Srdce - Kapitola třetí

29. květen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA TŘETÍ: Neschovávej přede mnou své dovednosti

      Když jsem se dostatečně vzpamatovala ze šoku, že mé poslední, neperoucí se tepláky jsou roztrhané a nepoužitelné, rozhodně jsem nebyla tak střelená, abych si vzala sukni! To byl nápad tetičky, která mi řekla, že mi tu díru zašije a posléze tepláky vypere. Aha, tak já se budu producírovat před svými zvrhlými bratránky skoro nahá, a to ještě v zimě. No, hezký úsudek. Ani bych se nedivila, kdyby mě za chvíli našla někde na zemi, mrtvou a bůhvíco ještě. Až jsem se z té představy oklepala.

      Zamítla jsem sukni a přemýšlela jsem, zda by nebylo příliš praštěné říct si o jiné tepláky. V džínech nebo v šortkách v tomhle domě rozhodně chodit nemohu, protože by to budilo příliš velkou pozornost ostatních lidí, a to bych rozhodně nechtěla zažívat celý rok, stačí mi to v létě. Někdo mi hodil sněhovou kouli do okna, které bylo otevřené, a tak koule zasáhla nakonec mě. Snažila jsem se udržet rovnováhu, ale nakonec jsem spadla, s málem vyražených dechem, ale neschopností dýchat delší chvíli.

      Sotva jsem nabyla řádného vědomí, můj řev by se dal přirovnat k řevu lva afrického a hned jsem šla zjistit, kdo se opovážil to po mně hodit, aby mě to srazilo k zemi. Sotva jsem se dostala k oknu, další obří sněhová koule mě strefila do hrudi, ale převážila mě a já zase spadla. Slyšela jsem několik známých smíchů. Ano, že mi to hned nebylo jasné. Mí bratránci nemají co dělat v zimě, tak budou otravovat. Někdy si přeji, abych žila někde sama, daleko od nich. Po delším ležení na zemi jsem si usmyslela, že je seřvu, jak malé děti, ale oni po mně hodili další koule. Raději jsem se vzdálila od okna, lehce se klepající zimou. Vzdala jsem to. Ať si klidně hází další a další koule. Mně už je to jedno.

      Rozhodla jsem se, že jim tu radost neudělám a rychle jsem zavřela okno.

Ale koule se na něj ihned přilepily, až jsem zakřičela. Postupně začalo mizet světlo z pokoje a po delší chvíli jsem se krčila v rohu, sama, v temnotě s děsivými zvuky kolem mě, které způsobovaly sněhové koule. Skutečně jsem je všechny chtěla jít zmlátit, ale netušila jsem, kterým směrem jsou dveře. A co víc, po chvilce přestalo fungovat i topení, takže jsem byla v úplně zimě. A pak rány ustály. Zůstala jsem sedět v rohu zmrzlá strachy.

      Později jsem slyšela, že smíchy mých bratranců pomalu utichají, a to ticho okolo mě pomalu ubíjelo. Čím větší zima mi byla, tím jsem si byla jistější, že ještě žiju. Ale posléze mě to přestalo bavit a uvědomila jsem si, že mrtvoly jsou chladné, jako led. Ani v předchozím pokoji jsem si v noci nebyla jistá, takže jsem nyní musela mít nohy i ruce natažené, abych mohla nanejvýš nohami vrazit do stolu před sebou, ale hlavně, abych to přežila a nezabila se pádem ze schodů.

      Že jsem raději myšlenky nevypustila ihned. Sotva jsem vstala, vrazila jsem hlavou do věšáku, až jsem zakřičela, protože to byla rána, jak z děla. Ale pochybuji, že by šla slyšet až úplně dolů. S bolestí v hlavě a neschopna vůbec přemýšlet jsem postupovala kupředu, zapomínajíc na to, že můžu jít klidně cestou k posteli. Ano, šla jsem k ní. Ozvala se další rána. Tentokrát jsem si narazila koleno. Zanadávala jsem si na neschopnost toho, kdo tohle navrhoval, a vzpomněla jsem si, že jsem se na tom podílela. Až mě zabolelo skoro celé tělo, když jsem si uvědomila, že ani po tolika dnech si nepamatuji rozložení svého pokoje. Když mě posléze z noční můry a ze samoty jako takové probralo zaskřípání dveří, div jsem nezakřičela strachem. Dovnitř však vešel Pivak, ještě v zimní bundě. Ani bych se nedivila, kdyby po mně hodil další kouli. Místo toho se však vlídným hlasem zeptal: "Jsi v pořádku?"

      Jestli se mi měl někdy rozpadnout mozek a posléze vybuchnout, byla to právě tahle chvíle. Civěla jsem na jeho siluetu, která zmizela spolu se světlem zpoza dveří. Ale věděla jsem, že tím směrem jsou dveře. Kdyby je nějaký vtipálek nezavřel, hned bych skrz ně utekla ven. Ale Anzoh se očividně hodně nudil, takže je zavřel. A já rázem zapomněla, kterým směrem byly. Tak jsem po slepu následovala Pivakův obrys. Alespoň jsem si to myslela. A on udělal to samé. Místo toho, abychom se jeden druhému vyhnuli, srazili jsme se uprostřed naší cesty, což jsem mu rázně vyčetla, na což on zasyčel, že jsem to byla , kdo měl dávat pozor. Už mi docházela trpělivost. Nakonec mi ještě řekne, že je to moje vina, že si nepamatuji rozložení svého pokoje. Proč jsem nebyla potichu? Skoro se slzami v očích, když mi tohle řekl, jsem okolo něj prošla, potlačující bolest v koleni, která se nyní ozývala ještě víc, spolu s bolestí hlavy. Až bych ty své milované bratránky láskou zabila. Vždyť se přece tak bezvadně bavím, spolu s nimi. Povzdychla jsem si.

       "Nemáš mobil?" otočila jsem se, s nadějí, že jsem se otočila zpátky na Pivaka. On byl potichu. A to ticho mě děsilo. Když jsem se podívala před sebe, zakřičela jsem, protože ten blbeček si dal mobil pod bradu a ozářil si tak tvář zespod, čímž působil strašidelně. Však taky schytal pohlavek a facku, ale díky tomu mobil odletěl bůhvíkam. A vina se pochopitelně svedla na mě. Byla to sebeobrana!

      Našpulila jsem ústa a mluvila divným hlasem, což Pivaka pobavilo. Řekla jsem s pohledem stranou, že takhle jsem nikdy předvánoční dobu neslavila. Zřejmě věděl, kde mě hledat, tak mě pohladil po hlavě, že jsou to jedinečné Vánoce. V tomhle ochranářském a pečovatelském stylu vypadal trochu, jako můj táta. Musela jsem se pousmát a potlačila jsem proti jeho ruce hlavou. Připadala jsem si jako kočka. Když mi to posléze došlo, hned jsem zaječela a rychle jsem ucukla s výhružkami, že ho zabiju, pokud to udělá ještě jednou. On se bránil tím, že se mi to líbilo. Zrudla jsem. Byla jsem ráda za tmu, kterou způsobily lepkavé sněhové vločky, které pořád zůstaly na okně.

      Napadlo mě zahulákat na Peltera nebo Damada, ale je mi jasné, že Peltera bych vyděsila ještě víc a Damad by mi narovinu řekl, spolu s kačerem Stístkem, že nemají čas ani náladu pomáhat někomu, jako jsem já. Takže dvě nejbližší pomoci jsem mohla vyškrtnout. Když jsem přemýšlela dál, koho bychom mohli zavolat, Anzoh byl jistě zaujat nějakou počítačovou hrou a pil by si svoje kakao. Takže ani Anzoh nám nepomůže, to jsem si pomyslela správně. Riskovat frakturu ruky Thomiase nebo skoro zlomený krk Jianka jsem riskovat také nechtěla, pokud by zde oba pochopitelně byli. Skrz svištící a pištící hluk větru jsem zjistila, že někdo odjel na motorce a druhý nastartoval motor. A podle hluku z jídelny jsem poznala, že se teta a strýček o něčem dohadovali, tudíž si oba prostředky přivlastnili Thomias a Jiank, aby mohli jet zase pryč.

      Zadupala jsem do země s vírou, že nyní je už natolik pevná, že rozhodně nepraskne tak, jako předtím. Vyděsil mě zvuk praskajícího dřeva, až mě polil studený strach, že se podlaha pode mnou zase propadne. A stejně mi to bylo naprosto k ničemu, protože Damad, který měl pokojík zrovna v téhle části mého pokoje, ignoroval padající omítku až moc přesvědčivě. Zadupala jsem zuřivě do země, až mě musel Pivak chytit snad v domnění, že jsem se zbláznila, ale já jsem byla ještě naprosto v pořádku. Jen mi pomalu praskal jeden nerv za druhým, a abych se té bolesti zbavila, musela jsem se vyvztekat. Další koule přiletěla k oknu a ta mě vyděsila, takže jsem chvíli zakřičela. Než jsem přestala, držel mě Pivak u sebe a objímal. Opatrně jsem k němu vzhlédla. Zase jsem měla pocit, jakoby mě neobjímal on, ale táta. Lehce jsem se pousmála a opřela hlavu o jeho rameno, což ho nejspíš nejdříve zarazilo, ale pak mě přivinul k sobě. Podle toho, že Anzoh začal křičet, vypadl proud. Pivak mě po chvilce pustil. Navrhl, abychom zkusili najít jeho mobil.

      S úsměvem, který skrz tmu nešel vidět, jsem přikývla a pomalu jsme se rozdělili, přestože jsem pak nebyla schopna se moc pohybovat ze strachu. Po čtyřech jsem chodila po zemi a rukami hmatala po jeho mobilu. Nejenže jsem se praštila do hlavy díky nízkému stropu kvůli střeše, ale díky ráně jsem ztratila rovnováhu a sletěla ze schodů, vyrážejíc dveře ze svého pokoje. Rozbrečela jsem se větší bolestí v hlavě. Pelter opatrně vykoukl, schovávajíc se za dveřmi a tichým hlasem se mě ptal, co se mi stalo. Když jsem se na něj podívala, zakřičel a rychle zabouchl za sebou dveřmi.

       "Jsi v pořádku?" zeptal se Pivak starostlivě, pomáhajíc mi na nohy, což jsem přijala s radostí. Ihned jsem si spravila shrnutou sukni a podívala se lehce stranou. Pivak se poškrábal na hlavě a řekl něco v tom smyslu, že bude dneska vařit večeři, tak zda mu nechci pomoc. Ještě s pohledem stranou jsem nenápadně přikývla. Usmál se tím svým dokonalým úsměvem a já mu nemohla odolat. Překvapila mě však pusa na čelo, pohlazení na hlavě a Pivak rázem zmizel. Stála jsem na místě a zamrkala. Ale usmála jsem se. Dívala jsem se za ním dolů, jak sbíhá schodů po dvou. Posléze spadl. Zavřela jsem oči bolestí, že to rozhodně muselo bolet. Ale zůstala jsem na místě a pohlédla skrz okno v mezipatře.

       "Tady si to někdo užil." zasmál se Damad a ihned se schoval, jinak by ho rozhodně strefila umělá kulička, kterou teta koupila před pár dny ve slevě. Ale usmála jsem se. Pak jsem pohlédla na své triko a vzteky jsem zavrčela. Bylo pořád ještě mokré od jejich posledního žertíku za pomocí sněhových vloček. Dupla jsem do země, až Anzoh i nadskočil v židli, což jsem slyšela dokonale, a zmizela zase ve svém pokoji. Před skříní jsem si povzdychla, že nyní nemám opravdu nic na sebe. Seškrábala jsem sněhové vločky dolů ze skla, zatímco jsem mrzla, jenom v tílku a v spodním prádle. Ano, byl to střelený nápad, ale jinak bych nic neviděla. Proud vypadl před chvílí a rozhodně ho strýček jen tak zázrakem zase nenahodí. Okno jsem zase pevně zavřela a lehla jsem si na postel s povzdechem. Když jsem si uvědomila, jak mě musel Pivak vidět a nic to s ním neudělalo, zrudla jsem, ale pousmála se také trochu. Alespoň vím, že není jako jeho zbylí bratři takový úchyl.

      Převalila jsem se na bok a pohlédla na album. Rozevřela jsem ho na fotce celé rodiny. Přejela jsem po ní rukou. Nemohu se jim divit, že jsou tak zažraní do mé postavy, když jsem tady v podstatě jediná holka. Teta s jejími krátkými, kudrnatými vlasy nepřipomíná anděla, ale démona v rouše andělském. Mohla jsem si vybrat. Buď jít k babičce, nebo k tetě z otcovy strany, anebo tady. Pevně jsem stiskla album k sobě a položila se na postel. Vlastně jsem ani neměla čas. Pousmála jsem se. Podívala jsem se na starou fotku Ovise a Fergudy. Zalistovala jsem úplně dozadu a prohlížela si fotku tety v šatech, které mi věnovala. Posléze jsem v podobných šatech spatřila i svou matku.

      Při vzpomínce na to, jak mi byly nejdříve sebrány a pak zase navráceny, jsem se musela pousmát. Vstala jsem, vytáhla je ze skříně a prohlédla si je. Byly pořád tak krásné, jako na fotografii. Raději jsem je schovala. Riskovat, že by je někdo viděl nebo roztrhal, jsem nechtěla. Schovala jsem je do skříně pod hrubé kabáty, aby zůstaly krásně bílé, před světem utajené. Když jsem se dostala ke svému mobilu, byl vybitý, ale jako baterka mi posloužil. Dostala jsem se ke dveřím, které jsem zamkla na klíček a pospíchala rychle dolů, protože mi bylo jasné, že Pivak začne večeři dělat dřív. Vždycky, když večeři dělá on, je nějaká specialita. Schody jsem sbíhala v papučích, posléze, co mi jedna uletěla, zanechala jsem v mezipatře posléze i druhou, protože se zatrhla o hřebík, a já pospíchala dolů. Ten výtah by se celkem hodil. Alespoň jsem se zahřála. Byla jsem ráda, že teta odnášela další várku špinavého prádla. Vypůjčila jsem si její dlouhé, plandavé, bílé triko a vyměnila ho za své. Tak to působilo, že mám alespoň šaty. Zastavila jsem se.

      Co jsem to právě udělala? Otočila jsem se za tetou, jak nese košík s prádlem nahoru do koupelny, aby to všechno mohla vyprat. Pohlédla jsem na triko na sobě. Předtím jsem nadávala na vypůjčené oblečení a nyní si ho sama bez dovolení půjčuji?

       "Tady jsi." slyšela jsem Pivakův hlas a ohlédla jsem se. Stál za mnou a nesl celý kartón mlék, až jsem se bála, kde je sebral. Spatřila jsem za ním Jianka, jak si setřepává sníh z vlasů a sundává boty a kabát, aby nezašpinil podlahu.

       "Brittany měla mléka navíc, tak nám je posílá." vysvětlil Jiank, letmo mě pohladil po hlavě, jako mladší sestru a šel pověsit věci na věšák. Podívala jsem se za ním. Doposud jsem nepoznala Brittany, jaká je. Všechny představy o ní se mi zase promíchaly a musela jsem si o ní vytvářet nový obrázek. To už mě Pivak popadl nenásilně za loket a tahal mě do kuchyně. Začal si ze mě střílet, že vypadám, jak někdo z blázince, až jsem ho musela jemně praštit do krku zezadu, aby si uvědomil, že tam může kdykoliv skončit on sám. Ihned se mi omluvil a pustil mě až v kuchyni.

      Otočil se na mě s otázkou, co budeme vařit. Zamrkala jsem. Čekala jsem, že on bude mít něco připraveného. Vzhledem k tomu, že táta většinou kupoval věci předem uvařené, určené jen k ohřátí, nebo jsme chodili do restaurací na objednávky, či do Rychlého občerstvení a naše kuchyně se tak několik let nepoužívala vůbec... uvědomila jsem si, že když po mně teta na počátku mého pobytu chtěla pomoc v kuchyni s vařením, tak se skutečně ptala té špatné osoby. Provinile jsem se podívala do strany. Přestože jsem tady přes čtyři měsíce určitě, pořád jsem nebyla schopna se naučit jediný recept. Ani ty nejjednodušší. Naučila jsem se alespoň ihned umývat nádobí, protože tady hold není myčka nádobí, jak mě učil táta. Pivak si povzdychl a hodil po mně zástěru s úsměvem.

       "Chceš se naučit svíčkovou?" zeptal se vesele. Zamrkala jsem. Váhavě jsem pohlédla na mléko, které donesl. To chce použít všech dvanáct mlék? Poplácal mě po hlavě a nasadil mi čepici, že bude stačit jen jedno celé mléko. Kolik toho chtěl proboha udělat?! Když posléze vytáhl kastrol snad určený pro celou armádu, zamrkala jsem. Hned jsem měla náladu se jít tety zeptat, zda náhodou někdo z jejích předků nevyvařoval v Armádě. Představa tety nebo mojí matky ve vojenské uniformě, jak vaří, mě pobavila a já se musela zasmát. Pivak se na mě jen na chvíli podíval a ihned začal připravovat věci. Ihned si nasadil druhou čepici a jako šéfkuchař mě ihned poslal dolů pro mrkev a další věci. Zasalutovala jsem a připadala si jako v armádě, ale rozběhla jsem se ke spíži, kde jsem však celer nemohla najít. Zeptala jsem se, kde tu věc schovávají, říkal, že se mám podívat dolů. Doposud jsem si nikdy nevšimla, že je zde i vchod do sklepa. To byla pro mě novinky, ale poznala jsem, kde tetička skrývá všechnu zmrzlinu a ostatní věci. Aniž bych se někoho dovolila, nabrala jsem si několik nanuků a zapomněla jsem se porozhlédnout po celeru. Sotva jsem vylezla ven v puse s nanukem, Pivak mě mírně zaraženě sledoval. Ihned jsem své věci schovala a výhružně na něj zavrčela, jako pes chránící si své místo. To ho rozesmálo a já převrátila oči, obcházejíc ho. Ale dřív, než jsem narazila na tetu, rychle jsem všechno hodila do ledničky.

      Zeptala se nás, jak nám to jde, na což Pivak si hned postěžoval, že jsem nevzala mrkev, celer ani nic podobného. Ihned jsem se vrátila zpátky. Riskovat, že by teta zjistila, že jsem vlezla do jejího tajného skladu sladkostí, které před svými syny schovávala přes tři roky, podle etiket na čokoládách, tyčinkách a nanucích, jak jsem si posléze všimla, abych tam našla celer.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře