Až tě znovu uvidím 30

28. květen 2016 | 07.00 |

   Bylo to k nevydržení. Kdykoliv jsem se ocitl venku, plno novinářů a lidí se nás ptalo na naše názory, nebo nás přímo uráželi, zatímco hned za nadávkami přiletěly otázky ohledně případu, o kterém jsme byli donuceni; jak vedením, tak přímo zástupcem Wehty Marca; mlčet pod podmínkou smrti. Ano, šílený rozkaz, ale co jiného nám zbývalo, že? Co vím na jistotu? V nemocnici byli schopni rozlišit, že se jedná o přírodní jed; otázkou zbývalo, které zvíře, nebo která rostlina byla k tomu jedu použita. A jak se do potravin tak rychle dostala, aniž by si toho někdo všiml? Pořád jsem nebyl schopný přijít na důvod, proč mi můj únosce dal za úkol najít těch deset věcí. Nechápal jsem mezi nimi žádné spojení. Tak proč? A onen tajemný vzkaz; co nám chtěl útočník vzkázat tím Diluviem? Chtěl snad přimět všechny lidi, aby se utopili navzájem v pomluvách a strachu? Ano, bylo to velmi směšné, ale zoufale jsem se snažil přizpůsobit svůj mozek situaci, kdy se skoro nedalo normálně myslet. Nepokoje v ulicích trvaly celkem dva měsíce, obětí pořád přibývalo a lék na otravu nebyl žádný. Ale v něčem jsme se mohli pochválit; ony pokoje jsme nakonec ukončili my. Lidé sice pořád brblali, ale alespoň nestáli v ulicích, před nemocnicí a před naší stanicí ve snaze zjistit všechno, co se dá. Jen těch otravných novinářů jsme se pořád zbavit nemohli.

   Tu noc jsem tiše pozoroval svou fotku ze školky a nemohl přijít na odpověď na svou otázku; proč je Dáša zakroužkovaná žlutou čárou? Pohlédl jsem očima na své bývalé spolužáky a zastavil se jen u Matthewa. Kde nyní asi je? Pracuje na podobném případě, jako já, nebo si vede klidný život? Co jeho rodiče; nebyli na něj zlí? Položil jsem fotku na stůl a povzdychl si.

   "Nějaký skleslý," slyšel jsem Nicolasův hlas a prohnul se v zádech, abych ho viděl, alespoň vzhůru nohama. Kouřil a před očima měl ony grafy od Kobry. "Co tě žere?"

0pt; line-height:115%;mso-bidi-font-family:"Times New Roman"">

   "Jestli se počítá úplná nevědomost, tak to je vše," řekl jsem pouze a zavřel oči. Někdo zaklepal na dveře, no spíše zabušil. Byl to jakýsi kolega, který seřval Gilla, že mu odmítá dělat sluhu, a vrazil mu do rukou nějaký velký košík. John vystartoval, jako nějaká fretka, košík hned sebral a Gill jenom nevděčně práskl s dveřmi. Potom hned na Johna křičel, že už je to poslední košík, který mu obstarává!

   Bylo mi jasné, že je na nervy; nejenže musel obstarávat věci s novináři, ale nějaký způsobem se z našeho Johna stal závislák na jablcích od Kobry. Ani trochu se mi to nelíbilo, ale vypadal v pořádku. Plno vitamínů však také škodí. Sotva jsem si to pomyslel, proběhl kolem mě John ke kyblíku, který tam stál už několik dní (Fred ho tam postavil se slovy, že odmítá vycházet ven, dokud se situace úplně neuklidní, takže se používal v podstatě úplně ke všemu), a bylo mu už zřejmě z toho puchu kolem tak špatně, že ze sebe vyvrátil vše, co v žaludku měl. Tedy jenom jablka.

   Pohlédl jsem na obrazovku svého počítače. Ten papírek na ní pořád visel. A já pořád nechápal jeho znění. N – Er ist Verräter. On je zrádce. Co se mi tím Satan před svou smrtí snažil říct? Proč měl zrovna noviny o Kobře? Věděl snad o někom, kdo přidává jed do jenom určitých potravin? Vyrušil mě telefonát, který zvedl Fred a zlým hlasem se ptal, co se zase děje. Všichni jsme byli podrážděni víc, než bylo potřeba, a fakt, že nás někdo ještě obtěžoval, tomu nijak nepomáhal a naši situaci nijak neulehčoval.

   Najednou Fred prudce vstal, popadl Johna, který po jeho prudkém pohybu ječel, jakoby se ho někdo pokoušel zabít, a odtáhl ho, zatímco pevně držel košík v rukách, a přitom tahal v druhé ruce Gilla, který se mu pokoušel utéct, a on sám ještě rozkazoval, aby ho Nicolas následoval, a mě hned zastavoval se slovy, abych se pokusil naladit tu pitomou stanici, kde předtím mluvil pro nás pořád neznámý chlápek. Potom se za nimi zabouchly dveře a já zůstal ve velké místnosti úplně sám. Bylo tady příliš velké ticho. Už jsem byl natolik zvyknutý na ten ruch kolem sebe, že mě to nyní opravdu začínalo děsit. A přesto by mě nikdy ani ve špatné noční můře nenapadlo to, co se už dávno pohybovalo nad našimi hlavami. A to doslova!

   Rozhodl jsem se, že zavolám Gillovi, ale nezvedal mi telefon. Tak jsem vytočil číslo Nicolase, který mi stručně řekl, že Fredovi hráblo a potřebuje počítačového maniaka, idiota a svalovce. A bylo mi jasné, když říkal sovu poslední přezdívku, tak se hrdě usmál.

   "Já ti dám idiota! Sám jsi idiot!" slyšel jsem z druhé strany mobilu a neubránil se smíchu. Poznamenal jsem, aby se nezabili, jako nějaká zvířata, na což Nicolas provokativně zavrčel, nejspíš na Gilla a dodal, že jako vlk s radostí sežere nějakou sovu. Pořád jsem nechápal, co s těmi přezdívkami chtěli dokázat; stejně si buď nadáváme, nebo říkáme jménem, takže by to vyšlo na stejno. Je sice pravda, že kdyby měl někdo znovu napíchnutý mobil, tak by se to vyplatilo. Až na to, že se to dozvěděli už předtím díky mému mobilu. Nakonec jsem zavěsil, protože se začali hádat, a to jsem poslouchat nemusel.

   Bylo tady až neskutečné ticho, které mě opravdu děsilo.

   Co bych předtím dal za to, aby zmizeli? Jak rád bych je z tohoto prostoru vykopl a mohl se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu...? To mi připomíná. Zadíval jsem se na zavřené okno, které jsem nakonec otevřel díky jakémusi provázku. Okno povolilo a otevřelo se. Dovnitř vstoupil studený čerstvý vítr, který mi málem vlepil facku. Nebyl jsem už zvyklý na čerstvý vzduch. Ale byl to nádherný pocit; znovu jsem se mohl nadechnout, jako člověk.

   Potom jsem se zarazil. Vzpomněl jsem si, když jsem se dostal tehdy k Louisovi a posléze k tomu muži z Kobry. Vzpomněl jsem si, jak mi bylo špatně, ale nebylo to rozhodně kvůli tomu, jak mrtvoly vypadaly. Nyní jsem si byl naprosto jistý, že ti dva měli něco společného; prohlédl jsem si záznamy ohledně doby jejich smrti. Shodovala se... To mohla být jenom náhoda, ale i tak jsem si prohlédl obě fotografie mrtvých mužů. Útok ve znaku varana. Útočník měl masku varana, a přitom ležel varan od Naomi vedle mrtvoly. Vzdal jsem to. Měl jsem příliš málo věcí, se kterými bych mohl momentálně pracovat. Rozhodl jsem se tedy, že si udělám výlet do třetího patra; do Hlavního archívu, abych si vzal všechny složky z předešlého případu.

   Když jsem je našel, jako na zavolanou mi zavolal Nicolas, že se to možná trochu prodlouží, protože museli srovnat několik výtržníků, kteří hulákali před nemocnicí. Dovtípil jsem se, že po mně bude jistě chtít, abych jim něco přichystal, na což jsem mu hned řekl, aby se šel bodnout, a zavěsil, přestože se mě marně pokoušel zastavit. Chtěl mi snad něco důležitého říct? Určitě by si ze mě jenom vystřelil, jako vždycky.

   Povzdychl jsem si a opřel se o židli tak moc, až mírně zavrzala. Zíral jsem do stropu. Čerstvý vzduch; zřejmě do této místnosti nevletěl už pěknou řádku let. Poprvé tady bylo dýchatelně a veškerý puch zmizel. Ale pořád tady něco kazilo jinak dokonalou čerstvost; zápach hnijících jablek. Prohlédl jsem si několik košů, ve kterých byly ohryzky z jablek, které byl John příliš líný odnést. Nepořádek kolem jeho stolu byl ze všech největší. Nedalo mi to a začal uklízet. Stejně bych na nic nepřišel. Abych to byl schopný všechno posbírat, nasadil jsem si rukavic a zhluboka se nadechl, přestože jsem se hned krátce na to málem udusil tím zápachem kolem. Bojoval jsem sám se sebou. I kdyby mě za to měl John sežrat; tenhle nepořádek já podporovat nebudu!

   Musel jsem přejít k hlavním dveřím a tam si u nepříjemně vypadajícího kolegy vyprosit pár velkých pytlů. Neochotně mi je předal.

   A já se mohl pustit do celkového uklízení. Alespoň jsem se nějak zabavil, když se ostatní nijak neozývali ohledně jejich zásahu. Překvapilo mě, že vzali i Johna a Gilla. Gill jako informátor je celkem prospěšný, ale proč John? Našli snad nějakou základnu od těch posledních povstalců a chtějí je odříznout od elektřiny? Skutečně mě nic nenapadalo, ale někdo jiný by jistě přišel na spoustu důvodů!

   Zasmál jsem se myšlence, že zatímco oni uklidňují povstalce, tak já uklidňuji odpadky, že s nimi dobře naložím.

   Bylo to skutečně směšné. Co jiného mi také zbývalo, že? Musel jsem se nějak zabavit, a tak má mysl vymýšlela takovéhle hlouposti. Rozhodl jsem se uklidit i zbylé stoly. Gill měl největší nepořádek, co se složek a papírů z předešlých případů týče. Proč to nedal proboha do archívu, jako ostatní? Pokrčil jsem nad ním rameny a řekl si, že to odnesu, až vynesu plný pytel toho smetí. Musel jsem bojovat, ale nakonec jsem se rozhodl, že využiju jeden košík od Johna a tak jsem se vydal na nebezpečnou cestu do neosvětlené části stanice bez možnosti obrany. Musel jsem vypadat komicky.

   Když jsem prošel kolem strážníka u dveří, mohl se smíchy zpřetrhat. Ano, vypadal jsem směšně a zřejmě mu přišlo naprosto zábavné, když viděl někoho z našeho týmu, jak po několika měsících vynáší odpadky. Teď mě napadá, zda je vůbec někdy vynášeli!

   S námahou jsem položil košík dolů, div mě ta váha nakonec nepřevážila a já nespadl na zem. Zhluboka jsem si oddychl a vzdálil se od skládky, která se začala tyčit kolem dvou přeplněných popelnic. No, tady se časem na vynášení odpadků nebo jejich vyvážení zatraceně nešetří!

   Opřel jsem se o stěnu a sledoval, jak slunce pomalu mizí za obzorem, skryto mezi vrcholky mrakodrapů. Dlouhou dobu jsem neměl možnost jen tak vypnout a uklidnit si mysl. Možná, že kvůli tomu všemu, co se začalo tak rychle dít, jsem nebyl schopný vůbec vnímat všechno kolem sebe tak, jako předtím. Věděl jsem, že to bude těžké, proto jsem chtěl na umístění v kanceláři; pořád na něm trvám. Jen, co se toto vyřeší, přesunou mě. Fred slíbil, že to zařídí. Pousmál se slibné budoucnosti a rozhodl se, že bych se měl už vrátit. Postávat jenom v košili, zatímco venku v noci mrzne, opravdu není moc dobrý nápad, pokáral jsem sám sebe, když jsem se otřásl, opíraje se o ještě chladnější stěnu.

   Pročistil jsem si alespoň hlavu a špatné myšlenky byly doslova zmraženy, sotva se objevily.

   Vydal jsem se zase zpátky. Okolo nepříliš ochotného strážníka, skrz temnou chodbu bez světel, až dokud jsem nepřiložil svou kartu a čekal, dokud se mi dveře neotevřou. Nechal jsem je za sebou zaklapnout a usadil se do židle, která se trochu zatočila a já s ní. Ten pocit, že mi něco unikalo, se mi vůbec nelíbil. A přitom to bylo tak lehké od samotného počátku; já tomu ovšem nevěnoval pozornost – bylo to tak prosté, že to pravda být nemohla. I nyní nemohu uvěřit, že to, co mám živě před očima, je pravda...

   Na počítači jsem se za pomoci poměrně mizerného připojení na internetu pokoušel najít nějaké zprávy. Byl jsem hodně naivní, když jsem si myslel, že najdu něco z toho, co se dělo před deseti lety ohledně případu O(s)trava. Plně si uvědomuji, proč zrovna tento název. Pohled mi spočinul na složce vedle mě. Neodolal jsem, spíše jsem se neovládl, a musel ji shodit na zem z nervů. Zatahal jsem si za vlasy. Všechno, co se nyní děje... Co to má zatraceně znamenat? Když jsem se chvíli na to uklidnit, papíry jsem posbíral.

   Zarazil jsem se, když jsem složku položil na stůl; já nyní měl záchvat vzteku? Chodil jsem po místnosti a přitom si prohlížel svou fotku ze školky. Jak se k ní můj únosce dostal. Co tím chtěl dokázat? Zastavil jsem se a prohlédl si tvář Dáši. Proč zrovna ona...?

   Rozezvonil se mi mobil, který mě polekal, až jsem fotku upustil a pohotově zvedl hovor. Byl to John, který mi oznamoval, že to ještě nějakou tu chvíli potrvá, ptal se mě, zda se tam náhodou sám nenudím. Dodával, že on se nudí strašně. Ušklíbl jsem se a popichoval ho, zda tam má tak slabé připojení, že z toho šílí. Zasmál se a zavěsil. Někdy i malé popichování kolegů je skutečně zábavné.

   Otočil jsem se a vzhlédl k otevřenému oknu. Už tady bylo čerstvého vzduchu požehnaně a začínala být i trochu zima. Tak jsem se rozhodl, že ho zavřu. Když jsem se ujistil, že se samovolně neotevře, vrátil jsem se zpátky ke své práci, následován nejen svým stínem.

   Stál jsem před svým stolem a prohlížel si fotky všech obětí, které jsme zatím obdržely. Všechny vypadaly téměř totožně; co to mohlo být za jed, že je takto zřídil a oni si toho všimli, až když bylo pozdě? Nechápal jsem.

   Říká se, že pokud ti parťák nehlídá záda, tak se máš pořádně ohlížet, i kdybys potom měl vrazit do sloupu přímo obličejem. Bohužel, v tuto chvíli jsem byl naprosto sám, takže jsem se musel spolehnout, že vrazím do toho sloupu. Přesunul jsem dvě fotky blíž k sobě a pozoroval je. A potom jsem spatřil stín.

   Než jsem vůbec stihl zareagovat, okolo krku mi kdosi obmotal tenký špagát a pevně ho svíral v rukách. Nepřetočil ho, stačilo, aby pořádně škubl. Jeho smůla, že na chvíli zaváhal, takže mi jen jemně nařízl kůži pod krkem. Ale i to mi stačilo, abych si vzpomněl na Satanovo učení; když je útočník zezadu, musíš se ho zbavit a čelit mu čelem. Lidé vždycky reagují na to, co jim svírá krk, a to je ta chyba. Musí reagovat proti pravidlům hry jejich útočníka. Loktem jsem ho praštil dvakrát do levého a jednou do pravého boku a tím ho přiměl, aby mě pustil ze sevření. Zhluboka jsem se nadechl a zakašlal, ale neměl jsem čas zastavit slabé krvácení. Vytáhl jsem zbraň a začal střílet. Jak se sem mohl někdo dostat? Že by dveře na kartu selhaly? Ne, to je hloupost!

   Netrefil jsem ho a přišel tak zbytečně o dvě kulky, zatímco on zmizel zase ve stínech místnosti. Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se ho znovu najít. Byl rychlý a cvičený zabíjet na první pokus. Překazil jsem mu plány. Co jsem o něm zatím zjistil? Má poměrně sílu a je o dost vyšší než já. Podle toho, co jsem cítil na loktu, když jsem ho praštil, má černou koženou bundu. Nebo něco z kůže.

   Když jsem se konečně zaměřil na místnost kolem sebe, pohled mi hned padl na otevřené okno. No to snad-... Já jsem ale pitomec!

   Využil chvíle mého zaváhání a vrhl se na mě zezadu. Nestihl jsem dostatečně rychle zareagovat. Jediné, čeho jsem si všiml, bylo prudké světlo, které mě oslepilo, a pak jsem ucítil silnou ránu do hlavy a následné prasknutí žárovky, když lampa dopadla vedle mě. Na chvíli jsem nevnímal, ale cítil jsem, že mi prohledává kapsy. Proč? Co by mohl chtít? Když jsem se na něj otupěle podíval, použil lampu znovu a mně se zatemnilo před očima úplně.

   Nevím, co se dělo. Bolela mě hlava, a když jsem pomalu otevřel oči, viděl sem rozmazaně. Něco mi teklo po čele. Když jsem se toho dotkl a rozmazal v ruce, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to krev. Krev? Čí? Aha, moje. Útočník. Udeřil mě do hlavy. Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo nebyl, ale stoly a složky kolem byly zpřeházené. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se stalo, a já si rychle začal prohledávat kapsy. Zatraceně! Vzal mi kartu! Napadlo mě pouze jedno jediné místo, kam by mohl chtít jít.

   Prudce jsem se zvedl, což mělo za následek nevolnost, ale ta mi byla naprosto ukradená. Pevně jsem sevřel pistoli za opaskem, abych se ujistil, že ji tam pořádám, že to není jen nějaká iluze, a dobelhal se ke dveřím, o které jsem se nejdříve opřel a potom je stěží otevřel. Temnota mě s radostí pohltila a za mnou se automaticky zavřely dveře.

   Jediné, co jsem si pořád opakoval, bylo, že se sem dostal vetřelec. Mou vinou. Pokud si jeho siluetu vybavuji správně, byl dostatečně štíhlý, aby se prorval skrz tu malou skulinu mezi oknem a zdí. Nebyl to amatér, byl to profesionál. Vzhledem k tomu, že nespustil ještě poplach tím, že se zde nacházel, mohl jsem mu jenom gratulovat, že nás všechny obelstil.

   Když jsem se dostal ke schodům, všechna světla najednou zhasla a já poznal déjà vu. John by jistě začal vyvádět a křičet, ale mně se udělalo tak akorát špatně. Viděl jsem rozmazaně. Jakmile jsem si setřel krev z obličeje a z očí, musel jsem se opřít o zábradlí, abych vůbec mohl vyběhnout schody a udržel si nějakou tu rovnováhu. Sílu měl, to mi došlo ihned. Musel to být někdo skutečně dobrý; vůbec jsem ho neslyšel, jak se za mnou plížil. A rozhodně nemohl tím oknem, jen tak proletět, jako lístek.

   Dostal jsem se do třetího patra a zvedl se mi žaludek. Nechtěl se mnou spolupracovat a vyžadoval se pořádné stravy, protože brzy ze sebe vydávím všechno, co jsem za poslední dny snědl. Musel jsem jenom silou vůle přesvědčit své tělo, aby spolupracovalo, zatímco jsem rychle pokračoval kupředu. Měl jsem pravdu; má karta byla použita, aby se dostal dovnitř. Když jsem si prohlédl poslední kód, souhlasil s tím mým. Musel jsem upokojit svůj dech, abych se neprozradil ihned. I tak, sotva otevřu dveře, takže si mě všimne ihned. Kašlu na to!

   Bez myšlení jsem vtrhl dovnitř a mířil zbraní před sebe. Bylo rozsvíceno, podivu, ale sotva jsem se tam dovnitř dostal já, pohltila celou místnost tma a dveře se za mnou hned zaklaply na automatický zámek. Vstup bez použití karty, Bob dostane zprávu, že tady je ještě někdo nežádoucí a možná mu to dojde. Zatraceně! Vypadl proud, takže mu nic nedojde. Nikdo neví, co se děje zde nahoře. Půjdou jenom spravit elektřinu a nenapadne je, že tady někdo je. Zkusil jsem dveře – kupodivu se zamknuly.

   Aby upoutal pozornost, vystřelil po mně, ale záměrně (nebo omylem) se netrefil a já se rychle stáhl na levou stranu k nejbližší knihovně, protože následovaly další dvě rány, které se mi naneštěstí vyhnuly, a já si mohl oddychnout, že má výhodu. No, moc velká výhoda to nebyla; byl jsem bráněný, ale on věděl, kde jsem. Já mohl jenom hádat, zda se náhodou nepohnul, když přestal střílet. Byl trpělivý. Nemluvil. Nedožadoval se konverzace. Reagoval pohotově, jako cvičený voják na rozkaz.

   Tiše jsem si upokojil dech, zavřel oči a snažil se přitom, určit jeho polohu.

   Opatrně jsem vykoukl zpoza knihovny a zamířil na místo, kde jsem ho viděl předtím. Mám jenom jeden pokus. Přemístí se, protože mu dojde, o co se pokouším. Ale já nesmím minout! Nemohu ho jenom škrábnout, musím ho zranit. Miř na nohy, pomyslel jsem si. Musím ho znehybnit.

   Pálil jsem na jistotu. Jaké zjištění pro mě bylo, když se kulka odrazila od země a našla svůj terč ve stěně. Zatra-!

   Nestihl jsem ani v duchu zanadávat a další dvě kulky mi proletěly kolem hlavy. Musel jsem se skrčit. Opatrně jsem se přemístil, ale když jsem se podíval zase zpátky, spatřil jsem jeho obrys a oba jsme vystřelili najednou. Nevím, zda jsem se strefil, ale on mě střelil do ramene. Bylo to jen škrábnutí, ale i tak se postaral, abych měl zhoršené míření? Když jsem se trochu rozhlédl, viděl jsem, že se svíjí na zemi v bolesti. Všiml si mě a vystřelil znovu. Rychle jsem se dostal za knihovnu a využil ji jako dočasný štít.

   Zničehonic se světla znovu nahodila a já k nim vzhlédl. Podráždily mi oči, ale rychle jsem si na světlo zvykl. Postavil jsem se na nohy a zarazil se. Proč nestřílí? Podíval jsem se na svůj stín. A sakra! Světlo nade mnou mě prozrazovalo dokonale. Rychle jsem se přemístil. Čekal jsem, že bude střílet, ale nestřílel.

   Zkontroloval jsem si náboje. Využil jsem zatím polovinu. Pořád jich mám dost, abych se mohl bránit. Otázkou však zůstává, jaký bude jeho další krok. Opatrně jsem vykoukl, abych se ujistil, že není nikde poblíž, a pomalými kroky jsem se blížil zase k prázdnému prostoru. Hloupý krok, ale takhle ho dostanu. Až po mně začne střílet, musím být rychlejší. Snadno se řekne, než udělá.

   Rychle jsem se podíval doleva a vystřelil. A posléze mi došlo, co jsem právě udělal. Vykulil jsem oči a sledoval, jak se můj útočník sesunul k zemi, mírně se přitom ušklíbl a spadl tváří k zemi. Na světle zelené podlaze se pomalu roztékala krev z jeho díry ve hlavě. Pustil jsem pistoli na zem a neustál to. Sesunul jsem se k zemi a zíral před sebe na mrtvého člověka. Zabil jsem... Já jsem ho zabil...

   V tu chvíli mi mozek vypnul úplně a já nevnímal nic, co se dělo kolem mě po dobu několika hodin. Neslyšel jsem, jak mi vibruje mobil, když mi Gill volal. Neslyšel jsem, kdy se dovnitř dostal Bob a další policisté, aby zkontrolovali, co to bylo za výstřely předtím a také, kdo se sem vloupal. Zjistili to, když se znovu spustila elektřina. Stačil jim jenom jeden pohled, a když všimli mě, jak tam jen tak sedím a nereaguji, dovtípili se, co se tady stalo. Bob se mě na něco ptal, ale já ho neslyšel, spíše nevnímal. Skutečně jsem zabil člověka?

   Vzpomněl jsem si na varování od Naomi; Přicházejí! Přicházejí!

   O nějakou chvíli později do místnosti vešel i Fred a posléze i ostatní. Fred zhodnotil situaci a vyndal tomu útočníkovi mou kartu. Když ji přiložil, ujistil se, že kódy jsou totožné. Něco mi říkal, ale já ho vůbec nevnímal. Jenom jedna jediná věta se mi pořád opakovala v hlavě a jasně mi dávala najevo, že toto bude horší, než bych si uměl kdy představit.

   John mi mával před očima a zřejmě konstatoval, že jsem naprosto mimo. Měl pravdu. I Gill do mě šťouchal a Nicolas se mnou třásl, ale já byl úplně mimo. Nereagoval jsem na nic, dokonce ani na bolest. Jen jsem tam jen tak seděl a tiše sledoval tělo muže, který se mě pokoušel zabít, a zemřel místo mě. Tady. V Hlavním archívu ve třetím patře. Co tady hledal? To jsem netušil. V hlavě se mi hlasitěji a hlasitěji ozývala pouze ta jedna věta. Dokola a dokola mě mučila ta jedna hloupá myšlenka. A já tomu nakonec uvěřil.

   Jsi vrah, Jamesi, toho muže jsi zabil ty. Jsi vrah, Jamesi...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře