Až tě znovu uvidím 28

21. květen 2016 | 07.00 |

   Pamatuji si, že jsem jako malý měl strach ze tmy. Ze tmy, protože jsem se bál svých bratrů, bál jsem se tmy, když mě zavírali do skříně a bouchali do ní, aby mě děsili ještě víc. Když jsem vyrostl, zjistil jsem, že stín a tma samotná mohou být mí spojenci, i když jenom pomíjiví, pouzí milenci, kteří otevírají náruč kdekomu. Především zločincům. Díval jsem se do temnoty, kde se najednou objevila dvě prudká světla z auta, slyšel jsem, jak skřípají brzdy a potom... jsem spatřil, jak se kolem mihl jakýsi obrys postavy. Než jsem si uvědomil, že to nebyla jenom má představivost, otevřely se dveře od mého auta, někdo po mně sáhl a vytáhl mě rychle ven. Skoro mě před sebe hodil a uskočil se stranou, zatímco za námi se ozvala hrozivá rána. Když jsem vzhlédl, zaraženě jsem sledoval Nicolase, který se zde objevil bůhvíjak a pomohl mi od jisté smrti, a potom jsem pohlédl na auta, která zničila to mé, změnila ho v plechovku, zatímco dva řidiči utíkali pryč. Auta se konečně zastavila, když to druhé vrazilo do stěny domu a spustil se alarm. Zmateně jsem pohlédl na Nicolase, který se mnou zatřásl.

   "Co to zatraceně bylo?" zakřičel na mě a zatřásl se mnou znovu. "Proč jsi z toho auta do prdele nevylezl?!"

   Upřímně řečeno; já měl myšlenky někde úplně jinde, konečně mi začal fungovat mozek a nyní mě varoval, že se něco děje, ale pro změnu tělo nereagovalo, nervy byly zřejmě zpřetrhané a někdo se je pokoušel marně spojit zase dohromady. Nicolas mi luskl před očima. Očividně to pomohlo a já mu věnoval konečně pozornost.

   "Reaguješ?" zatřásl se mnou znovu, a když jsem konečně zareagoval a pokýval hlavou, oddychl si. Pohlédl na mé zničené auto a musel se ušklíbnout. "Můžeš být rád, že ještě žiješ," poklepal mě po rameni. No, Gill mě tak či tak zabije, takže by to bylo jenom o tom, kdy a jak zemřu; jestli pomalu nebo příliš rychle... Nebyl jsem si zpočátku jistý vlastními kroky, takže to spíše připomínalo chůzi opilce, ale když jsem se dostal k autu a prohlédl si ho pořádně, bylo mi jasné, že tohle jen tak opravit nepůjde.

   Nicolas ke mně přešel a zeptal se, zda bych měl nějaký typ na podezřelého. Oba dva nás napadla jedna osoba; ten muž, který se mě pokusil zabít ve skladě Kobry. Ale kdo byl ten druhý? A proč by to dělali? Šťourám se příliš v tomhle případě? Jsem bystřejší než ostatní? To si nemyslím. Ani vůdcem týmu nejsem. Tak proč si vzali na mušku zrovna mě?

   Všiml jsem si, že u jednoho jsou otevřené dveře u řidiče a druhý má otevřený kufr. Při lepším pohledu dovnitř jsem si všiml cihly na pedálu. Takže když se blížili ke mně, už tam nebyli. Rozhlédl jsem se a snažil se určit, kam přibližně utíkali, abychom je mohli dát posléze sledovat, ale bylo to marné. Uliček a cest, kterými by se vydali, by bylo příliš hodně. A zúžit jsem výběr nijak nemohl. Nicolas si všiml mého zkoumavého pohledu a také se rozhlédl kolem. Zaostřil na lampu nedaleko od nás.

   Navrhl mi, že o tom zase pomlčí, pokud budu chtít, a pohlédl na druhou stranu. Dodal, že nikde kamery nejsou, takže to John nebo někdo jiný nemůže zjistit. Já ho však přerušil: "Ne... Musím to říct narovinu. Stejně by se mě Gill zeptal, jak se mi jelo v novém autě... A taky," Otočil jsem se na něj. "Že máme další oběť, co se případu Kobra týče."

   Když jsem mu řekl, co se stalo v nemocnici s Terezou, nijak na to nereagoval. Byl jako klidný lovec před vystrašenou kořistí. Proč by však vlk šel po hadovi, když mají oba velké nebezpečí z přítomnosti toho druhého?

   Sledoval mě klidnýma očima vlka a nakonec si povzdychl. "Vážně se to zamotává, co, Hebi?" záměrně použil mou přezdívku, otočil se ke mně zády a já ho následoval. Mezitím někam volal, aby odtáhli zbytky mého auta a také ta dvě auta. Naposledy jsem se ohlédl zpátky za sebe a v dálce jsem už slyšel sirény z odtahové služby. Jak tohle Gillovi vysvětlím? To doposud nevím. Nikdy jsem neuměl pořádně lhát, ale říct mu narovinu, že si nemyslím, že půjde kdy spravit, bych nemohl. O to víc jsem však chtěl zjistit něco o těch dvou.

   Cestou v autě jsem se ho zeptal, proč mě sledoval. Pokrčil rameny. Řekl, že mu volali z nemocnice, že jsem tam byl, tak chtěl zjistit, proč tam jsem, ale když tam přijel, tak jsem už tam nebyl. Potom prý jel přes náměstí, ale všiml si nějakého auta a potom dalších dvou. A bingo, byl jsem to já! Nechtěl jsem mu děkovat za záchranu života, ale nakonec jsem musel. Mohl to přeci jenom tiše sledovat a potom odjet. A nic by se nestalo.

   Zastavil před bytovou jednotkou a já mu znovu poděkoval a rozloučil se. Podotkl, že mám nárok vzít si volno, pokud o to požádám. Ne, nejdříve musím dodělat tuto práci. Ať to stojí, co to stojí. Zvedl ruku na rozloučenou a odjel. Díval jsem se za ním, jak mizí do tmy, a potom se vytratil do jejího šatu směrem domů. Když jsem se díval do schránky, v hlavě mi zazněla slova z onoho dopisu. Nemohl jsem to nechat jen tak. Sotva jsem se dostal domů, hned jsem začal hledat na internetu. Žádné takovéhle výroky nebyly nikdy vyřčeny.

   Vymyslel je snad pachatel, jako varování? Jak překrásné může být diluvium? V záři Hellenova slunce těším se na Boží súd s vámi. Diluvium... Potopa. Proč se ten člověk zmiňuje o potopě a lidu po ní? Povzdychl jsem si. Už mi nic nedávalo smysl. Zapnul jsem televizi. Běžely zrovna zprávy, které informovaly o smrti jedné z nemocničních sester. Zabolelo to, když řekli Terezino jméno. Chtěl jsem televizi vypnout, ale zarazil jsem se, když byl záběr na společnost Kobra v Německu. Bylo to majestátní sídlo. Mnohem větší, než ta obří budova tady u nás. Poslouchal jsem rozhovor se zástupcem Wehty Marca, který se odvolával na jejich obchodní partnery. Obchodní partnery... Když jsem si je pokoušel zjistit, napsalo mi to, že žádná taková stránka neexistuje. Chtějí snad utajit všechny jejich zdroje, co se týče potravin a jak je vyrábí? Pokud si dobře pamatuji, předtím to byla věc veřejná. Tak proč to najednou chtěli skrýt?

   Najednou mi někdo zaklepal na dveře.

   Zpozorněl jsem a šel se podívat, kdo to je. Skrz kukátko jsem však nic ani nikoho neviděl, takže jsem musel otevřít. Zapomněl jsem zaháknout řetěz pro všechny případy. Než jsem si to uvědomil, dvě osoby vtrhly dovnitř, jedna z nich se dostala za mě, udeřila mě do zátylku, zatímco ta druhá byla pohotovější a přitiskal mi kapesník na ústa. Než jsem se mohl začít bránit, ucítil jsem nehezký zápach a dovtípil se, předtím, než jsem odpadl, že se jedná o chloroform. Jak geniální; začínám mít pocit, že někdo skutečně tráví lidi a vzhledem k tomu, že mi to došlo, tak se mě potřebuje rychle zbavit.

   Zhluboka jsem se nadechl.

   Rozhlédl jsem se kolem sebe a způsobil si tak nehezký pocit v žaludku. Zvedl jsem hlavu a do něčeho se praštil. Tvář jsem měl nyní na zemi. Bylo mi opravdu hrozně. Co se zatraceně stalo? Nic moc si nepamatuji. No tak, Jamesi, mysli! Vzpomínej! Pravda, Nicolas mě přivezl domů a já hledal něco ohledně té zprávy. Diluvium, potopa. Někdo zaklepal. Šel jsem otevřít. Aha, už si pamatuji. Dvě osoby. Vtrhly dovnitř a uspaly mě.

   Rozkoukal jsem se kolem sebe, když si zorničky zvykly na nedostatek světla. Nic jsem zde nepoznával. Až když jsem se potom dostal ke dveřím, zarazil jsem se. Musel jsem být asi pořádně mimo, nebo zřejmě ještě snít, ale... měl jsem dost nehezký pocit, že toto místo znám. Nahmatal jsem kliku od dveří a vpustil sem trochu světla z chodby. A měl jsem pravdu. Sice to vypadalo naprosto příšerně, ale... toto byl byt, ve kterém jsem dříve bydlel s rodinou. Jak jsem se sem dostal? Co tím můj únosce sledoval?

   Připadávám hodně zmatený? Ano, to jsem tedy byl. Pomalu jsem se rozpohyboval a rozkoukal se. Ano, byl jsem v bytě mých rodičů. Ale co jsem tady dělal? A proč jsem zde byl? S menší námahou jsem se dostal do všech různých pokojů, ale nemohl jsem si pořádně vzpomenout, kde byly vchodové dveře. Až potom mě to trklo. Prošel jsem kolem kuchyně a přešel ke dveřím. Smysly jsem měl otupělé, takže jsem si neuvědomoval, že ono nehezké pištění mi nezní jenom v uších, ale je náznakem něčeho jiného. Něčeho, čeho bych se měl nejspíše bát.

   Došel jsem ke dveřím a malátně stiskl kliku. Zkusil jsem je otevřít. Několikrát jsem to zkusil, než mi mozek zareagoval, že je zamčeno. Opřel jsem se o dveře a snažil se přemýšlet, přestože to nešlo.

   Otočil jsem se na místnosti kolem sebe. Dobelhal jsem se do kuchyně a jako poslepu jsem se snažil nahmatat okno. Když jsem ho nahmatal a otevřel, zaraženě jsem hmatal na stěnu. Ne, stěna to nebyla. Zaťukal jsem na to ukazováčkem. Dřevo? Nepamatuji si, že by otec někdy dával zazdít okno dřevem. Zkusil jsem prkna odtlačit, ale nešlo to.

   Najednou se rozezvonil mobil. Co to mělo být?

   Loudavě jsem k němu přešel a pomalu ze sebe přitom dostával zbytky chloroformu, takže jsem měl o něco bystřejší smysly. To pištění předtím se mi nezdálo. Když jsem se vrátil do chodby, slyšel jsem to poté jasněji. Pohlédl jsem na blikající červené světýlko od telefonu, který si přál být zvednut. Opatrně jsem zvedl sluchátko a přiložil si ho k uchu. Tento byt by už měl mít dávno v pronájmu někdo jiný. Pochybuji, že by bratři podporovali otce nebo že by si otec našel práci.

   "Dobrý den," ozval se hluboký hlas. "Těší mě, že s vámi mohu opět komunikovat, pane Jamesi. Omlouvám se za své kolegy, pracovali trochu příliš doslova. Za ten únos se také omlouvám." Kolegy? Proč mi poslední dobou volají jenom lidi, kteří si záměrně upravují hlas?

   "Kdo jste?" zeptal jsem se ho ihned a rozhlédl se. Všiml jsem si červeného světýlka vlevo nahoře. Kamera! Takže mě pozoruje. Otočil jsem se k ní zády. "A co chcete?"

   "Čistě Vám sdělit jednu nepříjemnou situaci, ve které se právě nyní nacházíte," zazněl ten hluboký hlas a mě došlo, kde jsem ho už slyšel. Ten samý hlas, který mě kontaktoval, když jsem odešel od Naomi. "Jste dostatečně bystrý na to, abyste našel všech deset kamer, které jsem tady umístil. Máte na to celkem pět minut. Pokud je nestihnete najít všechny, obávám se, že Váš čas života vyprší úplně. Už nyní, když s Vámi mluvím, vypouští se do vzduchu jedovaté sloučeniny. Je jen na Vás, jak rychle najdete všech deset kamer. Deset kamer, v každé z nich je potřebná věc k vašemu přežití. Ale pouze jedna vám zaručeně zachrání život. Přemýšlejte."

   "Počkat!" snažil jsem se ho zastavit před položením, ale ozvalo se jenom ticho na druhé straně. Práskl jsem se sluchátkem a rozhlédl jsem se. Už jsem nikde neviděl červené kolečko, ale pamatoval jsem si, kde bylo předtím. Dostal jsem se nahoru a strhl první kameru. Začaly mi slzet oči, nepříjemně zde něco zapáchalo a já se trochu dusil. Co to proboha mohlo být za plyn? Zničil jsem kameru a nalezl jsem špendlík. Nechápal jsem, ale protože jsem sotva viděl, musel jsem reagovat rychle. Rozběhl jsem se a prohledával vše, co jsem mohl. Po delším boji jsem našel druhou kameru v kuchyni. V ní jsem nalezl zmuchlaný kapesník. Přiložil jsem si ho k ústům a snažil se trochu dýchat.

   Třetí kamera byla také v kuchyni, nad ledničkou. Jen s velkou námahou jsem se dostal až k ní. Byla v ní zpráva: Diluvium. Cože to bylo? Zareagoval jsem rychle, když jsem se dostal ke kohoutku a spustil vodu. A potom na mě zazářila malá kamera v odpadu. Vytáhl jsem ji a rozebral. Našel jsem v ní malý klíček.

   Zakopl jsem o práh, protože jsem nic neviděl. Nemohl jsem se nejdříve postavit, protože jsem se dusil těmi plyny. Nyní jsem už viděl, jak kolem mě poletují a našel jejich zdroj. Byl nahoře na stropě. Přitáhl jsem si židli a snažil se to něčím ucpat. Rozhodl jsem se obětovat svůj kapesník a zhluboka jsem se nadechl, než jsem ho nacpal dovnitř a zacpal přívod plynů. Nebyl však jediný, jak jsem se dovtípil.

   Dostal jsem se do koupelny a nad sprchou svítila další kamera. Potom zhasla, pohotově jsem ji srazil dolů. Byla velká kupodivu. Když jsem ji rozebral, našel jsem v ní jakýsi papír. Rozbalil jsem ho a pomocí vyrytých písmen jsem rozeznal slova. Potravinářská firma Kobra zve lidi na svůj večírek. Co to zatraceně je? Zakryl jsem si ústa kouskem látky a rozběhl se k dalšímu pokoji. Tentokrát jsem prohledával obývací pokoj. Díval jsem se za skříně a pod sedačku, kde jsem nakonec objevil další, ale tak šikovně danou, že byla uprostřed pod sedačkou. Pomohl jsem si tvrdým papírem z pozvánky, abych ji dostal ven. Když jsem ji rozebral, byla v ní kulka.

   Slyšel jsem pípání a vzhlédl. Chvíli se nic nedělo a potom jsem spatřil obří oblak kouře. Zakryl jsem si tvář, ale bylo pozdě. Smíchané plyny zaútočily na oči a plíce. Rychle jsem utekl z obývacího pokoje a zavřel za sebou dveře. Našel jsem jich šest. Kolik mám ale ještě minut?! Když jsem se na chodbě zorientoval a opřel o zeď, abych se vzpamatoval, polekaně jsem sledoval telefon, na kterém se objevilo odpočítávání. Už jenom dvě minuty? Jak to?! Zrychlil se mi tep. Mysli, Jamesi, mysli! Dostal jsem se do ložnice a hledal.

   Další kamera byla nad postelí mých rodičů. Strhl jsem ji a přitom strhl i omítku. To mi bylo jedno, ale sotva jsem kameru rozebral, všiml jsem si jakýchsi novin. Nějaký novinový článek. Malý. Neviděl jsem skoro nic, nemohl jsem se tím dlouho zabývat. Zbývala mi minuta a pár vteřin.

   Když jsem pohlédl na telefon, zaraženě jsem sledoval, že mi najednou zbývaly pořád dvě minuty. Dlouho jsem nad tím neuvažoval a hnal se do pracovny mé matky. Prohledával jsem úplně všechno. Nakonec jsem v jakési kameře našel hodně starý prsten. Co to zatraceně mělo znamenat?

   Přeběhl jsem do pokoje svých bratrů a prohledával úplně všechno. Jediné, co zbývalo, byl jejich počítač. Hodně staré zařízení však snadno nešlo otevřít. A potom... Klíčová dírka? Zezadu na mě koukala malá klíčová dírka a já se po chvíli dovtípil, co by to mohlo znamenat. Už jsem skoro neviděl a nemohl se ani pořádně nadechnout. Využil jsem malého klíčku z předchozí kamery a dostal se dovnitř. Zaraženě jsem sledoval fotografii několika malých lidí. Fotka ze školky?

   Vyběhl jsem ven. Moment... Mám jich jenom devět! Pohlédl jsem na telefon a zalekl se. Vteřiny utíkaly neuvěřitelně rychle. Plynu bylo pořád víc. Rozezvonil se telefon. Chtěl jsem ho zvednout, ale země se mi ztratila pod nohami a já spadl na zem. I přesto jsem viděl, že sluchátko visí. Slyšel jsem pobavený smích.

   "Nemáš jich deset, co? Jaká škoda. Zemři, policisto, a užij si tu myšlenku, že brzy zemře sto lidí jenom tvou vinou," slyšel jsem jeho pobavený hlas. Chtěl jsem promluvit, ale nemohl jsem. V krku jsem měl vyschnuto. Pomalu jsem zavíral oči. Ne, nemohu tady jen tak odpadnout!

   Proč jsem byl zrovna v našem bytě? Co tím můj únosce sledoval? A co ty věci, které jsem našel? Pomalu jsem se posadil, drže si nos a dýchajíc spíše do ruky, pomalu jsem otevřel podrážděné oči a snažil se ještě naposledy myslet. Chybí mi poslední věc. Potom by to mělo skončit, že ano? Najednou jsem slyšel jakési pištění a pohlédl stranou. Kapesník, který jsem narval do díry, aby nevycházel ten plyn ven, sám vyletěl pod prudkým nátlakem a vypustil ten plyn ven. Co to mohlo být? Sirovodík nebo oxid siřičitý? Smíchaný s amoniakem?

   Naposledy jsem se podíval na kapesník a trochu zpozorněl.

   Natáhl jsem k němu ruku, protože jsem v něm viděl jakousi věc. Když jsem se toho dotkl, bylo to slizké. Co to je? Už si nepamatuji. Nyní jako první prohrál mozek a srdce bude následovat jenom chvíli po něm. Cítil jsem slabý vánek, když jsem spadl na zem a nezvedal se. Nechápal jsem, co tím únosce chtěl říct. Mozek nemyslel, srdce zpomalovalo svůj rytmus. Bylo pozdě.

   Vím jen, že jsem slyšel ránu a potom nic víc.

   Někdo se mnou zatřásl. Opět jsem měl na puse přitisknutou kyslíkovou masku a připadal si jako totálně zdrogovaný člověk. Když jsem se pořádně rozhlédl, Fred na mě něco hulákal, ale já mu stěží rozuměl.

   "Nech ho do prdele vydechnout," seřval ho Nicolas. "Začínám mít pocit, že by někomu posloužil spíše, kdyby byl mrtvý. Nezdá se ti? Výbuch v jeho bytě+, potom ho někdo chtěl stlačit v autě do konzervy a nyní toto?!" Moment! To byl Nicolasův hlas! Proč mu to vykládal? "A to ani nemluvím o tom maniakovi předtím ve skladu Kobry." Ne, prosím, víc už mu neříkej...

   "Důvod, proč jsem nic neřekl, byl ten, že mi bylo jasné, že zareaguješ přímo takto a že ho vyrazíš," ozval se najednou John. "Nezabýval by ses vůbec otázkou, kdo se ho pokoušel zabít, nýbrž proč šel na místo, které bylo uzavřeno! Stejně tak ses ani nezabýval tím, že mu byt vybouchl před ksichtem, nebo že mu někdo chtěl prohnat kulku mozkem, nebo Gillovi. Ti jsou detaily, které ti nezatajily, ale které přímo tobě unikly!"

   "Třeba otázka, proč byl až tak daleko? Nebo, kdo po něm jde, že si přeje tak moc, aby zemřel? Nebo co všechno ví, že by ta osoba tolik riskovala a sebrala ho rovnou z bytu, který byl sledovaný od toho výbuchu?" slyšel jsem Gillův hlas a pomalu se za ním otočil. John stál u stolu a něco hledal v databázi svého notebooku, zatímco Gill někomu telefonoval a přitom, dával přednášku Fredovi. Při pohledu na druhou stranu pokoje jsem si všiml, že Nicolas a Fred se pořád hádají a nadávají.

   Pomalu jsem se posadil a upoutal na sebe pozornost všech. Zeptal jsem se, zda už zjistili, kdo to byl. Jak jsem si myslel; sousedi se opět neosvědčili a bylo jim to úplně jedno. Zeptal jsem se na ty věci, které jsem našel, a potom mi je Fred dal před nos na malém stolku.

   "Poznáváš něco z toho?" zeptal se a já pozorně nyní sledoval všechny věci na stolku. Zeptal jsem se, co ty kamery, kdo je vlastní, kdo mě sledoval, zatímco jsem si prohlížel svou fotografii ze své školky a přitom tam byla zakroužkovaná Dáša v červeném kolečku. Co to mělo znamenat?

   Stejně tak pozvánka od Kobry na blížící se večírek stálých zákazníků.

   Prohlédl jsem si kulku a potom onen zmuchlaný článek z novin. Rozevřel jsem ho a přečetl si jeho nápis; Vrazi tisíců lidí konečně dopadeni, otráveni vlastní medicínou.

   "Je to článek z doby, kdy tihle dva vraždili pomocí jedu v jídlech a potom byli oba nalezeni mrtví. Avšak nebyli otráveni," řekl Fred a upoutal mou pozornost. "Zastřelili se. Přesněji řečeno, byli zastřeleni. Když tam tehdy tým policistů došel, jeden z nich tam byl nejdříve. Našli je jako mrtvé a dvě zbraně pohozené po místnosti. Uzavřeli jsme to jako sebevraždu, ale potom nás napadlo, že by je mol zastřelit ten, kdo tam došel jako první."

   "A kdo to byl?" zeptal jsem se.

   "To se neví, byl zbaven hodnosti a odešel od policie. Jeho záznamy zmizely spolu s těmi, co nám ukradl ten hacker," vysvětlil John. V ruce jsem mezitím sevřel slizkou věc. Byla to hadí kůže.

   Dle výpovědi od Freda jsem nebyl jediný, na koho se pokoušeli zaútočit. Když šel do obchodu pro obvyklé suroviny, aby přežili, zaútočili na něj také dva, ale hned se jich zbavil. Utekli a on je identifikovat nemohl. Takže šli nejdříve po něm? Po hlavě týmu...

   Nakonec se se mnou rozloučili a popřáli mi brzké propuštění. John mi slíbil, že mě přijde brzy navštívit, abych mu popsal pachatele nebo cokoliv, na co si vzpomenu. Nyní by to nemělo smysl, byl jsem pořád myšlenkami mimo díky lékům. Před odchodem mi ještě řekl, že mi v plicích nalezli příliš velké množství zbytků oxidu siřičitého, když mi dělali testy. Stihl jsem se ho ještě zeptat, co to bylo za sloučeninu, ale pokrčil rameny. Ani on sám netušil, co všechno bylo smíchaného v tom plynu, aby mě to zabilo. A přece jsem přežil. Zavřel jsem znaveně oči.

   Co se to zatraceně děje?

   Nakonec mě zmohla únava a já zase usnul. Neměl jsem ponětí, kde jsem, až do třetího dne, kdy jsem konečně mohl odejít. Posbíral jsem si věci a střetl se s oním soukromým doktorem od toho pracovníka od Kobry. Řekl mi, že jsem měl velké štěstí, že jsem nezemřel. Nazval mě hazardérem se životem a odešel. Prošel jsem kolem dveří od Roberta Enriquea.

   Rozhlédl jsem se. Neměl bych to dělat, ale musím ho konečně vyslechnout. A bude to rozhodně nyní lepší, než ten jeho soukromý doktor znovu přijde.

   Rychle jsem se s ním přivítal a zavřel dveře. Omluvil jsem se, že ho vyrušuji, zatímco se na mě díval zpoza skla a mile se usmál. Poznal mě a přivítal mě stejným způsobem.

   Zeptal jsem se ho, zda si pamatuje, kdo na něj zaútočil. Pomalu polkl a já si teprve nyní všiml, že jsem asi na špatném pokoji. Přede mnou za sklem ležel starý muž, možná osmdesátiletý stařec. Ale jmenovka odpovídala, tak proč...?

   "Byl to..." začal mluvit a já zpozorněl. "Muž stejně vysoký jako vy... pane policisto. Tmavé vlasy. Temné oči. Ale ještě si něco pamatuji... Na krku... měl plno škrábanců, hodně starých. Jako by byly z dětství."

   "Co tady-...?" slyšel jsem hlas a otočil jsem se. "Vy?" zamračil se na mě doktor a vrhl se proti mně, zatímco křičel, že bych tady neměl být. Oba dva nás však upoutal přístroj, který upozorňoval na změnu stavu pacienta.

   "Dopadněte ho... Wehta Marco," zašeptal stařec a potom se zadíval do stropu. Tep jeho srdce se zatavil a pouze nepříjemný zvuk vycházel z přístroje, kde se pohybovala jenom jedna rovná čára. Muž mě odstrčil a vběhl dovnitř. Dělo se plno věcí najednou a já to jenom tiše sledoval. Jeden z živých svědků mi právě zemřel během výslechu?

   Proč předtím říkal jméno svého nadřízeného? Viděl jsem doktora, jak se ho snaží zachránit, ale bezúspěšně.

   Jen tiše jsem pozoroval, jak přes něj spolu se sestrou, která přiběhla bůhvíodkud, přehazují plachtu a odváží ho z pokoje. Moc mi nešlo na rozum, proč ho to tak rozrušilo? Ten doktor se choval skutečně divně. Ano, neměl jsem povolení, ale to přece není důvod, aby po mně přímo skočil. Měl bych to zavolat ostatním.

   Gill na mě hned soptil, že jsem měl ještě zůstat v nemocnici, že s plyny bych si zahrávat neměl, ale sotva jsem mu řekl, co se stalo, zvážněl a dal mě na hlasitý odposlech. Když jsem jim řekl podrobně, co se stalo, na druhé straně zavládlo hrobové ticho. Jako první se ozval Fred, který mi řekl, abych se hned vrátil. Čekal jsem, že mi přikáže, abych si vzal nucené volno, ale oběma nám bylo jasné, že potřebujeme všechny mozky pohromadě.

   Po dlouhou dobu jsme rozebírali smrt Roberta Enriquea a nemohli na nic pořádně přijít. Testy měl pozitivní, ale na jaký jed? Co mu kolovalo v krvi předtím, než zemřel? Asi na mě ještě působil některý z těch plynů, protože jsem usínal během práce ve stoje, a to bylo nebezpečné. Nic mě nenapadalo. A tak jsem se alespoň znovu podíval na všechny věci, které jsem měl za úkol najít.

   Neměly nic společného.

   Co mi unikalo, jsem nevěděl, ale to nikdo z nás. Takže celkem už tři mrtvoly (čtyři se Satanem, ale u něj se neprokázal výskyt jedu). A žádné stopy. Žádné pořádné výsledky. Prohlédl jsem si staženou kůži z hada a nemohl na nic přijít. Všechny ty věci, které jsem našel... Co měly znamenat? Byly důležité pro tento případ, nebo si ze mě chtěl někdo jenom vystřelit? Prohlédl jsem si pozvánku na večírek pro stále zákazníky Kobry a pozoroval to datum. Za více než dva měsíce se bude onen večírek konat.

   Doposud to nebylo ještě zmíněno, jak na internetu, tak ani v novinách nebo v televizi.

   Večírek. K čemu? K oslavě stálých zákazníků? Moment... Greenwoodovi. To jméno jsem už někde slyšel. Zahrabal jsem ve složkách a našel je. Rodiče od Alison Greenwoodové. Jsou pozváni jako čestní hosti. Když jsem se nad tím zamyslel, napadlo mě najít i zbylá jména postižených dětí v nemocnici, a má myšlenka se mi potvrdila; všichni rodiče byli pozváni na onu pochybnou oslavu. Proč? Aby se jim omluvili? Přijde snad Wehta Marco veřejně a osobně se jim omluví?

   Prohlédl jsem si posléze prsten s temně rudým rubínem. Kde jsem ho už viděl? Jen matně si pamatuji, že někdo ho kdysi nosíval. Ruka na volantu. Komu ta ruka patřila? Matce ne, neměla nikdy auto. Vrásčitá ruka. Mysli, Jamesi, mysli! Na nic jsem nepřišel.

   Rozhodl jsem se, že se skočím domů osprchovat. Spěšně jsem se rozloučil, ale všichni mě ignorovali. Před odchodem mě zastavil Bob a předal mi jakýsi mobilní telefon. No, bude se hodit, pomyslel jsem si. Delší dobu jsem neběhal na určitou vzdálenost, takže jsem měl už v půlce své cesty domů menší problém. Sousedy ani nepadlo se podívat, kdo zase otravuje, takže jsem zmizel ve svém bytě a ujistil se, že nikdo není vevnitř. Myslím si, že toho adrenalinu jsem měl jenom za tento týden až dost.

   Dal jsem si rychlou studenou sprchu a smyl ze sebe všechny zbytky z těch odporných plynů.

   Byl to osvěžující pocit. Ale netušil jsem, že ještě přijde další studená sprcha. Když jsem se chtěl pustit do spěšného pokrmu, zazvonil mi mobil, který mi Bob před odchodem věnoval a já hned rozpoznal Johnovi číslo. Nejistě jsme to zvedl a řekl, že budu hned zpátky.

   "Špatné zprávy, Hebi, zapni si televizi," řekl pouze.

   Trochu jsem svraštil obočí. Přezdívky jsme nakonec používali, když to bylo nutné, když se zřejmě stalo něco závažného. Poslechl jsem ho a šel si pustit televizi. A potom jsem pustil ovladač na sedačku. Jak moc mě za jeden týden mohou lidé překvapit? Neskutečně moc. V tu chvíli se mi to potvrdilo.

   "...Doufáme, že se brzy dozvíme víc, děkujeme Michaeli," řekla žena a potom se hrdě, vážně zadívala před sebe. "A nyní o obrovské otravě jídel, o které nám policie naší země nic neřekla, takže stále přibývá víc a víc lidí, kteří byli otráveni jídlem z Kobry. Jedná se o ekoteroristický útok, nebo je v tom něco většího, co policie zatím skrývá?" zeptala se žena a já se musel posadit. "Z našeho tajného zdroje jsme získali i zprávu, že něco podobného se stalo už před deseti lety."

   Její slova byla jako nůž, který se mi pomalu zarýval do kůže. A já moc dobře věděl, že hra, kterou rozehrál náš soupeř, teprve začala. A on udělal svůj první krok, jak nás rychle zničit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře