo a neuvěřitelně zesláblá, přesto tiše šeptající slova od bolesti, zatímco se držela za břicho a ležela v jakési křečovité poloze.

   "Terezo?" oslovil jsem ji nejistě, to už mě však blížící se doktor odstrčil a spolu s několika sestrami a další doktorkou odvezli Terezu někam pryč. Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych pořádně vstřebal to, co se právě nyní kolem mě dělo. Bylo toho moc.

   Posadil jsem se na židli a trpělivě čekal.

   Ani trochu se mi nelíbilo, že bych do toho všeho mohl zatáhnout i Terezu. Snad jen ta myšlenka mě děsila natolik, že jsem očima vůbec nemrkal a cítil, že se brzy asi psychicky zhroutím, pokud nepřijde doktor a neřekne mi, že je Tereza v pořádku. Doufal jsem v to celým srdcem. Neodpustil bych si, kdyby zemřela. bych to neodpustil. Ignoroval jsem mobil, který mi začal zvonit přibližně před deseti minutami. Položil jsem ho vedle sebe a vypnul zvuk i vibrace, aby mě to nerozčilovalo. A čekal. Zíral jsem bezděčně před sebe a čekal. Co jiného mi také zbývalo, že?

   Když se v mém zorném poli objevil bílý plášť, prudce jsem vzhlédl a hned se doktora ptal, jak je na tom. Váhavě se na mě otočil, očima zabloudil na stranu a potom zpátky na mě, zatímco si rozmýšlel svou odpověď. Ale já už jsem se bohužel předem z jeho úhybného pohledu dovtípil, co se stalo a jak to skončilo. Nikdy bych si nepomyslel, že budu plakat na veřejnosti, navíc ve svém věku, ale nemusel nic říkat; posadil jsem se na židli a tiše oplakával Terezinu ztrátu. Ani jsem se s ní rozloučit nemohl, nemohl jsem se jí naposledy omluvit. Nic. Byla pryč. Stejně jako moje matka byla zničehonic pryč a já se nestihl rozloučit. Už jsem se nesnažil zadržet slzy. Když se mě zeptal, zda jsem rodinný příslušník, nemohl jsem mu odpovědět. Chtěl jsem utéct. Ale nemohl jsem. Slzy mi dokonale zakryly veškerý rozhled a já pořád doufal, že toto byl jenom zlý sen. Pořád v to doufám.

   Doktorova slova se potvrdila, když jsem viděl Terezu, jak jen tak leží a nehýbe se, jak ji přikrývají bílou plachtou a odvážejí pryč. To už bylo na mě moc. Protože jsem asi vypadal příliš mimo, zavolali nějakého mého kolegu, jak jsem slyšel. Ale já už tam déle být nemohl. Nechtěl jsem... Musel jsem odtam zmizet, jinak...

   Proběhl jsem, když dovnitř vlekli nějakého opilce, který vykřikoval kolem dokola, že má dva povedené syny a jednoho naprosto pitomého, kterého by nejraději zabil, a přitom se potácel ze strany na stranu a prozpěvoval na celé kolo. Nevnímal jsem ho. Chtěl jsem zmizet.

   Doběhl jsem ke svému autu a jako šílenec rozjel jsem se rychle, přestože jsem si všiml, že jakési auto zrovna přijelo. Nemám nyní nervy vidět se s někým z týmu. Musím být na delší chvíli v naprostém klidu a o samotě, vykřičet ze sebe vztek a smířit se... že osoba, kterou jsem obdivoval a měl rád, už déle nežije. Nevím, co se s ní dělo posledních pár let nebo dní, ale její smrt mě zasáhla mnohem víc, než smrt matky. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Když jsem se zastavil na opuštěném náměstí, musel jsem jít ven a zhluboka se nadechnout. No, bohužel to nebylo jediné, co jsem potřeboval, a tak jsem pospíchal ke koši s odpadky. Klepal jsem se. Nebylo to zimou, ale strachem. Strachem z toho, že má práce může ohrozit mé blízké a přátele. Pamatuji si, že jsem něco velmi tiše říkal, ale co to bylo, to netuším. Snad jsem prosil boha, aby ochraňoval mého blízké a přátele, snad jsem se pokoušel přivolat někoho, kdo by mě uklidnil... snad jsem si vzpomněl na Matthewa a volal ho, aby přijel zase zpátky, přestože jsem vůbec netušil, kde mu je konec.

   Když jsem se znovu uklidnil a mohl zase normálně dýchat (s myšlením to ještě nějakou dobu potrvá), vydal jsem se zpátky ke svému autu. Okolo mě projela černá dodávka a prodloužila můj stín. Ani jsem si neuvědomil, kdy slunce zašlo. Asi jsem tady strávil dost dlouhou dobu mimo. Když jsem se usadil, zavřel jsem pomalu oči a znovu se pomalu, tiše a zhluboka nadechl, abych se ujistil, že zvládnu zajet do práce. Musím si vzít volno. A pravděpodobně dám výpověď; stačilo mi to, co jsem zažil doteď. Nemám dost vnitřní síly, abych toto vydržel dělat až do sedmdesáti nebo osmdesáti let.

   Pomalu jsem otevřel oči a sledoval svůj bílý dech, který m vycházel z úst. Pravda, začíná přituhovat. Zapnul jsem si pás a nastartoval auto. Ano, vezmu si volno. Bude to v pořádku a oni to jistě pochopí. Dodám, že v tomhle stavu bych opravdu racionálně myslet nemohl. Rozjel jsem se kupředu.

   Tiše jsem si opakoval, že se nic neděje, že všechno bude zase v pohodě a snažil se přitom tomu všemu věřit. Bylo to tak těžké, ale už jsem alespoň neplakal. Všechny ty emoce, které jsem v sobě držel po dobu mnoha let, šly nyní ven a já se cítil o trošku lépe. Pohlédl jsem do zrcátka. Už delší dobu na mě najížděla jakási černá dodávka a netrpělivě za mnou kroužila. Jedu pomalu? Ne, jedu normální rychlostí. Zablikala na mě světly. Světla mám rozsvícené, tak co je? Znovu na mě najela. Ve městě by se předjíždět nemělo, ale vzhledem k tomu, že jsem s nervy úplně v háji, mě má práce absolutně nezajímala, takže jsem zajel na okraj silnice, aby mě mohla černá dodávka předjet. A že se strašně rychle rozjela. Hned na to přibrzdila a já prudce dupl na brzdu, abych do ní nevrazil, přestože se hned na to rozjela znovu kupředu. Černá dodávka za mnou do mě vrazila a trochu poposunula mé auto kupředu. No, Gill mě nyní rozhodně zabije.

   Chtěl jsem vyjít z auta, ale sotva jsem si všiml jasného světla ze světel auta, prudce jsem je zavřel a auto se trochu zakmitalo, když kolem mě ta černá dodávka, která kolem mě projela předtím, projela snad minimálně stodvacítkou. Zaraženě jsem se ohlédl. Popojela k té druhé a řidič netrpělivě dupal na plyn a popojížděl po centimetrech. Moment... Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Když se proti mně rozjely obě naráz, prudce jsem dupl na pedál a rozjel se rychle od nich dál.

   Srdce mi splašeně bilo. Co to bylo proboha za šílence?

   Byli snad z nějaké skupinky, která toto dělala často? Mladí lidé, kteří se chtěli pobavit? Je pravda, že měli o dost větší a silnější auta, než bylo to moje, ale to přece neznamenalo, aby... Náraz. Zadní část auta se mi rozpohybovala sama od sebe a já se snažil alespoň v zatáčce zahnout a srovnat si kola. Oddychl jsem si, když se mi to povedlo, ale rychle jsem zareagoval na blížící se auto.

   Tohle není legrace... Oni to myslí asi vážně! Ne, asi, ale myslí to doopravdy! Chtějí mě zabít?

   Porušil jsem několik pravidel najednou, ale bylo mi to jedno. Musel jsem jim ujet. Jel jsem přes stovku. Přestal jsem přemýšlet a v pudu sebezáchovy, troubil na chodce, aby mi uhnuli. Opět náraz. Byl jsem skutečně překvapený, že se mi doposud auto nescvrklo na polovinu.

   Vidět toto v televizi, řeknu, že je to clichémoment, ale když jsem to zažíval doopravdy, srdce mi zběsile bušilo a mozek mi vynechával. V tu chvíli mi bylo všechno jedno; jen ne mé přežití.

   Všiml jsem si, že se mě pokouší předjet oba najednou. Chtěl jsem zajet na kraj, ale tam se dostalo druhé auto. Nechtějí mě přece zmáčknout, to je pitomost! Prudce jsem dupl na brzdu a obě auta od sebe trochu odskočila a také zabrzdila. Díval jsem se do zpětného zrcátka a rozhodl jsem se pro dočasné couvání. Jistě to muselo zvenčí vypadat zajímavě.

   Když jsem měl možnost a mohl se otočit, neváhal jsem. Ani jsem netušil, jak můj mozek dokáže tak rychle reagoval a mé ruce a nohy tak rychle stíhat plnit rozkazy, které jsem si ani nepomyslel. Už jsem si byl naprosto vědom toho, že toto je nepříliš hezká realita; pokud nyní zaváhám, ti dva mě stlačí a udělají ze mě a z mého auta plechovku s masem. Ano, to maso budu já. Nervy jsem měl napnuté k prasknutí a díval jsem se po všelijakých uličkách, kde bych se jim mohl ztratit. Byli však tak rychlí a reagovali snad ještě rychleji, než bych to zvládal já.

   Upřímně řečeno; kdekdo by volal o posily, ale v tu chvíli mě to ani náhodou nenapadlo. V tu chvíli jsem měl oči nalepené jenom na cestě a soustředil se, abych jim ujel. Ano, jsemhlupák. Ale vězte; být na mém místě, tak jednáte stejně a nemáte čas přemýšlet o čemkoliv jiném, než jenom o vlastním bezpečí. A já tak skutečně jednal. Opět se ke mně přiblížili nebezpečně rychle a já už neměl kam uhnout. Jediná cesta, která zbývala, byla vpřed. Rychleji jsem si jet už neodvážil, už tak jsem jel jako maniak. Nyní jsem děkoval Bohu, že zde je tak dlouhá rovná cesta. Na druhou stranu jsem tuhle cestu i proklínal, protože se ke mně dostávali blíž a blíž. Pokud bych se rozhodl jinak, změnilo by se něco?

   Prudce jsem najel na stranu a zbavil se tak jednoho, ale druhý toho využil, dostal se rychle ke mně a přitlačil mě na zábradlí, které mi ohnulo plech dveří dovnitř do auta. Zkusil jsem ho od sebe odstrčit a povedlo se. Ztratil tak rychlost a zpomalil druhého. Já však byl v šoku a úplně ignoroval prostředí kolem sebe. Dostal jsem smyk, protože když ten druhý odjížděl, vrazil do mě přední částí vozu, která způsobila, že se mi zadní kola otočila na druhou stranu a tak jsem se točil, jako na kolotoči a marně se pokoušel kočírovat toho splašeného koně.

   Točil jsem se a držel brzdy skoro u země, div jsem neudělala díru v podlaze. Kolem mě se rozvířil prach, jak moc jsem se snažil to zběsilé točení zastavit pomocí brzd. Kdybych se díval kolem, bylo by mi špatně z té rychlosti a točila by se mi hlava. Konečně jsem se zastavil, ale v úplně nepříjemné poloze. V protisměru. Uprostřed náměstí k tomu. Byl jsem tam, kde jsem začínal. A hádejte, kdo už si pro mě jel! Dvě nebezpečně vypadající auta se rozdělila, a protože nyní měli více prostoru, opět se rozhodli, že ze mě udělají plechovku. A časem rozhodně nešetřili. Sotva se dostali dostatečně daleko, rozjeli se, jak nejrychleji mohli. A já se mezitím snažil nastartovat vyhaslý motor. Ale k mému štěstí, nenaskočil ihned. I tak jsem to nevzdával. Tomuhle autu jsem věřil, Gill ho přece vybíral a ten má na takovéhle věci čuch!

   Avšak ona drobná naděje mizela stejně rychle, jako kyslík z mých plic. Auto mě zradilo. Všiml jsem si světla na kapotě auta, které nepřicházelo z lamp, které to vše jenom tiše sledovaly a nehybně stály na svých místech, jako vojáci v noci před nepřítelem.

   Prudce jsem trhl hlavou doleva. Už bylo pozdě...

   Do temnoty mě provázela dvě nepříjemná světla, zvuk skřípajících brzd a obrys osoby, která se mihla mezi mými dveřmi auta.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře