Až tě znovu uvidím 33

8. červen 2016 | 07.00 |

   "Už vím, jak se ten jed do těch mladých dostal," řekl nám pouze a já v jeho očích viděl to, co nikdy předtím; strach. Strach z čeho? A kdybych to tehdy věděl, změnilo by se něco na skutečnosti, ve které jsme nyní byli ztraceni?

   Když se mi povedlo s Nicolasem ho odvést zpátky, sotva se za námi zavřely dveře, přešel ke svému stolu a začal něco kreslit, zatímco vysvětloval. Očima kmital ze strany na stranu, z papíru na obrazovku a mluvil někdy příliš rychle. Ale nepřerušovali jsme ho.

   Shodil ze stolu všechny ohryzky, které tam zůstaly, a otočil se k nám, zatímco se snažil zklidnit dech.

   "Nepřišlo Vám jen tak náhodou divné, že se to zničehonic zase uklidnilo?" zeptal se nás. "Proč už najednou tolik obětí není? Proč jsou první oběti schopni vydržet déle naživu než ti, kteří byli přivezeni nyní? Nechápete? Jed se v nich rozkládá pomalu a není zaručené, že dojde až do místa, kde potřebuje. Proto je potřeba delší proces... Tudíž více jedu v těle."

   Trochu jsem se zamračil. Takže nešlo o otravu všeho zboží, ale pouze určitých kousků, které byly doručeny svým objednavatelům?

   "Ta Greenwoodovic holka byla převezena do nemocnice pár měsíců zpátky," pokračoval John a vyzvedl papír s jejím jménem do vzduchu, abychom se orientovali.

"Ale otrávena byla už předtím. Jenže opakovanou konzumací se jed víc a víc rozšířil. Protože byla mladá, její tělo s ním bojovalo déle než u těch ostatních lidí. Navíc je z bohaté rodiny, takže měla prvotřídní péči..." Potom zvedl další papír se jménem Roberta Enrique. "Pracovník Kobry, měl přístup úplně ke všemu, a přesto byl otráven a nemusel nic sníst. Jakže se dostávají potřebné suroviny do uměle vyrobených surovin, Frede?"

   "Pomocí injekčních stříkaček," řekl Fred, a když mu John řekl, aby mu nějako sehnal, Fred mu předla tu, kterou předtím zabavil pracovníku Kobry. Názorně ukázal velký rozdíl mezi neotráveným a otráveným jablkem. Přesto to bylo příliš malé na to, aby si toho někdo všiml.

   "Normální vpich činí půl centimetru a míň, ale hrdlo této injekční stříkačky má minimálně centimetr. Proto s ní mohu kroutit ze strany na stranu a nijak neporuším tenkou kůru jablka, které bylo otrávené," řekl a my jsme zmateně zamrkali. Ukázal to názorně; jehla byla mnohem menší než vpich, takže s ní šlo zakroutit do stran.

   "Jak ale mohl vědět, že to dojde zrovna jim?" zeptal jsem se a John se zarazil. Pomalu vdechl do plic dostatek kyslíku, aby mohl pokračovat. Ale rozmýšlel se nad mou otázkou.

    "Nemohl," řekl najednou a otočil se k fotografiím otrávených lidí. "Oběti byly náhodné."

   "Většinou z bohatších rodin ze začátku a posléze obyčejní lidi," řekl Nicolas a přešel k fotkám. "Nejdříve zaměstnanci Kobry, potom Alison Greenwoodová, jejíž matka nezákonně převedla dost velkou sumu do zahraničí. Kde, to se přesně neví."

   Něco nám ale unikalo; jak to, že si nikdo nevšiml, že se jim potuluje ve firmě někdo, kdo se staral o potraviny ve finální verzi? Gill mě přesvědčil, že tam mají přísnou kontrolu zaměstnanců, takže to musí být někdo, kdo si získal naprostou důvěru, žádný nováček.

   "Gille, můžeš obstarat seznam dlouhodobých zaměstnanců?" zeptal jsem se najednou a Gill se na mě koutkem oka podíval. Na otázku, zda mě něco napadlo, jsem jen pokrčil rameny. Někde začít musíme. John se posadil a zavřel oči. Udeřil do stolu. Bylo mi jasné, že zuří. Utekl mu tak drobný detail. Detail, který byl podstavný. Utekl nám všem. Mohli jsme se doposud motat v kruhu a obětí by přibývalo.

   Na krátkou chvíli jsem byl rád, že nikdo z nás neměl možnost jíst ta jablka, ale na druhou stranu jsem se cítil vinný, že to musel být zrovna John, kdo bude muset snášet všechny příznaky. A pokud se v něm jed už rozložil někdy z předešlých donášek... kolik času mu mohlo zbývat? Byls to ty, Johne, kdo na to upozornil a prožil vše na vlastní kůži. Ten strach, tu beznaděj. Řekni, kdybychom to zjistili dřív, změnilo by se něco?

   Během chvíle mě Gill překvapil, že mi dával seznamy všech zaměstnanců z posledního roku a jejich zařazení; přijatí nebo vychození, dlouhodobí nebo noví. Nicolas si vzal polovinu z té kupy a kupodivu mi pomohl. Věřil jsem, že v tom něco najdu, doufal jsem v to... ale nijak to nepomohlo. Byli jsme pořád na nule. A nepřítel vyhrával. Ekoterorismus je hnus; navíc, když ani nevíte, kdo na Vás útočí, zatímco on o Vás ví všechno.

   Překvapilo mě, že se John odmítl jít vyšetřit. Fredovi jasně řekl, že pokud tohle nedodělá, tak se odsud nehne, zatímco zkoumal záběry z Kobry několik měsíců zpátky. Takhle se chová pravá kancelářská krysa.

   Na druhou stranu mě polívala nejistota; co když o tohle našemu pachatelovi šlo? Vytipoval si naše donášky? Vložil tam otrávená jablka a doufal, že si budeme brát všichni. Udělal chybu, uvědomil jsem si. Nemohl vědět, zda je budeme jíst všichni nebo jenom pár z nás. Co když skutečně věřil, že do měsíce všichni odpadneme? Zeptal jsem se Gilla, kdo pokaždé doručoval naše donášky, na což se na mě i John trochu zmateně otočil.

   Gill chvíli přemýšlel, řekl do telefonu, že za minutu se ozve, a začal přehrabovat ve složkách, dokud nevytáhl jakousi fakturu a nepředal mi ji. Prohlížel si ji očima a potom vytahoval další a poslední třetí.

   "Pořád ten samý člověk, proč?" zeptal se nechápavě. "A do háje..."

   "Co se děje?" zeptal jsem se.

   "Někdo si z nás vystřelil," řekl Gill a vstal ze židle, kontrolujíc všechny tři faktury. "Podepisoval se jako Lewis Parker... ale byl to někdo úplně jiný. A navíc... Lewis Parker je přece mrtvý."

   "To ale oni vědět nemohou," chytil jsem se drobného stébla nad hladinou. "Takže... když si nyní objednáme další košík, nepřijde jim to podezřelé, že?"

   "Přijde," nesouhlasil Gill. "Proč bychom si objednávali další košík, když tolik lidí už zemřelo kvůli zboží, které jim Kobra doručila?"

   "No právě, nechme si je myslet, že se pomalu nevědomky otrávíme," navrhl jsem a Gill očividně pochopil můj záměr; vylákat toho doručovatele a odchytit si ho. Nehezky se ušklíbl. Kupodivu mi řekl, že se mi po dlouhé době rozsvítilo. Blbec, ale byl jsem rád, když vytočil číslo Kobry a skutečně objednal další košík.

   Najednou dovnitř vešla žena, rychle hodila složku na zem a prchala pryč. Ano, pořád vypadáme jako zombie. Momentálně i hůř, když se k tomu připočte má ještě vyprchávající kocovina.

   Nicolas zvedl složku a prolistoval si ji.

   "Přišli výsledky z toho večírku; ve sklenicích byla převážně extáze smíchaná s alkoholem," oznámil nám všem a potvrdily se tak jejich myšlenky. "Ale v jedné z nich byl také prudký jed, který nemůžeme identifikovat. A hádejte, kdo se z ní napil."

    "Greenwood?" řekli jsme všichni naráz, na což se Nicolas ušklíbl.

    "Bingo," řekl pouze. Krátce na to jsem se zeptal, zda už je Greenwoodová ochotná svědčit, přestože si asi jenom stěží vybaví, co se na oslavě odehrálo. Nicolas se zasmál. "Ta je pořád mimo a veselá jako puberťačka."

   Aha, takže ta nám taky nijak nepomůže.

   Prohlédl jsem si všechny fotografie všech obětí a pozoroval fotku Naomi a varana. Když jsem se zeptal, zda ji taky odchytili, řekl Gill, že prý jim unikla jenom o kousek, ale už po ní pátrají. Fred někam zavolal a potom mi poklepal na rameno, že Greenwoodová už je schopna jakéhosi výslechu. Pokud si bude pamatovat méně než já, bude nám to na nic. Stejně tak zbylí pozvaní hosté. Otázkou pořád zůstává, kdo nám dal do pití extázi. Navíc tak malou, abychom to nepoznali, a zároveň tak velkou, abychom mohli blbnout a smát se ještě další den.

   Když jsme přišli, paní... tedy vdova Greenwoodová vypadala otřesně. Vůbec bych nepoznával tu silnou, hrdou ženu ze včerejška. Byla nevyspaná, pobledlá a jistě bude i dost podrážděná, přestože by měla smutnit. Sotva mě spatřila, nehezky se na mě zamračila a přimhouřila oči. Ten její pohled mě popravdě řečeno děsil.

   "Kdyby se někdo neflákal, všechno by dopadlo ve prospěch obou stran," zavrčela na mě a já pohlédl očima trochu stranou. Ano, pochybil jsem a díky mé nepozornosti jí zemřel manžel. Má právo být naštvaná.

   "Strážník James se neflákal, paní Greenwoodová," řekl Fred.

   "Slečno... když mi někdo zabil manžela," dívala se přitom na mě. Aha, takže nyní jsem dokonce i vrah. Fredovi docházela trpělivost. Hodil složku na stůl o něco prudčeji, než je jeho zvykem, a trochu si získal drobnou pozornost nyní chladných temných očí.

   "Ale můj kolega to nebyl, dělal svou práci, když jste to byli přímo Vy, kdo mu řekl, aby se od vás držel dál, takže tady nezačínejte s falešným obviňováním!" zasyčel na ni zle a oddálil se.

   Řekla mu, že si bude stěžovat na způsob jeho jednání, na což se Fred rozesmál, že tím mu ublížit nemůže. Zle přimhouřila oči. Připomínala mi hada. Ptali jsme se jí, zda její manžel neměl nějaké nepřátele nebo někoho, komu by vadil. Odpovídala poklidně a s úsměvem. Smrt manžela jí snad vůbec nevadila. Proto jsem zkusil fintu a zeptal jsem se jí, zda zdědí všechen jeho majetek, na což se zamračila, že všechno nechal odkázat jejich rozmazlené dcerunce.

   To mi přišlo už hodně divné. Když jsou příbuzné po krvi, proč by neměla ráda svou dceru. Na chvíli jsem se omluvil a odešel z místnosti. Fred mě během chvíle stíhal a ptal se mě, co se stalo, zatímco jsem rychlým krokem kráčel nahoru do Hlavního archívu. Pokud byla odsouzená, jistě bude mít u nás záznam, ale to mě netrápilo.

   Znejistil jsem, když se mi otevřely dveře, a vešel jsem dovnitř následován Fredem, který pořád nechápal, o co mi jde. Když jsem po krátkém hledání našel složku Greenwoodové, zamyslel jsem se. Napsal jsem Gillovi, aby mi našel datum svatby Greenwoodových. Sice nechápal, k čemu mi to bude, ale po chvíli mi došlo datum i rok. Tři roky zpátky. Potom dopsal, že předtím byla vdaná za někoho jiného. A to mně i Fredovi stačilo, abychom měli přibližně stejný obrázek.

   Když jsme to na Greenwoodovou vytasili, jen se zasmála, že její manžel o tom pochopitelně věděl. Fred zkusil trochu ostřejší zbraň; ptal se jí, proč by si zlatokopka, jako je ona, brala někoho, kdo vydělával méně než její předešlý manžel, na což málem vybouchla. Zrudla a musela rychleji dýchat, aby nabrala kyslík a nevybouchla. Fred však pokračoval. Musel ji tlačit do kouta a počkat, až začne šílet a potom se sama přizná.

   Předtím byla vdaná minimálně třikrát, toho bylo její čtvrté manželství; pokaždé nevyřešená smrt, velmi bohatí muži, bezdětní. Tak proč by si brala muže, který měl už dceru? Nevlastní matka, nevlastní dcera... Začínalo se mi v hlavě rozsvěcovat a já měl naději, že pokud se nám přizná, zjistíme také, proč chtěla dát dceři tu nejvyšší péči, aby vydržela až do dnešního dne. Chtěla ji vidět, jak trpí? Nebo chtěla něco víc?

   Když se uklidnila, usmála se, vstala a pomalu kráčela kolem stolu, zatímco se přiznávala. Jed jí prodal nějaký potulný obchodník (pořád na něj má kontakt), o otrávené dceři věděla, před manželem se to snažila skrýt, protože pokud by zemřela, majetek by připadl jí po smrti manžela. Zřejmě neplánovala, že její manžel bude ochotný investovat do zdraví své skoro mrtvé dcery tolik peněz, aby ji udržel naživu. Jednoduše ho otrávila arzenem, zaručený jed ve velké dávce, podávaný nepřátelům už po staletí. Usadila se. Konec vyprávění; neměla, co skrývat. Proč také hrdě nepřiznat, že se chtěla zbavit obou, že?

   Nechápu, proč se najednou přiznala? Měla snad ještě v plánu něco dalšího? Ne, není to žena, která by plánovala víc, než je potřeba. Ani žena, která by se nechala někým využít. To, co řekla, je pravda, na kterou je hrdá. Nemohl jsem se jí déle dívat do očí; ta obchodní schůzka tehdy byla rozhodně za účelem sehnání arzeniku – přípravku do jedů na hlodavce. Otrávila ho jako nějakou krysu. Poměrně smutně trefné.

   Fred vyšel ven a zavolal dva strážníky, kteří ji brzy odvedou před soud, kde bude odsouzena za vraždu svého manžela a pokus o vraždu své dcery.

   "Ale je zde pořád něco, co vám uniká, strážníku Jamesi," usmála se na mě mile, když jí odváděli v poutech pryč. Uniká? Co ještě věděla a neřekla? Fred se však nahlas zamyslel, že mu to nesedí; proč by se nám přiznávala. O co jí šlo? Proč to řekla až teprve nyní? A proč zrovna nám? Proč to vůbec řekla?

   Najednou se Fredovi rozezvonil telefon, a když ho zvedl, dal hlasitý odposlech. Byl to Gill, který ho informoval, že dostal dva dny zpátky na mail zprávu od Greenwooda, ale objevila se mu až nyní; psal v ní, že Alison má problémy ve škole kvůli své odsouzené matky.

   "Není tedy možné, že by ji ostatní děti neměly rády? Nezmiňovala se náhodou ředitelka o šikaně?" zajímal se Fred.

   "Právě, že tvrdila, že jsou vzorní jako beránci," informoval ho Gill.

   "Pokud by ovšem nelhala, aby zachovala pověst školy," navrhl jsem a oba jsme přikývli. Poděkoval Gillovi a položil. Nebylo potřeba delšího váhání; měli jsme něco, čeho bychom se mohli konečně chytit. Čekat, že nám to proklouzne mezi prsty, zešílel bych.

   Cestou tam jsme probírali, jak ho mohla pravděpodobně otrávit; přesněji řečeno, kdy na to měla čas, když mě měli pořád v patách. Napadlo mě, že tehdy, když prasklo to světlo. Fred však zakroutil do hlavy, že to je nepravděpodobné. A já si vzpomněl na jedinou chvíli, kdy odešla a zase se vrátila s vínem. Když jsem mu to řekl, přikývl, že to by mohlo souhlasit. V hlavě mi však pořád vrtalo to světlo. Někdo ho musel záměrně zničit, ale proč? Aby odpoutal mou pozornost od Greenwoodových? Plánovaná akce nebo shoda náhod?

   Zastavili jsme se před školou a nereagovali posléze na hlas nějakého studenta, že tady nemáme být bez doprovodu učitelů, že cizí osoby se tady nemohou pohybovat samotné. Tak jsem mu navrhl, aby nás jakože zavedl k ředitelce, přestože jsem si cestu k ní pamatoval ještě z poslední návštěvy. Když jsme došli dovnitř, s někým zrovna volala. Podívala se na nás, omluvila se, že musí končit, popřála mu hodně štěstí a zavěsila.

   "Přejete si něco?" zamračila se na nás. Když jí Fred vyčetl, že k nám nebyla upřímná, pozvedla obočí. Nechápala nebo hrála, že nechápe. Fred jí ukázal fotku Alison, jen podotkla, že si nepamatuje všechny své absolventy. Když jí potom ukázal současnou podobu Alison, chytila se váhavě za krk. Vykulila oči a nechápavě se podívala na mě. Fred jí řekl, že tato dívka vypadala pár měsíců jako obyčejné dospívající děvče a nyní je z ní stařenka. "A?"

   "Také jsme zjistili, že si jí ostatní spolužáci dobírali kvůli její matky," řekl Fred a založil ruce na prsou. "Neříkala jste snad, že tato škola je naprosto bezproblémová? Nebo to jenom byla reklama?"

   Ředitelka nás kupodivu slušně požádala, abychom vypadli, a chtěla znovu volat na to číslo, to už jí však Fred sebral mobil a já s mírným překvapením pozoroval, jak si opisuje poslední číslo, kam volal. Bylo to číslo, na které volala předtím, kde jí muž na druhé straně řekl, aby všechno řekla v televizi, a zároveň ten, díky kterému jsme málem přišli o život já a Gill. Proč by mu ona sama volala?

   "Zajistil nám výbornou reklamu," řekla hrdě, když jsme odcházeli.

   "Reklamu? Možná o tom, že na této škole zemřelo už víc lidí, než kolik jí absolvovalo," řekl Fred už podrážděně a práskl za námi dveřmi. Mohl jsem se jenom tiše dívat. Poprvé jsem ho viděl, jak zuří, a vypadalo to skutečně zajímavě.

   Řekl mi, abych se ještě porozhlédl po tomto patře, třeba si všimnu něčeho, co jemu uniká, a já tak učinil. Nic mi nepřipadalo podezřelé. Protože jsem se potřeboval pořádně probrat, zašel jsem si na záchody a opláchl si obličej, několikrát pro jistotu. Utřel jsem si obličej a zmuchlal kapesníky do sebe. A u dveří jsem se zarazil. Zavřel jsem a přešel ke kapesníkům znovu. Strhl jsem jich několik a prohlížel si je. Vzpomněl jsem si na onen kapesník, který jsem použil předtím, abych ucpal jednu díru, ze které vycházela směsice plynů. Byl naprosto stejný. Přeložil jsem a schoval do kapsy. Ještě potom je přeměřím pořádně s tím, který jsem použil předtím.

   Než jsme vůbec odjeli, přijela sanitka a my jenom tiše sledovali, jak odvážejí onoho studenta, který nám pomáhal, zatímco sípal a kašlal. Fred se jenom zeptal, co předtím jedl, a muž mu předal jeho sáček se svačinou. Myslel jsem si to; jablko a chleba se sýrem. To však nemělo být jediné zjištění pro mě tento den. Když jsme projížděli skrz uličky, zavolala mi doktorka z nemocnice a oznámila mi, že můj otec zemřel. Div jsem nepustil mobil na zem šokem.

   "Původně jsme si mysleli, že šlo o otravu alkoholem, ale... zdá se, že předtím něco málo snědl. Nešlo to pořádně rozeznat, už předtím mu bylo zle a před pár minutami zemřel. Přijedete si ho prohlédnout, nebo...?" začala doktorka, ale já ji přerušil, že se asi musela splést. Mlčela a potom jenom řekla: "Rozumím."

   Protřel jsem si obličej a snažil se nějak uklidnit.

   "V pohodě?" zajímal se Fred a já jen tiše přikývl. Sice jsme si s otcem nikdy nerozuměli, ale říct, že mi je jeho smrt naprosto lhostejná, nemohu. Když jsme sotva dojeli, poznal starou dodávku od Kobry. Stejné auto, které jsem si jednoho dne znepřátelil úplně, protože mi muž z něj dokázal, že jsem byl oproti němu nicka. Šel jsem dozadu, abych viděl, co se tam dělo. Byl to nějaký tmavovlasý muž s čepicí na hlavě, zrovna podepisoval fakturu a Gill trpělivě čekal. Všiml si mě, ale nijak nereagoval. Potom si prohlédl podpis a muže hned zastavil.

   "Vy nejste Lewis Parker," řekl mu poklidným hlasem, a to byl znak pro něj, aby utíkal, ale neutekl daleko. Za pomocí Gilla jsem mu nasadil pouta. Následoval dlouhý výslech, kdy muž odmítal jakoukoliv spolupráci.

   "Kdo si Vás najal, abyste se podepisoval pod tímto jménem?" zeptal jsem se ho, už zle, protože všechno, co se nyní dělo... jen opravdu silný člověk by to vydržel. Po dlouhé době ticha z něj vypadlo, že si ho zaplatila jakási žena, aby rozvážel zboží od Kobry a podepisoval se pod tímto jménem.

   "Kdybych věděl, že se to nějak posere, nepřistoupil bych na to," řekl upřímně. Když jsem se ho zeptal na jméno oné ženy, která si ho najala, zamyslel se. Popsal ji jako hodně starou ženskou, která však měla síly za tři ruské chlapy z boxu. Divné přirovnání, ale nijak nám to nepomohlo.

   Zarazil jsem se, když jsem si všiml jeho tetování, které trochu vykukovalo z košile. Řekl mu, aby si ji sundal, na což zmateně zamrkal, ale když mu Fred pohrozil pistolí, učinil tak. Okolo krku měl jakousi vlnku. Řekl jsem mu, aby se otočil. Jen se pobaveně ušklíbl a učinil tak. Jak překrásné může být diluvium? V záři Hellenova slunce těším se na Boží súd s vámi.

   Na mužových zádech se rýsovalo doslova mistrovské dílo; detailní obraz Potopy světa a posléze nahoře okolo jeho ramen, kde stoupaly vlny, aby vše potopily, na malé hoře stálo plno lidí. Hellénův lid. Nad ním svítilo slunce. Fred si zavolal k nám Gilla, který pozorně přezkoumal mužův obraz znovu a několikrát si ho vyfotil. Řekl, že to hodí do počítače a rozešle několika dalším policejním stanicím, zda nemají více informací, než my.

   Když muž odešel s menším úšklebkem, prohlédl jsem si kapesník ve své ruce. Vydal jsem se do naší společné pracovny a vyhrabal z pod hromady papírů několik věcí z toho bytu. A dal dva kapesníky k sobě. Naprosto stejné; jen jeden z nich byl zaprášený od prachu a špinavý od kouře. Jinak byly úplně stejné. Takže pachatel spolupracuje se školou?

   Z mých myšlenek mě vyrušil telefonát od Gilla, který pozorně poslouchal osobu na druhém konci hovoru a najednou prudce vstal, až shodil několik složek na zem, ale nevšímal si jich.

   "COŽE?!" zeptal se prudce a v očích měl pohled, který jen stěží umím popsat. "To není možné... Jste si jistí...? Do pr-...! Najděte ji ihned! A ji dejte pod zámek! Okamžitě! Ne, jedu tam!"

   Položil a všiml si našich nechápavých pohledů.

   "Greenwoodové někdo pomohl utéci," řekl nám první špatnou zprávu. A předtím než vyběhl ze dveří, dodal: "A také jsme chytili slečnu Naomi." 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře