Srdce - Kapitola pátá (2/2)

6. červen 2016 | 07.00 |
› 

      S lehkým pohledem na Thomiase před sebou a kradmým pohledem na Jianka vedle sebe mi bylo jasné, že si tímhle prošli nejvíce ze všech bratranců. A tak moc dobře znají důvody k takovýmhle hádkám. Ferguda si konečně utřela slzy, nasadila velký úsměv, jako každý jiný den. Jako by zapomněla na předešlé starosti. Vstala a otočila se na nás, zda nechceme něco dobrého. Vzpomínka na nanuky, kvůli kterým mě jistě chtěla zastavit. A sotva se podívala do lednice, hned si na ně vzpomněla a zakřičela na mě, zatímco jsem rychle prchala nahoru a přála jsem si, aby mě nechytila.

      Bratránci z toho měli ohromnou zábavu, když na mě zuřivě teta bušila, abych jí otevřela dveře. Ušklíbla se a řekla Jiankovi, aby otevřel ty dveře. A mně zmrzl úsměv na tváři. Rychle jsem schovala pod postel a mlčela jsem. Jako by do mého pokoje vběhla vojenská armáda jako na nějakou frontu. Mlčela jsem a přála jsem si, aby ono pátrání po mé osobě rychle skončilo.

      Ale musím uznat, že hledali na neobvyklých místech. Jen pod postel se zapomněli podívat. Ale pak jsem spatřila papuče Pivaka a ztuhla jsem. Podíval se pod postel a já ho tiše sledovala. Nevydala jsem ani hlásku. Už to vypadalo, že mě zřejmě prozradí, ale místo toho mě letmo políbil na rty a s úsměvem odtáhl pryč. Jen jsem se zmateně dívala před sebe a zamrkala jsem. Cože to právě udělal? Podívala jsem se na druhou stranu. Copak mi tímhle zachránil život, před rozčtvrcením zaživa?

      Nakonec sám Pivak zavelel, aby šli prohledat jiné pokoje, že jsem je mohla obalamutit, zatímco jsem se chytila za pusu. Slyšela jsem dupot splašeného stáda. Usmála jsem se, že zapomněli na předešlou věc, která všechny stmelila a zároveň i lehce pobouřila. Ale to bylo dobře. Vylezla jsem zpod postele a kašlala.

      Nepočítala jsem páry nohou.

Protože kdybych je počítala, zjistila bych, že neproběhlo sedm párů, ale jenom šest. Z toho jedna osoba ještě pořád zůstala v mém pokoji. Přitiskla mě k sobě zezadu, až mi zaskočilo v krku něco, co jsem už nemohla vykašlat. Prudce jsem se podívala za sebe. Byl to Thomias, který mě tahal k sobě. Rozmáchla jsem se rukou, ale tu ihned chytil.

      Sice se mi povedlo uvolnit si ruku, ale tu mi ihned zkroutil dozadu a položil mě na postel s úsměvem, že i jako silná, jsem pořád bezbranná. Ano, v tuhle chvíli mi bylo jasné, že má navrch. I tak jsem se ho pokusila kopnout. Snad ho Pivak naučil nějaké chvaty, protože i nohy mi snadno uzemnil, takže jsem mohla jenom bezmocně vrčet.

       "To bolí." řekla jsem tiše, ale mírně zle, protože jeho stisk byl opravdu silný. Usmál se a pohladil mě po krku. Mírně se na mě nahnul s otázkou typu No a co? V tu chvíli mi došlo, že jsem naprosto bezbranná. Protestně jsem stiskla ruku v pěst, ale to ho jenom pobavilo.

      Po chvilce mě pustil, což mě zarazilo a tak jsem se na něj prudce otočila, na což on čekal a políbil mě na rty. Hned jsem mu vlepila facku. Přemýšlela jsem, kolikátá to byla jenom za dnešek. Ale vypadal... spokojeně. Utřela jsem si pusu. I předtím mi to vadilo, ale tentokrát mě to dokonce štvalo.

       "Vypadni." zavrčela jsem tiše. Thomias se pobaveně ušklíbl, že nebudu ve střehu pořád, a prošel okolo mě se slovy, že bude čekat, až udělám chybu. Hodila jsem po něm polštář, ale odrazil se jenom od dveří. Tiše jsem zavrčela. Podívala jsem se na svou ruku. Slyšela jsem křik a někdo proletěl okolo mého okna. Podívala jsem se opatrně na mrtvolu ve sněhu. Byl to Pelter, který brečel, že už mě nikdy nebude hledat. Oddychla jsem si, že mu nic není, díky velké kupě sněhu okolo, a rychle jsem sběhla dolů, abych mu pomohla na nohy. A hned se spustit řev, že jsem dole. To mi bylo jedno. Pomohla jsem Pelterovi dovnitř, za což mě on ihned schoval za dveře a vlezl za mnou. Řekl mi, abych byla potichu. Zamrkala jsem. On mě opravdu brání před hněvem vlastní matky? Po chvilce vylezl se slovy, že bych tam měla zůstat do půlnoci, pak mohu vylézt a teta na to zapomene. Copak jsem Popelka? Pokrčil rameny a zavřel mě. Být opuštěná v temné malé místnosti rozhodně nebylo moc krásné nebo příjemné, nebo snad dokonce něco, po čem bych toužila, ale musela jsem tam zůstat.

      Po několika hodinách zřejmě teta konečně usnula. I tak jsem čekala. Netušila jsem, kolik je hody. Povzdychla jsem si.

      Když uběhla další hodina, už mě to nebavilo, tak jsem kopla do dveří, ale pak jsem zakřičela bolestí, protože je někdo musel zajistit, nebo přidržet z druhé strany. Tak jsem zkusila milejší přístup a dala kliku dolů. Chvíli jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, takže jsme kliku dala znovu dolů. A znovu. A znovu a znovu. Až jsem zle zavrčela, kopla do dveří a zakřičela jsem bolestí. Nějaký chytrolín je musel zamknout zvenčí. Rozhodně mě palec bude bolet přes celou noc. Div jsem se nerozbrečela bolestí, ale neudržela jsem rovnováhu a spadla na zem, takže jsem měla kbelík na hlavě a košťata a mopy na těle taky.

      Aniž bych čekala, kdo otevře, zle jsem zavrčela. Někdo mi sundal kbelík a zarazil se. Vzhlédla jsem a bylo mi do breku. Sledovala jsem Pivaka před sebou. Skrčil se ke mně a s úsměvem se zeptal, proč tak velká holka, jako já, brečí. Místo odpovědi jsem ho objala a nechala ho, aby mi pomohl na nohy. Nakonec mi pomohl dostat se do mého pokoje, kde mě uložil a něžně pohladil po hlavě. Chvíli mě jen tak pozoroval, pak se mile usmál. Naklonil se, aby mi popřál sladké sny, políbil mě na čelo, a posléze s úsměvem odešel. Chtěla jsem ho zastavit, ale nakonec se zastavil sám. Řekl, že počká, až usnu, potom půjde. Souhlasila jsem, ale chytila jsem ho za ruku. Topení v mém pokojíku pořád nešlo. A měla jsem strach, kdy se vrátí strýc. Zda se vůbec vrátí.

      Všiml si mých obav, a tak s polibkem na ruku a vlídnými slovy mě uklidnil, že se Ovis brzy vrátí, že to není poprvé, co se to stalo. Lehce jsem přikývla a podívala se mu do očí. Mile se na mě usmíval. Držel mě za ruku, přestože jsem usnula. Zůstal tam ještě dlouhou dobu, než konečně odešel. Pohladil mě po tváři a potichu se vypařil.

      Probudila mě příjemná vůně ovesné kaše z minula, což mě zaráželo. Ale byl to Pivak, který mi ji donesl do pokoje s úsměvem, že ji udělal pro mě. Ucítila jsem však i něco víc. Když mi dal misku, zjistila jsem, že čich mám opravdu velkolepý. Cítila jsem pomeranče, banány a kakao. A ono všechno tam bylo. Musela jsem se usmát a poděkovala jsem mu, že mi udělal tak báječnou snídani. Na ovesnou kaši jsem si zvykla asi tak v průběhu října, kdy nebylo skoro nic k dostání. Sice žijeme již v civilizované době, ale sem občas dodávky, především přes zimu, jídla a jiného zboží nejezdí, ale v září a říjnu nedovezli pořádný kus jídla, takže jsme střádali všichni. I ti bohatší v tomto městě.

      Posadil se vedle mě a zeptal se mě, zda je mi už líp. Přikývla jsem a usmála se. Rozcuchal mi vlasy se slovy, že je rád, když se směji. Počkal, až sním svou porci já, posléze mi vzal misku a odnesl ji se slovy, že bych měla použít koupelnu, dokud poteče teplá voda. Zeptala jsem se ho, kdy přišel Ovis, a Pivak se zastavil. Byl potichu a beze slova poté odešel.

      Když jsem posléze dolů seběhla napustit si vodu do láhve, zarazila jsem se a sledovala Ovise, jak chrápal na sedačce. Ne, hlasitě přemýšlel. Teta tiše vrčela, ale přehodila přes něj deku a chvíli ho tak nechala. Pak na něj vylila vodu a vyhodila ho ven, strkajíc mu hlavu do sněhu a ječíc na něj, že když se uměl ožrat, musí umět zase vstát. Už chápu, co znamená v dobrém i ve zlém. Přestože Ferguda kvůli němu brečela, zase mu pomáhá vstát.

      V kuchyni jsem potkala Jianka a všimla jsem si jeho lehce narudlé tváře. Podle otisků jsem usoudila, že to byla zřejmě facka. Tiše se na mě podíval a pozdravil chraplavým hlasem. Chtěla jsem si napustit vodu, ale on to udělal za mě a podal mi ji s úsměvem. Také jsem se usmála. Všiml si mého pohledu. Vysvětlil, že se otec moc rozmáchl. Slavě jsem přikývla. Pohladil mě po hlavě se slovy, že se nemám čeho bát. Když jsem prošla okolo hlavních dveří, viděla jsem Fergudu a Ovise, jak se objímají a Ferguda na něj něco syčí, zatímco se Ovis zřejmě omlouvá. Nešlo se tomu nezasmát. Pak nejspíš řekl něco, co ji rozzuřilo, takže mu dal hlavu pod sníh se slovy, že je pořád na mol. To bylo znamení, že bych měla vypadnout.

      Potkala jsem Anzoha, který chtěl odnést horké kakao, že je málo sladké, tak jsem mu ho sebrala a přestože za mnou volal, ať to vrátím, jen jsem mu zamávala a popíjela ho za běhu. Narazila jsem na Damada, tak jsem mu ihned poloprázdný hrnek dala, ale svůj účel to splnilo. Když jsem zmizela za dveřmi, slyšela jsem, jak se ti dva hádají, zatímco se Damad směje a olizuje hrnek, že to chtělo více cukru. A to mu Anzoh vyčetl. Kupodivu mě Damad neprozradil. Asi byl sám spokojený ze své výhry.

      Oddychla jsem si a převlékla se do teplého oblečení, když v tu chvíli, když jsem si zrovna nasazovala triko, dovnitř vešel Jiank a hodil po mě bez varování lopatu, která mě strefila, já sletěla na zem, a on pouze oznámil, že se jde makat. Rozkaz, Herode, zabij mě a pak můžeš přimět mé tělo pracovat ve tvé továrně. Ano, byla jsem opravdu naštvaná, ale bolest v hlavě to přebila.

      Když se mi povedlo zase se postavit, Jiank ke mně přišel s přihlouplou otázkou, zda jsem v pořádku. Div jsem ho nepraštila lopatou po hlavě na oplátku, abych se ho mohla sarkasticky zeptat, copak ho bolí.

      Sice se mi omluvil, ale to nemění fakt, že se ani po tolika měsících nenaučil klepat. A tak celá rodina odhazovala sníh skoro celý den, protože hustě sněžilo. Čí to byl nápad? Pochopitelně tety, protože potřebovala probrat našeho tolik milovaného strýce. Ale mělo to úspěch. Do dvou hodin od začátku své práce, kdy spadl a usnul, nechal se zasypat sněhem, se probral s křikem, že je mu zima a začal pracovat, aby se zahřál, bez otázky na teplé jídlo či horkou vodu. To mi připomnělo, že bych si měla dát sprchu. Okolo strýce jsem proběhla snadno, ale teta mě popadla zezadu za krk a hodila před sebe, div jsem nesletěla na zem, se slovy, že ještě musím makat, i kdybych to měla pustit do kalhot. Jak upřímné a kruté, jenže pravdivé.

      S touto nehezkou motivací jsem se pustila do odhazování sněhu s dvakrát tak větší rychlostí. Ale po chvilce jsem se unavila a zpotila. Teta mi ihned řekla, že jsem se do toho pustila s příliš velkým nasazením. A tentokrát jsem opravdu potřebovala na záchod. Lopata, nelopata. Sníh, nesníh. Rozběhla jsem se okolo tety, přestože po mě hmatala rukou, aniž by se podívala za sebe. Riskla jsem vyškubnutí několika vlasů a zmizela v domě. Teta se jen ohlédla, zakroutila hlavou a odhazovala dál. Pak se na ni ze střechy sesypalo trochu sněhu, i tak málem skončila pod lavinou. Ovis jí nakonec pomohl, za což však dostal pohlavek a bratranci se jen zasmáli.

      Zmizela jsem v koupelně, pořádně jsem se zamkla, několikrát jsem zacloupala klikou a dveřmi a rychle jsem se pustila do vlastní sprchy. Ano, stihla jsem to. Voda byla tak horká, jak jen moje tělo mohlo uvítat a nikdy jsem neměla tak velká zážitek jenom ze sprchy. Opřela jsem se o zeď a přejela si rukou po rtech. Pořád jsem cítila otisk od Pivakových, přestože se jej ostatní snažili přebýt. Pousmála jsem se a zvedla hlavu, aby mi na tvář dopadaly kapky horké vody. Počkat... Kapky? Otevřela jsem oči a sprcha ze sebe vykapávala jen poslední zbytky a pak i poslední kapka, která mi dopadla na tvář a připomínala slzu, zmizela dole na zemi. Vzdychla jsem, že ten nejkrásnější zážitek je pryč, a počala se oblékat.

      Vyšla jsem s úsměvem, přímo před mračící se tetu, zamávala jsem jí, jako bych byla na práškách a mimo realitu, a vesele jsem hopkala do svého pokoje. Ovšem teta mě zuřivě následovala, spolu s několika páry očí. Zabouchla jsem, jí přímo přednosem, na což mi ihned začala nadávat. Až u postele jsem se zarazila a zamrkala s pitomým úsměvem. Došla mi hrozivá skutečnost, že brzy budu mrtvá. Musela jsem utéct! To byla moje priorita.

      A zatímco teta bušila na dveře, otevřela jsem okna, přestože mě ihned ovál prudký vítr. Bylo to tady zase, schovávaná. Tentokrát však nemohu jít znovu pod postel, to už by mě uškrtila rovnou. Schovám se zase do malého prostoru dole, kde mě nikdo hledat nebude, a počkám si, až teta vychladne. Vylezla jsem na parapet a pomalu se po něm snažila sejít dolů, ale sklouzla jsem a na poslední chvíli se zachytila. Tohle rozhodně nebyl vtip. Pomyslela jsem si, že bych cestu dolů mohla přežít. Když to přežil Pelter... No, Pelter je asi tak poloviční, než jsem já, napadlo mě. Takže, pokud se pustím, tak udělám bum a nebudu možná udělat ještě papá.

      Pořádně jsem se rozhlédla a pustila jsem se. V tu chvíli po mně hrábla ruka Jianka a já se za ní zmateně dívala, stejně tak on mě zmateně sledoval. Hned zase zmizel. Uvědomila jsem si hrozný fakt, který vědci dokázali už předtím. Lidé nejsou andělé, motýli ani ptáci, neumí létat. Uvědomila jsem si to úplně, když jsem padala dolů. Zavřela jsem oči. Někdo mě chytil, ale i tak jsme dopadli na zem. Měla bych začít nejspíš držet dietu, napadlo mě. Sotva jsem otevřela oči, málem jsem zakřičela. Ihned jsem se začala kroutit, aby mě Pivak pustil, který byl v šoku, ale ihned mě objal a zašeptal, že je rád, že to stihl.

       "Dva dny před Vánoci chceš zemřít? To je blbý vtip." usmál se Anzoh zpoza něj. Musím uznat, že s páskou přes oko vypadal o dost lépe, než předtím. Věnovala jsem mu také úsměv a Pivak mi pomohl vstát. Ferguda mě beze slova praštila pěstí do hlavy, ale pak mě objala. Ovis udělal to samé, ale objal mě ještě těsněji, než teta. Mile jsem se usmála. K mému velkému překvapení mi však strčil hlavu hluboko do sněhu a společně s tetou na mě křičeli z plných plic, zda jsem přišla o rozum, nebo jestli mi byl vůbec někdy dán, na což mě ihned bratranci začali bránit a pokoušeli se mi hlavu vyndat v čas dřív, než mi dojde drahocenný kyslík. Zhluboka jsem se nadechla a začala kašlat sníh, ale skrz to jsem se i smála.

      Byla jsem opravdu ráda, že jsem se mohla chraplavě nadechnout ještě jednou, jako nějaká stará paní, která potřebuje ihned vyměnit přístroj, jinak se udusí. Nemohla jsem však nijak protestovat, či bránit svou nevinnost, protože by teta ihned soptila něco jiného a má hlava by už mohla zůstat pod sněhem až do jara. Ale za kyslík okolo sebe jsem nikdy nebyla šťastnější.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře