Až tě znovu uvidím 31

1. červen 2016 | 07.00 |

   Tiše jsem se díval před sebe. Jsem vrah. Na nic jsem nereagoval a tiše sledoval muže ležícího na zemi, kterého jsem už před pár hodinami střelil, a můj mozek se s tím doposud nesmířil. A asi ani nesmíří. Nereagoval jsem na nic, byl jsem jako nějaká loutka, kterou posléze Nicolas za menší pomoci Freda zvedl, a potom mě jen Nicolas někam odvedl, zatímco na mě mluvil, ale já ho během jednostranného výslechu mi čistili ránu na hlavě a v rameni. Zareagoval jsem však na jméno svého vraha. Lewis Parker. Až mě zamrazilo nepříjemně v zádech. To jméno jsem slýchával po celou dobu ve školce a posléze i ve škole. Kluk, za kterým vždycky chodily starší gorily a z nepochopitelných důvodů ho poslouchaly na slovo. Jak mohl skončit takto? Museli se splést. Ale když mi to potom na základě jeho DNA dokázali, div jsem se sebou nepraštil o zem.

   Někdo zaklepal na dveře a narušil tak celou atmosféru kolem dokola. Bob sice nerad, ale nakonec onoho narušitele pustil dovnitř. Gill se mu omlouval, ale hodil přede mě fotku mého vraha. Tedy muže, který se o to pokusil. Potom přede mě hodil onen dopis.

   Vysvětlil nám, že se jim nepovedlo zatím nic rozluštit, ale možná, že si já na něco vzpomenu, když si tyhle dvě spojím dohromady; kdo by mohl usilovat o můj život a přitom znát Lewise Parkera? Pokrčil jsem rameny. Od školy jsem ho neviděl a nijak mi ani nechyběl.

   "Snad jsme byli schopni jenom trochu pohnout, ale asi je to pitomost; na nic pořádného to totiž neukazuje," vysvětlil Gill a opsal ono slovo; Diluvium. Podtrhl pouze slovo di a otočil papírek na mě. "Víš, co znamená di, ne?"

   Přikývl jsem. Dva. Dva... ale čeho dva? Nedávalo mi to žádný smysl. Nicolas navrhl, aby to dal někomu z laborky, třeba je to nějaká sloučenina, na což Gill zmizel z místnosti. Řekl jsem pouze to, co jsem o něm věděl z dětství; byl to můj rival po celou dobu. Očividně jim to jako důkaz jeho nenávisti ke mně stačilo. Přesto jsme ani po hodině a půl, kdy trval můj výslech (jako nějaké oběti a zároveň svědka), na nic nepřišli.

   Zničehonic jsem se zeptal na dnešní datum. Nicolas a Bob zmateně zamrkali. Když mi to řekli, prudce jsem vstal a oba na mě pořád tiše zírali. Asi jsem se pomátl, ale...

   "Informujte rodiče Alison Greenwoodové, jistě jim došla pozvánka na večírek od Kobry, jako stálým zákazníkům," vychrlil jsem na ně několik věcí najednou a oni to ani jeden nechápali.

   "Uklidni se," řekl Nicolas a přinutil mě si znovu sednout. Otočil se na Boba a poznamenal: "Asi je pořád mimo z toho útoku."

   To už jsem ho však prudce stáhl k sobě a div jsem po něm neřval, že to nebyla náhoda; nebyla náhoda, že jsem v tom bytě našel pozvánku na večírek od Kobry několik měsíců dopředu. Kdo by udělal takovouhle hloupost? Pustil jsem ho. Náš pachatel se chystá něco na tom večírku udělat. Ale co?

   "Už ses zklidnil?" zajímal se Nicolas povrchně. Jen jsem tiše přikývl. Ano, reagoval jsem příliš upjatě, ale oni si neuvědomují, že když mi to náš možný pachatel ukázal dopředu, tak ten večírek rozhodně neproběhne jen tak. Něco se na něm stane. A tomu chci zabránit za každou cenu. Copak to nechápou? Co jim uniká?

   Bob sepsal protokol a nabídl mi dovolenou, což hned zaškrtl, protože jsem mu okamžitě odpověděl záporně a Nicolas se jen praštil do hlavy. No co? Nemám opravdu náladu na něco jiného, než najít toho, kdo si ho najal... kdo za to všechno může.

   Nicolas se mě cestou zeptal, co jsem myslel tím: informujte. Vysvětlil jsem mu, že kupují všechny výrobky od Kobry, jejich dcera má možná pár posledních hodin života a oni se budou chtít jít bavit? Na večírek organizace, která to způsobila? Museli by být naprosto mimo, pokud by tomu tak bylo. I tak jsem to nechápal; Alison a ten kluk z dřívějška pořád žili, sice byli na pokraji smrti, ale studenti, kteří byli přibíráni nyní... umírali o dost rychleji. Nechápal jsem průběh toho jedu. Byli otráveni předem a bylo příliš pozdě na léčbu? Zaplatili Greenwooovi více peněz, aby jejich dcera přežila? Bylo mi jasné, proč nás ani k jednomu z pacientů nepustí; může být riziko, že se nakazíme také. A mluvit s nimi nám zakázal jejich nový soukromý doktor. Ten, který předtím měl na starost Roberta Enriquea. A ten se odmítá s námi bavit úplně.

   Zastavil jsem se na chodbě a tiše hleděl do země. Nicolas se kupodivu vrátil a luskl mi před očima, což mě dostalo z transu. Navrhl, že bych vážně měl být na chvíli mimo práci, ale to jsem beze slova zamítl. Ještě mám plno nedořešených otázek, na které potřebuji nutně odpověď. Zhluboka jsem vydechl a prošel kolem něj; zrovna típal cigaretu o zeď. Podíval jsem se za popelem, který pomalu dopadal na zem, a potom na něj, když vyhodil vajgl do koše. Už jsem to komentovat nechtěl; tak či onak by mě ignoroval.

   Pociťoval jsem nejistotu. Pokud si pamatuji správně, večírek od Kobry by se měl konat za dva dny. Moc času na přípravu nemáme.

   Otázkou zůstává, zda s námi vůbec Greenwoodovi budou chtít mít něco společného. Přeci jenom se o nás poslední dobou moc hezky nepíše ani nemluví. A kdo by chtěl mít za doprovod nějakého šílence z novin?

   S pohledem na hodiny na Johnově obrazovce, když jsem vešel do místnosti, jsem zjistil, že už je značně dlouho po půlnoci. Zbývá jeden celý den, zítra to vypukne někdy k večeru. Pracovali jsme všichni v tichosti nebo někteří spali. Já na spánek neměl ani pomyšlení. Ne potom, co se zde odehrálo. Podíval jsem se očima na místo, kde předtím stávala Gillova lampa, kterou jsem dostal do hlavy.

   Z toho rána si pamatuji jen to, že jsem se s Johnem dohadoval o tom, že jí až příliš jablek a nic jiného, a protože byl nevrlý, neboť už několik nocí nespal, tak mu delší chvíli trvalo, než vymyslel nějakou větu, přestože zřejmě neměl náladu něco takového podnikat.

   Aby to neskončilo ještě rvačkou, tak mě popadl Fred se slovy, že si uděláme výlet na čerstvý vzduch. Poděkoval jsem mu, na což se ušklíbl, že mám dost pocuchané nervy, ale chápal to.

   Cestou autem jsme poslouchali rádio, ale když jsem rozeznal japonská slova od Haruky, rychle jsem jeho rádio vypnul, na což se na mě zmateně podíval. Jemu se snad to skřípání líbilo? Už to chtěl pustit znovu, ale poprosil jsem ho, aby to nechal vypnuté.

   "Neposloucháš snad Haruku? Tuhle píseň prý složila pro nemocné lidi," řekl mi něco, co jsem už věděl dávno. "Jenom první den na Youtube to mělo přes milión zhlédnutí a nyní? Ani se tam nechci dívat, protože to bude zase ohromné číslo."

   Byl jsem však vděčný, že rádio vypnul, a já si mohl oddychnout. Na jeho otázku, zda nechci dovolenou, jsem nereagoval a podíval se z okna. Pochybuji, že by mi den volna nějak pomohl se vzpamatovat. Ne, tohle není něco jako rýma nebo pouhé zranění; zabil jsem poprvé člověka a musím nést následky. Ať už se mi to líbí, nebo ne.

   Po chvíli Fred znovu zapnul rádio. Opět vyprávěli o potravinách, kterým bychom se měli vyhýbat; sýry, ryby, jablka, ústřice, maso, vejce... A mnoho dalšího. Pochopitelně některé z rodin už bohužel mrtvých pacientů zveřejnily jejich jídelníčky a tím na sebe strhly nechtěnou pozornost. Nejenže před jejich domy hlídkovali novináři, aby je mohli zpovídat znovu a znovu, náš pachatel se stal opatrnějším. Wehta Marco se k tomu pořád nijak nevyjádřil, ale rodinám obětí a postižených otravou rozeslal pozvánky na svou oslavu.

   Ona látka uvnitř jenom určitých potravin byla označována jako neléčitelný jed. Lidé mají strach, proto panikaří a sem a tam zničí nějaký ten obchod nebo zaútočí na vysoce postavené lidi, kteří si podplatili doktory, aby jim věnovali speciální péči. Vše se řítilo do záhuby. Jak překrásné může být diluvium? Neuvědomil jsem si, že jsem to řekl nahlas. Až potom jsem si všiml Fredova nechápavého pohledu. Jen jsem zakroutil hlavou do stran. V záři hellenova slunce... Hellén, zakladatel potomků po Potopě světa. Diluvium. Dvě... a něco. Na co se nás snažila ta osoba upozornit? A proč?

   Konečně jsme zastavili před Kobrou, kde plno lidí stávkovalo a křičelo svůj nesouhlas. Prošli, spíše jsme se skrz ně prorvali, a postupovali neohroženě k zadnímu vchodu, kde už na nás čekal jeden ze zaměstnanců. Pozdravil nás a zavřel za námi důkladně dveře.

   "Pan Standwood se mnou už mluvil," řekl nám ihned, založil si ruce za záda, zhoupl se z pat na špičky a zase zpátky, než jsme se vydali kupředu, zatímco nám vykládal o historii Kobry. Proč? Chtěl, abychom si pořádně uvědomili rozdíl mezi nimi a námi. Kobra si vždycky zakládala na rozdílech od obyčejných potravinářských firem.

   "Objevily se ještě potom nějaké problémy?" zajímal jsem se a muž jenom zakroutil hlavou do stran. Omluvil se za svou chybu a odpověděl slovně. "Co ten druhý? Ten, kterého pokousal varan?" zeptal jsem se dál. Namítl, že v novinách se o jejich nadřízeném psalo poslední době příliš a ani trochu se mu to nelíbí, proto nebude říkat nic, co by mohlo pošpinit jeho dobrou pověst.

   Fred se ho zeptal, zda by nám nechtěl ukázat celkovou výrobu potravin; tak by se plno věcí vyřešilo. Lhal bych, kdyby neřekl, že mě to nezajímalo – neumím si moc představit, jak se uměle vyrábí a udržují potraviny nebo jak se (dle jejich slov) upravuje voda.

   Prošli jsme skrz sklad, který jsem já navštívil už minimálně potřetí za život, a já pocítil, že se mi trochu špatněji dýchalo. Přeci jenom... našel jsem tady mrtvolu a není to moc dobrý pocit na to vzpomínat. Byl jsem rád, když otevřel dveře a my jsme došli do místnosti, kde jsem předtím špehoval ty dva; Roberta Enriquea a ještě jednoho. Konečně jsem mohl znovu normálně dýchat.

   Mezitím byl pracovník Kobry natolik ochotný, že nám podrobně řekl o tvorbě jejich jídel; od samotného počátku až po jejich balení a následné odeslání. Vnímal jsem ho, přestože jsem vnímal i zbylé věci kolem dokola. Prošli jsme přes místnost a on se zastavil na schodech, aby nám snad odkázal, že je něco víc, a podíval se na nás spatra. Ukazoval rukami a posléze jimi rozhazoval, jako nějaký řečník v kostele. Až na to, že jsem ho nyní už nevnímal, a raději brouzdal kolem a pozoroval zbylé pracovníky, jak si nás nevšímají a tiše pracují.

   Pozoroval jsem je, jak kontrolují jednotlivé výrobky a opatrně je znovu pokládají zpátky. A pak jsem viděl také skupinu zaměstnanců, kteří do jednotlivých složek něco dávali za pomocí stříkaček. Pozorně jsem je sledoval a jednoho posléze i zastavil, na což jsem upoutal nechtěnou pozornost.

   "Co v tom je?" zajímal jsem se.

   "Kdybyste nebloudil myšlenkami kolem, pane," oslovil mě muž a já se za ním ohlédl. Šel se mnou i s Fredem, jehož pohled padl na injekční stříkačku, kterou muž držel ve vzduchu, protože jsem mu zvedl ruku od nějakého sýru. "Věděl byste, že jsme organizace specializovaná především na jídlo. A upřímně řečeno; když se nějaké to jídlo neodkoupí ihned, potřebujeme záruku, že některé suroviny zůstanou čerstvé."

   "Takže je uměle udržujete jako nové?" pozvedl jsem obočí. Na chvíli se zarazil, ale potom mi odpověděl pozitivně. Odvolával se n revoluční nápad svého nadřízeného, který jim ve videu podrobně vysvětlil, proč tomu tak je. Fred ho vyrušil z jeho proslovu a zeptal se, zda bychom to video mohli také vidět. Usmál se a prošel kolem něj se slovy, abychom ho následovali. Přiměl jsem pracovníka, aby mi jednu z těch injekčních stříkaček dal a odešel jsem za nimi. Sáček s injekční stříkačkou jsem bezpečně uschoval do kapsy a málem vrazil do jednoho zaměstnance, kterému jsem se omluvil, ale se za mnou jenom tiše díval. Co mu mohlo vadit? Dělám jen svou práci.

   Byl jsem doslova donucen spolu s Fredem sledovat několika minutové video o tom, jak vznikla Kobra (nejenže jsme během toho poslouchali výklad za námi), jak se všechny potraviny uměle vytváří a jak se udrží. Tudíž nic, co jsme doposud nevěděli. Na konci prohlídky nám muž poděkoval za spolupráci a dovolil nám odejít.

   "Počkejte," oslovil nás ještě, trochu naléhavým hlasem, a když jsem se na něj otočil, ukáza mi dvěma kmitajícími prsty, abych se k němu vrátil. Nechápal jsem... "Tu injekci, prosím," vysvětlil mi klidným hlasem a usmál se. Šly mu vidět vrásky. To by měl problém jen z jedné injekce? I tak jsem mu ji vrátil a on mi poděkoval. "Pokud máte ještě nějaké otázky...?"

   Ani nevím, jak se to stalo, ale Fred se dostal za toho muže, sebral mu injekci a během chvíle mu mířil na hlavu pistolí. "Ne, to bude všechno, děkujeme za Váš čas," řekl pouze a potom přešel ke mně, zatímco já jsem pořád nechápavě zíral před sebe. Moment... Cože se tady skutečně stalo? Ohrozil ho na životě a sebral si zpátky injekční stříkačku? Ne, to se mi jenom zdálo.

   V autě mi hned nehezkým, způsobem dal najevo, že se mi to nezdálo. Mlátil jsem se do hlavy s tím, že to určitě nahlásí a my budeme... kdo ví, třeba i žalování za to, že jsme jim sebrali suroviny do pudinku nebo do čeho to původně mělo být!

   A to jsem netušil, že naše veselá jízda s Fredem teprve začala.

   Nejdříve jsem netušil, kam jedeme, ale když jsem spatřil několik podobných domů, vzpomněl jsem si; Greenwoodovi. Co jim mohl chtít? Alison Greenwoodová byla mezi vysoce ohroženými pacienty, patřila mezi první oběti, a přesto žila. Je tedy pochopitelné, že jako správní rodiče budou chtít trávit čas- Hned mě vyvedl z omylu, když nám po zaklepání otevřel otec Alison, na což jsem mírně zamrkal. Že bych se skutečně spletl? Ale...

   Pozval nás dovnitř a jeho manželka se někam chystala. Zastala v pozici a dívala se na nás v odrazu zrcadla. Potom se na nás otočila a vlasy jí prolétly zlehka vzduchem. Zmateně na nás hleděla a potom pomalu pohlédla na svého manžela. Přešel k ní a přitom nás pozval dovnitř. Fred vešel jako první. Matka Alison se omluvila, ale bude nás muset brzy opustit.

   "Obchodní partner sjednal schůzi zrovna dnes," vysvětlila nám krátce. "A měli jste štěstí, že jste zachytili alespoň manžela. Zítra bychom tady už ani jeden z nás nebyl." Trochu se zasmála a přitom svůdně mrkla mým směrem. Nijak jsem na to raději nereagoval.

   Fred se jich rychle zeptal, než stihla Greenwoodova žena odejít, zeptal, zda jim Wehta Marco poslal pozvánku, na což se matka Alison prudce zastavila a pomalu se na něj otočila, se zatajeným dechem a zaraženým pohledem.

   "Jak o tom víte?" zeptala se a zmateně zamrkala.

   To už jsem se slova ujal já; našli jsme pozvánku, na které bylo jejich jméno – zřejmě špatně napsaná adresa – a protože jsou velmi váženými zákazníky Kobry, odevzdali to nám. Byl to dokonale smyšlený příběh, ale jako mužům zákona nám věřit museli. Za tuhle lež jsem si slíbil, že Freda posléze praštím. Nechal mě v tom a jenom se spokojeně usmíval; terorista!

   Matka Alison mě tiše sledovala, potom pohlédla na hodiny a omluvila se, že už musí skutečně jít. Její manžel ji vyprovodil, letmo ji políbil na líčko a ona zmizela na jehlicových podpatkách za dveřmi jako vystřelená střela.

   Pořád obdivuji ženy, jak mohou na podpatcích vůbec stát, natož chodit nebo dokonce utíkat!

   A tak jsme byli donuceni se domluvit s otcem Alison Greenwoodové. Vysvětlili jsme, že na té oslavě se může něco stát, protože (dle neexistujícího seznamu) jsme zjistili, že všichni, kteří byli pozváni, mají (jakože) také přiotrávené příbuzné nebo rovnou děti. Bylo potřeba mířit útoky na city. Fred se do toho také přidal a tentokrát mi kupodivu pomohl. S velkou námahou jsme pana Greenwooda přemluvili k souhlasu, že s nimi půjde někdo z nás, jako doprovod, abychom předešli dalším otravám. Pochopitelně, že to padlo okamžitě na mě, když se na mě otec Alison podíval a Fred hned začal přikyvovat a plnit mu nevyřčené přání, že já s tím určitě nebudu mít problém, protož zítra bych měl tak či onak noční šichtu. Ehm... Když se nad tím tak zamyslím, tak většinou mám několikadenní, ne-li skoro měsíční směny bez možnosti odpočinku, ale budiž; ano, zítra budu opět v práci.

   Ale otec Alison se pousmál. Souhlasil, že pokud bude potřeba, pomůže nám, ale já ho hned ujistil, že půjdu jenom jako doprovod; začnu jednat, až bude v životu ohrožující situaci. Souhlasil. A my jsme měli z půlky vyhráno. Kéž bych nad tím přemýšlel trochu delší dobu, možná bych zabránil blížící se katastrofě, která mi tiše dýchala na záda.

   Rozloučili jsme se a já s Fredem po boku odešel. Oddychl jsem si, že to máme za sebou.

   "Celkem dobrý příběh," nepřímo mě pochválil. Pochvaly od ostatních si važ, Jamesi, uslyšíš je pouze jednou, nanejvýš dvakrát za rok.

   Zavřely se znovu dveře a já se ohlédl. Viděl jsem muže, jak sbíhá po schodech. Když se ho Fred zeptal, kam jede, s menším úsměvem nám řekl, že jde podívat na Alison, aby si nemyslela, že na ni kvůli práci zapomínají. Milující otec. Něco, co jsem nikdy nepoznal, a proto mě to trochu udivovalo. Vzpomínka na nedávné setkání s tím mým mi trochu pokazila ještě dobrou náladu, ale zbavil jsem se jí, když jsem zakroutil hlavou. Když se mě Fred zeptal, zda chci jet za ním, zamítl jsem. Místo toho jsem navrhl, abych měl zbytek dne volno a mohl se připravit na tu oslavu.

   Fred na chvíli svraštil obočí, ale slíbil mi, že se to pokusí zařídit. A hned potom nakousl staré téma.

   "Ohledně tvého přeložení..." začal trochu nejistě.

   "Až tohle vyřešíme, můžeme řešit tyhle věci," přerušil jsem ho.

   Popravdě řečeno; když už jsem s nimi vydržel několik měsíců, bude stačit, když toto dokončíme, co nejdříve, a potom se budu moci rozhodnout. I když... bude vůbec o čem se rozhodovat? Zakroutil jsem nad touto myšlenkou hlavou. Tak směšné.

   Podíval jsem se z okna a prohlížel si plno lidí, kteří pospíchali do práce, nebo pilné studenty, kteří trávili svůj vytoužený volný čas posedáváním na lavičkách v parku nebo na zábradlí tak, aby v nejlepším případě přepadli a skončili nám pod koly.

   Cestu jsem vůbec nevnímal, až když na mě Fred promluvil, zda jede dobře. Rozhlédl jsem se. Byli jsme na tom náměstí, kde se ze mě pokoušeli udělat nějací dva maniaci plechovku. Rozhlédl jsem se, když objížděl sochu a ukázal mu směr. Nijak se nevyjadřoval k tomu, co se tady předtím stalo. Zavibroval mi mobil; jako na zavolanou se mi ozvala mrtvola Gill, že mé auto bude brzy opraveno, ale zůstane v servise, protože se mu to nechce platit ihned. Aha, takže budu i nadále bez auta, dobře.

   Váhavě jsem sledoval budovy, které jsme míjeli, dokud Fred nezastavil před bytovou jednotkou. Poděkoval jsem mu za svezení. Když jsem zavíral dveře, řekl mi, abych mu zavolal, pokud bych na něco přišel, jinak bude zítra sraz v šest hodin před stanicí, abychom se mohli ještě pořádně připravit, než pojedeme vyzvednout Greenwoodovi. Přikývl jsem. Co jiného mi také zbývalo, že?

   Díval jsem se za Fredovým autem, jak jede pryč, a potom jsem zmizel uvnitř. Začínalo rozhodně přituhovat. Brzy nastane zima.

   Otevřel jsem dveře svého bytu s menší nejistotou po posledním zážitku s nimi a vešel dovnitř, zamykaje za sebou na zámek a na řetěz. Sotva jsem si byl jistý, že se sem nikdo nedostane, odhodil jsem uniformu a šel si dát horkou, dlouhou koupel. Potřeboval jsem ji; úplně jsem se uvolnil a na chvíli ve vaně i usnul. Ale věřte mi, zasloužil jsem si tak krásně vypnout.

   Prudce jsem však sebou škubl, když jsem si vzpomněl na to, co se stalo včera večer, a srdce mi zběsile bušilo při vzpomínce na mrtvé tělo. Protřel jsem si obličej a zhluboka se nadechl. Jen tak z hlavy to vyndat nejde; ani vzpomínka na mrtvá těla našich obětí. Ta mě však neudeřila tolikrát, jako právě mrtvola mého vraha. Tedy toho, kdo se pokoušel mě zabít. Neměl jsem už sílu hledat nějaké oblečení, takže jsem zalehl v županu a spal po dlouhou dobu několika hodin.

   Probudila mě zima, když jsem si uvědomil, že jsem nezavřel dveře, takže na mě táhlo. Kolik bylo hodin, ptáte se? Čtyři hodiny ráno. Tak dlouho jsem skutečně nespal ani jako dítě, bylo to minimálně deset hodin! Jen jsem dveře zavřel a šel zase ležet. A nebránil jsem se, když mě pohltil první sen, který šel kolem.

   Nikdy jsem se necítil tak odpočatě.

   Nechtělo se mi vstávat z postele, když jsem se probudil v deset hodin ráno, tak jsem jen tak hleděl do stropu. Po půlhodině jsem se konečně odhodlal k prvnímu kroku; nasnídat se. Následovala ranní (dopolední) hygiena. Pořád bylo příliš času a mně se do práce skutečně nechtělo. Ano, jsem nezodpovědný, ale potřebuji naprosto vypnout. Vždyť jsem dělal samé měsíční služby za sebou; neznáte ten pojem? Měsíční služba znamená, že celý měsíc doslova spíte v práci a během spánku musíte také pracovat!

   Dlouze jsem zívl, zatímco jsem se trochu protahoval. Po dlouhé době budu mít také čas na jakési cvičení. Zameškával jsem několik měsíců, takže jsem jistě vyšel ze cviku; jak z běhání, tak ze sebeobrany. Vzdušný nepřítel je ten nejhorší. Vydal jsem se na svou obvyklou trasu, ale rozhodl jsem se, že se proběhnu přes celé město. Nenápadně přece mohu pracovat i o svém dni volna, no ne? Proběhl jsem pod okny gymnázia a všiml si hrdého výrazu ředitelky, která vše tiše sledovala, okolo firmy Kobra, okolo nemocnice, odkud se ozýval křik nějakého muže, který vykřikoval, že je střízlivý, a přitom nebyl. Zastavil jsem se a vzhlédl k bráně hřbitova. Zklidnil jsem svůj dech a pomalu vešel na jeho pozemek. Našel jsem Satanův hrob a tiše ho sledoval. Zeptal jsem se ho jen tak do vzduchu, co myslel svým posledním vzkazem.

   Rozloučil jsem se a vydal se domů. Ještě si musím promyslet, jak udržím kontakt s Greenwoodovi, aby to nevypadalo příliš podezřele.

   Po několika dalších hodinách jsem se dostal před policejní stanici v obleku, připravený být důstojným doprovodem manželů Greenwoodových. Pozdravil jsem se s ostatními, kteří už byli před dveřmi stanice a něco řešili. Sotva si mě všimli, zamávali na mě John a Gill. Není možné, ti dva jdou také ven?! Ujistili mě, sotva si všimli mého výrazu, že budou v autě spolu s Fredem vše sledovat. Začala příprava na naši akci.

   Dostal jsem několik kamer, které bezpečně umístili do mého obleku tak, abych je ani sám neviděl, malé sluchátko do ucha, abych byl ve spojení s ostatními, kteří zůstanou v autě, a plno instrukcí, co by se mohl ostát a jak se mám zareagovat. Přednější pro mě nyní bude ochránit Greenwoodovi.

   Tak mám jít jako doprovod, nebo ochranka?

   Přijeli jsme před dům Greenwodových, kteří už čekali před limuzínou. Zdvořile jsem se omluvil za zpoždění, na což se hned matka Alison ptala, zda už je to všechno, nebo budu potřebovat další věci vyřídit. Nasedl jsem s nimi do auta a limuzína dlouhá minimálně čtyři metry se rozjela kupředu. Za námi veš větší černé dodávce pomalu jeli ostatní. Proč je ze mě jakási obětní figurka?

   Po dobu cesty jsem se pokoušel s nimi navázat konverzaci, ale nejevili zájem. Nejraději by tu potupu měli už za sebou. Nakonec jsem byl rád, když se limuzína zastavila a oni vystoupili jako první; nejdříve ona, zatímco jí manžel pomáhal, a potom manžel, který na mě předtím ještě sykl, abych se u nich příliš blízko nezdržoval, aby to nevypadalo podezřele. Tak moment; jsem doprovod, nebo jen nějaká přítěž?

   "Ignoruj to, snobi jsou vždycky takoví," slyšel jsem Gillovu poznámku jasně a zřetelně. Pokud tohle vytvářel John, opět se předvedl, jako machr na IT technologii. Po chvíli jsem z auta vystoupil i já a doprovodil manžele Greenwoodovi dovnitř do majestátního sídla se třemi patry, kde mě představili pouze jako svůj doprovod.

   Mohl jsem jenom doširoka otevřít oči a všechno pozorně sledovat, pomalu se otáčet, aby i ostatní viděli to, co jsem mohl vidět já. Rozhodně se tady žilo na dost vysoké noze; jídlo a pití bylo opravdu znamenité – pouze to, co si mže dopřát jenom opravdová smetánka, zábava vybraného druhu – hudba na přání, obsluha na úrovni... a také poměrně velká část, co se prostitutek a prostitutů týče pro osamělé hosty, kteří by se cítili osaměle bez svých partnerů. Neztratil jsem oči z Greenwoodů a následoval je tiše, jako jejich stín. Konal se přípitek. Víno; růžové, suché, nehezky vonící a nechutnalo mi.

   Hudba byla příliš hlasitá, až mě z ní bolela hlava. John s Gillem mě dirigovali a říkali mi, kdo vešel a kdo odešel, ale já se v tom rychle ztrácel. Hostitelem byl Wehta Marco, ale podle všeho se ještě nedostavil. Jak neslýchané!

   Když se nikdo nedíval, vylil jsem dvě třetiny vína ze skleničky do jakési pokojové rostliny a dělal, že jsem už dopil. Jaké neštěstí pro mě bylo, když mi někdo hned dolil, aniž bych se ho o to prosil. Slyšel jsem, jak se všichni hlasitě smějí, až jsem na ně vztekle sykl, aby zmlkli, jinak jim to vyliju na to drahé vybavení. Gill mi zkazil zábavu tím, že by mě to nechal zaplatit. To je skutečně týrání!

   Všiml jsem si podivných světel nade mnou. Jako by to byla ona svítidla z reklamních billboardů, které svítí v noci jako neonové barvy. Nejasně blikaly.

   Najednou se ozvala hlasitá rána a všichni spěchali ven.

   Abych neztratil Greenwoodovi z očí, rychle jsem je následoval spolu s davem. Ozvala se další rána a nebe se začalo barvit do ruda. Aha, ohňostroj. Petardy lítaly vzduchem a tvořily po svém výbuchu překrásné obrazce na noční obloze. Postavil jsem se tak, abych měl rozhled o všem, a přeci mě John poprosil o krok doleva dozadu. A tak jsem tedy učinil. Perfektní. Avšak... Nyní je vážně mít i oči vzadu, protože když to nejméně čekáte...

   "Měl byste se příště pořádně rozhlížet, pane strážníku," slyšel jsem jedovatě chladný hlas, který mě v tu chvíli vyděsil, když jsem si uvědomil, komu patří, a opatrně jsem se otočil, ale strach jsem najevo nedával. "Protože nyní... to možná budete Vy, kdo utrpí ztráty. A ne já."

   Za mnou stála Naomi a já si všiml, že zatímco měla ruku skrytou pod kabátem, mířila na mě zbraní. Očima jsem opatrně zabloudil do svého obleku. Zatraceně... Nic jsem nechápal. Proč by na mě mířila mou vlastní zbraní? Jak se k ní dostala? Co ji motivovalo, aby...?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře