Spi, můj maličký - Kapitola druhá

7. červen 2016 | 07.00 |

KAPITOLA DRUHÁ

Od té doby, kdy mi řekl, že mě nenávidí, snažil jsem se na něj zapomenout, nevšímat si ho. Ale věřte mi nebo ne, pořád jsem podléhal tomu jeho dokonalému tělu. Bylo až hříšné, jak moc jsem si ho přál vlastnit, ale pokaždé, když už mi byl na dosah ruky, zastavila mě slova, která mi tu noc řekl. Nenávidím tě. Dobře, nenávidí mě za to, co jsem mu tehdy udělal nebo mě nenáviděl už předtím, když jsem ho pozoroval, jak jede autem a nevaroval ho, že by se mu mohlo něco stát? Pochopitelně to první, hlupáku.

Ať už jsem se mu pokoušel se omluvit jakkoliv, jeho polekaný pohled přes ty roky vůči mně se nezměnil. Kdykoliv jsem mu byl na blízku, snažil se vyhledat otčíma. Nemyslím si, že mu nějak pomohlo, když ho ztřískal za to, že se fláká, ale chápal jsem jeho strach. Nejhorší na tom bylo, že jsme pořád sdíleli jeden pokoj. Po nocích jsem nespal a jen tak ho pozoroval, jak sladce spí. Jsme sice nevlastní bratři a já bych si přál se ho znovu dotknout, ale... Nechci být sobec a jen tak si ho vzít. Zatímco jsem ho tiše pozoroval, slíbil jsem tiše do noci, že počkám, až mě bude chtít také. Bude to sice mučení, ale třeba se dočkám... jednou... nějakého ovoce.

Ale nedočkal jsem se. Roky ubíhaly, bylo mi dvacet jedna, jemu sedmnáct a on pořád nic. Pokročili jsme v našem jakémsi platonickém vztahu tak, že už jsem ho tak moc neděsil a byl schopný se mnou alespoň trochu komunikovat, což byl ten největší pokrok za celou tu dobu, co se známe. Bude to celkem dvanáct let, co se známe. Dvanáct let, kdy ho tajně miluji a ovládám se, sic mi síly stačí, ale blížím se ke svému limitu. Zatímco on rostl a stával se z něj muž, já oproti němu stárl. Vím, že nám nebude dovoleno zůstat spolu, ale přesto ho chci milovat. Otčím není otec ani jednoho z nás, nemůže nás rozdělit, protože se mu to bude líbit. Na druhou stranu s věkem roste odvaha a mysl se uklidňuje, myslíme optimálně vůči situaci, ve které se nacházíme. Nyní jsem měl s uretanem překrásný vztah... bratra s bratrem. Ale to mi nestačilo. Nechtěl jsem být jeho bratrem, ale jediným milencem, kterého kdy bude mít.

Tak jsem se ho jedné noci zeptal, zda mě pořád nenávidí za to, co jsem mu tehdy udělal. Mlčel a díval se do stropu. Očima po něm bloudil a zřejmě hledal slova. Dal jsem mu čas na rozmyšlenou. Na odpověď jsem nespěchal. Pokud mě nemiluje, poznám to. Možná, že právě to jsem potřeboval, aby mi to zopakoval, protože bych si to jinak nikdy neuvědomil, ale on...

"M-Možná... že už tě tolik nenenávidím a možná tě..." zašeptal tiše do noci a otočil se ke mně zády. Potom velmi tiše zašeptal: "Taky miluji."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře