Až tě znovu uvidím 29

25. květen 2016 | 07.00 |

   Vzhledem k tomu, že obětí pořád přibývalo, že za mrtvé byly označeny už oficiálně tři osoby, které na tento jed zemřely, včetně dvou pracovníků z Kobry a zdravotní sestry, bylo jasné, že to lidi nenechá jen tak chladnými. Poslouchal jsem řeči hlasatelky, která se ve své řeči přímo vyžívala a nemohla se nabažit pohledu do očí lidí, kteří brzy začnou běsnit. Kdo jim dal tyto zprávy? Kdo jim potvrdil, že se jedná o otravu z jídla? Koho to napadlo? Komu to došlo dřív, než to měl vůbec potvrzené?

   Rychle jsem se Johna zeptal, co se stalo. Bohužel, zklamaným hlasem nám řekl, že nás nemocnice zaprodala. Stejně jako ředitelka předtím neřekla všechno, v nemocnici se nám jaksi zapomněli zmínit o výsledcích, které nám měli dojít, ale už nedošli. A chcete vědět proč tomu tak bylo? Pochopitelně je jistý německý podnikatel podplatil. Proč? Čeho se bojí?

   Ví snad, že chyba je na jeho straně a nemůže si to jen tak připustit?

   Doposud se však k tomu nijak veřejně nevyjádřil. Je mu to jedno? Je mu jedno, že lidi, kteří kupují jeho zboží, pomalu, ale jistě umírají? Měl jsem čím dál větší hlavu plnou otázek, na které jsem odpovědi neměl. Jediné, co jsem věděl, bylo, že každý den přibude minimálně jedna osoba, která je v nemocnici s tím, že jí není dobře a její symptomy se podobají studentům gymnázia. Je to něco většího, než pouhá otrava. Epidemie? Ne, nemysli hned tak negativně. Ještě není přece potvrzené, že jde o otravu. Třeba mají všichni spoustu stresu, vždycky je zde nějaká logická odpověď. Jenže pokud ji lidé nemají, jsou nervózní a nevrlí.

   "Náš tajný zdroj si nepřeje být prozrazen, ale přesto této osobě moc děkujeme, že nás informovala o něčem, co se doposud jenom šeptalo mezi vyvolenými.

Jak jsme se podle vás měli bránit, když jsme ani netušili, že jsem ve válce! Loučí se s Vámi-..."

   Už jsem to nemohl déle poslouchat. Vypnul jsem televizi a snažil jsem se uklidnit. Je jen otázkou času, než na to lidé začnou reagovat. Hlavní však bude, jak tihle lidi budou reagovat; rozdělí se do skupin, kterým to bude jedno, protože se jich to netýká, a které půjdou do měst a začnou ničit, nebo se spojí všechny dohromady a dají tak tomu zločinci právo sem proniknout a způsobit ještě větší zmatek?  Chvilky, které ubíhaly, byly příliš krátké na to, abych vůbec stíhal myslet. Nemáme moc času, to jediné mi znělo v hlavě. Jestli to chceme vyřešit, musí to být tak rychlé, jak jen to půjde. A to je nyní nemožné.

   Tiše, pomalu jsem vydechl a chodil po pokoji. Musel jsem zachovat chladnou hlavu. Kolik bylo obětí? Přes deset... Pokud má každý z nich alespoň dva z rodiny živé, máme rovnou dvacet lidí (a to do toho započítávám jenom rodiče... Co se týče sourozenců a další členů rodiny, ty nepočítám – zatím). Musel jsem se přesvědčit, že je to pravda, tak jsem strčil hlavu pod studenou vodu a snažil se myslet. Rozezvonil se mi mobil, který mi málem způsobil infarkt. Zvedl jsem ho a zatáhl žaluzie.

   "Já Vás varoval, pane policisto," ozval se opět ten hluboký hlas a ve mně zatrnulo. Nejistě jsem se rozhlédl po bytě, abych se ujistil, že nikde nikdo není. Trochu jsem odtáhl žaluzie od sebe, abych viděl ven. "Nemusíte mě hledat, stejně se Vám to nepovede."

   "Co chcete?" zeptal jsem ho znovu.

   "Nelíbila se Vám naše předešlá hra? Je pravda, že jste skutečně bystrý. Čekal jsem, že najdete sotva tři z mých jinak dokonalých klíčů. Už víte, co všechny znamenají?" ptal se mě sebejistým hlasem a já se stěží nadechl. Cítil jsem se, jako nějaká kořist, okolo které se pomalu obtáčí škrtič a škrtí ji tak silně, jak jen to jde. "Napovím Vám; zamyslete se, kdo je to Hellén a dojde Vám i to ostatní, drahý příteli."

   "Počkat," zastavil jsem ho pohotově, než stihl složit. Zněl zaujatě, když mě slyšel, jak se ho pokouším zastavit. "Nemyslete si, že Vám toto jen tak projde. Pokud stojíte za tím vším zmatkem zde... najdu si Vás a postavím před spravedlivý soud. Zaplatíte za všechno, co jste doposud udělal. Na to se spolehněte!" Sice to byla jen drobná naděje, ale musel jsem ho také postrašit, aby si nemyslil, že má všechny karty v rukávě on. Slyšel jsem jeho pobavený smích. Vysmíval se mi.

   "Přijímám vaši hru," řekl stále se smíchem a potom dodal, když se uklidnil: "Ale abyste mi věřil, že Vás nyní vidím jako sobě rovného soupeře, podívejte, co jsem Vám nechal ve schránce. Je to další část mého vzkazu světu. Doufám, že si brzy spolu zase zahrajeme nějakou veselou hru. Co Vy na to?"

   Než jsem mu stačil odpovědět, zavěsil. Znejistil jsem. Když mi ten mobil předával Bob, musí být jasné, že je úplně nový, nanejvýš s odposlechem od policie. Takže toto slyšeli. Nebo je bez odposlechu a já byl nyní úplně nahraný. Kdo to byl? A co mu doopravdy šlo?

   Schoval jsem mobil do kapsy a pomyslel si, že si ze mě dělal jenom legraci, aby mě vylákal ven. Naposledy jsem se rozhlédl po okolí přes okno a vylekala mě zpráva na mobilu. Přečetl jsem si ji. Skryté číslo. Stálo v ní: A pokud budete stát ještě dlouho u toho okna, možná omylem stisknu spoušť a Vy nestihnete nic udělat. Rychle jsem se přesunul od okna dál a pocítil nepříjemný strach. Mohu mu věřit? Byl by toho schopný? Sledoval mě, nebo...?

   I tak... Vydal jsem se po schodech dolů a pozoroval těch plno lidí kolem sebe, kteří stáli na chodbě a diskutovali o tom, co před chvílí slyšeli v televizi. Hodil jsem si kapuci na hlavu a pospíchal kolem nich. Čím méně pozornosti budu mít, tím to bude pro mě i pro všechny ostatní lepší. Dostal jsem se dolů ke své schránce a skutečně z ní něco trčelo. Otevřel jsem ji a málem vypadly jakési dvě složky. Rozhlédl jsem se po venku, ale nikde nikdo nebyl. Určitě je to jenom blbý pocit, pomyslel jsem si a vyběhl po schodech zase nahoru.

   Bezpečně jsem za sebou zamkl dveře a otevřel první složku. Vyndal jsem z ní plno papírů a zaraženě se zastavil na ještě v předsíni. Prohlížel jsem si jakési grafy a potom připojené články k nim. Přešel jsem rychlým krokem ke stolu a rozložil všechny papíry na stůl a druhou složku položil na pult. Co to zatraceně bylo? Když jsem se do toho začetl, nechápal jsem ještě víc; jak se ta osoba mohla dostat ke statistikám všeho, co je spojeného s Kobrou? Od prodeje, přes všechny věkové skupiny; které toho kupují nejvíce až po ty nejméně zaujaté uměle vytvořenými potravinami (jako jsem já); až po nejčastější úmrtí z posledních týdnů. A potom tam byl ještě jiný graf, který mi vzal dech, protože jsem se hned podle spodních čísel dovtípil, k čemu se pravděpodobně vztahuje. Tohle nebyla jenom hrozba; to bylo přímé oznámení o epidemii, která je teprve nyní v počátku, ale brzy propukne ve své plné míře všude.

   Poslední graf zobrazoval, jak bude v následujících dnech přibývat obětí otravy jídla od Kobry. Není to okamžitá záležitost, to je jasné. Trvá to nějakou tu chvíli, než si lidé uvědomí, že jim není dobře, tak jdou k lékaři, ten jim předepíše prášky, které jim nepomáhají, většinou antidepresiva pro mladé lidi, a oni potom zkolabují. Ale přesto mi pořád něco unikalo; jeho motiv. Proč? Chce vyniknout? Chce na něco upozornit? Chystá něco většího, než jenom hromadnou otravu všech? A co ten dopis, psal to také on?

   Nic mi nedávalo smysl. Přešel jsem do obývacího pokoje, kde jsem měl rozestavěné věci, které jsem tak pracně hledal a našel, a přitom jsem v ruce držel dva papíry s grafy. Věděl jsem, že je v tom něco víc, že má jistý důvod, proč mi toto sděluje, ale jaký? Proč tohle chtěl udělat? Chtěl snad pomstít ty dva vrahy z novin? Prohlédl jsem si článek z útržku novin.

   Pokračuje v jejich díle, jako jejich student? Je jimi natolik posedlý, že si slíbil dokončit jejich dílo? Nakonec jsem skončil na zemi a tiše pozoroval rudý kamínek v prstenu a snažil se přemýšlet, co to všechno má znamenat. Mozek mi už nepracoval tak dobře, jako před vdechnutí plynů. Měl jsem ho pořád v plicích? Ne, to ej vyloučeno, už je ze mě dávno pryč. Tak proč? Proč nemohu na nic přijít? Možná proto, že jsem opravdu v koncích, že nejsem schopný nic vymyslet, protože nic už vymyslet nejde. A přesto...

   Povzdychl jsem si a položil se na zem. Tohle nemá smysl. Takto na nic nepřijdu. Měl bych to všechno vzít zpátky a dát to i ostatním přečíst. Třeba je napadne něco víc, než napadne mě. Ostatně; více mozků víc ví. S touto myšlenkou jsem posbíral všechny věci; jak všechny papíry, které jsem bezpečně uložil do složek, tak i všechny předměty z našeho předešlého bytu; a vydal jsem se zase ven.

   Lidé byli kupodivu ještě klidní, ale bylo mi jasné, že ona klidnost velmi brzy praskne a my zde uvidíme něco, co nebude ani náhodou hezké. Ujistil jsem se, že svou zbraň mám nabitou pro všechny případy a opatrně jsem se rozhlížel, zatímco jsem postupoval kupředu a doufal, že nikdo těm zprávám věřit nebude. Přitom jsem přemýšlel o tom posledním grafu. Je vůbec možné, aby to z ničeho nic začalo tak rychle růst a nikdo by si toho nevšiml? I tak jsou lidé v pozoru... a přesto pořád kupují od Kobry, protože domácímu jídlu ani trochu nevěří. Kráčíme snad dobrovolně na smrt?

   V záři Hellenova slunce... Vzhlédl jsem k potemnělému nebi. Brzy bude pršet, pomyslel jsem si. Těším se na Boží súd s Vámi. V druhé části věty použil starou mluvu této země. Proč? Dostal jsem se na stanici a šel skrz temnou chodbu. Vypadá to, že ty žárovky tady už nikdy nové nebudou. Boží súd s Vámi. Pořád jsem si opakoval tu poslední větu a přemýšlel, co by mohla znamenat. Hellén a jeho potomci, přeživší po Potopě světa. Co se nám snažil naznačit? Před čím se nás snažil nevědomky varovat?

   Otevřel jsem dveře a upoutal pozornost alespoň Nicolase, který zrovna pil onu břečku, napodobeninu kávy. Pozdravil jsem je, přestože Gill byl opět mrtvolou a spal na svém stole a nereagoval, zatímco se John točil na židli a pozoroval přitom všechny své obrazovky. Fred seděl za stolem a pročítal si zprávy o výsledcích krve. Zřejmě se sám sebe ptal, kde udělal chybu, kdo nás zradil, že vyzradil něco, co nám přitom unikalo a my jsme o tom věděli – snad jsme si doposud nechtěli připustit, že by se skutečně jednalo o hromadnou otravu jídel. Odkašlal jsem si a získal si alespoň část jeho pozornosti, byť jenom na chvíli. Nakonec jsem to vzdal, přesvědčil sám sebe, že budu muset začít mluvit a oni mě možná začnou poslouchat časem.

   Řekl jsem jen tak do prostoru kolem sebe, že mě opět kontaktoval ten muž, který mě předtím unesl, nevím, jak zjistil mé číslo, ale mám podezření, že je pokračovatel těch dvou z Operace O(s)travy... a přece mě nikdo neposlouchal. Pokrčil jsem rameny. To je mi tedy morálka a důvěra ve spolupracovníky!

   "Takže tvrdíš, že tě ten maniak sleduje a ví, kde bydlíš a ty si tady jen tak přijdeš?" chtěl se Fred ujistit, na což jsem přikývl. Fred hodil papíry na stůl, posadil se a nemrkal. "Pak mi nasaďte korunu a já jedu do blázince, protože jsem z toho už opravdu magor."

   No, není jediný, kdo by měl jít do blázince. Rozložil jsem všechny věci, a chtěl po nich nějakou spolupráci; možná uvidí něco, co mě uniká. Něco... Cokoliv. Najednou se John ozval, že na internetu se píše, že jsou další tři oběti otrav z jídel a... Zarazil se a nejistě polkl.

   "Lidé vyšli do ulic a chtějí po Kobře oficiální prohlášení o závadě jejích produktů," citoval část z článku. To už Gill začal někomu horlivě volat a řekl mu, aby mu poslal rozmístění všech podniků od Kobry. Fred už vydával rozkazy; pověřil Gilla a Nicolase, aby to šli uklidnit, na což se Gill ozval, že ven nepůjde, protože by ho několik lidí opravdu velmi rádo zastřelilo, zatímco ta druhá polovina obyvatelstva by ho odvlekla a uctívala za Boha. Tak si vyber předem, do jaké poloviny se vrhneš, napadlo mě. To už mě však Fred popadl a říkal, že my dva pojedeme do nemocnice. Poslední dobou se tam moc často vracím, že by mě tam chtěl dát na trvalý pobyt? Ano, tuto dovolenou bych opravdu velice rád uvítal, kdybych nebyl po celou tu dobu upoután na lůžko, věřte mi.

   Nejdříve jsme však šli do laboratoře, což mě zaráželo, ale hned mi došlo proč. Fred si vypůjčil výsledky ohledně těch neurčitých látek z jídel a ptal se na jejich původ. Čistě přírodní. Bezva, to máme plno bylin a zvířat, které v sobě mají jedy na obranu. Abychom začali hledat, a do příštích Vánoc možná přijdeme na to, jaký jed je v potravinách, že ho nemůžeme zjistit přímo.

   Měl jsem za úkol zavolat Gillovi, aby všem svým kontaktům (kolik jich proboha mohl mít?) poslal rozkaz, aby se dívali na zvířata a rostliny, které v posledních letech byly často vyváženy nebo přiváženy do naší země. Nelegálně? To nezjistíme. Mohlo jich být tisíce a my o tom nevěděli. Černý trh je skutečně na vysoké úrovni a jen tak snadno to nezjistíme. Gill mě však vyvedl z omylu, že to pošle jedné své kryse (hezky se vyjadřuje o svých kolezích, jen co je pravda) na černém trhu a zavěsil. Projeli jsme kolem davu lidí, kteří za námi pokřikovali a nesli přitom cedule, ve kterých uráželi Kobru, Vládu i nás, policii celkově. Pokud mu šlo o vyvolání davové psychózy, tak se mu to povedlo na jedničku pouze s jednou jedinou zprávou. Nebyli to sice všichni lidé z města, ale rozhodně to byli minimálně ti, kterých se to týkalo. Projeli jsme kolem Nicolase, který střílel do vzduchu a spolu s dalšími policisty se snažil výtržníky zastavit a přimět ke spolupráci, zatímco zbylé zatýkal.

   S Fredem jsme měli štěstí, že jsme byli alespoň v malém bezpečí, co se auta týče.

   Fred, zatímco řídil a snažil se přitom nezabít ty hlupáky, kteří mu doslova skákali pod kola, telefonoval a domlouval se s nějakou doktorkou, která mu slibovala výsledky ohledně krve předešlých pacientů. Prý jí nebylo dobře a výsledky také nebudou hned nachystané. Hned na ni však začal křičet, že na to měla času dost, srovnal ji do latě a ona hned učinila, jak jí přikázal. Mohl jsem jenom tiše zírat; konečně se choval, jako nějaký nadřízený.

   Doslova jsme proplouvali skrz moře lidí, kteří měli jeden společný cíl. Dovolávali se vysvětlení, zatímco menšina z nich už nesla některé ze symptomů, které jsem viděl u Roberta Enriquea nebo u jiných pacientů; vystouplé lícní kosti, popelavá kůže, kruhy pod očima, zesláblé tělo celkově. Možná to bylo z nervů, ale já si byl až příliš jistý, že to bylo z oné otravy.

   Dojeli jsme do nemocnice, kolem které bylo také plno lidí. Prorvali jsme se skrz ně a hned se výkřiky i nadávky vznášely i na naše hlavy. Dostali jsme se dovnitř a všimli si, že doktorka už nám běžela naproti. Vypadala podrážděně a předala nám papíry.

   "Nejsme si jistí, co by to mohlo být za látku," řekla nám stručně. "Zdroj je však čistě přírodní. Žádné přidané chemické látky, jenom samé byliny nebo obranné jedy ze zvířat. Nezjistili jsme, o jak rozsáhlé to zatím je, ale jed se začíná šířit mnohem rychleji, než předtím."

   Sotva to řekla, skrz dav lidí se prorvali záchranáři a vezli malou holčičku. Žena rozmáchla rukami a povzdychla si.

   "Prosím vás za všechny," promlouvala nám do duše vážným hlasem. "Vyřešte to, co nejrychleji a dopadněte tu svini, která tohle dělá."

   A bez dalšího slova utíkala za záchranáři, kteří vezli malou holčičku skrz chodbu pryč.

   Jen jsme se za ní tiše dívali a potom jsme se vydali k odchodu. Najednou mě čísi ruka popadla opravdu silně a začala mě vlézt pryč. Nestihl jsem ani Fredovi oznámit svůj nedobrovolný odchod a byl jsem vhozen do jakéhosi pokoje. Zápach, opravdu nepříjemný, se rozprostíral po celé místnosti. Bylo mi z toho tak akorát mdlo.

   "Už jsem si říkal, jaká špína sem dojde, ale nečekal bych, že bys to byl ty!" slyšel jsem povýšený hlas, který mě mírně děsil aj á se nejdříve bál podívat se mu do tváře. Nakonec jsem sebral veškerou svou vnitřní odvahu a podíval mu do tváře. Otec se za tu dobu nijak nezměnil; jen vypadal ještě víc jako ubožák a zestárl tak moc, že nyní měl delší šedé vlasy stažené do copku. Ubožák, který žije jenom z podpory státu po celý svůj život. Byl jsem naprosto znechucen jeho vzhledem nyní, ale jak už jsem zmínil, skoro vůbec se nezměnil za tu dobu, kdy jsem ho vůbec neviděl. A ani mi nechyběl.

   "Vyprošoval bych si tohle chování, pane," reagoval jsem na jeho slova, jako by to byl nějaký cizí muž. Však také byl. Nikdy to pro mě nebyl otec, jen z povinnosti jsem ho tak musel nazývat.

   "Tak vyprošoval?" zopakoval má slova a vykulil přitom oči, zatímco mu hlava klesla dolů a zase nahoru v krátkou pomalu úklonu, která jistě nepatřila mně. Zrychleně zamrkal a zvedl prst, jakoby mě chtěl kárat. "Ale to se přece nedělá," zakroutil rychle hlavou, jako maniak, a prudce ji také zastavil. "Rodiče by se přece neměli kárat," začal svůj proslov, dal ruce za záda a kroužil kolem mě nebezpečně blízko. Bylo mi špatně. Pil zase do úplné němoty, a když se probral, asi mu alkohol opravdu chyběl. Jak dlouho se nekoupal? Ještě chvíli v této místnosti s ním a asi padnu k zemi jako mrtvola. "Víš, drahý Jamesi, toto chování na tobě pořád nenávidím," řekl mi upřímně a chytil mě kolem ramen. Prudce jsem ho od sebe odsunul, že spadl na postel a pobaveně se zasmál. "Helemese!" řekl vesele a olízl si rty. "Ono se to umí i prát! Tak pojď, pojď," poukazoval mi rukami, abych šel blíž. Pomátl se snad? Ne, tak hluboko neklesnu, abych mu tu radost udělal.

   "Sbohem," řekl jsem pouze, otočil se k němu zády, ale hned záhy jsem si uvědomil svou chybu, které chtěl využít. Reagoval jsem stejně rychle, a když po mně chtěl skočit, udeřil jsem ho pěstí do břicha. Jen jsem mu zlostně zašeptal do ucha, že už nemá nade mnou žádnou moc. Vím totiž, jak se bránit. Už není tím velkým obrem, kterého jsem se jako malý kluk bál. Nyní už ne. Hodil jsem ho na postel, zatímco vřískal bolestí a držel se za břicho.

   Možná jsem se strefil právě do jater, možná o ně přijde, ani bych se nedivil, vždyť už je má i tak zčernalé, shnilé!

   "Ty zmetku," křičel za mnou i horší nadávky. "Však já si tě najdu a budeš toho litovat ty-!" Zavřel jsem za sebou dveře a odmítal ho poslouchat. Když jsem se konečně dostal zpátky do reality, všiml jsem si Freda, který stál opodál. Nevím, kolik toho slyšel, a upřímně řečeno; bylo mi to momentálně i jedno. Dal jsem si ruce do kapes a prošel kolem něj s otázkou, zdalipak náhodou nespěcháme, na což nemohl nic namítnout.

   Je sice pravda, že se čekalo na mě, ale to mi bylo jedno.

   Co tady otec dělal? Ach ano, vzpomínám si. Byl to pravděpodobně ten opilec, který předtím vykřikoval nějaké nesmyslné věci a zpíval si, jako pako. Už chápu, proč se mi ten hlas zdál povědomý.

   Zároveň mě pohlcovala nejistota; přijdou pro něj bratři nebo ho tady nechají? Setkám se tady s nimi, nebo...? Z myšlenek mě vytrhl někdo, kdo do mě vrazil. Byl to jakýsi zdravotní bratr. Vypadly mu složky. Omluvil jsem se mu a pomohl mu je posbírat. Ujistil mě, že to nic není. Ani jsem se mu nestihl podívat do tváře a zmizel. Ale jedno jsem viděl jasně; měl několik fotek těch prvních obětí otrav z jídla. Je to přece normální, pracuje tady, tak je kontroluje. Nepodezřívej hned všechny. Otočil jsem se za ním a všiml si, jak se za mnou dívá, jenom koutkem oka, než zase zmizel.

   Fred kupodivu trpělivě čekal u dveří a neptal se na nic. Zřejmě z mého pohledu šlo soudit, že mi do zpěvu moc není. Opět nás na chvíli pohltil dav, který se nás ptal na plno otázek, na které Fred jednoduše odpovídal nejdříve naučenou frází – bez komentáře – a potom už je jenom posílal do háje a probojovával se kupředu. Mně si nevšímali. Nebo jsem byl natolik myšlenkami mimo, že jsem je ani nevnímal.

   Cestu v autě jsem promlčel a byl jen se svými myšlenkami. Brzy bude plno pohřbů. Proč? Lidé najednou začali příliš rychle a příliš zbytečně umírat. Navrhl jsem Fredovi, že pro něco skočím do obchodu, s čímž souhlasil, jinak by někteří členové týmu asi pošli zaživa. Pořád nás nazýval týmem, ale nebylo tomu tak. Nemyslím si, že by jeden z nich riskoval svůj život za ten můj. No, Gill předtím reagoval instinktivně a rychle a mně strhl s sebou. A taky mě šli hledat, když jsem najednou zmizel. Když jsem platil za nějaké to jídlo a pití, nebyl jsem si už ani jistý, zda jde nebo nejde o spolupráci, spíše si jen...

   Navzájem hlídáme záda.

   Najednou jsem zaslechl, že odněkud vycházel hlas. Rádio? Přešel jsem k jeho zdroji a dva brigádníci zrovna ladili jedno staré malé rádio, které se běžně používalo před padesáti, šedesáti lety. Chvíli jsem jen tak vyčkával, zda z toho něco bude, ale nakonec jsem se rozhodl, že odejdu.

   "...a to se může stát Vaší největší hrozbou," slyšel jsem známý hluboký hlas a stuhl na místě. Opatrně jsem se ohlédl za sebe. "Pokud i nadále hodláte kupovat produkty firmy Kobra, či jiných firem, připravte se, že i my udeříme stejnou silou. Ať už nyní jíte obyčejné jablko nebo si užíváte nějakého čerstvého masa, zamyslete se, zda je to skutečně z pravých surovin, o kterých Vám Kobra vypráví."

   Hned jsem se mladíků ptal, jaká je to stanice. Nejdříve se smáli, ale potom mi ji řekli. Avšak hned dodali, že adresa se mění; dle žádosti toho ekoteroristy, který vypráví o svých útocích. Nemyslím si, že je to on – proč by tak moc riskoval? Netušil jsem. Napsal jsem si číslo a vyběhl z obchodu. Když jsem to řekl Fredovi, jen přikývl a zkusil naladit ve svém vlastním autě onu stanici. Rozjeli jsme a přitom jsem nakonec dostal za úkol naladit tu stanici já.

   Fred troubil ve snaze se vůbec dostat skrz dav lidí.

   Když jsme dorazili na stanici, poslouchali jsme nepříjemný hlas, který však opakoval pořád to samé dokola a dokola. Byla to jenom jedna nahrávka, která se nejspíš zasekla. Pustili jsme to i jedinému přítomnému Johnovi a on slíbil, že se podívá na zdroj a prozkoumá ten hlas.

   Po chvíli za námi přijel na své židli s jablkem v puse a podával nám nějaké papíry. Když si vyndal jablko, vysvětlil nám, že zjistil, že každý den vysílá z jiné stanice. Takže to dělá na černo, a abychom ho nemohli vystopovat, dopředu si zamlouvá skoro neznámé stanice, mění je každý den a po sobě nezanechá nic jiného než jenom opakující se nahrávku pro všechny, kteří na onu stanici omylem narazí.

   Když jsem se pokoušel jeho hlášení trochu zesílit, rozladilo se celé rádio a já slyšel známou písničku. Hráli Haručinu píseň. Pohotově jsem zase přeladil, ze strachu, že zase přijdu o sluch kvůli tomu skřípání. Opravdu nechápu, co se na tom může lidem líbit. Ba co víc; ta píseň je pobuzuje natolik, že se díky ní snad spojují. Gill s Nicolasem nám postupně hlásili, že nepokoje v ulicích utichaly, ale rostly zase v jiných uličkách. Bylo to šílené. Bylo to jenom otázkou času, než všechno vypukne doopravdy. Tu noc jsem stál venku a snažil se přemýšlet. Pozoroval jsem svou starou fotku ještě ze školky.

   Jak se má asi Dáša?

   Nedocházelo mi, proč je zakroužkovaná jenom ona. Z kapsy jsem vytáhl také překrásný prsten a přemýšlel, zda bych se neměl zeptat u zlatníka, zda ho někomu nedávno nedělal. Nemůže si přece pamatovat takové blbosti, mysli normálně, Jamesi, zatraceně! Ano, mysli normálně. To si říkám už pěknou řádku dní a nejde mi to.

   V hlavě jsem měl jednu jistou otázku, na kterou jsem pořád marně hledal odpověď, kdekoliv se dalo; co nám uniká?

   Všechny ty zmatky už trvaly několik týdnů a pořád nebraly konce. Byli jsme schopni zatím jenom určit, o jaké všechny potraviny se pravděpodobně jedná. Otrávených lidí přibývalo každým dnem a oběti rychle narůstaly. Pacienti, kteří byli přijímáni před dvěma týdny, žili déle, než ti, kteří byli přijímáni nyní. Co se dělo? V čem byl ten jed v potravinách rozdílný? Projevoval se nyní snad až na konci, když úplně odumřely všechny potřebné orgány najednou? Nebo je to čistě proto, že mladiství měli mladší orgány, takže se ubránili o něco déle? Ne, rozdíly ve věku ani pohlaví nebyly. Umírali staří i mladí, ženy i muži. Všechno se obracelo proti Kobře. Wehta Marco se k tomu pořád nijak veřejně nevyjádřil. Svět se točil příliš rychle a já nevěděl, zda se hodlá někdy zase zastavit nebo alespoň zpomalit. Nevěděl jsem, co za jed nás přepadl, nevěděl jsem, jaké jsou záměry těch, kteří otrávili potraviny. Nevěděl jsem toho hodně, já vím.

   Někdy jsem se sám sebe ptal pozdě v noci, zda mi to všechno stálo za to? Stálo mi za to vydržet až sem? Avšak v hlavě jsem měl pořád jednu a tu samou, opakující se otázku, která mě stíhala už pěknou řádku let; Až tě znovu uvidím, poznáš mě... Matthewe?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře