Aréna smrti - Kapitola čtvrtá (2. část)

25. srpen 2015 | 07.00 |

   Giloba seděl v místnosti, s rukami za hlavou a nohy měl na stole. Sem a tam se míně potočil na židli a nakonec se zatočil několikrát do strany. Pak se zastavil nohami a houpal se na židli, spíše se o ni příliš opíral. A pak se prudce otočil na druhou stranu. Ostatní Vyjednávači ho sledovali, jako naprostého magora a šílence. Přesto si neodvážili nic říct. Zase se prudce zastavil. Dal svou kytaru na zem, spíše s ní praštil.

   "To je nuda!" pronesl zle. "Hej! Kdy budu moci zase vyjít ven?! Nudím se! Doneste mi něco k jídlu! A nezapomeňte na citron! Bez toho se neobejdu. Co děláte? Už mi to máte shánět!"

   "Ano, pane!" rozběhli se obyčejní vojáci pryč. Giloba si odfrkl a zase se opřel. Ostatní si začali cosi špitat. Ale i tak se ho báli. Měli proč. Jenom Giloba měl právo dělat si, co chtěl. Spadal pouze pod Vůdkyni. Co si přál, to se muselo hned splnit. Občas toho využíval. Apetit měl skutečně obrovský, ale uměl být i vybíravý. Když se mu něco nelíbilo, byl podrážděný. Byl schopný vám jídlo hodit i na hlavu a polít vás pitím, co si objednal. Ale když měl dobrou náladu, uměl být i skromný. Nyní byl podrážděný. Musel skončit dřív, než zábava vůbec začala. A navíc jim Vůdkyně zakázala vyjít ven bez rozkazu.

   "Pche, porušení rozkazu, jdi k čertu!" udeřil Giloba vztekem do stolu. Rudé vlasy mu sklouzly po rameni až ke tváři. Ušklíbl se. "Ale na druhou stranu jsem tě dokázal pokořit jenom já, pamatuješ..." Vzhlédl a oči mu zazářily zlostí. "Vůdkyně."

   Muž mu donesl talíř s jídlem a ve speciální misce nakrájený citron. Jídlo hned shodil k zemi, jako by bylo zkažené, a prohlížel si citron. Muž hned utřel zemi a zmizel pryč. Přestože alarm svolával všechny Vyjednávače, Giloba se poklidně zakousl do citronu a pomalu jej žvýkal.

Vůdkyně zuřila, když ho sledovala, jak se cpe a ignoruje své povinnosti.

   "Koukej sem naklusat!" zaječela do malého mikrofonu. Giloba sletěl ze židle leknutím a chytil se za ucho.

   "Neřvi tolik, ženská!" zařval sám přes celou místnost. "Nevidíš, že si vychutnávám jídlo? Dej mi pokoj!"

   "Koukej sem naklusat a hned!"

   "Bože, tebe mi byl čert dlužný."

   "Cos to řekl?!"

   "Nic, že už jdu, abych ti nebyl nic dlužný."

   "Nejsem hluchá."

   "Já myslel, že jo." usmál se Giloba a dal si kytaru na rameno.

   "Co si to dovoluješ?!"

   "Nic, budu muset končit. Papa, kotě."

   "Gilobo!" zaječela Vůdkyně zle a Giloba pak zavěsil. Vůdkyně kopla do stolku se skleničkami, který se převrhl, ale skleničky se nerozbily. Skutečně zuřila a začala trhat papíry těch, kteří už zemřeli, na úplně malé kousíčky, které pak zadupávala od země, jako šílenec. "Ten mi dokáže zvednout mandle!"

   Někdo pomalu kráčel k ní. "Skutečně?" zeptal se posměšně. Vůdkyně se hned ohnala mečem, který však zastavila jiná čepel. Zamračila se. Giloba jí věnoval provokativní úsměv. "Pokud je to pravda, proč mě nevyrazíte?"

   Vůdkyně se usmála a schovala meč do pochvy. "Propustit takového maniaka by byla sebevražda." řekla hrdě. "A navíc, sám jsi to řekl." Pomalu k němu přešla a zašeptala: "Bůh tě pověřil, abys to tady očistil." S úšklebkem poté odtáhla a sledovala ho.

   "Bůh mi věří, na rozdíl od vás, že svůj útok jistě splním." řekl Giloba vesele a překřížil ruce. "Nuže? V čem je problém? Nezavolala byste si mě jenom proto, abyste si se mnou popovídala, nebo se snad pletu a z vás se opět stává lidská bytost?"

   "Kdepak, drahý Gilobo, ze mě už člověk nikdy nebude." zasmála se Vůdkyně pobaveně a přejela rukou po obrazovce. Otočila se k němu zády. Hned vytáhla meč a zastavila jeho čepel tou svojí. "Laskavě mě nepřerušuj, když něco hledám. Nebo se chceš úplně od tohoto místa?"

   "Nikdy se vás nepokusím přestat zabít. Nepřestanu, dokud vaši hříšnou duši neočistím."

   "Správně."

   Zastavila svou ruku. Ukázala jí na obrazovku. "Co to je?"

   "Ten, koho se musíme zbavit. Sice tak nevypadá, ale drží celou skupinu pohromadě. Můžeš si samozřejmě vybrat i nějaké samotáře, ale pokud mi zničíš jeho, část trestu se ti zmenší." Pohladila ho po tváři, jeho oči však byly zaujaty tváří na obrazovce.

   "Takže stačí, abych ho očistil?" zeptal se hlasem nepřítomným k tomuhle světu.

   "Ano."

   Giloba se ušklíbl. "Žádný problém."

   "Ale ještě ne."

   "Co?"

   "Dokud je jejich sponzor bude podporovat, nevidím důvod se jich zbavovat. Pokud se však, nedej bože, dostali do bloku B, zastavíš je."

   "Máte snad strach?"

   "Nemám strach. Ale sponzor by mohl vycouvat. Nebo taky vyhrát. A já mu odmítám vyplatit všechno, co do nich jenom prozatím vrazil."

   "Takže máte strach."

   "Nemám strach."

   "Jak jsem řekl, žádný problém, neb on je mým souzeným nepřítelem." Vypnul obrazovku. "Očistím jeho duši, která poputuje hned do pekla. Spolehněte se, že neminu."

   V bloku G se skutečně vraždilo. Plyn se sotva dostal do dalších částí a lidé, přestože měli masky na tvářích, umírali a zabíjeli druhé na potkání, dokonce i své spojence, protože toužili po bodech, aby mohli vykoupit svou duši a zachránit se. Body nebyly všechno. Museli přežít. Zjizvení potomci pořád byli přichyceni na stromě.

   "Pohněte se už." řekl jejich sponzor, muž se zeleným šátkem a dotkl se stromu, na kterém byli. Ten se rázem zatřásl a pomalu padal k zemi.

   "Skočte!" zakřičel Fialový a přeskočili rychle na druhý. Rychle se poté rozběhli po stromech pryč.

   "Co se stalo?" zeptal se Šedý.

   "Zřejmě je přestalo bavit čekat." řekla Bílá.

   "Spíše je přestalo bavit naše čekání!" upřesnila Černá.

   "Ale co když spadneme dolů? Nezabijí nás?" zeptal se Zelený.

   "Profesionálové půjdou po někom silnějším, než jsme my." řekl Fialový. "Jsme pro ně jen malé ryby. Jdou rovnou po žralokovi! Stačí sledovat a uvědomíš si systém. My jsme jenom předkrm, který odmítli. Chtějí hlavní chod."

   "Možná, že se tímhle staneme hlavním chodem." řekla Černá zle.

   "Bomba, pečínka!" zasmála se Bílá. "Ale začínám mít hlad."

   Šedý doposud pomlčel o balíčku, který jim přišel, měl ho pod svým oblečením, dobře skrytý. Neotevřel ho. Chtěl počkat na vhodnou chvíli, aby jim to řekl. Mohlo se cokoliv stát. Muž se dotkl stromu, na který měli skočit, a ten se před nimi vypařil.

   "Sakra!" zakřičel Fialový. Byli zrovna nad propastí. A pak byl slyšet jenom křik pěti lidí, kteří se propadali dolů.

   "Zachraňte se sami." řekl muž a založil ruce.

   Zelený rychle vytáhl šípy a zaměřoval Šedého. Vystřelil dva šípy, které Šedého přitiskly ke skále. Posléze zaměřil na Černou, Bílou a pak chtěl střelit do Fialového, ten se však odrazil od skály sám, popadl ho a společně zmizeli v propasti.

   "Fialový!" zakřičel Šedý.

   "Zelený!" zakřičela Bílá.

   "A jak se dostaneme za nimi?" zeptala se Černá zle.

   "Řekni mi, že nejsou mrtví?" zeptala se Bílá polekaně.

   "Neslyšel jsem žádný dopad, mohli to ještě stihnout." řekl Šedý. "Fialový přece není takový blázen, aby ho vzal s sebou."

   "To je nadělení!" hrál hlasatel polekaného. "Pokud se Zelený a Fialový neobjeví do hodiny, budou diskvalifikováni a posléze zabiti. A zbylí ze skupiny Zjizvení potomci také! Jaký to osudový den! Sledujte jejich boj o život i nadále, zatímco budou beznadějně viset na skále!"

   "Můžeš zavřít tlamu?!" zaječela Bílá zle.

   "Je to má povinnost."

   "Buď ticho!"

   Lidé se zasmáli. "Dokud se lidi baví, není potřeba spěchat." řekla Vůdkyně milým hlasem a opřela se o židli. "Gilobo, postaráš se o ně později, potřebuji tě tady, abych se bavila víc, souhlasíš?"

   "Rozkaz." řekl Giloba.

   Šedý se mírně zavrtěl a podíval se dolů. Snažil se nejspíš nohami nahmatat půdu, povedlo se mu to, ale nohy mu sjely po malém okraji zase dolů a oblečení se mu mírně natrhlo. Šípy však držely pevně. Zelený ani nevypadal na to, že by mohl mířit tak přesně. Všem třem zachránil život. A to jenom během tak krátké chvíle.

   "Co to děláš?" zeptala se Bílá.

   "Chceš zemřít? Ráda ti pomůžu, ale až budeme venku!" řekla Černý zle.

   "Možná spadli dolů." řekl Šedý s pohledem na ně. Pak se podíval do temnoty pod nimi. "Možná jsou zranění. Možná, že ještě žijí. Musím to zjistit."

   "A nezešílel jsi náhodou?" zeptaly se obě dvě. "Zemřeš!"

   "Já vím." řekl Šedý. "Ale nemám na vybranou." Rychle si vyndal oba šípy a dívky ho polekaně sledovaly.

   "Magore!" zakřičela Černá.

   "Šedý!" zakřičela Bílá zároveň s Černou, když křičela.

   "Je mi líto." pomyslel si Šedý. "Ale nemohu to všechno nechat na nich! Dokud se budu bát a nebudu chtít zabíjet, nemohu se odsud dostat! Musím zjistit, co s nimi je. A v nejhorším případě zemřu a dostanu se odsud tak i tak..." Zaťal ruce v pěst. "Ne, ještě nechci zemřít! Chci se odsud dostat! Chci se ještě jednou nadechnout obyčejného vzduchu, nikoliv otráveného!" A pak se to stalo...

   Maska mu rázem praskla. Zmateně se díval před sebe. Ohlédl se za kousky masky, které poletovaly okolo jeho hlavy. Muž v zeleném šátku měl prst před sebou a usmíval se. Šedému se mírně zaleskly oči. Všechno, co si předtím myslel, se rázem rozpadlo spolu s maskou. Všechna naděje na záchranu. Bylo jasné, že se otráví. Bylo mu jasné, že zemře. Už se nikdy nepodívá ven. Už nikdy neuvidí nebe tak krásné, jako když ho viděl předtím. Litoval, že si všeho neužil, dokud mohl. Protože tady zemře... Slzy poletovaly okolo něj spolu s kousky masky. Nepřemýšlel o tom, že by nyní mohl skončit. Ale stalo se.

   "Co říkáš na tohle, Šedý?" zeptal se jeho sponzor vesele. "Dokážeš se nadechnout této krásné Utopii a pocítit tu Agonii, jako ostatní?"

   "Ale ne!" pomyslel si Šedý a rychle se chytil za pusu a za nos. "Maska!" Přál si, aby se mu naskytla možnost mít jinou. Přál si, aby si předtím vzal jednu do zálohy. Přál si, aby mohl přežít. Ještě nikdy dřív si nepřál být tak moc naživu, jako nyní. Nechtěl zemřít mladý. "Nechci ještě zemřít!" pomyslel si polekaně. "Ještě ne! Prosím! Potřebuji je! Bez nich se ven nedostanu! Tak prosím... Kdokoli... Pomozte mi žít!"

   Poté zavřel pomalu oči a spadl do propasti.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře