Až tě znovu uvidím 32

4. červen 2016 | 07.00 |

  Mile se na mě usmála a pokynula mi zbraní do strany s otázkou, zda se náhodou nechci projít. Ostatní na drátě kupodivu mlčeli; byli zřejmě ve stejném šoku jako já – co tady proboha dělá? Nemyslím jenom na večírku, ale v této zemi. Neměla být pod ochranou Wehty Marca? Co jiného mi zbývalo, když pistolí namířila na první možnou osobu a udělala si z ní nevědomky rukojmí. A tak jsem ji musel následovat, na což se mile usmála, že si ukradne jenom trochu mého času. Nezbývalo mi nic jiného, než ji tiše následovat.

   Když jsme došli hlouběji do zahrady, zničehonic se rozesmála a předala mi znovu zbraň. Pobaveně se mě ptala, zda jsem jí na to skočil, ale mně do smíchu moc nebylo. Sebral jsem jí zbraň, kterou mi podávala, a otočil se k ní zády. Musím se vrátit, mám povinnost a nemohu se tady bavit. Na krátkou chvíli mě oslepilo světlo z petard. Nevím, přesně co se stalo, ale Naomi se ke mně na chvíli pohnula a pak byla zase zpátky. Ale jedno vím jistě; rameno, které jsem měl pořád ještě bolavé, mě rozbolelo víc, a zatímco Naomin obličej se usmíval v záři rudé petardy, udělalo se mi mdlo. Bolest vysílaná jenom z ramene mě naprosto zkrotila a já skoro vůbec nevnímal hlasy, které na mě mluvily.

   Když jsem se vzpamatoval, byla Naomi už zase pryč a mezitím na mě mluvili John a Gill a snažili se mě přimět s nimi komunikovat. Někdo se mnou zatřásl a já se na něj zaměřil. Byl to Nicolas a pouze jeden pohled mu stačil směrem k ramenu a dovtípil se, co se stalo.

   Protože přivedl na nás velkou pozornost, odvedl mě zpátky do domu a zeptal se mě, o čem jsme mluvili. Prý ztratili signál, když jsme se příliš vzdálili. Rozhlížel se.

Pochopitelně Naomi hledal. Pořád jsem se nemohl dostat z toho šoku, že mi sebrala jen tak zbraň a já si toho ani nevšiml. A jí to přitom přišlo zábavné. Tak proč...?

   Když jsem si trochu sundal sako, předtím bílá košile byla nyní temně rudá, nasáklá krví. Nicolas se zamračil a řekl, že mě stahuje z akce a že se se mnou vystřídá. To už jsem ho zastavil s hloupými slovy, že pokud se nyní prohodíme, uvědomí si ostatní, že se něco stalo. Zamračil se na mě a zatřásl se mnou s otázkou, zda ho vůbec vnímám. Ne, nevnímám. Snažím se přemýšlet; jak to, že jen tak slabá rána stačila k tomu, aby mě rozhodila? Konečně jsem se uklidnil a poděkoval mu. Pousmál se a přikývl. Pochopil jsem, co po mně ve skutečnosti chtěli všichni. Policajt ve stresu je mrtvý policajt.

   "Zpátky do práce, zelenáči," ušklíbl se a zase se vypařil ze sídla. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Nemohl jsem mu poděkovat; nestál o můj dík. Věděl jsem to. Vrátil jsem se zase zpátky do zahrady a hned spatřil Naomi, jak se baví s Greenwoodovou, ale její manžel nikde nebyl. Trochu mě polil strach. Kde zatraceně je?!

   Konečně jsem ho našel; šel jim pro pití. Oddychl jsem si a zase se k nim připojil. John se zřejmě chtěl ujistit, zda už je všechno v pořádku. Až na nepříjemnou bolest v rameni ano. Pořád si nejsem jistý; byla to Naomi, kdo mě praštil, než se mi svévolně roztrhala už srostlá kůže?

   Když si mě oba všimli, kupodivu se na mě mile usmáli a zeptali se mě, zda se také bavím. Musí se chovat naprosto přirozeně, což mi moc nepůjde. I tak jsem se pokusil o nejlepší výkon jako mizerný herec. Greenwood kolem mě prošel, syčíc mi do ucha, abych se uvolnil, nebo se prozradím, na což mi jeho manželka jasně naznačila, že pokud se tady objeví někdo z týmu, mé krytí bude prozrazeno úplně. Už tak jsem slyšel nehezké řeči o mně a o Greenwoodových a tajemném muži, kterého nikdo nepozval.

   Nemusel jsem se ani snažit navodit konverzaci, nikdo si mě nevšímal. Měl jsem čas porozhlédnout se kolem a přitom mít oči na Greenwoodových. Společně popíjeli víno, cinkali si skleničkami a smáli se. Bavili se. Jako bych tam vůbec nebyl. A to bylo hlavní. Měl jsem štěstí, že se mě nikdo nezeptal, co si o Wehtovi Marcovi myslím. I tak... Není to přece šílené; jít na oslavu, když máte příbuzné nebo sousedy v nemocnici kvůli jídlu z organizace, která Vás na onu oslavu pozvala?

   Najednou nějací sluhové přivezli televizi do domu a všichni rázem zpozorněli. Hrnuli se dovnitř a já jimi byl tažen také. Když zapnuli obrazovku, spatřil jsem bílý podpis Wehty Marca na černém pozadí.

   "Všechny Vás zdravím, mí hosté," oslovil nás Wehta Marco opět pisklavým hláskem, který jsem já už moc dobře znal. "Užíváte si oslavu? Pokud ano, pozvedněte se mnou ještě jednou skleničky s vínem a připijme si, protože doba je krutá. Jste to Vy, kdo zůstal našim produktům věrný, jste to Vy, kdo bude řídit budoucnost; protože připíjím jenom na Vaše zdraví, mí přátelé."

   Lidé začali tleskat a přitom všichni pili; nakonec jsem byl (kvůli nehezkému pohledu paní Greenwoodové) přinucen vypít celou skleničku, až se mi zamotala hlava. Ano, nemám rád alkohol. Všichni pokračovali ve své zábavě, ale já měl tak akorát chuť odejít.

   Sotva jsem položil skleničku na stůl, ke kterému jsem se spíše dopotácel, hned na mě Fred křičel, že to bylo nezodpovědné. Já však mezitím hledal nějakou mísu, kterou bych mohl případně použít, pokud by šlo do tuhého, ale John s Gillem na mě křičeli, abych se okamžitě vrátil zpátky.

   Chytil jsem se za hlavu, viděl jsem trochu rozmazaně. Když jsem jim to řekl, jenom poznamenali, že mě nakopnou, pokud se hned nedám do kupy. Rozkaz, rozkaz. Dopotácel jsem se zpátky, kde už číšníci nalévali další a další víno, zatímco se ostatní smáli a tančili. Najednou jsem si uvědomil... že to nejsou až tak protivní lidi, umí se bavit, a ani ta hudba nebyla příliš špatná.

   Očima jsem vyhledal Greenwoodovi a poznamenal jsem nahlas, že jsou vážně divní, ale umí se bavit. Na druhé straně se ozvalo jenom pár nechápavých hlasů, ale já je ignoroval a mířil si to přímo ke Greenwoodovým. Něco na mě ti lidi v mé hlavě křičeli, ale my to bylo jedno. Manželé Greenwoodovi se smáli, a když mě viděli, hned mě vítali a paní Greenwoodová chtěla něco říct, ale strašně moc se smála, až jí bolelo břicho. Mávala na číšníka, aby jí přinesl další skleničku, na což se její muž ohradil, že chce také, a oba se vesele zasmáli.

   Číšník nám s úsměvem donesl další dvě skleničky, a když se díval na mě, odmítal jsem a přitom jsem se smál, jako hlupák. Něco bylo divné, ale co? Najednou se paní Greenwoodvá někam rozběhla i se skleničkami, že se hned vrátí a pan Greenwood s ní laškoval na dálku. Po chvíli se vrátila a netrpělivě kroutila s vínem ve skleničkách.

   Její manžel si nakonec skleničku vzal a společně ji vypili na jeden lok. Greenwoodová mě poklepala na rameni a smála se. Zapomněla nejspíš, co mi chtěla tak důležitého sdělit. A mně to bylo jedno; také jsem se smál.

   Najednou se ozvala rána a několik lidí zakřičelo a potom se společně rozesmáli. Když jsem se dostal k místu činu, viděl jsem, že jedno ze světel prasklo. Co se dá dělat, že? John na mě něco křičel, ale já se prudce ohlédl, když jsem slyšel hlasitý smích paní Greeenwoodové. Co bylo tak směšného, že jsem o to přicházel?

   Dostal jsem se nahoru k ní a k jejímu manželi, který se válel na zemi a měl jakési záškuby v nohách a oči vykulené, zatímco se jeho manželka smála a já na to jen tak hleděl a nijak jsem si neuvědomoval, co se to právě dělo. Moment... Praskla žárovka a on z toho dostává infarkt? Ne, jen nás chce pobavit. Najednou jeho křeče ustály. Paní Greenwoodová se rozesmála a plácla manžela přes čelo, že je dobrý herec. On se rozhodl ji potýrat; nehýbal se už vůbec.

   Musel jsem ho pochválit i já a snažil jsem se ho zvednout, ale byl jaksi těžký. Zatraceně, ten je ale dobrý herec, pomyslel jsem si, zatímco jsem se ho snažil dostat na nohy.

   "Do prdele..." slyšel jsem pouze ve svém uchu. "Jamesi, ty debile, zmiz odtam!"

   Rozhlédl jsem se ve snaze najít toho, kdo na mě promluvil. Najednou se ozvala rána a střely do vzduchu a já se rozhlédl s usměvavou tváří. Lidé se smáli a utíkali. Kdo by se nesmál také, že?

   Na zahradu i do domu vtrhli nějací muži odění v černém a srazili mě i paní Greenwoodovou, stejně tak se zbývajícími hosty k zemi a něco na nás křičeli. Au, to trochu bolelo, ale bylo to vzrušující. Zřejmě nějaký druh zábavy od toho pořadatele.

   Měl jsem ruky na chvíli něčím svázané, ale potom zase volné. Když mě zvedli, přímo přede mnou stál Nicolas a mračil se. Zasmál jsem se, jako pako, a on jenom zvedl obočí.

   "Do prdele, Johne, ten magor se buď nadýchal něčeho předem, nebo nyní," řekl do jakéhosi mikrofonu, který mu málem trčel z pusy. Neubránil jsem se smíchu a musel jsem se mu hlasitě vysmát. Popadl mě a někam tahal, zatímco něco říkal. "Rozumíš?"

   "Ne," zasmál jsem se vesele, protože jsem ho vůbec nevnímal. Jen si povzdychl a tahal mě o něco rychleji přes zahradu, kde mezitím pobíhali muži v černém a křičeli, zatímco měli na hlavách jakési masky. Hele, ono je to přepadení? Neměli bychom chytat je a ne hosty?

   "No, opilý není, ale nadýchal se celkem slušně," zhodnotil můj stav fred a já se jenom rozemsál po jeho slovech.

   "Nenadýchal se ničeho, spíše..." začal John, přešel ke mně a já se na něj vesele zazubil. "To dostali do něj jako do ostatních skrz nějaké jídlo nebo tekutinu."

   "A co to tedy je?" zajímal se Nicolas a musel se mnou zatřást, protože jsem chtěl dovnitř toho auta, kde bylo překrásných hraček. No co je? Chtěl jsem se tam jenom podívat, nechtěl jsem to ukrást, rozbít nebo tak něco.

   "MDMA," řekl John a já na něj zamrkal spolu s Nicolasem. To bylo nějaké krycí jméno. Snažil jsem se udržet smích v sobě, ale nešlo to.

   "Mluv jako člověk," poradil mu Nicolas nevrle a musel se mnou znovu zatřást.

   "3,4-methylendioxy-N-methylamfetamin," řekl nějaké krycí jméno. To nijak nepomohlo a Nicolas na něj zůstal hledět, zatímco já jsem se dusil smíchy.

   "Když řeknu: Mluv jako člověk, myslím to doslova," zavrčel na něj Nicolas a já se na něj podíval otevřenýma očima. Jen jsem mu popravdě poznamenal, že vypadá příšerně, na což se ke mně nahnul a zasyčel, že pokud nechci mít obličej obtisknutý na zemi, tak že ho nemám štvát, čemuž jsem se zase, jako pako, pobaveně zasmál. Když se nad tím nyní zamyslím, co vtipné to nebylo, ale byl jsem také pod vlivem drogy, ne?

   "Éčko, pilule, extáze," říkal John všechna možná jména toho, co z něj předtím vypadlo. Fred rozkázal někomu do vysílačky, aby všechny zadrželi a odvezli na stanici, zatímco mě Nicolas hodil k sobě do auta a násilím připoutal; jednak pouty obě ruce ke dveřím a jednak pásem. Bylo to skutečně zábavné.

   Rozjeli jsme se hned za černou dodávkou, kde byl zbytek. "Tohle si ještě užiju, nikdy s tebou nebude taková prdel, jako nyní, víš to? Nebudeš mít žádné odborné kecy a budeš mluvit normálně," bavil se Nicolas na svůj účet, najednou vytáhl jednu z mých kamer a řekl Johnovi, aby toto nemazal, že si to schová na památku. Co? Chci mít taky památku, přemýšlel mi zdrogovaný mozek.

   "Vůbec netuším, o čem to mluvíš," řekl jsem mu popravdě a zasmál se jako nějaký šílenec. Pozvedl obočí a sledoval mě. Měl jsem něco na obličeji?

   "Aha, takže mozek ti ještě nepracuje, to je škoda," slyšel jsem, jak se on zasmál. Netušil jsem, co tím myslel, ale zasmál jsem se s ním. Nikdy bych si nepomyslel, že by s ním byla taková zábava!

   Aby nemusel poslouchat můj šílený smích, pustil rádio. Rozeznal jsem pouze hlas, ale slova mi nic neříkala. Byla to ta pitomá Haručina píseň, což jsem mu hned připomněl. Poučil mě, že není pitomá, ale věnovaná nemocným mladým lidem. Zatímco mluvil, kroutil jsem hlavou ze strany na stranu a imitoval ho. Kdybych neměl spoutané obě ruce, povedlo by se mi to ještě lépe. Slova jsem nevnímal, ale jakoby mě někdo polil studenou vodou, když se ozvalo ono nepříjemné skřípání, které mi málem utrhlo obě uši, což jsem mu nezapomněl připomenout. Ale jemu se to snad líbilo. Pokyvoval hlavou do rytmu, přestože to žádný rytmus nemělo.

   Najednou jsem se zarazil. Asi to byla jenom má zdrogovaná mysl, která si něco usmyslela, ale já tam snad slyšel nějaká slova. Než jsem stihl zareagovat, už zase zpívala Haruka. Když jsem se ho zeptal, zda to slyšel taky, řekl jen, že jsem konečně porozuměl moderní hudbě. Idiot. Zasmál se nad svou přezdívkou a řekl mi, abych se nevztekal. Upřímně jsem mu řekl, že jsem nezažil horšího člověka, než je on, na což si spokojeně zapálil cigaretu.

   "A víš ty co? Jsem hrdý na to, jaký jsem," řekl mi spokojeně a vydechl na mě kouř. Byla to neuvěřitelně dlouhá cesta, ale zároveň zábavná; konečně jsem s ním mohl komunikovat i jinak než skrze nadávky a sarkasmy. Proč se tak nemohl chovat i normálně? Nyní mi dost připomínal Matthewa; otevřený, milý, upřímný. Chvíli jsem se smál, ale potom mě rozbolelo břicho. A zatraceně, to nedopadne dobře. Díkybohu, že si toho Nicolas všiml v čas a stáhl mi okénko. Zastavit už nestihl, takže část ze mě vyšla oknem a ono to odletělo daleko dojemného hábitu noci.

   Dostali jsme se před směšně vypadající budovu (policejní stanici), před jejíž bránou jsem pobaveně vykřikoval, že se chci vrátit, že jsem ještě neskončil se svým dnem volna. Nicolas mě však ujistil, že jsem si všechnu dovolenou i nemocenskou vybral tímto hloupým večírkem. Se smíchem jsem mu připomněl, že to byl Fredův nápad, abych se tam dostal jako ochranka Greenwoodových.

   "A víš ty co, chytráku? Kvůli tvé nepozornosti právě manžel Greenwoodové zemřel a my nevíme proč, protože jsi tam nebyl," řekl zlým hlasem a přitiskl mě ke zdi. "Takže se koukej ihned vrátit do reality, nebo to z tebe násilím vymlátím a ty moc dobře víš, že toho schopný jsem!"

   Chvíli jsem ho pozoroval se zorničkami úplně roztaženými kvůli tmě kolem nás a nakonec jsem se znovu šíleně zasmál.

   "Kolik té extáze mohlo být v jedné skleničce, o které víme, že vypil, když to začalo?" zeptal se Fred, který sotva dojel a hned za ním vybíhali další prapodivné postavičky.

   "Dobrá otázka," souhlasil Gill. "Ani nemáme šanci, že to bude prokazatelné, pokud toho nebude velké množství. A moc toho také nevypil. Možná tak jednu skleničku. Pochybuji, že by někdo riskoval, aby mu do toho malé obsahu dával tolik, ale nebudu udělat ukvapené závěry."

   "Jemu i ostatním odeberte ihned moč, klidně i násilím, a výsledky ať jsou ihned, jestli jsou zdrogovaní, budou upřímnější než normálně, takže je hned začněte vyslýchat," dával všem rozkazy a já si ho představil s kapitánskou čepicí a s kordem v ruce. Úplný kapitán na lodi.

   Neudržel jsem se a rozesmál jsem se, když kolem mě prošel, na což pozvedl obočí a řekl ostatním, aby si speciálně na mě dávali pozor, protože mám příliš šílený smích. Co mu zatraceně vadilo. Ještěrka vykoukla na svět zpod jeho rukávu, když otevřel dveře a prudce je zase zavřel.

   Měl jsem opravdu problém vůbec vyjít schody.

   Než jsme tam vůbec došli, stavili jsme se na záchodě, kde jsem neudržel něco, co kdysi bývalo včerejším jídlem. Po dobu kdy jsme šli chodbou k výslechové místnosti, jsem se třásl. Strach jsem neměl, jen to byly příznaky, že měl John pravdu a jsem pod vlivem extáze. Něco Nicolas a Bob řešili a potom mě zavedli do malé místnosti snad... jenom s nočníkem, nebo co to bylo. Musím uznat, že jsem si opravdu potřeboval odskočit a neuvědomoval si, co potřebují, aby mohli prokázat, že jsem zdrogovaný. Po delší chvíli ze dveří vyšel nějaký plešatý muž, který jsem se hned rozesmál. Odkašlal si a předal Nicolasovi složku, on se hned rozesmál.

   "No bezva, jsi zfetovaný, to jsem opravdu nečekal, že se toho dožiju!" smál se nyní on a děkoval plešounovi. Já jen zamrkal a zasmál se s ním. Popadl mě a někam mě zase tahal. Netušil jsem kam, ale když se směje, bude to asi zábava. A já mám opravdu chuť se bavit. Tahal mě po schodech dolů, div jsme oba nesletěli, ale když jsme procházeli temnou chodbou, už jsem se orientoval a rozpomínal se, že už jsem tady párkrát byl.

   Vešli jsme dovnitř a Nicolas mě hned násilně usadil na židli, která se zatočila, a já se zasmál. Moc jsem jim nerozuměl; mluvili snad cizím jazykem nebo příliš rychle. Pozoroval jsem je s úsměvem a otevřenýma očima, skoro jsem nemrkal, až na mě poukázal John.

   "Šíleně se šklebí, zakryjte mu někdo obličej, nebo začne šílet úplně," poradil jim Gill škodolibě.

   Bylo to pro ně nesnesitelné, ale neměli nic na práci, tak ze mě sundaly všechny kamery a jiné vybavení, zatímco jsem se jich jako malý kluk pobaveně ptal, k čemu všemu to je. Gill si neodpustil sarkastickou poznámku, že jsem nyní úplně dutý.

   Aby mě trochu vzpamatovali, jak Fred tvrdil, zase mě někam vedli. Po chvíli jsem znovu viděl paní Greenwoodovou, která se hned smála a utíkala ke mně, aby mě objala a ptala se mě, zdalipak nevím, kde je tady záchod. Jen jsem pokrčil rameny a ona se smála.

   "Bude to trvat možná déle, než jsme si mysleli," poznamenal Fred za mnou, ale když se mnou zatřásl, nijak mi tím nepomohl. Pokusil se o jakýsi výslech, ale bylo to marné. Paní Greenwoodová byla naprosto mimo a nemohla se přestat smát, přestože už nepila další skleničky s vínem. Vypila toho však mnohem více než já, takže u ní to bude o dost větší oříšek. A to nemluvím ani o dalších hostech, které jsme odchytili jako zvěř.

   Za mou poznámkou se jenom Fred zaraženě podíval, ale nekomentoval ji. Greenwoodová se však rozesmála spolu se mnou. Nakonec jim zřejmě došlo, že z nás nic kloudného nedostanou, takže jsem byl znovu odvlečen pryč a bylo mi nakázáno zůstat uvnitř naší společné kanceláře a nevycházet, zatímco ostatní měli za úkol mě hlídat.

   Z neznámého důvodu jsem měl opravdu velkou chuť si povídat s ostatními a sdělovat jim své upřímné názory, takže jsem je všechny otravoval, věšel se na ně a přísahal jim, že jakmile toto skončí, zůstanu tady. Muselo ze mě mluvit to víno, protože tohle bych nikdy ani pod vlivem drogy neřekl. Ano, mám je celkem rád, ale buďme upřímní; toto je důkaz, že se od terénu vůbec nehodím! O to raději se mě může Fred zbavit.

   Nicolas na mě namířil pistolí a řekl, že pokud se ho jenom dotknu, našije do mě několik kulek, a ušklíbl se přitom. Já se jen zasmál a přeci jenom jsem ho objal. To už mě však odstrčil a skutečně vystřelil. Poskakoval jsem na jedné noze, zatímco v druhé noze jsem měl slepý náboj. Jak já ho nenáviděl a zároveň ho chtěl obejmout.

   "Pokud ho zmrzačíš, pobyt v nemocnici mu platíš ty," informoval ho Gill, zatímco s někým telefonoval. Věděl vůbec, kolik bylo hodin?!

   Mně to bylo jedno. Zakopl jsem o jakousi složku, spadl na zem a dal si šlofíka. Nebo se mi možná nechtělo vůbec vstávat. Spalo se mi překrásně; kdo může říct, že může spát v měsíční šichtě, že? A nikdo mě kupodivu nebudil. Byl to překrásný pocit... Tedy dokud jsem se neprobudil.

   V hlavě mi třeštilo, cítil jsem, že se mi prsty samovolně klepou, viděl jsem rozmazaně, a když jsem se konečně dostal do sedu, zvedl se mi nepříjemně žaludek. A to nepříjemné světlo kolem dokola. Není divu, že jsem měl rozdrážděné oči od těch nepříjemných žárovek! Když jsem konečně zaměřil, znovu jsem vzhlédl, pomalu, aby se mi nezatočila hlava. Co se včera dělo? Podrbal jsem se na hlavě. Měl jsem na sobě oblek. Aha, byla oslava od Kobry. Jak jsem se sem dostal? Nepamatuji si cestu sem. Ale zřejmě jsem se sem nějak dostal. Proč však nejsem ve svém bytě, ale v pracovně?

   Dlouhou dobu mi plno věcí nedocházelo a já se otupěle díval na spící kolegy. Bože, ti vypadali zřízeně.

   Jako první se z jakéhosi šoku dostal John, prudce zvedl hlavu, až přepadl na židli dozadu a zanadával na prudkou bolest v zátylku. Zároveň si také všiml, že už jsme vzhůru a popřál mi dobré ráno.

   Kývl jsem mu na pozdrav a zamrkal, když se rázem probudila druhá mrtvola, Gill. Sotva se na mě podíval, mlčel a rozesmál se, jako pako. Unikalo mi něco? Jeho smích po delší době probudil Freda, který se jen na mě podíval, trochu vykulil oči a zase zalehl. To jsem vypadal až tak špatně?

   A jako poslední se probudil nevychovanec Nicolas, který doposud hlasitě chrápal. Zamlaskal a podrbal se na hlavě. Sotva i mě všiml, rozesmál se, neohrabaně vstal a mířil ke mně s otázkou, jaká je má první kocovina.

   Kopl jsem ho za to do kolene, až zavrávoral a málem skončil na zemi. Fred se jen unaveně ozval, abychom se nechovali, jako dobytek, na což John poznamenal, že včera jsem se tak choval já. Co mi unikalo?

   Kupodivu byl John tak ochotný, že za pomocí kolečkového křesla se přesunul k umyvadlu a napustil mi do kelímku studenou vodu. Část jsem vypil a část si vylil na hlavu, na což se Nicolas rozesmál, že to mi kocovinu nezažene. Těch pár kapek, co mi tak zbylo, jsem mu vystříkal do obličeje. Taky by potřeboval zchladit!

   "Včera jsi byl otevřenější a přívětivější," poznamenal naštvaně, a zatímco jsem mu řekl, že si mě s někým zřejmě spletl, přešel ke svému saku a něco z něj vyndal. Byla to jakási kamera. Ach! Jedna z těch, kterou mi dal John. Sledoval záznam na ní s otevřenýma očima a dostával tik do oka. Fajn, hodně špatná videomontáž. To jsem v žádném případě nebyl já; takhle rozcuchané vlasy nemám. Nad mým nesouhlasem se zasmál a odněkud vytáhl zrcátko. A do háje! Vypadal jsem jako ta osoba na videu. Namítl jsem, že tak nemluvím, ale pustil mi i zbytek toho videa. A přísahám, že jsem se chtěl jít hned zakopat.

   Hlava mě bolela ještě víc, když jsem si přál vytrhat si všechny vlasy, zatímco se Nicolas bavil.

   "Dobrá, už ses pobavil, zpátky do práce," řekl mi nepříjemně podrážděným hlasem Gill a hodil na zem přede mě nějakou složku. Byly v ní dvě fotografie. Greenwoodovi. Vzhlédl jsem k němu s otázkou v očích. "On je mrtvý, ona byla zdrogovaná, jako ty. Něco, co mi uniklo?" založil si ruce na prsou. Aha, takže já jsem ten vinný? Tak pardon, že mě do toho Fred nastrkal a nechal mě v tom samotného. Popravdě řečeno; moc si z toho večera sám nepamatuji.

   Když jsem se zeptal, proč jim to neřeknou oni, Gill mi oznámil, že on je mrtvý a ona je pořád na drogách, jak mu nyní právě hlásil Bob. Aha, to leccos vysvětluje. Museli mi ukázat videa, která jsem natočil a seznam osob, které jsem viděl poprvé v životě, přestože na videu se s nimi pobaveně směji.

   Protože jsem ze sebe nebyl schopný vypravit jedinou spořádanou větu, rozhodl se Nicolas, že mě probere pořádně a strčil mi hlavu pod studenou vodu, a probudil mě šokem. Můj pokus o ránu se mi nevydařil, já zavrávoral a jistě bych spadl, kdyby mě těsně před dlažbou nechytil za loket. Gill jenom zkonstatoval, že jsem se asi poprvé opil a byl přitom pod vlivem drog. A nyní budu váš pokusný králík, nebo co?!

   Očima jsem během jakéhosi pokusu o výslech zabloudil k Johnovi, který spokojeně chroupal jablka od kobry. A sám jsem se zarazil, když se on zarazil sp lnou pusou a začal si pozorně prohlížet jablko. Opatrně jsem se k němu přiblížil, protože i ostatní zarazilo jeho prapodivné chování. Tedy... bylo prapodivnější než obvykle. Prohlížel si jablko a prstem po něčem přejížděl. Vzal ohryzek z předchozího a potom z dalšího a dalšího. Pustil z půlky snědené jablko na stůl a prozkoumával ty, ze kterých zbyly jenom ohryzky, rychleji a rychleji, zatímco se jeho pohled měnil na vystrašenější.

   "Johne?" oslovil jsem ho nejistě.

   Pomalu polkl a pozoroval spolu se mnou jakýsi vpich v jablku, který byl však větší než vpich oné injekční stříkačky s přípravkami. Když to Fred posléze přeměřil, byla o něco větší. John začal kontrolovat i mnohem starší ohryzky, rychleji a rychleji je zahazoval, když v nich viděl díry, prudce vstal, rozšlapal košík a zbylá jablka v něm a polekaně vyběhl ven. Já s Nicolasem jsme ho následovali. Co se dělo?

   Shodil několik popelnic, prohledával odpadky a kontroloval ohryzky. A potom jsem spatřil tak vystrašený pohled, který si budu pamatovat ještě dlouhou dobu. Děsí mě i nyní. Proběhl kolem nás, div nespadl a nás nestáhl s sebou. Pospíchal na záchodky, kde málem přizabil jednoho z kolegů a když jsme ho tam našli, strkal si prsty do krku a vynutil si zvracení. Znovu jsem ho nejistě oslovil. Snažil se zklidnit svůj dech, utřel si ústa a pomalu se na nás podíval. Zřejmě se snažil myslet.

   "Už vím, jak se ten jed do těch mladých dostal," řekl nám pouze a já v jeho očích viděl to, co nikdy předtím; strach. Strach z čeho? A kdybych to tehdy věděl, změnilo by se něco na skutečnosti, ve které jsme nyní byli ztraceni?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Až tě znovu uvidím 32 karolinajedes 04. 06. 2016 - 09:30