Její oči vypadaly jako oči kočky. Netušil proč, ale nemohl z nich odtrhnout ty své. Jako by byla ona červí dírou, o které tolikrát slýchával. A on se do ní propadal hlouběji a hlouběji, přesto o ní pořád nevěděl vůbec nic. Jen jeden jediný pohled mu stačil, aby cítil, jak se mu roztlouklo srdce tak, jako nikdy předtím. Ty překrásné kočičí oči už možná víckrát v životě nespatří. Chtěl si je pamatovat natolik dobře, že už mu z paměti nikdy nezmizí. Ale stejně jako odlétají ptáci do teplých krajin, stejně jako se rozpadají lístky ze stromů na drobečky, tak i jeho sen o dívce s kočičíma očima se rozpadl v ten samý den, kdy ji potkal. Pamatoval si doposud, jak k ní chtěl natáhnout ruku, ale vlastní strach malého chlapce tehdy ho zastavil a kvůli onomu strachu nemohl oslovit dívku, která upoutala jeho oči a zasáhla jeho srdce, vtiskla se do něj a násilně se z něj sama vyrvala. Doposud si pamatoval její jedinečnou barvu očí; něco mezi zlatou, hnědou, oříškovou, mandlovou a krémovou. Nikdy neviděl tak překrásné oči, které zároveň připomínaly oči kočky, která sledovala svou kořist. Dívala se mu přímo do očí. Tehdy ho také ona dívka sledovala. Nepamatoval si její obličej tak zřetelně, jako právě ta dvě kukadla, která se mu z mysli vytratila, sotva se dívka podívala jinam. Hned si na ně však vzpomněl, když dívku už neviděl. Díval se kolem sebe. Kam se poděla?