Srdce - Kapitola šestá

9. červen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA ŠESTÁ: Seber se

      Večer jsme nakonec všichni strávili v kuchyni, kde se mě pokoušeli naučit bramborový salát. První se jim zdál moc kyselý, druhý zase příliš sladký a než jsem posbírala ingredience na třetí, i Pivak nade mnou zlomil hůl a usnul. Tak jsem položila brambory na stůl a usnula vedle nich, opřená o stůl, jako oni, s úsměvem. Probudila jsem se jako první. Jako naschvál. Nejvíce toho udělám, usnu jako poslední a probudím se jako první. Pak mě však ihned praštila Damadova ruka, který zamlaskal a chrápal dál. Zacpala jsem mu pusu, ale jako na zavolanou ji otevřel zase Anzoh. Podívala jsem se na jejich pořadí. Bylo poněkud nebezpečné, takže jsem nechala, aby Anzoh chrápal, protože jsem měla strach, jak by chrápal Ovis.

      Když jsem se protahovala, div mi neprasklo několik kostí, jak moc mě tělo bolelo, a dlouze jsem zívla. S pohledem na hodiny jsem se oklepala. Bylo krátce po páté hodině ranní, Napadlo mě, že bych ještě šla spát, ale rozhodla jsem se, že přenechám jim odpočinkový den. Odtrhla jsem z kalendáře den a musela jsem se usmát. 23. prosince jsem vždycky s tátou chodila do obchodního domu nedaleko našeho domova na zmrzlinu a poté na nějakou thajskou delikatesu. Musela jsem se pousmát při vzpomínce, jak ještě s mámou trávili celý den v kuchyni a já se jim spíše motala pod nohy. A posléze mě táta vyhazoval, že to nebude překvapení. Jediné, co uměl pořádně, bylo naklepat kapra a udělat bramborový salát. Jinak jsme všechno jídlo měli zabalené z obchodu nebo z dovážky jídla. Ale nevadilo mi to. Táta nikdy nedokázal držet pust celý den, takže uždiboval salát, zatímco mě odháněl pryč, když mi kručelo v břiše. A přestože by se to nemělo dělat, potají jsem jedla perníky, které nám posílala jeho sestra. S ní jsem si nikdy moc nerozuměla. Byla to dáma, která zůstane navždy pannou. Nikdy si nepřála mít dítě, protože by jí bylo jen starostí navíc. Ani mě jako mladší nechtěla hlídat, proto se zde rázem objevila druhá teta, která sem však nikdy nemohla dojet. Na Vánoce jsme vždycky posílali jen pohledy.

      Když jsem se prošla okolo nástěnky, pod hromadou papírů s vykřičníky jsem spatřila cosi barevného.

Zvedla jsem papír a usmála jsem se. Všechny pohledy, které jsme s tátou pracně vyráběli, si nechávali vyvěšené pod hromadou papírů. Musela jsem se nad tímhle zjištěním pousmát, přestože moje nynější kresba nebyla o nic lepší, než byla předtím. Pohlédla jsem na jednotlivé papíry a většinou to byly věci, na které nemáme zapomenout, popřípadě, kdo bude vařit. Jaká útěcha, že teta myslela dopředu, když tohle nově zadávala a upravovala kvůli škole, že si vzpomněla na mou beznadějnou spolupráci v kuchyni, kdy jsem nedokázala oloupat ani brambor podle jejích představ. Raději jsem se od hrůzostrašné nástěnky vzdálila.

      Povšimla jsem si, že oheň nám jaksi pomalu umírá v kamnech, tak jsem do něj přiložila. Jiskry tancovaly okolo ohně, dokud v něm nezmizely a nevyhasly. Usmála jsem se, zabalila jsem se do teplé deky, kterou den předtím využil strýček, aby mohl vůbec usnout (spíše ji využila teta, aby zakryla jeho tělo) a nemusel tak mrznout, a dlouze zívla. Na chvíli jsem usnula na sedačce. Probudilo mě až polechtání na tvář. Ohnala jsem se rukou v domnění, že se někde hluboko skryl komár a teď mě hodlá otravovat, ale ono mě to znovu polechtal. Chytila jsem prst, což mě zarazilo, a tak jsem otevřela oči. Zamrkala jsem na Pivaka, který také zamrkal. Oba jsme se tomu nakonec museli zasmát. Posadil se vedle mě a optal se mě, kdy jsem se vzbudila. Mluvila jsem pravdu, když jsem řekla před chvílí. Poznamenal, že si nepamatoval mou cestu do obývacího pokoje. Nemá se čemu divit, když vytuhnul skoro jako první.

      Ale nedivím se mu. Naběhal se předtím dost, div nepřišel o dech. Pochybuji, že včera zamhouřil oči. Podala jsem mu kousek (ano, jenom kousek) deky, který mi však vrátil se slovy, že na zimu je zvyklý. Všimla jsem si slabého, bílého dechu, který mu vycházel z úst. Takže to nebyla jen má myšlenka, že je zde zima. I přestože jsme byli blízko krbu, bylo chladno. Pohlédla jsem ven z okna, kde pořád poletovalo několik vloček a tančilo spolu tak rychle, že jsem se je sotva okem postřehla. Některé se však chytily a utvořily tak krásně viditelné obrazce, většinou jen spirály, které se pomalu rozpadaly a měnily se na závěj, spíš na vlnu, která srážela ty pomalejší k zemi. Některé se snažily znovu chytit a vytvářet obrazce, ale vlna je vždycky rozhodila od sebe a roztočila tak moc, že od sebe odletěly a nemohly se už více chytit. Na chvíli se zdálo, že vlna smete další spojené vločky, ale jiná, daleko větší a zuřivější, strhla ji k zemi a vločky se od sebe rozlepily a odletěly tak stranou. Nyní ony samotné poznaly, jaké to je, když jsou rozděleny. Ale větší vlně vloček se to zalíbilo, tak srážela k zemi další a další vločky, které se snažily zběsile poletovat pryč. Na jednu stranu to bylo děsivé, skoro až vysněné, ale na druhou stranu překrásné, inspirující, neuskutečnitelné a naprosto kouzelné.

      Nechala jsem Pivaka samotného sedět na pohovce a poklidně jsem přešla k oknu, kde jsem sledovala onu nádhernou show zblízka. Vybavilo se mi, jak táta hrával na flétnu a sněhové vločky snad na jeho povel poletovaly vzduchem. Bylo to jako tehdy. Když mi bylo pět let, máma byla s námi a všichni jsme sledovali, jak táta hraje a vločky ho poslouchají. Ten den neuvěřitelně hustě sněžilo. Do každého změněného tónu se vločky seřadily, jako vojáci, přijali rozkaz mého táty a posléze padaly v jeho rytmu flétny, který se líbezně linul okolo mých uší a posléze v nich mizel. Vzpomínka na tuhle dětskou chvíli ve mně vypustila menší sentimentalitu. Pivak mě chytil okolo ramen, jako to dělával táta, když jsem v osmi letech smutně sledovala vločky a div jsem neplakala, že už máma nikdy nebude sledovat vločky s námi. Taky mi položil něžně ruku na rameno. Pamatuji si, že z jeho starého rádia hrála stará písnička, na kterou poprvé vyzval mou mámu k tanci. Podívala jsem se na Pivaka, který se na mě mile usmál. Bylo to jako předtím. Chytil mě za ruce a pomalu se mnou kráčel do většího prostoru a usmál se na mě. Pohladil mě o tváři a chytil mě za ruce, jako při tanci. Pořád neumím tančit. Tátovi jsem vždycky stála na nohách a on se jen sem a tam kolébal. Pivak nic neřekl. Jen mi zvedl ruku a chytil ji v té své. Cítila jsem jeho chladné prsty. Nebo to byly mé prsty, které jemu odebíraly teplo z konečků prstů? Tak či onak, jakoby znal rytmus tátovy oblíbené písně a ihned se mnou začal tančit, což mě překvapilo. Nepotřeboval rytmus. Jako by mu vločky samotné zadávaly rytmus. Dívala jsem se mu přímo do očí a občas mrkala, aby potlačila slzy. On se na mě pořád usmíval.

      Možná, že Ovis a můj táta se znali. Možná, že Ferguda si přála najít stejného manžela, jako byl můj táta. Možná si přála, aby i Ovis s ní takhle tančil, jako nyní se mnou tančí Pivak. Musela jsem se trochu usmát, přestože mi bylo do pláče. Místo Pivaka jsem na krátkou chvíli spatřila otcovu tvář a to mě mírně zaráželo. Úsměv, tvář, stisk. Všechno mi to nyní připomínalo tátu. Jen hudba chyběla a náš malý byt, kde jsme předtím byli tři. Pak jen dva. A na krátkou chvíli jsem v něm byla sama. Jemně jsem stiskla Pivakovu ruku, na což se mírně pousmál a pomalu začal hýbat s našimi rukami. Poradil mi, abych se uvolnila. Tohle sloveso jsem se nikdy nenaučila používat v praxi. Chtěl mi nejspíš pomoct, ale sotva jeho ruce opustily ty mé a mířily k bokům, ihned jsem ho chytila za zápěstí. Byl to zřejmě reflex, který jsem si musela vytvořit kvůli jeho zbylým bratrům. Jen se mile usmál a pomalu ruce odtáhl a dal pouze levou před sebe, zatímco pravou si dal za záda. Pak se hned opravil a přehodil to. Základy tanečních neznám a nepotřebuji je. Takže jsem netušila, že to dělal špatně. Neumím ani tančit a budu hádat, zda dává správnou ruku, nebo ne. Věděla jsem, že Pivak je levák. Nemohu ho přece odsuzovat za to, že využívá jinou ruku, než já, skoro na všechno. Nehodlám ho nebo nikoho jiného nějak omezovat.

      Bylo mi až trapně se ho na to zeptat, ale nakonec jsem se ho musela zeptat. Po otázce, zda mě naučí základy tance, se zastavil a zamrkal. Pak se zasmál a pokračoval v tanci bez odpovědi. Zeptala jsem se ho znovu. On odpověděl otázkou, co si myslím, že dělá. Mírně jsem se zašklebila a šťouchla do něj, ale zase ho chytila, na což se zasmál a já s ním. V pět hodin ráno jsem nikdy nebyla vzhůru dřív, jak na Vánoce nebo po Silvestru poslední dva roky. Připadalo mi to jako mrhání spánku. Ale tady, na venkově, mi to nepřišlo až tak divné. Na chvíli se mi zdálo, že nás sleduje pár očí, které měly velké pytle pod sebou, takže by mohly patřit tetě, ale když jsem se podívala pozorněji do kuchyně, ležela na stole jako vyvržený vorvaň. Pivak zvedl ruku, na což jsem se zarazila, co chtěl udělat. Povzdychl, že jsem na tanec vážně marná. To už bylo trochu moc i na mě a tak jsem do něj šťouchla, div nespadl na zem. Poznamenala jsem přehnaně hrdým hlasem, že on je marný na stání na místě, což ho, z neznámého důvodu, pobavilo. Nakonec jsem překonala vlastní pýchu a uraženost a pomohla mu zpátky na nohy.

      Přiblížil se ke mně o něco víc, až jsem si myslela, že si předtím, než přišel za mnou, připil rumu, ale nic jsem neřekla. Pevně mě chytil a opřel se o mě. I já se o něj trochu opřela. Lehce jsem se pousmála. Jeho ruce byly skutečně teplé, zatímco ty moje ho musely studit v oblasti lopatek. Opřela jsem hlavu o něj a houpala se s ním ze strany na stranu. Slyšela jsem jeho tlukot srdce. Když jsme se pomalu otáčeli a já viděla do kuchyně, všimla jsem si tety, která rázem zase hrála, že tvrdě spí, spíše jen odpočívá po namáhavém dni. Usmála jsem se a opřela se znovu o Pivakovu hruď. Byl skutečně podobný mému otci. Až moc. Odsunula jsem se od něj a pohlédla stranou. Pomalu pustil mé ruce. Pohladil mě po hlavě. Proč jsem si až v tu chvíli začala uvědomovat, jak moc připomíná mého otce. Podívala jsem se za ním, jak pomalu dochází. Místo kuchyně jsem viděla bílou místnost, ve které se mi ztrácel, zatímco já jsem padala do černé temnoty okolo mě. A pak jsem viděla jenom to světlo. Nepotřebuju blbé světlo! Ale ruku! Podejte mi někdo ruku, abych tam nespadla! A skutečně se objevila ruka přede mnou, až jsem zamrkala, když jsem se dostala zpátky do reality. Pivak ji nastavoval před sebou a usmíval se. Oznámil mi krátce na to, že je skoro půl šesté, takže bych se měla jít ještě vyspat. Nakonec mě doprovodil do mého pokoje. Poprosila jsem ho, aby zůstal se mnou na chvíli. Ležel vedle mě na posteli. Dívali jsme se navzájem do očí. Mile jsem se na něj usmála a pohladila jeho vlasy, které se leskly ve světle lampičky, jako sníh za okny. Pomalu mi shrábl vlasy z očí a stiskl mou ruku. Kdybych si mohla vybírat, Pivak by rozhodně byl můj kluk. Je milý a vím jistě, že by byl schopný mě i ochránit, kdyby bylo třeba. Vzpomínka na srpnovou akci mě lehce děsila, ale když jsem viděla jeho nevinné oči, nemohla jsem ani pomyslet na to, že je to jedna a tatáž osoba. Říká se, že lidé kdysi byli anděly, ale přišli o svá křídla v boji. Stali se z nich padlí andělé, křídla jim zčernala a rozpadla se. Z jejích peříček vznikli havrani a vrány. Nevím proč, ale nevěřila jsem tomu. Lidé neuměli nikdy létat. Neměli nikdy křídla. Byla to jen jejich pomíjivá myšlenka, jak se přizpůsobit přírodě nebo se přiblížit k nebi. Kdokoliv to zkoušel, spadl na zem a musel čelit kruté realitě. Táta mi vysvětlil, že lidé nejsou tvořeni k tomu, aby létali. Tak proč jsem měla najednou pocit, že brzy vyletím do nebe? Mile jsem se na Pivaka usmála. Přála jsem si, aby takhle čas utíkal pomalu ještě dlouhou dobu.

      Ale sotva pár chvilek na to se z toho krásného snu stala noční můra, která mě vyděsila. Sledovala jsem pěst, která udeřila Pivaka do hlavy, jenž mu tak o dost snížila k zemi. Vzhlédla jsem k tomu, kdo na pravé ruce vlastnil černý prsten, a spatřila jsem Thomiase, což mě překvapilo. Čekala bych Jianka, že by se snažil mě ochránit, ale Thomias? Asi si střeží své ovce. Nicméně rána to musela být asi silná a velká, protože se Pivak dlouho škrábal na hlavě, zatímco na něj Thomias křičel. Když jsem se podívala zpoza něj, spatřila jsem zbytek rodiny. Až mě mrzelo, že nemohli spinkat delší dobu. Pokrčila jsem rameny a pousmála se. Bylo šest hodin ráno a všichni jsme byli vzhůru. Že by náš nový rekord? Ne! Pelter využil situace a začal hledat dárky k Vánocům. Sice nerada, ale musela jsem ho odtáhnout od mé skříně, takže využil další situace, aby mohl prohledat skříň někoho jiného. To už ho však Jiank chytil za límec, div ho neuškrtil svým prudkým pohybem. Rozhodně málem zakňučel, jako malé štěně, na které zavrčel jeho velký otec, v tomhle případě bratr. Rozhodně měl co dělat, aby se znovu nadechl, když ho Jiank pustil, tak šikovně, že mu podjela noha a sjel po schodech dolů. Ano, tohle byla bratrská láska, kterou nikdy nepochopím.

      Na Pivaka se upřelo několik nehezkých pohledů, dokonce i jednooký Anzoh se na něj výrazně podívalo. Napadlo mě, že by mohl nyní hrát piráta pro děti. Rozhodně by vypadal hrůzostrašně.

      Aniž by se mě ptala, teta mě popadla za loket a násilně mě tahala pryč, zatímco se za mnou dívalo několik zaujatých pohledů. Dovedla mě do svého pokoje, kde jsem se, s očekáváním pěkně dlouhé přednášky, vzdorovitě posadila na postel a hodlala jsem čekat klidně i hodiny, pokud by to znamenalo, že mi pak dá konečně pokoj.

      Ona po mně však hodila jakousi krabici. Zamrkala jsem a podívala se na ni zpátky. Zamknula dveře a přešla ke mně. Odsunula víko. Spatřila jsem kožené boty. Zase jsem se na ni nechápavě podívala. Ukázala mi, abych byla potichu, sebrala mi krabici a důkladně ji schovala. Posléze opatrně sundala jakési malé krabice, spíše jen kartóny, ze kterých rozbalila několik hrníčků. Usmála jsem se a řekla jsem jí, že jsou krásné, v domnění, že tyhle dárky jsem už viděla. Napočítala jsem však jen šest dárků. Došlo mi, že můj hrníček mi rozhodně jen tak neukáže. Sedla si vedle mě a jako pravá matka se tiše zeptala, zda jsem už něco koupila. Den před Vánocemi? Teta mě vážně udivuje se svými otázkami, ale myslím si, že jsem celkem zvyklá z předešlých dnů. Bez toho aniž bych dala najevo, o co se jedná, přikývla jsem.

      Posléze konečně otevřela dveře a vypustila mě, zatímco hned vrhla nehezké pohledy na své syny, kteří naprosto nenápadně pískali, přestože předtím poslouchali celý náš rozhovor. Díky tomu, že mi teta řekla, abych byla potichu, se nedozvěděli, co budou mít na Vánoce. Ihned mě Ferguda popadla za ruku se slovy, že bych jí měla pomoci udělat nějakou brzkou snídani. Musela jsem se tomu nápadu usmát, ale souhlasila jsem. Společně jsme začali péct perníky. Jak poznamenala, nic jiného se zde na Vánoce nejí během dne. Jen perníky. Až mi ta představa vyhovovala. Pokud nebudu muset držet hladovku a budu si moci dopřát alespoň několik tun perníků, které jsme udělaly za jeden necelý den, tak budu jen a jen spokojená příbuzná. Skončily jsme v šest hodin večer, kdy mi teta oznámila, ačkoliv by ještě velmi ráda chtěla vidět, co všechno dokážu vytvořit z těsta, že už nemáme žádné těsto, na což jsem našpulila pusu, že to je škoda. Kdyby to někdo další slyšel, možná by se nabídl, že by do města zajel nebo skočil pro těsto, abychom měli větší zásobu perníků, která pomalu začínala mizet. Zlodějíček, jednooký Anzoh dostal ode mě pohlavek, ale i tak toho snědl víc, než dost. Až mě i mrzelo, že více toho nebudeme dělat. Začalo mě to bavit asi tak po prvních dvou hodinách, předtím jsem vytvářela spíše jen kupky, které teta ručně upravovala, aby to mělo nějakou úroveň, nakonec jsem se vžila do role pekařky a bavilo mě to. Dokonce jsem i kňučela, že chci ještě další těsto. I strýc mě pak musel uklidňovat, že tolik tun se nesní až tak rychle. I když s Damadovým přístupem, který si jich bude brát po hrstech a dávat je přímo do žaludku bez polykání, si myslím, že ty hromady na talířích vydrží možná tak hodinu, ne-li míň. Teta je posléze důkladně schovala a ono místo jsem znala jenom já, protože ostatní museli být zavření za dveřmi spížky. Vlastně my jsme byly zavřené. Představa, když jsem čekala na tetu, až se vrátí, že ji tam zavřu a přinutím ji, aby mě prosila o otevření, mě pobavila, ale sotva jsem ji chtěl uskutečnit, ruka hrábla po dvířkách, až jsem polkla zapištění a zděšení, které mi připravila. Jen jsem na ni hleděla, jako na mrtvolu, která se právě posadila.

      Když jsem se vzpamatovala ze šoku, který mi připravila má, občas skoro mrtvá, teta, zjistili jsme, že všichni muži v domácnosti bojkotují naši snahu udržet je od perníků. Byli jako nějací narkomani, kterým jsme sebrali drogu. Takže jsme s tetou nakonec strávili část večer ve spíži, kde jsme za pomocí různé zeleniny hrály různé hry a nerady jsme odevzdávaly nám drahocenné potraviny, které jsme vsázely a posouvaly jsme je po zemi se slovy, že tohle je: Zelenino, nezlob se. Taková menší upravená verze: Člověče, nezlob se. Začalo mi kručet v břiše, když mi teta sebrala poslední mrkev, kterou jsem byla ochotna ještě sníst. Celer, hrášek ani petržel u mě moc nevyhrávali, ale bohužel u mě jako jedinízůstali. Ferguda se pobaveně zeptala, zda chtějí v tomhle domě revoluci. Je pravda, že teta je zde něco jako královna, ale Ovis není král. Všechno tady vede ona. Takže... je spíše generálka, která si hlídá své postavení. Je pravda, že když je třeba, všechny nás sladí do latě a my ji posloucháme na slovo, ale téhle chvíli asi její odebrání perníků mimo ruky mých bratranců a strýce nebyl moc dobrý nápad. Takže nám tetička lehce, jako generálka, pohořela a její mužstvo se jí začíná bouřit. Představa, jak si jdou pro její hlavu s rudými šátky, jako praví revolucionáři, mě donutila se začít smát. Pak se najednou přidala i teta, což mě zarazilo ve smíchu. Hned na to mě pleskla po noze, což bolelo.

       "Směj se." řekla mi, zatímco se předtím a hned po tom pořád smála. Raději jsem ji poslechla a smála jsem se bůhvíčemu, ale teta by tohle rozhodně nedělala jen tak z legrace. Není moc typ, který by se smál pro nic za nic. Bohužel, klíče od spížky ležely na stole. A ani jedna rozhodně nemáme natahovací ruku. Už mi stačilo jenom to, jak nás tady předtím zavřel Anzoh a Pelter mi odmítal pomoc. A pak mě to napadlo. Co kdyby teta byla schopna přemluvit alespoň Peltera? Za zkoušku to rozhodně stálo!

      Začala jsem pískat, zatímco se teta pořád smála a nechápala, co chci udělat. Zřejmě ji mezi saláty a hlávkami zelí moc nesvědčilo. Ta zelená barva jí očividně lezla na mozek. A mně rozhodně nesvědčila přítomnost hrášku, celeru a petržele. A proto jsem se rozhodla o okamžitý útěk z tohoto Tábora smrti. Pískala jsem na Peltera. Jako na nějakého poslušného psa. A on se skutečně zvedl a přešel do kuchyně, lehce zmateně mě sledujíc. Zamávala jsem perníkem, zatímco se na mě Ferguda oněměle dívala s otázkou v očích, jak jsem si mohla dovolit něco takového udělat!

      Ale zabralo to. Pelter se pomalu, nejistě přiblížil a sebral perník a o něco se vzdálil, aby ho mohl pokousat, sledujíc mě zaujatě, jako morče, kterému někdo pomalu bere jeho jídlo. Vytáhla jsem další, a když si pro něj přišel, stáhla jse mho zpátky a začala smlouvat.

       "Za klíček bude perníček." řekla jsem. Ferguda e šíleně rozesmála. Vážně musela rychle odejít od té zelené barvy kolem ní, protože jí to opravdu moc lezlo na mozek. A přítomnost té zeleniny lezla na mozek i mně. Pelter mě však poslechl. Odešel pro klíče a nastavil ruku. Dala jsem mu další perník, zatímco on mi dal klíče do ruky. Usmála jsem se na něj milým úsměvem, zatímco spokojeně jedl perník. Když jsme se dostaly s tetou ven, pohladila jsem ho po hlavě, teta zašeptala, že je vzorný, a hned mě následovala. Postavily jsme se obě do obývacího pokoje, ruce v bok a čekaly jsme, kdy si nás všimnou. Místo toho všichni hlasitě hulákali na rozhodčího, který je zase neposlouchal, a posléze se chytali za hlavy, jak si to mohl dovolit. Výrazně jsem si odkašlala, ale oni to snad ani nepostřehli. Hned začali hlasitě diskutovat o tom, jak jsou dnešní rozhodčí neschopní, na což se ozval strýc, že byli vždycky neschopní, což Jiank souhlasil a přikyvoval. Už jsem to nevydržela. Popadla jsem koště a všechny jsem je praštila po hlavách, ale ani to na ně nemělo vliv a všichni hned hulákali, že jejich hráč dostal faul, přestože nic neudělal. Teta se postavila před televizi a bylo ticho. Až jsem se děsila i já, co se může stát.

      Teta nasadila svůj tolik vlídný úsměv, který bych snad mohla popsat i za celkem milý a upřímný, ale všichni, kteří ji znali, moc dobře věděli, že tenhle úsměv napodoboval po ní i samotný Satan, aby získal více duší. Ale rozhodně jí slušel, jen kdyby tolik necenila zuby. A to už všichni rychle prchali pryč, protože popadla moje koště a hnala se za nimi s křikem snad divoké bestie, kterou rozzuřili lidé tím, že ji zavřeli do klece a chodili se na ni málem i dívat. Tu druhou část jsem si musela domyslet, ale jinak to souhlasilo. Křičela za nimi, že všichni zemřou. Aby to měli snazší, všichni zalezli do jednoho pokoje. Protože jsem v tomhle případě držela s tetou, rozdělily jsme se. Ona šla do Thomiasova pokoje, já do Jiankova. Než jsem stihla tetu zavolat, popadlo mě několik rukou a stáhlo do pokoje. Hned začali plánovat, že když mají rukojmího, mohou si stanovit podmínky. Odfoukla jsem pramen vlasů z očí a otráveně je sledovala. Ani jako malá jsem tenhle typ her neměla ráda. Vždycky jsem byla rukojmí. Otráveně jsem seděla v kruhu, kde se řešil můj osud beze mě. Dokonce navrhovali, aby mi ostříhali vlasy a posílali je kousek po kousku, na což jsem Damada okamžitě surově praštila a zavrčela zle, jako kočkovitá šelma, protože to byl jeho nápad. Hned na to mě kdosi stáhl k zemi, div jsem nesletěla na tvář. Poté mě tahali bůhvíkam, přestože jsem je kopala do rukou. Nakonec mě zamknuli do skříně, na což jsem bušila, jako maniak a křičela na ně. K mému překvapení se k tomuto aktu nepřipojil Ovis, který si po celou tu dobu držel hlavu ve dlaních a něco si brblal, snad modlitbu, aby ho teta nezabila.

      I přes mé vyjednávání a následné skoro prosení mě ignorovali, občas udeřili do skříně, abych byla potichu, že přemýšlejí, o kolik si řeknou, na což ten někdo vždycky dostal pohlavek od Jianka, že mu nemá ničit věci. Tak jsem vzteky kopla do skříně, ale zakřičela jsem hned na to bolestí. Nevím, sice z čeho byla, ale dřevo to být rozhodně nemohlo. Mohlo se to tak tvářit, ale rozhodně to dřevo nebylo! Bolest v palci na noze rozhodně nebyla od kopnutí do dřeva. Div jsem nezačala brečet bolestí. Snad jsem věřila s malou nadějí, že když je přemluvím, aby mi dali jako vánoční dárek svobodu, tak jim odpustím, na což se ozval ihned Thomias, že by chtěl ode mě něco jiného. Kopla jsem do dveří a zaječela jsem bolestí a vzteky, že ani náhodou. Bylo mi moc jasné, co by chtěl na Vánoce. Sice mě přemlouval, že by to bylo milé, ale jen ta představa mě donutila zaječet. Kopla jsem vší silou do dveří, ty se rozletěly, stejně tak dveře Jiankova pokoje se rozletěly a v nich byla teta, rozcuchaná a naštvaná. Jiank jen suše poznamenal, abychom mu zničili celý pokoj, takže bude moci se konečně přestěhovat k Brittany.

      Popadla jsem Thomiase, div jsem ho na místě neudusila. To málem udělala teta po mně, která mě od něj odsunula a škrtila ho. Až jsem se i bála, že by mu mohla ublížit. Vyčítala mu, že na tak střelený nápad mohl přijít jedině on. Damad se pomalu snažil vyklouznout, ale teta se na něj pomalu podívala, div jí oči rudě nezářily zlostí. Damad zakřičel a rychle utíkal do svého pokoje, zatímco teta pádila za ním a strýc se jenom smál. Den před Vánocemi a já přijdu o jednoho z bratranců? Kdyby to byl jiný, možná bych to uvítala jako předvánoční dárek, ale tenhle byl celkem v pořádku. Alespoň dokázal pobavit. Raději jsem se vzdálila, protože být v prostředí dalších šesti mužů mi nesvědčilo, přestože strýc spal. Vyběhla jsem rychle schody a přikrčila jsem, když jsem viděla tetu, jak mává s klikou na všechny strany a buší na Damada, aby jí okamžitě otevřel. Tiše jsem polkla a snažila se projít okolo ní, aniž by nevyrvala kliku a čirou náhodou ji po mně nehodila. Prkno pode mnou zavrzalo a já ztuhla. Teta se podívala mým směrem, ale někdo mě rychle stáhl za roh a držel za pusu.

      Pomalu se mnou kráčel a schoval nás pod dlouhými listy rostliny, která umírala už několik let, a za závěsy. Konečně jsem se odvážila podívat na toho, kdo mě držel za pusu a okolo pasu zároveň. Div jsem nevypískla skrz jeho ruku. Pivak mi ukázal, abych byla potichu. Bouchla jsem ho loktem do břicha, nafoukl ústa a polkl svůj výkřik bolesti. Teta podle vrzání podlahy zase přešla k Damadově pokoji. S pohledem stranou jsem Pivakovi nakonec poděkovala. Pohladil mě po hlavě, že když jsem mu splnila jeho sen, není potřeba děkovat, na což mě letmo políbil na rty a rychle se přesunul dolů. Měla jsem sto chutí za ním zakřičet, zda se nezbláznil, ale raději jsem zkontrolovala pohledem za sebe tetu. Ta pořád zápasila s klikou od Damadových dveří. Nebyla jsem jediná, kdo se snažil tiše vplížit se do pokoje. Chvíli na to přilezl Pelter, skoro u země. Jako by se změnil v hada. Chvíli jsem ho jenom tiše pozorovala, jak hodlá projít okolo jestřábíhooka jeho vlastní matky. Snad má představa v podobě Fergudy jako sokola, který se vrhá proti malému hadovi, Pelterovi, mi zlepšila náladu, posuďte sami. I kdybych se snažila, tak když to nezvládne had Pelter, nezvládnu to ani já. Využít slabého hada, abych se já sama dostala skrz, byl trochu krutý, však možná správný nápad. Držela jsem se těsně za svým starším bratrancem a čekala jsem, až si ho teta všimne a vrhne se na něj, zatímco já budu moci v pokoji proklouznout okolo. Nechci nic riskovat.

      Pelter se dostal do třetího patra a tiše šel kupředu, chytil mou ruku a potichounku, po špičkách, kráčel ke svému pokoji, zatímco lehce sevřel kliku mého pokoje v ruce. Opatrně se na mě ohlédl, snad sledoval tetu, která si nás zatím ani nevšimla a jako kočka skoro škrábala po dveřích Damadova pokoje. Pootevřel dveře a ty zavrzaly. Bylo jasné, že se lekl, stejně jako já, ale teta se věnovala jen otevření jiných dveří. Rychle mě strčil dovnitř, zabouchl dveře, čímž upoutal pozornost tety, a rychle zmizel za svými dveřmi. Vše jsem sledovala zamčená ve svém pokoji zpod škvírky pode dveřmi. Oddychla jsem si, že se had bezpečně dostal s mojí pomocí okolo jestřába. Pousmála jsem se a pohlédla na pokoj, který býval kdysi půdou.

      Přestože bylo zataženo, pořád bylo více světla, než předtím. Otevřela jsem okno, ovál mě studený vítr. Rychle jsem si oblékla mikinu a další tepláky a šla k oknu. Sledovala jsem opět neukázněný tanec vloček, které mi poletovaly okolo hlavy, a vítr do nich hučel svou melodii tak zběsile, jako se ony točily a držely se v řadách. Bylo to stejně krásné, jako předchozí jejich vystoupení. Neptaly se na lístky či vstupenky, tančily zadarmo a s láskou uvnitř sebe, skrytou tak hluboko, že ji lidské oko nemůže nikdy najít.

      Nikdy předtím, po smrti mámy, jsem si neuvědomovala, že všechny tvary a velikosti vloček okolo mě poletují a jsou to ony, které mě studí zezadu na krku, aby mě rozesmály, když se cítím na dně, byly to ony, kdo mě pokaždé rozveselil, přestože mi do smíchu moc nebylo. Sledovala jsem jednu velmi pečlivě. Poletoval mi přímo před nosem a nakonec na něj i dopadla a rozpustila se. Cítila jsem její chlad, dokud mi kapka vody nestekla po nose dolů. Pohlédla jsem na zbylé vločky, které poutaly mou pozornost a snažily se tančit, co nejlépe, aby mě pobavily.

      Velice nerada jsem od nich odvracela oči. Tyhle proudy vloček, které se zvýrazňovaly z vlastní iniciativy a kreativity větru, jsem měla ráda. Nyní mě trochu mrzí, že mě sem máma nikdy nevzala na Vánoce. Tetu, strýce a vždycky jen jednoho bratrance jsem viděla jen pár chvil před letní prázdniny. Pohlédla jsme dolů a spatřila Ovise, Jianka a Thomiase, jak sečou dřevo. Život zde byl o dost těžší, než se zdálo. Přes léto jsem si hrála jako malé dítě a nevšímala si ostatních, jak moc pracují. Uvědomovala jsem si, že do té doby, než jsem sem přišla, jsem musela být jen a jen hloupá. Nyní se mi zdá vesnice jako jediné místo na světě, kde bych chtěla žít. Ano, je tady málo spojů, cesty se zde neudrží, jsou tady závěje sněhu, přes zimu je zde malá dovážka zboží, všichni tady o vás všechno vědí, ale tváří se, že nic nevědí, pouliční kočky nejsou až tak špinavé, jako ve městě a sníh je zde dokonce bílý. Nevím, proč hledám rozdíly, ale nyní u mě jednoznačně vítězila vesnice.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře