Desiderium - 3. Kapitola

20. květen 2016 | 07.00 |

3. KAPITOLA: Na to se spolehni

      "Ségra mě k tobě posílá, že jsi prý spolehlivý," řekl ten mladík a zvedl ruku před sebe. "Sice se už známe, ale i tak... Těší mě, jmenuji se Kazuki Shino."

      Daisuke zůstal hledět před sebe a neměl dostatek slov, natož myšlenek, aby mu mohl odpovědět. Mladík po chvíli lhostejně dal ruku dolů, popadl své kufry a prošel kolem něj. Daisuke zmateně zamrkal a doposud mu nedocházelo, co se právě teď stalo. Prudce se za Kazukim otočil a následoval ho, snažil se ho dostihnout a když se tak stalo, stáhl ho ze schodů.

      "C-Co tady děláš?" zakoktal zaraženě, sám si uvědomujíc, že nyní mluví opět s naprosto neznámou osobou.

      "N-Nic," napodobil ho Kazuki posměšně a vysmekl se mu ze sevření. "Ségra ti volala, máš mě nyní na starost. Dělám zkoušky na vysokou," ukázal na Daisukeho a ušklíbl se. "A ty mě máš prý naučit matematiku!"

      Doslova mu přikázal, že se bude muset smířit se skutečností, že nyní s ním bude trávit víc času, než bude zdravé.

      "J-Já to nechápu," koktal Daisuke dál a měl v hlavě zmatek.

Neměl ani ponětí, co se to kolem něj dělo. Možná, že ještě spal. Ano, toto je pouze sen, jinak by si nemohl vysvětlit, jak se k němu dostal bratr jeho bývalé. Kazuki se dostal ke dveřím a čekal na Daisukeho, který se pomalu ploužil po schodech a nic nechápal.

      "Dělej!" zakřičel na něj Kazuki vztekle a pustil kufr na zem. "Tohle neváží jenom kilo!"

      Daisuke trochu nadskočil za tou ránou a jako cvičený voják hned splnil rozkaz. Kazuki se rozhlédl po místnosti, do které právě vstoupil a hodil kufr znovu na zem. Nevyzul si boty a začal prohledávat byt. Nezměnil se za těch pár let, co tady nebyl. Všechny místnosti byly stejné.

      Když skončil svůj průzkum, otočil se na Daisukeho, který byl pořád mírně mimo z jeho náhlého příchodu. Nemohl si pomoci, ale musel si ho pohlédnout. Hodně se změnil. Z malého, vyhublého nic se stal opravdový muž, za kterým by se kdejaká žena otočila a měla by o něj zájem. Postava mu zmužněla o dost víc, než když ho viděl poprvé. Na bradě se mu rýsovalo pár malých chloupků, které brzy zase zmizí, až si oholí svou jinak dokonalou tvář.

      Daisuke se konečně uklidnil a snažil se myslet normálně. Zeptal se ho, kde má nějaký důkaz, že ho sem Haruka posílá. Kazuki ignoroval jeho otázku a přešel k němu do ložnice, na což ho už Daisuke vyhazoval pryč. Zašel příliš daleko; on sám tam skoro ani nechodil. Kazuki si prohlédl fotku Daisukeho a Haruky a zakroutil hlaovu.

      "Jsi vážně ubožák," pronesl pochybovačně. "Třicetiletý chlap, žije sám, samoživitel a dopadl takto. Měl super babu, ale vyhodil ji po jedné nevěře. Hm, tak nějak jsem o tobě smýšlel i předtím."

      "Co tady děláš?" zeptal se Daisuke zle, protože mu nepřišlo reálné, aby člověk v jeho věku nebyl už na vysoké škole. "Pochybuji, že nejsi na vysoké škole, vždyť kolik ti je, osmnáct? Dvacet?"

      "Dvacet čtyři," zamračil se na něj Kazuki zle. Daisuke cítil sucho v krku a polkl na prázdno. Toto bude pro něj opravdu oříšek.

      "Dobře, tak se nyní uklidněme, souhlasíš?" vyzval ho pořád klidným hlasem a povzdychl si. "Takže... Jsi tady, protože ti Haruka na mě dala číslo a adresu s tím, že se potřebuješ dostat na vysokou školu, přestože už máš dostatečný věk, abys z vysoké už dávno odcházel?"

      "Správně, pár let po gymplu jsem zůstal se sestrou a s jejím... nyní už bývalým," zarazil se, když měl říct jeho jméno. "Chtěl jsem jít pracovat, ale v téhle pitom zemi jen stěží seženeš práci jen tak. Tak jsem se rozhodl, že půjdu na vysokou. Bohužel, ségra musela odletět do Anglie kvůli práci. Vzít mě s sebou nemohla, takže se rozhodla pro jediné řešení, které bylo vhodné."

      "Poslat tě ke mně?" zeptal se Daisuke.

      "Prý jsi spolehlivý," zopakoval Kazuki svá předešlá slova. "Otázkou však zůstává, co budu muset dělat, abych tady mohl zůstat?"

      Daisuke hned věděl, že tenhle mladý kluk je ve skutečnosti terorista, kterého se jen tak nezbaví. Vyhodit ho ven na ulici nemůže a zůstat tady by také nemohl. Vyskytlo se zde řešení; bude mu platit nájem a sežene mu nějaký levný byt, než vystuduje, potom ho nechá na pokoji. I tak je už dospělý, nepotřebuje, aby se o něj staral.

      "Co kdybys šel bydlet někde jinde?" zeptal se ho Daisuke opatrně, aby nespustil sopku uvnitř něj.

      "Ségra řekla, že ti to vadit nebude. Nebo jí mám zavolat, a-" začal, ale Daisuke mu hned zachytil ruku s mobilem. Kazuki se trochu ušklíbl. "Dobře, dobře, nebudu volat sestře. Pokud s tím souhlasíš?"

      Daisuke se na něj zamračil. "tak aby bylo jasno; najdeš si práci, zatímco budeš na vysoké. Budeš platit polovinu nájmu. Nebo je zde ještě řešení, že budeš dělat domácí práce, ale i tak si najdeš brigádu. Nebudeš se potloukat venku pozdě do noci."

      "To je večerka?" zasmál se Kazuki a Daisuke zavřel oči, aby se v duchu uklidnil a mohl pokračovat.

      "Jestli se dozvím, že ses dostal do problémů, jdeš odsud!" zdůraznil Daisuke svůj verdikt, protože si Kazuki mezitím prohlížel nějaký hrníček. Sebral mu ho z rukou. "A nic tady nerozbiješ, jinak si to zaplatíš!"

      "V pohodě," zvedl Kazuki obranně ruce a zasmál se.

      Kdyby Daisuke věděl, co všechno zažije po tomto prostém slibu, kdy si tohoto mladíka vezme pod svá křídla, asi by se hned na začátku rozhodl jinak. Ale vzhledem k tomu, že na Haruku nemohl jen tak lhostejně zapomenout, že pořád byla kdesi vzadu, hluboko v jeho mysli, nemohl se otočit k její rodině zády. Věděl, že Haruka má svůj život. Kazuki byl už sice dospělý, ale potřeboval ještě nějaký ten čas rodinnou péči. Netušil sice, jak by mu mohl pomoci on, ale rozhodl se, že ze sebe vydá to nejlepší. Pokud se ten kluk bude snažit, dostane se na slušnou vysokou a získá práci ihned, když bude šikovný.

      Rozhodl se, že ho ubytuje v malé místnosti, kterou byste mohli nazvat obývací pokoj. Ujistil se, že topení hřeje, a zkontroloval všechny věci, aby si byl jistý, že mu potom nic scházet nebude.

      "Po dobu svého studia můžeš využívat mou pracovnu," navrhl mu. "Byl bych rád, kdybychom žili dál své životy a nenarušovali život toho druhého."

      Kazuki se na něj podíval skrz prsty.

      "Ségra říkala, že jsi hodně divný, ale že až tak divný?" řekl podiveně a Daisuke mu dal pohlavek. Už to nebylo dítě, takže na to právo měl.

      "Co se týče tvých domácích prací; budeš uklízet a vařit, nějaké námitky?" zeptal se ho Daisuke a prošel kolem něj. Tohle bude opravdu dlouhý den.

      "Vařit neumím a uklízet taky ne," vyplázl na něj Kazuki jazyk a Daisuke dostal tik do oka. Uklidni se, Daisuke, uklidni se, jenom žertuje. Poklidně vydechl a nereagoval na jeho poznámku. Odešel z místnosti a Kazuki ho následoval. Daisuke mu ukázal všechny místnosti a jasně mu řekl, že do ložnice chodit nebude. Bohužel, bude tam nyní muset spát on, přestože se tomu místu úspěšně vyhýbal osm let.

      Už se otočil na mladíka, že se ho zeptá, zda všemu rozumí, když v tom najednou se Kazuki objevil v jeho těsné blízkosti a než si stihl uvědomit, co dělá, Kazuki mu obmotal ruce kolem krku, přitiskl se k němu a políbil ho. Daisuke vykulil oči a netušil, jak reagovat, zatímco Kazuki vypadal spokojeně. Pomalu oddělil jejich rty a s úšklebkem od něj odtáhl jenom hlavou, aby mohl mluvit dostatečně hlasitě, aby ho slyšel.

      "Udělám všechno proto, abys litoval toho, že sis mě vzal do své péče, na to se spolehni," ušklíbl se na něj Kazuki, zatímco ho pořád držel v nuceném objetí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře