Všichni chtějí vládnout světu 1

24. srpen 2015 | 07.00 |
› 

Ten den slunce zašlo za mraky z dobrého důvodu. Na chvíli pohlédlo na svět a znovu si pomyslelo: Ach ne... ti lidé už zase vyvádějí jako opilci na oslavě. Přesto se s tím muselo smířit a tentokrát s radostí přijalo mraky poblíž sebe. Stejně jako den byl celý pochmurný a šedý, tak do stejně temné, pochmurné, úzké uličky se dostalo deset, jedenáct lidí celkem a utvořili kolem muže, který tam už stál předtím, malé kolečko, semknuli ho mezi sebou a očima dravců se ho doslova ptali, jak si mohl dovolit přijít sem tak brzy.

"Jdete pozdě," vyčetl jim muž ihned. "Jestli se o tom dozví některý z těch Salierových psů, svedu to na Vaše hlavy."

Byl to muž pozdě středního věku, s pleší, která mu rýsovala malé kolečko vzadu uprostřed, v jinak dokonalých, šedivě stříbrných vlasech, na které by mohl být kdekdo v dnešní době hrdý. Na sobě měl tmavý, dlouhý kabát, černé kalhoty a kolem límečku z bílé košile měl šedou kravatu pro štěstí. Ti muži, kteří kolem něj právě utvořili kruh, byli oblečeni všichni stejně; v černých kabátech s černými klobouky a jejich výrazy nesly jasnou zprávu. Pokud si nepohneš, zabijeme tě ihned.

Jeden z mužů se trochu hlasitě ozval, avšak hned na spánku měl střelnou zbraň postaršího muže před sebou, jehož oči mu jasně říkaly, že se nebojí ho zabít, pokud okamžitě nezmlkne. Kupodivu to fungovalo, muž ihned zavřel ústa a ztišil hlas, popřípadě mlčel úplně. Postarší muž zahrabal ve svém dlouhém kabátě a nalezl vnitřní kapsu, ve které měl ukryté zboží pro ty pány před sebou.

Zeptal se jich, zda by nemohli trochu ustoupit, ale to už mu jedenáct zbraní mířilo na hlavu. Nejvyšší z nich jeho návrh ihned zamítl.

"Raději by ses neměl pokoušet o nic blbého, blbče," zavrčel na něj zle s pohledem temných očí, který mu jasně naznačoval, aby si pospíšil, že mají práce ještě dost.

Postarší muž se pousmál a utřel si kapičku potu z čela, potupně se mu omluvil tím falešným hlasem, který ho prosil, aby ho nezabíjel tak snadno, že musí doručit ještě mnoho zboží a nemá proto čas se tady s nimi bavit, jako s přáteli. Ba co víc, bylo mu jasné, že nad tímhle rodina Salieri jen tak oči nepřivře. Nikdo nemá rád krysy ve svém teritoriu. Když mu muž však chtěl hrábnout pod kabát a vzít si zboží sám, muž na něj namířil svou pistolí a poklidným hlasem mu zopakoval, aby ho nezabíjel tak snadno. Přivřel mile oči a usmál se. Navrhl ostatním, aby také složili zbraně a promluvili si, jako rozumní muži dvacátého století. Muž před ním mlčel, ale kývl na ostatní, aby tak učinili. Postarší muž i svou zbraň skryl pod kabát. Na jeho drobném těle se zbraň skoro ztrácela pod tou hustou látkou, ze kterého byl kabát vytvořený. Proto ji na první pohled nešlo vidět.

"Víte, ne každý se hodí na tiché pozorování," začal najednou postarší muž a pohlédl onomu muži, který na něj předtím mířil jako první, do očí. "Avšak bychom podceňovat Salierovy psy rozhodně neměli. Zavařili mi v životě už tolikrát, že se obávám, že pokud na nás přijdou, Salieri mi rozhodně licenci pro tentokrát sebere." Pobaveně se zasmál a dodal, že jim rozhodně sebere jejich hlavy, aby si je mohl vystavit a chlubit se jimi svým nepřátelům. Muži mlčeli. Atmosféra kolem nich houstla.

Nyní se postarší muž pousmál a zeptal se, zda mohou začít, aby to měli konečně z krku. Strach ze Salieriho psů rozhodně měl. A to velký. Rodina Salieri ovládala celou obchodní síť a nelegální směňování se trestalo klečením u Salieriho lidí, aby vám odpustili za Vaši špínu a bezmocnost vůči nim, protože jste se nevědomě protivili všem pravidlům. A oni Vás potom nevědomě zabijí, v horším případě. Proto měl muž tolik naspěch a přál si už být dávno někde jinde, aby si ho a tyto chlápky nikdo nespojoval. Už měl tu možnost poznat Salieriho na vlastní oči a moc milý chlapík to rozhodně nebyl. Proto jen představa, že uslyší právě jeho jméno podruhé, mu jasně říkala, že tentokrát už si Salieri jeho hlavu uschová nebo ji rovnou znechuceně vyhodí s tím, že nemusí skladovat krysy, jako je právě on.

Muži kolem něj si vyměnili pohledy a po chvíli jeden z nich promluvil. Souhlasil s ním, že mohou začít, zatímco dva šli za roh a kontrolovali ulice kolem nich, aby je nikdo nevyrušil. Byli si vědomi nebezpečí a rizika, které je také čekalo, pokud by tohle Salieri objevil. Jen hlupáci takto riskují. Ale když už je to za rozumnou cenu, nikoliv za desetinásobnou daň od Salieriho, proč si to nevzít levně a bez námahy, že? Avšak zapomínali, jak velkou moc měla Salieriho rodina. Nebylo to jenom jméno, bylo to postavení ve společnosti. To nejvyšší, které mohl kdokoliv kdy dostat. A označení Salieriho psi nesou pouze dva muži v celé zemi. Je to jedinečné označení, pouze pro ty dva pošetilce, kteří kdysi odmítli Salieriho laskavost, ale on je zabít z čistě osobního důvodu nemohl. Aniž by si to hlava rodiny Salierů uvědomila, tyhle dva muže si oblíbil víc, než bylo třeba. Nejen pro jejich krvežíznivost, ale také neloajálnost.

"Takže, máte peníze?" zeptal se muž, aby přerušil to dlouhé, trapné ticho, které během tak krátké chvíle nastalo. Svědily ho prsty. Musel si je schovat do kapes, aby se uklidnil. Rozhlédl se modrýma očima kolem. Moc těm lidem kolem sebe nevěřil. Ani oni mu moc nevěřili. Bylo více než jasné, že každý z nich by z toho mohl jakkoliv profitovat; kdyby jeden z nich práskl toho druhého, Salieri by ho odměnil. Ale zároveň nemohl vědět, zda ho ten druhý také nepráskl. Postaršího muže rozčilovalo, že ho svírají v tak malém kruhu a on se sotva může pohnout nebo otočit.

Muž před ním pozvedl obočí a podle grimasy, kterou učinil, se mu zřejmě chtěl co nejdříve vysmát, ale smích v sobě udržel. Tak hloupá otázka. Prý jestli mají peníze? Zamával mu obálkou v ruce a otevřel ji, aby si byl moc dobře vědom, že slíbené peníze v ní jsou, a že se ho nepokoušejí okrást. Postarší muž si obálku chtěl sebrat, ale ten druhý s ní uhnul na stranu. Mile se na muže usmál a řekl, aby mu raději předal zboží a zbytečně nemrhal jejich časem. Avšak postarší muž se zasmál.

"Vy že mrháte časem? Spíše tady mrhám časem. Jestli se tady objeví Salieriovi psi, vězte, že Vás jim s radostí napráskám," varoval ho muž a zachechtal se. Muž před ním se také pousmál, ale souhlasil s ním. Měl pravdu. Mohlo se to stát, ale oni se tomu chtěli za každou cenu vyhnout. Proto chtěli přeskočit tuhle hloupou diskuzi. Peníze už přece viděl, tak proč se takovou dobu pořád vykecával?

Konečně muž zahrabal hlouběji ve svých vnitřních kapsách svého kabátu, a vytáhl jakýsi balíček, se kterým zatřásl, a posunul ho muži přímo pod nos a zase ho odtáhl. Muž se na něj zamračil. Starší muž mu nyní přikázal, aby mu dal peníze, jinak se může rozloučit se svým zbožím, na které nyní mířil svou zbraní. Muž se rozesmál, stejně tak ti lidé okolo. Postarší muž se očima rozběhl okolo nich a pozoroval jejich totožnou reakci. Najednou ho muž přitáhl k sobě a zasyčel mu do ucha, aby si přestal hrát, když na to nemají čas, a raději mu dal jejich zboží, jinak mu z hlavy místo krve poteče olovo. Postarší muž se rozesmál, že to samé může říct o jeho střevech. Byla to jen otázka vteřin, než se navzájem postřelí, ale zároveň to byla válka nervů. Postarší muž mu navrhl, aby nejdříve zkontrolovali zboží pouze vlastními slovy.

Muž od něj odtáhl a schoval zbraň. Dal mu přesně tolik, kolik si řekl. Dvanáct tisíc dollarů. Postarší muž se pousmál a schoval i on svou zbraň. Za tuto cenu mu byl ochotný prodat počet nábojů a zbraně, které si u něj objednal. Byl to dobrý obchod. U Salieriho by to bylo o dost dražší. Nerad viděl, jak si hračky hrají s jeho hračkami.

S pohledem do očí toho druhého navzájem si předali své zboží a s myšlenkou, že se neudali navzájem, se pousmáli nad dobře provedenou prací. Postarší muž ihned peníze přepočítal, stejně tak muž před ním zkontroloval jejich zbraně a náboje. Cena byla sice vysoká, ale pořád se nemohla rovnat Salieriho nabídce. Nyní bude mít potřebnou věc k tomu, aby zavedl revoluci i do jeho domu a získal tak větší moc pro svou rodinu. Schoval si balíček pod kabát a pobaveně podotkl, že s nikým se neobchoduje tak dobře, jako právě s mužem před ním. Postarší muž na to nijak nereagoval. Rozhlédl se očima kolem sebe. Zkoumal okolí a mlčel. Nakonec se také pousmál a souhlasil s ním.

"Svých stálých zákazníků si cením," usmál se na něj mile. "Mohu Vám do příště ještě s něčím pomoci?"

Musel myslet také na nejhorší. Pokud ho Salieri odchytí, potřebuje, aby ho někdo kryl. Alibi si sehnal u své manželky, bude tvrdit, že šel na vyšetření, a jeho doktor mu to brzy potvrdí, protože přímo za ním zamíří, aby si popovídali nad sklenicí vína, zatímco mu nabídne část peněz s tím, aby všem říkal, že u něj celý ten den byl s bolestmi žaludku. Nebo s bolestmi ledvin, to bude znít pro jeho osobnost rozhodně přijatelněji. S bolestí žaludku se přece nechodí k lékaři. Není přece slaboch!

Vzhlédl k muži před sebou a poděkoval mu za dobrý obchod. Muž hned zamával rukou do strany a trochu se na něj usmál, jako na starého přítele, že z jeho strany by měl vzejít velký dík. Dva muži, kteří skrývali pravou podstatu svého setkání, za falešnými úsměvy, zatímco měli oba plné zásobníky, připraveni zabít toho druhého, sotva se oddělí od skupiny nebo odvrátí pohled či se na něj nehezky podívá. Avšak zabít se navzájem by bylo celkem hloupé – oba by o mnohé přišli; postarší muž o zákazníka a posléze o život, mladší muž o dobrou spojku s okolním světem a překupníkem všeho druhu. Kdo z nich se však otočí a jako první odejde?

Muž se vytáhl zlaté hodinky z náprsní kapsy.

"Propána, to už je tolik hodin? Měli bychom už vyrazit, abychom nepřišli pozdě," poznamenal ke svým lidem, dotkl se klobouku a na důkaz vděku na muže krátce kývl. Nastavil ruce, aby mu jeho lidé nasadili rukavice. Promnul si je a polaskal hebkou kůži, ze které byly vyrobeny. Nemohl si přece pošpinit ruce. Postarší muž se mu trochu uklonil. Když se na sebe vzájemně podívali očima, oba si ještě jednou zkontrolovali balíčky. Jeden s penězi, druhý se zbraněmi a náboji. Vše mělo být tak jak má. A Salieriho psi je neobjeví. Toto byl téměř dokonalý zločin.

Salieri si nikdy neuvědomí, že ho jeho vlastní psi zklamali a oni tak získali nad jeho rodinou celkově navrch, takže ji brzy srazí z trůnu a na něj nasedne právě onen muž. Salierim pohrdal. Ale zabít ho na veřejnosti nebylo v jeho zvyku. Počká si, až Hlava rodiny bude sama a potom se nenápadně k němu přiblíží. Budou to považovat za sebevraždu. Řeknou si, že už to nemohl déle vydržet a zabil se, nebo že sám podnikal něco velkého a bál se odhalení, proto si vzal život a zřejmě netušil, že přitom zemře. Vše bylo dokonalé. Na jejich plán nikdo nikdy nepřijde. A pokud ano, tak se všechny oči, které se na ně doposud dívaly, vydloubnou, jazyky se jim vyrvou z úst a oni budou muset podepsat smlouvu o mlčenlivosti, aby své orgány dostaly zpátky, alespoň na památku. Nemůžou si přece dovolit, aby někdo napráskal Salierimu, co se tady dělo. Ne nyní, když už vše bylo téměř připraveno.

Vše bude utajeno v této temné, úzké, osamocené uličce.

Avšak zapomněli, že i štěstí má své meze a nemůže se jim poddat úplně celé. Proto bylo na čase, aby se i jim trochu vytratilo ze sevření a spadlo do rukou někoho, koho by si ani jeden z nich nikdy nepřál vidět. Rozhodně ne v tuto chvíli, na tomto místě, ve společnosti lidí kolem sebe.

"No to se na to podívejme," slyšeli za sebou pobavený hlas a všichni se prudce otočili za tím hlasem, který je skoro prosekával skrz kůži a dusil je přitom zároveň, svíral jim ruce za zády a přitom vyřezával své jméno na jejich kůže, aby si jej zapamatovali důkladně. Nemohli je přece najít tak rychle. A pokud by je jeden z nich udal, udal by se tak zároveň i on sám! Dva muži, kteří měli hlídat, leželi na zemi a nehýbali se. Nad nimi stál tmavovlasý muž. Oděný byl do bílé košile, černé vesty a trochu volných tmavých kalhot, boty z kůže, naleštěné a skoro bez sebemenšího prachu na nich, za opaskem mu visel meč, jehož rukojeť byla schovaná za vestou téměř dokonale. Vzhlédl k nim šedýma, pronikavýma a zároveň káravýma očima, které jim říkaly, že všechno viděl. Zorničky měl zúžené natolik, že nešly skoro vidět, přestože byla v uličce poměrně tma, a ušklíbl se, jako nějaký šílený maniak, který utekl z blázince. "Máme tady nezákonný obchod. Copak s tím asi uděláme, hm?" Muž naklonil hlavu trochu na stranu a podle pohledu bylo jasné, že je to čistý maniak.

Kdo byl ten muž? Velmi dobrá otázka. V jeho očích byste odpověď nenašly. Byly lhostejné, přesto zaujaté, jiskřivé a přitom vyhaslé. Avšak toužící. Toužící po pořádném boji, který mu byl odepírán po mnoho dní ne-li dokonce měsíců. Prsty ho svrběly. A podle toho úsměvu bylo mužům jasné, že přišel jen on sám. Ale i to stačilo na to, aby si uvědomili, že jsou všichni v obrovském maléru, ze kterého se už rozhodně jen tak nedostanou jen díky slovům.

"Sakra," zaklel postarší muž. "Já Vás varoval, že nás Salieriho psi najdou!"

Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 1 the-lonely-part 30. 08. 2015 - 16:17
RE: Všichni chtějí vládnout světu 1 karolinajedes 31. 08. 2015 - 09:05
RE: Všichni chtějí vládnout světu 1 spisovaterka 10. 09. 2015 - 16:57