Srdce - Kapitola první

23. květen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA PRVNÍ: Lež je mým úsměvem

      Po oslavě Pelterových dvacátých narozenin bylo všem pořádně špatně. Štěstí, že jsem pila ráno, sama a jen trochu. Jinak bych měla stejnou kocovinu, jako ostatní. Pohled na to, jak se všichni kroutí a naříkají bolestí, nebyl sice příjemný, ale mohla jsem se jim zasmát, přestože mi to vyvolalo nepříjemný pocit v žaludku, takže jsme na tom byli v podstatě stejně. I tak jsem se jim musela smát, protože jim bylo daleko víc špatně, než mi kdy předtím. Ale raději bych zapomněla na onu noc.

      Ale svým bratránkům jsem vděčná. Díky nim jsem zapomněla i na onen den s Dishem. Díky alkoholu mám sklerózu, která mi nijak neublížila. Rozhodně toho nebudu litovat. Ale oslavit jsme to museli. Jednak Anzohův úspěch a Pelterovy narozeniny. Říká se, že radost je dočasný efekt způsobený endorfiny, alespoň tak to popisuje teta. Já tomu však nevěřím.

      Kdyby to bylo tak snadné, určitě by se endorfiny prodávaly v kapslích, v balíčkách, ve spreji, ve vzduchu by také poletovaly, ale není tomu tak. Aby byli všichni šťastní, potřebují endorfiny. Nemyslím si, že takhle by měla vypadat budoucnost. Ale podle všeho tak vypadat bude.

      Z neznámého důvodu se Ovisovi dostal do rukou můj plánek výtahu a bylo mi trapně, že jsem ho neschovala důkladněji. Ano, přestavěli mi pokoj, udělali mi ho v podstatě úplně nový, ale i ten výtah by se hodil. Nemusela bych tak sbíhat dolů půl minuty. Byla bych tam za dvě minuty s výtahem. A jistě bych ztloustla. To mi nevadilo. Už tak jsem zhubla minimálně o deset kilo od začátku mého pobytu v tomhle... v tomhle Táboře smrti. Oči mi jasně zazářily, jako šelmě před svou kořistí, když se Ovis bavil s Jiankem, co si o tom myslí. Představa, že tohle skutečně udělají pro mě, mi byla překrásná.

Ano, mohli začít ihned. Ne, já jim v žádném případě nepomůžu.

      Pokud to však vezmou vážně, vezmu já vážně i svou povinnost vůči Pivakovi a splním mu jeho sen; stát se dirigentem. Vánoce se každým dnem blížily víc a víc. Netušila jsem to, až když jsem pohlédla na kalendář. Jen pět dní zbývalo do Vánoc. Sledovala jsem kalendář a opatrně pohlédla hluboko do skříně, kde mám schované všechny dárky. Pohladila jsem svetr, který mi pro změnu daroval Jiank a na mě vypadal, jako noční košile.

      Hned jsem chtěla zrealizovat svůj plán s endorfiny, ale na to potřebuji rozhodně více času a větší moc, než mám nyní, protože skrz mé dočasné síly a mozky rozhodně nemohu nic udělat. Upřímně... těmi mozky to přeháním.

      I tak mě překvapilo, když jsme nenápadně pronikla do ložnice od strýce a tety, že pár dárků už mají. No, pár... Pět dní do Vánoc a oni měli jen tři. Ale pak jsem se zarazila. Sledovala jsem šaty na věšáku. Byly překrásné. Byly však schované mezi strýcovými košilemi. Usmála jsem se. Byl to styl, který teta milovala. Byly barvy... modrošedé. Alespoň tak mi to připadalo. Usmála jsem se. Určitě musely být hodně drahé. Snad tetička dá něco stejně krásného i strýčkovi, protože tohle je krásný dárek. Pak jsem prohrábla skříň od tety a spatřila několik hrníčků. To si dělá legraci, ne? Pak jsem si všimla, že je jich jenom sedm. Usmála jsem se při pohledu na krabici, ve které byl nové, kožené boty. Bylo hezké zjistit, že oba dají tomu druhému krásný dárek, po kterém jistě touží. Schovala jsem krabici za šaty tety a vylezla ze skříně.

      Div se ze mě nestala kostra s leknutím, že za mnou stojí teta Ferguda, mračí se, cení na mě zuby, jako nějaký vlčák a zlověstně vrčí. No, vrčí... bych to ani nazvat nemohla. Ale vypadala děsivě. Hned mě chytila za vlasy a tahala k plotně, abych přestala šmejdit a raději jí pomohla vařit. Ano, tetičko, s tvou pomocí určitě neshodím další vajíčko na zem.

      Bohužel, stalo se. A já schytala pohlavek. Posléze na žloutku uklouzl Damad. Hned mi Stístko za něj nadával, abych šlado plynu. Ach jo, v jeho filmu, který dabuje, nemůže mluvit sprostě, takže využívá všeho jiného, aby mluvil sprostě. Ale jsem ráda, že je on rád. To byla hlavní podstata mého úkolu.

      Když se Damad konečně vypařil s celou krabicí džusu, pokračovaly jsme s tetou v přípravě jídla. Spíše ona pokračovala, já se jen dívala na to, jak pracuje i za mě. Takhle se rozhodně nikdy nenaučím vařit, ale to jí očividně moc nevadí. Povzdychla jsem si. Jednu chvíli mi vyčítá, že si mě poté nikdo nevezme, pokud se nenaučím pořádně vařit a uklízet, ale v druhé chvíli mi bere věci z rukou a dělá je za mě. To jsem opravdu tak beznadějný případ? Občas se mi zdá, že vidím svou vlastní dušičku, jak mizí někde v nebi a mává mi, až je to skutečně odstrašující představa. Zakroutila jsem však hlavou. Musím ještě bojovat. Stačí půlku dalšího rok vydržet, pak přes prázdniny přežít a bude mi osmnáct. Nevím, proč se z toho pořád tolik raduji. Je to divné.

      Nakonec mě teta vyhodila se slovy, že jsem beznadějný případ, který nikdy vařit nebude. No dobrá, dobrá, pomyslela jsem si a zmizela, cucající si prsty od cukru. Alespoň něco pozitivního na tom bylo. A navíc jsem měla velký, nový pokoj jenom pro sebe. Dokonce i zámek spravili, takže se nebudu muset obávat nečekaných návštěv, bez zaklepání, pokud nebudou dveře zamčené.

      Ještě ten výtah mi tady chybí. Vláčela jsem se pomalu do schodů a funěla jsem, jako starý, obézní člověk, který právě vyšel z domu. Chytila jsem se posledního schodu u druhého patra a zafuněla jsem. Vztekle jsem dupla a spadla zase dolů. Vzdychla jsem. Sama sebe jsem se ptala, kdo mě odnese. Okolo prošel Anzoh. Jen se na mě podíval a rychle prchal pryč. Zle jsem zavrčela. Pak jsem spatřila Pivaka a zamrkala. Taky zamrkal. Sešel ke mně a s kartáčkem v puse mi nabídl pomocnou ruku. Díky jeho pomoci jsem se dostala znovu na nohy, div jsem ho nepovalila taky, a poděkovala jsem mu. Pouze se usmál s kartáčkem v puse a vyběhl zase nahoru. Dívala jsem se za ním a posléze šplhala nahoru do schodů sama. Skoro před svými dveřmi jsem se málem vybulila, kdyby mě Damad nezachytil a neodrazil na druhou stranu.

      Když jsem se konečně dostala do svého pokoje, vybulila jsem se na postel a zhluboka si oddychla. Všude dobře, v posteli nejlépe. Něco jsem do polštáře zamumlala a pevně stiskla jeho povlečení. Byl měkký. Usmála jsem se. I postel mi vyměnili v dokonalou, normální, nevrzající postel. Jak krásná postel, když jsem se do ní mohla konečně pořádně zabořit. Přitáhla jsem k sobě malý polštář a pevně ho stiskla. A posléze, nevím přesně kdy, jsem usnula.

      Jenže když jsem se probudila, musela jsem ihned, vší silou, vykopnout Thomiase, který se v mé posteli vzal bůhvíjak a pomalu na mě sahal, ale vzhledem k tomu, že spadl hlavou napřed, tak očekávám, že až vstane, bude mít alespoň trochu víc mozku. Anebo jsem udělala chybu a tohle bude pokračovat ještě v horším provedení. Jestli to vůbec jde. Ale u něj by mě už nepřekvapilo nic. Hned jsme ho popadla za vlasy a tahala ven z mého pokoje. Zapomněla jsem zamknout. A já si říkám, jak se sem mohl dostat. Povzdychla jsem si a vyhodila jsem ho za dveře. Pokud spadl ze schodů a něco si udělal, je jen jeho chyba, moje ne. Jeho trest za to, že sem pořád chodí. Asi na dveře vyvěsím velký nápis: ZÁKAZ VSTUPU THOMIASOVI! A pak tam ještě připíšu: A JIANKOVI. A bude to hotové.

      S úšklebkem jsem se chtěla pustit do práce, ale když jsem otevřela šuplík od nočního stolku, zarazila jsem se a hleděla na hromádku papírů. Prohlédla jsem si dva, které byly stranou, a usmála jsem se. Dirigent. Ano, přesně tohle mě nyní čeká a tady zřejmě neuspěji. Sice bych mu s tím chtěla pomoct, ale dirigentem se nestávají lidé ze dne na den. Ano, má talent, ale kdo ho tam nebude mít taky, že? A navíc... kde se koná nějaký konkurz? Povzdychla jsem si. Jiank má alespoň normální sen. Lékař. Nějak to musím zařídit.

      Nakonec jsem udělala dětinský nápis, který všem zakazoval vstupovat bez zaklepání a svolení a pod něj jsem nalepila, že to platí především pro Jianka a Thomiase. První patro mě rozhodně nebude mít v lásce, pomyslela jsem si vesele při své práci. Ale ušklíbla jsem se. Díky klíči, který rozhodně funguje, budu mít od nich klid.

      Pelter vyšel z pokoje s rozcuchanými vlasy, do teď ještě spal, a zastavil se. Sledoval mě, jako nějakého maniaka. Posléze se potichu vrátil zpátky a já bych o něm ani nevěděla, kdyby za sebou nezavřel dveře. Pokrčila jsem rameny a pokračovala ve své práci. Bušila jsem na dveře kladívkem, které jsem ještě našla mezi harampádím. Já věděla, že se mi jednou bude hodit. A najednou mi jeho hlava uletěla a ten, kdo šel nahoru, to schytal. Kousla jsem se do rtu a bála jsem se podívat za padající osobou ze schodů. Nakonec jsem se opatrně koukla. A vykulila jsem oči. Hned jsem seběhla ke zraněnému Anzohovi s otázkou, zda je v pořádku. Rozhodně by byl, kdybych ho nestrefila do hlavy. Snad mu to nijak neovlivnilo paměť nebo jeho motoriku.

      Když se po chvíli zvedl a jen sem a tam se zamotal, oddychla jsem si, že mu nakonec nic není. Pousmála jsem se a složila kladívko zpátky. Tahle věc rozhodně pamatuje do věcí, tak jsem ji raději vrátila zpátky do šuplíku. Slibuji, že se té věci už nikdy nedotknu, pokud to nebude v sebeobraně.

      Dokončila jsem nápis na dveřích a Damad sarkasticky poznamenal, že to vypadá úžasně. Hned jsem se ohnala kladívkem, které mi bohužel v tomhle případě zůstalo celé. Ale pochopil, o co jsem se snažila, a dal se rychle na útěk, abych ho nezabila. Kladívko sletělo dolů na schody a já slyšela jen zuřivý křik strýčka Ovise, který nadával na vola, který si zase hrál s kladívkem a neumí ho uklidit pořádně. Zůstala jsem potichu a raději jsem zmizela ve svém pokoji, aby na mě nepadlo podezření. Zamkla jsem.

      Sledovala jsem, jak mi z nově vyrobeného okna padají sněhové vločky dovnitř. Bylo mi jasné, že mi ho musel někdo otevřít. Bez zjišťování pachatele jsem okno zavřela a zase se vybulila na postel. Bylo vážně příjemné jen tak ležet s myšlenkou, že se ke mně rozhodně nikdo nedostane. Což byl opravdu krásný pocit.

      Něco jsem během spaní brblala do polštáře, ale nebyla jsem si toho moc vědoma. Nevím proč, ale byla jsem utahaná, jako pes. Dá se vůbec pes utahat? Když se nad tím zamyslím, každý pes má dvakrát víc energie než člověk. Ne-li dokonce víckrát, než si dovedu kdy představit.

      Až posléze mi došlo, že na mě mohla ještě dopadnout naše oslava Pelterových narozenin, přestože ta už byla dávno za námi. Hlava mě bolela. Asi už nejsem tolik zvyklá na oslavy, jako předtím. Zarazila jsem se. Zapředla jsem do vzpomínek na mámu a tátu a usmála jsem se. Alespoň chvíli jsme byli rodina. Zavřela jsem oči a spala s úsměvem na tváři, přestože byl ještě bílý den.

Jsem hodně velký spáč, jak mi bylo posléze vyčteno, když jsem se dovolila probudit v šest hodin odpoledne, a ještě po mně křičeli, že museli sami odhazovat sníh. To musí být teda hodně práce, když chtějí tak nešikovného člověka, jako jsem já. Ale Pivak se mě kupodivu zastal, že jsem si šla jen lehnout a zřejmě jsem usnula. Nakonec to schytal on za mě. Lehce jsem se nafoukla. Kdo se ho o to prosil?

      Strýc nakonec usoudil, že je to vlastně jeho vina, že to takovou dobu dělali, což Pivak kupodivu přijal. Špatně to spočítal. Jestli si myslí, že takhle dosáhne svého cíle, je úplně mimo! Tohle bude asi vážně hodně těžký úkol.

      Nakonec mi teta navrhla, že mě naučí vepřový guláš. A Pivak, aby si odedřel zkaženou práci, nám musel pomáhat. Očividně mu to ani moc nevadilo, ale sotva nám začal říkat, co máme dělat, tak jsem ho musela vyhodit. Teta mě kupodivu pochválila. Čekala jsem, že bude říkat, abych ho zavolala zpátky a sama odešla. Moc bych si přála, aby tohle řekla.

      K mojí každodenní smůle se to nestalo, a tak jsem musela pozorně poslouchat, jak mám krájet cibuli, kterou jsem stejně nakrájela špatně. Jsem beznadějný případ. Teta však měla ještě se mnou trpělivost a řekla mi, abych míchala guláš, aby se nespálil. A od toho mě musela na poslední chvíli taky vyhodit, jinak bychom byli jen o suchém chlebu. Ano, chápu, jsem naprosto neschopná. Ale to byste měli vědět po tak dlouhé době, co tady s vámi bydlím, mí milí příbuzní.

      Raději mi ani neřekla, abych prostřela, protože představa, jak ničím drahou čajovou soupravu a posléze drahé nádobí v podobě porcelánových talířů a stříbrných lžiček, nožů a vidliček, jí byla zřejmě dostačujícím faktorem, aby to rychle udělala sama. Začala jsem přemýšlet, s čím jsem jí měla pomoct, když si to všechno udělala sama? Zřejmě zrychlit toku krve do mozku, aby to všechno stihla v čas.

      Večeře nakonec neshořela ani nebyla připálená a mohla se podávat. Jenže zkuste si obvolat všechny, když jsou každý v jiném pokoji. Vzala jsem si to na starost, zahodila jsem zástěru, kterou jsem ani nepotřebovala, a utíkala po schodech nahoru, abych je svolala.

      Všichni se proti mně spikli. Zavřené a zamčené dveře, okna zastíněná a dospávali to, co ještě nestihli z předešlé oslavy. Bušila jsem na dveře. Kopala jsem na dveře. Chvíli jsem je i prosila, aby se šli najít. Pak jsem se našla a vyrazila jsem dveře každému z nich a dotáhla je tam osobně. Uvědomila jsem si, jak jsou strašně těžcí a líní. Nyní bych opravdu potřebovala výtah.

      S velkou námahou jsem je všechny postupně dotahala za uši dolů před stůl, aby se uráčili najíst. Každý z nich, dokonce i já, dostal pohlavek za to, že jde pozdě. Já jsem se snažila je sem dostat v čas, ale bohužel, byla minuta po dvanácté. A to puntičkářská teta Ferguda nemůže přece dovolit. Jí se přece přesně ve dvanáct hodin nula minut. A tak s velkou bolestí hlavy, ale o něco menší, než ostatní, jsem zasedla mezi Pivaka a Anzoha, kteří měli ještě jako jediní mezi sebou volnou židli.

      Během jídla jsem musela surově kopnout Thomiase, kterému zaskočilo a skácel se k zemi, zřejmě mrtvý, protože mu zaskočilo díky mému kopanci. Omlouvám se, ale když do mě věčně šťouchá nohou, tak se prostě přestanu ovládat. Dobře mu tak, pomyslela jsem si a jedla jsem spokojeně dál, zatímco Jiank poznamenal, aby si nehrál na herce a vstal. Jak roztomilý přístup k mladšímu bráškovi. Ani špetka strachu, že by mu mohlo něco být. Mně to bylo osobně srdečně jedno. Nevstával však delší chvíli. Další mrtvola?

      Když jsem se rozhlížela během obědu po ostatních, tak mi všichni připadali jako mrtvoly. Ponurá nálada, kterou se dokonce ani Anzoh nesnažil nijak napravit. Jediné, co bylo slyšet, bylo funění Damada, jak jedl svou porci a ujídal z ostatních porcí, ale podle výrazů nás všech to bylo jedno. Asi jsem si už zvykla. Otráveně jsem sklonila hlavu, bylo mi do breku. Když si jen vzpomenu na klidnou večeři ve dvou, bolí mě břicho. Tuhle večeři tady rozhodně nikdy nezažiju, takže se nemusím na nic těšit. Stejně by mě zajímalo, jak máma a teta mohly spolu vycházet. Vždyť já se pomalu se svými bratránky snažím zabít (alespoň já, nevím, jak oni) a ony dvě že měly spolu dokonale vycházet?

      Na chvíli jsem zabředla do vzpomínek. Aha, už chápu, proč mě tady jen vysadili a nechali mě tady pokaždé s jiným klukem. I tak mi to přijde na hlavu, proč se mi nepředstavili všichni najednou. Chci říct, copak to není praštěné vždycky nechat jenom jedno dítě, aby si se mnou hrálo? Asi jsem ostatní děsila. Proto mi ten kluk připadal divný, že nosí paruky.

      Teta nám slíbila po obědě zákusek, ale vzhledem k tomu, že přestala fungovat elektřina a my jsme si to během našeho oběda nevšimli, tak se dort roztekl. Samozřejmě, že Damadovi to nečinilo problém. Když přede mě teta postavila onu věc, kterou hrdě nazývala dortem, bylo mi trochu špatně z pohledu na polevu, která kdysi byla na piškotovém základu. Štěstí, že jsem onen dort viděla i předtím, protože kdyby mi dala jenom tohle a vydávala to za dort, ztratila bych k ní všechnu úctu a zřejmě bych po ní něco musela vrhnout! V lepším případě onu patlaninu, kterou vydávala za dort.

      Myslím si (ne, vím to!), že na dort nebo jakýkoliv zákusek dlouhou dobu nesáhnu, protože po násilném pozření oné věci mě bolel žaludek natolik, že jsem příští hodinu strávila venku v zimě, neboť záchod byl obsazený Damadem, který toho snědl nejvíce a držel se za pusu, protože nestíhal. Ferguda si obsadila záchod v ložnici a já s ostatními trčela venku, snažíc v sobě něco udržet, ale jak poznamenal Pivak, tohle byl opravdu špatný nápad. A pak mu bylo špatně. Už tak byl hubený až na kost a ještě tohle... Asi vážně tetičce zakážu dělat jakékoliv zákusky, když předem hlásí bouřku a sněžení, napadlo mě. Pak mě rozbolel žaludek víc.

      Anzoh se mi chtěl zasmát, ale posléze ucítil ukrutnou bolest v bránici, za kterou se tak usilovně držel, aby to vydržel, ale nakonec klesl do sněhu v křečích a ječel pisklavým hlasem, abychom ho pohřbili někde na Havaji a vzpomínali na něj s láskou. Jasně, zrovna na tebe budu vzpomínat s láskou. Ale pravda byla taková, že i mně samotné bylo špatně na umření. Ale když tetička zavelela, že se to sní, tak se ti prostě snědlo a bez diskuzí. Občas si přeji, abych přeskočila tyhle bolestné dny a mohla už konečně odejít, abych jim pomohla a mohla konečně odejít.

      Stejně, jako jsem začala nenávidět arašídy, tak začínám nenávidět všechny zákusky, dorty, všechno sladké. Ještě abych začala nenávidět maso a celý můj jídelníček od mého příchodu přestal existovat. Už tak jsem se musela hodně omezit v přijímání cukru, což je u mě, na cukru závislém člověku, už co říct, nemyslíte? Já si teda myslím. Kdysi jsem klidně jedla kostky cukru, jen tak.

      Vzpomínka na cukr mi udělala v břichu nehezký pocit a zabublalo mi v něm. Představa, že si do úst dávám cukr, mě nutila, abych vyvrhla onu patlaninu zpátky na svět v takové podobě, v jaké jsem ji spolkla, ale v zachování vlastní důstojnosti před ostatními, kteří se taky poměrně snažili, jsem se pokoušela udržet si žaludek v pohodě a v klidu. Ale žaludek zásadně nesouhlasil a snad i trucoval. Rozhodně jsem sevřela ruku v pěst a počala se sebepoškozovat.

      Pomohlo mi to snad jenom v tom, že mi bylo ještě víc špatně. Mé nápady jsou rozhodně špatné. I když pokusit se odporovat tetě, by bylo ještě horší a jistě by mě to stálo duši, ne-li i život. Na rozdíl od lidí, kterým vyvrhování předešlé stravy nečiní problém, mě to činí opravdu velký. A ani po další ráně ze mě nic nevypadlo, přestože mi bylo jasné, že to brzy bude otrava žaludku nebo že se mi stane něco jiného. Přemýšlela jsem, zda mám milovanou Fergudu nahlásit za to, že mě tady týrá a tím si u nich zkrátit pobyt a nemuset tak splnit jejich sny. Tahle myšlenka se mi zamlouvala, a tak jsem do sebe počala bušit, jako do nějakého pytle.

      19. prosince u nás neobvykle moc sněžilo, zatímco jsme všichni trávili chladné odpoledne venku. Poměrně jsem měla strach o Damada, jehož jídelníček je natolik špatný, že tohle by měl vydržet, ale jak tak vidím, i zkažený žaludek se dá zkazit ještě víc, obzvlášť tetiným dortem.

      Chtěla jsem se zasmát, ale bránice mě bolela. Kdybych se zřejmě zasmála nebo promluvila, musela bych ztratit všechny lidské zábrany, na kterých si tolik zakládám právě v takovýhle situacím. Ale ostatním to rozhodně nevadilo. Byli jsme daleko od sebe, pěkně v soukromí. Opravdu ohleduplné. Jenže pořád byli někteří slyšet. Především strýček Ovis, který se však snažil krotit. Vzhledem k tomu, že jsem neměla ono nadání, jako oni, tak jsem se po nich dívala, zda už se chystají odejít, abych mohla jít s nimi. Ale ani jeden na to nevypadal.

      K mému překvapení první začal odcházet Pivak, který však vypadal nejhůře ze všech. Šla jsem rychle k němu, abych nemusela vejít dovnitř sama. Najednou na mě však spadl, až jsem zaječela. Sotva jsem si však všimla, že nejspíš omdlel, zaječela jsem víc a snažila se ho třepáním probrat. Očividně to nezabralo, tak jsem ho poplácala po tvářích. Bez úspěchu rovněž. Představa, že na mě leží mrtvola, byla skutečně děsivá, a tak jsem ho pustila do sněhu a odsunula se. Ano, jsem opravdu milá sestřenka. Strýček i tetička byli rozhodně zaneprázdnění, takže bylo nakonec na mně, abych ho odvlekla do domu a pokusila se ho přemluvit, aby s námi ještě krátkou chvíli zůstal, protože mít vroubek zrovna u něj, že jsem mu nesplnila jeho sen, jsem opravdu nechtěla, protože v posmrtném životě by mi nedal ani na chvíli pokoj a pořád by mě buzeroval. Takže si raději pospíším, pak může pokojně zemřít.

      Zkoušela jsem ho probudit pouštěním studené vody na hlavu, ale tohle na něj jaksi nezabírá. Zkusila jsem znovu ověřenou metodufackování, ale ta také jaksi nezabrala. Docházely mi nápady.

      Najednou mě on sám popadl, div mi nerozbil hlavu o zem. Dobrá, jen mě přitáhl k sobě a udělal dětinské gesto. Přiložil si prst k ústům a zasyčel jako had. Musela jsem ho praštit, protože rozhodně v pořádku z mých předešlých facek nebyl. Pochopila bych, kdyby si dítě hrálo na hada, ale v jeho věku? To mi přišlo šílené.

      Zasmál se na místo toho, aby mi vynadal a sedl si. Kupodivu mi milým hlasem poděkoval, že jsem ho nenechala umrznout a dokonce se i usmál. Nevím proč, ale působil na mě nyní stejným dojmem, jako při naší první návštěvě. Usmála jsem se také a vstala jsem. Pravděpodobně mi chtěl pomoct, ale předběhla jsem ho. Jen se mile zasmál. Měl skutečně překrásný smích. Rychle jsem se otočila k odchodu, když se na mě podíval, že by mi chtěl poděkovat. Vyběhla jsem po schodech nahoru. Ten výtah si rozhodně vyřvu!

      Lehla jsem si na postel a dívala jsem se do stropu. Venku byla tma, skoro jako v noci. Nechápu to. Proč se v Pivakově přítomnosti cítím jinak...? Pousmála jsem se. V Thomiasově přítomnosti se cítím v ohrožení, proto ho pořád kopu. Ke každému z bratrů jsem si našla cestu a umím ho popsat dokonale. Ale Pivak... Buď se pořád mění, nebo jsem ho ještě pořádně nepochopila, nebo jenom pořádně nevnímám. Zjistila jsem, že jsem rudá ve tvářích. Proč?

      Pevně jsem stiskla peřinu a zakryla se jí. Zřejmě z toho důvodu, že jsem byla moc dlouho venku.

      Když pro mě Jiank přišel, abych šla na večeři, odmítla jsem, tak mi ji osobně donesl. Poznal, že mě něco trápí.

       "Děje se něco?" zeptal se a posadil se na mou postel, zatímco jsem byla přikrytá peřinou až po uši. "Tohle se ti moc nepodobá." Jak může vědět, co se mi podobá a co ne?!

       "Nic se neděje." řekla jsem zlým hlasem a dívala se stranou, lehce nafouknutá. "A i kdyby, tak co je ti po tom?"

       "No, nyní jsi součástí rodiny, tak by bylo dobré něco vědět, nemyslíš?"

      Nafoukla jsem se víc a zavřela oči. Jiank mě však soucitně pohladil po hlavě přes peřinu. Nechápu to. Proč se ke mně najednou chová tak mile, když se ke mně předtím choval... jako k přítěži, nebo dokonce k odpadu? Ale mlčela jsem. Jeho ruka mě poněkud uklidnila. Najednou přestal a podíval se ke dveřím. V zrcadle jsem viděla odraz Pivaka. Měl neutrální, až lehce otrávený výraz, ale beze slova odešel. Odkryla jsem peřinu a dívala se za ním.

      Jiank po chvilce vstal, popřál mi dobrou noc, políbil mě na hlavu a posléze odešel také.

      Nechápu to, co Pivakovi na mě tolik vadí? Předtím byl milý, ochotný a nyní...? Pevně jsem stiskla peřinu. A vůbec, proč o něm přemýšlím. Podívala jsem se na chleba s máslem a solí na vrchu. Už jsem si zvykla na takovéhle večeře. Dokonce mi už nevadí ani kaše na snídani. Zpočátku to bylo těžké pro každého z nás, ale myslím si, že nyní spolu celkem vycházíme.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře