Srdce - Kapitola čtvrtá

3. červen 2016 | 07.02 |
› 

KAPITOLA ČTVRTÁ: Dokud se nedotknu nebe

      Při cestě nahoru jsem narazila na Jianka, který dolů nesl brambory. Málem jsem spadla, ale zachytil mě. Chtěla jsem mu poděkovat, ale nedal mi ani šanci a políbil mě. Hned jsem mu vlepila facku, což ho očividně vyvedlo z míry, ale chytil pytel s brambory před spadnutím.

       "Co to bylo?" zeptala jsem se zle. Jen se na mě mile usmál.

       "Polibek na přivítanou." ušklíbl se. Dostal pohlavek a rychle jsem okolo něj proběhla a nadávala jsem na něj, zatímco se on za mnou díval s úsměvem. Zavřela jsem za sebou dvířka a nepřemýšlela o tom, že je ještě dole. Až posléze zaklepal, tak jsem si uvědomila, že jsem ho tam nechala. Provinile jsem se mu omluvila, na což mě pohladil po hlavě a políbil znovu. "To je v pořádku." Schytal další facku a já rychle prchala ze spíše do kuchyně.

      Vylezl ven s lehce nechutným pohledem, ale sotva spatřil Pivaka vedle mě, hned ho úsměv přešel, a tak okolo nás prošel bez povšimnutí a nechal nás vařit. Pivak lehce poznamenal, že když vyvádí tohle, tak se s Brittany zase pohádal. Nechápavě jsem se na něj podívala. Zase? Raději jsem mlčela a poslouchala a sledovala jeho pohyby, abych se alespoň naučila vařit svíčkovou. Krásně to vonělo.

       "Broučku..." slyšela jsem tichý hlas a někdo mě chytil zezadu. Zapištěla jsem a útočníka praštila po hlavě naběračkou.

Thomias se nezdál moc šťastný z mé reakce, a tak našpulil pusu a začal brblat nějaké věci. Posléze ho však Pivak praštil a neodůvodnil mu, proč ho praštil. "Hej, odpověz, brácho Piváčku!" zasmál se Thomias. Ale schytal rovnou ránu do obličeje, na což spadl a vybulil židli.

       "T-Thomiasi!" polekala jsem se. Pivak si povzdychl, jak je nemožný a pokračoval ve vaření. Pomohla jsem Thomiasovi vstát. Chvíli hrát, že nemůže chodit, tak jsem ho dotáhla na sedačku. Hned mě však přitáhl k sobě a říkal, abych tak zůstala. Vlepila jsem mu facku, ale to očividně nestačilo, aby mě nepolíbil. Vlepila jsem mu další facku, dokud mi nechytil ruku a neodtáhl ji stranou. Jeho stisk byl silnější, než předtím, až mě i mírně děsil. Ale hned ho pěst Pivaka udeřila znovu, až mu hlava odletěla dozadu a odrazila se od opěradla a on zavrávoral bolestí. Pivak mi beze slova pomohl z jeho příliš těsného objetí. Nic mu zase neřekl a tahal mě za zápěstí zpět do kuchyně. Posléze mě beze slova pustil a šel zkontrolovat omáčku. Zmateně jsem zamrkala a podívala se stranou potupně mu děkujíc za záchranu.

       "Nějak jsi tady vyměkla." poznamenal Pivak a ochutnal omáčku. "Předtím jsi byla schopna nás všechny zmlátit a nyní tě skoro všichni málem..." Nebyl schopen pokračovat, protože jsem ho praštila novinami, aby mlčel. Ale byla jsem si vědoma, že říká pravdu. Ale proč...? Vzhlédla jsem k němu. Poklidně míchal omáčku dál. Proč se i on o něco nepokusí? Už při prvním setkání byl jiný, než ostatní. Zatímco ostatní se o to pokusili už několikrát, on jako jediný má čistou a chladnou hlavu. Cítila jsem se v jeho blízkosti vždycky v bezpečí. Už jako dítě. Sice mlátil všechny ostatní kluky, ale bylo to proto, aby mě ochránil. Musela jsem se usmát a opřela jsem hlavu o jeho záda. To ho mírně zarazilo a podíval se mým směrem.

      Chvíli mě pozoroval, ale nic mi na to neřekl. Jen lehce dochutil omáčku a míchal ji. Posléze mě chytil za ruku a dal do ní vařečku. Míchej. Až mi bylo trapně, že to musel udělat. Na chvíli odešel ven, jak jsem slyšela prásknutí dveří. Bylo mi jasné, že jde pro dřevo. Snad jako by se domluvili. Sotva opustil místnost, hned do kuchyně vlezl Damad a nasál vůni svíčkové.

       "Tos dělala ty?" zeptal se vesele a strčil prst do omáčky, přestože jsem se ho snažila zastavit. Posléze zaječel bolestí a nakonec si strčil prst do pusy. Vypadal jako dítě. "Klid, jsem v pohodě." zasmál se s pohledem na můj mírně vyděšený výraz, zda nepřišel o rozum. Zadělala jsem omáčku, když začala pořádně vařit a chtěla jsem jít umývat, ale to už mě Damad chytil a políbil. Zmateně jsem zamrkala. Naklonil se ke mně. "Budeš se mnou potom hrát hru?"

"H-Hru?" zeptala jsem se zmateně. Vysvětlil mi, že od kamaráda si půjčil novou hru, tak jsem mu slíbila, že za ním přijdu. Předtím, než Damad opustil míst, políbil mě na líčko a prchal před blížícím se Pivakem. Všimla jsem si jeho pořezaných rukou, ale řekl, abych si toho nevšímala, že je to běžné. Podívala jsem se stranou. Nakonec jsem nic neudělala. Začal míchat omáčku a zkusil ji. Potom se na mě podíval a já lehce zrudla a zamrkala.

       "Pojď sem." řekl mi. Váhavě jsem k němu přišla. Chytil mě za ruku, na což jsem zamrkala, ale dal mi do ní lžíci a ponořil ji dovnitř. "Zkus to." usmál se na mě mile a seběhl dolů do spíže, kde našel Damada, jak chce zase něco sníst, takže ho ihned vykopl, na což si Damad hlasitě stěžoval. Posléze mě Anzoh zatahal za vlasy, co tady tak krásně voní. Odvětila jsem s úsměvem, že svíčková. Políbil mě na krk, na což jsem ho odsunula stranou.

       "Co to bylo?!" zeptala jsem se vylekaně. Mile se na mě usmál. Řekl, že tak krásně tady nevoní svíčková. Trochu jsem od něj odstoupila, ale on mě přitiskl na stěnu s úsměvem. Řekl, že tak krásně mohu vonět jenom já. Cítila jsem, jak rudnu, když mě něžně políbil na rty. Když jsem slyšela hluk, odsunula jsem ho od sebe, což on nepochopil, dokud se neobjevil Pivak se šlehačkou v ruce. Ihned poznamenal, že se čím dál víc podobá Thomiasovi, na což Anzoh pokrčil ramena, že si nemůže pomoct, když je zde sladký marcipán. Pivak kupodivu zůstal v klidu. Anzoh mě pohladil po hlavě a hrál si s mými vlasy. Na chvíli jsem přemýšlela, zda je skutečně jiný nebo stejný, jako jeho bratři.

      K mému udivení dovnitř vešel Ovis a spojil to, že se natáhl, s tím, že chytil Anzoha pod krkem díky své pokrčené ruce, zatímco kráčel k Pivakovi s otázkou, zda už je svíčková hotová. Jak to mohl poznat? Lehce jsem si oddychla, že mi takhle pomohl.

      Spolu s Pivakem jsme prostřeli a sám se ujal svolávání. Já jsem mezitím měla hlídat knedlíky, aby se nepřilepily k sobě. Vesele jsem přikývla. Pohladil mě po hlavě, poděkoval mi za dobrou práci a posléze se rozběhl svolat ostatní. Byla jsem ráda, že tak rychle zmizel, protože jsem zrudla. Nevím proč, ale jeho dotyky jsou něžné a milé vůči mně. Když si jen pomyslím, že to on se předtím o prázdninách pral na pouti, nemohu to potvrdit, že to byl skutečně on. Jak mohou tak jemné ruce zraňovat tak tvrdě?

      Jako první kupodivu přišel Pelter, skrývajíc se v černé mikině, kde vypadal skoro jako mrtvola díky své bledosti. Usmála jsem se na něj, na což se polekal a vykuli na mě oči a začal křičet. Ani se mu nedivím. Po mém útoku s ponožkou... bude mít rozhodně ještě noční můry několik let s jeho povahou. Aby přestal křičet, rozhodla jsem se pro vážný rozsudek. Objala jsem ho. Pomohlo to. Přestal křičet a ruce mu klesly dolů k pasu. Byl jako dítě, které někdo zmlátil a přišel za matkou, aby mu pomohla a uklidnila ho. Usmála jsem se a prohrábla jeho světlé kadeře. Váhavě mě objal zpátky, což jsem byla ráda. Alespoň vím, že on se nepokusí o nic, co by mě mohlo ohrozit. Alespoň si toho nebude vědom, protože jen z pohledu na mě křičí. Usmála jsem se na něj, na což s sebou cukl a rychle se oddálil ode mě. Mile jsem se na něj usmála.

      Jako druhý přišel Damad, který si neodpustil sarkastickou poznámku, že cítí svíčkovou a marcipán. Pochopila jsem, že tím marcipánem myslí mě. Posléze poznamenal, že miluje marcipán. To už jsem to nevydržela a praštila ho. Jak jsem se snažila, aby na mě Pelter neměl jenom zlé vzpomínky, tak byl ze mě ještě vystrašenější, než předtím. Přesto tiše seděl na svém místě. Damad si s bolestí v hlavě sedl na své místo a nasál vůni svíčkové s tím, že mu kručí v břiše, takže mám nalévat.

      Jako další vesele přiběhl Anzoh s tím, že mám nalévat, že nemá moc času nazbyt, protože má rozehranou hru a ostatní bez něj hrát nebudou. Převrátila jsem oči. Kdyby takhle rychle přiběhli všichni se stejným požadavkem, jistě by to bylo pro všechny snazší.

      K mému překvapení přišel Pivak a hned za ním Ferguda a ovis, na což jsem zamrkala. Zeptala jsem se, zda Jiank a Thomias jíst nechtějí. Ovis vysvětlil, že podle toho, že jen ti dva schází, tak tady budou rychle. Ferguda řekla, abych nalévala, zatímco si spravila svůj ručně pletený šedý svetr. Uvnitř byla skutečně zima. Proud nešel. Vařila jsem poprvé na plotně jen s ohněm. Vlastně Pivak vařil. Přesunula jsem hrnec se svíčkovou na stůl a Damad ihned začal slintat blahem, jak to krásně voní.

      Ještě předtím, než jsem začala nalévat omáčku a Pivak se začal ptát, kdo chce kolik knedlíků, dovnitř přitáhl Jiank Thomaise, který trhal hlavou do stran se sluchátky v uších, jako šílený, zatímco Jiank s někým telefonoval. Rozhovor však ihned ukončil se slovy, že zavolá později a hodil, ano hodil, Thomiase na jeho místo a sám se posadil na své. Thomias pořád trhal hlavou do stran, takže se ostatní báli, že by mohl něco rozbít. Především Damad si bránil svůj talíř a zlověstně na něj vrčela. Usmála jsem se. Spolu s Pivakem jsme rozdali jídlo a usadili se. A jako vždycky, byl to boj o každé sousto. Damadovy ruce snad měly schopnost se natahovat, protože než jsem si toho všimla, sebral mi všechno maso a oba knedlíky. A za pomocí brčka mi usrkával omáčku. Nebyla jsem jediná, kdo se o své jídlo musel tvrdě prát.

      Přestože se zdálo, že svíčková vydrží alespoň na dva, tři dny, zmizela hned při prvním posezení. Damad si hlasitě říhl a vzdychl, že takhle dobře se ještě nikdy nenajedl. Dostal pohlavek Jianka, který po něm začal řvát, že pokud se neovládne, příště nedostane nic, na což se Ferguda rozesmála, že si může sníst, kolik chce, když má hlad. Stejně by mě zajímalo, jak to Damad dělá, že nevypadá ani trochu tlustě, když toho tolik sní. Ferguda se nabídla, že mi pomůže s nádobím, ale Pivak ji beze slova zarazil, posbíral sám nádobí a začal ho umývat. Hned jsem vstala a šla jsem utírat nádobí. Ostatní se po chvilce vypařili.

       "Řekni..." zašeptala jsem tiše. Ani se na mě nepodíval. "Proč se chceš stát dirigentem?" Konečně se na mě po chvilce podívat, ale pořád umývat talíř v ruce a podal mi ho.

       "Není to o tom, že bych si nemohl vybrat. Ve výsledcích několika testů ohledně zaměstnání mi vyšlo, že se hodím na cokoliv..." řekl stejně tiše a podíval se z okna. "Ale hudba mě vždycky fascinovala. Věděla jsi, že hudba odjakživa spojovala lidi? Klidně spojila nenáviděné sousedy v jeden celek a ti spolu tančili klidně celé noci." Usmála jsem se.

       "Máš asi hodně rád hudbu, že?" S úsměvem přikývl a podal mi další talíř. Začal mi vysvětlovat, že to moje matka ho naučila poslouchat hudbu. Zamrkala jsem. Moje matka? Řekl mi, že když mě čekala, jezdila za nimi a s Pivakem vždycky poslouchala různé melodie nebo je pro něj vytvářela. Nemohla jsem uvěřit tomu, že k lásce k hudbě ho přivedla moje matka. Ale bylo to hezké zjištění. Zastavil vodu a vzal si druhou utěrku, aby si utřel ruce a začal leštit talíře. Zeptala jsem se ho, zda si na ni pamatuje. Usmál se víc.

       "Sice jsem byl malý... ale její hlas byla má první melodie, kterou jsem jako první vnímal. Matčin hlas zněl... no..." řekl a pak se zasmál. "Víš, přece, jak zní její hlas, ne? Ale hlas tvé matky... jakoby to byla zpěvačka, která nedostala šanci, aby zpívala pro lidi."

      Přikývla jsem s úsměvem. Pamatuji si pár ukolébavek, které mi jako malé zpívala. I když se to zdálo jako krátká chvíle, měli jsme nádobí umyté. Uteklo to hodně rychle na to, kolik věcí jsme museli umýt a utřít. Poděkoval mi s úsměvem za pomoc. Usmála jsem se zpátky a pomohla mu sklidit talíře. Nakonec se se mnou rozloučil ve svém patře a já postupovala nahoru. To už mě však zase zpátky stáhl Anzoh, chytil mě za pusu, a jako profesionální únosce mě unesl do svého pokoje, div mi nesebral všechen dech, jak dlouho mě držel. Když jsem se ho zeptala, proč to udělal, tak po mně hodil ovladač, který mě strefil do hlavy. Povzdychl nad tím, že jsem marná. Hodila jsem ho po něm rozhořčeně zpátky, ale snadno ho chytil.

      Zeptala jsem se ho, proč to udělal zrovna takhle?

      Neodpověděl mi, ale podíval se na mě. Chvíli mě jen tak sledoval, jako šelmy sledují svou kořist, že mě ten jeho pohled děsil. Nakonec vstal, pořád mě sledujíc, a kráčel ke mně. Vypadal skutečně děsivě. Neodpověděl mi ani na jednu z mých otázek. Pevně mě chytil za zápěstí a tahal mě ke své posteli, kde mě pevně chytil za obě ruce a držel pod sebou na posteli. Až jsem se bála, co se mohlo stát. Když jsem se ho zeptala, neodpověděl mi a násilně mě políbil. Snažila jsem se ho ze sebe sundat, ale nešlo to. Jeho stisk nepovoloval. Když jsem oči mírně otevřela, leskly se mi.

      Konečně mě přestal líbat, ale snížil se ke krku. I když jsem ho tiše prosila, aby toho nechal, neposlouchal mě. Tak jsem se snažila bránit, ale věděla jsem, že je to marné. Lehce jsem vycenila zuby, když jsem cítila, jak mi na krku dělá cucflek. Snažila jsem se ho ze sebe sundat, ale jeho ruka postupovala níž a pomalu se s ní hýbal pod mým trikem. Tohle už nebyla žádná z jeho her, které měl rád. Když jsem otevřela oči, polekaně jsem sledovala jeho ruku, která mi sahala něžně po krku zpod mého trika. Využila jsem chvíle, když jsem měla volnou ruku a sundala ho za sebe. Spadl na zem a tiše se díval do země.

       "Proč...?" zeptala jsem se tiše. Byla jsem zmatená tak, jako nikdy. Pochopila bych, kdyby tohle udělali Thomias nebo Jiank, od nich je to takové normální chování, ale proč Anzoh? Do očí se mi vryly slzy, když jsem se ho zeptala znovu. "Proč?" Anzoh byl však i nadále potichu. Neměl odvahu se mi podívat do očí. Pořád hleděl jen do země. Proběhla jsem okolo něj se zadržovaným pláčem a nezavřela za sebou dveře. Anzoh i po delší době jen tak seděl na zemi bez úsměvu, který byl pro něj typický. Tohle však nebyl vtip.

      Vběhla jsem do svého pokoje a zamkla jsem se. Přestože tam byla tma a sníh se zase lepil na okna, já už cestu k posteli znala. Schovala jsem pod peřinu. Cítila jsem, jak mi srdce hlasitě bušilo a nemohlo se zastavit jen tak. Pevně jsem stiskla prostěradlo. Tiše jsem se ptala sebe sama, proč jsem byla tak naivní. Když jsem tady přišla, nic jsem jim nenechala. Do očí se mi dostávalo víc a víc slz, takže postupně padaly na prostěradlo.

      Slyšela jsem, jak někdo klepe na dveře. Neodpověděla jsem. Slyšela jsem hlasitější zabušení. Ozval se Jiankův hlas. Chytila jsem se za pusu a nevydala jsem ani hlásek. Tiše mi říkal, abych otevřela dveře. Aniž bych to předtím tušila, Jiank byl u Anzoha. Řádně si s ním promluvil o tom, co udělal. Nebyla to jen slovní, spíše jednostrannávýměna názorů. Anzoh seděl na zemi a držel se za oko, na kterém bude mít ještě pár dní monokl, ale měl štěstí, že nemusí v období Vánoc hrát. Jinak by ho stejně vyhodili. Jiank mi zase tiše řekl, abych otevřela dveře. Slyšela jsem, že se posadil na zem a opřel se o dveře říkajíc, že klidně počká, až mu otevřu.

      Nakonec jsem si povzdychla, utřela si slzy a šla mu otevřít. Vstal a podíval se mi hluboce do rudých očí, od slz. Byl potichu. Pohladil mě po hlavě, pak jeho ruka klesla k mé tváři až ke krku. Mlčel, a to u něj bylo neobvyklé. Políbil mě na čelo a pohladil mě zase po hlavě. Jakoby to byl můj starší bratr, který se mě snažil bránit. To jsem si myslela při pohledu na něj.

       "Mohu dovnitř?" zeptal se tichým, vlídným a klidným hlasem, který u něj byl pro mě novinkou, ale tiše jsem přikývla. Chytil mě něžně za ruku a vešel se mnou dovnitř. Posadil mě na postel a usedl vedle mě, držíc mě za rameno, něžně mě tisknouc k sobě. "Co ti doopravdy udělal?" Podívala jsem se do země. Vlastně nic neudělal, když se nad tím zamyslím. Jen se pokoušel. Jiank se mírně zamračil a zavřel oči. Zeptal se mě znovu, pořád klidným hlasem.

       "Nic se nestalo." zašeptala jsem tiše. "U-Upadla jsem a Anzoh mi pomáhal vstát..." Podívala jsem se stranou. Jiank se nyní opravdu zle zamračil. Otočil mě na sebe a já se mu musela dívat do očí. Zavřela jsem je ze strachu. Chvíli mě zamračeně sledoval, pak vzdychl a políbil mě na rty. Řekl mi, že hloupějšího člena rodiny získat nemohli. Položil mě na postel a opřel si ruce vedle mé hlavy, dívajíc na mě spatra.

       "Řekni, děsím tě?" zeptal se arogantním tónem hlasu, který jsem u něj slyšela, když jsem se zde objevila po delší době. Chytil mi pramen vlasů a vytáhl ho nahoru. Přivoněl si k němu. Zeptal se mě znovu, lehce zlým tónem hlasu. Mlčela jsem, přesto jsem se mu dívala do očí. Sice jeho hlas zněl zle, ale jeho oči byly starostlivé a milé. Anebo to byla jenom přetvářka. Podívala jsem se stranou, ale ihned mou tvář otočil zpátky na sebe. "Nelži mi a odpověz mi. Děsím tě?" Mlčela jsem a stiskla ruce v pěst. Chvíli jsem ho jen tiše sledovala. Ano, nyní mě děsil, ale předtím jsem ho brala jako starostlivého bratrance. Pohladil mě po krku a zarazil se u cucfleku od Anzoha. Ihned mi nahnul hlavu na stranu, až jsem se zatřepala strachem, co chce udělat. Mírně se ke mně nahnul, na což jsem stiskla pevně oční víčka. Věděla jsem, že i kdybych se mu bránila, jemu se neubráním. Pohladil mě po krku, na což jsem se nyní klepala ještě víc. Jiank mě však pouze tiše sledoval. Jeho prsty pomalu pohladily mou tvář a rty. A posléze pomalu odtáhly, stejně tak Jiank sám se posadil, což mě zarazilo.

      Posadil mě vedle sebe a objal mě. Zmateně jsem zamrkala.

       "Řekni..." zašeptal tiše. "Proč tě tolik děsím, že se mě pořád bojíš?" Nebyla jsem schopna odpovědi. I nyní jsem se ho pořád bála. Pevně jsem držela víčka zavřená a opřela o jeho rameno hlavu. On poklidně zavřel oči a tiskl mě těsně k sobě. Už to byl zase ten Jiank, který se o mě strachoval. Byla jsem sice ráda, že už není takový, jako na počátku mého pobytu, ale i tuhle lekci si mohl odpustit. Bylo mi jasné, že mi tím dával najevo, že každý z nich se může o to pokusit a nebude se muset držet zpátky, jako Anzoh. Chvíli jsem v jeho svalnaté náruči zůstala. On se nehýbal a nechal mě, abych v ní zůstala. Všimla jsem si, že mu vlasy už zase dorostly do jeho předchozí délky. Předtím si je ostříhal, ale měl je zase stejně dlouhé. Zaryla jsem tvář do jeho hrudi, zatímco on tiše seděl a poslouchal mé vzlyky.

      Sice nevím kdy, ale v jeho náruči jsem posléze usnula. Uložil mě do postele, pohladil mě něžně po hlavě a chvíli na mě dohlížel, jako starší bratr. A posléze mě s polibkem na čelo zanechal samotnou v mém vlastním pokoji. Probudila jsem se pozdě večer, bylo krátce po půlnoci.

      Pomalu jsem sešla dolů a spatřila záři z televize. Viděla jsem, že zase všichni bratři sedí pohromadě na gauči, nebo okolo něj a sledují televizi, zatímco teta a strýc už dávno spali. Váhavě jsem je sledovala. Pivak si mě všiml ihned a usmál se na mě, aniž by cokoliv řekl ostatním. Přestože mu povedlo získat místo na sedačce, posadil se dolů a okamžitě skopl k zemi Damada, který se tam hnal a posléze vyhodil i jeho kačera, na což ho Damad označil za vraha. Musela jsem se tiše zasmát a přešla jsem k nim. Posadila jsem se vedle. Thomiase, který se ihned přisunul blíž, na což jsem ho nohami odsunula stranou.

      Když jsem se podívala na Anzoha a on na mě, oba jsme ihned odvrátili pohledy. Přesto jsem si všimla výrazného, fialového monoklu v oblasti jeho pravého oka. Posléze si ho zakryl jakousi páskou, ale modřina mu šla pořád ještě vidět. Jiank na to nijak nereagoval a díval se na televizi, která kupodivu jela. Jiank Anzoha chvíli sledoval nehezkým, káravým pohledem, ale posléze se zase díval na televizi spolu s ostatními. Sotva Thomias na chvíli odešel se slovy, aby mu tam nikdo nesedal, že si jde jen pro mléko, ihned toho využil Pivaka, který dokonce vykopl Damada, který už tam skoro seděl. Mile se na mě usmál a ukázal, aby byla potichu. Jen jsem na něj hleděla a přikývla.

      Pochopitelně se Thomias vrátil po chvilce a hned zuřil a začal nadávat, ale místo toho, aby udeřil Pivaka, strefil mě pěstí do obličeje. Ihned se okolo mě všichni sběhli a Thomias se mi začal potupně omlouvat. Naštěstí to nebyla tak velká pecka, jakou uštědřil Jiank Anzohovi, takže jsem měla oko jen trochu napuchlé, ale nevypadalo to tak strašně, takže mi bylo jasné, že to bude jenom bolet, ale monokl tam mít nebudu. Thomias se mi zbytek večera omlouval, když jsem měla zraněné oko celou dobu zavřené, ale já jsem mu s úsměvem odvětila, že se nic nestalo. Však dostal také pěknou pecku do Jianka, sotva mi zkontrolovali oko. Spíše jsem se bála o jeho bouli na hlavě, než o vlastní zranění.

      Posléze, co jsme probděli celou noc, nás teta a strýček našli všechny spící u sedačky, zatímco já jsem se nevědomky opírala o Pivaka a o mě se opíral Thomias. Teta měla snadný způsob, jak nás vzbudit. Přikázala Ovisovi, aby otevřel dveře a okna dokořán, což on rychle učinil. Zima nás nevzbudila. Tetička do obývacího pokoje dotáhla hadici a ušklíbla se.

       "Vstávat!" zahulákala a spustila vodu, na což jsme se ihned všichni probudili šokem a nejvíce jsem křičela já, protože přímo na mě byla voda mířená. Aniž bychom měli čas se pořádně převléct, vyhodila nás tetička ven, abychom se zahřáli pobíháním okolo domu, což jsem neuvítala, protože jsem si musela chránit celé tělo. No jo, nevyplácí se brát si tetino velké triko i na noc. Studily mě nohy a bolelo oko. Zkusila jsem ho otevřít, ale bylo asi příliš brzy, protože jsem na něj viděla rozmazaně, takže jsem utíkala s jedním okem zavřeným. Všichni jsme se klepali sotva v polovině naší cesty. Pelter si to chtěl zkrátit, ale u zadních dveří na něj čekal strýček s puškou, na což jsme zakřičeli a utíkali ještě rychleji. Jak jsme se později dozvěděli, puška nikdy nebyla nabitá, byla jen pro výstrahu zlodějům. Když jsme se konečně blížili k poslední zatáčce, podjelo mi to. Chladný sníh mě ihned probral z myšlenek a já prchala, předběhla jsem prvního Damada a zmizela v domě, klepajíc se zimou. Teta si ihned všimla svého trika a tahala mě za vlasy s milým úsměvem. "Čípak je to asi triko, hm? Nevíš, Lennulo?" Až jsem se málem rozbrečela, jak to všechno bolelo.

      Když přišel Ovis s puškou v ruce, zakřičela jsem a rychle jsem utíkala nahoru, aby mě nezastřelil, ale on na mě zahulákal onu škaredou větu. Uklidni se! Není nabitá! V druhém patře jsem se zastavila s brekem. Všichni si ze mě dělají legraci a někdy je to opravdu černý humor. Zavřela jsem se ve svém pokoji, kde jsem konečně nalezla všechny své věci dané na praní. Ihned jsem je objala. Prohlédla jsem si zničené tepláky a dala je ihned na postel. Nikdy jsme nebyla šťastnější za tepláky, za triko s dlouhým rukávem a za svetr, který jsem si mohla zapnout až ke krku.

      S dlouhým výdechem jsem se zbavila všeho, co se včerejší noci a dnešního rána stalo, a pomalu otevřela oko, přestože mě bolelo a viděla jsem rozmazaně. Po chvilce se mi oko konečně srovnalo a já si zase připadala jako člověk, když jsem mohla jednou mrknout. Někdo zaklepal na dveře, na což jsem se ohlédla. Ovis opatrně nakoukl dovnitř s puškou a já jsem zakřičela, házejíc po něm polštář, který ho málem udusil. Omluvil se mi za nehezký žertík vůči mé osobě, na což jsem lehce zrudla. Na druhou stranu se mi podíval na oko a řekl, že bych měla zavřít to druhé a pokoušela se dívat jen tím jedním okem. Když k tomu přidal historku, když ho Ferguda v opilosti omylem praštila láhví od vína do oka, když byl sám opilý, a nemohl vidět na jedno oko, tak zdravé zavřel a otevřel jen to pohmožděné. Aha, takže mám podle něj přijít o oko, pomyslela jsem si.

      Pak však zmínil, že tak to dělala i má matka, na což jsem to oko skutečně otevřela a sledovala ho. Pomalu jsem zamrkala. Má matka? Usmál se a pomohl mi uklidit věci. Zeptala jsem se ho, co si pamatuje na mou matku. Řekl, že předtím, než poznal Fergudu, pořád se okolo něj hýbala. Ihned mi došlo, že má matka si chtěla možná vzít Ovise předtím, než potkala mého otce. Zmínil posléze, že potkala elegána z vyšší třídy, takže na maloměstského hlupáka zapomněla, ale on se zamiloval do Fergudy. Musela jsem se usmát. Nastavil mi náruč, kterou jsem uvítala. Pohladil mě po hlavě. Zašeptal, že i když se Ferguda ke mně chová jakkoliv, miluje mě jako svou vlastní dceru. Suše jsem poznamenala, že se jí nedivím, když má šest synů, na což se Ovis rozesmál. Poznamenal, že i on měl šest bratrů a dvě sestry. Devět dětí?! Až mě ta představa děsila. Ale vlídně mě pohladil po hlavě, že možná proto je jejich rodina tak silná a má pevné vztahy. Zamrkala jsem.

      Posadil si mě do klína, jako to dělával táta, a zeptal se mě, co se stalo. Posléze se ještě zeptal, proč má Anzoh monokl, zda jsem mu ho udělala ona. Lehce jsem se oklepala z té vzpomínky. Ovis však zvážněl. Zeptal se mě, zda mi něco vážného udělal. Ihned jsem Anzoha bránila. Když se nad tím důkladněji zamyslím, skutečně nic neudělal. Nijak vážně se mě nedotkl, snad mě jen políbil. Rukou jsem si skrz límec od svetru nahmatala cucflek. Nakonec jsem se mile usmála. Přesvědčila jsem strýce, že se skutečně nic nestalo. A kupodivu ihned souhlasil, že se mu to jen zdálo. Jak rychle dokáže změnit člověk své přesvědčení?! Strýc mě udivuje každým dnem víc a víc. Během jedné sekundy a bez zaváhání změnil svůj názor, jakoby se nechumelilo.

      Chvíli jsem na něj jen tak civěla, na což mi řekl, že mi oči vypadnou z důlků, jestli nepřestanu. Zamrkala jsem. Uvědomila jsem si, že už zase vidím a usmála jsem se. Řekl mi, že nakonec monokl mít nebudu, což jsem si oddychla. Ale polekala jsem se, kolik síly musel Jiank do té rány vložit, že měl Anzoh tak modré oko, a to bylo jen pár hodin poté, co se to stalo. Představa, že mu nevráží jednou, ale několikrát, mě skutečně otřásla. Ovis se mě zeptal, zda chci snídani do postele, protože ji dnes bude dělat on. Sarkasticky jsem se zeptala, zda bude zase ovesná kaše. On ihned odvětil, že to bude ovesná kaše na jeho způsob. Až jsem se polekala, co tím doopravdy myslel. Jen se hlasitě zasmál, pohladil mě něžně po hlavě a zmizel z mého pokoje s omluvou, za vyrušení. Usmála jsem se a pohlédla na album na mém stole.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře