Srdce - Kapitola pátá (1/2)

5. červen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA PÁTÁ: Budeš mě mít rád i zítra?

      Celý zbytek dne byl v pochmurné náladě, kde se bratránci snažili vyléčit se z nehezkého probuzení své vlastní matky. Snad někdo popoháněl čas, když jsme všichni uklízeli dům. Do Vánoc zbývaly tři dny. Pomalu nás začala obklopovat vánoční nálada, což mě potěšilo. Anzoh se mi nakonec omluvil, když jsme spolu uklízeli prach v obývacím pokoji. Zakroutila jsem hlavou, že se nakonec nic nestalo, na což se mírně usmál, že děkuje. Zmateně jsem zamrkala. Když odešel, sama sebe jsem se ptala, za co mi děkoval. Ale usmála jsem se. Slyšel od něj, že děkuje nebo že se omlouvá... Snad to doufám nezahrál, jako jedna z jeho rolí. Musela jsem se u tak usmívat.

      Posléze za mnou přišla teta, že nejede auto, takže mám skočit do obchodu. S radostí jsem zahodila prachovku a brala si kabát, když mi dávala seznam. Posléze dodala, abych počkala na Pivaka, který půjde se mnou. Zamrkala jsem. Proč zrovna Pivak? Přemýšlela jsem, zda nebyl náhodou posledně, ale nechala jsem to plavat. Asi si zase vytáhl nejkratší stéblo. Ale to mi nevadilo. Když jsem ho viděla, musela jsem mu opětovat jeho úsměv. Když už si obouval boty, Ferguda strašlivě zakřičela, kdo našel její zásoby. Po delším uvažování mi došlo, že myslí nanuky, takže jsem popadla sotva obutého Pivaka a prchala s ním rychle pryč do husté vánice. On se však jen zasmál. Bylo mu jasné, že to byly ty věci, co jsem dávala do ledničky. Posadil mě na sáně a bez varování mě začal tahat, což bylo šokující, ale docela příjemné. Smála jsem se, aby ještě přidal, což on učinil, takže jsem byla nadmíru spokojená. Zastavil se, aby nabral dech a zasmál se. Zeptal se mě, co dalšího vyvedu příště. Pokrčila jsem rameny a začala jsem přemýšlet, zda bych neudělala zase nějaký šampón. Všiml si mého pohledu a poprosil mě, aby to nebyl zase nějaký šampón, na což jsem se zasmála hlasitě já. Tahal mě na sáních jako malé dítě, ale to mi nevadilo. Bylo to příjemné, když jsem nemusela šlapat. Najednou jsem však slezla, na což se zastavil a otočil se na mě. Jemně jsem ho pošťouchla, aby spadl na sáně on. Posléze jsem se bez varování rozběhla já, což ho málem stálo pád na zem, kdyby se pohotově nechytil. Nevím proč, ale zase jsem se cítila, jako malá, když mě táta bral s sebou do práce na saních, nebo mě vozil na zádech. Zastavila jsem se u křižovatky, celá zadýchaná, na což mě znovu posadil na sáně a rozběhl se vpřed.

      Střídali jsme se takhle, až dokud jsme nedojeli do města, kde mě dotáhl, celou zadýchanou na utaženou Pivak, který sotva popadal dech. Zastavili jsme se před obchodem a já prohlédla seznam věcí, které teta chtěla. Pivak mi nastavil ruku, abych mohla vstát. Po tak dlouhé době ježdění na sáních se mi sice špatně vstávalo, ale zachránil mě před pádem na zem.

      Přivázali jsme sáně k plotu, aby nám je někdo neukradl, a vešli jsme do malého obchůdku, kde jsem předtím sháněla dárky pro ostatní. Tři dny. Ještě tři dny do Vánoc. Zdálo se to, jako k neuvěření. Všude byly vyvěšené vánoční slevy a plakáty. Obchod se změnil v nějaké malé, vánoční tržiště, kde bylo v podstatě skoro všechno zadarmo. I poměrně drahé hračky pro děti se zdály být skoro zadarmo. Podívala jsem se blíž a spadla mi čelist. Obří medvídek nestál ani desetinu toho, kolik měl stát. Byla to směšná cena za tak obří zvíře. Pivak mezitím sháněl nějaké věci a všiml si mého pohledu na medvěda. Aniž bych si ho uvědomila, sedla jsem si vedle něj a mazlila se s ním. Přešel ke mně se slovy, že jsem roztomilá. Našpulila jsem pusu a zeptala jsem se ho, zda závidí. Zasmál se, pomohl mi zase na nohy a já velice nerada opouštěla velkého medvídka. Pivak, ačkoliv to nebylo na seznamu, nám koupil i nanuky, na což jsem se rozesmála. Ale bylo mi jasné, že jimi rozhodně nepohrdnu.

      Sotva jsme vyšli a oba jsme tahali velké tašky, bylo nám jasné, že tentokrát se na sáních nesvezeme ani jeden, zatímco jsme přivazovali nákupní tašky, aby se nevybulily. Přidržovala jsem je u sebe, zatímco je Pivak obmotával provázkem. Na krátkou chvíli mě chytil za ruku, na což jsem lehce zrudla, ale byla jsem ráda za zimu kolem nás, takže i on byl rudý. Pevně to utáhl a posléze mě chytil za ruku se slovy, že mi chce něco ukázat. Zamrkala jsem.

      Vyšli jsme po městě. Rozzářily se mi oči, stejně jako vánoční stromek před námi. Ozdoby na něm byly udělané ze dřeva, ale byly nádherné. Pod stromkem bylo několik dřevěných dárků, na kterých byly vytesané mašle. Pod nimi byly i dopisy. Zeptala jsem se Pivaka, k čemu to slouží. Zatímco mi pořád držel ruku, pomalu se mnou přešel blíž. Ukázal na dárky a posléze na dopisy pod nimi.

       "Je takové přání zdejších lidí." vysvětlil. "Napíší své sny na papír, vloží jej do obálky a každý rok, několik dní před Vánocemi, je sem dávají. O Vánoční půlnoci zde přijdou, aby sledovali, jak mizí. Vždycky vypnou světla, aby to vypadalo jako zázrak. Je to krásná podívaná." Podíval se na mě s otázkou, zda to chci také zkusit. Mírně jsem zrudla, ale přikývla jsem. Usmál se a sehnal nám dva papírky a tužky. Netušila jsem, co bych si měla přát, a tak jsem napsala hloupost. Předvánoční polibek z lásky. Byla to tak velká hloupost, že by se to nikdy nemohlo stát. Schovala jsem lístek potupně do obálky a spolu s Pivakem jsem ji odnesla pod stromek, za doprovodu několika párů očí. Oba jsme se posléze pomodlili před stromem a zase jsme se vrátili před obchod, kde na nás čekaly sáně s nákupem.

       "Je až zvláštní, že se tady nekrade." poznamenala jsem se. Pivak vysvětlil, že když jsou vánoční slevy, není vůbec potřeb krást. I mimo jejich období se zde nikdy nic neukradlo. Zřejmě pořád mám nějaké pozůstatky ze života ve městě, kde jsem se pomalu bála i o pásek na kalhotách.

      Spolu jsme tahali náš nákup na sáních domů. Opatrně jsme pohlédla na jeho ruku, která byla přímo vedle té mé. Usmála jsem se. Cesta zpátky nám utekla rychle, protože jsme si povídali. Spíše Pivak mi vysvětloval nějaké tradice z města, které dodržují i oni. U křižovatky jsem se zarazila a podívala jsme se do dálky na malá světýlka, která představovala osvětlené domy. Tady se jen málo lidí přetlačuje o to, kdo bude více zářit a vypadá to nádherně. Pivak se mě skoro před domem zeptal, zda se chci projít ještě někde jinde. Času bylo požehnaně, takže jsem přikývla. Nechali jsme nákup před dveřmi a vydali jsme se opačným směrem. Pivak mě držel za ruku.

      Váhavě se mě optal, zda mi to vadí, škrábajíc se na hlavě. Zakroutila jsem hlavou a usmála jsem se. Nevím proč, ale jeho stisk byl pevný a zároveň něžný, který mě utěšoval, že všechno bude dobré. Měla jsem pocit, že jeho ruku už nechci nikdy víc pustit. Cítila jsem, jak mi srdce bije rychle a hlasitě. S pohledem na Pivaka jsem si však uvědomila, že to asi neslyší. Usmála jsem se a ruku v ruce jsem se s ním procházela po zamrzlé silnici a snažila se neuklouznout.

      Sešli jsme po zasněžené cestě do lesa, před ním se však Pivak zastavil a věnoval mi svou šálu. Už druhou! S úsměvem mi ji obmotal okolo krku se slovy, že tohle je předvánoční dárek od hloupého bratra beze snů do budoucna.

      Pak mě zase chytil za ruku a kráčel se mnou dál, na což jsem ihned nesouhlasila, že jeho sen je jistě propracovaný, když všechny dokáže vést. Chodí se na pozici dirigenta. Usmála jsem se, ale posléze mi úsměv zmizel. Oni jsou mnohem lepší než já. Ze všeho nejvíc se bojím, že mě všichni předeženou a já zůstanu za nimi a budu moci jen sledovat jejich záda. Toho jsem se z neznámého důvodu děsila nejvíce. Pevně jsem stiskla Pivakovu ruku, čehož si už všiml a zeptal se mě, zda se něco děje. Spravil mi vlasy a já s sebou trhla jeho směrem. Zeptal se mě, jestli se bojím. Zrudla jsem o něco víc a mlčela jsem.

       "Mám pustit tvou ruku?" zašeptal tiše, sledujíc mé oči. Zakroutila jsem hlavou do stran. Nebyla jsem schopna odpovědi. Pomalu mě opřel o stromu, pořád mě však držel za ruku. Nevím proč, ale nebála jsem se. "Chceš odejít?" Zase jsem zakroutila hlavou do stran. Cítila jsem, jak mi rudnou líce. Nikdy jsme se mu do očí nedívala takovou dobu, jako nyní. Bylo mi až trapně, ale nemohla jsem odvrátit pohled. Jeho oči byly tak chladné, tiché, ale zároveň jako od trpícího člověka. Pohladil mě něžně po tváři a zamrkala. Naklonil se ke mně o něco víc. Mlčela jsem se. "Držel jsem si odstup, abys netrpěla. Ale už své pocity nemohu déle skrývat. Nebudeš mě za tohle nenávidět, že ne?" zeptal se tiše. Zmateně jsem zamrkala. Chtěla jsem se zeptat za co, ale sotva jsem se nadechla, naklonil se ke mně víc a něžně, však vášnivě mě políbil na rty. Mírně jsem vykulila oči. Byl to úplně jiný polibek, než který jsem kdy dostala. Tiše jsem ho sledovala a nechala ho, aby mě políbil hlouběji a vášnivěji. Nebála jsem se. Netušila jsem proč, ale pomalu jsem okolo jeho ramen obmotala své ruce. Pivak otevřel oči a tiše se mi díval do očí.

      Ani jeden z nás nebyl schopen nějakého slova. Tiše jsme se dívali tomu druhému do očí. Cítila jsem, jak rudnu ještě víc. Lehce jsem se postavila na špičky, abych ho políbila znovu, což ho zarazilo, ale přitiskl mě blíž k sobě, vracejíc mi polibek se stejnou vášní, jako předtím.

      Na rozdíl od svých bratrů, on mě táhnul k sobě, zatímco ostatní se tlačili na mě. Nevím proč... Poslední dobou mi byl tak protivný, ale nyní cítím, že ho mám ze všech bratrů nejraději. Pomalu opustil má ústa a tiše jsem sledovala jeho pohled. Bylo mi jasné, že musel bojovat sám se sebou dlouhou dobu. Objala jsem ho a zabořila tvář do jeho hrudi. Pevně mě přitiskl k sobě a pohladil po hlavě.

      Cítila jsem, jak se mi do očí drolí slzy. Nevěděla jsem proč, ale pevně jsem Pivaka objala a chytila jsem jeho kabát. Kdybych možná zatahala víc, asi bych ho roztrhla. Okolo nás padal sníh, zatímco jsme stáli v objetí. Na nic jsem nemyslela. Pomalu jsem k němu vzhlédla a setřepala mu sníh z vlasů, na což se na mě mile usmála. Políbil mě na čelo. Jako jediný z bratrů se na mě nikdy nedíval zvrhlýma očima, nebo nějak jinak. Možná proto jsem ho pevně objímala, jako bych nechtěla, aby šel. Stejně, jako jsem objímala svého otce nebo matku, když jsem ho viděla mrtvého a nechtěla uvěřit, že už nebudou se mnou a že mi objetí nevrátí.

       "Takže se nezlobíš?" zašeptal Pivak tiše. Opřela jsem hlavu o jeho hruď a nechala ho, aby mě bránil svým objetím. Zakroutila jsem tiše hlavou. Slyšela jsem, že se mírně usmál. Sledovala jsem jeho bílý dech, který mi poletoval okolo hlavy a hrál si s mými vlasy. Lehce jsem se dotkla jeho šály, kterou mi věnoval, a usmála jsem se. Konečně jsem našla odvahu, abych k němu vzhlédla a věnovala mu milý úsměv. Jen a jen pro něj.

       "Ne." řekla jsem milým hlasem. Usmál se zpátky, což byla ta nejkrásnější odpověď pro mě. Držel mě u sebe. Mumlal něco v tom smyslu, že i kdyby si nesplnil svůj sen, tak že to nebude moje vina, protože jsem mu splnila jiný sen. Podívala jsem se na něj. "Jaký jiný sen?" Pohladil mě po hlavě.

       "Aby mě políbila nějaká dívka." usmál se mile. Zamrkala jsem. Nechápala jsem, co tím myslím. Vždyť někoho tak dokonalého, jako je on, musí chtít přece každá. Ale když si rozpomenu, co se stal ona pouti, nebo co občas udělá doma, je mi jasné, že většina dívek o tenhle typ kluků nestojí. Přesto jsem se na něj usmála. Hlupáček. Ano, to je celý Pivak. Raději se bude starat o ostatní, než aby se jednou postaral o sebe. Políbila jsem ho něžně na tvář, chytila ho za druhou ruku a zeptala jsem se ho, zda chce jít už domů. Mírně se ke mně snížil, takže jsem cítila jeho dech. Zase myslel na ostatní. Zeptal se mě, jak chci já.

      Pohladil mě po hlavě, po tváři a palcem přejížděl po mém dolním rtu. Nahnul se, ale zastavil se a posléze odtáhl. Zmateně jsem zamrkala. Mírně se usmál a objal mě. Když jsem se ho zeptala, co se stalo, řekl, že se nic nestalo. Sice jsem mu nevěřila, ale nechala jsem ho, aby mě objímal. Zeptala jsem se ho, zda chce pomoct se svým snem nyní, nebo až jindy. Neodpověděl mi, jen položil hlavu na tu mou a usmíval se. Asi jsem mu splnila jiný sen, o kterém jsem neměla ani ponětí. Chvíli jsme tak stáli, aniž bychom něco říkali, zatímco okolo nás padaly sněhové vločky a sypaly se Pivakovi na hlavu, protože tu mou bránil svou a mé tělo bránil svými rukami. Nyní jsem cítila, že i jeho srdce bilo stejně rychle, jako to moje, ale pomalu se uklidňovalo, když jsme jen tak stáli a on mě objímal. Po chvilce mě nechal zase jít a zeptal se mě, zda nechci jít už domů. Uvědomila jsem si, že je mu nejspíš zima, přeci jenom má na sobě domácí oblečení a nemá už svou šálu. Chtěla jsem mu ji předat, ale chytil mě za ruku a políbil ji se slovy, že mu bude ctí mě dovést zpátky. Musela jsem se zasmát a pohladila jsem ho po stříbrných vlasech, které se nyní leskly stejně jako sníh okolo nás.

      Místo toho, aby mou ruku pustil, propletl naše prsty a pevně ji tiskl v té své. Pomalu jsme se zase vraceli, zatímco začalo hustě sněžit. Pivak mě druhou rukou schoval pod svůj kabát, takže to vypadalo skutečně směšně, když jsme šli, ale to mi nevadilo. Pivak spadl na zledovatělé cestě a já bohužel s ním. Na rozdíl ode mě měl tvrdý pád, já skončila na něm. Ihned se mi omluvil s pohledem stranou. Červenal se. Zrudla jsem také a vstala, pomáhajíc mu na nohy se slovy, že to není jeho chyba.

      Trochu mi vrtal hlavou jeho sen. Neodpověděl mi. Těsně jsem mu stiskla ruku. Sněhové vločky nabraly podobu zraňujících a dosti otravných jehliček, které se nám sypaly přímo do tváří a pálily nás. Pivak mi zvedl svou šálu před obličej, na což jsem se na něj tázavě podívala. Zase se na mě mile usmál a rychle se mnou zahnul k domu.

      Otevřel dveře a kašlal, pouštějíc mě před sebe a tahal za sebou všechny tašky. Zavřela jsem za ním dveře a on si povzdychl, že v takovémhle nečase už nikam rozhodně nepůjde. Usmála jsem se na něj. Podíval se na mě a usmál se také. Podřepla jsem k němu a políbila ho na tvář. Poděkovala jsem mu, že mi pomohl, na což mě on pohladil po hlavě a zasmál se, že to nic nebylo. Společně jsme odnesli nákup do kuchyně. Když jsem srovnávala tašky, polechtal mě, div jsem nevypískla, ale otočila jsem se, což on očividně chtěl, aby mě mohl zase objat. Tiše zašeptal, že jsem rozkošná. Zrudla jsem. Zatahala jsem mu za límec, aby mě pustil. Slyšeli jsme oba kroky. Rychle popadl tašku a posunul ji na dřez, mírně rudý.

      Byl to Jiank, který nás tolik vylekal. Ihned se usmál, že jsme byli zpátky nějak pozdě. Otočil se na mě a pohladil mě po hlavě, káravě se však podíval na Pivaka. Pohladil mě po krku, ale viděla jsem, že kontroluje Anzohův cucflek. Poprosila jsem ho, aby toho nechal, na což se usmál, ale nechal toho. Pomohl nám s nákupem, na což jsme slyšeli hlasitou hudbu. Vysvětlil, že Thomias cvičí samostatně, aby se zlepšil. Nechápala jsem, co chce zlepšovat. Hraje dokonale. Tak proč chce být ještě lepší? Protože se Jiank ke mně blížil až poněkud blízko a já bych si toho bývala ani nevšimla, využil Pivak situace a dal mu tašky se zeleninou, aby je odnesl do spížky. Jiank si povzdychl, že mu sebere všechnu zábavu, když bude takhle krutý. Sotva Jiank zmizel, pohladil mě Pivak po hlavě s úsměvem. A já se na něj také usmála. Poznamenal, že se ze mě pomalu stává dívka. Zamrkala jsem. Ihned mi to vysvětlil, že předtím jsem všechny jen mlátila. Musela jsem se začít smát. Chtěla jsem ho polechtat, na což mi ihned chytil obě ruce a roztáhl mi je se slovy, že ho nikdo nelechtal od doby jeho pěti let. Od té doby se totiž umí ubránit. A posléze začal lechtat mě. Smála jsem se, až mi tekly slzy, a ještě předtím, než se Jiank vrátil, toho nechal, ale já jsem se pořád smála. I on se smál.

       "Copak je tady tak vtipného?" zeptal se Jiank, až mě vyděsil, jak se tam tiše dokázal vplížit. "Že vy jste tady něco dělali, co?" Když pohlédl na Pivaka, jak důrazně sleduje nůž před sebou, raději beze slova zacouval a zmizel za rohem. Musela jsem se pousmát. Poznamenala jsem, že takhle se nedivím, že ještě nepolíbil holku, když je takhle děsí.

      Zbytek večera jsem strávila ve svém pokoji s knížkou otevřenou na klíně, ale s milým úsměvem. Nečetla jsem si. Jen to tak vypadalo. Povzdychla jsem si a vzala si album místo knížky. Prohlížela jsem si jednotlivé fotky, na kterých jsme byli všichni. Prohlížela jsem si natrženou fotky tety a mé mámy, která byla důkladně schovaná pod společnou fotkou celé nynější rodiny. Byla černobílá. Tiše jsem pozorovala matčin úsměv, zatímco teta se jen dívala před sebe. Bez úsměvu. Zamyslela jsem se, zda si spolu teta a máma rozuměly. Lehla jsem si na postel a sledovala fotku důkladněji. Když se nad tím zamyslím, máma se o tetě moc nezmiňovala. Když jsem tady byla s ní, chovala se ke mně mile. Ale nyní vím, že jsem jako parazit. Sice za mnou přišla ona, abych se k nim nastěhovala do osmnácti let, ale i tak... musí živit, šatit a vydělávat na další dítě, které ani není její. Povzdychla jsem si a převalila se na bok, na což jsem zakřičela. Thomias ležel vedle mě, ale ihned mi pusu zacpal a přiložil si prst na ústa a zasyčel, jako had. Mírně jsem polkla a přikývla. Pustil mou pusu a vyšel z mého pokoje, ukazujíc mi, abych šla za ním. Zamrkala jsem.

      Takhle jsem ho nikdy neviděla se chovat. Když jsme pomalu postupovali po schodech dolů, slyšela jsem hlasy. Když jsme se blížili níž, spatřila jsem i zbylé bratrance, jak stojí opření o zeď. Vzhlédli ke mně beze slova. Slyšela jsem křik a tety a strýce. Netušila jsem, o co jde. Thomias mě postavil vedle sebe. Podle toho, co jsem slyšela až příliš zřetelně, se hádali kvůli penězům. Ovis zle zavrčel, aby zmlkla, na což Ferguda ihned zasyčela, aby si sjednal priority.

      Nakonec po delší chvíli se strýček zvedl, bratranci ihned prchali, aby se zavřeli do malého pokoje, kde byly smetáky a jiné věci, mě pochopitelně brali s sebou. Ještě i poté, co strýček odešel, na něj teta hulákala, že jestli si bere auto, tak jsou to jen prachy vyhozené do háje. Strýc mávl rukou, že by měla zavřít zobák, a rozjel se v autě pryč, zatímco teta za ním ještě sprostě nadávala.

      Když po něm házela sněhové koule, ani jednou se netrefila a auto mizelo v dálce. To bylo poprvé, co jsem slyšela ty dva se takhle zuřivě hádat. Vždycky se popichovali nebo provokovali, ale nikdy to nedovedlo mou silnou tetu k slzám, jako nyní. Aniž bych o tom přemýšlela, vylezla jsem zpoza dveří a šla k ní. Klečela na zemi a plakala. Vypadala tak slabě, tak zranitelně. Pevně jsem ji objala, zatímco ona mě vyloženě stáhla k zemi a plakala, jako dítě. Uvědomila jsem si, že i kdyby si s mou matkou nemusela rozumět, já ji mám ráda. A pokud mě ona nesnáší za to, jak jsem jí moc podobná, tak to změnit nemohu. Ale pro mě je to nenahraditelná teta. Nemusela, a přesto se o mě postarala, jako o vlastní dítě. A to jí nebudu moci nikdy zapomenout.

      Nakonec ji Jiank, jako nějakou malou panenku, odnesl do obývacího pokoje, kde ji Thomias přikryl dekou. Oba je pevně přitiskla k sobě. Tiše jsem sledovala, jak těch sedm tajemných osob sedí vedle sebe a snaží se utěšit jednu z nich. Bylo to poprvé, co teta plakala. Bylo to poprvé, kdy potřebovala pomoc ostatních tak moc.

      Podle toho, co jsem slyšela, hádali se kvůli penězům, kvůli mně. Připadala jsem si jako parazit, který je pomalu, ale jistě vycucával z posledních halířů. Představila jsem si sebe samotnou, jako malé, černé klíště s plavými vlasy, jak se zakusuje postupně všem do krků a vysává z nich všechny peníze, jako vysavač. Pomalu jsem k nim kráčela, s lehkým pohledem k zemi. Bylo to poprvé, co jsem viděla Jianka a Thomiase, jak sedí skoro vedle sebe, nehádají se a jen objímají svou matku. Zastavila jsem se kousek od nich. Viděla jsem Peltera, jak se lísá k Fergudině noze, zatímco Anzoh měl položenou hlavu na jejím koleni. Damad ji měl položenou na jejím klíně a Pivak držel matku za ruku.

      Ferguda pomalu, slabě otevřela oči a vzhlédla ke mně. Snad o mně přemýšlela, jako o vetřelci, když hladila Jianka a Thomiase po vlasech. Mírně zrychlila, ale posléze zase pomalu, aby je snad uklidnila, že je tady a ochrání je. Nakonec přestala hladit Jianka a natáhla ruku ke mně. Oba se od ní odsunuli a Pivak pustil její ruku. Váhavě jsem nastavila ruku.

      Než jsem se nadála, už mě drtila ve svém náručí tak moc, že jsem nemohla dýchat. Až jsem se málem udusila, kdyby ji Pelter nezatahal za nohavici, že mě uškrtí. Nikdy jsem nebyla ráda za jeho všímavost, jako nyní, kdy mi byl opět navrácen dech. Pohlédla na šest párů zmatených očí vedle sebe. Mile se na své syny usmála a jednou rukou mě pořád objímala.

      Vysvětlila nám, proč se hádali, protože podle očí svých bratranců jsem si uvědomila, že hádky jsou zde naprosto neobvyklé. Řekla nám, že přišly dopisy a účty, které musejí zaplatit. Hned nás uklidnila, že peníze na to máme, ale že ona je schovávala delší dobu, než je Ovis našel. Podívala se na mě a vlídným hlasem řekla, že je zase až tak moc nestojím. Mlčela jsem. Přestože před chvílí plakala, měla zase vlídný úsměv na tváři, jakoby se nic nestalo. Byla jsem šťastná, že Ferguda je silná žena, na kterou se mohu obrátit já, že se ona nemusí obracet na mě.

       "V tomhle domě jsi byla odjakživa vítána." usmála se na mě mile. Pak jí úsměv mírně zmizel. "I s tvou matkou a otcem, pochopitelně." Políbila mě na čelo. "A vždycky to bude tvůj domov. Vždycky k nám budeš patřit, stejně jako my budeme patřit k tobě. Jsi naše klíště, kterého se nechceme zbavit ani náhodou." Představa vítaného klíštěte byla opravdu divná.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře