Srdce - Kapitola druhá

26. květen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA DRUHÁ: I kdyby mě miloval

      Přes noc pořád foukalo a já jsem nemohla usnout. Když jsem vyšla ven z pokoje, jako na zavolanou jsem potkala Peltera. Podle všeho také nemohl usnout. A když jsme společně šli pro mléko snad s nadějí, že posléze lépe usneme, zarazili jsme se v obývacím pokoji, kde při svíčkách seděli i zbylí bratranci. Zmateně jsem na ně zamrkala. Pelter si sedl mezi ně na sedačku. Schoulil se do klubíčka a zavřel na chvíli oči. Pousmála jsem se. Vypadali spolu tak roztomile, že bych ani neřekla, že jsou to mí bratranci.

      Pivak mi podal polštář, protože na sedačce už nezbylo místo. Sedla jsem si vedle něj a usmála jsem se víc. Sledovali jsme plamínky svíček, jak plápolali na stole. Začali jsme si vykládat strašidelné příběhy. Já jsem se během nich pořád smála, což všem připadalo prapodivné, ale určitě mlčeli, protože to nechtěli říct nahlas. Věděli, že bych je udeřila. Ale já jsem věděla, že jsem divná, když se směju, zatímco se Pelter schovává skoro za sedačkou, jak moc se bojí.

      K mému údivu Pivak navrhl, abych jim vykládala, jak se žije ve městě. Po čtyřech měsících si vzpomenout, že jsem z města, a chtít něco vědět? Skutečně zajímavý tah, napadlo mě. Ale i tak. Sedla jsem si do tureckého sedu, jako sedával táta, když mi vykládal příběhy, a rázným hlasem, skoro jako učitelka, jsem jim začala vykládat o městě. Všichni mě pozorovali a pozorně poslouchali, až mi to připadalo divné. Počítala jsem s tím, že se mi začnou každou chvíli smát. Až jsem i zrudla, když na mě všech šest párů očí civělo.

      I tak jsem lehce koktavě pokračovala. Během mluvení jsem přemýšlela, zda se nudí anebo je to opravdu zajímá. Podle napnutých uší a lehce vykulených očí je to očividně zajímalo víc, než by mělo.

      Damad mě na chvilku nenásilně přerušil a skočil si pro půlnoční svačinku. Kupodivu dal i nám pár půlměsíčků z několika pomerančů. A já jsem hrdě pokračovala. Byla jsem hrdá na to, že mě konečně poslouchali. Ale bylo to vážně divné. Snad poprvé jsme seděli jen my a povídali si. Spíše jen já povídala. I tak to bylo divné. Jako bych zase byla doma s rodinou.

       "A to je vše." zakončila jsem s úsměvem. Čekala jsem, že se nyní rozesmějí tak hlasitě, jako nikdy v životě. Jako první mi však začal tleskat Pivak a posléze se k němu přidal Jiank. A pak i pomalu další. Jen jsem zmateně mrkala a civěla na něj "Jasně, určitě vám chybí kofein, proto děláte takovéhle hlouposti."

      Thomias mě však vyvedl z omylu, že to bylo skutečně zajímavé vyprávění. Jistě se bude smát ještě dlouhou dobu. Ale zarazila jsem se. On, který má vždycky minimálně jedno sluchátku v uších, je měl obě sundané! Dokonce i Damad nesnědl všechen pomeranč a ještě nám posléze nabízel. I Pelter se pomalu zapojoval do konverzace. Musela jsem se usmát. Jako bych každého z nich viděla v mladší podobě, jak si s nimi hraji. I tak mi to přijde divné, že jsem nikdy všech šest neviděla pohromadě. Když jsme jen tak seděli a povídali si o ničem, cítila jsem, že vedle mě sedí mamka a taťka. Usmála jsem se a lehce se pohladila rukami. Byl to krásný pocit... mít rodinu.

      Najednou udeřil blesk. Já a Pelter jsme vykřikli. Ostatní se začali smát, že jsme strašpytlové. Konečně zde byla maličká dušička, která s tou mojí soucítila a zároveň se jí děsila, přestože jsem neměla vůbec ponětí, proč by se mě mohl Pelter bát. To vypadám tak příšerně?

      Přestože jsem si za každou cenu přála, abych neusnula někde na zemi, nebo na gauči, nepovedlo se mi to. Nakonec jsme mluvili a mluvili. Jako první odpadl kupodivu Damad. Posléze následoval Anzoh. Já jsem odpadla jako třetí. Co jsem se dozvěděla, tak následoval Pelter. Thomias a Jiank se drželi dlouho, protože se výhradně hádali, ale tiše, aby nevzbudili tetu a strýčka nebo nás. Když jsem na chvíli byla vzhůru, viděla jsme je, jak se škrtí nebo tahají za vlasy. A pak zřejmě odpadl Thomias, těsně nad ránem. Nevím, jak jsem se dostala do postele, ale v zrcadle jsem viděl Jiankovy rezavé vlasy, jak mizí za dveřmi.

      Hlava mě rozhodně bolela, protože jsem se nemohla vyspat ani poté, protože pořád pršelo. A navíc, když blesky létaly oblohou, bylo bezpečnější být s někým, než čekat, až mě blesk zasáhne samotnou. Tak bych mohla podstrčit někoho na mé místo a já bych to nějak rozdýchala. Ze strachu jsem se schovávala ve skříni, kde okolo mě poletovaly mouchy a moli. Až jsem se i rozbrečela s myšlenkou, že jistě někde zazáří rudé oči netopýra, který mi přijde vysát krev.

      Slyšela jsem však kroky, až jsem se klepala, jako ratlík, který vycítil obřího psa, který nebude přátelský.

      Když teta Ferguda otevřela dveře skříně, zakřičela jsem a hodila po ní její vlastní župan, který mi věnovala, jak na mě mohla tiše zírat.

      Hned jsem se jí začala omlouvat a pak udeřil blesk poněkud blízko. Byl to opravdu nehezký zvuk, když se lámala větve.

       "Pořád jsi městský strašpytel." poznamenala Ferguda krutě, až jsem se rozbrečela kvůli jejím slovům. Skrz brekot jsem se na ni snažila mluvit, ale ona mi místo toho dala přes ramena svůj župan s úsměvem. "Ale i tak máš v sobě kus venkovana." dodala nakonec, pohladila mě po hlavě a utřela mi slzy. "Tvá matka by na tebe byla pyšná. Sice neměla ráda venkov a vždycky raději utíkala, ale ty jsi jiná. Už jenom fakt, že nám tak ochotně pomáháš, aniž bys musela. Děkuji." Políbila mě na hlavu a já si najednou myslela, že přede mnou stojí maminka. Místo Fergudy jsem skutečně viděla mou matku, věčně bílou, jako stěnou, však s milým úsměvem a objetím.

      Musela jsem si utřít slzy, které se mi ryly do očí, a usmála jsem se také. Ferguda však svým zlověstným hlasem na něm zasyčela, že pokud příště budeme ponocovat, spíše budeme vzhůru celou noc, osobně nás ztrestá. Ano, toto je tetička. Nemá moc času na city nebo lásku, možná proto dokáže vést tuhle rodinu ona.

      Všimla jsem si už v létě, když si přijeli muži odvést obilí, ale dali jí jen půlku smluvené ceny, tak do nich kopala, dupala na ně a hulákala tak dlouho, dokud jí zbytek peněz nedali. A pak jim ještě s úsměvem mávala, že se mají vrátit příště, až bude úroda. Zní to možná dětinsky, ale přeji si být jako teta, jednou. Rozhodná žena, kterou všichni poslouchají, ale nemuseli by se mě až tak moc bát, jako jí. A rozhodně budu mít jedno nebo dvě děti! Představa, že mám šest dětí nebo dvojnásobek toho, mě dostala do kolen, až se teta polekala, copak se mi stalo. S křečovitým úsměvem jsem odvětila, že nic.

      Pomohla mi na nohy a řekla, abych se oblékla, že jdeme nakupovat. Po společném předešlém nakupování, kdy si bratránci vytahovali dřívka, kdo půjde a kdo ne, a navíc ještě se vzpomínkou na to, co viděl Dishu, se mi do obchodu rozhodně nechtělo ani trochu. Ale bohužel, asi jsem to měla jako povinnost tam zajet, protože si bratránci už předem připravili jen šest stébel. Jakoby počítali, že tam pojedu bez odmlouvání!

      Anzoh se ihned zaradoval, že on tam nemusí. Tentokrát to vyšlo na Pivaka, kterého všichni radostně mlátili do zad a smáli se mu. Pivak dostal mírnou křeč do oka a přestože mířil původně na Thomiase, ránu schytal Pelter. Zavřela jsem oči, když Pelter spadl k zemi, div nebyl mrtvý. Pivak by rozhodně měl jít na kurz sebeovládání! Ale mlčela jsem, abych neschytala další. A ostatní také.

      Tentokrát s námi jel strýček, protože tetička musela vařit na oběd a dala nám opravdu dlouhý seznam. Já a Pivak jsme seděli vzadu, protože strýček ještě odvážel Thomiase na zkoušku s kapelou. Nevypadal moc dobře. Byl poněkud bledší, než si pamatuji, a také hubenější. A rozhodně byl nevyspalý, protože usínal a měl kruhy pod očima. Chtěla jsem navrhnout, aby zkoušeli méně a častěji, ale raději jsem mlčela, protože jsem si byla vědoma toho, že by to vyvolalo jen další zbytečnou hádku, kdy by Thomias jistě odešel a šel pěšky. A to jsem tentokrát nechtěla. Pivak je skutečně zákeřný. Musel si alespoň trochu rýpnout, aby Thomiase vyprovokoval. Štěstí, že strýc zastavil a Thomias mohl odejít, protože další popichování ze strany Pivaka by ho jistě donutilo, aby vybouchl a jednu mu vrazil. Nevím proč, ale v tomhle mě Pivak opravdu štve. Jak pořád vyhledává boje. Pohlédla jsem mu na ruce. Lehce se mu třepaly. Jako narkomanovi, který nedostal dávku. Dávku kokainu. Ano, zase jsem si vzpomněla na to, že prohlašoval, že to on bude závislý na kokainu, až budeslavný. Pokud někdy bude, napadlo mě s úšklebkem.

      Nakupování se strýčkem bylo učiněné peklo na zemi. Sotva viděl zlevněnou věc, chtěl ji ihned vyzkoušet, přestože to znal. Když viděl předraženou věc, zanadával si na zkorumpované komunisty, kteří zdražují věčně ceny a jemu chodí krást peníze. Opravdu jsem se pomalu bála, že vybuchne a začne všechno ničit, ale Pivak ho opravdu rázným příkladem zklidnil. Vykulila jsem jenom oči šokem, když ho praštil rukou do krku, aby se zklidnil a Ovis mu ještě poděkoval! To jsem jenom hleděla před sebe, zda slyším dobře. Do jaké společnosti jsem se to jenom dostala? Na chvíli jsme se museli zastavit, protože strýček obdivoval sbírku klobouků. A posléze spatřil zlevněné rukavice, nad kterými slintal blahem, jak moc se mu líbí. Poslal nás napřed, že si jich pár vybere. Šla jsem tedy s Pivakem tiše za roh, ale oba jsme ho pozorovali. Bylo nám oběma jasné, že rukavice budou naším dárkem k Vánocům, protože jich bral několik párů. Osm párů celkově. Bylo rozhodnuto, že dostaneme rukavice!

      Pivak mě najednou chytil za ruku a zaběhl se mnou do oddělení s cukrovinkami. Lehce jsem zrudla, když mě držel za ruku, kterou mi pohotově pustil a začal se točit. Ptal se mě, jakou příchuť lízátka mám nejradši. Jen jsem na něj hleděla. Na co že se mě to ptal? Pivak se však rozesmál a cvrnkl mi do nosu. Bolelo to, což jsem mu ihned oznámila. Pivak se však zasmál, že to od něj přece bolet nemohlo. Nafoukla jsem se. Taktika zadržování dechu na něj rozhodně nepůsobí. Klidně by mě nechal se udusit, kdyby strýček nepřišel s vozíkem, přes který měl několik dek, abychom jeho dárek k Vánocům pro nás pro všechny neviděli a nemohli jsme to tak nikomu říct. I tak jsem se usmála, když jsem viděla, jak se snaží.

      Zbývaly čtyři dny do Vánoc. Všichni tři jsme nesli dvě přeplněné tašky. Máme obstaráno pro nakupování na měsíc. Spíše do konce měsíce, protože po Silvestru toho asi moc nezbude. Naházeli jsme tašky do kufru a strýček objevil zřejmě kouzlo nakupování smíchané s kouzlem peněz, kterých měl pro změnu dost a navrhl, abychom si zašli na zákusek. Štěstí, že Pivak měl rozum a odtáhl ho od výlohy dřív, než si ho všimla prodavačka, aby se na něj usmála, což by bylo jasné znamení k tomu, aby vešel dovnitř.

      Pivak za něj musel dokonce nastartovat, jinak bychom ani nevyjeli, a nakonec jsme byli špatní my dva, protože jsme ho zdržovali. Nakupování s těma dvěma bylo skutečně zábavné a hodně poučné, že ne všechny zlevněné věci musejí být vyložené špatné.

      Cestu domů jsme přežili všichni ve zdraví, přestože Ovis soptil, že se schválně nabourá a půjde si pro zákusek, protože má na něj chuť. Já a Pivak jsme tiše seděli na zadních sedadlech s myšlenkou, že ignorování jeho slov bude nejlepší, stejně jako v nějakém opileckém stavu. Ikdyž chvíli jezdil, jako naprostý šílenec, nakonec to srovnal a my s Pivakem jsme si mohli oddychnout, že už by mohlo být po všem, ale strýček nás vyvedl z omylu a kroutil s volantem ze strany na stranu, jako šílenec. Už mě to i dokonce štvalo, div jsem nekopla do jeho sedadla před sebou plná vzteky. A zase se auto hýbalo ze strany na stranu.

      Auta, která okolo nás projížděla, nám jen uhýbala z cesty. Potkali jsme také velký vůz plný muslimek, které se za námi dívaly a musely mít rozhodně prapodivné představy o tom, co se asi děje uvnitř toho prapodivného vozu, který zřejmě nikdo neřídí. Ale strýček si to náramně užíval, přestože jsme už s Pivakem rozzuřeně říkali, aby znovu dostal rozum. Dostal ho vůbec někdy? Neuměla bych si ho představit v řadě, když čeká na rozum, a tak jsem si řekla, že je to beznadějné, že tady asi zemřu. Zarazila jsem se však. Slyšela jsem z rádia hrát jakousi hudbu. Písničku, kterou až moc dobře znám na to, abych si to jen vysnila. Trochu jsem se naklonila a poslouchala jsem ji. Oči se mi trochu zaleskly. Tahle písnička hrála, když zemřel táta. Dívala jsem se před sebe, mírně v šoku. Ovis si toho ani nevšiml, zatímco Pivak mě pro jistotu stáhl zpátky a já se o něj opřela, což ho jistě muselo zarazit.

      Když poslouchal pozorněji, asi pochopil mé pocity a mírně mě k sobě přitáhl, aby mě objal. Pohladil mě po hlavě, že bude líp. Nevím proč, ale jeho slova mě uklidnila a rozplakal zároveň. Nevím proč, ale v tomhle směru mi protivný nebyl. Byl měkký, jako polštář. Lehce jsem se usmála, a když písnička skončila, odtáhla jsem od něj, mírně rudá a utřela si slzy s poděkováním. Pivak jen zamával rukou, že to nic nebylo. Jak pro koho, napadlo mě.

      Strýček Ovis soptil celou cestu, jezdil jako šílenec, aut a mu raději uhýbala stranou a když jsme konečně dojeli domů, chytil smyk a vajíčka se nám rozbila. Alespoň jenom deset jich bylo, ale i tak to byla škoda. A ještě větší škoda na tom byla, že mi přistály na hlavě. Tetička se musela okamžitě zasmát, protože jsem vypadala směšně. Jak moc krutá tetička dovede někdy být? To jsem ještě nezjistila. Ale obávám se, že překročila svůj obvyklý limit. Smála se ze všech nejdéle.

     Snad jedině Pivak mi pomohl sundat skořápky s vlasů. Navrhl mi, abych si šla ihned umýt hlavu, že to nějak zvládne. Přikývla jsem a nechala jsem ho vytáhnout tašky. Zamknula jsem se v koupelně a ujistila se, že jsem skutečně zamčená. Když jsem vylezla zpod sprchy s mokrou hlavou, popadla jsem župan. A právě v čas. Dovnitř vešel Jiank. Okamžitě jsem ho vykopla zpátky. Tady ani jeden zámek nefunguje pořádně, až na ten můj, nebo co?! Opravdu jsem zuřila sama na sebe. Ale rychle jsem se oblékla, nechtěla jsem riskovat, že by tam vešel Thomias, protože toho bych tak snadno nevykopla ven, to mi bylo jasné. A Jiank kupodivu čekal za dveřmi. Dokonce se mi i omluvil, když jsem vylezla ven a pospíchala nahoru do svého pokoje. Štěstí, že jsem měla na sobě župan, jinak bych ho musela zabít!

      Rychlostí blesku jsem se zamknula, převlékla a už mě zase někdo otravoval. Otevřela jsem a spatřila jsem Anzoha, jak se na mě usmívá. Zeptal se mě, zda si nechci zahrát nějakou hru. S úsměvem jsem přikývla a s ručníkem na hlavě jsem se vydala s ním do jeho pokoje, kde jsme celé dvě hodiny hráli nějakou střílečku a já nad ním vyhrávala, až mi nadával, že nejsem holka, ale převlečený chlap. Rázně jsem mu řekla, aby se krotil, jinak mu dokáže, že jsem žena. Pochopitelně to chtěl hned dokázat, tak jsem ho praštila po hlavě, na což uznal, že žena jsem. Posadila jsem se na židli místo něj. Hned zavrávoral, ale já jsem neslezla, jak mě žádal. Tahal mě za triko a kňučel, jako pes. Až mi ho bylo skoro i líto.

      Nakonec jsem odešla, zatímco on ležel na zemi, pravděpodobně bude mít zítra velkou bouli na hlavě. Ano, tohle mu jako důkaz stačilo, jak sám posléze poznamenal. Zavřela jsem se zase ve svém pokoji a vytáhla dárky zpod postele, ze skříně a ze stolu. Přemýšlela jsem, zda je zabalit, nebo dát na ně jenom jmenovky. Seběhla jsem po schodech dolů a zaklepala na tetu, která očividně také balila dárky. Tiše jsem ji poprosila o balící papír, ale ona konstatovala, že papír má Jiank. Tak jsem zase vyběhla do prvního patra, zaklepala na Jianka a čekal mu svou otázku. Poslal mě za Thomiasem. Ten mě poslal za Anzohem. On mě poslal za Pivakem. Pivak mě poslal za Pelterem. Pelter jen tiše špitl, že ji půjčil Damadovi. A už jsem toho měla vážně dost. Vzteky jsem kopla do jeho dveří, ze kterých vykoukla vlasy plná černých vlasů s úsměvem, a Damad mi předal papír. Spíše Stístko, protože ho měl nasazeného na ruce. Poděkovala jsem mu a šla balit dárky. Ale sotva jsem začala, už někdo zase klepal, že potřebuje papír. Otevřela jsem tak prudce, že jsem strýce málem svalila ze schodů.

      Vesele konstatoval, že ten výtah začne brzy dělat, na což jsem mohla jen vykulit oči. Aniž bych přemýšlela, dala jsem mu půlku papírů a on s úsměvem odešel. Až ke konci jsem zjistila, že mi ještě část z té půlky chyběla. Pousmála jsem se. Atmosféra nyní byla opravdu krásná; klidná, milá, upřímná, lehce veselá, jako bych byla opilá nebo pod vlivem nějakého opiátu. Ale nyní jsem žádný vylepšovák nepotřebovala, abych se mohla pousmát.

     Vyšla jsem ven, že odnesu zbytky papíru, ale uklouzla jsem na ponožce, kterou tam nastražili mí bratránci a vesele se řehtali, jako koně, když jsem sletěla dolů a vzala to po zadku po schodech. Vztekle jsem zavrčela a hnala se za nimi, oni se tlačili do Damadova pokoje a prudce za sebou zabouchli dveře. Po menší námaze se mi je povedlo vyrazit a šla jsem pomalu k nim s milým úsměvem, který všichni znali jako předvěst mého vybouchnutí sopky. Vesele jsem ukázala na ponožku v ruce a zeptala jsem se, komupak chybí ponožka. Všichni mlčeli a začali si pískat, až na Peltera a Pivaka. Pelter se totiž klepal, jako ratlík, sotva mohl stát a vypadal, jakoby měl zemřít za malou chvíli a Pivak se na mě díval očima poněkud dlouho, až mě to rozčilovalo. Jistota byla jistota. Pohlédla jsem na jejich nohy. Thomias měl. Jiank měl. Anzoh měl. Damad měl. Pelter měl. Ale Pivak neměl levou! Ušklíbla jsem se. Všichni mi uhnuli, zatímco mě Pivak poklidně sledoval.

       "Piváčku, jakpak se dneska máme?" usmívala jsem se. Pivak se také mile usmál a odvětil, že dobře. Vážně by se hodil na herce, napadlo mě, ale pevně jsem natáhla ponožku a lehce se šklebila. "Tohle je tvoje, že ano?"

       "Vůbec ne." podíval se stranou, jakoby se mu ona ponožka hnusila. Je pravda, že lehce zapáchala, ale byla jeho. Chytila jsem ho za pusu a přitáhla k sobě. Zasyčela jsem, jestli náhodou není slepý nebo jestli mu náhodou není zima na nohu. On však pouze ukázal na ponožky ostatních. Nyní z blízkosti jsem si všimla, že je mají všichni přehozené. A dostala jsem tik ze vzteku do oka. Postupně jsem jim všechny ponožky sundala. A nakonec jsem zjistila, že to byl Pelter. A toho jsem udeřit opravdu nemohla. Hodila jsem po něm ponožku, div nepadl on na zem místo ponožky, a odešla jsem nasupeně pryč. Pochopitelně se začali všichni ostatní hlasitě smát. Pomyslela jsem si o nich svoje a seběhla dolů, kde jsem viděla Ovise, jak přeměřuje stěnu. Mile se na mě usmál, že bych měla jít do kuchyně, že tam možná ještě seženu nějakou sušenku. Pokrčila jsem rameny. Po poslední zkušenosti, když jsem viděla všechny něco přeměřovat, se už raději na nic neptám.

      Představa, že se pro mě strýc obětuje a vytvoří mi výtah, který by vedl až k mému pokoji, byla tak překrásná, že jsem poskakovala, jako koník na překrásné louce až do kuchyně, kde jsem však spatřila Peltera, jak si sype všechny sušenky na triko. Jen se na mě otočil a polekal se. Pohled v jeho očích si rozhodně budu pamatovat dlouhou dobu, protože tak vystrašené modré oči jsem nikdy neviděla. Lehce se klepal strachy. Ohlédla jsem se, zda za mnou nestojí teta a nevyhrožuje mu válečkem. Nikdo za mnou kupodivu nestál. Měl snad ještě šok z předchozí scény?

      Šla jsem blíž k němu, ale on se mi za něco omluvil a rozběhl se rychle pryč. Já jsem jen zmateně zamrkala a dívala se za ním. Až pak jsem ucítila chladný dech na svých zádech a pomalu se otočila. Očima jsem zkontrolovala prázdnou misku od sušenek a polekaně sledovala tetin úsměv, který mě opravdu děsila.

Pokusila jsem se usmát a pozdravit ji. Ano, představa, jak mi mačká hlavu v jedné ruce, mi proběhla hlavou. Následně by mi ji stiskla tak jemně, že by se mi mozek rozletěl do všech stran a pak by mi ještě přikázala, než zemřu, abych to uklidila. Ano, taková moje smrt by rozhodně byla, kdyby se jednalo o tetu. Stála jsem na místě a čekala, až mi stiskne hlavu a ukončí tak moje starosti ohledně slibů a přání mých bratranců. Dokonce jsem se i na to těšila a čekala jsem to.

      Najednou se přede mnou mihla čísi hlava a tak teta stiskla onu hlavu. Pivak, se sušenkou v puse, se zarazil a podíval se na ni. Jistě musel vypadat z jejího úhlu pohledu roztomile, protože z toho mého vypadal rozkošně.

      Kousl do sušenky a začal ji provokativně chroupat s upřímným pohledem do Fergudiných očích, až jsem se bála, že budu mít o bratránka méně. Pivak žvýkal o něco rychleji, přesto se však soustředil na její oči, jako nějaká sova. Snad hráli, kdo dřív mrkne. Já jsem stála ztuhlá, mírně vystrašená, že pokud Pivak mrkne, tak teta stiskne ruku a jeho mozek se rozplácne o stěnu místo toho mého. Pivak však ještě zrychlil své hryzání a mírně zvedl víčka, aby mohl sledovat svou matku o to důkladněji. Ano, je mi jasné, že tihle dva blázni jsou rozhodně příbuzní. Ferguda, připravená něco říct, se zarazila, když Pivak hlasitě polkl sušenku a kousl si do ní znovu. Nejvíce mě překvapil fakt, že teta nakonec mávla rukou, jakoby se nic nestalo a odešla. A Pivak spokojeně chroupal sušenku. Podíval se na mě.

       "Chceš taky?" nabídl mi jednu. A to bylo moc i na mě. Tentokrát jsem to byla já, koho on musel tahat a oživovat, protože tuhle reakci jsem rozhodně nečekala. Kdo by ji taky čekal, že? Nakonec se mu však po dlouhém oživování povedlo mě vzbudit. Sotva mi však připomněl, proč mě málem má duše opustila, už mi chtěla zase vyletět pusou rychle ven, protože se zbláznila úplně.

      Nakonec mi však sušenku verval přímo do pusy, aby mou duši zatlačit zpátky, div mě nezadusil. Po velkém šoku a zároveň úsilí se mi povedlo spolknout celou sušenku, ale za ceny vlastního zdraví, když jsem posléze klesla na zem a praštila se do hlavy. Hned se polekaně a soucitně ptal, zda jsem v pořádku. A to už bylo dost i na moje věky natahované nervy, které nyní popraskaly úplně všechny, krev se mi dostala prudce do hlavy a já po něm s křikem skočila. Měl štěstí, že se tam objevil Anzoh, aby mě zastavil, jinak bych mu asi vážně nějak ublížila. Nějak krutě ublížila.

       "Já toho magora zabiju!" křičela jsem a kroutila se mu v sevření. Anzoh jen zamrkal.

       "Měl bys raději zdrhat." poradil svému povedenému bratříčkovi.

      "Ne, já si počkám, jak se to vyvine." usmál se Pivak svým dokonalým úsměvem. A tím mě dopálil ještě víc. Přísahám, že kdyby nebyla poblíž teta a z druhé strany na nás nehleděl strýček, stal by se Anzoh svědkem vraždy, ze které by mě mohl rozhodně usvědčit i beze svědků. Ale kupodivu se mu povedlo mě odtáhnout do bezpečné zóny daleko od Pivaka, kde jsem vypěnila, vyvztekala se, většinu ran schytal Anzoh, další rány schytalo dřevo a nakonec jsem mohla s úsměvem jít zpátky do svého pokoje, jakoby se nic nestalo.

      Ano, mám své bratrance ráda, ale někdy jsou to vážně nehorázná paka.

   K mojí velké smůle mě však sledovaly dva páry očí a jeden pár těl, vydávající skutečně praštěný zvuk, něco jako mimozemšťan, který je zaujatý něčím novým. Jejich rozšířené zornice tomu napovídaly. Až pak jsem si všimla, že mám roztrhané kalhoty. Vyplázla jsem na ně jazyk, natáhla si jedno víčko a pak zmizela ve svém pokoji. No jo, tetička bude rozhodně zase pištět několik minut, že jsem jí roztrhala další tepláky. Chvíli jsem hrabala ve své skříni, snad s nadějí, že mi ještě něco zbylo. Pak jsem si vzpomněla na várku v pračce, která pere nepřetržitě třetím dnem a lehce mě zabolel fakt, že jsem nechala dát prát sotva použité tepláky. Prohlédla jsem si díru na svých teplácích, netušíc, z čeho, nebo kde bych ji mohla utržit, ani jsem si jí nevšimla, což mě zaráželo. Nemám ji tam náhodou už třetí den? Chytila jsem se za hlavu z blízkého infarktu. Ano, i infarkt můžete mít v šestnácti letech. Ale mně se naštěstí vyhnul. I kdyby mě miloval...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře