Desiderium - 4. Kapitola

2. červen 2016 | 07.00 |

4. KAPITOLA: A co když v pořádku nejsem?

      Daisuke ho od sebe odsunul a odvrátil od něj pohled, drže ruku před sebou, aby si vydobyl svůj narušený prostor zpátky. Srdce mu bilo příliš rychle a on nebyl schopný přemýšlet. Co se to zatraceně nyní stalo? On... On ho políbil? Ne, to se mu jenom zdálo. Byla to jenom jeho představa. Asi je přepracovaný. Protože je nemožné, aby...

      "Nevzdám se tak snadno," pokračoval Kazuki, jakoby se předtím nic nestalo a poklidnýma očima pohlédl Daisukemu do očí pořád s úšklebkem. "Až to budeš nejméně čekat, už nebudeš moci utéct. Neudělám stejnou chybu jako sestra... Nenechám tě jen tak jít."

      Daisuke mu najednou cvrkl do čela, to mladíka zarazilo. Hned na něj zle zavrčel a třel si nyní červenou tečku na čele.

      "O věcech, jako je láska, by se žertovat nemělo," připomenul mu Daisuke, snažíc se ze všech sil, aby nezačal šílet z toho, co nyní právě stalo. Povzdychl si. "Můžeš tady bydlet, ale... to už nikdy víckrát neuděláš!"

      "Líbilo se ti to snad?" ušklíbl se Kazuki. Daisuke dostal tik do oka, ale raději se rozhodl zachovat se jako dospělý a odešel z místnosti, zatímco se Kazuki bavil dál. Sotva se dostal za dveře, Daisuke cítil, že se mu červeň dostává do tváří. To je přece hloupost, on by ho nepolíbil.

Jen se mu něco zdálo. Kazuki ho sledoval, jak odchází a na chvíli zůstal sám, než ho rychle následoval a znovu mu zkřížil cestu těsně před koupelnou. "Kampak?"

      "To mě budeš pronásledovat i na vécko?" zeptal se ho Daisuke lhostejně, jak moc mu to jenom šlo, prošel kolem něj, zavřel dveře a pro jistotu se zamkl. Sotva tak učinil, protřel si obličej, tiše v duchu si opakujíc, aby se uklidnil, že se nic nestalo, že se mu to jenom zdálo. Ano, jen se ti to zdálo, nemohl tě políbit. Musel se proplesknout a opláchnout si obličej. Připomenul si, že už je příliš starý na to, aby se zamiloval. A navíc... "Pořád miluji Haruku," připomenul si tichým hlasem a zavřel pomalu oči. Když se znovu zahleděl na sebe do zrcadla, třesoucí se rukou přejel po rudém hrbolku a nejistě polkl.

      Vybavil se mu jeho smích, jeho pohybující se ústa a švihnutí biče. Chytil se za hlavu a snažil se tu vzpomínku ze sebe dostat, zatímco se mu třásly ruce. Po chvíli pomalu oči znovu otevřel a pozoroval, jak kapičky padají z jeho pobledlé tváře. Vyšel z koupelny a ignoroval přítomnost Kazuki. Přešel do kuchyně, kde si do skleničky napustil vodu a skoro celou skleničku vypil. Zavřel oči a pomalu vydechl. Kazuki ho po celou tu dobu tiše sledoval.

      "Tak pardon," řekl nakonec otráveně. Daisuke na něj nereagoval a utřel skleničku. Když se na něj otočil, zeptal se ho jen, zda si dá něco k jídlu. "Už jsem jedl," lhal Kazuki, ale krátce na to bylo slyšet jeho zakručení v břiše, na což zrudl. Daisuke se ušklíbl.

      "Tak mladý pán už jedl?" zopakoval jeho slova s úšklebkem a přešel k ledničce. "Něco lehkého si uvař a neobtěžuj mě během práce," dodal, předal mu potřebné suroviny na lehkou omeletu se zeleninou a odešel. Kazuki se za ním tiše díval a potom pohlédl na jídlo ve svých rukách. Pokrčil rameny a dal se na vaření.

        Chvíli poté se ozvala rána, díky které Daisuke nadskočil leknutím.

      "Co tady sakra děláš?" zeptal se vztekle, když doběhl do kuchyně a pohotově otevřel okno. Nic se však nepálilo ani nehořelo. Pohlédl na zem a na Kazukiho, který se mračil. Vypadla mu pánev. Vztekle do ní kopl a odešel. "Hej! Co si myslíš, že-!"

      "Sbohem!" zakřičel za ním Kazuki a práskl s dveřmi od obývacího pokoj. Daisuke zavřel oči a několikrát si opakoval, aby nezačal zuřit. Protože pokud by tak neučinil, asi by skutečně vybouchl. A nyní se zarazil. Sotva ho zná... a přesto se k němu dokáže chovat jako tehdy k Haruce. Pohlédl dolů na pánev a zvedl ji ze země. Dal se do vaření. Když vytvořil omeletu, kterou kdysi vaříval jeho přítelkyni, zaklepal na dveře od obývacího pokoje, položil talíř s jídlem na zem a šel do ložnice.

      Kazuki otráveně vykoukl, ale nikde nikoho neviděl, tak chtěl zavřít, ale sotva ucítil překrásnou vůni, pohlédl dolů. Zornice se mu trochu rozšířily, když spatřil dole překrásně vypadající omeletu na bílém talíři. Zvedl ho a rychle zmizel zase zpátky v obývacím pokoji, kde hltal každé sousto a skoro vůbec nekousal, jen polykal. Už od rána nejedl a ta vůně ho přímo žádala, aby to jídlo snědl co nejrychleji. Než si to uvědomil, v myšlenkách Daisukeho pochválil za dobré vaření, ale posléze se sám praštil do hlavy.

      Nezapomeň, proč tady jsi.

     Daisuke seděl na posteli a tiše se díval před sebe. Musel se uklidnit. Zítra bude víkend, takže má volna dva dny. Netušil, jaké plány bude mít Kazuki, ale bránit mu nebude. Možná si pozve spolužačku. Ano, měl by; přijde n jiné myšlenky a za pár týdnů, kdy bude s ní chodit, se tomuto incidentu budou oba pobaveně smát. To si usmyslel a rozhodl se tomu věřit.

      Kazuki se rozhlédl po prázdné chodbě a vyšel z obývacího pokoje rovnou do kuchyně. Umyl po sobě nádobí a na krátkou chvíli chtěl jít i za Daisukem a poděkovat mu za dobré jídlo, ale nakonec tuto touhu odmítl. Za bouchnutím dveřmi se jen Daisuke nepatrně otočil a znovu hleděl před sebe na bílou zeď.

      Přitom přemýšlel, proč mu ho Haruka poslala skoro bez žádného slova. Když se jí rozhodl zavolat, operátor mu oznámil, že volané číslo není dostupné. Zkusí to potom, napadlo ho. Ale než tak stihl učinit, ocitl se v říši snů.

      Probudilo ho jakési šimrání ve vlasech. Pomalu, rozespale otevřel oči a myslel, že se mu to jenom zdá, že je pořád v říši snů, ale po chvíli si uvědomil, že je to pravda. Kazuki se nad ním skláněl a díval se mu nyní z příliš malé blízky do očí. Prudce ho od sebe odsunul a posadil se.

      "Co to mělo zatraceně být?" zeptal se podrážděně a podíval se na hodiny. Byly tři hodiny ráno. Když se podíval na mladíka, protože mu odpověď nepřišla, zarazil se. Už tma nebyl a dveře byly zavřené. Neslyšel je, jak se zavřely. Začínal bláznit? Pohrávala si s ním jeho vlastní mysl? Proč? Chytil se za hlavu. Až tohle bude vykládat svému doktorovi, jistě se tomu oba společně a hlasitě zasmějí, protože to je opravdu směšné. Pomalu se nadechl, aby se úplně uklidnil. Zarazilo ho však, když slyšel zavření dveří. Vstal a šel se podívat na chodbu. Nikde nikoho neviděl, ale v obývacím pokoji bylo světlo. Přešel ke dveřím a chtěl zaklepat, ale potom uslyšel Kazukiho hlas:

      "Ne, nic se neděje. Cože? Ještě ne. Nemusíš mít strach, ségra, je pořád stejný. Ani se mě nedotkne, prosím tě, má ze mě snad panickou hrůzu."

      To mu Haruka volá tak brzy ráno? Ne, říkal, že se stěhovala kvůli práci. Kde vůbec pracuje? Někde přes oceán? Zapomněla na časový posun? Netušil. Poslouchat cizí rozhovory by neměl, tak se vydal zpátky a pokusil se zapomenout na celou tuhle směšnou situaci. Kazuki se podíval očima na dveře a potom zase na hrající televizi, ze které vycházelo světlo, ale zvuk byl vypnutý.

      "V pohodě, už odešel," řekl a opřel se o sedačku.

      "Chceš v tom snad pokračovat?" zeptala se ho Haruka podrážděně.

      "Dokud mě nevyhodí, jsem v pohodě ne?"

      "Nezměnil ses, bratříčku, pořád jsi parazit," řekla Haruka zklamaně a zavěsila. Kazuki mlčel a pohlédl trochu do země, zatímco mu vlasy zakryly tvář. Ale ušklíbl se.

      "Máš pravdu, sestřičko, jsem parazit..." zašeptal tiše do noci a vypnul televizi. Místnost pohltila naprostá tma.

      Daisuke se díval z okna a pozoroval pozdní večerní život kolem jejich bytového komplexu. Plno lidí pospíchalo z noční šichty nebo zase naopak, někteří spěchali na autobusy, které zářily do tmy a vítaly ty zbloudilé duše se zprávou, že je zavezou tam, kam potřebují, když jim za to dobře zaplatí. Byly to postavičky, které na rozkaz někoho jiného, pobíhaly kolem dokola a plnily jeho přání. Zatáhl žaluzie a posadil se na okraj postele.

      Bylo mu jasné, že už rozhodně nezaspí.

      Přemýšlel, zda by Haruce neměl zavolat, aby Kazukiho přesvědčila, aby si našel nějaký hotel, který mu on zaplatí. Netušil, zda bylo rozumné ho tady jen tak pozvat. Ne, nějaký hloupý sen ho přece nevyvede z míry. Je to jenom rozmazlený spratek, který se potřebuje dostat dál a šel za ním, protože mu věří, že mu pomůže. Pokud ho nyní pošle pryč, dokáže mu, že na to nemá. Daisuke se pousmál. Po dlouhé době měl zase v sobě odvahu pustit si někoho k tělu a kupodivu s tím neměl příliš velké problémy. Ale proč tomu tak bylo?

      Kazuki. Mír. Jeho jméno bylo přímým opakem jeho osobnosti. Za pozornosti luny se rozhodl; když si s ním chce hrát tuhle hru, bude ji hrát i Daisuke.

      Netušil, kam se ten čas poděl. Během krátké chvíle už byl optimální čas, aby vstal a šel budit svou společnost. Když se Kazuki rozhodl, že mu zničí život, rozhodl se Daisuke, že jeho první ránu oplatí stejným způsobem. Kdyby žil pořád ve strachu, byl by to nudný život, ne? Jeho rozhodnutí byl velký krok, ale velký krok kupředu. Rozhodnutí, jak tomu mladíkovi otevřít oči, aby si uvědomil, že on je pánem domu, který ho může kdykoliv vyhodit.

      Napsal doktorovi, že přijde zítra na další schůzku, na což mu doktor odpověděl, že může přijít kdykoliv, protože má zatím celý den volný. Kdyby se cokoliv změnilo, napíše mu.

      Daisuke se rozhlédl po chodbě a když nakoukl do obývacího pokoje, našel spícího mladíka na sedačce v nepohodlné poloze s hlavou dole. Zvedl ho a dal mu polštář pod hlavu. Deku ze země zvedl a hodil ho přes něj. Vypadal tak bezbranně. A přitom roztomile.

      Vydal se rovnou do kuchyně a tiše za sebou zavřel dveře. Co by si měl udělat jako rychlou snídani? Dobrá otázka, ale odpověď na to znal.

      Než stihlů dojíst, přišlo k němu zajímavé stvožení.

      Mělo to rozcuchané vlasy, bylo to pobledlé a pohublé. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to je Kazuki. Neubránil se smíchu. Včera večer vypadal zajímavě, ale dnešní ráno ho přesvědčilo, že vypadá ještě zajímavěji. A především roztomileji.

      "Brý ráno," zívlo to na pozdrav, zatímco se drbalo na hlavě, které spíše připomínalo hnízdo ptáků. "Co je na snídani?"

      "To, co si sám uděláš," řekl Daisuke přímo.

      Kazuki na něj trochu nevrle zavřel a posadil se. Praštil hlavou o stůl a během chvíle bylo slyšet chrápání. No, když někdo ponocuje dlouho do rána, není se čemu divit, že? Daisuke nebyl nelida, udělal mu alespoň kávu, aby se dostal na nohy a trochu se vzpamatoval. Pomohlo to a mladík vypadal alespoň trochu podobně tomu, který ho včera navštívil.

      "Takže, co ta snídaně?" zajímal se Daisuke.

      "Neříkal si, abych si ji udělal sám?" usmál se na něj Kazuki svůdně. Daisuke nad ním zakroutil hlavou.

      "Já jen abych věděl, co budeš muset odpoledne dokoupit," hrál svou hru Daisuke a také se mile usmál. Ano, tato hra je bude oba bavit jenom chvíli a potom se začnou chovat normálně.

      "Nejsi nervózní?" zajímal se Kazuki a napil se kávy. Zamrkal nad její chutí a olízl si rty. "Přeci jenom jsem se ti sem jen tak vetřel. Dlouho si žil sám..."

      "To neznamená, že nedokážu mluvit s jedním člověkem," úplně cizí, takže se není čeho bát."

       "Nebojím se," zabrblal Kazuki spíše do hrnku.

      "Takže? Snídaně?" vrátil se Daisuke zpět k tématu, které předtím zamluvili. Kazuki se zamyslel a pokrčil rameny. Nebyl vybíravý a většinu času nesnídal; kávu nepočítal jako snídani.

      "Stačí káva," trval na svém Kazuki, ale Daisuke ho zastavil před napitím se.

      "To není snídaně," řekl mu tvrdě.

      Kazuki se najednou nezbedně ušklíbl. "Tak co takhle polibek?"

      "Zapomeň," zchladil ho Daisuke a Kazuki se nekontrolovatelně rozesmál. Daisuke zamrkal. Aha, dělal si legraci. Hlupáček.

      "Ale já to myslím vážně," řekl Kazuki, vstal a dostal se k němu. "Nebo mám být o hladu?" Dělal na něj psí oči.

      "Nech si zajít chuť," řekl Daisuke poklidně a podal mu do rukou šálek s kávou. "Udělám ti sendvič," rozhodl a vstal od stolu. Kazuki se za ním trochu zklamaně díval a zamračil se na světle hnědou tekutinu v hrnku. "Jíš doufám salát?"

      "Jo," řekl nepřítomným hlasem a Daisuke se za ním ohlédl.

      "Děje se něco?" nechápal. Kazuki zakroutil hlavou a napil se. Potom očima pohlédl na růžový hrbolek na Daisukeho krku. Tiše ho pozoroval. Jeho sestra mu o něm vyprávěla. Neměl se na něj nikdy ptát a ona sama mu nikdy neřekla, od čeho ho má. Přesto ho to zajímalo. Kousl se do jazyku.

      Na to bude ještě čas, pokud tady zůstanu, pomyslel si. Sledoval Daisukeho, jak hravě vytvořil sendvič z tak mála potravin a přitom to vypadalo přímo božsky. Lákalo ho to, aby se od něj zakousl. Zakručelo mu v břiše.

      "A pak že prý nemáš hlad," zasmál se Daisuke a podal mu talíř se sendvičem. Zarazil se, když si všiml, že má Kazuki o trochu červenější odstín. Trochu starostlivě se ho zeptal, zda je v pořádku. Kazuki tiše přikývl a dopil kávu. Vzal si od něj talíř a poděkoval za snídani.

      Hlavou mu přitom problesklo: A co když v pořádku nejsem?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře